Featured

First blog post

This is the post excerpt.

Advertisements

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

post

17 March, 2017 19:26

VĚNOVÁNÍ

Památce mého učitele literatury

Adama Halla (Ellestona Trevora).

Ty růže patří také Vám.

PODĚKOVÁNÍ

Děkuji Kenu Dorphovi, mému arabistovi Jeffu Arbitalovi.

A zvláštní dík patří Viktorii, která vymyslela titul knihy.

Prolog

Vrtulník typu Chinook křižoval krvavě rudou oblohou. Otřásal se ve zrádných bočních proudech řídkého vysokohorského vzduchu. Kolem proudila pavučina mraků, které připomínaly dým z hořícího letadla a zardívaly se v záři zapadajícího slunce.

Martin Lindros upřeně hleděl z okénka vojenské helikoptéry, jež stoupala k vrcholkům Simienských hor. V terénu sice nebyl od chvíle, kdy ho ředitel CIA před čtyřmi lety jmenoval do funkce svého zástupce, ale po celou tu dobu na sobě tvrdě pracoval, aby neztratil potřebné instinkty. Třikrát týdně po ránu trénoval na překážkové dráze CIA u námořní základny Quantico a každý čtvrtek v deset večer trávil hodinu a půl na střelnici, kde si udržoval kontakt se starými, současnými i novými zbraněmi a smýval ze sebe únavu ze čtení tajných zpráv a podepisování rozkazů k akci. Tato činnost, kterou si pro sebe sám vymyslel, alespoň trochu zmírňovala jeho lítost, že nemůže být užitečnější. To všechno se však změnilo, když šéf CIA schválil jeho návrh na založení operační skupiny Týfón.

Kabinou helikoptéry upravenou pro potřeby zpravodajské služby se rozlehlo tenké skučení. Anders, velitel pětičlenného oddílu Škorpion 1, do něj dloubl a on se otočil. Opět se podíval z okna a mezi potrhanými mračny spatřil větrem ošlehaný severní svah Ras Dašen. Z nejvyšší hory pohoří Simien dosahující 4620 metrů čišelo cosi neblahého. Lindros si vzpomněl na místní pověsti o starých zlých duších, kteří údajně obývají její vrchol.

Svist větru nabyl síly křiku, jako by se hora snažila vyvrátit z kořenů.

Přišel čas.

Lindros kývl a vykročil dopředu, kde seděl pilot bezpečně připásaný ve svém křesle. Zástupce ředitele, jemuž táhlo na čtyřicet, byl absolventem Brownovy univerzity a k CIA se dal naverbovat během postgraduálních studií zahraničních věcí v Georgetownu. Vyznačoval se pronikavou inteligencí a zápalem pro věc, kterým si rychle získal svého šéfa. Sklonil se, aby ho bylo v rámusu slyšet, a sdělil pilotovi souřadnice, které si z bezpečnostních důvodu nechával do poslední chvíle pro sebe.

V terénu se pohyboval něco přes tři týdny. Během té doby už přišel o dva muže, kteří museli zaplatit cenu nejvyšší. Starý pán, jak se řediteli CIA běžně říkalo, by to označil za „přijatelné ztráty“. Pokud měl být Lindros v akci úspěšný, také se tak musel naučit uvažovat. Ale jakou částkou se dá vyčíslit lidský život? To byla otázka, kterou s Jasonem Bournem často probírali, aniž by dospěli k nějakému rozumnému závěru. Lindros si osobně myslel, že na některé otázky prostě žádná rozumná odpověď neexistuje.

Když šli ovšem agenti do akce, podobné úvahy musely jít stranou. „Přijatelné ztráty“ bylo zkrátka nutné přijmout. Jinak to nešlo. Takže ano, smrt těch dvou mužů byla přijatelná, jelikož v průběhu své mise se Lindros přesvědčil o věrohodnosti hlášení, že jistá teroristická organizace kdesi v Africkém rohu získala aktovku s takzvanými spouštěnými jiskřišti. Jednalo se o speciální spínače používané k ovládání vysokého napětí: moderní komponenty chránící elektronické součástky typu mikrovlnných elektronek a lékařských testovacích přístrojů. A také k odpalování jaderných bomb.

Lindros začal v Kapském Městě a odtud se vydal po klikaté stopě vedoucí z Botswany přes Zambii a Ugandu až do zemědělské vesničky Ambikwa, kterou tvořila hrstka domů, kostel a krčma uprostřed horských pastvin na svahu Ras Dašen. Tam získal jedno z jiskřišť, které neprodleně poslal starému pánovi bezpečným kurýrem.

Jenže pak se něco stalo. Něco zvláštního a děsivého. Ve zchátralé hospodě s podlahou z udusané mrvy potřísněné zaschlou krví uslyšel zprávu, že dotyčná teroristická organizace nepřepravuje z Etiopie jen jiskřiště. Pokud by to byla pravda, mělo by to hrozivé důsledky nejen pro Ameriku, ale pro celý svět. Znamenalo by to, že teroristé mají v rukou nástroj, jímž by mohli způsobit světovou katastrofu.

O sedm minut později se vrtulník snesl do středu prachové bouře. Malá přistávací plocha byla úplně pustá. Opodál stála starodávná kamenná zeď – podle místních legend brána do strašlivého doupěte démonů, kteří tam sídlili. Lindros věděl, že za mezerou v polorozpadlé stěně se nachází téměř kolmá stezka k obřím kamenným podpěrám střežícím vrchol Ras Dašen.

Lindros a členové oddílu Škorpion 1 v podřepu dopadli na zem. Pilot zůstal sedět na místě a nechal motor běžet, takže se listy rotorů stále otáčely. Všichni muži měli brýle, které je chránily před zvířeným prachem a krupobitím kamínků zvířených vrtulníkem, a drobné bezdrátové mikrofony se sluchátky, díky nimž se mohli dorozumívat i v řevu motorů. Všichni byli vyzbrojení lehkými útočnými puškami XM8 schopnými vystřílet 750 nábojů za minutu.

Lindros jako první vykročil přes nerovnou plošinu. Naproti kamenné zídce se tyčila hrozivá tvář útesu, v níž zela černá ústa jeskyně. Všechno ostatní bylo šedivé, okrové a načervenalé jako bezútěšná krajina jakési jiné planety. Cesta do pekla.

Anders vydal vojákům běžné pokyny: nejdřív je poslal prozkoumat místa, kde by se mohl skrývat nepřítel, a pak je rozmístil na stráž po obvodu. Dva z nich zamířili ke kamenné stěně, aby prověřili, co je na druhé straně. Zbylí dva se odebrali do jeskyně – jeden se postavil ke vchodu, druhý se šel přesvědčit, že uvnitř je klid.

Vítr fičící přes vrchol hory, jež se nad nimi tyčila, bičoval holou zemi a zalézal jim pod uniformy. Skalní útes pod nimi padal strmě dolů a nad nimi se naopak šplhal vzhůru jako hrozivý svalnatý obr, jehož holá lebka vypadala v řídkém vzduchu ještě větší než ve skutečnosti. Lindros se zastavil u pozůstatků táborového ohně a zaujatě se na ně zadíval.

Anders, který stál po jeho boku, jako každý dobrý velitel přijímal od svých mužů hlášení o dění v okolí. Za kamennou stěnou nikdo nečíhal. Napjatě proto poslouchal, co mu poví druhá dvojice.

„V jeskyni je mrtvola,“ ohlásil velitel hlídky. „Má prostřelenou hlavu. Jinak čistý vzduch.“

Lindros uslyšel v uchu Andersův hlas. „Tady začneme,“ ukázal na ohniště. „Jediná známka života v téhle pustině.“

Dřepli si a Anders prohrábl uhlíky prsty v rukavicích.

„Ohniště je mělké.“ Velitel odhrnul ohořelé úlomky. „Vidíte? Dno je ztvrdlé žárem. To znamená, že tady někdo nezapálil oheň jen jednou, ale víckrát během posledních měsíců, možná až roku.“

Lindros přikývl a vztyčil palec. „Vypadá to, že jsme na správném místě.“ Bodl ho osten úzkosti. Zdálo se čím dál pravděpodobnější, že informace, které slyšel, byly pravdivé. Doufal přitom, že půjde jen o nepotvrzené zvěsti. Že sem přijede a nic nenajde. Jakýkoli jiný závěr by totiž byl nepřijatelný.

Odepnul z opasku dva přístroje, uvedl je do provozu a přejel s nimi nad ohništěm. Jeden byl detektor záření alfa, druhý Geigerův počítač. To, co hledal a modlil se, aby to nenašel, byla kombinace záření alfa a gama.

Ani jeden z aparátů v ohništi nic nezaznamenal.

Pokračoval tedy dál. Pohyboval se v soustředných kruzích od ohniště a očima doslova hltal oba ukazatele. Právě podnikal třetí kolo, když zhruba sto metrů od zbytků ohně detektor alfa ožil.

„Do prdele,“ zaklel pod vousy.

„Našel jste něco?“ otázal se Anders.

Lindros se odchýlil od směru a detektor zhasl. Geiger stále nic neukazoval. To něco naznačovalo. Záření alfa mohlo v této výšce vycházet z čehokoli, snad dokonce i ze samotné hory.

Vrátil se k místu, kde detektor radiaci zachytil. Vzhlédl a uvědomil si, že se nachází přímo před jeskyní. Pomalu k ní vykročil. Údaje na detektoru zůstaly konstantní. Po chvíli, asi tak dvacet metrů od ústí jeskyně, však prudce vylétly vzhůru. Lindros se na chvíli zastavil a otřel si perličky potu z horního rtu. Další hřebík do rakve světa, pomyslel si. Pořád však žádná gama! To přece něco znamená. Držel se té naděje ještě dalších dvacet metrů. Pak ožil i Geigerův počítač.

Panebože, záření gama v kombinaci s alfou. Přesně to, co vůbec nechtěl najít. Ucítil, že se mu po zádech spouští čůrek potu. Studeného potu. Nic podobného nezažil od chvíle, kdy v akci musel poprvé zabít. Boj muže proti muži, zoufalství a odhodlání v jeho tváři i ve výrazu soupeře, jenž ho ohrožoval na životě. Sebeobrana.

„Světla.“ Lindros v sobě musel zburcovat dost síly, aby to slovo ústy staženými smrtelným děsem vůbec vyřkl. „Potřebuju se podívat na tu mrtvolu.“

Anders kývl a vydal rozkazy podřízenému Brickovi, který se předtím jako první vydal do jeskyně. Brick rozsvítil xenonovou baterku. Všichni tři muži vstoupili do přítmí.

Čpavý minerální zápach neprovázela vůně tlejícího listí či jiných organických materiálů. Nad sebou cítili mrtvou váhu mohutného skalního masivu. Lindros si vybavil ten dusivý pocit, který zakusil, když poprvé vstoupil do hrobek faraónů v hlubinách káhirských pyramid.

Jasný paprsek svítilny tančil po kamenných stěnách. Mrtvola muže v tomto bezútěšném prostředí působila téměř přirozeně. Když Brick pohnul s baterkou, přelétly přes ni stíny. Xenonové světlo z těla vysálo i zbytky barvy, které snad ještě mohlo mít, a zbavilo je lidského vzezření. Vypadalo spíš jako zombie z nějakého filmového hororu. Muž ležel naprosto klidně, jako by spokojeně odpočíval, čemuž neodpovídal otvor po kulce uprostřed čela. Tvář měl odvrácenou, jako by ji chtěl uchovat v temnotě.

„Sebevražda to nebyla, to je jasná věc,“ vyřkl Anders myšlenku, od níž se odvíjely Lindrosovy vlastní úvahy. „Sebevražda vyžaduje úsilí – nejlíp je to vidět na ústech. Toho chlapa zavraždil profesionál.“

„Ale proč?“ Lindrosův hlas zněl roztržitě.

Velitel pokrčil rameny. „Tady u těchto lidí to mohl být jeden z tisíce…“

„Zpátky, sakra!“

Lindros vykřikl do mikrofonu tak nahlas, že Brick postupující obloukem k mrtvole úplně nadskočil.

„Promiňte, pane,“ řekl Brick. „Jen jsem vám chtěl ukázat něco zvláštního.“

„Posviťte na to,“ přikázal mu Lindros. Dobře však věděl, co bude následovat. Ve chvíli, kdy vstoupili do jeskyně, mu detektor radiace i Geigerův počítač střílely do očí hrozivé ra-ta-ta.

Ježíšikriste, zaúpěl v duchu.

Mrtvý byl velice hubený a neskutečně mladý, určitě mu nebylo ani dvacet. Měl semitské rysy rodilého Araba? Zřejmě ne, ale skoro se to nedalo říct, protože…

„To snad ne!“

Anders se podíval blíž. Mrtvola neměla nos. Střed její tváře byl propadlý. V odporné díře, která v něm zela, se černala sražená krev, která pomalu pěnila ven, jako by dotyčný ještě žil. Jako by ho něco požíralo zevnitř.

Což byla v podstatě pravda, pomyslel si Lindros a zvedl se mu žaludek.

„Co to sakra mohlo způsobit?“ vypravil ze sebe Anders pohnutě. „Nějaká jedovatá látka? Nebo virus?“

Lindros se otočil na Bricka. „Dotkl jste se jí? Řekněte mi, dotkl jste se té mrtvoly?“

„Ne,“ odtušil Brick zaraženě. „Nakazil jsem se?“

„Pane zástupce, do čeho jste nás to namočil? Jsem zvyklý, že o tajných operacích moc nevím, ale tohle překračuje všechny meze.“

Lindros poklekl na jedno koleno, otevřel drobnou kovovou plechovku a prstem v rukavici nabral vedle těla trochu hlíny. Pak nádobku zase pevně utěsnil a vstal.

„Musíme odsud zmizet.“ Zadíval se zpříma do Andersovy tváře.

„Pane zástupce…“

„Nebojte, Bricku. Nic vám není,“ prohlásil autoritativně. „Už ani slovo. Jde se.“

Když došli k ústí jeskyně zalitému září krvavě rudé pustiny, Lindros řekl do mikrofonu. „Andersi, odteďka máte do té jeskyně zákaz vstupu. Platí to pro vás všechny. Ani vyčurat se tam nepůjdete. Rozumíte?“

Velitel na okamžik zaváhal. Ve tváři se mu zračila zlost a obava o zdraví svých mužů. Pak v duchu kapituloval. „Ano, pane.“

Dalších deset minut Lindros prohledával plošinu s pomocí detektoru záření i Geigerova počítače. Velice ho zajímalo, jak se sem nahoru kontaminace dostala – jakou cestou přišli lidé, kteří ji přinesli. Nemělo smysl hledat, kudy odsud zmizeli. Skutečnost, že muž bez nosu byl zastřelen, mu napovídala, že členové skupiny se o úniku radiace dozvěděli tím nejděsivějším způsobem. Než se vydali dál, jistě ho zastavili.

Štěstí mu však nepřálo. Po opuštění jeskyně záření alfa i gama úplně zmizelo. Nezůstal ani náznak stopy, která by ho dovedla ke zdroji radiace.

Nakonec se znovu obrátil ke středu přistávací plochy.

„Leťte pryč, veliteli.“

„Slyšeli jste,“ křikl Anders a rozběhl se směrem k čekající helikoptéře. „Zvedáme kotvy, hoši!“

„Wa’i,“ řekl Fádi. On to ví.

„Určitě ne.“ Abbud ibn Aziz se vedle Fádiho zavrtěl. Krčili se za vrcholkem kopce tři sta metrů nad planinou, kde sloužili jako předsunutá hlídka pro mužstvo zhruba dvaceti ozbrojených mužů ležících na kamenité půdě za nimi.

„S tímhle vidím všechno. Došlo k úniku.“

„Proč nás nikdo neinformoval?“

Nedostal žádnou odpověď. Nebylo ani třeba. Neřekli jim to ze strachu. Kdyby se to Fádi dozvěděl, všechny etiopské přepravce by pozabíjel – všechny do jednoho. Pokud si chtěl uchovat absolutní nadvládu, nic jiného by dělat nemohl.

Fádi hleděl do silného vojenského dalekohledu ruské výroby, který měl namířený doprava na Martina Lindrose. Teleskop sice zabíral velice malé zorné pole, ale vynahrazoval to dokonalým zobrazením všech podrobností. Díky tomu Fádi viděl, že velitel skupiny – zástupce ředitele CIA – používá detektor radiace a Geigerův počítač. Ten Američan ví, co hledá.

Fádi, vysoký muž se širokými rameny, vyzařoval ohromné charisma. Když promluvil, každý v jeho přítomnosti zmlkl. Měl pohlednou a výraznou tvář, jejíž snědou barvu podtrhovalo pouštní slunce a horský vítr. Jeho vousy i vlasy byly dlouhé, vlnité a inkoustově černé jako půlnoc bez hvězd, rty měl plné a široké. Když se usmál, jako by slunce sestoupilo z nebeských výšin a ozářilo jeho stoupence. Ostatně, oficiální účel Fádiho mise byl ve své podstatě spasitelský: vnést naději tam, kde žádná není, pobít tisíce členů saúdské královské rodiny, vyhladit jejich ohavné plemeno z povrchu zemského, osvobodit svůj lid, rozdělit neřestné bohatství despotů a obnovit spravedlivý řád v jeho milované Arábii. Nejdřív však musel přetnout pupeční šňůru spojující saúdskou královskou rodinu a vládu Spojených států amerických. K tomu bylo potřeba zaútočit na Ameriku, a tím dát svému odhodlání jasný a nesma zatelný punc.

Nesměl ovšem podcenit schopnost Američanů snášet bolest. To byla běžná chyba, jíž se ostatní extremisté dopouštěli. Právě ona na ně vrhala špatné světlo v očích vlastního lidu a prohlubovala beznaděj jejich životní situace.

Fádi nebyl žádný hlupák. Studoval světové dějiny. A nejen to, on se z nich učil. Když Nikita Chruščov vyhrožoval Americe, že ji pohřbí, myslel to zcela upřímně. Ale kdo nakonec skončil v propadlišti dějin? Sovětský svaz.

Když ostatní extremisté tvrdili, že na zničení Ameriky mají mnoho životů, poukazovali na nekonečnou a stále rostoucí zásobu mladých mužů, z nichž mohli vybírat mučedníky ochotné zemřít v boji. Smrt oněch mladíků je však ani v nejmenším nezajímala. Koneckonců, proč by měla? Na mučedníky přece čekala otevřená náruč ráje. Čeho se tím však dosáhlo? Žila snad Amerika bez naděje? Ne. Posunuly tyto činy Ameriku směrem k životu bez naděje? Ani to ne. Tak co s tím?

Fádi z celého srdce i duše věřil, že odpověď našel. Napovídal mu to jeho pronikavý úsudek.

Pozoroval zástupce ředitele CIA dalekohledem a cítil, že se mu odsud nechce odejít. Vypadal jako dravý pták, který shlíží z výšky na svou kořist. Namyšlení američtí vojáci už nastoupili do vrtulníku, ale jejich velitel – Fádi neznal jeho jméno, tak dobré informace zase neměl – by nedovolil, aby jeho nadřízený zůstal na planině bez ochrany. Byl to opatrný člověk. Možná zavětřil něco, co zatím nespatřil, a možná se jen držel zažitých zásad. Tak či onak, ti dva tam stáli bok po boku, bavili se a Fádi věděl, že lepší příležitost už se mu nenaskytne.

„Začni,“ zavelel tiše Abbudovi ibn Azizovi, aniž by odlepil oči od dalekohledu.

Abbud ibn Aziz pozvedl ruční raketomet RPG-7 sovětské výroby. Byl to zavalitý muž s tváří jako měsíček a vrozeným šilháním. Hbitě a jistě vložil do zbraně kuželovitou raketu s křidélky zajišťujícími stabilitu a také vysokou přesnost. Až stiskne spoušť, proud plynů vymrští střelu rychlostí 117 metrů za sekundu. V bezpečné vzdálenosti od střelce se zažehne dráhový reaktivní motor, který urychlí střelu na zhruba trojnásobek startovací rychlosti, po jeho vyhoření bude střela pokračovat v letu setrvačností.

Abbud ibn Aziz přiložil pravé oko k optickému zaměřovači připevněnému těsně za spouští. Zacílil na vrtulník a hlavou mu bleskla myšlenka, že takového úžasného válečného stroje bude věčná škoda. Podobnými věcmi se však nesměl zatěžovat. Fádiho bratr navíc všechno dopředu pečlivě naplánoval až po řetězec stop, jež vylákaly zástupce ředitele CIA z kanceláře do terénu a zavedly ho na strastiplnou cestu do severozápadní Etiopie, až sem k vrcholu Ras Dašen.

Abbud ibn Aziz namířil raketomet na přední rotor helikoptéry. On a zbraň vytvořili jediný celek odhodlaný splnit posvátný úkol. Cítil naprosté odhodlání svých druhů; přelilo se mu po těle jako mohutná vlna, která se každou chvíli rozbije o nepřátelský břeh.

„Nezapomeň,“ řekl Fádi.

Abbud však dostal od Fádiho bratra dokonalou průpravu v moderních zbraních, a tak žádné rady nepotřeboval. Jedinou nevýhodou raketometu RPG bylo to, že po sobě při výstřelu zanechával typickou čáru kouře. Nepřítel si jich tedy okamžitě všimne, i s tím však ve svých plánech počítali.

Ucítil na rameni poklepání Fádiho ukazováku, což znamenalo, že cíl je v ideální pozici. Obepnul prst kolem spouště. Zhluboka se nadechl a pomalu vypustil vzduch z plic.

V příští chvíli přišel zpětný náraz a hurikán horkého vzduchu. Pak se zablesklo, ozvala se hromová exploze a listy rotoru se ohnuly vzhůru v oblacích dýmu. Hromové ozvěny ani tupá bolest v Abbudově rameni ještě neutichly, když Fádiho vojáci vstali jako jeden muž a rozběhli se k vršku, asi sto metrů na východ od místa, kde se předtím Fádi krčil s Abbudem ibn Azizem. Podle naučených pokynů zahájili divokou palbu, jež ztělesňovala vztek nahromaděný v jejich duších.

Al-Hamdu ill-Allah! Alláh buď pochválen! Útok začal.

• • •

V jednu chvíli Lindros vysvětloval Andersovi, proč chce zůstat na místě ještě dvě minuty, a v příští měl dojem, jako by mu někdo ustřelil hlavu. Několik okamžiků mu trvalo, než si uvědomil, že leží na zemi s ústy plnými prachu. Zvedl hlavu. V mračnech kouře bláznivě poletovaly hořící trosky, panovalo však naprosté ticho. Cítil jen zvláštní tlak v ušních bubíncích a tiché svištění, jako by mu hlavou zavanul severák. Po tvářích mu stékala krev teplá jako slzy. V nose měl ostrý dusivý pach spálené gumy a umělé hmoty okořeněný čímsi jiným: těžkou vůní pečeného masa.

Když se pokusil převalit, ke svému údivu zjistil, že na něm leží Anders. Velitel se ho snažil ochránit a dostal hlavní zásah. Z krabaté kůže na tváři i rameni, kde mu ohořela uniforma, se kouřilo. Všechny vlasy na hlavě měl sežehnuté na holou lebku. Lindrosovi se zvedl žaludek. S křečovitým škubnutím ze sebe mrtvolu setřásl. Když se vyškrábal na nohy, začal zvracet.

V tu chvíli k němu dolehlo jakési vrnění, podivně tlumené, jako by zaznívalo z velké dáli. Když se otočil, uviděl členy oddílu Škorpion 1, kteří se valili z vraku vrtulníku a stříleli ze svých poloautomatických zbraní.

Jeden z nich se skácel pod ničivou palbou ze samopalů. Lindros se zachoval instinktivně. Po břiše se odplazil k mrtvému, vzal si jeho útočnou pušku XM8 a zahájil střelbu.

Bojem protřelí „škorpioni“ byli odvážní a dobře cvičení. Věděli, kdy střílet a kdy se stáhnout do úkrytu. Když se však spustila křížová palba, byli naprosto nepřipravení, protože se soustředili jen na nepřítele, kterého měli před sebou. Jeden po druhém se káceli k zemi, většinou dostali víc zásahů.

Lindros neustoupil, ani když už zůstal na bojišti zcela sám. Kupodivu na něj nikdo nestřílel, dokonce kolem něj neprolétla ani jedna kulka. Začal nad tím přemítat, když mu došly náboje. Stál s kouřící puškou v ruce a sledoval, jak k němu nepřátelé sbíhají z kopce.

Počínali si tiše a byli vyhublí jako ten nebožák v jeskyni. Měli prázdné oči lidí, kteří už viděli příliš krveprolití. Dva z nich se oddělili od houfu a vstoupili do doutnající zdechliny vrtulníku.

Při třesku výstřelů sebou Lindros škubl. Jeden z členů oddílu vyskočil z otevřených dveří zčernalé helikoptéry a druhý muž po chvíli vytáhl ven za límec zakrváceného pilota.

Byl mrtvý, nebo jen omráčený? Lindros by to rád věděl, ale už se ocitl v obklíčení. V tvářích mužů, kteří ho obstoupili, viděl zvláštní plamen fanatiků, odporně žlutý plamen, který mohla uhasit jedině smrt.

Odhodil nepoužitelnou zbraň a útočníci mu neurvale strhli ruce za záda. Pak posbírali padlé ležící na zemi a naházeli je do vrtulníku. Za nimi postupovali dva další ozbrojenci s plamenomety. Se znepokojivou zručností spalovali na popel helikoptéru i mrtvé a raněné muže v jejích útrobách.

Lindros, otupělý a krvácející z řady ran, jejich dokonale sladěný postup mlčky sledoval. Cítil překvapení a obdiv, ale také strach. Ten, kdo důmyslnou léčku naplánoval a vycvičil tento oddíl, nebyl ledajaký terorista. Pokradmu si sundal prsten, který zdobil jeho ruku, hodil jej do kamenité drti a zašlápl botou. Až sem někdo přijde pátrat, snad mu to napoví, že tu Lindros byl a že nezahynul spolu s ostatními.

V té chvíli se skupinka mužů kolem něj rozestoupila a on spatřil vysokého urostlého Araba s velkýma pronikavýma očima a smělou tváří ošlehanou pouštními vichry. Kráčel přímo k němu. Na rozdíl od ostatních teroristů, které kdy Lindros vyslýchal, působil celkem civilizovaně. Západní svět mu nebyl úplně cizí a tento muž dokázal využít jeho technických výdobytků.

Lindros se zadíval do temných očí Araba, jenž proti němu stanul.

„Dobrý den, pane Lindrosi,“ pozdravil vůdce teroristů arabsky.

Lindros na něj dál bez mrknutí oka hleděl.

„Jste nějak zticha. Kam zmizela vaše americká chvástavost?“ Usmál se a dodal: „Nemá smysl si něco nalhávat. Já vím, že umíte arabsky.“ Vzal Lindrosovi detektor radiace i Geigerův počítač. „Předpokládám, že jste našel, co jste hledal.“ Prohledal Lindrosovi kapsy a vytáhl kovovou nádobku. „No jistě.“ Otevřel plechovku a vysypal její obsah k Lindrosovým nohám. „Máte smůlu, skutečné důkazy už jsou totiž dávno pryč. Chtěl byste vědět, kam zmizely?“ Poslední věta zněla jako posměšné konstatování, ne jako otázka.

„Máte prvotřídní informace,“ řekl Lindros bezvadnou arabštinou, čímž vyvolal značný neklid mezi členy skupiny s výjimkou dvou mužů: samotného velitele a podsaditého muže, kterého Lindros tipoval na jeho zástupce.

Vůdce se znovu usmál. „Nápodobně.“

Ticho.

Šéf teroristů bez varování udeřil Lindrose přes tvář tak tvrdě, až mu cvakly zuby. „Jmenuji se Fádi. Vykupitel. Můžu vám říkat Martine? Stejně se v příštích několika týdnech hodně sblížíme.“

„Ze mě nic nedostanete,“ přešel Lindros do angličtiny.

„To se ještě uvidí. Co člověk chce a co udělá, to jsou dvě různé věci,“ odtušil Fádi stejně dokonalou angličtinou. Naklonil hlavu. Lindros sebou škubl, někdo mu totiž zezadu sevřel ruce tak hrubě, že mu je málem vykloubil z ramen.

„Rozhodl jste se vstoupit do prvního kola.“ Fádiho zklamání vypadalo nelíčeně. „To od vás bylo hodně drzé a taky nerozumné. Ale jste Američan. Všichni Američané jsou přece drzí, Martine. A bláhoví.“

Lindrose znovu napadlo, že před ním nestojí obyčejný terorista: Fádi znal jeho jméno. Do rukou mu vystřelovala rostoucí bolest a musel se hodně přemáhat, aby to nedal v tváři znát. Proč jen nemá v ústech na místě jednoho ze zubů kapsli s kyanidem jako agenti ve špionážních románech? Měl silné podezření, že toho bude brzy litovat. Chtěl však odolat tlaku tak dlouho, jak jen to půjde.

„Klidně se schovávejte za ty svoje stereotypy,“ prohodil klidně. „Obviňujete nás z toho, že vám nerozumíme, ale vy nám rozumíte ještě míň. Vůbec mě neznáte.“

„Ale v tom se, Martine, mýlíte stejně jako v dalších věcech. Ve skutečnosti vás znám celkem dobře. Už před nějakou dobou jsem si vás vybral – jak jen to říkají američtí studenti? – aha, ano, za svůj hlavní předmět. Antropologie, nebo reálpolitika?“ Pokrčil rameny, jako by byli kolegové, kteří si zašli na skleničku. „To je jen věc pohledu.“

Usmál se od ucha k uchu a políbil Lindrose na obě tváře. „Takže teď můžeme přejít do druhého kola.“ Když odstoupil, měl na rtech krev.

„Už tři týdny mě hledáte a místo toho jsem já našel vás.“

Lindrosovu krev si z úst nesetřel, ale olízl ji.

Kniha první

1

„Kdy přesně se vám tahle konkrétní vzpomínka vybavila, pane Bourne?“ zeptal se doktor Sunderland.

Jason Bourne nedokázal klidně sedět, a tak přecházel komfortně zařízenou místností připomínající spíš pracovnu v rodinném domě než lékařskou ordinaci. Krémové stěny, mahagonové obložení, starý stůl z tmavého dřeva s ohýbanýma nohama, dvě křesla a malá pohovka. Zeď za stolem doktora Sunderlanda zdobila úctyhodná řada diplomů a mezinárodních ocenění za novátorské léčebné postupy v oblasti psychiatrie a psychofarmakologie, které se týkaly jeho oboru: paměti. Bourne si je zblízka prohlížel a pak si na doktorově stole všiml fotky ve stříbrném rámečku.

„To je vaše žena?“ zeptal se Bourne. „Jak se jmenuje?“

„Káťa,“ odpověděl doktor Sunderland po drobném zaváhání.

Psychiatři nikdy nechtějí vyzrazovat soukromé informace o své osobě a rodině. Ale v tomto případě, pomyslel si Bourne…

Káťa byla oblečená v lyžařské kombinéze. Na hlavě měla pruhovaný pletený kulich s bambulkou. Měla blonďaté vlasy a byla velice krásná. Evidentně se uměla pohybovat před fotoaparátem. Usmívala se do objektivu a v očích se jí odráželo slunce. Kolem nich měla vějířky vrásek, jež jí propůjčovaly zdání zranitelnosti.

Bourne cítil, že se mu do očí derou slzy. Kdysi by řekl, že jsou to slzy Davida Webba. Ale tyto dvě svářící se osobnosti – David Webb a Jason Bourne, den a noc jeho duše – nakonec splynuly v jednu. David Webb, někdejší profesor jazykovědy na Georgetownské univerzitě, se sice stahoval stále víc do ústraní, ale na druhé straně současně ohladil Bourneovy paranoidní a antisociální hrany. Bourne nedokázal žít ve Webbově normálním světě, stejně jako by Webb nepřežil v Bourneově zvráceném světě stínů.

Hlas doktora Sunderlanda ho vytrhl z rozjímání. „Pane Bourne, posaďte se, prosím vás.“

Bourne uposlechl, alespoň se mohl odpoutat od té zneklidňující fotografie.

Doktor Sunderland nasadil výraz plný upřímného soucitu. „Ty vzpomínky zřejmě začaly po smrti vaší ženy, viďte. Taková rána nutně…“

„Ne, tehdy ne,“ vyhrkl Jason Bourne překotně. Byla to však lež. Střípky paměti se mu skutečně vynořily té noci, kdy spatřil Marii. Vzbudily ho ze spánku – ze zlého snu, který neustal ani v jasu lamp, které rozsvítil.

Krev. Všude samá krev. Měl ji na rukou i na hrudi. Byla i na tváři ženy, kterou nesl v náruči. Marie! Ne, to není Marie! Je to jiná žena. Mezi pramínky krve jí prosvítají jemné křivky krku. Život, který z ní neúprosně vytéká, skrápí Bourneovu kůži i dlážděnou ulici, po které běží. Je chladná noc a on ztěžka oddechuje. Kde je? Proč utíká? A kdo je proboha ta žena?

Prudce vstal, a třebaže bylo uprostřed noci, oblékl se, vyšel z domu a běžel jako zběsilý kanadským venkovem, až ho rozbolely kyčle. Bělostný měsíc ho pronásledoval stejně jako krvavé střípky paměti. Ani jednomu nemohl uniknout.

A teď lhal svému lékaři. Ostatně, co by ne? Nedůvěřoval mu, i když mu ho doporučil jeho přítel Martin Lindros, druhý nejvyšší muž v CIA, jenž opěvoval jeho kvality. Jenže Sunderlandovo jméno našel na seznamu, který mu dodala kancelář ředitele CIA. Bourne se na to ani nemusel ptát: jméno Anny Heldové v zápatí každé stránky to jasně dosvědčovalo. Anna Heldová byla asistentkou ředitele a jeho přísnou pravou rukou.

„Pane Bourne?“ popíchl ho doktor Sunderland.

Ale co na tom záleželo? Viděl Mariinu bledou a neživou tvář a poslouchal hlas patologa, který mu v Lindrosově přítomnosti s francouzským přízvukem sděloval: „Virový zápal plic se rozšířil příliš rychle, nemohli jsme ji zachránit. Může vám být útěchou, že netrpěla. Usnula a už se neprobudila.“ Patolog vzhlédl od mrtvé ženy ke zničenému manželovi a jeho příteli. „Škoda že se nevrátila z lyží o trochu dřív.“

Bourne se hryzl do rtu. „Starala se o děti. Jamie si při poslední jízdě vymkl kotník. Alison se strašně bála.“

„To s tím nešla k doktorovi? Co kdyby byl v tom kotníku výron – nebo byl zlomený.“

„To byste nepochopil. Moje žena – její celá rodina jsou přírodní lidé, rančeři, drsňáci. Marie byla od útlého dětství zvyklá postarat se o sebe v divočině sama. Vůbec ničeho se nebála.“

„Někdy,“ namítl koroner, „trocha strachu neuškodí.“

„Nemáte právo ji soudit!“ vykřikl Bourne zlostí a žalem.

„Trávíte moc času s mrtvými,“ pokáral Lindros patologa. „Měl byste se naučit jednat s lidmi.“

„Omlouvám se.“

Bourne zatajil dech, otočil se k Lindrosovi a řekl: „Telefonovala mi, myslela si, že je to jen nachlazení.“

„Celkem logická domněnka,“ pravil přítel. „Každopádně vždycky myslela hlavně na děti.“

„Takže, pane Bourne, kdy se vám ty vzpomínky začaly vybavovat?“ Angličtina doktora Sunderlanda měla zřetelný rumunský přízvuk. Byl to muž s vysokým a širokým čelem, pevnou bradou a výrazným nosem, k němuž mohl člověk snadno pocítit důvěru a svěřit mu svá tajemství. Měl brýle s ocelovou obroučkou a vlasy poněkud starosvětsky ulízané dozadu. Takoví lidé nepoužívají kapesní počítače, ani za chůze neposílají textové zprávy. A hlavně: nikdy neřeší víc věcí najednou. Měl na sobě oblek s vestičkou z tlustého tvídu a červeno-bílou tečkovanou kravatu.

„Ale no tak.“ Doktor Sunderland naklonil svou velkou hlavu, takže najednou připomínal sovu. „Odpusťte, ale je na vás jasně vidět, že – jak jen to říci – něco skrýváte.“

Bourne okamžitě zbystřil. „Cože…?“

Doktor Sunderland vytáhl krásnou peněženku z krokodýlí kůže, z níž vyjmul sto dolarů. Pozvedl bankovku a řekl: „Vsadím se, že ty záblesky paměti začaly hned po tom, co jste pochoval svou ženu. Sázka však bude neplatná, pokud mi odmítnete sdělit pravdu.“

„Jste snad detektor lži?“

Doktor Sunderland moudře mlčel.

„Dejte ty peníze pryč,“ zavrčel Bourne nakonec. Vzdychl. „Máte pravdu, samozřejmě. Ty vzpomínky se začaly objevovat v den, kdy jsem viděl Marii naposledy.“

„Jakou měly podobu?“

Bourne zaváhal. „Díval jsem se na ni – ležela v pohřebním ústavu. Sestra a otec už potvrdili její totožnost a nechali ji převézt z patologie. Díval jsem se na ni – a vůbec jsem ji neviděl…“

„Co jste viděl, pane Bourne?“ Hlas doktora Sunderlanda byl tichý, nezúčastněný.

„Krev. Viděl jsem krev.“

„No a?“

„Ale tam žádná krev nebyla. Tedy ve skutečnosti. Byla to jen vzpomínka, která se vynořila bez varování a…“

„Takhle je to vždycky, že?“

Bourne přikývl. „Ta krev… byla čerstvá a lesklá. Ve světle pouličních lamp měla modravý nádech. Měla ji na tváři.“

„Kdo?“

„Já nevím…, nějaká žena…, ale Marie to nebyla.“

„Můžete tu ženu popsat?“ zeptal se doktor Sunderland.

„To je právě ono. Nejde to. Já nevím… A přece ji znám. Vím, že ji znám.“

Nastalo krátké ticho, do něhož doktor Sunderland položil zdánlivě nesouvisející otázku. „Povězte mi, pane Bourne, kolikátého je dneska?“

„Takové problémy s pamětí zas nemám.“

Doktor Sunderland sklonil hlavu. „Udělejte to pro mě. Prosím.“

„Úterý třetího února.“

„Čtyři měsíce od pohřbu, tedy od chvíle, kdy začalo vaše trápení s pamětí. Proč jste čekal tak dlouho, než jste vyhledal pomoc?“

Na nějakou dobu se znovu rozhostilo ticho. „Před týdnem se něco stalo,“ odpověděl Bourne až po chvíli. „Potkal jsem…, potkal jsem jednoho starého přítele.“ Alex Conklin kráčel po ulici Starého Města v Alexandrii, kam vzal Jamieho s Alison, byl to na dlouhou dobu jejich poslední výlet. Právě vyšli z cukrárny, obě děti třímaly v rukou velké kornouty se zmrzlinou – a najednou se před nimi zjevil Conklin. Alex Conklin: jeho učitel, stvořitel Jasona Bournea. Těžko říct, kde by bez Conklina skončil.

Doktor Sunderland naklonil hlavu. „Asi vám nerozumím.“

„Ten můj přítel před třemi lety zemřel.“

„Ale vy jste ho viděl.“

Bourne přikývl. „Zavolal jsem na něj jménem, a když se otočil, držel něco v náruči – vlastně někoho. Ženu. Zakrvácenou ženu.“

„Tu vaši zakrvácenou ženu.“

„Ano. V tu chvíli jsem si myslel, že mi přeskočilo.“

Tehdy se rozhodl poslat děti pryč. Alison a Jamie odjeli k Mariině sestře a otci do Kanady, kde rodina vlastnila svůj obří ranč. Bylo to tak pro ně lepší, i když se Bourneovi po nich strašně stýskalo.

Kolikrát se mu od té doby zdálo o chvílích, jež ho nejvíc zdrtily: jak hleděl do Mariiny bledé tváře, jak si vyzvedával její věci v nemocnici, jak stál v potemnělém sále pohřebního ústavu vedle ředitele a díval se na Mariino tělo, na tu pokojnou voskovou tvář nalíčenou tak, jak by se Marie sama nikdy nenamalovala. Sklonil se, nastavil ruku a ředitel ústavu mu podal kapesník, kterým jí Bourne otřel rtěnku i růž z tváře. Pak ji políbil a chlad jejích rtů jím projel jako rána elektrickým proudem: Je mrtvá. Mrtvá! Je po všem, už ji nikdy neuvidím. Položil na rakev víko, až to klaplo. Otočil se k řediteli pohřebního ústavu a sdělil mu: „Rozmyslel jsem si to. Nechci otevřenou rakev. Ať ji takhle nikdo nevidí, obzvlášť ne děti.“

„Ale přesto jste za ním šel,“ naléhal doktor Sunderland. „Velice zajímavé. Vzhledem k vaší minulosti a amnézii u vás trauma z předčasné manželčiny smrti vyvolalo záblesk konkrétní vzpomínky. Napadá vás, jak váš zemřelý přítel může souviset s tou krvavou ženou?“

„Ne.“ Ale samozřejmě to byla lež. Měl podezření, že se mu vrací obraz nějaké dávné akce, do které ho poslal právě Alex Conklin.

Doktor Sunderland sepjal ruce. „Vaše vzpomínky může spustit prakticky cokoliv, co je dostatečně živé: něco, co uvidíte nebo ucítíte, čeho se dotknete. Jako když se vám vybaví sen, který se vám zdál. Až na to, že tyto ‚sny’ jsou skutečné. Jsou to vaše vzpomínky, ty věci se opravdu staly.“ Zvedl zlaté plnicí pero. „Není pochyb, že trauma, jaké jste utrpěl, bude na předním místě seznamu. A pak uvěříte, že jste viděl někoho, kdo je prokazatelně po smrti. Těžko se pak divit, že jsou ty vzpomínky čím dál častější.“

To byla sice pravda, ale stupňování vzpomínek přivedlo jeho duševní stav na hranici snesitelnosti. Toho odpoledne v Georgetownu opustil své děti. Bylo to jen na chvíli, ale… Tehdy měl hrozný strach; a stále se ho nezbavil.

Marie odešla, strašlivě a zbytečně. Teď ho však nepronásledovala jen vzpomínka na Marii, ale také ty staré ztichlé ulice. Šklebily se na něj, protože věděly to, co jemu zůstávalo utajeno. Měly o něm informace, které nedokázal ani odhadnout. Jeho noční můra měla následující podobu: přepadly ho záblesky vzpomínek a polil ho studený pot. Ležel ve tmě v obavách, že už nikdy neusne. Nakonec však samozřejmě podlehl těžkému spánku, jako by byl pod vlivem drog. Když se nakonec vyškrábal z jeho temné propasti, napůl v dřímotě se otočil a jako vždy hledal Mariino teplé smyslné tělo. A v tu chvíli ho všechno znovu zasáhlo, jako by mu do prsou vrazil nákladní vlak.

Marie je mrtvá. Už se nikdy nevrátí…

Klapot prstů doktora Sunderlanda po klávesnici notebooku, vytrhl Bournea z černých myšlenek.

„Ty vzpomínky mě přivádějí k šílenství.“

„Není divu. Ničí vás touha odhalit vlastní minulost. Někdo by ji dokonce mohl označit za posedlost – i já bych to tak viděl. Lidé trpící obsesí často nedokážou vést takzvaný normální život, i když já ten termín nesnáším a používám ho jen zřídka. V každém případě si ale myslím, že vám mohu pomoci.“

Doktor Sunderland rozpřáhl velké a mozolnaté ruce. „Když dovolíte, nejdřív bych vám rád vysvětlil podstatu vašich obtíží. Vzpomínky vznikají tak, že elektrické vzruchy přimějí synapse v mozku k vylučování chemických látek, kterým se říká neurotransmitery. Tak se utváří krátkodobá paměť. Ke vzniku dlouhodobé musí proběhnout proces konsolidace. Nebudu vás nudit podrobným výkladem. Stačí, když řeknu, že konsolidace vyžaduje syntézu nových proteinů, a proto trvá řadu hodin. V jejím průběhu může řada věcí celý proces zastavit či pozměnit – například prožité trauma nebo bezvědomí. A přesně to se stalo vám. Když jste byl v bezvědomí, vaše abnormální mozková činnost změnila trvalé vzpomínky na krátkodobé. Proteiny vytvářející dočasné vzpomínky brzy přestávají působit. Během několika hodin nebo dokonce minut proto krátkodobé vzpomínky zmizí.“

„Ale mně se ty vzpomínky občas vynořují.“

„To proto, že trauma – fyzické, citové nebo obojí – dokáže velice rychle zaplavit určité synapse neurotransmitery, a tím vzkřísit i vzpomínky, které se zdály být ztracené.“

Doktor Sunderland se pousmál. „To všechno vám říkám, abyste věděl, na čem jste. Možnost úplného vymazání paměti je pořád jen v oblasti science fiction, i když k ní máme blíž než kdy předtím. Na základě nejnovějších vědeckých poznatků mohu s jistotou tvrdit, že bych dokázal vaši paměť dokonale obnovit. Ale musíte mi na to dát dva týdny.“

„Máte jen dnešek, doktore.“

„Velice bych vám doporučoval…“

„Víc ani den,“ řekl Bourne důrazně.

Doktor Sunderland si jej chvíli měřil a zamyšleně si poklepával zlatým perem o horní ret. „Za těchto okolností… bych snad dokázal ty vzpomínky potlačit. To není totéž jako vymazat.“

„Rozumím.“

„Dobře.“ Doktor Sunderland se plácl do stehen. „Pojďte se mnou na sál a já se pro vás pokusím udělat, co bude v mých silách.“ Varovně zvedl dlouhý ukazovák. „Snad vám nemusím připomínat, že vaše paměť je velice choulostivá, vratká věc.“

„To opravdu nemusíte,“ odtušil Bourne a znovu pocítil bodnutí neblahé předtuchy.

„Takže chápete, že nemáme žádnou záruku. Je velká pravděpodobnost, že moje léčba zabere, ale na jak dlouho…“ Pokrčil rameny.

Bourne pokýval hlavou, vstal a následoval doktora Sunderlanda do vedlejší místnosti, o něco větší než ordinace. Na podlaze leželo běžné kropenaté linoleum, stěny lemovalo nerezové náčiní, pult a skříňky. V jednom rohu bylo malé umývadlo, pod nímž stál červený umělohmotný kbelík s výraznou cedulkou BIOLOGICKÝ ODPAD. Uprostřed prostoru se vyjímalo jakési futuristické zubařské křeslo s bohatým polstrováním. Ze stropu nad ním viselo několik kloubových ramen. Na vozících s gumovými kolečky stály dva lékařské přístroje neznámého účelu. Celkově vzato místnost vypadala sterilně jako operační sál v nemocnici.

Bourne se posadil do křesla a čekal, až doktor Sunderland upraví výšku a náklon ke své spokojenosti. Poté doktor připevnil k Bourneově hlavě osm drátů, jež vytáhl z přístroje na jednom z pojízdných vozíků.

„Provedu dvě série testů vašich mozkových vln, jednu při plném vědomí, druhou v bezvědomí. Musím vyhodnotit, jak váš mozek funguje v obou stavech.“

„A co pak?“

„Záleží na tom, co zjistím,“ pravil doktor Sunderland. „Ale léčba bude spočívat v dráždění určitých synapsí v mozku komplexními proteiny.“ Shlédl na Bournea z výšky. „Klíčem ke všemu je miniaturizace. To je jedna z mých zálib. Když chce člověk pracovat s proteiny v tak nepatrném množství, musí být expert na miniaturizaci. Slyšel jste o nanotechnologiích?“

Bourne přikývl. „Elektronické přístroje mikroskopické velikosti. Ve své podstatě maličké počítače.“

„Přesně tak.“ Doktoru Sunderlandovi se rozsvítily oči, jako by ho pacientovy znalosti vyložené potěšily. „Tyto složité proteiny – neurotransmitery – se chovají jako nanolátky spojující a upevňující synapse v těch částech vašeho mozku, do kterých je vyšlu, a tím zablokují, nebo naopak vytvoří vzpomínky.“

Bourne si zničehonic strhl dráty z hlavy, vstal a bez jediného slova vyrazil ze sálu. Téměř se rozběhl chodbou obloženou mramorem a boty mu přitom klapaly po dlažbě tak rychle, jako by ho pronásledovalo nějaké zvíře s množstvím končetin. Co ho to napadlo dovolit cizímu chlapovi, aby se mu vrtal v mozku?

Spatřil dvoje dveře vedoucí na toalety. Rozrazil ty s nápisem MUŽI, vpadl dovnitř, zamířil k porcelánovému umývadlu a pevně ho sevřel oběma rukama. V zrcadle se strašidelně zračila jeho sinalá tvář. Viděl za sebou odraz dlaždic podobných těm, jaké měli v pohřebním ústavu. Viděl Marii – nehybně ležela s rukama překříženýma na pevném a plochém bříšku. Zdálo se, že pluje ve člunu po bystré řece, která ji odnáší pryč od něj.

Přitiskl čelo k zrcadlu. Stavidla se otevřela. Slzy se mu hromadily v očích a volně stékaly po tvářích. Vybavila se mu Marie, jaká byla, když ještě žila: její vlasy plápolající ve větru, saténově hebká pleť na její šíji… Vzpomínal si, jak se spolu plavili v raftu po Hadí řece, její silné opálené paže nořily pádlo do zčeřené vody a v očích se jí odráželo velké zapadající slunce. Jak ji v neosobních žulových prostorách Georgetownské univerzity požádal o ruku – měla na sobě černé proužkované šaty a kožíšek, drželi se za ruce a smáli se cestou na vánoční večírek fakulty. Jak si řekli své „ano“ na pozadí kanadských Skalnatých hor, za jejichž zasněžené vrcholky klesalo moudré slunce, jak si nasadili prstýnky, přitiskli se k sobě ve vroucím polibku a jejich srdce tloukla jako jedno. Vybavil si, jak se narodila Alison. Dva dny před svátkem Všech svatých Marie seděla u stroje a šila Jamiemu pir
átský kostým, když jí praskla plodová voda. Porod byl těžký a dlouhý. Na konci začala Marie krvácet. Tehdy o ni málem přišel. Pevně ji držel a modlil se, aby ho neopouštěla. Teď ji ztratil navždy…

Přistihl se, že vzlyká, nedokázal se však ovládnout.

A pak se jako nějaký neodbytný démon z hlubin jeho paměti znovu vynořila zkrvavená tvář neznámé ženy, která zastínila jeho milovanou Marii. Krev odkapávala na dlažbu. Její oči na něj slepě zíraly. Co chtěla? Proč ho strašila? Zoufale si sevřel spánky a zasténal. Hrozně rád by utekl pryč z této budovy, ale věděl, že nemůže. Vlastní mozek mu to nedovolil.

Doktor Sunderland trpělivě čekal ve své ordinaci a jen lehce špulil rty. „Můžeme začít?“

Bourne, jehož mysl stále zaplňovala krvavá ženská tvář, se nadechl a přikývl. „Jen do toho.“

Posadil se do křesla a doktor Sunderland k němu znovu připojil dráty. Otočil spínačem na pojízdném vozíku a začal otáčet s číselníky, některými rychle, jinými pomalu a téměř něžně.

„Nebojte se,“ řekl doktor Sunderland vlídně. „Vůbec nic neucítíte.“

Měl pravdu.

Když doktor Sunderland dosáhl svého, stiskl další tlačítko a ze štěrbiny vyjel dlouhý pás papíru podobný těm z EKG při vyšetření srdce. Lékař se zadíval na zápis Bourneových mozkových vln, které se probouzely k životu. Nijak jej nekomentoval, jen pokýval hlavou a jeho obočí se zavlnilo jako hrozivý bouřkový mrak. Bourne nedokázal odhadnout, zda je to dobré, či zlé znamení.

„Dobrá,“ pravil doktor Sunderland konečně. Vypnul přístroj, odsunul vozík a na jeho místo přivezl jiný. Z tácu na jeho lesklé kovové desce zvedl injekční stříkačku. Bourne viděl, že je naplněná čirou tekutinou.

Doktor Sunderland se k němu obrátil. „Injekce vás úplně neomráčí, jen vás uvede do hlubokého spánku – ten vyvolá delta vlny, nejpomalejší mozkové vlny.“ Doktor udělal nacvičený pohyb palcem a z konce jehličky vystříklo pár kapek. „Potřebuju zjistit, jestli ve vašich vzorcích delta vln nejsou nějaké neobvyklé odchylky.“

Bourne přikývl… a vzápětí se probudil, jako by neuplynula vůbec žádná doba.

„Jak se cítíte?“ otázal se doktor Sunderland.

„Myslím, že líp,“ odpověděl Bourne.

„Dobrá.“ Doktor Sunderland mu ukázal výpis z přístroje. „Jak jsem tušil, ve vzorku vašich delta vln skutečně byla anomálie.“ Ukázal. „Tady, vidíte? A tady znovu.“ Podal Bourneovi druhý papír. „A zde je vzorek delta vln po zákroku. Nepravidelnost se o hodně zmenšila. Podle všech údajů se dá předpokládat, že záblesky minulosti v průběhu příštích zhruba deseti dní úplně vymizí. Musím vás ovšem varovat, že v příštích osmačtyřiceti hodinách by to mohlo být dočasně o něco horší, než vaše synapse řádně zareagují na léčbu.“

Když Bourne vyšel z lékařova sídla, velké neoklasicistní vápencové stavby na rušné washingtonské K Street, krátký zimní soumrak se měnil v noc. Ledový vítr od řeky Potomac přinášel pach fosforu a hniloby. Byl tak silný, že mu cípy kabátu pleskaly kolem nohou.

Odvrátil tvář od protivného proudu prachu a písku a spatřil svůj odraz ve výkladu květinářství, za jehož sklem zářila pestrá paleta květin tolik podobných kyticím na Mariině pohřbu.

Pak se hned vpravo od něj otevřely mosazné dveře obchodu a z nich vyšla jakási žena s barevnou kyticí v náručí. Přivoněl si… co to jen bylo za vůni? Ano, gardénie. Byl to svazek gardénií pečlivě zabalených před zimním chladem.

V duchu opět spatřil ženu ze své neznámé minulosti. Nesl ji ulicí a na předloktích cítil prýštit její teplou krev. Byla mladší, než by očekával, měla jen něco přes dvacet. Pohnula rty a jeho zamrazilo v zádech. Ona ještě žije! Pohledem vyhledala jeho oči. Z pootevřených úst jí vytékala krev. Něco se ze sebe snažila vypravit, ale slovům nebylo rozumět. Napínal uši. Co to jen říká? Chce mu něco naznačit? A kdo to vůbec je?

Další závan prachu vrátil Bournea do studeného washingtonského podvečera. Strašlivý obraz zmizel. Vyvolala ho vůně gardénií? Měly s tím nějakou souvislost?

Otočil se a chtěl jít zpátky za doktorem Sunderlandem, i když ho lékař varoval, že v nejbližší době se možná jeho obtíže ještě prohloubí. Vtom mu zazvonil mobil. Chvíli uvažoval, že ho nezvedne. Pak však telefon otevřel a přiložil k uchu.

S překvapením zjistil, že je to Anna Heldová, asistentka ředitele CIA. V duchu si představil vysokou štíhlou brunetku kolem pětadvaceti s ušlechtilými rysy, růžovými rty a ledově šedýma očima.

„Dobrý den, pane Bourne. Chce s vámi mluvit pan ředitel.“ Její přízvuk byl středoatlantský, kdesi na pomezí mezi jejím britským rodištěm a novým americkým domovem.

„Ale já s ním ne,“ odtušil Bourne chladně.

Anna Heldová vzdychla, ale nedala se odbýt. „Pane Bourne, kromě Martina Lindrose neví nikdo líp než já, že nemáte starého pána – a CIA obecně – zrovna v lásce. Bůh ví, že k tomu máte pádný důvod. Kolikrát už vás využili jako návnadu a pak si mysleli, že jste se jim vymkl z ruky a jdete proti nim. Ale teď vážně musíte přijet.“

„Říkáte to moc hezky, ale se mnou nehnete. Jestli má pan ředitel něco na srdci, může mi to vyřídit přes Martina.“

„Jenže s vámi potřebuje mluvit právě o Martinu Lindrosovi.“

Bourne sevřel telefon smrtícím stiskem. Ledovým tónem nakonec řekl: „Co je s Martinem?“

„To je právě ono. Já nevím. Neví to nikdo kromě pana ředitele. Už od rána je zavřený na signálním zpravodajství. Ještě jsem ho ani neviděla. Před třemi minutami mi zavolal a nařídil mi, abych vás povolala.“

„Takhle přesně to řekl?“

„Budu ho citovat: ‚Vím, že Bourne má k Lindrosovi blízko. Proto ho potřebuju.’ Pane Bourne, prosím vás, přijďte. Byl vyhlášen kód Mesa.“

Kód Mesa znamenal v řeči CIA stav nejvyšší nouze.

Během čekání na taxi měl Bourne čas uvažovat o Martinu Lindrosovi.

Kolikrát během posledních tří let s Martinem mluvil o velice osobním a často bolestném tématu ztráty paměti? Kdo by čekal, že se zrovna zástupce ředitele stane důvěrníkem a přítelem Jasona Bournea? Sám Bourne určitě ne. Když se Lindros před necelými třemi lety objevil ve Webbově vysokoškolské pracovně, naplno se projevila Bourneova podezíravost a paranoia. Myslel si, že se ho chce Lindros ještě jednou pokusit získat do služeb CIA. Ta myšlenka nebyla příliš od věci. Lindros se přece v nové funkci snažil udělat ze CIA štíhlejší a přehlednější organizaci, která by dokázala čelit celosvětové hrozbě radikálního islámského fundamentalismu.

Taková změna by byla před pěti lety, kdy ještě ředitel CIA vládl železnou pěstí, zcela nemyslitelná. Ale nyní z něj byl opravdu starý pán – nejen přezdívkou, ale i ve skutečnosti. Říkalo se, že ztrácí přehled a že by měl čestně odejít do důchodu dřív, než ho vyhodí. Bourneovi by se to rozhodně líbilo, bylo ovšem také možné, že ty řeči rozdmýchal samotný ředitel, aby odrazil útoky mocných nepřátel, kteří číhali na každou jeho chybu. Byl to mazaný lišák, který měl v síti starých známých tvořící základ Washingtonu lepší postavem než kdo jiný.

U chodníku zastavil červeno-bílý taxík. Bourne do něj nastoupil a sdělil šoférovi adresu. Uvelebil se na zadním sedadle a znovu se pohroužil do svých myšlenek.

K jeho čirému údivu v tehdejším rozhovoru nepadlo o práci pro CIA ani slovo. Nad večeři pak Bourne začal Lindrose poznávat z úplně jiné stránky, než jak ho znal ze společných akcí. Skutečnost, že se snažil změnit CIA zevnitř, z něj učinila samotáře ve vlastní organizaci. Těšil se absolutní a neotřesitelné důvěře starého pána, jenž v Lindrosovi viděl něco ze svého mladšího já, ale šéfové všech sedmi odborů CIA se ho báli, protože měl v rukou jejich budoucnost.

Lindros měl přítelkyni Moiru, která byla jeho jedinou blízkou osobou. A dokázal se dokonale vcítit do Bourneovy situace. „Tak ty si nemůžeš vzpomenout na svůj život?“ řekl mu nad první z mnoha večeří. „Já žádný život nemám, a tak si není co pamatovat…“

Možná je k sobě nevědomky přitahovala hluboká a trvalá újma, kterou oba utrpěli. Z jejich společného trápení vzešla důvěra a poté i přátelství.

Před týdnem si Bourne konečně vzal na univerzitě zdravotní volno. Zavolal Lindrosovi, ten však byl nedostupný. Nikdo mu nechtěl říct, kde je. Bourneovi chyběla Lindrosova pečlivá racionální analýza jeho stále iracionálnější mysli. A teď se jeho přítel ocitl přímo uprostřed záhady, kvůli které CIA přešla do nouzového režimu.

Ve chvíli, kdy Costin Veintrop – muž, který si říkal doktor Sunderland – dostal zprávu, že Jason Bourne skutečně opustil budovu, rychle a úhledně si sbalil náčiní do vyztužené vnější kapsy aktovky z černé kůže. Z jedné ze dvou hlavních přihrádek vytáhl přenosný počítač, který hned zapnul. Nebyl to ledajaký počítač. Veintrop, jenž se kromě studia lidské paměti zabýval i miniaturizací, si jej sám upravil. Zapojil do něj digitální kameru s vysokým rozlišením a zobrazil čtyři snímky lékařského sálu pořízené z různých úhlů. Porovnával je s tím, co viděl před sebou, a přesvědčoval se, že každá věc je přesně na tom místě, kde ji našel, když sem čtvrt hodiny před Bournem vstoupil. Když skončil, zhasl světla a zamířil do ordinace.

Sbalil fotky, jež tu rozložil, a chvíli spočinul pohledem na ženě, kterou prohlásil za svou manželku. A skutečně to byla Káťa, jeho žena z Pobaltí. Díky své bezelstné upřímnosti se mu podařilo Bournea přesvědčit. Veintrop byl člověk, který věřil na pravděpodobnost. Proto použil fotku vlastní manželky, a ne nějaké neznámé ženy. Když se vžíval do nové postavy, považoval za zásadní přimíchat ke smyšlenkám útržky věcí, jimž sám věřil. V případě tak zkušeného a obezřetného protivníka, jakým byl Jason Bourne, to bylo zcela nezbytné. Tak či onak, Kátina fotografie měla na Bournea kýžený účinek. Bohužel však rovněž Veintropovi připomněla, kde se Káťa nachází a proč ji nemůže vidět. Krátce zaťal ruce v pěst, až mu zbělely klouby.

Rychle se však opanoval. Dost té morbidní sebelítosti, má před sebou spoustu práce. Položil počítač na roh stolu pravého doktora Sunderlanda a otevřel digitální fotografie této místnosti. Stejně jako předtím byl při kontrole velice pečlivý a ujišťoval se, že i zde všechno odpovídá do nejdrobnějšího detailu. Nesměl po sobě zanechat sebemenší stopu.

Zazvonil mu mobil a on si jej přiložil k uchu.

„Hotovo,“ ohlásil Veintrop rumunsky. Mohl použít arabštinu, rodný jazyk svého zaměstnavatele, ale po vzájemné dohodě usoudili, že rumunština bude přijatelnější.

„K vaší spokojenosti?“ Byl to jiný hlas, poněkud hlubší a drsnější než podmanivý hlas muže, který ho najal. Patřil člověku, který byl zvyklý oslovovat náboženské fanatiky.

„Samozřejmě. Postup jsem si vyzkoušel a zdokonalil na figurantech, které jste mi poskytl. Všechno je na místě.“

„To se brzy ukáže.“ Převládající nádech netrpělivosti kořenila nakyslá pachuť nervozity.

„Musíte mi věřit, příteli,“ řekl Veintrop a přerušil spojení.

Vrátil se k práci: sbalil přenosný počítač, digitální fotoaparát i kabel, pak vklouzl do tvídového kabátu a na hlavu si narazil plstěný klobouk. Sevřel aktovku a naposledy se přísným okem rozhlédl po místnosti. V jeho výjimečné a odpovědné práci nebyl prostor pro chybu.

Když se ubezpečil, že je vše v pořádku, zhasl světla a v naprosté tmě vyšel z kanceláře. V chodbě se podíval na hodinky: 16:46. Měl tři minuty zpoždění, stále se však pohodlně vešel do časové tolerance, kterou mu zaměstnavatel stanovil. Bylo úterý 3. února, jak Bourne správně řekl. V úterý doktor Sunderland neordinoval.

2

Centrála CIA ve 23. ulici byla na mapách Washingtonu označena jako budova ministerstva zemědělství. Pro podtržení této iluze ji obklopovaly dokonale střižené trávníky zdobené klikatými štěrkovými pěšinkami a tu a tam i okrasnými stromy poskytujícími stín. Samotná budova byla tak obyčejná, jak jen to ve městě plném vznešené architektury šlo. Na severu ji ohraničovaly obří stavby, v nichž se nacházelo ministerstvo zahraničí a Námořní úřad lékařství a chirurgie, na východě Národní akademie věd. Kancelář ředitele nabízela střízlivý výhled na památník válečných veteránů z Vietnamu a také na část zářivě bílého Lincolnova monumentu.

Anna Heldová nepřeháněla. Než směl Bourne vkročit dovnitř, musel projít třemi důkladnými bezpečnostními prohlídkami. Odehrávaly se ve veřejné vstupní hale odolné proti střelám i bombám, která byla vlastně jakýmsi bunkrem. Za ozdobnými mramorovými deskami a sloupy se ukrývaly půl metru tlusté betonové stěny vyztužené sítí ocelových tyčí a pletivem z kevlaru. Nebylo tam žádné rozbitné sklo a osvětlení i elektrické okruhy měly dokonalou ochranu. U první kontroly musel zopakovat heslo, které se třikrát denně měnilo. U druhé mu sejmuli otisky prstů. U třetí přiložil pravé oko k čočce zlověstného černého přístroje, který pořídil fotografii jeho rohovky a digitálně ji porovnal se snímkem uloženým v databázi. Tato dodatečná vrstva moderního zabezpečení byla velice důležitá, protože otisky prstů se daly padělat s použitím silikonových náplastí přilepených k bříškům prstů. Bourne to velice dobe věděl, sám takhle už několikrát klamal.

Těsně před výtahy ho čekala další prohlídka a těsně před kancelářemi ředitele CIA v pátém podlaží ještě jedna. Předpisy pro případ kódu Mesa to striktně vyžadovaly.

Hned jak prošel tlustými dveřmi z růžového dřeva vyztuženého ocelí, spatřil Annu Heldovou. Byla v nezvyklé společnosti pobledlého muže, jemuž se pod sakem obleku nadouvaly mohutné svaly.

Upjatě se na něj pousmála. „Před chvílí jsem ředitele viděla. Vypadá o deset let starší.“

„Kvůli němu tady nejsem,“ odtušil Bourne. „Jediný člověk ze CIA, který mě zajímá a kterému věřím, je Martin Lindros. Kde je?“

„Už tři týdny je v akci. Nevím, čeho se to týká.“ Anna byla jako obvykle bezvadně oblečená: měla na sobě šedý kostým od Armaniho, ohnivě rudou hedvábnou blůzku a boty Manolo Blahnik na jehlových podpatcích. „Ale vsadila bych se, že ten rozruch tady vyvolaly zprávy, které dnes ředitel obdržel.“

Bledý muž je pak mlčky vedl z jedné chodby do druhé – úmyslně matoucím bludištěm, kterým šli návštěvníci pokaždé jinou cestou –, až konečně stanuli u dveří svatyně šéfa CIA. Tam strážce ustoupil stranou, ale neodešel. Další znak kódu Mesa, pomyslel si Bourne a chladně se Usmál směrem k drobnému oku bezpečnostní kamery na stěně.

O chvíli později uslyšel cvaknutí elektronického zámku na dálkové ovládání.

Ředitel CIA stál na druhém konci kanceláře velké skoro jako fotbalové hřiště. V jedné ruce držel jakýsi spis, v druhé navzdory zákazu kouření v celé budově zapálenou cigaretu. Kdy začal znovu kouřit? přemítal Bourne v duchu. Vedle šéfa stál někdo cizí – vysoký tělnatý muž s protáhlou podmračenou tváří a světlými štětinami vlasů, z něhož čišel nebezpečný klid.

„No konečně jste tady.“ Starý pán vykročil k Bourneovi; podpatky jeho ručně šitých bot klapaly po leštěné dřevěné podlaze. Hlavu měl staženou mezi rameny, jako by se choulil v psím počasí. Když se přiblížil, do obličeje mu zasvítily venkovní reflektory a odhalily vybledlé stopy vykonaných odvážných skutků, jež tam měl vepsané.

Vypadal staře a unaveně. Tváře měl zbrázděné jako horské svahy a oči zapadlé v důlcích. Kůže pod nimi byla nateklá a žlutá jako dohořívající svíčka. Vrazil si cigaretu mezi zahnědlé rty, čímž podtrhl skutečnost, že mu nepodal ruku.

Druhý muž vykročil za ním, avšak záměrně svým vlastním tempem.

„Bourne, tohle je Matthew Lerner, můj nový zástupce. Lerner, Bourne.“

Oba muži si krátce potřásli rukama.

„Myslel jsem, že zástupce je Martin,“ prohodil Bourne zmateně k Lernerovi.

„Je to složitější. My…“

„Po skončení tohoto rozhovoru vás bude Lerner informovat,“ přerušil ho ředitel.

„Pokud ještě budu mít zájem.“ Bourne se zachmuřil; náhle se cítil nesvůj. „Co je s Martinem?“

Šéf CIA zaváhal. Čišela z něj stará známá zášť. Bourne věděl, že nikdy úplně nevymizí, a bral to jako danou věc. Situace byla zřejmě opravdu vážná, když se starý pán odhodlal k něčemu, co vždycky odmítal: požádal o pomoc Jasona Bournea. Ředitel byl ovšem také velký pragmatik, jinak by se ve funkci neudržel tak dlouho. Naučil se chodit v ošemetných a nebezpečných situacích, často i za cenu pochybných a nepříliš morálních kompromisů. Takový už byl jeho svět. Teď Bournea potřeboval a to ho štvalo.

„Martin Lindros už o sobě skoro týden nedal vědět.“ Ředitel náhle vypadal menší, jako by z něj měl každou chvíli spadnout oblek.

Bourne nehnul ani brvou. Tak proto se mu Martin neozval. „Co se sakra stalo?“

Starý pán si od hořícího konce první cigarety zapálil další a starý oharek zamáčkl v popelníku z broušeného křišťálu. Přitom se mu lehce zachvěla ruka. „Martin byl na misi v Etiopii.“

„Co dělal v terénu?“ zeptal se Bourne.

„Na to jsem se ptal i já,“ řekl Lerner. „Ale byla to jeho akce.“

„Martinovi lidé zjistili náhlý nárůst komunikace na určitých teroristických frekvencích.“ Ředitel vtáhl kouř hluboko do plic a s tichým svistem jej vypustil. „Jeho analytici umí odlišovat pravdu od dezinformací, kvůli kterým se jiné bezpečnostní složky zbytečně honí za vlastním ocasem a troubí na poplach.“

Probodl Bournea pohledem. „Dodal nám věrohodné důkazy, že hrozí útok na jedno ze tří klíčových měst Spojených států – Washington, New York nebo Los Angeles. A při tom úderu že má být použita atomová bomba.“

Ředitel vytáhl ze skříňky jakýsi balíček a podal jej Bourneovi.

Bourne se podíval dovnitř: ležel tam podlouhlý kovový předmět.

„Víte, co to je?“ zeptal se Lerner jako u zkoušky.

„Jiskřiště. Používá se v průmyslu, kde se s ním spouštějí velice výkonné motory.“ Bourne zvedl oči. „Také se s ním dají odpalovat jaderné zbraně.“

„Přesně tak. A o tomhle to platí obzvlášť.“ Ředitel se zamračeným výrazem podal Bourneovi desky označené zkratkou JŘ – „jen pro ředitele“. Obsahovaly velice podrobný popis tohoto konkrétního typu. „Jiskřiště obvykle přenášejí výboj s pomocí plynů – vzduchu, argonu, kyslíku, fluoridu sírového nebo jejich směsí. Tohle však používá pevný materiál.“

„Je určené k jednorázovému nasazení.“

„Přesně tak. To vylučuje průmyslové využití.“

Bourne převalil jiskřiště mezi prsty. „Logicky má proto sloužit k odpálení jaderné bomby.“

„Kterou mají v rukou teroristé,“ doplnil ho Lerner s temným pohledem. ‘

Ředitel si vzal tu věc od Bournea a poklepal na ni svým sukovitým ukazovákem. „Martin šel po stopě nelegální dodávky těchto jiskřišť a ta ho zavedla až do hor severozápadní Etiopie. Právě tam podle něj mají teroristé překladiště zboží.“

„Místo určení?“

„Neznámé,“ odpověděl ředitel CIA.

Bourne cítil hluboké znepokojení, ale rozhodl se, že to na sobě nedá znát. „Dobře. Chci slyšet podrobnosti.“

„Před šesti dny, přesně v 17:32 místního času, přiletěl Martin s pětičlenným oddílem Škorpion 1 vrtulníkem na severní úbočí hory Ras Dašen.“ Lerner mu podal tenký papír. „Tady jsou přesné souřadnice.“

Ředitel pokračoval: „Ras Dašen je nejvyšší vrchol Simienských hor. Vy jste tam byl a navíc ovládáte jazyk domorodců.“

Slovo si vzal znovu Lerner. „V 18:04 místního času jsme se Škorpionem 1 ztratili rádiové spojení. V 10:06 našeho času jsem vydal rozkaz jednotce Škorpion 2 letět na tyto souřadnice.“ Vzal si papír od Bournea. „Dnes v 10:46 jsme dostali zprávu od Kena Jeffriese, to je velitel Škorpionu 2. Jeho oddíl našel ohořelý vrak vrtulníku. Ležel na malé planině na uvedených souřadnicích.“

„To bylo poslední hlášení, které jsme od skupiny Škorpion 2 obdrželi,“ řekl ředitel CIA. „Od té doby nic. Neozývá se Lindros ani nikdo další.“

„Škorpion 3 čeká v Džibutsku a je připraven k akci,“ oznámil Lerner, jenž se elegantně vyhnul znechucenému pohledu starého pána.

Bourne si však Lernera nevšímal a v duchu probíral různé možnosti, díky čemuž alespoň na chvíli zaplašil obavy o přítelův osud. „Stala se jedna ze dvou věcí,“ prohlásil nakonec. „Buď je Martin mrtvý, nebo ho zajali a teď ho podrobují výslechům. Vyslat tam skupinu zjevně nemá cenu.“

„Jednotky Škorpion jsou složeny z našich nejlepších a nejschopnějších lidí ostřílených bojem v Somálsku, Afghánistánu a Iráku,“ namítl Lerner. „Jejich palebnou sílu budete potřebovat, to mi věřte.“

„Dva oddíly Škorpion už situaci na Ras Dašen nezvládly. Buď tam pojedu sám, nebo vůbec.“

Jeho stanovisko bylo jasné, novému zástupci ředitele se však nelíbilo. „To, co vy pokládáte za ‚pružnost’, vidí organizace jako nezodpovědnost a nepřijatelné riziko pro lidi kolem vás.“

„Hele, sami jste mě zavolali. Něco po mně chcete.“

„Dobře, na Škorpion 3 zapomeňte,“ řekl ředitel CIA. „Vím, že pracujete na vlastní pěst.“

Lerner zavřel spis. „Na oplátku vám poskytneme veškeré zpravodajské informace, dopravu a podporu, kterou budete potřebovat.“

Ředitel udělal krok k Bourneovi. „Vím, že nepromarníte šanci najít svého přítele.“

„To máte pravdu.“ Bourne klidně vykročil ke dveřím. „S lidmi, kterým velíte, si můžete dělat, co chcete. Já půjdu pro Martina bez vaší pomoci, to je moje poslední slovo.“

„Počkat.“ Hlas starého pána se rozlehl obří kanceláří. Znělo to trochu, jako když zatroubí vlak projíždějící temnou a pustou krajinou. V tom tónu se snoubil smutek s jedovatým cynismem. „Počkat, povídám.“

Bourne se pomalu otočil.

Ředitel CIA ho probodával pohledem prosyceným záští. „Naprosto nechápu, jak s vámi Martin může vycházet.“ Spojil ruce za zády a vojenským krokem zamířil k oknu, kde se zastavil a zahleděl se na nádherný trávník, za nímž se rýsoval památník veteránům z Vietnamu. Pak se otočil a opět do Bournea zavrtal své neúprosné oči. „Vaše drzost nezná mezí.“

Bourne jeho pohled mlčky opětoval.

„Tak dobře, máte volnou ruku,“ vyštěkl ředitel a roztřásl se vztekem, který už nedokázal potlačit. „Lerner se postará, abyste dostal všechno, co potřebujete. Ale to vám povídám, koukejte Martina Lindrose najít a přivézt.“

3

Lerner vyšel s Bournem z hájemství ředitele CIA a zavedl ho chodbou do své vlastní kanceláře. Tam se posadil za stůl, a když si uvědomil, že Bourne zůstal stát, pohodlně se opřel.

„To, co vám teď řeknu, nesmí za žádných okolností opustit tuto místnost. Starý pán jmenoval Martina ředitelem tajné organizace s krycím názvem Týfón, která se zabývá výhradně bojem proti muslimským extremistickým skupinám.“

Bourne si vybavil, že Týfón pochází z řecké mytologie: byl to strašlivý stohlavý otec smrtonosné Hydry. „Máme přece Centrum pro boj s terorismem.“

„To nemá o existenci Týfónu potuchy,“ řekl Lerner. „I v samotné CIA o něm ví jen pár vyvolených.“

„Takže Týfón je tajná skupina na druhou.“

Lerner přikývl. „Vím, co si asi teď myslíte: že jsme od operace Treadstone nic takového neměli. Ale jsou tady přesvědčivé důvody. Jde o nesmírně kontroverzní záležitost, zvlášť pokud se týká mocných reakčních sil ve vládní administrativě a v Kongresu.“

Našpulil rty. „Půjdu rovnou k věci. Lindros vypiplal Týfón prakticky z ničeho. Není to žádný odbor, ale samostatná složka. Lindros si vymínil, aby nebyla svázaná úřední byrokracií. Ze své podstaty navíc musí operovat po celém světě – Martin už sehnal lidi v Londýně, Paříži, Istanbulu, Dubaji, Saúdské Arábii a na třech místech v Africkém rohu. Má v úmyslu infiltrovat se do teroristických buněk a rozložit celou síť zevnitř.“

„Infiltrace,“ ucedil Bourne. To měl tedy Martin na mysli, když mu říkal, že až na ředitele je uvnitř CIA naprosto sám. „To je svatý grál boje s terorismem, ale dosud se k němu nikdo ani nepřiblížil.“

„Protože máme málo muslimů a ještě míň arabistů. Jen třicet tři lidí z dvanácti tisíc v FBI umí aspoň trochu arabsky a nikdo z nich nepracuje v odděleních vyšetřujících terorismus na území Spojených států. Má to dobrý důvod. Čelní představitelé nechtějí muslimů a západních arabistů příliš využívat – prostě jim nevěří.“

„To je hloupá a krátkozraká politika,“ namítl Bourne.

„Ale ti lidé existují a Lindros je v tichosti verbuje.“ Lerner vstal. „Tolik pro orientaci. Teď se asi budete chtít podívat, kde Týfón sídlí.“

Týfón se jako správná supertajná skupina pro boj s terorismem ukrýval v hlubinách. Podzemí budovy CIA od základu zrekonstruovala stavební firma, jejíž dělníci prošli důkladnou prověrkou a museli podepsat doložku o mlčenlivosti, podle níž jim hrozil dvacetiletý trest ve věznici s nejpřísnější ostrahou, pokud by byli tak hloupí nebo chamtiví a něco vyzradili. Zásoby, které se dřív v suterénu skladovaly, byly přesunuty do přístavby.

Cestou z ředitelské kanceláře se Bourne krátce zastavil v království Anny Heldové. Vyzbrojen jmény dvou agentů, kteří zaslechli konverzaci, po níž se Martin Lindros vydal na druhý konec světa za zásilkou jiskřišť, sjel privátním výtahem do podzemí.

Když kabina se vzdychnutím zastavila, obrazovka na levé straně ožila a elektronické oko prohlédlo lesklý černý osmihran, který mu Anna připnula ke klopě bundy. Bylo v něm zakódované číslo, jež viděla pouze čtečka. Teprve pak se ocelové dveře rozestoupily.

Martin Lindros proměnil suterén v jediný ohromný prostor plný mobilních pracovišť, od nichž se vinuly ke stropu svazky drátů. Byly na kolejnicích, takže se mohly pohybovat spolu se stoly podle toho, jak byli zaměstnanci v rámci svých úkolů přemisťováni. Na druhém konci Bourne viděl řadu zasedacích místností oddělených od hlavního sálu tabulemi z mléčného skla a oceli.

Kancelář Týfónu byla plná monitorů, jak se slušelo na agenturu pojmenovanou po obludě s dvěma stovkami očí. Stěny tvořila mozaika plochých plazmových obrazovek, na nichž zářilo oslnivé množství obrazů: satelitní mapy, záběry veřejných prostranství z průmyslových kamer, dopravní uzly jako letiště, autobusová a vlaková nádraží, nároží ulic, křižovatky hlavních silnic a příměstských železničních spojů, nástupiště metra v metropolích celého světa – Bourne poznával podzemní dráhy New Yorku, Londýna, Paříže i Moskvy. Lidé všech postav, velikostí, vyznání a národností tam chodili, bezcílně bloumali, nerozhodně postávali, posedávali, kouřili, nastupovali a vystupovali z dopravních prostředků, bavili se spolu, přehlíželi se, připojovali se k iPodům, nakupovali, za chůze jedli, líbali se, tulili se k sobě, hašteřili se, přikládali k uším mobilní telefony, prohlíželi si e-maily či porno, hrbili
se, věšeli hlavy, opilecky se klátili, prali se, topili se v rozpacích prvních schůzek, schovávali se nebo si něco mumlali. Chaos nesestříhaného videa, v němž měli analytici nalézt určité pravidelné vzorce, digitální stopy a elektronická varování.

Lerner zřejmě předem upozornil zaměstnance na jeho příchod, protože od jedné z obrazovek se náhle odvrátila nápadně hezká mladá žena, kterou Bourne odhadoval zhruba na pětatřicet, a vykročila k němu. Na první pohled to byla tajná agentka. Její krok nebyl příliš dlouhý ani příliš krátký ani příliš rychlý ani příliš pomalý. Byl zkrátka anonymní. Chůze každého člověka je totiž tak jedinečná jako otisky prstů, a může tedy sloužit jako dobrý způsob rozpoznání protivníka v pohyblivém houfu chodců, i kdyby měl dotyčný na sobě sebelepší převlek.

Žena měla výraznou a hrdou líc tesanou jako příď štíhlé lodi, která rozráží mořské vlny a odhání z cesty slabší plavidla. Ve skořicově snědé arabské tváři zářily velké tmavomodré démanty očí.

„Vy budete hlavní agentka Soraya Mooreová.“

Věnovala mu letmý úsměv, který se však vzápětí ukryl za oblak chladu. „Přesně tak, pane Bourne. Tudy.“

Vedla ho po celé délce rušného rozlehlého prostoru ke druhé zasedací místnosti zleva. Když otevřela dveře z mléčného skla a on vstoupil dovnitř, opět ho s podivnou zvědavostí sledovala. Vzhledem k jeho převážně nepřátelským vztahům se CIA to však zas tak podivné nebylo.

Uvnitř čekal muž přinejmenším o několik let mladší než Soraya. Byl středně vysoký, sportovní postavy, měl pískové vlasy a čistou pleť. Seděl u oválného skleněného stolu a pracoval na přenosném počítači. Na monitoru zářil obraz připomínající nějakou mimořádně náročnou křížovku.

Vzhlédl až ve chvíli, kdy si Soraya odkašlala.

„Tim Hytner,“ představil se, aniž vstal.

Když se Bourne posadil mezi oba agenty, zjistil, že křížovka, kterou se Hytner snažil vyluštit, byla ve skutečnosti šifra – a docela složitá.

„Tlačí mě čas, za pět hodin a něco mi to letí do Londýna,“ řekl Bourne. „Povězte mi něco o spouštěných jiskřištích.“

„Spolu se štěpným materiálem patří k těm nejzakázanějším věcem na světě,“ spustil Hytner. „Přesněji řečeno, na vládním seznamu mají číslo dva tisíce šest set čtyřicet jedna.“

„Takže tip, který Lindrose rozrušil natolik, že se vydal sám do terénu, se týkal překládky jiskřišť.“

Hytner už se znovu snažil rozluštit svou šifru, a tak se slova ujala Soraya. „Celá ta věc začala v Jihoafrické republice. Konkrétně v Kapském Městě.“

„Proč zrovna tam?“ otázal se Bourne.

„V dobách apartheidu se země stala rájem pašeráků, v podstatě z nutnosti.“ Soraya mluvila rychle, jasně, ale s typickou netečností. „Od té doby, co Jihoafrická republika nepatří do seznamu zakázaných zemí, už tam američtí výrobci smějí vyvážet jiskřiště.“

„A zboží se pak ‚ztratí’,“ prohodil Hytner, ale nezvedl hlavu od písmenek na monitoru.

„To je výstižné.“ Soraya přikývla. „Zbavit se pašeráků je těžší než vymýtit šváby. Asi vám musí být jasné, že v Kapském Městě jich je pořád dost a v dnešních dobách si počínají velice rafinovaně.“

„A ten tip přišel odkud?“ zajímal se Bourne.

Soraya mu podala papíry z počítačové tiskárny a ani na něj nepohlédla. „Pašeráci se domlouvají mobilními telefony. Používají levné přístroje bez paušálu, jaké seženete v každém obchodě. Volají z nich jeden den až, řekněme, týden, pokud si opatří jinou SIM kartu. Pak je vyhodí a opatří si další.“

„Je skoro nemožné je vypátrat.“ Hytner napínal celé tělo, jako by do rozbití té šifry vkládal veškerou energii. „Ale jeden způsob přece jen existuje.“

„Vždycky se něco najde,“ přitakal Bourne.

„Zvlášť když váš strejda pracuje u telefonní společnosti.“ Hytner se krátce zazubil na Sorayu.

Ta si však zachovala své chladné chování. „Strýček Kingsley před třiceti lety emigroval do Kapského Města. Londýn na něj byl moc ponurý, jak říkal. Potřeboval najít místo, které mu otevíralo nové možnosti.“ Pokrčila rameny. „Tak nebo tak, měli jsme štěstí. Zachytili jsme rozhovor o této konkrétní dodávce zboží – přepis je na druhé stránce. Dotyčný říká jednomu ze svých lidí, že náklad nemůže jít normální cestou.“

Bourne si všiml, že si jej Hytner zvědavě měří. „A zvláštní na té ‚ztracené’ zásilce byla skutečnost, že odpovídala zcela konkrétní hrozbě Spojeným státům.“

„Navíc jsme toho pašeráka zadrželi,“ přitakal Hytner.

Bourne přejel prstem po druhé stránce s přepisem. „Myslíte, že bylo moudré ho zavřít? Můžete tím vyplašit zákazníka.“

Soraya zavrtěla hlavou. „To není pravděpodobné. Tihle lidé použijí jeden zdroj jen jednou a pak jdou dál.“

„Takže víte, kdo si jiskřiště koupil.“

„Řekněme, že máme silné podezření. Proto Lindros vyrazil do terénu osobně.“

„Slyšel jste o organizaci Dudža?“ otázal se Hytner.

Bourne zapátral v paměti. „Je jí připisováno minimálně deset útoků v Jordánsku a Saúdské Arábii, poslední se odehrál minulý měsíc, kdy bomba zabila devadesát pět lidí ve Velké mešitě v Chánakínu, sto čtyřicet čtyři kilometrů severovýchodně od Bagdádu. Pokud mě paměť neklame, údajně stála i za vraždami dvou členů saúdské královské rodiny, jordánského ministra zahraničí a iráckého náčelníka vnitřní bezpečnosti.“

Soraya si vzala přepis zpátky. „Nezdá se vám, že by jedna skupina mohla mít na svědomí tolik útoků? Ale je to tak. A všechny spojuje jedna věc: Saúdové. V té mešitě se odehrála tajná obchodní schůzka, které se účastnili i vysocí saúdští emisaři. Jordánský ministr zahraničí byl osobním přítelem královské rodiny a irácký bezpečnostní šéf se zase hlásil ke Spojeným státům.“

„Ty tajné zprávy jsem taky četl,“ řekl Bourne. „Ve všech případech šlo o promyšlené a dokonale naplánované údery. Většinou to nebyly sebevražedné atentáty a žádný z pachatelů nebyl dopaden. Kdo je vůdcem té skupiny?“

Soraya vrátila přepis do desek. „Jmenuje se Fádi.“

„Fádi. Arabsky Vykupitel,“ řekl Bourne. „To jméno si určitě sám vybral.“

„Pravda je taková, že o něm nic nevíme a neznáme dokonce ani jeho pravé jméno,“ odtušil Hytner kysele.

„Ale něco přece jen víme,“ poznamenal Bourne. „Zaprvé, útoky skupiny Dudža jsou tak dobře koordinované a naplánované, že se dá s úspěchem předpokládat, že Fádi buď vystudoval na Západě, nebo s ním je v blízkém kontaktu. Zadruhé, organizace používá neobvykle moderní zbraně, které jiné arabské či muslimské oddíly teroristů obvykle nemají k dispozici.“

Soraya pokývala hlavou. „V tom se všichni shodneme. Dudža je jedna ze skupin nové generace, které spojily síly s organizovaným zločinem, s překupníky drog z jižní Asie a Latinské Ameriky.“

„Zajímá vás, jak zástupce ředitele Lindros přesvědčil starého pána, aby Týfón tak rychle schválil?“ ozval se Hytner. „Podle mě mu řekl, že naším prvním úkolem bude zjistit totožnost Fádiho, najít ho a zneškodnit.“ Zvedl oči. „Vliv Dudži mezi muslimskými extremisty je každým rokem silnější. Podle našich informací se přidávají k Fádimu v nevídaných počtech.“

„Přesto se dosud žádná bezpečnostní složka včetně nás nedostala ani na první metu,“ podotkla Soraya.

„Ale my jsme taky poměrně noví,“ oponoval jí Hytner.

„Kontaktovali jste saúdskou tajnou službu?“ zeptal se Bourne.

Soraya se trpce zasmála. „Jeden z našich informátorů přísahá, že saúdská tajná služba je Dudže na stopě. Saúdové to ale popírají.“

Hytner vzhlédl. „Ti popírají i to, že jejich zásoby ropy vysychají.“

Soraya zavřela desky a úhledně je vyrovnala na hromádku. „Já vím, že někteří lidé v terénu vám díky vaší pověstné schopnosti měnit převleky přezdívali Chameleón. Jenže Fádi – ať je to kdokoliv – je opravdový chameleon. I když máme nepřímé důkazy, že ty útoky nejen plánuje, ale také se na řadě z nich aktivně podílí, zatím jsme nezískali jedinou jeho fotku.“

„Dokonce ani přibližný portrét,“ doplnil Hytner se zjevnou nelibostí.

Bourne se zachmuřil. „Proč si myslíte, že Dudža koupila jiskřiště právě od tohoto dodavatele?“

„Víme, že tají zásadní informace.“ Hytner ukázal na obrazovku svého laptopu. „Tuhle šifru jsme našli na jednom z knoflíků jeho košile. Pokud je nám známo, Dudža je jediná teroristická skupina, která používá takhle pokročilé kódy.“

„Chci ho vyslechnout.“

„Soraya je PA – pověřený agent,“ sdělil mu Hytner. „Musíte se zeptat jí.“

Bourne se k ní obrátil.

Soraya zaváhala jen na chvíli. Pak vstala a ukázala ke dveřím. „Půjdeme?“

Bourne vstal. „Time, pořiďte kopii té šifry, dejte nám čtvrt hodiny a pak přijďte za námi.“

Hytner zvedl oči a zamžoural, jako by Bourne stál proti světlu. „Za čtvrt hodiny to ještě zdaleka nebudu mít.“

„Ale budete.“ Bourne otevřel dveře. „Nebo to aspoň budete tvrdit.“

K vazebním celám se šlo po krátkých, ale strmých schodech z děrované oceli. Zdejší prostory byly na rozdíl od světlem zalitých kanceláří Týfónu tmavé a stísněné, jako by si základy samotného Washingtonu nechtěly nechat vyrvat ze svého těla ani o píď místa víc.

Pod schody ji Bourne zastavil. „Urazil jsem vás něčím?“

Soraya na něj chvíli zírala, jako by nevěřila svým očím. „Jmenuje se Hiram Cevik,“ okázale přešla Bourneovu otázku. „Padesát jedna let, ženatý, tři děti. Je tureckého původu, ale v osmnácti se přestěhoval na Ukrajinu. Posledních třiadvacet let žije v Kapském Městě. Vlastní firmu na vývoz a dovoz zboží. Většina obchodů je legálních, ale tu a tam udělá pan Cevik výjimku.“ Pokrčila rameny. „Třeba má jeho milenka slabost pro diamanty, možná je v tom sázení na internetu.“

„V dnešní době je těžké vyjít s výplatou,“ podotkl Bourne.

Soraya se zatvářila, jako by se chtěla zasmát, ale neudělala to.

„Málokdy dělám věci přesně podle předpisů,“ pokračoval. „Ale když něco řeknu, tak to platí. Je to jasné?“

Na okamžik se mu zadívala hluboko do očí. Co tam asi hledá? zapřemítal v duchu. Oč jí jde?

„Já znám vaše metody,“ pravila ledovým tónem.

Cevik se opíral o jednu stěnu své klece a pokuřoval cigaretu. Když uviděl Bournea se Sorayou, vydechl oblak dýmu a prohodil: „Vy jste jezdectvo, nebo inkvizice?“

Bourne si ho měřil, zatímco Soraya odemkla dveře klece.

„Takže inkvizitor.“ Cevik odhodil nedopalek a zašlápl ho podpatkem. „Musím vám sdělit, že moje žena všechno ví – o tom sázení i o milence.“

„Nepřišel jsem vás vydírat.“ Bourne vstoupil do klece. Cítil Sorayu za sebou, jako by byla jeho součástí. Začala ho svrbět kůže na hlavě. Soraya měla zbraň a byla připravená ji použít proti vězni dřív, než by se situace vymkla z ruky. Byla perfekcionistka, čišelo to z ní.

Cevik se odlepil od mříže a zůstal stát s rukama podél boků a lehce ohnutými prsty. Byl vysoký, měl široká ramena bývalého ragbisty a zlatavé kočičí oči. „Soudě podle vaší postavy tedy zřejmě půjde o fyzický nátlak, že?“

Bourne se rozhlédl po kleci a odhadoval, jaké to asi je, být v ní zavřený. Hlavou se mu mihl záblesk čehosi napůl zapomenutého a v hloubi žaludku pocítil nevolnost. „Tím bych si nepomohl,“ řekl, aby se jí zbavil.

„To si pište, že ne.“

Nebylo to žádné chvástání. Toto prosté konstatování faktu mu o Cevikovi napovědělo víc než hodina ostrého výslechu. Znovu se na Jihoafričana upřeně zadíval.

„Tak jak to dilema vyřešíme?“ Bourne rozpřáhl ruce. „Vy se odsud potřebujete dostat a já zas potřebuju informace. Je to snadné.“

Cevik se upjatě usmál sevřenými rty. „Kdyby to bylo tak snadné, příteli, už bych tu dávno nebyl.“

„Jmenuju se Jason Bourne. Teď se bavíte se mnou. Nejsem váš žalářník ani nepřítel.“ Bourne se odmlčel. „Pokud sám nechcete, abych se jím stal.“

„Pochybuju, že bych o to stál,“ ucedil Cevik. „Něco jsem o vás slyšel.“

Bourne pokynul hlavou. „Pojďte se mnou.“

„To není dobrý nápad.“ Soraya vstoupila mezi ně a vnější svět.

Bourne jí stroze pokynul.

Okatě ho ignorovala. „To je závažné porušení bezpečnostních předpisů.“

„Varoval jsem vás předem. Ustupte.“

Když kolem ní s Cevikem prošli, už držela u ucha mobilní telefon. Nevolala však řediteli CIA, ale Timu Hytnerovi.

I když byl večer, reflektory proměňovaly trávník i pěšinky ve stříbrné oázy mezi mnohorukými stíny opadaných stromů. Bourne kráčel vedle Cevika. Soraya Mooreová šla pět kroků za nimi jako poslušná gardedáma, tvářila se však nesouhlasně a měla ruku na pouzdře s pistolí.

Bourneovi se zničehonic vybavila věc předtím zasutá hluboko v propadlišti dávných vzpomínek – výslechová metoda, která se používala u osob, které byly obzvláště odolné vůči běžným technikám mučení a smyslového strádání. Náhle si byl jistý, že pokud Cevik po dnech věznění v kleci okusí volný vzduch a prostor, uvědomí si, co všechno by mohl získat pravdivou odpovědí na Bourneovy otázky. A co všechno by naopak mohl ztratit.

„Komu jste jiskřiště prodal?“ zeptal se Bourne.

„To už jsem říkal té vzadu. Já nevím. Byl to jen hlas v telefonu.“

Bourne mu nevěřil. „Vy běžně prodáváte jiskřiště po telefonu?“

„Za pět milionů jo.“

To znělo věrohodně, byla to však pravda?

„Muž, nebo žena?“ pokračoval Bourne.

„Muž.“

„Přízvuk?“

„Britský, jak už jsem jim řekl.“

„Snažte se víc.“

„Vy mi snad nevěříte?“

„Jen vás žádám, abyste se znovu zamyslel a trochu zapnul mozek. Nespěchejte, hezky v klidu vzpomínejte a pak mi řekněte, na co jste přišel.“

„Ale já…“ Cevik se zastavil v křížících se stínech okrasných jabloní. „Počkat. Možná… Nevím to jistě, ale možná jsem slyšel náznak něčeho exotičtějšího, snad východní Evropy.“

„Žil jste řadu let na Ukrajině, ne?“

„No právě.“ Cevik napjal tvář. „Chci říct, že to byl možná Slovan. Zachytil jsem nádech… snad jižní Ukrajiny. Víte, v Oděse na severním pobřeží Černého moře, kde jsem kdysi bydlel, se mluví trochu jiným dialektem.“

Bourne to samozřejmě věděl, ale nic neřekl. V duchu už čekal na chvíli, kdy Tim Hytner dorazí s „rozluštěnou“ šifrou.

„Pořád mi lžete,“ řekl Bourne. „Musel jste toho zákazníka vidět, když si přebíral jiskřiště.“

„Ale já ho fakt neviděl. Ten obchod se dělal přes mrtvou schránku.“

„Na základě hlasu v telefonu? Ale no tak, Ceviku.“

„Je to pravda. Řekl mi přesný čas a místo. Nechal jsem tam půlku zboží a za hodinu jsem se vrátil pro půlku z pěti milionů. Druhý den jsme obchod dokončili. Nikoho jsem neviděl a věřte mi, že jsem o to ani nestál.“

I tohle znělo hodnověrně – a bylo to chytře naplánované, pomyslel si Bourne. Pokud se to tak skutečně odehrálo.

„Člověk je od přírody zvědavý.“

„To je možná pravda,“ přikývl Cevik. „Ale já netoužím zemřít. Ten chlap… jeho lidé tu mrtvou schránku sledovali. Bez váhání by mě zastřelili. Vy to přece víte, Bourne. Ta situace vám není cizí.“

Cevik vyklepal cigaretu, nabídl Bourneovi a další si vzal sám. Zapálil si ji sirkou z téměř prázdné krabičky. Když si všiml, kam se Bourne dívá, vysvětlil: „V té díře nebylo co zapálit, tak mi ji nechali.“

Bourne uslyšel v hlavě ozvěnu, jako by k němu z velké dálky promlouval čísi hlas. „Co bylo, bylo. Teď je jiná situace,“ řekl a vzal Cevikovi zápalky.

Cevik se tomu nijak nebránil, jen vtáhl kouř do plic a sípavě vydechl. Znělo to, jako když za travnatým příkopem projede auto.

V té díře nebylo co zapálit. Ta slova blikala Bourneovi v hlavě, jako by jeho mozek byl hrací automat.

„Povězte mi, pane Bourne, byl jste někdy zavřený?“

V té díře nebylo co zapálit. Tahle věta se mu bez ustání vracela a znemožňovala jakékoli logické uvažování.

Bourne s téměř bolestným zavrčením Cevika postrčil a vykročili dál. Bourne ho chtěl mít na světle. Koutkem oka si všiml, že k nim spěchá Tim Hytner.

„Víte, jaké to je, když člověku vezmou svobodu?“ Cevik si vyrýpl zpod dolního rtu kousek tabáku. „Žít celý život v chudobě. Být chudý je jako sledovat pornografii: jakmile s tím začnete, není cesty zpátky. Ten život bez naděje je návykový, chápete? Nebo s tím snad nesouhlasíte?“

Bournea rozbolela hlava. Každé další slovo vnímal jako ránu kladivem do lebky. S vypětím všech sil si uvědomil, že Cevik se jen snaží znovu získat vládu nad situací. Základní pravidlo vyšetřovatele zní: nikdy neodpovídat na otázku. Jakmile to udělá, ztratí absolutní moc.

Bourne se zachmuřil. Chtěl něco říct, ale co vlastně? „Aby nedošlo k omylu. Máme vás tam, kde chceme.“

„Mě?“ Cevik zvedl obočí. „Já nejsem nic, jen spojka, to je všechno. Potřebujete najít mého zákazníka. K čemu jsem vám já?“

„My víme, že nás k tomu zákazníkovi můžete dovést.“

„Nemůžu. Už jsem vám přece řekl…“

Hytner se k nim blížil inkoustovými stíny a studeným světlem. Co tady dělá? Kvůli tepání v hlavě si Bourne nemohl vzpomenout. Když už si myslel, že zná odpověď, znovu mu vyklouzla jako ryba. „Ta šifra, Ceviku. Rozluštili jsme ji.“

Hytner k němu jako na zavolanou přistoupil a podal mu papír. Bourneovi třeštila hlava tak silně, že ho málem upustil.

„Dala mi pořádně zabrat,“ oznámil Hytner lehce zadýchaně. „Ale nakonec jsem ji rozlouskl. Patnáctý algoritmus konečně…“

Poslední část jeho sdělení se změnila v přerývaný výkřik ohromení a bolesti: Cevik vrazil Hytnerovi do levého oka hořící konec cigarety, současně ho otočil, strhl před sebe a sevřel mu hrdlo zápasnickým chvatem.

„Uděláte krok,“ zavrčel hrdelně, „a zlomím mu vaz.“

„My vás dostaneme.“ Soraya k nim vykročila s pistolí v natažené paži, kterou si podpírala druhou rukou. Hlaveň hledala svůj cíl. „Vy nechcete umřít, Ceviku. Myslete na svou ženu a tři děti.“

Bourne zůstal stát jako opařený. Když to Cevik uviděl, vycenil zuby.

„Myslete na těch pět milionů.“

Jeho zlaté oči na okamžik šlehly po Soraye, Cevik už však od ní i od Bournea couval a k hrudi si pevně tiskl svůj krvácející lidský štít.

„Nemáte kam utéct,“ řekla Soraya bohorovným tónem. „Kolem je spousta agentů a vy s sebou máte přítěž.“

„Myslím na těch pět milionů.“ Ustupoval stále dál, pryč ze záře sodíkových světel. Mířil k Třiadvacáté ulici, za níž se tyčila Národní akademie věd.

Tam bylo víc lidí, zejména turistů, kteří by ztěžovali agentům pronásledování.

„Já už do vězení nepůjdu. Ani na den.“

V té díře nebylo co zapálit. Bourneovi se chtělo křičet. A pak ta slova vymazal náhlý záblesk vzpomínky: Utíkal po starém nerovném dláždění a v nose ho dráždil ostrý vítr s minerální příchutí. Jeho ruce už nedokázaly dál nést tu tíhu. Podíval se dolů a uviděl Marii – ne, byla to zkrvavená tvář té neznámé ženy! Všude krev! Prýštila z ní, i když se horečně snažil krvácení zastavit.

„Nebuďte hlupák,“ nabádala Soraya Cevika. „Kapské Město? Už se před námi nikdy neschováte. Tam ani jinde.“

Cevik naklonil hlavu. „Ale podívejte, co jsem mu udělal.“

„Je zraněný, ale žije,“ procedila zaťatými zuby. „Pusťte ho.“

„Až mi podáte svou zbraň.“ Cevik se ironicky usmál. „Ne? Vidíte? Já už jsem pro vás mrtvý muž. Není to pravda, Bourne?“

Bourne se jen s velkými obtížemi zbavoval zlého snu. Viděl, jak Cevik vchází do Třiadvacáté ulice a smýká Hytnerem po chodníku jako s neposlušným děckem.

Když se na něj Bourne vrhl, Cevik na něj hodil Hytnera.

Pak věci nabraly rychlý spád. Hytner žalostně zavrávoral. Poblíž zaskřípěly brzdy černého terénního vozu Hummer. Návěs plný nových motocyklů značky Harley-Davidson, který jel za ním, musel vyjet z dráhy, aby se vyhnul srážce. S troubením klaksonu téměř nabral červený lexus, jehož řidič v hrůze strhl řízení a narazil do jiných dvou aut. V prvním zlomku vteřiny se zdálo, že Hytner zakopl o hranu chodníku, pak mu však vystříkl z hrudi gejzír krve a on se zhroutil pod náporem střely. „Panebože!“ zasténala Soraya.

Černý hummer prudce zastavil a zhoupl se na měkkém podvozku. V pootevřeném předním okně se zlověstně zaleskla zbraň s tlumičem. Soraya stačila vypálit dvě rány, než s Bournem skočila do úkrytu před opětovanou palbou. Zadní dveře se rozlétly a Cevik nastoupil. Auto se rozjelo dřív, než je za sebou stihl zabouchnout.

Soraya se rozběhla ke kolegovi a položila si jeho hlavu do klína.

Bourne zaslechl ve vzpomínkách ozvěnu výstřelu a vymanil se ze zajetí sametového vězení, kde všechno kolem bylo tlumené a mdlé. Proskočil kolem Sorayi a zhrouceného Hytnera, vyběhl na Třiadvacátou ulici a podíval se za hummerem a tahačem s motorkami. Řidič náklaďáku se vzpamatoval a znovu zařadil vyšší rychlost. Bourne se rozběhl k zadní části návěsu, chytil se řetězu přehrazujícího nájezdovou rampu a vyšvihl se nahoru.

S rozvířenou myslí se vyškrábal na plošinu, na níž stály motocykly zarovnané v úhledných vojenských řadách. Vzplanutí ohýnku ve tmě, záře sirky: to, že si Cevik zapálili cigaretu, mělo dva účely. Zaprvé tím samozřejmě získal zbraň. Byl to však také signál. Černý hummer byl připravený a čekal. Cevikův útěk byl pečlivě naplánovaný.

Ale kdo za ním stál? A jak mohl vědět, kde a kdy bude?

Bourne však neměl čas lámat si hlavu s hledáním odpovědí. Viděl, že hummer jede kousek před nimi. Neuháněl jako o závod ani nekličkoval mezi auty; jeho řidič se domníval, že jemu ani pasažérům nic nehrozí.

Bourne uvolnil ze řetězu motocykl stojící nejblíž k zadní části návěsu a vyhoupl se do sedla. Kde jsou klíčky? Sklonil se, škrtl zápalkou z krabičky, kterou mu hodil Cevik, a zakryl ji před větrem. I tak plamínek vydržel jen chvíli, ale posvítil na klíčky přilepené páskou ke spodní straně blyštivě černé nádrže.

Bourne vrazil klíč do zapalování a zažehl motor Twin Cam 88B. Vytočil jej do obrátek a přesunul těžiště dozadu. Přední kolo se vzepjalo a motorka vystřelila z rampy návěsu.

Když se ocitl ve vzduchu, auta za nákladním vozem začala prudce brzdit a jejich přídě sebou nebezpečně smýkaly po asfaltu. Bourne dopadl na silnici a předklonil se. Harley jednou nadskočil a pak se obě jeho kola zakousla do vozovky. Bourne udělal prudkou obrátku o sto osmdesát stupňů, až pneumatiky kvílely a guma se trhala, a vyrazil za černým terénním vozem.

Po chvíli plné napětí si všiml, že auto projíždí ucpaným náměstím, kde se Třiadvacátá křížila s Constitution Avenue, a míří na jih k Lincolnově monumentu. Mohutný hummer se nedal ani v rušné dopravě přehlédnout. Bourne zařadil nejvyšší rychlost, vlétl do křižovatky na oranžovou a za zvuků skřípění brzd a zlostného troubení přes ni kličkoval.

Hummer ujížděl ulicí doprava a opsal čtvrtkruh kolem ozářeného památníku tak pomalu, že už ho Bourne téměř dostihl. Zatímco terénní auto pokračovalo dokola k vjezdu na Arlingtonský most, Bourne ještě víc zrychlil a mírně šťouchl do zadního nárazníku vozu na spolujezdcově straně. Hummer manévr motocyklu odrazil, jako když slon zašlápne mouchu. Než se Bourne stačil stáhnout, řidič dupl na brzdy. Mohutná záď vozu se střetla s motocyklem a vrhla Bournea směrem k zábradlí, pod nímž se rýsovala černá hladina řeky Potomac. Přímo na něj se řítil rozjetý volkswagen s troubícím klaksonem a málem dokončil práci, kterou začal hummer – Bourneovi se však na poslední chvíli podařilo situaci zvládnout. Vyhnul se autu a znovu se propletl rušným provozem za zrychlujícím hummerem.

Nad hlavou uslyšel výmluvné klapání, a když vzhlédl, uviděl tmavý hmyz s jasnýma očima: vrtulník CIA. Soraya si zřejmě znovu zavolala.

Právě v tu chvíli mu zazvonil telefon. Když ho zvedl, uslyšel v uchu její hluboký hlas.

„Jsem přímo nad vaší hlavou. Uprostřed ostrova Columbia kousek před vámi je kruhová křižovatka. Snažte se tam hummera nasměrovat.“

Vyhnul se jakési dodávce. „Co Hytner?“

„Tim je mrtvý – a můžete za to vy!“

Vrtulník přistál uprostřed kruhového objezdu v srdci ostrůvku. Pilot vypnul motor a pekelná hladina hluku se náhle prudce snížila. Černý hummer pokračoval v jízdě, jako by se nic nestalo. Bourne se prodral přes poslední auta a znovu se dostal na dosah kořisti.

Uviděl, jak z těla helikoptéry vylézá Soraya a dva další agenti CIA s helmami na hlavách a brokovnicemi v rukou. Strhl řízení, vjel vedle hummeru a loktem rozbil boční okénko u řidiče.

„Zastav!“ křikl. „Zastav na křižovatce, nebo budu střílet!“

Nad řekou se objevil druhý vrtulník a velice rychle se k nim blížil. Záloha CIA.

Hummer nejevil žádné známky zpomalení. Aniž by Bourne spustil oči z vozovky, sáhl za sebe, otevřel úložnou schránku a nahmatal montážní klíč. Věděl, že má jen jeden pokus. Propočítal si úhly i rychlost a pak hodil. Klíč vlétl do podběhu zadního kola na řidičově straně. Rychle se otáčející pneumatika vymrštila klíč obrovskou silou do uchycení kola.

Hummer se okamžitě začal kývat, což vráželo klíč ještě hlouběji. Pak něco prasklo, zřejmě osa, a vozidlo šlo do smyku a zpomalilo. Vlastní setrvačností přelétlo obrubník a zastavilo se ve středu křižovatky. Jeho motor tikal jako hodiny.

Soraya a ostatní agenti vykročili k hummeru s pistolemi namířenými na kabinu. Když se Soraya dostatečně přiblížila, prostřelila obě přední pneumatiky. Její kolega provedl totéž se zadními gumami. Bylo jasné, že hummer už nikam nepojede. Počká tu, až ho odtahový vůz CIA dopraví na centrálu, kde bude podroben důkladné prohlídce.

„Stačilo!“ křikla Soraya. „Vystupte z auta! Okamžitě všichni ven!“

Když agenti obstoupili auto, Bourne si uvědomil, že na sobě mají neprůstřelné vesty. Po Hytnerově smrti zřejmě Soraya nechtěla nic riskovat.

Byli necelých deset metrů od hummeru, když Bourne ucítil podivné svrbění ve vlasech. Něco se mu nezdálo, ale nedokázal to přesně určit. Znovu se důkladně podíval: všechno působilo správně – cíl byl obklíčen, agenti postupovali kupředu, ze vzduchu je jistila druhá helikoptéra, hladina hluku dramaticky rostla… A pak mu svitlo.

Ježíšikriste, zaúpěl v duchu a prudce otočil ovládáním plynu na řídítkách. Zařval na agenty, ale ti ho v ryku obou vrtulníků a jeho vlastní motorky nemohli slyšet. Soraya šla v čele a blížila se k řidičovým dveřím, zatímco ostatní se v rozestupech drželi vzadu, připraveni v případě potřeby krýt ji křížovou palbou.

Situace vypadala dobře, snad přímo dokonale, byl to však omyl.

Bourne se předklonil a hnal motorku kruhovým objezdem. K lesklému boku hummeru mu zbývalo ještě asi sto metrů. Pravou rukou pustil řídítka a horečně zamával na agenty, ti se však plně soustředili na svůj cíl.

Přidal plyn a hluboký hrdelní řev motorky přehlušil i vibrující klapání stojící helikoptéry. Jeden z agentů si všiml, že se blíží a mává. Zavolal na druhého, který se podíval na Bournea mířícího k hummeru.

Situace jako vystřižená z příručky CIA, ale ne tak docela, protože motor hummeru praskal – tedy chladl – i když stále běžel naprázdno. To nemělo žádnou logiku.

Soraya číhala v podřepu necelých pět metrů od cíle. Když ho uviděla, vytřeštila oči. V příští chvíli k ní dojel.

Nataženou pravou rukou ji vzal kolem pasu, strhl ji za sebe a ujížděl dál. Jeden z agentů, jenž teď ležel na zemi, dal znamení druhé helikoptéře, protože se náhle vznesla do třpytivé noci a v náklonu zmizela ze scény.

Tikání, které předtím Bourne slyšel, vůbec nešlo z motoru. Vycházelo z časované bomby.

V příští chvíli se ozvala mohutná exploze, která roztrhla terénní vůz a proměnila jeho součástky v kouřící střepiny svištící za jejich zády. Bourne hnal motocykl na plný plyn a přitom cítil, jak ho Soraya pevně sevřela kolem žeber. Sklonil se nízko nad řídítka a její ňadra se mu jemně přitiskla na záda. Kvílící vzduch žhnul jako vysoká pec. Obloha se zbarvila do oranžova, ale hned ji zahalil mastný černý kouř. Všude kolem nich létaly kousky roztrhaného kovu: zarývaly se do země, skrápěly silnici, kroutily se a syčivě se nořily do řeky.

Jason Bourne se Sorayou Mooreovou za zády mířil velkou rychlostí do jasné záře Washingtonu, města plného pomníků.

4

Jakob Silver a jeho bratr se objevili v době večeře, kdy i města typu Washingtonu působí opuštěně nebo alespoň smutně a kdy se do ulic vkrádá určitá melancholie. Když vstoupili do diskrétního přepychu hotelu Constitution na rohu Dvacáté ulice a F Street, recepční Thomas chvatně vykročil po luxusním koberci uprostřed rýhovaných mramorových sloupů, aby je srdečně přivítal.

Ke spěchu měl dobrý důvod. Lev Silver totiž všem recepčním pokaždé dával při ubytování zbrusu novou bankovku v hodnotě sta dolarů. Bylo zřejmé, že tito židovští obchodníci s diamanty z Amsterdamu jsou bohatí muži. Muselo se s nimi tudíž zacházet s nejvyšší úctou a péčí, jež odpovídala jejich vysokému postavení.

Thomas, malý tuctový chlapík s vlhkými dlaněmi, si všiml, že tvář Jakoba Silvera jakoby vítězně září. Předvídat potřeby významných hostů byla jeho práce.

„Pane Silvere, já jsem Thomas. Velice mě těší, pane,“ zahlaholil. „Mohl bych vám nějak posloužit?“

„To byste mohl, Thomasi,“ odpověděl Jakob Silver. „Pošlete mi láhev vašeho nejlepšího šampaňského.“

„A ať to přinese ten Pákistánec,“ dodal Lev Silver. „Jak jen se jmenuje…“

„Omar, pane Silvere.“

„Ano, Omar. Ten je šikovný. Řekněte mu, prosím vás.“

„Zajisté.“ Thomas se uklonil málem až k pasu. „Okamžíček, pane Silvere.“

Odchvátal pryč, zatímco bratři Silverovi nastoupili do výtahu a kabina potažená plyšem je tiše vyvezla do pátého podlaží vyhrazeného prominentním hostům.

„Jak to šlo?“ zeptal se Lev Silver.

A Jakob Silver odvětil: „Všechno klaplo na jedničku.“

V apartmá ze sebe shodil kabát i sako, zamířil rovnou do koupelny a rozsvítil všechna světla. Slyšel, jak se v obývacím pokoji za jeho zády zapnula televize. Svlékl si propocenou košili.

V koupelně z růžového mramoru bylo vše připraveno.

Jakob Silver, nahý do pasu, se sklonil nad mramorovým umyvadlem a vyjmul si své zlaté oči. Byl vysoký a měl postavu bývalého ragbisty, urostlou jako řečtí bohové: ploché břicho, svalnatá ramena a silné končetiny. Zaklapl plastovou krabičku, do níž opatrně uložil zlatavé kontaktní čočky, a podíval se do zrcadla. Za svým odrazem viděl velkou část krémově stříbrného apartmá. Slyšel tiché předení CNN, ale pak se kanál přepnul na Fox News a po chvíli na MSNBC.

„Nic,“ ozval se ze sousední místnosti zvučný tenor Muty ibn Azize. Svůj pseudonym „Lev“ si vybral sám. „Ani jedna zpravodajská stanice o tom neinformuje.“

„A ani nebude,“ řekl Jakob Silver. „CIA je v manipulaci s médii mimořádně úspěšná.“

Muta ibn Aziz se náhle objevil v zrcadle: jednou rukou svíral rám dveří koupelny, druhou měl za sebou, takže na ni nebylo vidět. Tmavé vlasy i oči, klasická semitská tvář a nezdolný zápal fanatika, takový byl mladší bratr Abbuda ibn Azize.

Muta za sebou táhl židli, kterou postavil proti záchodové míse. Když se na sebe podíval do zrcadla, poznamenal: „Bez vousů vypadáme jako nazí.“

„Tohle je Amerika.“ Stroze trhl hlavou. „Vrať se dovnitř.“

Když Jakob Silver znovu osaměl, začal uvažovat jako Fádi. Totožnost Hirama Cevika odložil už ve chvíli, kdy s Mutou vystoupili z černého hummeru. Podle předchozích pokynů Muta nechal poloautomatickou pistoli Beretta se zlověstným tlumičem na předním sedadle. Fádi byl výborný střelec, ale nepochyboval ani o Mutově mistrovství.

Když se hummer znovu rozjel, vykročili za roh a spěchali po Dvacáté ulici k F Street, kde zmizeli jako duchové uvnitř za ozářeným průčelím hotelu.

Asi kilometr odsud už Ahmad zemřel mučednickou smrtí a odebral se do ráje. Výbuch trhaviny C4, která v kabině hummeru zaplňovala prostor pro nohy předních cestujících, nemohl v žádném případě přežít. Stal se tak hrdinou nejen pro svou rodinu, ale pro celý národ.

„Tvým cílem je zlikvidovat jich co nejvíc,“ řekl mu Fádi, když se mu Ahmad sám nabídl jako mučedník. Upřímně řečeno, nabízela se řada dobrovolníků, kteří se od sebe významně nelišili. Všichni byli naprosto spolehliví. Fádi si vybral právě Ahmada, protože to byl bratranec. Pravda, jeden z mnoha, ale Fádi měl vůči strýci drobný dluh, který tímto splatil.

Fádi si sáhl do úst a vytáhl porcelánovou zubní protézu, s jejíž pomocí rozšířil čelist Hirama Cevika. Umyl ji mýdlem a vodou a vrátil do vyztužené aktovky, v níž obchodníci přenášejí drahokamy a klenoty. Muta ji předtím starostlivě položil na široký okraj vany, aby všechno bylo hezky po ruce: sada misek a přihrádek s všemožnými divadelními líčidly, odlakovači, lihovým lepidlem, parukami, barevnými kontaktními čočkami a pomůckami pro úpravu nosu, čelistí, zubů a uší.

Vytlačil rozpouštědlo na široký bavlněný polštářek a pečlivě si setřel líčidlo z obličeje, krku i rukou. Na tváři se mu znovu objevily pruhy přirozeně snědé pleti a postupně omládl o dobrých deset let. Znovu se díval na Fádiho, kterého dobře znal. Na chvíli se zjevil uprostřed nepřátelského tábora jako vzácný drahokam ve své pravé podobě. Brzy s Mutou opět zmizí a v závoji oblaků zamíří vstříc dalšímu úkolu.

Osušil si tvář i ruce a vrátil se do obývacího pokoje apartmá, kde se Muta vestoje díval na televizní seriál Sopránovi.

„Ta Carmela, žena toho mafiána, je mi z duše protivná,“ oznámil.

„Aby ne. Jen se podívej na ty její holé ruce!“

Carmela stála v otevřených dveřích svého nestydatě velkého domu a sledovala, jak její nestydatě velký manžel nastupuje do nestydatě velkého Cadillaku Escalade.

„A jejich dcera si užívá sexu už před svatbou. Proč ji Tony nezabije, jak praví zákon? Klidně nechá vláčet svoji i rodinnou čest blátem.“ Muta ibn Aziz v návalu znechucení přešel k televizi a vypnul ji.

„Snažíme se vštípit našim ženám moudrost Proroka Mohameda, korán a pravou víru,“ řekl Fádi. „Tahle Američanka je nevěřící. Nic nemá, nic neznamená.“

Vtom se ozvalo diskrétní zaklepání na dveře.

„Omar,“ usoudil Muta. „Nech to na mně.“

Fádi mlčky souhlasil a vklouzl zpátky do koupelny.

Muta přešel po plyšovém koberci a otevřel dveře. Omar byl vysoký, asi třicetiletý muž se širokými rameny, oholenou hlavou, pohotovým úsměvem a zálibou ve vtipech, jimž nikdo nerozuměl. Na rameni nesl stříbrný podnos s láhví uloženou v obřím kbelíku s ledem, dvěma číšemi a talířem čerstvě nakrájeného ovoce. Omar vypadá ve dveřích jako Fádi, pomyslel si Muta, protože oba muži vážili i měřili přibližně stejně.

„Vaše šampaňské,“ ohlásil Omar zbytečně. Vstoupil do pokoje a složil náklad na skleněnou desku kávového stolku. Vytáhl z kbelíku láhev, až led zachrastil.

„Otevřu ji,“ řekl Muta a vzal si od číšníka těžkou láhev s vybraným šampaňským.

Když mu Omar úslužně podal kožené desky s účtenkou, Muta zavolal: „Jakobe, je tady šampaňské. Musíš to podepsat.“

„Pošli za mnou Omara do koupelny.“

Omar se na Mutu tázavě podíval.

„Jen běžte.“ Muta ibn Aziz se příjemně usmál. „Nebojte se, nekouše.“

Omar těžce vykročil za Fádiho hlasem a malé kožené desky držel před sebou jako nějakou rituální oběť.

Muta zatím vrátil láhev do ledového lůžka. Neměl tušení, jak šampaňské chutná, a vůbec ho to nezajímalo. Když uslyšel z koupelny náhlý hluk, dálkovým ovládačem pustil televizi a zvýšil hlasitost. Přepínal kanály, protože Sopránovi už skončili, a když poznal tvář Jacka Nicholsona, zastavil se. Pokojem se rozlehl hercův hlas.

„Johnny je tady!“ zaskřehotal Nicholson dírou ve dveřích koupelny, kterou prorazil sekyrkou.

Omar byl přivázaný k židli v koupelně, ruce spoutané za zády. Jeho velké hnědé oči zíraly na Fádiho. Na tváři měl ošklivou modřinu, která začínala otékat.

„Vy nejste Židi,“ řekl Omar urdsky. „Jste muslimové.“

Fádi na něj nedbal a pokračoval ve své smrtonosné práci.

„Jste muslimové jako já,“ zopakoval Omar. Ke svému velkému překvapení necítil žádný strach. Nacházel se v jakémsi transu, jako by byl k tomuto setkání předurčen už ve chvíli narození. „Jak se můžete takhle chovat?“

„Za chvíli se staneš mučedníkem naší svaté věci,“ sdělil mu Fádi urdštinou, kterou se v dětství díky otci naučil. „Co se ti nelíbí?“

„To je váš boj, ne můj,“ odtušil Omar klidně. „Islám je náboženství míru, ale vy vedete strašnou krvavou válku, která ničí rodiny, celé generace.“

„Američtí teroristé nám jinou možnost nedávají. Vysávají naše ropné zásoby, ale to jim nestačí. Chtějí je vlastnit. Tak si vymýšlejí lži a používají je k invazi do naší země. Prezident Spojených států tvrdí, samozřejmě lživě, že k němu promluvil jeho bůh. Američani oživili éru křížových válek. Jsou to hlavní bezvěrci světa – a Evropa je s větší nebo menší ochotou následuje. Amerika je jako obří stroj valící se planetou, jehož obyvatelé drtí všechno kolem sebe na odpadky, které vypadají úplně stejně. Jestli je nezastavíme, přivedou nás do záhuby. O nic jiného jim nejde. Stojíme zády u zdi. To oni nás zatáhli do války o holý život. Systematicky nás obírají o moc i důstojnost. A teď chtějí okupovat celý Střední východ.“

„Mluvíte se strašnou nenávistí.“

„Dar od Američanů. Je třeba se očistit od západní prohnilosti.“

„A já zase říkám, že pokud je vaším programem nenávist, jste předem ztraceni. Jste zaslepení nenávistí a nevidíte žádnou jinou možnost než tu, kterou jste si sami vymysleli.“

Fádim projel záchvěv stěží potlačované zlosti. „Já jsem si nic nevymyslel! Jen bráním to, co je třeba. Jak můžeš nevidět, že v sázce je samotný náš způsob života?“

„To vy jste slepí. Existuje i jiná cesta.“

Fádi pohodil hlavou dozadu a sžíravým tónem odpověděl. „No jistě, teď jsi mi otevřel oči, Omare. Zapřu svůj národ i minulost. Budu jako ty, sluha ukájející zvrácené choutky rozmazlených Američanů, závislý na drobcích, které jim zbudou na stole.“

„Vidíte jen to, co chcete.“ Omar se zatvářil smutně. „Stačí se podívat na Izrael a uvidíte, čeho se dá dosáhnout poctivou prací a…“

„Izraelci za sebou mají peníze a vojenskou moc Ameriky,“ sykl Fádi do Omarova ucha. „A taky atomovou bombu.“

„Tohle vidíte vy. Ale Izraelci jsou i laureáti Nobelových cen za fyziku, ekonomii, chemii a literaturu. Získali ceny za kvantovou matematiku, termodynamiku černých děr nebo teorii strun. Izraelci založili firmy Packard Bell, Oracle, SanDisk, Akamai, Mercury Interactiv, Check Point, Amdocs, ICQ.“

„Blábolíš nesmysly,“ odpálil ho Fádi.

„Pro vás jistě. Vy totiž umíte jen ničit. Tihle lidé si ale dokázali vybudovat vlastní život: pro sebe, pro své děti i pro děti jejich dětí. To je cesta, po které musíte jít. Začněte u sebe, pomozte vlastním lidem, vzdělávejte je a umožněte jim, aby se vypracovali.“

„Jsi blázen,“ rozhorlil se Fádi. „Nikdy. Hotovo. Konec.“ Jeho ruka prolétla vzduchem. Svírala lesklou čepel, která podřízla Omarovo hrdlo z jedné strany až na druhou.

Muta ibn Aziz se naposledy podíval na Nicholsonovu šklebící se tvář a vykročil za Omarem do směšné koupelny z růžového mramoru, který mu připomínal živé maso, z něhož někdo strhl kůži. Omar tam seděl na židli, kterou předtím Muta položil do vany. Fádi se nad ním skláněl a zblízka se mu díval do obličeje, jako by si jej chtěl zapamatovat. Fádiho aktovka s líčidly se vysypala, Omar ji ve smrtelných křečích skopl dolů. Kelímky, rozbité lahvičky a další propriety se válely po celé podlaze. Na tom však nezáleželo.

„Chudák, vypadá hrozně smutně,“ řekl Muta.

„Ten už smutek necítí,“ odtušil Fádi. „Necítí bolest ani radost.“

Muta se zahleděl do Omarových skelných očí se zornicemi rozšířenými smrtí. „Skoro jsi mu uřízl hlavu. Dokonale čistá práce.“

Fádi se posadil na okraj vany. Po chvíli váhání Muta zvedl z dlaždičkové podlahy elektrický zastřihovač vlasů. Fádi s pomocí přísavek připevnil zrcadlo ke stěně za vanou. Zadíval se do něj a sledoval každý pohyb, zatímco mu Muta začal stříhat vlasy.

Když skončili, Fádi vstal. Prohlédl se v zrcadle nad umyvadlem a pak se podíval na Omara. Otočil se na stranu a Muta pohnul Omarovou hlavou tak, aby byla vidět stejná strana. A po chvíli to zopakoval s druhou.

„Ještě trochu tady…,“ Fádi ukázal na místo na temeni své hlavy, „… kde už měl Omar pleš.“

Když byl spokojen, upravil si podle Omara nos, nasadil si jeho lehký předkus a přilepil protáhlé ušní lalůčky.

Společně vysvlékli Omara z uniformy, ponožek i bot. Fádi nezapomněl ani na spodní prádlo, to si vzal jako první. Chtěl vypadat naprosto autenticky.

„La illaha ill allah.“ Muta se usmál. „Vypadáš úplně jako ten lokaj z Pákistánu.“

Fádi přikývl. „V tom případě jsme připraveni.“

Cestou napříč pokojem zvedl tác, který Omar přinesl. Vyšel na chodbu a služebním výtahem sjel do suterénu. Vytáhl kapesní počítač a zobrazil si plán hotelu. Najít rozvodnu s řízením vzduchotechniky, elektrického proudu a požárního systému mu trvalo necelé tři minuty. Uvnitř sejmul víko z panelu požárních hlásičů a přehodil dráty určené pro páté patro. Barevné označení by při případné kontrole vypadalo zcela správně, kabely však byly zkratované, takže rozprašovače v příslušném podlaží přestaly fungovat.

Vrátil se do pátého patra stejnou cestou, jakou odsud odešel. Když k němu ve druhém patře přistoupila pokojská, pokusil se napodobit Omarův hlas. Vystoupila ve čtvrtém, aniž by pojala sebemenší podezření.

V apartmá Silverových zamířil do koupelny. Ze spodní přihrádky své aktovky vytáhl malý postřikovač a dvě plechovky se sirouhlíkem. Jednu z nich vystříkal do Omarova bezvládného klína a vzduch okamžitě prostoupil puch shnilých vajec. Pak se vrátil do obývacího pokoje a obsah druhé nádobky vylil pod okno, kam spadal lem tlustých závěsů. Nakonec postříkal závěsy tekutinou, která proměnila žáruodolnou tkaninu na vysoce hořlavou.

„Máš všechno, co je potřeba?“ zeptal se poté.

„Na nic jsem nezapomněl, Fádi.“

Fádi se znovu odebral do koupelny a zapálil hořlavou látku v Omarově klíně. Ohnivé peklo způsobené urychlovačem hoření zničí veškeré stopy po těle, nepřežije jediná rozpoznatelná kost ani kousek masa. Za Mutova dohledu pak Fádi zapálil spodek závěsů v obývacím pokoji a společně opustili apartmá. Téměř okamžitě se rozdělili: Muta ibn Aziz zamířil ke schodišti, Fádi znovu k servisnímu výtahu. O dvě minuty později vyšel z hotelu bočním východem jako Omar, který si odskočil na cigaretu. Přesně o čtyřicet tři vteřin později se k němu přidal Muta.

Právě odbočili z Dvacáté ulice na H Street, chránění mohutnou masou jedné z budov Univerzity George Washingtona, když z okna v pátém patře s hromovým řevem vyšlehly plameny, jež v příštích chvílích spálí na uhel všechny tři pokoje apartmá Silverových.

Kráčeli ulicí uprostřed výkřiků, jekotu a sílícího vytí sirén. Nocí stoupal mihotavý rudý žár, zlověstné světlo neštěstí a smrti. Fádi i Muta ibn Aziz ho znali velmi dobře.

Severovýchodní část Washingtonu byla na hony vzdálená luxusu i mezinárodnímu terorismu. Vystačila si s vlastními problémy, které pramenily z chudoby, anonymity města a bezpráví, tedy jedovatých přísad, s nimiž měli Fádi i Muta ibn Aziz tolik zkušeností.

Většinu čtvrti ovládaly gangy žijící hlavně z obchodu s drogami a nelegálního sázení. Kruté územní války, střílení z aut a pouliční ohně tu byly po setmění zcela běžné. U městské policie se nenašel jediný pěší strážník, který by se odvážil do ulic bez ozbrojené zálohy. Totéž platilo i pro policejní auta, v nichž se sem muži zákona vydávali zásadně ve dvou. Za obzvlášť divokých nocí nebo když byl měsíc v úplňku dokonce ve třech nebo ve čtyřech.

Bourne projížděl se Sorayou těmito nehostinnými místy, když si ve zpětném zrcátku už podruhé všiml černého Chevroletu Camaro.

„Někdo se na nás pověsil,“ houkl přes rameno. Soraya se ani neohlédla. „To je Týfón.“

Ve svistu větru uslyšel zřetelné kovové cvaknutí vystřelovacího nože a v příští chvíli ho měl u krku.

„Zastavte,“ poručila mu.

„Přeskočilo vám? Dejte tu kudlu pryč.“

Přitiskla mu čepel na kůži. „Poslechněte mě.“

„Nedělejte to, Sorayo.“

„To vy byste se měl zamyslet nad tím, co jste udělal.“

„Já nevím, na co…“

Dloubla ho rukou do zad. „Zastavte sakra! Okamžitě.“

Poslušně zpomalil. Černý chevrolet hlučně přijel k jeho levému boku a uvěznil ho mezi sebou a chodníkem. Soraya to přijala s viditelným uspokojením, a právě v té chvíli jí Bourne stiskl palcem nerv na vnitřní straně zápěstí. Bezděčně otevřela dlaň. Bourne zachytil padající nůž za rukojeť, sevřel ho a schoval do kapsy.

Chevrolet, který se přísně řídil předepsaným postupem, vjel těsně před ním šikmo na chodník, čímž mu přehradil cestu. Ještě se ani nezhoupl na tlumičích, když se dveře spolujezdce rozlétly a ven vyskočil ozbrojený agent. Bourne strhl motocykl doprava a za řevu motoru přelétl přes vypálený trávník a vjel do úzké uličky mezi dvěma domy.

Za sebou slyšel výkřiky, bouchnutí dveří a zlostné burácení chevroletu, bylo to však marné. Průjezd byl příliš úzký a auto se do něj nevešlo. Mohli by si na něj počínat na druhé straně, ale i na to byl Bourne připraven. Tuto část Washingtonu totiž důvěrně znal a vsadil by se, že oni ne.

Musel se však nějak vypořádat se Sorayou. Sice jí sebral nůž, ale ona mohla použít jako zbraň v podstatě kteroukoli část svého těla, což také v příští chvíli velice zkušeně udělala. Zabořila mu pěst do ledvin a opakovaně ho tloukla loktem do žeber, dokonce se mu pokusila palcem vydloubnout oko, snad aby se mu pomstila za to, co se stalo nebohému Timu Hytnerovi.

Bourne všechny tyto útoky s ponurým klidem trpěl a snažil se je co nejlépe odrážet, zatímco se řítil s motocyklem úzkou uličkou mezi špinavými stěnami domů. Popelnice a bezvládní opilci byli nejčastějšími překážkami, jimž se musel v rychlosti vyhýbat.

Pak se na konci průjezdu zjevili tři výrostci. Dva z nich třímali baseballové pálky, jimiž se výhružně a zručně oháněli. Třetí stál kousek za nimi a namířil na blížící se motorku pistoli.

„Držte se!“ zavolal Bourne na Sorayu. Když ucítil, že mu pevně omotala ruce kolem pasu, zaklonil se, ostře přesunul těžiště dozadu a současně přidal plyn. Přední kolo motocyklu se vzepjalo do vzduchu. Řítil se na gangstery jako útočící lev. Uslyšel třesknutí výstřelu, podvozek motorky je však ochránil. Vzápětí se ocitli přímo mezi mladíky: tomu vlevo Bourne vytrhl pálku a praštil s ní do zápěstí třetího. Pistole vylétla do vzduchu.

Konečně mohli vyjet z průchodu. Bourne se znovu předklonil a posadil motorku na obě kola právě včas, aby stihl ostře zabočit doprava do ulice plné odpadků a toulavých psů, kteří na rámusící stroj Harley-Davidson vztekle štěkali.

„Teď si můžeme vysvětlit…,“ začal Bourne, ale svou myšlenku nedokončil. Soraya mu sevřela krk zápasnickým chvatem a vyvinula smrtící tlak.

5

„Zabiju vás, zabiju vás, zabiju vás!“ opakovala Soraya jako smyslů zbavená.

Bourne ji skoro neslyšel, měl dost starostí sám se sebou. Motocykl se řítil ulicí stokilometrovou rychlostí, bohužel v protisměru. Podařilo se mu vyhnout starému fordu, který zoufale troubil a jeho řidič hlubokým hlasem křičel nadávky, přitom však bočně narazil do limuzíny Lincoln Continental stojící u protějšího chodníku. Bourneova průdušnice, uzavřená Sorayiným dusivým sevřením, nevpouštěla do plic téměř žádný vzduch. Před očima měl hvězdičky a co chvíli se o něj pokoušely mdloby.

I tak si povšiml, že lincoln náhle procitl, prudce se otočil do protisměru a vydal se za motocyklem, který mu způsobil škodu. Zepředu se proti Bourneovi řítilo hřmotné nákladní auto zabírající skoro celou šíři ulice.

Continental neskutečným způsobem zrychlil, dostal se na jeho úroveň, tmavé okénko sjelo dolů a objevil se v něm podmračený černoch s tváří jako měsíček a ústy plnými peprných slov. Pak se objevil nenasytný čenich brokovnice se zkrácenou hlavní.

„Já ti dám, ty svině!“

Než však Měsíček stačil zmáčknout spoušť, Soraya vykopla levou nohou. Okraj její boty zasáhl hlaveň brokovnice, zbraň se stočila vzhůru a výstřel třeskl do korun stromů lemujících ulici. Bourne toho využil, přidal plyn a plnou rychlostí vyrazil proti obřímu kamionu. Šofér uviděl jejich sebevražedný manévr a podlehl panice: strhl volant a současně dupl na pneumatické brzdy. Vůz nesouhlasně zasténal a stočil se bokem přes celou ulici.

Když Soraya viděla, že se smrt děsivou rychlostí blíží, vykřikla cosi arabsky, přestala svírat Bourneův krk a znovu ho pevně objala kolem pasu.

Bourne se rozkašlal a hltavě nabíral do hořících plic sladký vzduch, přitom se vyklonil co nejvíc doprava a vypnul motor těsně před tím, než narazili do náklaďáku.

Sorayin výkřik náhle utichl. Motocykl se převrátil na bok ve víru jisker a krve, jak si Bourne sedřel kůži z pravé nohy. V příští chvíli vlétli mezi divoce roztočená kola kamionu.

Na druhé straně Bourne znovu nahodil motor a s využitím setrvačnosti a váhy obou těl vrátil motorku do normální vzpřímené polohy.

Soraya byla příliš zmatená na to, aby mohla okamžitě pokračovat ve svém ataku na Bournea. Zmohla se jen na: „Zastavte, prosím vás. Okamžitě zastavte!“

Bourne na ni však nedbal. Věděl, kam jede.

Ředitel CIA měl jednám s Matthewem Lernerem, jenž ho podrobně informoval o útěku Hirama Cevika a jeho ohnivých následcích.

„Když pomineme Hytnera,“ říkal Lerner, „škody jsou jen lehké. Dva agenti skončili s řeznými ranami a oděrkami – jeden z nich navíc při výbuchu utrpěl otřes mozku. Třetí agent se pohřešuje. Mírně poškozena byla helikoptéra na zemi, ta ve vzduchu vyvázla bez úhony.“

„Stalo se to na veřejném prostranství,“ konstatoval starý pán. „Byla to strašná amatérština. Proč sakra Bourne vytáhl Cevika ven? Co tím sledoval?“

Ředitel zvedl zrak k prezidentově portrétu, který visel na jedné ze stěn zasedací místnosti. Na druhé se vyjímal obraz jeho předchůdce. Tobě namalují portrét, teprve až tě pošlou do kytek, pomyslel si kysele. Léta se mu sčítala a někdy – jako například dnes – měl pocit, že ho pomalu, ale jistě pohřbívají zrnka písku v přesýpacích hodinách. Připadal si jako Atlas se shrbenými rameny.

Ředitel se prohrabal kupkou papírů a jeden pozvedl ke světlu. „Volal náčelník městské policie a před ním i ta podělaná FBI.“ Zavrtal se očima do Lernera. „Víte, co chtěli, Matthewe? Ptali se, jestli nám můžou pomoct. To jsou věci, co? Ale to zdaleka není všechno. Telefonoval mi sám prezident! Chtěl vědět, co se to ksakru děje, jestli čelíme útoku teroristů a jestli by pro jistotu neměl odjet do země Oz.“ Tak znělo označení pro tajné místo, z něhož prezident a jeho lidé mohli řídit zemi ve stavu nejvyšší nouze.

„Řekl jsem mu, že máme všechno pod kontrolou. Já se vás teď ptám na totéž a hleďte mi dát odpověď, která se mi bude líbit.“

„Všechno směřuje k Bourneovi,“ přečetl Lerner z chvatně připravených poznámek, které mu chvíli před začátkem porady vrazil do ruky šéf jeho štábu. „Ale novodobá historie CIA je přece plná zmatků a katastrof, které vždycky nějak souvisely se jménem Jasona Bournea. Nerad to říkám, ale celému tomu chaosu se dalo vyhnout, kdybyste udržel Lindrose na centrále. Já vím, že kdysi taky působil v terénu, ale to už je dávno. Kancelářská práce velice rychle otupí instinkty získané v akcích. Lindros musí řídit vlastní organizaci. Kdo ji povede v případě jeho smrti? Ta blamáž s Cevikem byla přímým důsledkem skutečnosti, že se Týfón ocitl bez hlavy.“

„To všechno je bohužel pravda. Sakra. Neměl jsem se od Martina nechat přemluvit. Na Ras Dašen to dopadlo katastrofálně. Ale teď nám aspoň Bourne nezmizí.“

Lerner zavrtěl hlavou. „Kladu si otázku, jestli to stačí.“

„Jak to myslíte?“

„Je dost velká pravděpodobnost, že Bourne měl prsty v Cevikově útěku.“

Ředitel svraštil obočí. „Máte důkaz?“

„Pracuju na tom,“ řekl Lerner. „Ale má to logiku. Ten útěk byl naplánován dopředu. Cevikovi lidé ho potřebovali dostat z klece a Bourneovi se to dokonale podařilo. Je to machr, to už víme.“

Starý pán praštil rukou do stolu. „Jestli stojí za Cevikovým útěkem, přísahám, že ho zaživa stáhnu z kůže.“

„Já se o Bournea postarám.“

„Trpělivost, Matthewe. Prozatím ho potřebujeme. Musíme přivést Martina Lindrose zpátky a Bourne je teď naše jediná naděje. Po důkladném uvážení vyslal odbor operací za prvním Škorpionem i oddíl číslo dvě a oba jsme ztratili.“

„Říkal jsem vám, že díky svým kontaktům bych mohl dát dohromady menší jednotku…“

„Složenou z externistů, bývalých agentů Národní bezpečnostní agentury, kteří přešli do soukromého sektoru.“ Ředitel CIA zavrtěl hlavou. „Ta myšlenka byla mrtvá už od začátku. V životě bych nesvěřil tak citlivou akci partě žoldáků, které ani neznám a kteří nejsou pod mým velením.“

„Ale Bourne… sakra, víte přece, čeho je schopen, a historie se teď opakuje. Bude si dělat, co se mu zlíbí, kdy se mu to zlíbí, a na všechny ostatní se vykašle.“

„To všechno je pravda. Osobně toho chlapa nemůžu vystát. Je ztělesněním všeho, co organizace typu CIA ohrožuje. Ale jedno o něm vím: když se s někým dá dohromady, nezradí ho. A Martin k těm lidem patří. Jestli ho někdo může najít a osvobodit, je to Bourne.“

V té chvíli se otevřely dveře a dovnitř nahlédla Anna Heldová.

„Pane, máme interní problém. Moje prověrka už neplatí. Volala jsem na bezpečnostní a tam mi řekli, že nejde o chybu.“

„To je v pořádku, Anno. Je to součást Matthewova plánu reorganizace. Dospěl k názoru, že pro práci, kterou vám dávám, nepotřebujete nejvyšší stupeň prověření.“

„Ale pane…“

„Administrativní pracovníci mají jeden soubor prověrek,“ řekl Lerner. „Operativci zase jiný. Je to přesné a přehledné, žádné nejasnosti.“ Podíval se na ni. „Ještě něco, paní Heldová?“

Anna byla vzteky bez sebe. Podívala se na ředitele, ale okamžitě jí došlo, že se od něj žádné pomoci nedočká. Jeho mlčení a spoluúčast pokládala za zradu vztahu, na kterém tak dlouho a usilovně pracovala. Měla sto chutí se bránit, ale věděla, že na to není vhodný čas ani místo.

Už se chystala zavřít dveře, když se jí za zády objevil kurýr z operačního odboru. Otočila se, vzala si od něj jakýsi list a znovu se obrátila.

„Právě jsme obdrželi zprávu o tom nezvěstném agentovi,“ oznámila.

Ředitelova nálada se v posledních několika minutách značně zhoršila. „Kdo je to?“ vyštěkl.

„Soraya Mooreová,“ sdělila mu Anna.

„Vidíte,“ pravil Lerner přísně, „další z našich lidí se vymkl mému velení. Jak mám dělat svoji práci, když nemám nad podřízenými žádnou kontrolu? Tohle je celý Lindros, pane. Kdybyste mě pověřil vedením Týfónu aspoň po dobu, dokud se nenajde, nebo se nepotvrdí jeho smrt…“

„Soraya je s Bournem,“ řekla Anna Heldová šéfovi dřív, než Lerner stačil něco dodat.

„To snad ne!“ vybuchl ředitel. „Jak se to sakra stalo?“

„To právě nikdo neví,“ odvětila Anna.

Ředitel CIA zbrunátněl vztekem a vstal. „Matthewe, je načase, aby Týfón dostal nového ředitele. Od této chvíle jste jím vy. Jděte a co nejdřív ten průser urovnejte.“

„Zastavte tu motorku,“ houkla mu Soraya do ucha.

Bourne zavrtěl hlavou. „Pořád jsme moc blízko…“

„Ihned.“ Přiložila mu ke krku čepel nože, který mu vytáhla z kapsy. „Myslím to vážně.“

Bourne odbočil do postranní ulice, zajel k chodníku a opřel motorku na stojánek. Když oba sesedli, obrátil se k ní. „Co to má k čertu znamenat?“

Její oči planuly stěží potlačovaným vztekem. „Zabil jste Tima, vy mizero.“

„Co? Jak jste na to přišla?“

„Řekl jste Cevikovým lidem, kde bude.“

„Vy jste zešílela.“

„Já? Byl to váš nápad, vytáhnout ho z cely. Snažila jsem se vám v tom zabránit, ale…“

„Já jsem Hytnera zabít nedal.“

„Tak proč jste tam jen tak stál a přihlížel, jak ho zastřelili?“

Bourne jí neodpověděl, jelikož nevěděl jak. Vzpomínal si, že v tu chvíli ho ochromila – poškrábal se na čele – nesnesitelná bolest hlavy. Soraya měla pravdu. Cevikův útěk, Hytnerova smrt. Jak to jen mohl dopustit?

„Cevikův útěk byl dokonale naplánovaný a načasovaný,“ pokračovala Soraya. „Jak mohli Cevikovi lidé vědět, kde je? Jak by to mohli vědět, kdybyste jim to neřekl vy?“ Zavrtěla hlavou. „Měla jsem líp poslouchat vyprávění o tom, jak jste se utrhl ze řetězu. V celé CIA byli jen dva lidé, které jste dokázal zmást: jeden je po smrti a druhý nezvěstný. Evidentně se vám nedá věřit.“

Bourne se usilovně snažil utřídit myšlenky v hlavě. „Existuje i jiná možnost.“

„Tahle mi stačí.“

„Nikomu jsem nevolal, ani z cely, ani zvenčí.“

„Mohl jste dát znamení rukou nebo tak něco.“

„V metodě se nemýlíte, ale míříte na špatného člověka. Vzpomínáte, jak Cevik škrtl sirkou?“

„Na to se bohužel nedá zapomenout,“ odtušila trpce.

„To byl poslední signál pro čekající hummer.“

„To je právě ono, ten vůz už tam čekal. Vy jste to věděl, protože to byla vaše akce.“

„Kdyby to byla moje akce, říkal bych vám o ní? Myslete, Sorayo! Zavolala jste Hytnerovi a řekla mu, že jdeme ven. To Hytner upozornil Cevikovy lidi.“

Pohrdlivě se zasmála. „No jasně, takže Tima zastřelil jeden z Cevikových kompliců. Proč by to proboha dělali?“

„Aby po sobě zametli všechny stopy. Mrtvý Hytner už se nemohl nechat chytit a prozradit je.“

Tvrdošíjně zavrtěla hlavou. „Tima jsem dlouho znala, nebyl to žádný zrádce.“

„Takoví jsou nejhorší.“

„Mlčte!“

„Možná zradit nechtěl. Možná ho k tomu nějak přinutili.“

„Už ani slovo proti Timovi!“ Zamávala nožem. „Jen si chcete zachránit vlastní kůži.“

„Koukněte, máte naprostou pravdu, že Cevikův útěk byl předem naplánovaný. Ale já jsem nevěděl, kde Cevik sedí – ani jsem nevěděl, že vůbec někoho vězníte. Řekla jste mi to sama necelých deset minut před tím, než jste mě za ním zavedla.“

To ji zarazilo. Zvláštně se na něj podívala. Byl to stejný pohled, jaký na něj vrhla, když ji poprvé spatřil v operačním středisku Týfónu.

„Kdybych byl váš nepřítel, proč bych vás zachraňoval před tím výbuchem?“

Jemně se zachvěla. „Netvrdím, že mám ve všem úplně jasno…“

Bourne pokrčil rameny. „Pokud jste se už rozhodla, asi bych vás neměl zbytečně mást pravdou.“

Nadechla se rozšířeným chřípím. „Já nevím, čemu mám věřit. Od chvíle, kdy jste vkročil k nám do Týfónu…“

Bleskurychle hrábl rukou a odzbrojil ji. S vykulenýma očima zírala, jak obrátil nůž a podal jí ho rukojetí dopředu.

„Kdybych byl váš nepřítel…“

Hodnou chvíli se na nůž dívala, pak na něj, až si od něj zbraň konečně vzala.

„Fajn, takže nepřítel nejste. Ale to nebyl ani Tim. Musí existovat jiné vysvětlení.“

„Tak ho pojďme hledat společně,“ navrhl jí. „Já musím očistit svoje jméno, vy zase Hytnerovo.“

„Podejte mi pravou ruku,“ požádala Bournea.

Uchopila Bourneovo zápěstí a otočila mu ruku dlaní vzhůru. Poté přiložila čepel naplocho ke špičce Bourneova ukazováku.

„Nehýbejte se.“

Jediným hbitým pohybem mu přejela čepelí po kůži. Neobjevila se žádná krev, ale Soraya mu z prstu zvedla drobný ovál z průhledného materiálu tak tenkého, že si ho Bourne předtím ani nevšiml.

„A máme to.“ Pozvedla tu podivnou věcičku do mihotavé záře pouličních lamp, aby se Bourne sám podíval. „To je nanoelektronický štítek, jak mu říkají technici z DARPA.“ Pod touto zkratkou se skrývala Agentura pro výzkum pokročilých obranných systémů, odnož amerického ministerstva obrany. „Využívá nanotechnologií – jakýchsi mikroskopických počítačů. Díky tomu jsem vás s helikoptérou našla tak brzy.“

Bourneovi bylo skutečně divné, jak ho vrtulník CIA mohl tak rychle zachytit, ale usoudil, že za to mohl typicky nápadný tvar terénního vozu Hummer. Na chvíli se zamyslel a náhle si zcela živě vybavil podivný pohled, který na něj Tim Hytner vrhl, když mu podával přepis Cevikovy telefonické konverzace: takhle na něj tedy nalepili ten štítek.

„Ten hajzl!“ Bourne sledoval, jak Soraya uložila průhledný ovál do umělohmotné lahvičky a zašroubovala uzávěr. „Chtěli mě sledovat při cestě na Ras Dašen, že jo?“

Přikývla. „Rozkaz ředitele CIA.“

„Přitom slíbil, že mi dá volnou ruku,“ podotkl Bourne hořce.

„Teď ji máte.“

Přikývl. „Díky.“

„Ale něco za něco.“

„Jak to myslíte?“

„Nechte mě, abych vám pomohla.“

Zavrtěl hlavou. „Kdybyste mě znala, tak byste věděla, že zásadně pracuju sám.“

Soraya se zatvářila, jako by chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela. „Podívejte, jak jste sám řekl, u ředitele to nemáte zrovna nejlepší. Budete potřebovat někoho zevnitř. Někoho, komu můžete absolutně důvěřovat.“ Ukročila směrem k motorce. „Protože vy moc dobře víte, že starý pán si najde způsob, jak vám pořádně zavařit.“

6

Kim Lovettová byla unavená. Chtělo se jí jít domů za manželem. Bydlel v novém prostředí příliš krátce a byli svoji teprve šest měsíců, takže si ještě úplně nezvykl, že je jeho žena věčně v práci.

Kim byla unavená pořád. Washingtonská Jednotka pro vyšetřování požárů neznala typické pracovní hodiny či dny. Zkušení a schopní agenti typu Kim proto museli pracovat v podobném nasazení jako chirurgové ve válečné zóně a být vždy připraveni na povolání do akce.

Ten telefonát zastihl Kim při krátké přestávce v otupujícím vyplňování papírů k případům žhářství. Byla to jedna z vzácných chvil během posledních týdnů, kdy si dopřála myšlenky na manžela – na jeho široká ramena, silné paže, vůni jeho nahého těla. Tato příjemná kratochvíle však bohužel neměla dlouhého trvání. Sbalila si věci a vydala se do hotelu Constitution.

Když nastartovala, hned zapnula sirénu. Na roh Dvacáté ulice a F Street to netrvalo víc než sedm minut. Hotel byl obležený policejními a hasičskými auty, ale oheň už se podařilo uhasit. Z otevřené rány v pátém patře se po fasádě řinula voda. Sanitky přijížděly a odjížděly ze scény, která v sobě měla čpavý nádech popílku a adrenalinu, jejž jí kdysi tak výstižně popsal otec.

Náčelník O’Grady na ni už čekal. Vystoupila z vozu, ukázala legitimaci a směla projít kolem policejních zátarasů.

„Lovettová,“ zavrčel O’Grady. Byl to mohutný tělnatý muž s krátkými, ale nepoddajnými bílými vlasy a ušima, které svou velikostí i tvarem připomínaly tlusté plátky vepřové svíčkové. Jeho smutné oči ji ostražitě sledovaly. O’Grady patřil k těm, kteří si mysleli, že ženy nemají u hasičů co dělat.

„Co tu máme?“

„Explozi a požár.“ O’Grady zvedl bradu k zející díře.

„Byl někdo z našich zabit nebo zraněn?“

„Ne, ale díky, že se ptáte.“ O’Grady si otřel čelo špinavým papírovým ručníkem. „Ale jednu oběť tady máme – zřejmě jde o člověka, který bydlel v apartmá, i když z ostatků, které jsem našel, se nedá totožnost určit. Podle policie se navíc pohřešuje jeden ze zaměstnanců hotelu. Při takovém ohňostroji můžeme mluvit o velkém štěstí.“

„Říkal jste, že to byl zřejmé host.“

„Přesně tak. Oheň měl nepřirozeně vysokou teplotu a dalo nám pořádnou fušku ho uhasit. Proto byla povolána Jednotka pro vyšetřování požárů.“

„Máte tušení, co způsobilo výbuch?“ otázala se.

„No, bojler to teda určitě nebyl,“ odsekl náčelník. Přistoupil k ní blíž, až ucítila pach spálené gumy a uhlíků, který z něj vycházel. Když znovu promluvil, jeho hlas zněl tiše a naléhavě. „Máte na to zhruba hodinu, pak městská policie předá případ ministerstvu pro bezpečnost. A vy víte, co to znamená, když se nám ti hoši začnou procházet po místě činu.“

„Jistě.“ Kim přikývla.

„Fajn. Běžte nahoru. Čeká vás tam nějaký detektiv Overton.“

A odkráčel svou typickou kolébavou chůzí.

Vestibul se hemžil policisty a hasiči. Policisté vyslýchali personál a hosty, kteří byli shromážděni ve dvou různých koutech jako spiklenecké frakce. Hasiči tahali svou výzbroj po zčernalém běhounu a mramorové podlaze. Páchlo to tam nervozitou a frustrací jako ve voze metra uvízlém v dopravní špičce.

Kim vyjela výtahem do pátého patra, kde vstoupila do ohořelé a poničené chodby, která byla dočista opuštěná. Hned jak vkročila do apartmá, narazila na detektiva Overtona, muže se svěšenými rameny a podlouhlou truchlivou tváří, mžourajícího do svých poznámek.

„Co se tady proboha stalo?“ zeptala se, když se představila. „Máte nějakou představu?“

„Snad.“ Detektiv Overton otevřel blok. „Toto rohové apartmá si pronajali Jakob a Lev Silverovi. Bratři. Obchodníci s diamanty z Amsterdamu. Přišli sem kolem tři čtvrtě na osm. Víme to, protože se krátce bavili s recepčním…,“ nalistoval příslušnou stránku, „…Thomasem. Jeden z nich si objednal láhev šampaňského, asi něco slavili. Potom je už Thomas neviděl. Přísahá, že neopustili hotel. Můžete mi zjistit, co způsobilo tu explozi?“

„Proto jsem tady.“ Navlékla si latexové rukavice a pustila se do díla. Dvacet minut pak prohledávala epicentrum výbuchu a pomalu postupovala směrem od něj. Za normálních okolností by odebrala vzorky koberců – pokud žhář použil urychlovač, se značnou pravděpodobností by šlo o vysoce hořlavou kapalinu založenou na uhlovodíku, jako například terpentýn, aceton, naftalen a podobně. Dva typické znaky: kapalina by se vsákla do koberce a nejspíš i do podložky. Navíc by vznikl prostor pro plynovou chromatografii, která by zachytila stopy plynů uvolněných při vznícení urychlovačů. Jelikož každá sloučenina zanechává jedinečný otisk, s pomocí chromatografie lze stanovit, zda bylo použito urychlovače a také jakého.

Zde však zuřil žár tak silný, že pozřel celý koberec i s podložkou. Nebylo divu, že ho O’Grady se svými muži téměř nemohl uhasit.

Kim prozkoumala každý kousek kovu, každou třísku, každé vlákno i hromádku popela. Otevřela svou soupravu a podrobila částečky nesčetným testům. Zbytek opatrně nasypala do sklenic, uzavřela je vzduchotěsnými víčky a uložila do pěnových lůžek ve speciální schránce.

„Teď vám můžu s jistotou říct, že žhář použil urychlovače hoření,“ řekla a pokračovala v ukládání důkazů. „Co přesně to bylo, zjistím až v laboratoři, ale jedno vám povím: nebyla to látka, kterou člověk používá doma na zahradě. Vysoký žár a stupeň destrukce…“

Detektiv Overton ji přerušil. „Ale ten výbuch…“

„Není tu žádná stopa po výbušnině,“ sdělila mu. „Při vznícení urychlovačů ovšem často dochází k explozím. Ale i tohle s jistotou prokážou až laboratorní testy.“

Kim opisovala stále větší kruhy kolem ohniska výbuchu.

Najednou si dřepla a zeptala se: „Přišli jste na to, proč se nespustil protipožární systém?“

Overton zalistoval ve svých poznámkách. „Rozprašovače začaly stříkat vodu ve všech patrech hotelu, jen v tomhle ne. Když jsme se šli podívat do suterénu, zjistili jsme, že se systémem někdo manipuloval. Zavolal jsem elektrikáře a ten zjistil, že postřikovače v našem podlaží někdo vyřadil z provozu.“

„Takže celá ta věc byla připravená.“

„Jakob a Lev Silverovi byli Židé. Číšník, který jim přinesl láhev šampaňského – ten nezvěstný zaměstnanec – je Pákistánec. Proto je mojí povinností předat tuhle nepříjemnost ministerstvu pro bezpečnost.“

Zvedla oči od práce. „Myslíte, že ten číšník byl terorista?“

Overton pokrčil rameny. „Viděl bych to spíš na obchodní mstu Silverovým, ale chci to zjistit dřív než ministerstvo.“

Zavrtěla hlavou. „Na teroristický útok je tahle akce až moc rafinovaná.“

„Diamanty jsou věčné.“

Vstala. „Podíváme se na tělo.“

„To není zrovna nejlepší výraz pro to, co nám zbylo.“

Zavedl Kim do koupelny a společně se podívali na kousky ohořelých kostí poseté po porcelánové vaně.

„Nezůstala ani kostra.“ Lovettová pokývala hlavou. „Dobře, takže tady nám leží Jakob, nebo Lev Silver. Ale kde je bratr?“

„Mohl shořet na uhel, ne?“

„V tomto žáru to nelze vyloučit,“ připustila Kim. „Potrvá mi dny, možná týdny prosít všechny zbytky a najít v nich lidský popel. A bůhví, jestli se mi to vůbec podaří.“

Věděla, že Overton prohledal celé apartmá, přesto sama prošla každý kout i mezírku.

Když se vrátili do koupelny, detektiv se nervózně podíval na hodinky. „Potrvá to ještě dlouho? Už nemám moc času.“

Kim vlezla do vany, v níž ležely úlomky ohořelých kostí. „Co máte proti ministerstvu pro bezpečnost?“

„Nic, jen…“ Pokrčil rameny. „Pětkrát jsem se k nim hlásil a pětkrát mě odmítli. Na tomhle případu mi záleží. Pokud jim ukážu, co umím, snad mě konečně vezmou.“

Kim zkoumala vanu s pomocí svého náčiní. „I tady použili urychlovač hoření,“ oznámila. „Víte, porcelán vzniká při vysokém žáru, a tak ho snáší líp než ostatní materiály, dokonce i než některé kovy.“ Prohlížela dno vany. „Urychlovače jsou těžké, takže se snadno vsakují do materiálu. Proto je hledáme v podkladu koberce nebo mezi škvírami v dřevěné podlaze. Tady by urychlovač stekl do nejnižšího bodu vany. To znamená do odpadu.“

Začala vytírat výlevku vatovými tyčinkami, hlouběji a hlouběji. Náhle se zarazila. Vytáhla tyčinku, dala ji do sáčku a odložila stranou. Pak posvítila do díry útlou baterkou.

„Á, copak to tu je?“

Strčila do odtoku kleštičky s jehlovými čelistmi. O chvíli později to vytáhla. Mezi ocelovými špičkami uvízla věc, která jim oběma připadala povědomá.

Detektiv Overton se předklonil, až měl hlavu i trup nad vanou. „Dva zuby jednoho z bratrů Silverových.“

Kim na ně zaměřila pronikavě chladný paprsek svítilny a zkoumavě je prohlížela. „Možná.“ Mračila se. Ale možná taky ne, pomyslela si.

Olivově zelený dům stojící kousek od Sedmé ulice vypadal skoro stejně jako jeho sousedé – byl špinavý, omšelý a nutně potřeboval novou vstupní verandu. Kostra domu vpravo od něj pořád silou vůle stála, ale zbytek už dávno spolykal požár. Polorozpadlý přístřešek dál po pravé straně obývala parta mladíků, jimž z otlučeného reproduktoru vyřvával tvrdý hip-hop. Ozařovalo je bzučící pouliční světlo, které zoufale potřebovalo opravit.

Když u chodníku před olivovým domem zastavil motocykl, výrostci jako jeden muž seskákali z verandy, Bourne na ně však mávl a pomalu se Sorayou sesedl z motorky. Nedbal na roztrženou pravou nohavici kalhot nasáklou krví a dotykem kloubů zaťaté pěsti se pozdravil s nejvyšším z chlapců. „Jak to jde, Tyrone?“

„Ale jo,“ odvětil Tyrone. „V poho.“

„Tohle je Soraya Mooreová.“

Tyrone si Sorayu zběžně změřil svýma velkýma černýma očima. „Deron bude naštvanej. Nikdo kromě tebe tady nemá co dělat.“

„Beru to na sebe,“ řekl Bourne. „S Deronem to urovnám.“

V té chvíli se dveře olivového domu otevřely a vyšel z nich vysoký, štíhlý a pohledný muž s pletí v barvě světlého kakaa.

„Jasone, co ty tady?“ Se zachmuřenou tváří sešel ze schodů směrem k nim. Měl na sobě džíny a pracovní košili s vyhrnutými rukávy, které odhalovaly předloktí. Jako by mu zima vůbec nevadila. „Znáš přece pravidla. Sám jsi je s mým otcem vymyslel. Nikdo kromě tebe sem nesmí.“

Bourne vkročil mezi Derona a Sorayu. „Za dvě hodiny a něco mi letí linka do Londýna,“ řekl smířlivě. „Mám toho nad hlavu. Potřebuju její i tvoji pomoc.“

Deron k nim zamířil svým dlouhým rozvláčným krokem, a jak se blížil, Soraya uviděla, že má v ruce zbraň. A ne ledajakou: byl to revolver ráže 357 Magnum.

Když bezděčně couvla, Deron s vybraným britským přízvukem pravil: „Ach, kdo je blíž? Ať nepřítel či druh, pojď, rci, kdo vítěz: Warwick nebo York? Nač ptám se? Trup můj rozsekaný značí, má krev, má bezmoc, choré srdce značí, že musím zemi vydat tělo své a pádem svým i soku vítězství.“

Soraya odpověděla: „Kdo je to, popatřte, a že teď skon je bitvy, mírně nakládejte s ním, ať nepřítel či přítel.“

„Vidím, že svého Shakespeara znáte,“ pochválil ji Deron.

„Jindřich Šestý, díl třetí. Jedna z mých oblíbených školních knih.“

„Ale je doopravdy konec bitvy?“

„Ukažte mu ten štítek,“ pobídl ji Bourne.

Soraya podala Deronovi malou lahvičku. Ten si zastrčil magnum za opasek, natáhl jemnou ruku s dlouhými prsty chirurga či kapsáře a podíval se dovnitř.

„Ale!“ Vytáhl průhledný ovál na světlo a oči se mu rozsvítily.

„Nejnovější vyhledávač z výzbroje CIA,“ řekl Bourne. „Sundala to ze mě.“

„Vyvinula to DARPA,“ poznamenal Deron a málem se přitom mlsně olízl. Nic neměl raději než nové vymoženosti techniky.

Deron nebyl ani chirurg, ani kapsář, jak Bourne vysvětlil zaskočené Soraye, když se za ním vydali do olivového domu. Byl to jeden z nejlepších padělatelů na světě. Jeho specialitou byl Vermeer – Deron měl totiž dar zachytit světlo –, ale dokázal napodobit v podstatě všechny obrazy a často tak také činil, samozřejmě za astronomické částky. Všichni jeho klienti tvrdili, že jeho práce za ty peníze stojí. A spokojenost klientů pro něj byla na prvním místě.

Deron je zavedl dovnitř a zavřel za nimi dveře. Nečekaně silné bouchnutí Sorayu vylekalo. Nebyly to obyčejné dveře, i když tak zvenčí vypadaly. Uvnitř však měly masivní kovové obložení, jež se zračilo v teplém světle lamp.

Užasle se rozhlédla kolem. Přímo proti nim bylo točité schodiště z dubového dřeva s výraznou kresbou, vlevo chodba. Vpravo se nacházel prostorný obývací pokoj. Na leštěných dřevěných podlahách ležely drahé perské koberce, na stěnách visely slavné obrazy od Rembrandta, Vermeera, van Gogha, Moneta, Degase a řady dalších světových malířů. Samozřejmě šlo o padělky, nebo snad ne? Soraya si je zblízka prohlížela a jako laikovi jí všechny připadaly naprosto dokonalé. Byla si jistá, že kdyby je viděla v muzeu nebo na aukci, neměla by o jejich pravosti žádné pochyby. Usilovně mhouřila oči. Nebyly některé skutečně originály?

Otočila se a viděla, že Deron sevřel Bournea v srdečném objetí.

„Ani jsem ti pořádně nepoděkoval, že jsi přišel na pohřeb,“ řekl Bourne. „Hodně to pro mě znamenalo. Vím, kolik máš práce.“

„Ale, příteli, v životě jsou důležitější věci než ten nejvýhodnější kšeft,“ smutně se pousmál Deron a odtáhl se od Bournea. „Nejdřív se podíváme na tu nohu. Do patra a první dveře vpravo. Víš, co a jak. Umyj se. Připravil jsem ti tam i oblečení.“ Zazubil se. „U Derona je vždycky nejlepší výběr.“

Soraya následovala Derona žlutě vymalovanou chodbou přes velkou kuchyni do místnosti, která kdysi zřejmě sloužila jako prádelna a spíž. Nacházely se zde nízké skříňky se zinkovými pulty, na nichž se vyjímala řada počítačů a hromádky záhadných elektronických nástrojů.

„Já vím, co potřebuje,“ řekl Deron, jako by Soraya přestala existovat. Začal postupně otvírat různá dvířka a zásuvky, tu vytáhl jednu věc, tam zase jinou.

Soraya mu nahlížela přes rameno a ke svému překvapení viděla nosy, uši a zuby. Natáhla ruku, zvedla jeden z nosů a obrátila jej v ruce.

„Nebojte se,“ uklidňoval ji Deron. „Ty jsou z latexu a porcelánu.“ Zvedl předmět připomínající zubní můstek. „Ale vypadají opravdově, co?“ Ukázal na okraj „můstku“. „Mezi touto věcí a skutečnou protézou v podstatě není rozdíl, až na tohle. Opravdová protéza by tady vevnitř měla výřez, aby seděla na zabroušených zubech. Jak vidíte, tohle je jen porcelánová skořápka, která se nasazuje na normální zuby.“

Soraya nedokázala odolat a nasadila si latexový nos. Deron se rozesmál, prohrabal jiný šuplík a podal jí mnohem menší model. Skutečně vypadal lépe. Deron ho na ukázku připevnil trochou divadelního lepidla.

„Ve skutečném životě byste samozřejmě použila jiné lepidlo a líčidlo, které by schovalo okraje protézy.“

„Není problém, když se člověk potí nebo – co já vím, se třeba koupe?“

„To není make-up od Chanela,“ zasmál se Deron. „Jakmile ho nanesete, dá se smýt jen speciálním odstraňovačem.“

Bourne se vrátil právě ve chvíli, kdy si Soraya sundávala falešný nos. Ránu na noze si vyčistil a ovázal, měl na sobě nové kalhoty a košili. „Sorayo, musíme si promluvit.“

Šla za ním do kuchyně, kde se zastavili u obří nerezové chladničky co nejdál od Deronovy laboratoře.

Bourne se k ní otočil. „Jak jste se tady s Deronem měli, když jsem byl pryč?“

„Myslíte, jestli se ze mě snažil vytáhnout informace?“

„Jako že bych ho o to požádal?“

„Tak nějak.“

„A víte, že ne?“

Kývla. „Nic takového nedělal.“ Čekala.

„Nevím, kde začít.“ Bourne se jí zadíval do tváře. „Měli jste k sobě s Timem blízko?“

Na chvíli odvrátila hlavu a hryzla se do rtu. „Proč vás to zajímá? Pro vás je přece zrádce.“

„Sorayo, poslouchejte mě, buď Tim Hytner, nebo já. A já to nejsem.“

Bojovně se na něj podívala. „Tak mi řekněte, proč jste vytáhl Cevika ven.“

„Chtěl jsem, aby ochutnal svobodu, o kterou přišel.“

„To je všechno? Nevěřím vám.“

Bourne se zachmuřil. Nikoli poprvé od Mariiny smrti si musel klást otázku, jestli prožité trauma nenarušilo jeho úsudek. „Ale je to pravda.“

„A to vám mám věřit?“ osopila se na něj. „Jak si myslíte, že to vezme ředitel?“

„Není to jedno? Starý pán volné hráče nenávidí.“

Zadívala se na své boty a zavrtěla hlavou. Pak se nadechla a zase vydechla. „Navrhla jsem Tima do Týfónu, a on je teď mrtvý.“

Bourne mlčel. Byl tvrdý chlap, tak co od něj čekala? Slzy a lítost? Ne, ale kdyby projevil špetku citu, taky by ho to nezabilo. Vzápětí si vzpomněla na nedávnou smrt jeho ženy a hned se zastyděla.

Odkašlala si, pohnutí se však nezbavila. „Chodili jsme spolu do školy. Byl to jeden z těch kluků, ze kterých si holky dělají legraci.“

„Proč ne i vy?“

„Nebyla jsem jako ostatní holky. Viděla jsem, že je hodný a zranitelný. Něco jsem k němu cítila.“ Pokrčila rameny. „Rád vyprávěl o svém dětství, narodil se na venkově v Nebrasce. Bylo to pro mě, jako bych slyšela o úplně jiné zemi.“

„Na práci v Týfónu se nehodil,“ řekl Bourne bez obalu.

„Nehodil se do terénu, to je fakt,“ připustila se stejnou upřímností.

Bourne si strčil ruce do kapes. „Tak co nám to všechno říká?“ Trhla sebou, jako by ji píchl jejím vystřelovacím nožem. „Co jako?“

„Navzájem jsme si zachránili život a vy jste se mě dvakrát pokusila zabít. Sečteno a podtrženo: nemáme k sobě důvěru.“

Zabodla do něj své velké oči, které se leskly slzami. „Řekla jsem vám o tom sledovacím štítku a vy jste mě vzal k Deronovi. Jak zní vaše definice důvěry?“

„Ve vazbě jste Cevika určitě fotili.“

Přikývla a čekala, až sekyra dopadne. Co po ní teď bude chtít? A co přesně chtěla ona po něm? Pochopitelně to věděla, ale bylo příliš bolestné si to přiznat, natožpak mu to říct.

„Výborně, tak zavolejte do Týfónu. Ať vám ty fotky pošlou na mobil.“ Vykročil chodbou a ona za ním. „A ať k tomu přidají i šifru, kterou Hytner u Cevika našel.“

„Zapomínáte, že celá CIA je teď pod zámkem, což se týká i přesunů dat.“

„Vy mi to dokážete obstarat, Sorayo. Věřím vám.“

Do očí se jí vrátil ten zvláštní pohled, ale v příští chvíli zmizel jak pára nad hrncem. Když vstoupili do Deronovy dílny, prostoru ve tvaru písmene L na místě staré kuchyně a spíže, už měla na uchu telefon. Deron se skláněl nad pracovním stolem a prohlížel si nanoelektronický štítek. V domě měl ještě malířský ateliér, ale ten byl v nejsvětlejším pokoji nahoře.

Nikdo v Týfónu s výjimkou ředitele neměl během dočasné uzávěry povolení stahovat citlivá data. Soraya věděla, že bude muset hledat jinde, jinak Bournem požadované věci nezíská.

Uslyšela hlas Anny Heldové a představila se.

„Poslyšte, Anno, potřebovala bych s něčím pomoct.“

„Vážně? A neřeknete mi, kde jste?“

„To není podstatné. Nehrozí mi žádné nebezpečí.“

„To mi spadl kámen ze srdce. Proč ten štítek přestal vysílat?“

„Já nevím.“ Soraya si dala záležet, aby zachovala vyrovnaný tón. „Možná se rozbil.“

„Jelikož jste s Bournem, můžete to snadno zjistit.“

„Blázníte? Tak blízko se k němu nedostanu.“

„Ale něco potřebujete. Tak povídejte.“

Soraya jí vyhověla.

Nastalo ticho. „Proč mě nikdy nemůžete požádat o něco snadnějšího?“

„Protože to můžu získat od jiných lidí.“

„To je fakt. Ale jestli mě někdo chytí…“

„Anno, myslím, že máme Cevikovu stopu, ale potřebujeme informace.“

„Dobře,“ odpověděla Anna. „Ale za to mi musíte zjistit, co se stalo s tím vysílačem. Musím starého pána nějak uklidnit. Volá po krvi a já rozhodně nechci, aby to byla moje krev.“

Soraya se na chvíli zamyslela, ale jiná možnost ji nenapadala. Musela za Annou přijít s něčím konkrétnějším, s něčím uvěřitelným. „Tak jo, snad něco vymyslím.“

„To budu ráda. Mimochodem, na vašem místě bych si dala pozor na nového zástupce ředitele. Není to Lindrosův kamarád, ani příznivec Týfónu.“

„Díky. Opravdu moc.“

„Hotovo,“ oznámila Soraya. „Všechno se úspěšně stáhlo.“

Bourne si od ní vzal mobil a podal jej Deronovi, který se odvrátil od své nové hračky, zapojil telefon do počítačové sítě a zkopíroval příslušné soubory.

Na jednom z mnoha monitorů se rozzářila Cevikova tvář.

„Tak do toho.“ Deron se vrátil zpět ke studiu vyhledávacího štítku.

Bourne se posadil do pracovního křesla a dlouho si prohlížel snímky. Cítil, jak se mu Soraya naklání nad pravým ramenem. Vyvolalo to v něm přízrak dávné vzpomínky. Promnul si spánky, namáhal paměť, ale marně: záblesk světla zase zmizel v temnotách. S mírnou nervozitou znovu zaměřil pozornost na Cevikův obličej.

Bylo v něm cosi – ne nějaký jednotlivý rys, spíš celkový dojem z něho –, co se míhalo jeho pamětí jako stín ryby pod hladinou jezera. Zvětšoval si jednu část Cevikovy tváře po druhé: ústa, nos, obočí, spánek, uši. To však jen zatlačovalo prchavou vzpomínku hlouběji do neznámých zákoutí jeho mysli. Pak došel k očím – ke zlatým očím. Na levém si něčeho všiml. Přiblížil si ho a u vnějšího okraje duhovky uviděl drobný srpek světla. Ještě jednou oko zvětšil, ale zradilo ho rozlišení a obraz se začal rozmazávat. Znovu jej tedy oddálil a čekal, až se světlý půlměsíček zaostří. Byl zcela nepatrný. Možná o nic nešlo, snad jen o odraz zářivky v cele. Ale proč se nacházel zrovna na okraji duhovky? Kdyby to byl odraz, světlo by se zračilo blíž ke středu, kde je oční bulva nejvystouplejší. Jenže Cevik měl to světlé místo u okraje, kde…

Bourne se potutelně zasmál.

V té chvíli zacvrlikal Sorayin telefon. Krátce do něj promluvila a pak řekla: „Podle předběžných výsledků z laboratoře byl ten hummer plný trhaviny cé čtyři.“

Otočil se k ní. „A proto nijak nereagovali.“

„Cevik a jeho parta byli sebevražední atentátníci.“

„Možná že ne.“ Bourne se obrátil zpět k fotografii a ukázal na drobný půlměsíc světla. „Vidíte? To je odraz od okraje kontaktní čočky, protože lehce vyčnívá nad povrch duhovky a zachytila světlo. A teď se koukněte sem. Všímáte si toho zlatého flíčku na zaobleném levém okraji zřítelnice? Pro to existuje jediné vysvětlení: Cevik měl barevné kontaktní čočky.“

Zadíval se jí do tváře. „Proč by se ten chlap vydával za někoho jiného, kdyby to byl opravdu Cevik?“ Čekal na její odpověď. „Sorayo?“

„Přemýšlím.“

„Ten převlek, dokonalé plánování, bombový útok.“

„V džungli si chameleona všimne jedině jiný chameleon,“ odpověděla.

„Přesně tak,“ přitakal Bourne s pohledem upřeným na snímek. „Myslím, že před sebou máme Fádiho.“

Další pomlka, tentokrát kratší. Její mozek pracoval tak horečně, že to bylo téměř slyšet.

„Takže se nedá vyloučit, že Cevik při tom výbuchu nezahynul,“ řekla nakonec.

„I tak by se to dalo říct.“ Bourne se na chvíli zamyslel. „Neměl moc času dostat se z hummeru. Měl jsem ten vůz pořád na mušce – kromě chvíle, kdy jsem startoval motorku. To znamená před křižovatkou Třiadvacáté a Constitution.“

„Mohlo tam na něj čekat jiné auto.“

„Prověřte to, ale upřímně o tom pochybuju,“ pravil Bourne. Teď už mu docházelo, proč Fádi použil nápadný terénní hummer. On chtěl, aby ho CIA sledovala a obklíčila. Chtěl způsobit co největší škodu. „Nemohl přece dopředu vědět, kde bude potřebovat naložit.“

Soraya přikývla. „Prozkoumám to od chvíle, kdy Fádi nastoupil do hummeru.“ Už vytáčela číslo Týfónu. „Zařídím, aby na tom okamžitě začalo pracovat několik skupin.“ Vydala pokyny, chvíli zasmušile poslouchala a pak ukončila spojení. „Jasone, musím vám bohužel říct, že situace pořádně houstne. Ředitel doslova šílí z Cevikova útěku a klade vám ho za vinu.“

„Jak jinak.“ Bourne zavrtěl hlavou. „Nebýt Martina, už bych neměl se CIA ani s Týfónem nic společného. Ale je to můj přítel – věřil mi a bojoval za mě, když vedení volalo po mé krvi. Neobrátím se k němu zády. Ale přísahám, že tohle je moje poslední akce pro CIA.“

Martin Lindros se kochal hrou světla a stínu na oblacích, jež se zračily na klidné hladině jezera. Cítil tupou bolest, jako když vám zubař vrtá do umrtveného zubu. Ta bolest však byla až kdesi daleko na obzoru, a tak ho nemohla vyvést ze soustředění. Upínal pozornost na pstruha, kterého právě zasekl na háček. Navinul vlasec zpět, zvedl udici do výšky, až se ohnula jako luk, a pak navinul další kus vlasce. Přesně jak ho to učil otec. Byl to způsob, jak unavit i tu nejbojovnější rybu. Při troše disciplíny a trpělivosti se dá každý úlovek vytáhnout na břeh.

Stíny nad ním se hromadily a zakrývaly slunce. Byla stále větší zima, což ho přimělo k ještě usilovnější koncentraci.

Táta naučil Lindrose nejen rybařit, ale i řadu dalších věcí. Ten nebývale schopný muž kdysi založil společnost Vaultline a vybudoval z ní jednu z předních soukromých bezpečnostních agentur světa. Její klientelu tvořily nadnárodní firmy, jejichž zaměstnanci museli jezdit za obchody do nebezpečných končin. Oscar Lindros nebo některý z jím osobně vyškolených agentů je měli za úkol chránit.

Lindros se sklonil přes bok lodě a spatřil duhově stříbřitého pstruha. Byl to pořádný kus. Tak velký ještě nikdy nechytil. Ryba sebou sice mrskala, Lindros však viděl trojúhelníkovou hlavu i kostnatá ústa, která se ustavičně otvírala a zavírala. Zvedl udici. Pstruh napůl vyjel z vody a pocákal ho kapičkami vody.

Martin Lindros brzy projevil zájem stát se špionem. Otce to samozřejmě potěšilo, a tak ho s chutí začal učit zákonitostem tajných operací. Přední místo mezi dovednostmi zaujímala schopnost přežít zajetí a mučení. Všechno je v hlavě, říkával Oscar synovi. Musíš se umět stáhnout do svého vnitřního světa a vypnout části mozku přenášející bolest. K tomu je potřeba představit si nějaké konkrétní místo a čas – a to místo musí vypadat skutečně, jako bys ho vnímal všemi smysly. Musíš tam odejít a po celou dobu tam zůstat. Jinak se tvoje vůle nakonec zlomí, nebo se zblázníš.

A právě na takovém místě se Martin Lindros nacházel už od chvíle, kdy ho zadrželi teroristé ze skupiny Dudža, i když se jeho krvavé tělo ve skutečnosti zmítalo na zemi.

V duchu byl ovšem uprostřed jezera, kde se mu konečně podařilo pstruha vylovit. Házel sebou a lapal po dechu na dně lodi a přitom na něj upíral postupně šednoucí oči. Lindros se sklonil a vytáhl ostrý háček z tvrdé chrupavky kolem pstruhových úst. Kolik ryb už vlastně chytil za tu dobu, co byl na jezeře? Těžko říct. Ryby totiž vždycky po vylovení zase zmizely. Jakmile je sundal z háčku, už mu nebyly k ničemu.

Napíchl návnadu na hrot a opět vhodil vlasec do vody. Musel pokračovat, musel dál rybařit. Bolest, která číhala na obzoru jako kalná hradba mračen, by ho jinak smetla silou hurikánu.

Při nočním letu obchodní třídou do Londýna si Bourne vedle sedadla vyvěsil ceduli s nápisem NERUŠIT a vytáhl herní konzoli PlayStation 3 s rozšířenou pamětí a monitorem s ultravysokým rozlišením, kterou mu dal Deron. Harddisk přístroje obsahoval nejčerstvější pochoutky z Deronovy kuchyně. Paděláním obrazů si vydělával na živobytí, ale jeho skutečnou láskou bylo vymýšlení nových miniaturních hraček – odsud jeho zájem o nanoelektrický štítek, který měl nyní Bourne bezpečně uložený v pouzdře.

Kromě diplomatických dokladů CIA získal Bourne od Derona ještě tři další pasy. Na každé z fotografií, které měl Deron ve složce, vypadal Bourne úplně jinak: byl tam nalíčený, s barevnými kontaktními čočkami a podobně. Deron mu také dodal jednu ze svých zbraní nové generace vyrobenou z plastu potaženého gumou. Podle Derona by gumové kulky s kevlarovým pláštěm skolily i rozzuřeného slona, stačilo zasáhnout správné místo.

Bourne vytáhl fotku Hirama Cevika. Fádiho. Kolik dalších jmen na sebe tento vůdce teroristů za všechna ta léta vzal? Bylo pravděpodobné, že ho někdy musely zachytit průmyslové kamery na veřejných místech, jenže on bezpochyby vypadal pokaždé jinak. Bourne navrhl Soraye, aby prošla všechny dostupné záběry i statické fotografie příslušných prostor před útoky teroristů i po nich a porovnala zaznamenané tváře s Cevikovou fotkou, třebaže naděje na úspěch byla velice malá. I samotného Bournea během let kamery mnohokrát zachytily, a přece se nebál, protože Chameleón vždycky vypadal jinak. Postaral se o to, aby odstranil veškeré podobnosti. A stejně si počínal i chameleon Fádi.

Dlouho na ten obličej hleděl. Bojoval s únavou, ale ta ho postupně přemáhala, až nakonec usnul…

… Dlážděnou ulicí uprostřed vzrostlých akátů k němu přichází Marie. Vzduchem se line výrazně slaná vůně, jakou člověk cítí u neklidného moře. Vlhký vítr jí zvedá vlasy, takže za ní vlají jako prapor.

„Ty mi můžeš sehnat, co potřebuju. Věřím ti,“ říkají.

V jejích očích se zračí strach, ale rovněž odvaha a odhodlání. Udělá, co po ní žádá, bez ohledu na nebezpečí, on to ví. Kývne na rozloučenou a ona mizí…

Nachází se na stejné ulici plné akátů jako prve. Před sebou má černou vodní hladinu. A pak náhle klesá, plachtí vzduchem, jako by skočil s padákem. Sprintuje noční pláží. Vlevo se rýsuje temná řada stánků. Něco drží…, něco má v náruči. Ne něco, ale někoho. Všude krev, srdce mu bije jako divé. Zesinalá pleť, zavřené oči, jedna tvář opřená o jeho levý biceps. Utíká po pláži a připadá si strašlivě zranitelný. Porušil slib, který si sám dal, a proto oba zemřou: on i osoba v jeho náruči…, mladá žena zbrocená krví. Cosi mu říká, ale on to pořádně neslyší. Za sebou slyší běžící kroky a v hlavě mu vytane myšlenka jasná jako měsíc těsně nad obzorem: Někdo nás zradil…

Matthew Lerner napochodoval do vstupní kanceláře ředitele CIA, Anna Heldová k němu však vzhlédla až po chvíli. Dělala, že má důležitou práci. Ve skutečnosti nešlo o nic, co by vyžadovalo nějakou zvláštní pozornost, ale ona chtěla, aby si to Lerner myslel. Anna považovala vstupní kancelář starého pána za vodní příkop chránící nedobytný hrad a sama sebe za stvůru s velkými zuby, která v té vodě plave.

Když usoudila, že Lerner už čekal dost dlouho, konečně zvedla oči a chladně se pousmála.

„Říkala jste, že se mnou chce ředitel mluvit.“

„Vlastně jsem s vámi chtěla mluvit já.“ Anna vstala, přejela si rukama po stehnech a uhladila záhyby vzniklé při sezení. Její dokonale pěstěné nehty se perleťově zaleskly. „Nedáte si kávu?“ zeptala se a vykročila místností.

Lerner povytáhl obočí. „Myslel jsem, že vy Angličani pijete čaj.“

Podržela mu otevřené dveře, aby mohl projít. „Jedna z mylných představ, které o mně máte.“

V nerezovém výtahu mířícím dolů ke kantýně CIA vládlo ticho. Anna hleděla přímo před sebe, zatímco Lerner si nepochybně lámal hlavu, co to má všechno znamenat.

Kantýna se vůbec nepodobala jídelnám jiných státních organizací. Panovala zde seriózní atmosféra, na podlaze ležely koberce v barvě prezidentské modři. Stěny byly bílé, lavice a křesílka potažená červenou kůží. Strop měl obložení z izolačních desek tlumících veškeré zvuky, zvláště hlasy. Širokými uličkami mezi stoly zkušeně a nehlučně klouzali číšníci ve vestičkách. Krátce řečeno, jídelna CIA připomínala spíš pánský klub než kantýnu.

Vedoucí Annu okamžitě poznal a uvedl pár ke kulatému rohovému stolu ředitele CIA, který téměř po celé délce obtáčela jedna z lavic s vysokým opěradlem. Anna s Lernerem se posadili, počkali na kávu a pak je obsluha ponechala o samotě.

Lerner si chvíli míchal cukr v šálku. „Takže o co tady běží?“

Anna si usrkla černé kávy, poválela ji v ústech jako vybrané víno, pak spokojeně polkla a položila šálek.

„Napijte se, Matthewe. Je to ta nejlepší etiopská káva. Silná a chutná.“

„Další nový předpis, který jsem zavedl, paní Heldová. Neoslovujeme se křestními jmény.“

„Některé silné kávy,“ pokračovala, jako by ho neslyšela, „bývají nakyslé. Přílišná kyselost je na škodu a může narušit celé zažívání. Doslova vám vypálí díru do žaludku. V takovém případě se káva musí vyhodit.“

Lerner se opřel. „O čem je řeč?“ Věděl, že Anna nemluví o kávě.

Hodnou chvíli si ho pozorně měřila. „Kdy vás jmenovali zástupcem ředitele CIA, před půl rokem? Změna je jistě pro každého těžká, ale jsou určité zásady, které nelze…“

„K věci.“

Znovu si usrkla kávy. „Znevažovat Martina Lindrose není právě rozumné, Matthewe.“

„Jo? A čím je tak zvláštní?“

„Kdybyste byl ve funkci delší dobu, neptal byste se.“

„Proč se bavíte o Lindrosovi? Vždyť je možná mrtvý.“

„To nevíme,“ odsekla Anna.

„Ale tady o Lindrose ve skutečnosti nejde, viďte, paní Heldová?“

Ke své nelibosti se zarděla. „Neměl jste důvod snížit mi úroveň prověření.“

„Jestli se považujete za něco extra, tak vás musím vyvést z omylu. Pořád patříte mezi pomocný personál.“

„Jsem ředitelova pravá ruka. Když potřebuje informace, sháním mu je.“

„Převádím sem Reillyho z odboru operací. Veškerý servis pro starého pána bude mít na starosti on.“ Lerner si povzdychl. „Vidím ten váš výraz. Neberte tyto změny osobně. Je to běžná praxe. Dalším pomocným zaměstnancům se navíc nelíbí, že se vám dostává zvláštního zacházení. Závist plodí nedůvěru a tu tady rozhodně nepotřebujeme.“

Odsunul svůj šálek. „Věřte nebo ne, paní Heldová, ale CIA je vážně nemocná. Už léta. Nutně potřebuje klystýr. A to jsem já.“

„Obnovu CIA dostal za úkol Martin Lindros,“ ucedila ledově.

„Starý pán má pro Lindrose slabost, ale on nenabízí správnou cestu. Já ano.“ Usmál se a vstal. „A ještě jedna věc. Už si ze mě víckrát nedělejte legraci. Pomocný personál nesmí marnit čas zástupce ředitele kvůli kávě a vlastním názorům.“

V laboratoři Jednotky pro vyšetřování požárů dospěla Kim Lovettová do rozhodující fáze testů. Pevný materiál, který nasbírala do vzduchotěsných lahviček v apartmá v pátém patře hotelu Constitution, měl s pomocí plynové chromatografie vydat své tajemství. Teorie zněla takto: jelikož všechny známé urychlovače hoření jsou vysoce těkavé tekuté uhlovodíky, plyny uvolněné z těchto sloučenin často zůstávají na místě ještě hodiny po požáru. Výpary prosycené urychlovači je potřeba zachytit v uzavřené nádobě nad pevným materiálem, jako jsou kousky ohořelého dřeva, kobercová vlákna nebo malta vyškrábaná ze zdi. Poté se provede chromatogram každého jednotlivého plynu v závislosti na jeho bodu varu. Takto lze získat jakýsi otisk urychlovače a určit přesný druh.

Kim zasunula do víčka každé lahvičky dlouhou jehlu, vytáhla plyn nahromaděný nad zbytky a vstříkla jej do válečku plynového chromatografu. Přesvědčila se, že přístroj je správně nastavený, a otočila vypínačem, který zahájil proces separace a analýzy.

Právě si zapisovala datum, čas a číslo vzorku, když uslyšela prudké otevření dveří. Otočila se a viděla, že do laboratoře vpadl detektiv Overton. Měl na sobě tuctový šedivý kabát a v rukou svíral dva papírové pohárky s kávou. Jeden před ni položil. Poděkovala mu.

Vypadal ještě mrzutěji než předtím. „Co je nového?“

Kim si labužnicky vychutnávala sladkou horkou kávu. „Za minutku zjistíme, jaký použili urychlovač.“

„V čem mi to pomůže?“

„Myslela jsem, že předáváte případ ministerstvu pro bezpečnost.“

„Jsou to hajzlové. Dneska ráno přišli za kapitánem dva agenti a chtěli moje poznámky,“ rozčílil se Overton. „Tak trochu jsem to ale čekal, proto jsem si dělal dvoje. Já tenhle případ hodlám vyřešit a pak jim ho nacpu do chřtánu.“

Ozvalo se pípnutí.

„A máme to.“ Kim se otočila v křesle. „Výsledky jsou hotové.“ Zadívala se na výstup z chromatografu. „Sirouhlík.“ Pokývala hlavou. „To je zajímavé. Při žhářství se tenhle urychlovač obvykle nepoužívá.“

„Tak proč si ho vybrali?“

„Dobrá otázka. Asi proto, že dosahuje vyšších teplot, protože žhne víc a má výbušnou mez padesát procent, což je mnohem víc než ostatní urychlovače.“ Znovu se otočila dokola. „Jestli si vzpomínáte, našla jsem urychlovače na dvou místech – v koupelně a pod okny. To mě zaujalo a teď vím proč. Chromatograf ukázal dva různé výsledky. V koupelně byl použit jen sirouhlík. Ale u oken v obývacím pokoji jsem našla další látku, dost složitou a zvláštní.“

„Jakou?“

„Výbušnina to nebyla. Musela jsem udělat pár rozborů, ale nakonec jsem zjistila, že se jedná o uhlovodíkovou směs, která potlačuje účinky zpomalovačů hoření. To vysvětluje, jak chytly závěsy a proč exploze vyrazila okna. Kyslík sytil plameny a požární systém nefungoval, což zajistilo největší škody v nejkratším čase.“

„A proto tam nic nezbylo, ani neporušená kostra nebo zuby, podle kterých by se dala mrtvola identifikovat.“ Poškrábal se na strništi na bradě. „Pachatelé mysleli na všechno, že?“

„Na všechno možná ne.“ Kim zvedla dva porcelánové zuby, jež vytáhla z odtoku hotelové vany. Očistila je od povlaku popela, takže se leskly jako slonovina.

„Ovšem,“ přitakal Overton. „Přes kontakty v Amsterdamu se snažíme zjistit, jestli měl Jakob nebo Lev Silver zubní můstek. To by nám pomohlo určit totožnost.“

„No, víte,“ řekla Kim, „já si vůbec nejsem jistá, že je to opravdu zubní můstek.“

Overton jí vytrhl zuby z ruky a prohlížel si je pod ostrým světlem lampy, neviděl na nich však nic neobvyklého. „Co jiného?“

„Zavolám jedné známé. Třeba nám to poví.“

„Jo? A co dělá?“

Kim se na něj podívala. „Je špionka.“

Bourne cestoval z Londýna do Addis Abeby a odtud do Džibuti. Odpočíval velice málo, ještě méně spal. Měl plnou hlavu informací o Lindrosově pohybu, které mu opatřila Soraya. Většina z nich byla bohužel nekonkrétní, což ho ani nepřekvapovalo, vždyť Lindros pronásledoval nejnebezpečnější teroristickou organizaci světa. Jakákoli komunikace by byla nesmírně složitá a ohrozila by bezpečnost operace.

Když si Bourne neukládal údaje do vlastní paměti, prohlížel si na playstationu videa, která Anna Heldová nahrála do Sorayina telefonu, zvláště pak pokus Tima Hytnera rozluštit šifru nalezenou u Cevika. Bourne si musel klást otázku, jestli šlo o šifru skutečnou, nebo o zdařilý podvrh teroristů, kteří z nějakého důvodu chtěli, aby ho bezpečnostní složky našly a rozluštily. Před očima se mu otevřel křivolaký labyrint se dvěma východy. Každý krok, který od této chvíle podnikne, bude velice riskantní. Jediná chybička ho mohla stáhnout dolů jako tekutý písek.

A právě tehdy si Bourne uvědomil, že proti němu stojí mimořádně chytrý a houževnatý protivník, který se vyrovná jeho dávnému sokovi Carlosovi.

Na chvíli zavřel oči a okamžitě se mu zjevil Mariin obraz. To ona bývala jeho útěchou, jež mu pomáhala překonat muka bolestné minulosti. Teď však byla pryč. Cítil, jak s každým dnem ustupuje do pozadí. Snažil se ji uchovat v paměti, Bourneova identita však byla neústupná a nedovolila mu utápět se v sentimentu, žalu a zoufalství. Všechny tyto emoce v něm sice dřímaly, ale jen jako stíny držené na uzdě jeho neobyčejným soustředěním a neúnavnou potřebou řešit smrtelně nebezpečné skládanky, s nimiž si nikdo jiný nevěděl rady. Samozřejmě chápal, odkud tato jeho jedinečná schopnost pramení. Věděl to ještě dřív, než to doktor Sunderland tak výstižně shrnul: poháněla ho spalující touha odhalit záhadu vlastního já.

V Džibuti na něj čekala helikoptéra CIA, natankovaná a připravená. Přeběhl po mokrém asfaltu pod zlostnou oblohou plnou rozsochatých mračen poháněných vířivým, vlhkým větrem a nastoupil. Bylo ráno třetího dne od té doby, kdy se vydal z Washingtonu. Ruce i nohy měl ztuhlé, svaly zaťaté. Nemohl se dočkat, až konečně vyrazí do akce, ale vůbec se netěšil na hodinový let směr Ras Dašen.

Když se helikoptéra vznesla, pustil se do snídaně podávané na kovovém táce. Necítil však žádnou chuť a na jídlo se ani nepodíval, tolik byl pohroužený do svých myšlenek. Snad potisící si projížděl Fádiho šifru a snažil se ji vnímat jako jeden celek, jelikož cesta algoritmů, kterou zvolil Tim Hytner, bohužel nikam nevedla. Jestli se Hytner skutečně nechal od Fádiho přetáhnout – a jiné vysvětlení Bournea nenapadalo –, neměl žádný motiv ten složitý kód skutečně rozluštit. Proto si také Bourne šifru vyžádal. Pokud by viděl, že Hytner svou snahu jen předstíral, získal by důkaz o jeho vině. To by však pochopitelně neodpovídalo na otázku, zda šifra obsahuje pravé údaje, či dezinformace, které měly Týfón zmást a svést ze stopy.

K vyřešení algoritmu šifry se bohužel nepřiblížil, ani neměl jistotu, zda se Hytner vydal správným směrem. Zato však prožil dvě neklidné noci plné nikoli snů, ale útržků vzpomínek. Zklamalo ho, že léčba doktora Sunderlanda měla tak krátkodobý účinek, ale lékař ho předem varoval. Mnohem horší byl pocit, že ve vzduchu visí cosi strašného. Všechny ty útržky vzpomínek se točily kolem vysokých stromů, slané vůně vody a zoufalého úprku po písku. Zoufalého nejen pro něj, ale i pro někoho jiného. Porušil jednu ze svých hlavních zásad a teď za to zaplatí. Ten vodopád úryvků paměti muselo něco spustit a on tušil, že to „něco“ může být klíčem k pochopení dřívějších událostí. Nevědět nic – nebo jen málo – o své minulosti bylo k zešílení. Jeho život připomínal prázdnou tabuli, jako by s každým dnem začínal opět od začátku. Chyběly mu základní znalosti. Jak mohl poznat sám sebe, když m u paměť odpírala přístup do minulosti?

Vrtulník se pod tlustou vrstvou mraků stočil na severozápad a mířil k Simienským horám. Když Bourne dojedl snídani, oblékl si kombinézu určenou do extrémního počasí a speciální boty do sněhu s mimořádně silnou podrážkou opatřenou kovovými hroty, které poskytovaly oporu i ve zledovatělém a kamenitém terénu.

Při pohledu z kulatého okna se znovu pohroužil do myšlenek, v nichž hrál tentokrát hlavní roli jeho přítel Martin Lindros. Potkal se s ním poté, co jeho starého učitele Alexe Conklina našli zavražděného. Lindros se za Bournea postavil a věřil mu, když proti němu starý pán vyhlásil celosvětovou akci. Od té doby byl Lindros jeho věrným pomocníkem uvnitř CIA. Bourne měl teď jasno. Ať se stalo s Lindrosem cokoli – ať byl živý či mrtvý –, Bourne byl odhodlaný ho přivézt domů.

Zhruba po hodině dorazil k severnímu svahu hory Ras Dašen. Jasné slunce vrhalo na úbočí stíny ostré jako břitva, ze zvířeného moře oblaků tu a tam vyplouvali supi, kteří se vznášeli na teplých vzdušných proudech.

Bourne seděl hned za Davisovým pravým ramenem, když mladý pilot ukázal dolů, kde ležely vraky obou vrtulníků typu Chinook pocukrované čerstvým sněhem. Trčely z nich cáry pokrouceného tmavého kovu, takže připomínaly konzervy, do nichž se obřím otvírákem dobýval nějaký šílený démon.

„Poškození odpovídá střelám země-vzduch,“ řekl Davis.

Soraya měla tedy pravdu. Taková výzbroj byla velice drahá a silně naznačovala spojení s organizovaným zločinem. Jak se blížili k místu neštěstí, Bourne se zadíval pozorněji. „Ale jsou tady rozdíly. Ten vlevo…“

„Podle zbytků označení vrtulník s oddílem Škorpion jedna.“

„Podívejte na rotory. Tenhle dostal zásah, když se chystal vzlétnout. Druhá helikoptéra se prudce zřítila na zem. Střela ji zasáhla, když se chystala přistát.“

Davis přikývl. „Souhlas. Protistrana je dobře vyzbrojená, to se musí uznat. To je v tomhle Zapadákově dost zvláštní.“

Bourne nemohl než souhlasit. Zvedl speciální brýle a naznačil Davisovi, aby místo obletěl. Ve chvíli, kdy se mu ta scéna zjevila v zorném poli, ho přepadl intenzivní pocit, že už ji někde viděl. V této části Ras Dašen už někdy v minulosti byl, ano, určitě. Ale kdy? A proč? Věděl například, kde hledat skrýše nepřátel. Dal pilotovi další pokyny a prozkoumával každé zákoutí i trhlinu, každé stinné místo v okolí místa přistání.

Rovněž věděl, že Ras Dašen, nejvyšší vrchol Simienských hor, leží na území Amhara, jedné z devíti etnických oblastí Etiopie. Amharové tvořili třicet procent obyvatel země. Amharština byla oficiálním etiopským jazykem, po arabštině šlo o druhou nejčastější semitskou řeč.

Bourne znal amharské horské kmeny. Žádný z nich neměl finanční ani technické prostředky k tomu, aby způsobil tak velkou škodu. „Ten, kdo to udělal, už tady není. Přistaneme.“

Davis slétl s vrtulníkem kousek na sever od vraků. Uklouzl na ledě ukrytém pod vrstvou prachového sněhu, ale rychle dostal stroj pod kontrolu. Když dosedli na pevnou zem, podal Bourneovi satelitní telefon Thuraya. Aparát jen o trochu větší než běžný mobil byl jediným telefonem, který dokázal pracovat v tomto horském prostředí, kam běžné signály GSM nedosahovaly.

„Zůstaňte tady,“ přikázal Bourne, když si pilot začal odepínat pásy. „Ať se děje cokoliv, počkejte na mě. Budu se hlásit každé dvě hodiny. Když se šest hodin neozvu, odleťte.“

„To nejde, pane. V životě jsem nikde nikoho nenechal.“

„Teď je jiná situace.“ Bourne mu sevřel rameno. „Za žádných okolností nesmíte jít za mnou, jasné?“

Davis se zatvářil nešťastně. „Rozumím.“ Vzal si útočnou pušku a otevřel dveře vrtulníku. Dovnitř vlétl palčivě studený vzduch.

„Chcete něco dělat? Tak sledujte vchod do jeskyně. Jestli se tam něco pohne, bez váhání střílejte. Ptát se budeme až pak.“

Bourne vyskočil ven. Přepadl ho chlad. Hora Ras Dašen rozhodně nepatřila k místům vhodným pro zimní pobyt. Sníh byl tak suchý, že ho věčný vítr rozvál po okolí a vytvořil vysoké závěje připomínající písečné duny na Sahaře. Jinde zase vytvořil dočista vyfoukané plochy, v nichž se rýsovaly ostrůvky spálené trávy nepravidelně poseté kameny připomínajícími zkažené zuby starce.

I když si Bourne ze vzduchu místo dokonale prostudoval, k vraku obou vrtulníků se vydal s velkou obezřetností. Největší starosti mu dělala jeskyně. Mohla ukrývat dobré zprávy – raněné, kteří havárii přežili. Ale také ty špatné, tedy členy oddílu, který zlikvidoval obě jednotky Škorpion.

Když dorazil k helikoptérám, uviděl uvnitř těla – nic víc než ohořelé kostry s cáry spálených vlasů. Odolal nutkání nahlédnout dovnitř, jestli tam není i Lindros. Hlavní teď bylo místo zajistit.

Bez problémů došel až k jeskyni. Vítr, který se plížil mezi skalisky, strašidelně naříkal jako člověk na mučidlech. Vstup do jeskyně na Bournea lačně zíral a lákal ho dovnitř. Chvíli se zastavil před ledovatým skalním průčelím a zhluboka se nadechoval. Pak se vrhl dopředu a kotoulem dopadl do temnoty.

Rozsvítil silnou baterku a namířil paprsek do výklenků a koutů, kde by se mohli schovávat případní útočníci. Nikdo tam však nebyl. Vstal, udělal jeden krok, pak rozšířil chřípí a zarazil se.

Kdysi v Egyptě ho místní spolupracovník vedl podzemním bludištěm. Tam k němu dolehla podivná vůně – sladká a zároveň kořeněná –, kterou nikdy předtím necítil. Když svou otázku vyslovil nahlas, průvodce asi na deset vteřin rozsvítil baterku a Bourne uviděl mrtvoly s tmavou napjatou pletí, vysychající a čekající na pohřeb.

„Už víte, co je to za zápach?“ řekl ten muž, když vypnul baterku. „Lidské maso zbavené všech tekutin.“

A právě to nyní Bourne cítil v jeskyni zaklíněné do severního úbočí hory Ras Dašen, Vysušené lidské maso a ještě cosi jiného: odporný zápach rozkladu, který se vznášel v zadní části jeskyně jako bažinný plyn.

Přejížděl pronikavým paprskem svítilny před sebou a postupoval dál. Pak mu cosi hlasitě křuplo pod botou. Namířil baterku dolů a zjistil, že země je posetá kostmi – zvířat, ptáků i lidí. Pokračoval až k místu, kde si všiml, že z kamenného dna jeskyně cosi ční. O zadní stěnu se opíralo sedící lidské tělo.

Bourne si dřepl a zadíval se na hlavu, či spíš na to, co z ní zbylo. Uprostřed obličeje zela jáma, z níž se šířila zkáza do stran, jako když sopka chrlí žhavou lávu. Nejdřív strávila nos, pak oči i tváře, sloupla kůži a pozřela i maso pod ní. Dokonce i části lebky – samotnou kost – zjizvila stejná síla, která předtím hodovala i na měkkých tkáních.

Bourneovi se rozbušilo srdce. Uvědomil si, že bezděky tají dech. Podobnou nekrózu už kdysi viděl. Mohla ji způsobit jediná věc: radioaktivní záření.

To dávalo odpověď na řadu otázek. Co tak náhle vyhnalo Martina Lindrose do terénu? Proč měla tato oblast takový význam, že byla chráněna střelami země-vzduch a kdoví čím ještě? Zastavilo se mu srdce. Zdejší tajemství bylo tak děsivé, že kvůli němu bylo nutné zabít všechny škorpiony včetně Martina. Místo nesloužilo jen jako překladiště jiskřišť spouštějících jaderné zbraně, ve hře byla i uranová ruda. Právě ona připravila o život toho člověka: zemřel na únik radiace z kontejneru s uranem. Uranový koncentrát sám o sobě nic neznamenal: je levný, celkem snadno dostupný a nedá se z něj získat vysoce obohacený uran, tedy pokud k tomu člověk nemá čtyřpatrovou továrnu o rozloze více než kilometru čtverečního a neomezené finanční zdroje.

Uranový koncentrát navíc není tak radioaktivní, aby napáchal takovou spoušť. Ne, teroristům z organizace Dudža se bezpochyby dostal do rukou prášek oxidu uraničitého, od nějž je už jen krok k vysoce obohacenému uranu vhodnému pro výrobu jaderných zbraní. Bourne si nyní musel položit stejnou otázku, která přiměla Lindrose k tak zbrklé a riskantní akci: Co by nějaká teroristická skupina dělala s oxidem uraničitým a jiskřišti, kdyby někde neměla zařízení se školeným personálem schopným výroby atomových bomb?

Což mohlo znamenat jedinou věc: Dudža byla ještě nebezpečnější, než si agenti Týfónu mysleli. Tvořila srdce tajné mezinárodní nukleární sítě. Jednu takovou síť se podařilo zlikvidovat v roce 2004, kdy se pákistánský vědec Abdul Kádir Chán přiznal k prodeji jaderné technologie Íránu, Severní Koreji a Libyi. Nyní ten hrozivý přízrak znovu vstal z mrtvých.

Bourneovi se ohromením zatočila hlava. Omámeně vstal a vycouval z jeskyně. Otočil se, a i když mu vítr spaloval plíce, několikrát se zhluboka nadechl. Zachvěl se zimou. Dal Davisovi znamení, že je čistý vzduch, a pokračoval zpátky ke zříceným vrtulníkům. Nemohl se zbavit hučení v hlavě. Hrozba Americe, kterou Týfón zachytil, byla skutečná a vzhledem ke své závažnosti mohla mít naprosto zdrcující dopady.

Na mysli mu vytanulo jednorázové jiskřiště, které podnítilo Martinovo vyšetřování. Jestli nezastaví Fádiho, některé z velkých amerických měst se stane obětí jaderného útoku.

7

Anna Heldová sehnala Sorayu hned, jak se vrátila do sídla CIA.

„Na záchodě,“ hlesla téměř neslyšně.

Když se ocitly na dámské toaletě ve vestibulu, Anna nejdřív zkontrolovala kabinky a přesvědčila se, že jsou samy.

„Jak jsme se dohodly,“ začala Soraya. „Nanoelektronický štítek přišel do styku s ohněm, který zničil polovinu obvodů.“

„No, s tím bych za starým pánem snad jít mohla,“ řekla Anna. „Volá po Bourneově krvi – stejně jako Lerner.“

„Kvůli tomu, co se stalo s Cevikem.“ Soraya se zamračila. „Ale co s tím má společného Lerner?“

„Právě proto jsme tady,“ vysvětlila Anna. „Zatímco jste byla s Bournem, Lerner tady provedl puč.“

„Cože?“

„Přesvědčil starého pána, aby ho jmenoval ředitelem Týfónu.“

„Panebože,“ vydechla Soraya. „Tak tohle nám ještě scházelo.“

„A to ještě nevíte, co chce udělat. Je pevně rozhodnutý reorganizovat celou CIA a teď, když má ve spárech Týfón, zamává i s ním.“

Někdo se pokusil vstoupit, ale Anna tomu duchapřítomně zabránila. „Je tady potopa,“ prohlásila autoritativně. „Zkuste to nahoře.“

Když znovu osaměly, pokračovala: „Lerner půjde po všech, kterým nevěří. A vzhledem k vašemu spojení s Bournem vsadím boty, že jste na předním místě seznamu.“ Vykročila ke dveřím. „Hlavu vzhůru, děvče.“

Bourne seděl s hlavou v dlaních a snažil se najít nějakou cestu ze zapeklité situace, která se stále víc podobala zlému snu. Problém spočíval v tom, že neměl dostatek informací. Nemohl udělat nic jiného než jít dál a pokusit se Lindrose najít, a pokud se to nepovede – pokud byl jeho přítel už po smrti –, pokračovat v jeho snaze vypátrat a zastavit Fádiho a teroristy dřív, než vyplní svou hrozbu.

Konečně vstal. Když prohlédl oba vrtulníky zvenčí, obešel ten blíž k jeskyni a vyšplhal do helikoptéry, jež přivezla Lindrose.

Vnitřek působil surrealisticky jako nějaký obraz od Dalího: umělá hmota se roztekla do kaluží, kov se spekl s kovem. Všechno bylo spálené víc, než si dokázal představit. To ho zaujalo. V této nadmořské výšce nebyl dostatek kyslíku, aby mohl uživit podobně intenzivní oheň, a rozhodně ne na tak dlouho, aby vznikla taková škoda. Oheň musel vzejít z jiného zdroje – z plamenometu.

Bourne si v duchu vybavil tvář Hirama Cevika. Za tou léčkou stál Fádi. Moderní výzbroj, přesná koordinace útoků a vyspělá taktika mu pomohly zlikvidovat dva špičkové oddíly CIA. Svědčily o tom všechny důkazy.

Hlavou mu však vrtala jiná otázka. Proč se Fádi nechal chytit? Nabízelo se několik odpovědí. Nepravděpodobnější byla ta, že tím posílal CIA vzkaz: Myslíte si, že mě máte na mušce, ale vy nevíte, kdo proti vám stojí. Bourne si uvědomoval, že Fádi má do jisté míry pravdu: nevěděli o něm téměř nic. Právě tento jeho odvážný kousek však mohl Bourneovi pomoci nalézt záchytný bod, který tak nutně potřeboval. Bourneův úspěch stál na tom, že svým protivníkům dokázal proniknout do hlavy. Zkušenost ho naučila, že toho nelze dosáhnout u někoho, kdo se drží v přítmí. Nyní však Fádi vyšel na světlo Bourneovy představivosti. Ukázal svou tvář. Bourne poprvé získal nějaký podklad, od něhož mohl odvíjet své pátrání, byť velice hrubý a nepřesný.

Bourne znovu obrátil pozornost k interiéru vrtulníku. Napočítal čtyři kostry. To bylo zajímavé zjištění. Dva lidé chyběli. Mohli přežít? Je Martin jedním z nich?

Oddíly Škorpion měly vojenskou organizaci. Všichni muži nosili osobní známky, podle nichž byli členy armádní jednotky, jež ve skutečnosti neexistovala. Co nejrychleji posbíral známky všech čtyř mrtvých. Očistil je od sněhu, popela i sazí a přečetl si jména, která znal z materiálů, jež obdržel od Týfónu. Martin tady nebyl! Chyběl i pilot Jaime Cowell.

Když se přesunul k místu posledního spočinutí Škorpionu 2, objevil pět koster. Z počtu kostí končetin roztroušených kolem Bourne usoudil, že žádná z obětí nevyvíjela v době zřícení aktivní činnost. Seděly jako kachny. Bourne je obešel a posbíral jejich osobní známky.

Znenadání se ve zšeřelé kabině něco mihlo. Ve tmě se krátce zaleskly čísi oči a v příští chvíli se hlava odvrátila. Bourne sáhl do výklenku pod přístrojovou deskou. Vzápětí ucítil ostrou bolest v ruce, pak se z přítmí vymrštil nějaký stín a strčil do něj.

Když znovu získal rovnováhu, rozběhl se za neznámým ven ze skořápky vrtulníku a přitom mával na Davise, aby nestřílel. Uviděl na hřbetu ruky krvavý otisk zubů. Postava skočila za nízkou kamennou zídku na okraji planiny.

Bourne se s rozběhem odrazil, vyskočil na zídku, a když se zorientoval, vrhl se dolů na záda té záhadné postavy.

Oba padli na zem a převalovali se, Bourne však soupeře chytil pevně za vlasy a škubl s nimi dozadu, aby mu pohlédl do tváře. Měl před sebou chlapce, kterému nebylo víc než jedenáct.

„Kdo jsi?“ zeptal se Bourne místním amharským nářečím. „Co tady děláš?“

Chlapec mu plivl do obličeje, škrábal ho a snažil se vymanit z jeho sevření. Bourne mu zkroutil ruce za zády a posadil ho do závětří zídky, kde neskučel protivný vichr. Kluk byl hubený jako tyčka a na tvářích, ramenou i bocích mu vystupovaly kosti.

„Kdy jsi naposledy jedl?“

Bez odpovědi. Chlapec na něj naštěstí znovu neplivl, ale možná to bylo tím, že byl uvnitř stejně vyschlý jako sníh, který křupal pod nohama. Bourne volnou rukou odepnul z opasku polní láhev a s pomocí zubů ji otevřel.

„Pustím tě. Nechci ti ublížit. Nedáš si trochu vody?“ Chlapec otevřel ústa dokořán jako ptáče čekající v hnízdě, až ho rodiče nakrmí.

„Ale musíš mi slíbit, že mi na něco odpovíš. Je to férová nabídka?“

Hoch si ho chvíli měřil svýma černýma očima a pak přikývl. Bourne mu přestal svírat zápěstí. Kluk chňapl po láhvi, nahnul ji a začal křečovitě hltat.

Zatímco pil, Bourne po obou stranách nahrnul sněhové zábrany, které měly odrážet jejich tělesné teplo. Pak si vzal láhev zpátky.

„První otázka: Víš, co se tady stalo?“

Hoch zavrtěl hlavou.

„Musel jsi vidět záblesky výstřelů, obláčky dýmu stoupající nad horou.“

Drobné zaváhání. „Ano, to jsem viděl.“

Měl vysoký hlas děvčete.

„A pochopitelně jsi byl zvědavý. Vylezl jsi sem, že?“

Chlapec odvrátil oči a hryzl se do rtu.

Tohle nikam nevedlo. Bourne věděl, že musí najít jiný způsob, jak klukovi rozvázat jazyk.

„Já jsem Jason,“ představil se. „A ty?“

Znovu to zaváhání. „Alem.“

„Aleme, už jsi někdy někoho ztratil? Někoho, na kom ti moc záleželo?“

„Proč?“ zeptal se Alem podezíravě.

„Protože já jsem někoho ztratil. Nejlepšího přítele. Proto jsem tady. Byl v jednom z těch spálených vrtulníků. Potřebuju vědět, jestli jsi ho viděl a jestli náhodou nevíš, co se s ním stalo.“

Alem už však vrtěl hlavou.

„Jmenuje se Martin Lindros. Neslyšel jsi o něm?“

Alem se znovu kousl do rtu, který se začal jemně chvět, nikoli však zimou. Zavrtěl hlavou.

Bourne sáhl dolů a nabral si sníh na hřbet ruky, kam ho Alem hryzl. Všiml si, že Alemovy oči sledují každý jeho pohyb.

„Před půl rokem mi umřel starší bratr,“ řekl Alem po delší době.

Bourne pokračoval v nabírání sněhu. Nejlepší je chovat se přirozeně, napadlo ho. „Co se mu stalo?“

Alem si přitáhl kolena k bradě a objal si je. „Zůstal pod lavinou kamení, která zmrzačila otce.“

„To je mi líto,“ řekl Bourne a myslel to vážně. „Poslyš, ten můj kamarád, co když je naživu? Nechtěl bys přece, aby zemřel.“

Alem přejížděl prsty v ledové tříšti pod zídkou. „Vy mě zbijete,“ zamumlal.

„Proč bych to dělal?“

„Něco jsem tam ukradl.“ Trhl hlavou směrem ke zříceným helikoptérám.

„Aleme, slibuju, že ti nic neudělám. Chci jen najít svého přítele.“

Aniž by se na Bournea podíval, vytáhl chlapec ze šatů prsten. Bourne si ho od něj vzal a pozvedl ho ke slunci. Poznával štít s otevřenou knihou v každém ze čtyř polí: erb Brownovy univerzity.

„To je kamarádův prsten.“ Opatrně ho vrátil Alemovi. „Ukážeš mi, kde jsi ho našel?“

Alem přelezl zeď a pak se brodil sněhem k místu několik stovek metrů od místa havárie. Klekl si a Bourne ho napodobil.

„Tady?“

Alem přikývl. „Byl pod sněhem, úplně dole.“

„Jako by ho někdo zašlápl,“ doplnil Bourne. „Ale tys ho našel.“

„Byl jsem tady s tátou.“ Alem si položil ruce na kostnatá kolena. „Hledali jsme zbytky.“

„Co tatínek našel?“ Alem pokrčil rameny. „Zavedeš mě k němu?“

Alem se zadíval na prsten ve své umouněné dlani. Pak ho sevřel, vrátil do kapsy a vzhlédl k Bourneovi.

„Já mu nic neřeknu,“ řekl Bourne tiše. „Slibuju.“

Alem přikývl a oba vstali. Od Davise dostal Bourne dezinfekci a obvaz na pokousanou ruku. Poté ho chlapec odvedl z malé a nehostinné horské pláně neuvěřitelně strmou stezkou, jež se vinula po zledovatělém úbočí hory Ras Dašen.

Anna si nedělala legraci, že Lerner baží po krvi. Když Soraya vystoupila z výtahu v patře, kde sídlila jednotka Týfón, narazila na dva sveřepé agenty. Aby tam mohli vůbec být, museli mít speciální průkaz od Týfónu. Situace vypadala zle, což se v příští chvíli potvrdilo.

„Pan ředitel Lerner vás chce na slovíčko,“ řekl ten vlevo.

„Máte jít s námi,“ dodal ten vpravo.

Co nejlehčím tónem hraničícím s koketností se zeptala: „Mohla bych se nejdřív trochu osvěžit, hoši?“

Ten vyšší vlevo ji zpražil: „Pan ředitel výslovně řekl ihned.“

Ledoví muži, eunuši, nebo obojí. Soraya pokrčila rameny a šla s nimi. Ostatně, nic jiného jí ani nezbývalo. Pochodovala tedy chodbami mezi dvěma živými sloupy a snažila se zaplašit strach. Nejlepší, co teď mohla udělat, bylo zachovat chladnou hlavu, i když ji ti kolem ní ztráceli. Lerner ji nepochybně zmáčkne a bude se ji všemožně snažit přitlačit ke zdi. Slyšela o něm děsivé historky, a to byl u CIA snad jen šest měsíců. Pozná na ní, že ho nemůže vystát, a bude si počínat jako sadistický zubař držící v kleštích pacientovu stoličku.

Na konci chodby stanula před rohovou kanceláří. Vyšší z agentů krátce po vojensku zaklepal na dveře mozolnatými klouby. Pak otevřel a ustoupil stranou, aby mohla vejít. On ani jeho dvojník však neodešli. Vstoupili do kanceláře za ní, zavřeli dveře a udělali krok dozadu, jako by chtěli podepřít zeď svými silnými rameny.

Soraye se sevřelo srdce. Lerner si bez mrknutí oka přivlastnil Lindrosovu kancelář a všechny Lindrosovy osobní věci smetl bůhvíkam. Uklidil i fotografie, které stály otočené čelem ke zdi, jako by už byly ve vyhnanství.

Nový výkonný ředitel se rozvaloval svou tlustou zadnicí na Lindrosově křesle, probíral se světle zelenými deskami spisu o probíhající akci a vyřizoval Lindrosovy telefonáty, jako by byly jeho. Ale ony jsou jeho, připomněla si Soraya a okamžitě upadla do deprese. Kéž by se Lindros vrátil na své místo! Modlila se, aby ho Bourne našel a přivedl zpátky živého a zdravého. Musela tomu věřit.

„Á, slečna Mooreová.“ Lerner zavěsil telefon. „To je od vás hezké, že jste přišla.“ Usmál se, ale místo jí nenabídl. Zjevně chtěl, aby stála jako žákyně předvedená kvůli kázeňskému prohřešku k řediteli školy.

„Kdepak jste byla?“

Věděla, že to ví, protože se hlásila mobilním telefonem. Zřejmě od ní chtěl osobní doznání. Byl to člověk, jenž viděl svět jako řadu krabic stejné velikosti, do kterých mohl všechno a všechny úhledně napasovat, a tím zvítězit nad chaosem. Nebo si to alespoň namlouval.

„Jela jsem do Marylandu vyjádřit upřímnou soustrast matce a sestře Tima Hytnera.“

„Na to máme určité postupy,“ pravil Lerner škrobeně. „Nejsou tady pro nic za nic. Nebo o tom pochybujete?“

„Tim byl můj přítel.“

„To chcete říct, že se CIA nedokáže postarat o vlastní lidi?“

„Znám jeho rodinu. Usoudila jsem, že bude lepší, když to uslyší ode mě. Usnadnila jsem jim to.“

„Tím, že jste jim lživě namluvila, že Hytner byl hrdina, a ne břídil, který se nechal využít nepřítelem?“

Soraya se zoufale snažila udržet nervy na uzdě. Nenáviděla se za to, že se tímhle chlapem nechala zastrašit.

„Tim nebyl agent pro akce v terénu.“ Okamžitě si uvědomila, že se dopustila taktické chyby.

Lerner zvedl desky. „Ale ve svém vlastním hlášení uvádíte, že Hytnera zatáhl do akce přímo Jason Bourne.“

„Tim se snažil rozluštit šifru, kterou jsme našli u Cevika – muže, o kterém teď víme, že to byl ve skutečnosti Fádi. Bourne toho chtěl využít a rozvázat mu jazyk.“

Lernerova tvář se napjala jako kůže na bubnu. Jeho oči připomínaly střelné rány – byly černé, děsivé a připravené k explozi. Jinak na ni působil celkem obyčejně. Vypadal jako prodavač bot nebo kancelářský parazit středního věku. Což byl nejspíš účel. Dobrý agent musí vypadat pokud možno nenápadně.

„Tak si to vyjasníme, slečno Mooreová. Vy Jasona Bournea hájíte?“

„To on odhalil Fádiho. Dal nám stopu, která…“

„Zvláštní, že k tomu takzvanému odhalení dospěl až poté, co Hytner zemřel a on nechal Cevika utéct.“

Soraya nevěřila svým uším. „Chcete říct, že podle vás Cevik nebyl Fádi?“

„Říkám jen to, že máte pouze tvrzení pochybného agenta, jehož slovo není vůbec směrodatné. Osobní pocity nikdy nesmí ovlivnit váš profesionální úsudek, to je strašně nebezpečné.“

„Ale já jsem si jistá, že…“

„A ten výlet k Hytnerovým vám povolil kdo?“

Soraya měla co dělat, aby při rychlém střídání témat zachovala klid. „Neměl mi to kdo povolit.“

„Ale situace se změnila.“ Rozmáchle zavřel spis. „Něco vám poradím, slečno Mooreová: už se víckrát nevzdalujte bez dovolení. Rozumíme si?“

„Naprosto,“ odsekla.

„Jen aby. Vy jste tady posledních několik dnů nebyla, takže vám unikla důležitá porada zaměstnanců. Chcete si poslechnout to nejdůležitější?“

„Velice ráda,“ procedila zaťatými zuby.

„Tak tedy v kostce: měním zadání Týfónu,“ řekl Lerner vlídně.

„Prosím?“

„Víte, slečno Mooreová, tahle organizace potřebuje míň řečí a víc činů. Ani v nejmenším nezáleží na tom, co si islámští extremisté myslí a co cítí. Chtějí nás zlikvidovat. Proto musíme jít do akce a nahnat je do Rudého moře. Je to úplně jednoduché.“

„Pane, jestli dovolíte, v této válce není nic jednoduchého. Není to jako…“

„Teď víte, jak se věci mají, slečno Mooreová,“ uťal ji Lerner ostře.

V Soraye to vřelo. Tohle přece nejde! Všechno Lindrosovo plánování, všechna jejich usilovná práce měla skončit v odpadkovém koši. Kde je Lindros, když ho tu všichni potřebují? Žije vůbec? Musela věřit, že ano. Přinejmenším v tuto chvíli však třímal otěže tenhle netvor. Ještěže už byl výslech u konce.

Lerner opřel lokty o stůl a sepjal ruce. „Zajímalo by mě,“ znovu prudce změnil téma, „jestli mi můžete vysvětlit jednu věc.“ Zamával deskami jako káravým prstem. „Jak jste mohla všechno tak zpackat?“

Stála nehnutě jako skála, přestože s ní lomcoval vztek. Vyvolal v ní dojem, že rozhovor skončil. Ve skutečnosti teprve začínal. Věděla, že zatím jen krouží kolem skutečného důvodu, proč si ji nechal zavolat.

„Dovolila jste Bourneovi, aby vytáhl Hirama Cevika z cely. Byla jste při Cevikově útěku. Vyslala jste vrtulníky do vzduchu.“

Upustil desky na stůl. „Nebo jsem něco řekl špatně?“

Sorayu letmo napadlo, že bude raději mlčet, ale takovou radost mu nechtěla udělat. „Ne,“ odtušila slabě.

„Měla jste Cevika osobně na starosti. Byla jste za něj zodpovědná.“

K tomu se nedalo nic dodat. Narovnala ramena. „To je pravda.“

„To je důvod k propuštění, slečno Mooreová, co říkáte?“

„Nevím.“

„A to je právě ten problém. Vy byste to vědět měla. Stejně jako jste měla vědět, že nemáte pouštět Cevika z klece.“

Ať by řekla cokoli, stejně by to obrátil proti ní. „Promiňte, ale z kanceláře ředitele CIA jsem dostala rozkaz, abych Bourneovi ve všem vyhověla.“

Lerner si ji hodnou chvíli měřil. Nakonec jí blahosklonně pokynul. „Proč sakra stojíte?“

Soraya se posadila do křesla proti němu.

Zavrtal se do ní pohledem. „Zdá se, že na Bournea jste přímo expert.“

„To bych netvrdila.“

„Ve vašich materiálech se píše, že jste s ním pracovala v Oděse.“

„Asi by se dalo říct, že znám Jasona Bournea líp než většina agentů.“

Lerner se opřel. „Slečno Mooreová, jistě si nemyslíte, že už o své práci víte všechno a že už se nemusíte nic učit.“

„To vůbec ne.“

„V tom případě věřím, že spolu budeme vycházet a že vůči mně nakonec budete stejně loajální jako vůči Martinu Lindrosovi.“

„Proč mluvíte, jako by byl Lindros mrtvý?“

Lerner její otázku přešel. „V tuto chvíli musím reagovat na vývoj situace. Jako pověřený agent jste za fiasko s Cevikem přímo zodpovědná. Proto nemám jinou možnost než vás požádat, abyste dala výpověď.“

Soraya měla srdce až v krku. „Výpověď?“ vysoukala ze sebe nechápavě.

Lerner ji zpražil pohledem. „Kvůli posudku pro vás bude lepší, když půjdete sama. To snad chápete, ne?“

Soraya vyskočila. Krutě a mistrně si s ní pohrával, což ji rozpálilo doběla. Nenáviděla ho a chtěla, aby to věděl. Jinak by si už nemohla vážit sama sebe. „Co si o sobě myslíte? Kdo sakra jste, že sem vtrhnete a začnete poroučet?“

„Tak to bychom měli, slečno Mooreová. Sbalte si věci. Jste na hodinu propuštěna.“

8

Úzká a zrádně zledovatělá stezka, po níž ho Alem vedl, se táhla snad donekonečna, Bourne měl alespoň ten pocit. Znenadání však přece jen skončila: stočila se dovnitř směrem k ohromnému skalnímu masivu a vyústila na horské louce, která byla mnohem rozlehlejší než ta, na niž se zřítily dvě nešťastné helikoptéry. Z většiny plochy byl odklizen sníh.

Vesnici tvořila v podstatě jen hrstka zchátralých a nepříliš velkých staveb. Ulice, jež osadu protínaly, vypadaly jako z udusaného hnoje. Poblíž se páslo několik hnědých koz. Když se k nim dva příchozí přiblížili, zvířata zvedla své trojúhelníkové hlavy, ale zřejmě poznala Alema, a tak se vrátila k přežvykování trsů zkřehlé hnědé trávy. Opodál ržáli koně, kteří potřásali hlavami, protože ucítili pach člověka.

„Kde je tvůj otec?“ zeptal se Bourne.

„V krčmě, jako obvykle.“ Alem k němu vzhlédl. „Ale já vás za ním nezavedu. Musíte jít sám. Nesmíte mu prozradit, že jsem vám říkal, že sbíral odpadky.“

Bourne přikývl. „Přece jsem ti to slíbil, Aleme.“

„Vůbec jste mě neviděl.“

„Jak ho poznám?“

„Podle nohy. Levou má hubenou a kratší než pravou, to uvidíte sám. Jmenuje se Zaim.“

Bourne už se začal odvracet, když mu Alem vtiskl do ruky Lindrosův prsten.

„Tys ho našel, Aleme…“

„Patří vašemu příteli,“ řekl chlapec. „Když vám ho vrátím, třeba nebude mrtvý.“

Nadešla doba jídla. Už zase. Ať vzdoruješ sebevíc, kladl Oscar Lindros synovi na srdce, nikdy neodmítej jíst. Potřebuješ si uchovat sílu. Věznitelé tě samozřejmě můžou nechat vyhladovět, ale jen pokud by tě chtěli zabít, což Dudža celkem jasně neměla v úmyslu. Taky ti můžou dát do jídla drogy, a právě to také teroristé udělali, když neuspěli s mučením. Bezvýsledně. Nezabrala ani smyslová deprivace. Otec Martina Lindrose naučil, jak uzamknout mozek jako trezor. Například po požití pentotalu sodného blábolil jako děcko, ale o samých nesmyslech. Věci, které trýznitele zajímaly, se bezpečně ukrývaly v trezoru jeho mysli.

Dodržovali svůj plán, takže nyní ho nechávali v podstatě na pokoji. Pravidelně mu dávali stravu, i když někdy mu žalářníci do jídla plivali. Jeden z nich ho nechtěl nechat umýt, když byl špinavý. Když se zápach stal nesnesitelným, vytáhli na něj hadici. Proud ledové vody mu podrazil nohy a praštil s ním o kamennou stěnu. Pak ležel celé hodiny na zemi a krev se mísila s vodou v růžových potůčcích, zatímco Lindros vytahoval z pokojného jezera jednoho pstruha za druhým.

To už však bylo před několika týdny – alespoň si to myslel. Teď na tom byl o něco lépe. Dokonce ho prohlédl doktor, který mu zašil nejhorší rány, ovázal je a dal mu antibiotika proti horečce, jež s ním zmítala.

Mohl opouštět jezero na stále delší dobu a vnímat bezprostřední okolí. Uvědomoval si, že je v jeskyni. Soudě podle zimy a skučícího vichru, který vířil u vchodu do sluje, se nacházel hodně vysoko v horách, zřejmě stále kdesi na Ras Dašen. Fádiho nevídal, ale občas měl tu čest s jeho hlavním pobočníkem Abbudem ibn Azizem. Tento muž vedl většinu výslechů poté, co se Fádimu nepodařilo zlomit Lindrose během prvních několika dnů vězení.

Typy, jako byl Abbud ibn Aziz, Lindros dobře znal. Byl to přírodní člověk v podstatě nedotčený civilizací, jenž čerpal sílu z nekonečné pouště, kde se narodil a vyrůstal. Z arabštiny, jíž se dorozumíval, Lindros usoudil, že je beduín. Jeho pojetí dobra a zla bylo dokonale černobílé a nikdo to nemohl změnit. V tomto ohledu se věrně podobal Oscaru Lindrosovi.

Zdálo se, že Abbud ibn Aziz mluví s Lindrosem rád. Možná si vychutnával zajatcovu bezmoc. Možná měl pocit, že pokud se budou bavit dostatečně dlouho, Lindros k němu získá přátelský vztah – že u něj vznikne takzvaný stockholmský syndrom a on se ztotožní se svým věznitelem. Ale možná se prostě jen choval jako ten hodnější z policistů, protože to byl on, kdo Lindrose po útocích hadicí otíral a převlékal, když neměl sílu to udělat sám.

Lindros však nebyl člověk, který by se dal snadno vylákat ze své ulity a družil se. Navazování vztahů mu vždycky dělalo potíže a časem zjistil, že je mnohem snadnější být sám. I otec ho v tom podporoval. Pokud se chceš stát špionem, říkával mu, je lepší být samotář. Tato vlastnost se ostatně dostala i do jeho osobního spisu, když těsně před přijetím do CIA prošel úmornými měsíčními prověrkami z dílny sadistických psychologů.

Dobře věděl, co po něm Abbud ibn Aziz chce, a připadalo mu trochu zvláštní, že se terorista zajímá o akci, kterou CIA před lety podnikla proti Hámidu ibn Ašefovi. Co měli ti dva společného?

Chtěli toho po něm samozřejmě víc. Mnohem víc. A navzdory očividné cílevědomosti Abbuda ibn Azize si Lindros s podivem uvědomil, že otázky ohledně té někdejší akce mu klade pouze tehdy, když jsou spolu sami.

Usoudil z toho, že tento směr výslechu je soukromou záležitostí, která nijak nesouvisí s důvodem, proč ho unesli.

„Jak se máte?“

Abbud ibn Aziz před ním stanul se dvěma úplně stejnými talíři. Jeden vložil Lindrosovi do rukou. Lindros věděl, jak se jídlo pojímá v koránu. Veškerá potrava se dělila na dvě kategorie: haram a halal, zakázané a povolené. Všechno jídlo zde samozřejmě patřilo do té druhé.

„Dneska bohužel bez kávy,“ řekl Abbud. „Ale datle s tvarohem jsou vynikající.“

Datle byly trochu suché a tvaroh měl divnou chuť. Šlo o maličkosti, které však v Lindrosově světě měly svůj význam. Datle vysychaly, tvaroh se kazil a káva došla. Dodávka zásob se zastavila. Proč?

Oba si nabírali jídlo pravou rukou a lačně se zakusovali do tmavé dužiny datlí. Lindrosův mozek pracoval naplno. „Jaké je počasí?“ zeptal se nakonec.

„Zima a navíc fouká vítr.“ Abbud se zachvěl. „Blíží se další studená fronta.“

Lindros věděl, že Abbud je zvyklý na vysoké teploty, písek v jídle, žhavě bílou záři slunce a chladivou úlevu noci poseté hvězdami. Věčný mráz pro něj byl nesnesitelný, nemluvě o velké nadmořské výšce. Jeho kosti i plíce určitě protestovaly jako starci při nuceném pochodu. Lindros sledoval, jak si posunul pušku Ruger v ohbí levé ruky.

„Musí to tady pro vás být kruté.“ Lindrosova poznámka nebyla míněna žertem.

Abbud pokrčil rameny a přitom se zachvěl zimou.

„Vám nechybí jen poušť.“ Lindros odsunul talíř. Když člověka téměř každodenně bijí, nemá moc chuti k jídlu. „Stýská se vám po světě vašich otců, že?“

„Západní civilizace je odporná,“ přitakal Abbud. „Její vliv na naši společnost je jako infekční nemoc, kterou je třeba vymýtit.“

„Bojíte se západní civilizace, protože jí nerozumíte.“

Abbud vyplivl datlovou pecku bílou jako dětský zadeček. „Totéž by se dalo říct o vás Američanech.“

Lindros přikývl. „Nebudu se hádat. Ale kam tohle vede?“

„K tomu, že si jdeme po krku.“

Bourne se rozhlédl po krčmě. Vypadala podobně jako zvenčí: stěny z holých kamenů, dřeva a proutí. Podlahu tvořila udusaná chlévská mrva. Vzduch čpěl po alkoholu a potu. V kamenném krbu hučel oheň z trusu vydávající teplo a zvláštní pach. U stolů seděla hrstka Amharů v různých stadiích opilosti. Kdyby byli střízliví, Bourneův příchod by vyvolal větší rozruch. Takhle jen lehce rozčeřil jinak poklidnou hladinu.

Bourne vykročil k výčepu a trousil za sebou sníh. Objednal si pivo, které bylo naštěstí lahvové. Přihnul si řídké a zvláštně slané břečky a prohlížel si interiér. Upřímně řečeno, nebylo tam toho příliš k vidění: obyčejná obdélníková místnost s několika prostými stoly a židlemi bez opěradel, které vypadaly spíš jako stoličky. Všechno si však pečlivě zaznamenal do paměti a v duchu si načrtl jakousi mapu lokálu pro případ, že by se ocitl v nebezpečí a potřeboval by rychle utéct. Zakrátko si všiml muže s chromou nohou. Zaim seděl sám v rohu, v jedné ruce láhev levné kořalky, v druhé špinavou sklenku. Měl huňaté obočí a spálenou okoralou pleť horala. Když se Bourne přiblížil k jeho stolu, vzhlédl k němu kalným zrakem.

Bourne si přisunul stoličku nohou a posadil se proti Alemovu otci.

„Táhněte k čertu, vy turisto,“ zamumlal Zaim.

„Já nejsem turista,“ odvětil Bourne stejným dialektem.

Alemův otec vykulil oči, otočil hlavu a odplivl si na zem. „Ale něco určitě chcete, jinak byste v zimě na Ras Dašen nelezl.“

Bourne si dlouze lokl piva. „Máte pravdu, přiznávám.“ Všiml si, že Zaimova láhev je skoro prázdná, a tak dodal: „Co pijete?“

„Prach,“ odpověděl Alemův otec. „Nic jiného se tady nahoře pít nedá. Jen prach a popel.“

Bourne došel pro další láhev a položil ji na stůl. Když se chystal nalít alkohol do sklenice, Zaim mu zarazil ruku.

„Na to není čas,“ zamumlal si pod vousy. „Přivedl jste s sebou nepřítele.“

„Já nevěděl, že mám nepřítele.“ Nebyl důvod říkat mu pravdu.

„Přišel jste přece z Místa smrti, ne?“ Zaim probodl Bournea vodnatým pohledem. „Lezl jste do kovových mršin válečných ptáků a prohrabával se v kostech mrtvých vojáků. Nezapírejte. Každý, kdo se toho dopustí, si dělá nepřátele, stejně jako hnijící mrtvola přitahuje mouchy.“ Máchl rukou, jejíž mozolnaté dlaně a prsty nesly stopy špíny zažrané tak hluboko, že se nedala smýt. „Cítím to z vás.“

„Já toho nepřítele ale neznám,“ řekl Bourne.

Zaim se usmál a ukázal přitom řídký chrup s množstvím tmavých mezer. Jeho dech páchl jako otevřený hrob. „V tom případě pro vás mám cenu. Určitě větší než jedna flaška kořalky.“

„Sledovali nepřátelé z úkrytu Místo smrti?“

„Jakou pro vás má hodnotu poznat tvář nepřítele?“

Bourne posunul po stole peníze.

Zaim je shrábl nacvičeným pohybem ruky, která připomínala zahnutý pařát. „Váš nepřítel sleduje to místo dnem i nocí. Je to jako pavučina, víte? Chce vidět, jaký hmyz se do ní chytí.“

„Co z toho má?“

Zaim pokrčil rameny. „Velice málo.“

„Takže je tu někdo další.“

Zaim se přitáhl blíž. „Víte, my jsme jen pěšáci. Takoví už jsme se narodili. K čemu jinak jsme? Jak jinak se máme uživit?“ Znovu pokrčil rameny. „Ale dřív nebo později stejně na člověka přijdou zlé časy. Neštěstí a žal se dostaví v té nejbolestnější podobě.“

Bourne pomyslel na Zaimova syna, pohřbeného zaživa při sesuvu půdy. Nemohl však nic říct: slíbil to Alemovi.

„Hledám jednoho přítele,“ hlesl. „Přiletěl na Ras Dašen v tom prvním válečném ptákovi. Jeho tělo jsem na Místě smrti nenašel, takže doufám, že je naživu. Co o tom víte?“

„Já? Já nic nevím. Až na pár útržků, které jsem někde zaslechl.“ Zaim se poškrábal na zarostlé bradě sukovitými černými nehty. „Ale možná znám někoho, kdo by vám mohl pomoct.“

„Zavedete mě k němu?“

Zaim se usmál. „To záleží na vás.“

Bourne posunul po skvrnitém stole další hromádku peněz. Zaim si je se zamručením vzal a schoval.

„Ale nemůžeme dělat nic, dokud se nepřítel dívá.“ Bezděčně našpulil rty. „Oko nepřítele vám visí nad levým ramenem – je to jen pěšák, nikdo důležitý.“

„Teď v tom jedete se mnou,“ prohodil Bourne a kývl k místu, kam si stařec uložil peníze.

Alemův otec pokrčil rameny. „Mě to nevzrušuje. Toho chlapa znám a znám i jeho lidi. Kvůli tomu, že s vámi mluvím, mi nic nehrozí, věřte mi.“

„Chci se ho zbavit,“ řekl Bourne. „Chci, aby to oko šlo spát.“

„Jak jinak.“ Zaim se podrbal na bradě. „Všechno se dá zařídit, dokonce i tak složité přání.“

Bourne vytáhl další peníze a Zaim přikývl, jako by ho to uspokojilo, alespoň na chvíli. Připomínal hrací automat v Las Vegas: bylo jasné, že dokud Bourne neodejde, nepřestane si od něj brát peníze.

„Počkejte přesně tři minuty – ani víc, ani míň –, pak běžte za mnou ven.“ Zaim vstal. „Ujdete sto kroků po hlavní ulici, pak zahnete doleva a pak hned doprava. Nemůžu samozřejmě riskovat, že mě někdo uvidí, jak vám pomáhám. Každopádně věřím, že si budete vědět rady. Pak zmizíte, ale ne stejnou cestou. Najdu si vás.“

• • •

„Máš tady vzkaz,“ oznámil Peter Marks, když se Soraya vrátila do kanceláří jednotky Týfón, aby si vyklidila stůl. „Vyřiď to ty, Pete,“ odpověděla tupě. „Vyhodili mě.“

„Co to…?“

„Nový pan ředitel se projevil.“

„Zničí všechno, na čem Lindros pracoval.“

„To bude asi záměr.“

Když už se od něj odvracela, chytil ji za ruku a otočil ji zpátky. Byl to zavalitý mladík s hluboko posazenýma očima, vlasy barvy kukuřice a lehce nosovou výslovností typickou pro stát Nebraska. „Sorayo, za sebe bych ti chtěl říct – vlastně za nás všechny –, že tě nikdo neviní z toho, co se stalo Timovi. Život je svině. V našem oboru to bohužel platí dvojnásob.“

Soraya se nadechla a pomalu vydechla. „Díky, Pete. Vážím si toho.“

„Říkal jsem si, že si budeš vyčítat, žes Bourneovi dovolila, aby s tebou a Timem takhle vyběhl.“

Chvíli mlčela. Nevyznala se ve vlastních pocitech. „Bourne za to nemůže,“ řekla nakonec. „Ani já ne. Prostě se to stalo, Pete. To je všechno.“

„Jasně, fajn. Já jen myslel, víš, Bourne je další člověk zvenčí, kterého nám sem starý pán nasadil. Jako ten hajzl Lerner. Jestli chceš něco vědět, tak podle mě už šéf neví, co dělá.“

„To není moje starost,“ odvětila Soraya a vykročila ke své kanceláři.

„Ale co ten vzkaz?“

„No tak, Pete, vyřiď to sám.“

„Ale je tady nápis NALÉHAVÉ.“ Zvedl obálku. „Je od Kim Lovettové.“

Když Zaim odešel, Bourne zamířil na záchod, kde to páchlo jako v zoologické zahradě. Ze satelitního telefonu zavolal Davisovi.

„Získal jsem informace, že místo je pod dohledem,“ sdělil mu. „Takže si radši dávejte pozor.“

„Vy taky,“ řekl Davis. „Žene se sem studená fronta.“

„Já vím. Může to ohrozit náš plán úniku?“

„Nebojte se,“ uklidnil ho Davis. „Já to tady nějak zvládnu.“

Když Bourne vyšel z té špinavé díry, uhradil u výčepu útratu. Pod pláštíkem placení se podíval na „oko svého nepřítele“, jak ho nazval Zaim, a okamžitě poznal, že je to Amhar. Ani se neobtěžoval sklopit zrak a mračil se na Bournea s nepokrytou záští. Přece jen se pohyboval na vlastním území. Na domácí půdě se cítil pevný v kramflecích a za normálních okolností by mu to nikdo nemohl vyčítat.

Bourne v duchu odpočítával tři minuty od Zaimova odchodu a uvědomil si, že už by měl vyrazit. Vybral si cestu, která vedla přímo kolem „Oka“. S potěšením si všiml, že když se k němu přiblížil, muž napjal svaly a levou rukou sklouzl k pravému boku, kde zřejmě ukrýval nějakou zbraň, kterou nebylo vidět. Bourne okamžitě věděl, co musí udělat.

Vyšel z krčmy. Začal tiše odměřovat sto kroků a přitom ucítil, že se za ním chlap vydal ven na ulici. Zrychlil tedy tempo, aby pronásledovatel musel spěchat, až došel k rohu, který mu Zaim popsal, a bez varování se dal vlevo do úzké uličky zaváté sněhem. Téměř ihned spatřil další odbočku doprava a svižným tempem do ní vstoupil.

Udělal dva kroky, pak se otočil, přitiskl se k ledovaté stěně a počkal, až se „Oko“ objeví v jeho zorném poli. Pak ho popadl, praštil s ním o roh budovy tak silně, až mu hlasitě cvakly zuby, a omráčil ho ranou do spánku.

O chvíli později se do uličky vbelhal Zaim. „Honem!“ vyhrkl zadýchaně. „Jsou tu ještě dva další, se kterými jsem nepočítal.“

Odvedl Bournea k nejbližší křižovatce a zabočil doleva. Ocitli se na okraji vesnice. Všude kolem ležela silná vrstva sněhu s křehkou krustou na povrchu. Zdolávání terénu činilo Zaimovi problémy, obzvlášť rychlým tempem, které sám nasadil. Celkem brzy však došli ke zchátralému stavení, za nímž se pásli tři koně.

„Umíte jezdit bez sedla?“ zeptal se.

„Zvládnu to.“

Bourne položil ruku na nos šedého koně, pohlédl mu do oka a pak se na něj vyhoupl. Sklonil se, chytil Zaima nad loktem a pomohl mu na hřbet hnědáka. Poté oba obrátili koně proti větru a vyrazili cvalem kupředu.

Vítr sílil. Bourne nemusel být domorodec, aby věděl, že ze severozápadu přichází bouře s pronikavým nádechem hustého sněžení. Davis bude mít velkou práci, aby v tom nečase vzlétl. Udělat to však musel, jiná rychlá cesta z hory nevedla.

Zaim mířil přímo k okraji lesa, ale když se Bourne ohlédl, uviděl, že je pozdě. Jezdci – nepochybně ti dva Amhaři, z nichž měl Zaim obavy – se hnali za nimi a byli čím dál blíž.

Bourne bleskově vyhodnotil situaci a dospěl k názoru, že Amhaři je tímhle tempem dostihnou několik set metrů před začátkem lesa, v němž by se mohli ztratit. Přiložil hlavu k hřívě svého šedáka a tvrdě ho nakopl do boků. Kůň vyrazil kupředu jako raketa. Zaima to zaskočilo, ale v příští chvíli také pobídl koně a uháněl za Bournem.

V půli cesty si Bourne uvědomil, že to nestihnou. Bez rozmýšlení přitiskl kolena k bokům koně a škubl mu hřívou doprava. Šedák se v běhu otočil dokola, a dřív než pronásledovatelé stačili zareagovat, Bourne vyrazil plnou rychlostí přímo proti nim.

Jak předvídal, rozestoupili se do stran. Naklonil se doprava, stáhl levou nohu dozadu a prudce vykopl. Bota s tlustou podrážkou zasáhla jednoho z Amharů do hrudi a srazila ho z koně. Druhý Amhar se otočil, vytáhl zbraň – starý, avšak účinný Makarov PM ráže 9mm – a namířil na Bournea.

V příští chvíli třeskl výstřel, který zvedl Amhara ze sedla. Bourne se otočil a uviděl, že Zaim třímá v ruce pistoli. Druhou rukou na něj mávl a pak co nejrychleji vyrazili ke vzdálenému jedlovému háji. Když k němu doběhli, ozvala se další rána, která jim ulámala větve nad hlavami. Amhar, jehož předtím Bourne skopl z koně, znovu nasedl a šel po nich.

Zaim se začal jako první proplétat mezi jedlemi. Citelně se ochladilo a vzduch byl náhle vlhký. Dokonce i zde ve skrytu lesa jim pod oblečení zalézal ledový vítr, který co chvíli setřásal sníh z větví. Při pomyšlení na pronásledovatele Bournea mrazilo v zádech, ale vytrvale pokračoval v hnědákových stopách.

Terén se začal svažovat, nejdřív mírně, poté prudčeji. Koně skláněli hlavy a frkali, jako by se usilovně soustředili na zaváté oblé kameny, jejichž zledovatělý povrch byl velice kluzký a zrádný.

Bourne uslyšel za zády prasknutí a pobídl svého šedáka. Chtěl se Zaima zeptat, kam jedou a jak daleko to ještě je, ale kdyby promluvil, prozradil by jejich polohu v lesním bludišti. Když o tom přemítal, zahlédl mezi stromy mýtinu a pak ostrý třpyt ledové pokrývky. Blížili se k řece, jež se strmě vinula od okraje jedné horské louky ke druhé, níže položené.

Náhle zaslechl výstřel a v další chvíli se Zaimův kůň zhroutil. Nebohý stařec spadl na zem. Bourne hnal šedáka dál, ale za jízdy sáhl dolů a vytáhl Zaima za sebe.

Byli už téměř u břehu zamrzlé řeky. Větve nedaleko od nich odštípla další rána.

„Dejte mi pistoli!“ houkl Bourne.

„Vypadla mi, když můj kůň dostal zásah,“ odpověděl Zaim nešťastně.

„Odstřelí nás jako kachny.“

Bourne pomohl Zaimovi do sněhu a pak sám sklouzl ze šedáka. Ostře ho poplácal po zadku a kůň vyrazil lesem víceméně rovnoběžně s řekou.

„Co teď?“ Zaim se pleskl do nemocné nohy. „S tímhle tady budu k ničemu.“

„Jdeme.“ Bourne ho chytil za tlustý vlněný kabát a rozběhl se k říčnímu břehu.

„Co děláte?“ Zaim třeštil oči strachem.

Chvíli před tím, než doběhli k ledu, ho Bourne nadzvedl ze země a takto obtěžkán začal dlouhými tempy klouzat po zamrzlé vodě. Díky ostrým čepelím zapuštěným v podrážkách bot jako by měl na nohou brusle. Zkušeně vybíral ostré zatáčky, ale neměl téměř žádnou kontrolu nad svou rychlostí, která se na prudké horské dráze neustále zvyšovala.

Prolétli další serpentinou a Zaim ze sebe vyrazil nesrozumitelný výkřik. O chvíli později Bourne zjistil proč. Necelý kilometr před nimi se řeka ostře lomila dolů a přecházela do vodopádu, který byl nyní zamrzlý jako zastavený film.

„Jak je vysoký?“ zavolal Bourne do skučícího větru.

„Moc,“ zasténal Zaim v hrůze. „Strašně, strašně moc!“

9

Bourne se snažil zahnout doprava nebo doleva, ale nešlo to. Bezhlavě letěl ledovým korytem, jež mu neumožňovalo změnit směr. Stejně už bylo pozdě. Zčeřený vrchol vodopádu se k nim bleskově blížil, takže Bourne udělal jedinou věc, která ho napadla: namířil si to přesně doprostřed, kde byla nejhlubší voda a nejtenčí led. Vjeli tam velkou rychlostí, která ve spojení s jejich váhou pomohla rozbít tenkou krustu vytvořenou nad proudící vodou. V příští chvíli se vnořili do vodopádu a zřítili se dolů. Ledová voda jim vyrazila dech a sevřela ruce i nohy děsivým chladem, který pronikal do celého těla.

Bourne se snažil v pádu zorientovat, to bylo v dané chvíli to nejdůležitější. Pokud ztratí přehled o směru, umrzne nebo se utopí dřív, než prorazí led na úpatí vodopádu. Ještě jedna obava ho trápila: pokud by se dostal příliš daleko od stěny, dopadl by do míst se silnější vrstvou ledu, kterou by zřejmě nedokázal prolomit.

Letěl vířící vodou a před očima se mu míhalo světlo a stín, temná modř i šedavý opál. Najednou narazil ramenem do výčnělku skály. Projela jím bolest silná jako elektrický výboj a jeho pád se zastavil. Bourne hledal světlo v okolních temnotách. Žádné však neviděl! Točila se mu hlava, ruce téměř necítil. Srdce se mu nadouvalo namáhavým bušením, ale též nedostatkem kyslíku.

Vymrštil ruce. Okamžitě si uvědomil, že Zaimovo tělo je skoro přímo proti němu. Když si ho přitáhl k boku, spatřil za ním perleťovou záři, která mu napověděla, kde je hladina. Zaim byl zřejmě omráčený. Z hlavy mu prýštila krev a Bourne se mohl domýšlet, že se také udeřil o kámen.

Pevně obepnul ruku kolem bezvládné postavy a mocným kopáním vyrazil k hladině. Dřív, než očekával, se udeřil temenem hlavy o ledový příkrov. Nechtěl povolit.

V hlavě mu tepalo a stužky krve vytékající ze Zaimovy rány mu zakrývaly výhled. Sápal se rukama po ledu, ale nenacházel žádný záchytný bod. Klouzal po spodní straně a hledal nějakou puklinu či mezírku, jíž by mohl využít. Led na úpatí vodopádu byl však silnější, než si Bourne myslel. Plíce mu hořely a bolest hlavy způsobená nedostatkem kyslíku se rychle stávala nesnesitelnou. Zaim už byl možná mrtvý. Ani on dlouho nepřežije, jestli se mu nepodaří prolomit led a vynořit se z vody.

Zachvátil ho silný vír, který je mohl odnést vstříc jisté smrti v temnotě, kde byl ledový příkrov nejtlustší. Jak proti němu bojoval, do čehosi se zaryl nehty – nebyla to skulina, ale tlaková prasklina v ledu. Všiml si, že jednou stranou proniká víc světla, a právě tam napřel své úsilí. Avšak jeho pěsti, ztěžklé jako nemotorná závaží, ničeho nedosáhly.

Měl jedinou šanci. Pustil Zaima a ponořil se do tmy, až ucítil říční dno. Pak se obrátil, pokrčil nohy a co nejsilněji se odrazil. Udeřil temenem hlavy do trhliny a uslyšel, jak praská. Vzápětí se led rozestoupil a Bourneova ramena následovala hlavu na životadárný vzduch. Hltavě se nadechl – jednou, dvakrát, třikrát. Pak se znovu ponořil. Zaim nebyl tam, kde ho nechal. Uvízl v silném víru, který ho unášel do temnoty.

Bourne kopal nohama a zápolil s proudem. Co nejvíc se natáhl do dálky, chytil Zaima za kotník a pomalu, ale jistě ho vlekl zpátky ke světlu, až ho vytáhl zubatou dírou v ledu nad hladinu a položil ho na zmrzlý břeh. Pak se sám vyhoupl z vody.

Vynořili se kousek od vodopádů, na okraji hustého jedlového lesa, který se táhl severním a východním směrem.

Bourne chvíli seděl v podřepu ve stínu stromů a popadal dech. Víc času si však nemohl dovolit obětovat. Zkontroloval Zaimovy životní funkce – srdeční tep, dech a zornice. Naštěstí žil. Rána na jeho hlavě byla jen povrchová. Zaimova tvrdá lebka odolala úderu a ochránila ho před vážným zraněním.

Bylo však potřeba zastavit krvácení a osušit Zaima, aby neumrzl. Bournea částečně chránila kombinéza do extrémního počasí, i když si ji při divokém letu vodopádem na několika místech roztrhl a voda už ho studila na kůži. Na chvíli si rozepnul zip, utrhl si rukáv košile, napěchoval ho sněhem a omotal kolem Zaimovy rány. Pak si přehodil bezvládného muže přes zdravé rameno a klopýtavě zamířil po zrádném říčním břehu do lesa. Cítil, jak se mu do loktů a ramene dává zima, kombinéza byla skutečně dost potrhaná.

Zaim byl stále těžší a těžší, Bourne však pokračoval v chůzi a vzdaloval se od řeky. Hlavou se mu mihla letmá vzpomínka – záblesk podobný tomu při přistání na Ras Dašen, ale konkrétnější. Pokud se nemýlil, několik kilometrů odsud se nacházela další vesnice – větší než ta, kde vyhledal Zaima.

Znenadání ho zarazil povědomý zvuk: frkání koně. Opatrně složil Zaima na zem, opřel ho o strom a sám se ostražitě vydal za tím zvukem. Zhruba po půl kilometru narazil na malou paseku. Na ní spatřil šedáka, jenž skláněl hlavu a hledal v závějích něco k snědku. Zřejmě došel podél řeky až k tomuto ostrůvku otevřeného prostoru. Bylo to jako na zavolanou: mohl Bournea se Zaimem odvézt do bezpečí.

Bourne už se chystal vstoupit na mýtinu, když šedák zvedl hlavu a rozšířil chřípí. Co ucítil? Vířící vichr s sebou přinášel pach nebezpečí.

Bourne se dovtípil a v duchu koni poděkoval. Stáhl se zpět mezi jedle a obloukem se vypravil doleva tak, aby měl paseku na dohled a šel proti větru. Asi tak ve čtvrtině cesty zahlédl barevný flek a pak lehký pohyb. Ze strany k němu zamířil a uviděl, že to je Amhar, jehož prve skopl z koně. Nepochybně sem přivedl šedáka jako návnadu pro případ, že by jeden z nich, případně oba přežili pád z výšky.

Bourne se k němu v podřepu přikradl a překvapil ho útokem. Muž po jeho ráně hekl, padl k zemi, ale vyprostil levou ruku, vytáhl zahnutý nůž a sekl s ním ve směru Bourneova nechráněného boku, těsně nad ledviny. Bourne se převalil, čímž se vyhnul zásahu. Vzápětí sevřel domorodcův krk mezi kotníky a silným škubnutím mu zlomil vaz.

Vstal a sebral mrtvému nůž, pochvu i pistoli Makarov ráže 9 milimetrů. Pak vběhl na mýtinu a přivedl šedáka k ležícímu Zaimovi. Přehodil ho před statný koňský hřbet, vyhoupl se nahoru a vyrazil mezi jedlemi po horském úbočí k místům, kde tušil vesnici.

• • •

Když Soraya Mooreová vstoupila do laboratoře Jednotky pro vyšetřování požárů, Kim Lovettová stále probírala důkazy z místa činu s detektivem Overtonem.

Když je Kim představila, rychle zasvětila Sorayu do případu a pak jí podala dva porcelánové zuby.

„Tohle jsem našla v odpadu vany v hotelovém apartmá,“ vysvětlila jí. „Na první pohled by se daly splést se zubním můstkem, ale myslím, že je to něco jiného.“

Soraya se podívala na dutiny v zubech a uvědomila si, že něco podobného viděla v Deronově laboratoři. Prohlédla si zubní protézu zblízka; zjevně šlo o špičkovou odbornou práci. Ta věc nepochybně patřila do výbavy chameleona světové extratřídy. Neměla pochyby o tom, co drží v ruce a komu to patří. Když ji Lerner vyhodil z Týfónu, myslela si, že už má tohle všechno za sebou, nyní však poznala pravdu. Možná ji znala celou dobu. S Fádim to ještě neskončilo, ani zdaleka ne.

„Máš pravdu, Kim,“ řekla. „Je to jen protéza.“

„Protéza?“ zopakoval Overton. „Jak to?“

„Skořápka,“ objasnila mu Soraya, „která se nasazuje na dokonale zdravé zuby, ne jako náhrada zkažených. Má za účel změnit tvar úst a tváře.“ Nasadila si protézu. I když jí byla velká, Kim s Overtonem překvapeně zírali, jak moc změnila tvar jejích úst a rtů. „Což znamená, že ten váš Jakob Silver a jeho bratr používali falešná jména,“ dodala, když zuby vyplivla. Ke Kim pak prohodila: „Mohla bych si to půjčit?“

„Klidně,“ odvětila Kim. „Ale budu to muset zapsat.“

Overton zavrtěl hlavou. „To přece nemá logiku.“

„Ale má, jenže musíte znát všechny skutečnosti.“ Soraya jim pověděla o incidentu, který se odehrál před sídlem CIA. „Muž, který se vydával za podnikatele Hirama Cevika z Kapského Města, je ve skutečnosti Saúd, říká si Fádi a je vůdcem teroristů. Zdá se, že má přístup k velkým penězům. Netušíme, jak se jmenuje doopravdy. Nastoupil do terénního auta a zmizel.“ Zvedla zubní protézu. „Teď víme, kam měl namířeno.“

Kim zvažovala všechno, co jim Soraya právě řekla. „Ale v tom případě ostatky, které jsme našli na místě, nepatří ani jednomu z bratrů.“

„S největší pravděpodobností ne. Plamen měl být zřejmě zastíracím manévrem, aby mohl pláchnout z Washingtonu. A potažmo ze země.“ Soraya přešla k mělké kovové nádobě, do níž Kim vložila kosti nalezené ve vaně. „Myslím, že se díváme na zbytky Omara, toho pákistánského číšníka.“

„Ježíšikriste!“ Konečně se někam dostáváme, pomyslel si Overton. „Který z bratrů byl tedy Fádi?“

Soraya se k němu otočila. „Určitě Jakob. V hotelu se ubytoval Lev. Fádi byl v Kapském Městě a pak u nás ve vazbě.“

Overton se rozzářil. Konečně se na něj usmálo štěstí. Díky těm dvěma narazil na zlatou žílu. Brzy bude mít v ruce dostatek informací, aby mohl jít na ministerstvo pro bezpečnost. Úspěch při řešení tohoto případu mu vynese nabídku zaměstnání a navíc pověst hrdiny.

Soraya se znovu obrátila ke Kim. „Co jsi ještě našla?“

„Skoro nic. Až na ten urychlovač.“ Kim zvedla svazek potištěných papírů. „Byl to sirouhlík. Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem se s ním naposledy setkala. Žháři obvykle používají aceton, petrolej nebo něco podobně snadno dostupného.“ Pokrčila rameny. „Na druhé straně, v tomhle případě má sirouhlík jistou logiku. Díky nízkému bodu vznícení a vysoké pravděpodobnosti výbuchu je nebezpečnější než ostatní. Fádi chtěl vyrazit okna, aby dovnitř proniklo víc kyslíku, který by živil plameny. Ale člověk musí být profík, aby při jeho použití sám nevyletěl do povětří.“

Soraya nahlédla do papíru, který jí Kim podala. „Všechno ukazuje na Fádiho. Kde se dá taková látka sehnat?“

„V továrně, kde se vyrábí, nebo u jejích odběratelů,“ odpověděla Kim. „Sirouhlík se používá při výrobě celulózy, karbon tetrachloridu a dalších organických sirných sloučenin.“

„Pustíš mě k počítači?“

„Jistě,“ řekla Kim.

Soraya se posadila ke Kiminu stolu a spustila internet. Do vyhledávače Google zadala „sirouhlík“.

„Celulóza se používá při výrobě umělého hedvábí a celofánu,“ přečetla z obrazovky. „Karbon tetrachlorid býval hlavní složkou v náplních hasicích přístrojů a chlazení, ale obsahoval jedy, a tak se od něj upustilo. Dithiokarbamáty, dmit a xantát jsou flotační přísady používané při zpracování minerálů. Slouží také k výrobě methamu sodného, což je průmyslové hnojivo.“

„Jedna věc je jistá,“ konstatovala Kim. „V normální drogerii ho člověk nekoupí. Musí se po něm pídit.“

Soraya pokývala hlavou. „A předem dobře vědět, co všechno ta sloučenina dokáže.“ Udělala si pár rychlých poznámek do kapesního počítače a pak vstala. „Fajn, já mizím.“

„Mohl bych se k vám přidat?“ otázal se Overton. „Než jste se objevila, narážel jsem s tímhle případem do zdi.“

„To těžko.“ Soraya sklouzla pohledem ke Kim. „Chtěla jsem vám to říct, už když jsem vešla. Vyhodili mě.“

„Cože?“ nevěřila Kim svým uším. „Proč?“

„Novému panu řediteli asi připadám moc vzpurná. Chce mi ukázat, zač je toho loket, a kopl mě do zadku pro výstrahu ostatním.“

Kim vykročila a soucitně ji objala. „Můžu pro tebe něco udělat?“

Soraya se pousmála. „Vím, komu zavolat. Díky.“

Byla příliš zabraná do vlastních myšlenek, než aby si všimla, že se tvář detektiva Overtona zachmuřeně zkrabatila. Když už došel tak blízko k cíli, nehodlal se nechat odbýt.

V době, kdy Bourne a Zaim dojeli k vesnici, už sněžilo. Víska se choulila v úzkém údolí jako míček v sevřené dlani, přesně jak si ji Bourne pamatoval. Ve srovnání s těžkými nízkými mraky vypadaly hory malé a bezvýznamné, jako by měly být rozdrceny v souboji titánů. Nejnápadnější stavbou v okolí byla vížka kostela a Bourne k ní zamířil.

Zaim se zavrtěl a zasténal. Před nějakou chvílí se vzbudil a Bourne ho sundal z koně, aby se mohl vyzvracet mezi šelestící jedle. Pak přiměl Amhara sníst trochu sněhu, aby se zavodnil. Měl závrať a byl zesláblý, ale pochopil Bourneovo vysvětlení, co se stalo. Zaim mu sdělil, že musí jít do tábora za vesnicí.

Nyní tedy dorazili na místo. Bourne se chtěl co nejrychleji setkat s člověkem, o němž Zaim tvrdil, že by ho mohl zavést k Lindrosovi, měl však naléhavější starost: Zaim už měl úplně zmrzlé šaty, a pokud se rychle někde nezahřeje, při svlékání mu látka strhne kůži.

Bourne pobídl šedáka do klusu v závějích sahajících po kolena. Když dojeli k okraji tábora, kůň už téměř nemohl. Odkudsi se vynořili tři Amhaři třímající zahnuté nože podobné tomu, který Bourne sebral muži, jemuž zlomil vaz.

Bourne je očekával. Žádné tábořiště nemohlo být bez dozoru. Zůstal klidně sedět na supícím a frkajícím koni, zatímco domorodci stáhli Zaima dolů. Když uviděli, kdo to je, jeden z nich zaběhl do stanu uprostřed tábora. Po několika minutách se vrátil s jiným Amharem, zřejmě náčelníkem kmene, jimž se tu říkalo nagus.

„Co se ti stalo, Zaime?“ zeptal se.

„Zachránil mi život,“ zamumlal Zaim.

„A on zase mně.“ Bourne sesedl z koně. „Cestou sem na nás zaútočili.“

Pokud naguse překvapilo, že Bourne mluví amharsky, nedal to na sobě znát. „Přivedl jste si s sebou nepřátele, jako všichni běloši.“

Bourne se zachvěl. „Máte jen poloviční pravdu. Napadli nás tři amharští vojáci.“

„Víš, kdo je platí,“ zasténal Zaim.

Nagus přikývl. „Vezměte je oba do mé chýše, je tam teplo. Pomalu roztopíme oheň.“

Abbud ibn Aziz zvedl oči ke zlověstným mračnům vířícím kolem severního úbočí hory Ras Dašen a snažil se rozeznat klapání vrtulí protínajících řídký vzduch.

Kde je Fádi? Jeho helikoptéra měla zpoždění. Abbud celé dopoledne sledoval počasí a dobře si uvědomoval, že v přicházející studené frontě má pilot mimořádně omezený prostor k přistání.

Zima ani řídký vzduch však za jeho špatnou náladu nemohly. Ve skutečnosti v duchu klel nad tím, že tu s Fádim vůbec jsou. Věděl, kdo za celou akcí stojí. Jen jeden člověk by dokázal vymyslet tak riskantní a vrtkavý plán: Fádiho bratr Karim al-Džamil. Fádi byl sice hlavní reklamní tváří teroristické organizace Dudža, ale Abbud jako jediný z Fádiho stoupenců věděl, že opravdovým srdcem skupiny je Karim al-Džamil. Byl jako šachový velmistr, trpělivý pavouk splétající množství sítí vedoucích do budoucnosti. Při pomyšlení na to, co všechno by mohl mít Karim za lubem, se Abbudovi zatočila hlava. Stejně jako Fádi s Karimem, i on vystudoval na Západě. Znal dějiny, politiku i ekonomiku nearabského světa, což byl pro Fádiho a Karima nezbytný předpoklad postupu v hierarchii velení.

Abbud ibn Aziz však neměl ke Karimovi úplnou důvěru. Zaprvé to byl samotář. A zadruhé se bavil jen s Fádim. Ale třeba to bylo všechno jinak a Abbud věděl o Karimovi méně, než si myslel. Tato myšlenka ho zneklidňovala ještě víc.

Abbud však Karimovi vytýkal hlavně to, že on, Fádiho zástupce a nejbližší druh, nebyl zasvěcen do vnitřních záležitostí organizace. Připadalo mu to vrcholně nespravedlivé, a i když zachovával Fádimu naprostou věrnost, nedokázal se s tím smířit. Jistě, krev není voda a u lidí z pouště to platí dvojnásob. Jenže Fádi s Karimem byli Arabové jen napůl. Jejich matka pocházela z Anglie. Oba se narodili v Londýně, kam jejich otec přesunul základnu své firmy ze Saúdské Arábie.

Abbuda ibn Azize trápilo několik otázek, na něž část jeho já raději nechtěla znát odpověď. Proč vůbec Abú Saríf ibn Ašef al-Wahhíb opustil Saúdskou Arábii? Proč si začal s pohankou? Proč svou chybu ještě umocnil tím, že si ji vzal za ženu? Abbuda nenapadal žádný rozumný důvod, proč by Saúd udělal něco takového. Fádi ani Karim nevzešli z pouště jako on. Vyrůstali na Západě a dostali vzdělání v neúnavně kypící metropoli Londýně. Co ti věděli o hlubokém tichu, drsné kráse a čistých vůních pouště, kde se ve všech věcech zračí Alláhova vznešenost a moudrost?

Fádi, jak se patřilo na staršího bratra, držel nad Karimem ochrannou ruku. To by ještě Abbud dokázal pochopit. On sám přistupoval ke svým mladším bratrům stejně. V případě Karima al-Džamila už si však nějakou dobu kladl otázku, do jakých temných vod to Dudžu vede a jestli tam chce jít s ním. Zatím kráčel s davem a mlčel, protože byl věrný Fádimu. To on ho získal pro myšlenku teroru, k němuž je nutil vpád Západu do jejich zemí. To on ho poslal za vzděláním do Evropy, což pro něj byla sice nepříjemná životní etapa, ale ukázala se jako užitečná. Když chceš nepřítele porazit, opakoval mu Fádi mnohokrát, musíš ho nejdřív poznat.

Fádimu vděčil za všechno, a proto ho všude následoval. Nebyl však hluchý, němý ani slepý. Pokud někdy v budoucnosti získá pocit, že Karim al-Džamil vede Dudžu – a tím pádem i Fádiho – do záhuby, pozvedne hlas bez ohledu na následky.

Tvář mu ovál ostrý suchý vítr. Jakoby ze sna k němu dolehlo šlehání rotorů helikoptéry. Musel se rychle probrat z rozjímání. Vzhlédl a ucítil na tvářích i řasách první sněhové vločky.

Uprostřed šedivých chuchvalců mračen zahlédl černý puntík, který se rychle zvětšoval. Začal mávat rukama nad hlavou a ustoupil z přistávací plochy. O tři minuty později vrtulník přistál. Dveře se rozlétly a do sněhu vyskočil Muta ibn Aziz.

Abbud čekal, až se objeví Fádi, pod zpomalujícími listy rotorů k němu však přišel jen bratr.

„Všechno šlo dobře.“ Chladně a formálně bratra objal. „Fádi se mi ozval.“

Muta stál mlčky v prudkém větru.

Už nějakou dobu se mezi nimi táhl hluboký spor. Byl jako puklina v půdě způsobená zemětřesením a rozděloval je víc, než by kdokoli z nich přiznal. Stejně jako zemětřesení po sobě zanechal hnisavé boláky, které se po letech změnily ve strusku – tvrdou, suchou a pokroucenou jako zjizvená kůže.

Muta přimhouřil oči. „Kam šel Fádi, když jsme se rozdělili?“

Abbud nedokázal potlačit nadřazený osten ve svém hlase. „Měl povinnosti jinde.“

Muta zavrčel a pocítil v ústech povědomou trpkou pachuť. Je to jako vždycky. Abbud využívá své moci, aby mě udržel dál od Fádiho a Karima al-Džamila, středů našeho vesmíru. Takhle nade mnou vládne. Takhle mě zapřísahal, abych zachoval naše tajemství. Je to můj starší bratr. Jak s ním můžu bojovat? Pevně zaťal zuby. Jako vždycky ho musím ve všem poslechnout.

Muta se otřásl zimou a poodešel do závětří skály. „Pověz mi, bratře, co se tady děje?“

„Bourne dorazil na Ras Dašen dnes ráno. Postupuje rychle.“

Muta ibn Aziz pokýval hlavou. „Tak to musíme přesunout Lindrose na bezpečnější místo.“

„Pracuje se na tom,“ odtušil Abbud ledovým tónem.

Muta se srdcem plným žluči přikývl. „Už jsme skoro v cíli. Ještě pár dnů a nebudeme Bournea potřebovat.“ Roztáhl ústa do úsměvu, který však nepatřil bratrovi. „Jak řekl Fádi, pomsta je sladká. Bude mít velkou radost, až uvidí mrtvolu Jasona Bournea!“

Náčelníkova chýše byla překvapivě prostorná a pohodlná, obzvlášť na stavbu, která byla víceméně přenosná. Na podlaze ležely vzájemně se překrývající koberce. Na stěnách visely kůže, jež pomáhaly udržet teplo z ohně živeného suchými briketami z trusu.

Bourne, zabalený v hrubé vlněné dece, seděl s překříženýma nohama u ohně, zatímco náčelníkovi muži pomalu a opatrně svlékali Zaima. Když se jim to podařilo, také ho zabalili a posadili vedle Bournea. Pak oběma mužům podali kouřící hrnky se silným čajem.

Další domorodci ošetřili Zaimovi ránu, vyčistili ji, přiložili bylinkový obklad a ovázali. Náčelník neboli nagus si mezitím přisedl k Bourneovi. Byl to chlapík malý a celkem nenápadný, až na černé oči planoucí uprostřed lesklé bronzové tváře jako dva lampiony. Měl vyzáblé šlachovité tělo, Bourne se však nedal oklamat. Tento muž byl jistě mimořádně zdatný a uměl se bránit i útočit, jinak by nemohl vést svůj kmen.

„Já jsem Kabur,“ představil se nagus. „Zaim říkal, že se jmenujete Bourne.“ Vyslovil to ve dvou slabikách jako Bo-orn.

Bourne přikývl. „Přijel jsem na Ras Dašen hledat přítele. Seděl v jednom z těch vrtulníků, které byly před necelým týdnem sestřeleny. Víte o tom něco?“

„Vím,“ odvětil Kabur.

Sáhl si na hruď, odkud vytáhl cosi stříbrného a ukázal to Bourneovi. Byl to odznak pilota.

„On už ho nepotřebuje,“ pravil Kabur jednoduše.

Bourneovi se zastavilo srdce. „Je mrtvý?“

„Má smrt na jazyku.“

„A co můj přítel?“

„Odvlekli ho spolu s pilotem.“ Nagus podal Bourneovi dřevěnou misku s masem v ostře kořeněné omáčce, z níž trčel půlkruh nekvašeného chleba. Zatímco se Bourne pustil do jídla a nabíral si chlebem místo lžíce, Kabur pokračoval: „To my ne, rozumějte. My za to nemůžeme, i když, jak už jste sám zjistil, někteří z nás se od nich nechali za peníze najmout.“ Zavrtěl hlavou. „Ale je to zlo, forma zotročení, za které někteří zaplatili tu nejvyšší cenu.“

„Mluvíte ve třetí osobě.“ Bourne se nasytil a odsunul misku stranou. „Kdo jsou ti ‚oni’?“

Kabur naklonil hlavu. „Vy mě překvapujete. Očekával bych, že o nich budete vědět mnohem víc než já. Přicházejí k nám z druhé strany Adenského zálivu. Myslím, že z Jemenu. Ale nejsou to Jemenci, ne ne. Jen Bůh ví, kde mají základnu. Někteří jsou Egypťané, jiní Saúdové a další Afghánci.“

„A co vůdce?“

„Ach, Fádi. To je Saúd.“ Náčelníkovy ohnivé černé oči zmatněly. „Všichni z něj tady máme strach.“

„Proč?“

„Proč? Protože má moc a jeho krutost překračuje všechny meze. Protože ve své dlani přináší smrt.“

Bourne si vzpomněl na překladiště uranu. „Viděl jste důkazy smrti, kterou přináší?“

Nagus pokýval. „Na vlastní oči. Jeden ze Zaimových synů…“

„Ten kluk v jeskyni?“

Kabur se otočil k Zaimovi, v jehož očích se zračilo moře bolesti. „Neposlušný syn, který si nedal říct. Teď se ho nemůžeme dotknout, ani pohřbít ho nesmíme.“

„Já bych to snad zvládl,“ nabídl se Bourne. Teď už chápal, proč se Alem skrýval ve vrtulníku blíž k jeskyni: chtěl být blízko bratra. „Můžu ho pohřbít nahoře. Pod vrcholem hory.“

Nagus mlčel. Zaim pohlédl na Bournea očima plnýma slz. „To by byl dar z nebes – pro něj, pro mě a pro celou rodinu.“

„Udělám to, přísahám,“ řekl Bourne. Obrátil se zpátky ke Kaburovi. „Pomůžete mi najít mého přítele?“

Nagus na okamžik zaváhal a zadíval se na Zaima. Nakonec vzdychl. „Když toho přítele najdete, uškodí to Fádimu?“

„Ano,“ odpověděl Bourne. „Velice mu to uškodí.“

„Žádáte, abychom se s vámi vydali na velice těžkou cestu. Ale kvůli mému příteli, kvůli jeho vztahu k vám a kvůli slibu, který jsme mu dali, mi bude ctí vaší žádosti vyhovět.“

Pozvedl pravou ruku a jeden z mužů mu přinesl věc podobnou vodní dýmce. „Zakouříme si spolu, a tím zpečetíme naši dohodu.“

Soraya by šla nejraději domů, místo toho však vyrazila autem do severovýchodní části Washingtonu. Teprve když odbočila do Sedmé ulice, uvědomila si, proč sem vlastně jela. Ještě jedno zabočení a ocitla se u Deronova domu.

Chvíli jen tak seděla a poslouchala tikání chladnoucího motoru. Přístěnek domu vlevo okupovalo pět nebo šest ostrých hochů, kteří ji probodávali pohledem, ale když vystoupila z auta a vykročila po schodech ke dveřím, nesnažili se jí v tom zabránit. U vchodu několikrát zaklepala. Chvíli počkala a pak to zkusila znovu. Nikdo neotvíral. Slyšela, že zezadu někdo přichází, a v očekávání Derona se otočila. Místo něj však spatřila vysokého štíhlého mladíka, jednoho z členů party.

„Nazdárek, Slečno Špionko, já jsem Tyrone. Copak tady děláme?“

„Víte, kde je Deron?“

Tyrone zachoval neutrální výraz. „Pokecat si můžete i se mnou, slečinko.“

„Proč ne, Tyrone,“ odvětila opatrně, „když mi poradíte, k čemu se používá sirouhlík.“

„Myslíte si, že jsem negr bez mozku, co?“

„Upřímně řečeno, nic o vás nevím.“

„Pojďte za mnou,“ vyzval ji bez mrknutí oka.

Soraya kývla, instinktivně vycítila, že jakékoli zaváhání by se jí vymstilo.

Společně sešli na ulici a dali se doprava kolem verandy, na níž jako hejno vran hnízdili členové party.

„Deron odfrčel za tátou. Pár dnů bude v trapu.“

„Vážně?“

„Nekecám.“ Tyrone našpulil rty. „Co vo mně teda chcete vědět? Zajímá vás, že moje máma je feťačka? Nebo že fotr hnije v kriminále? Nebo že mladší ségra musí kojit děcko, i když by měla chodit do školy? Nebo že starší brácha dělá blbě placenou práci strojvedoucího v metru? Tohle fňukání už jste, kurva, určitě slyšela, takže ho nemusíte poslouchat znova.“

„Mě zajímá váš život,“ odtušila Soraya. „A o něm jsem ještě nic neslyšela.“

Tyrone si odfrkl, ale podle výrazu poznala, že ho to potěšilo.

„Sice jsem vyrostl na ulici, ale narodil jsem se s mozkem stavebního inženýra. Co tím chci říct?“ Pokrčil rameny a ukázal do dálky. „Na Florida Avenue se staví hromady věžáků. Když mám čas, jezdím tam a sleduju, jak to všechno roste.“

Soraya se mu na okamžik zadívala do očí. „Bude to znít hloupě, když vám řeknu, že svůj mozek můžete určitě nějak využít?“

„To říkáte vy.“ Po tváři se mu pomalu rozlil úsměv, díky němuž náhle vypadal starší. „Tohle kolem je moje vězení, vážená.“

Soraya uvažovala, co má odpovědět, ale usoudila, že nemá cenu pokračovat. „Musím jít.“

Tyrone našpulil rty. „Hele, měla byste vědět vo tom bouráku, co sem za váma přijel.“

Soraya se zarazila uprostřed chůze. „To je jen vtip, že jo?“

Otočil hlavu a podíval se na ni jako na svou kořist. „Fakt nekecám.“

Soraya na sebe dostala vztek. Byla tak ponořená do sebe, že ji ani nenapadlo, že by ji někdo mohl sledovat. Nepřesvědčila se o tom, i když to pro ni obvykle byla naprostá samozřejmost. Zřejmě ji ten syčák Lerner vyvedl tou výpovědí z míry víc, než si připouštěla. A teď na svou neopatrnost doplatila.

„Tyrone, máte to u mě.“

Pokrčil rameny. „Za co mě Deron platí? Ostraha stojí prachy, ale věrnost se zaplatit nedá.“

Podívala se na něj, ale poprvé ho vlastně doopravdy viděla. „Kde je? Myslím to auto, co se na mě pověsilo.“

Znovu vykročili ulicí. „O kus dál, na rohu Vosmý,“ odpověděl Tyrone. „Na vzdálenější straně, aby vo vás měl řidič lepší přehled.“ Pokrčil rameny. „Kluci z party to s ním vyříděj.“

„Vaší nabídky si cením, Tyrone.“ Vrhla na něj vážný pohled. „Ale přivedla jsem ho sem já. Je to na mně.“

„Tak to máte můj obdiv, fakticky.“ Zastavil se čelem proti ní. Na tváři měl stejně zasmušilý výraz jako ona. Jasně z něj čišelo pochmurné odhodlání. Byl to jeho rajon. „Hele, musí se to udělat dřív, než se ten chlap domákne o Deronovi. Pak už ho nic nezachrání. Ani vy ne.“

„Vyřídím to s ním hned.“ Sklonila hlavu a pocítila náhlé rozpaky. „Díky.“

Tyrone přikývl a zamířil zpátky ke své partě. Zhluboka se nadechla a pokračovala k rohu Osmé ulice, kde seděl v autě detektiv Overton a něco si škrábal na kus linkovaného papíru.

Zaklepala na sklo. Vzhlédl a chvatně si zastrčil lístek do náprsní kapsy košile.

Když se okénko se skřípěním stáhlo, zeptala se: „Co tady sakra děláte?“

Schoval papír i propisku. „Dohlížím na to, aby se vám nic nestalo. Tohle je příšerná čtvrť.“

„Postarám se o sebe sama, děkuju pěkně.“

„Poslyšte, já vím, že po něčem jdete – po něčem důležitém, o čem nemá ministerstvo pro bezpečnost ani páru. Musím získat informace.“

Zpražila ho pohledem. „Vy musíte akorát zmizet. Okamžitě.“

Jeho tvář náhle zkameněla jako žulová maska. „Chci vědět o všem, co zjistíte, a to hned.“

Soraye vzplanuly tváře bojovností. „Nebo co?“

Overton bez varování prudce otevřel dveře, čímž ji udeřil do břicha. Klesla na kolena a lapala po dechu.

Pomalu vystoupil z auta a rozkročil se nad ní. „Nehrajte si se mnou, milá zlatá. Jsem starší než vy. Já na předpisy kašlu. Zapomněl jsem víc triků, než vy se kdy naučíte.“

Soraya na okamžik zavřela oči, aby měl dojem, že se snaží znovu získat dech i duševní rovnováhu. Zatím však levou rukou sáhla za záda, vytáhla z útlého pouzdra drobnou pistoli ASP a namířila na Overtona. „Jsou v ní náboje Parabellum devět krát devatenáct milimetrů,“ oznámila mu. „Takhle zblízka vás jediná kulka roztrhne vejpůl.“ Dvakrát se zhluboka nadechla. Ruka svírající zbraň se ani nezachvěla. „Vypadněte odsud. Hned teď.“

Pomalu, rozvážně couvl, a aniž by z ní spustil oči, usedl za volant. Vyklepal z krabičky cigaretu, vrazil si ji mezi bezkrevné rty, líně si zapálil a potáhl.

„Jistě, madam.“ V jeho hlase nebylo nic; veškerý jed se soustředil v očích. Zabouchl dveře.

Zatímco vstala, nastartoval auto a rozjel se. Ve zpětných zrcátcích viděl, jak mu neochvějně míří pistolí na zadní okno, dokud nesplynul s okolní dopravou.

Když ji ztratil z dohledu, vytáhl mobilní telefon a stiskl tlačítko rychlé volby. Jakmile uslyšel hlas Matthewa Lernera, vyhrkl: „Měl jste pravdu, pane Lernere. Soraya Mooreová nepřestala čmuchat kolem a začíná nebezpečně ohrožovat náš případ.“

Kabur je zavedl ke kostelu, jehož věž nasměrovala Bournea k vesnici. Jako všechny kostely v zemi patřil etiopské ortodoxní církvi Tewahedo. Byla to největší orientální pravoslavná církev světa, která měla dlouhou tradici a přes třicet šest milionů věřících.

Ve zlověstném přítmí kostela si Bourne na okamžik pomyslel, že ho Kabur oklamal. Že nejen Zaimův ozářený syn, ale i samotný nagus byli ve Fádiho službách. V obavě z pasti vytasil zbraň. Vzápětí se však stíny a ostrůvky světla rozpustily a on spatřil postavu, jež mu mlčky kynula.

„To je otec Mihret,“ zašeptal Zaim. „Znám ho.“

Zaim i přes své zranění trval na tom, že půjde s nimi. Nechtěl se od Bournea odloučit, vždyť si navzájem zachránili život.

„Synové moji,“ pravil otec Mihret tiše, „obávám se, že jdete pozdě.“

„Ten pilot,“ řekl Bourne. „Zaveďte mě k němu.“

Když chvatně vykročili kostelem, Bourne se zeptal: „Žije?“

„Má na kahánku.“ Kněz byl vysoký a útlý jako stožár. Měl velké oči a vyzáblé vzezření askety. „Udělali jsme pro něj všechno, co se dalo.“

„Jak k vám přišel, otče?“ chtěl vědět Zaim.

„Našli ho pastýři. Na kraji vesnice, v jedlovém háji u řeky. Přišli za mnou a já jim řekl, ať ho sem přinesou, ale bohužel mu to moc nepomohlo.“

„Mám tady helikoptéru,“ řekl Bourne. „Můžu ho odsud odvézt.“

Otec Mihret zavrtěl hlavou. „Má poškozenou páteř a míchu. Nedokážete ho řádně znehybnit. Další přesun by nepřežil.“

Pilot Jařme Cowell ležel v posteli otce Mihreta. Pečovaly o něj dvě ženy: jedna ošetřovala odřenou kůži, druhá mu ždímala do pootevřených úst vodu z kusu látky. Když Bourne vstoupil do pilotova zorného pole, v Cowellových očích zajiskřilo.

Bourne se k němu krátce otočil zády. „Může mluvit?“ otázal se kněze.

„Jen stěží,“ odvětil otec Mihret. „Sebemenší pohyb mu působí nesnesitelnou bolest.“

Bourne se postavil k lůžku, aby ho pilot dobře viděl. „Přišel jsem vás odvézt domů, Jaime. Rozumíte mi?“

Cowell pohnul rty, z nichž vyšlo jemné syknutí.

„Budu stručný,“ pokračoval Bourne. „Potřebuju najít Martina Lindrose. Jen vy dva jste z těch útoků vyvázli. Je Lindros naživu?“

Bourne se musel sklonit, až se uchem téměř dotýkal Cowellových rtů.

„Ano. Nebo aspoň byl, když jsem… ho viděl naposledy.“ Cowellův hlas šelestil jako písek sypající se z pouštní duny.

Bourneovi poskočilo srdce, děsil ho však zápach, který ucítil. Kněz se nemýlil: do pokoje už se vplížila smrt.

„Jaime, tohle je zásadní věc. Víte, kde je Lindros?“

Znovu ten hrozný puch, jak se Bourne sklonil.

„Tři kilometry na jihozápad… na druhé straně… řeky.“ Cowell se potil námahou a bolestí. „Tábor… s přísnou ostrahou.“

Bourne už se chystal odvrátit, když Cowell znovu zaskřehotal. Jeho hruď se nepřirozeně rychle nadouvala a začala se otřásat: svaly napjaté k prasknutí se svíraly v křečích. Cowell zavřel oči a zpod víček mu vytryskly slzy.

„Jen klid,“ konejšil ho Bourne. „Musíte odpočívat.“

„Ne! Bože!“

Cowell prudce otevřel oči, a když je zvedl k Bourneovi, zračila se v nich temná propast.

„Ten chlap…, jejich vůdce.“

„Fádi,“ napověděl mu Bourne.

„On Lindrose mu… mučí.“

Bourneův žaludek se proměnil v ledovou kouli. „A co Lindros? Jak to snáší? Cowelle! Cowelle, odpovězte mi!“

„Ten už vám nic neřekne.“ Otec Mihret vstoupil dovnitř a položil ruku na pilotovo zpocené čelo. „Milosrdný Bůh ho vysvobodil z utrpení.“

Chystali se k přesunu. Martin Lindros to poznal podle rozkazů, které Abbud ibn Aziz štěkal na své podřízené. Všechny měly jediný obsah: rychle pryč z jeskyně! Pak se ozval dusot těžkých bot, řinčení kovových zbraní a hekání mužů zvedajících těžká břemena. Nakonec uslyšel hrkotající motor nákladního auta, které couvalo k ústí jeskyně.

O chvíli později přišel Abbud ibn Aziz a osobně mu zavázal oči.

Podřepl vedle Lindrose. „Nebojte,“ uklidnil ho.

„Já už se nemám čeho bát,“ odtušil Lindros nakřáplým hlasem, který snad ani nepatřil jemu.

Abbud ibn Aziz si pohrával s kápí, kterou se chystal nasadit Lindrosovi na hlavu. Byla ušitá z černé látky a neměla žádné otvory pro oči. „Jestli něco víte o vraždě Hámida ibn Ašefa, teď máte šanci mi to povědět.“

„Kolikrát už jsem vám řekl, že nic nevím? Vy mi pořád nevěříte.“

„Ne.“ Abbud ibn Aziz mu přetáhl kápi přes hlavu. „Nevěřím.

Pak celkem nečekaně sevřel Lindrosovi rameno.

Co to má být? podivil se Lindros. Projev soucitu? Byla to zábavná myšlenka, kterou však v dané chvíli nedokázal ocenit. Viděl ji tak jako v těchto dnech všechno ostatní: přes tabuli z neprůstřelného skla, kterou si kolem sebe sám postavil. Fakt, že existovala jen v jeho mysli, jí nikterak neubíral na účinnosti. Od chvíle, kdy se vrátil ze své soukromé duchovní krypty, se Lindros nacházel ve stavu jakéhosi odcizení, jako by se nemohl plně vcítit do vlastního těla. Jedl, spal, vyměšoval, kvůli kondici chodil a dokonce občas mluvil s Abbudem ibn Azizem, ale všechny tyto činnosti jako by vykonával někdo jiný. Lindros nemohl uvěřit, že padl do zajetí. Neuvědomoval si, že odcizení je nevyhnutelným následkem dlouhodobého pobytu ve světě představ, kam se z nutnosti uchyloval, a časem vyprchá. Zdálo se mu, že v této nicotě bude žít navěky – vlastně ne žít, ale jen živořit.

Hrubě ho zvedli na nohy a připadal si zase jako ve snu, který se mu opakovaně zdával v dobách strávených na tom poklidném jezeře. Proč ho přesunují s takovým spěchem? Hledá ho někdo? CIA těžko. Z útržků hovoru, jež před několika dny zachytil, se dozvěděl, že teroristé zničili i druhou helikoptéru s agenty vyslanou na jeho záchranu. Ne. Na světě existoval jen jediný člověk, který měl dostatek schopností, houževnatosti a síly, aby se dostal na vrchol Ras Dašen a nenechal se přitom zabít: Jason Bourne! Jason ho přišel najít a odvézt domů!

Matthew Lerner seděl v zadní části restaurace Zlatá kachna. Přestože se tento malý podnik nacházel v čínské čtvrti, byl uváděn v řadě washingtonských průvodců, a proto jej vyhledávali turisté, kdežto místní sem nechodili, což platilo i o členech Lernerova podivného bratrstva špionů a agentů. To mu naprosto vyhovovalo. V této oblasti Washingtonu si mohl vybírat nejméně z pěti vhodných míst, na nichž se scházel se spojkami a dalšími jedinci, jejichž služby pokládal za užitečné.

Tmavý a omšelý lokál voněl sezamovým olejem, směsí koření a bublajícím obsahem hluboké pánve, z níž kuchaři pravidelně vytahovali vaječné závitky a kousky obalovaných kuřat.

Popíjel čínské pivo Tsingtao, raději z láhve, odrazovaly ho totiž mastné šmouhy na sklenkách. Po pravdě řečeno, mnohem raději by pil černého Johnnieho Walkera, ale při této schůzce by to nebylo vhodné.

Zavrněl mu mobil, a když ho zvedl, uviděl textovou zprávu: „ZADEM NA SEDMOU UL. PET MINUT.“

Okamžitě ji smazal, zasunul telefon do kapsy a dál se věnoval svému pivu. Když dopil, hodil na stůl pár bankovek, vzal si kabát a zamířil na pánské toalety. Dobře znal plány všech svých kontaktních míst a tato restaurace nebyla výjimkou. Když se vymočil, prošel kolem kuchyně zahalené oblaky kouře, z nichž se ozývaly výkřiky v kantonštině a zlostné syčení obřích kovových pánví nad otevřenými plameny.

Otevřel zadní dveře a vstoupil do Sedmé ulice. Nejnovější model vozu Ford působil ve Washingtonu naprosto tuctovým dojmem, protože všechny státní úřady si musely kupovat americké vozy. Rychle se rozhlédl na obě strany, otevřel zadní dveře a vklouzl dovnitř. Ford se pomalu rozjel.

Lerner si udělal pohodlí. „Zdravíčko, Franku.“

„Dobrý den, pane Lernere,“ odpověděl řidič. „Jak jde život?“

„Znáte to,“ odvětil Lerner suše. „Jako obvykle.“

Frank pokýval hlavou. Byl to statný muž s býčí šíjí, zřejmě jeden z těch, kdo otrocky cvičí v posilovně.

„Jakpak se má pan ministr?“

„Však víte.“ Frank luskl prsty. „Jak jen to říct?“

„Chová se naštvaně? Má zlost, že by vraždil?“

Frank se na něj podíval do zrcátka. „Tak nějak.“

Přejeli přes most George Masona a pak pokračovali na jihovýchod po Washingtonově dálnici. Na okraji nákladního terminálu Národního letiště na něj čekala dlouhá limuzína, jejíž obří motor předl jako letadlo před vzletem. Když Frank plavně zastavil, Lerner vystoupil a přesedl si jako za poslední roky už tolikrát.

Interiér ani v nejmenším nepřipomínal žádný dopravní prostředek, o kterém Lerner kdy slyšel, snad s výjimkou prezidentského letadla Air Force One. Okna v případě potřeby zakrývaly stěny z leštěného dřeva – tak jako nyní. Obrázek doplňoval ořechový stůl, supermoderní komunikační centrum s bezdrátovým internetem, plyšová pohovka, která se dala rozložit jako postel, dvě stejná plyšová otočná křesla a malá lednička.

Za stolem seděl důstojný sedmdesátník se svatozáří krátce střižených stříbrných vlasů, který pohyboval prsty nad klávesnicí přenosného počítače. Jeho velké, lehce vypoulené oči byly stejně bdělé a soustředěné jako zamlada. Příliš neladily s propadlými tvářemi, pobledlou pletí a lalokem pod bradou.

„Pane ministře,“ začal Lerner s přesvědčivou směsicí úcty a bázně.

„Posaďte se, Matthewe.“ Úsečný přízvuk prozrazoval, že ministr obrany Halliday se narodil a vyrostl v městské divočině Dallasu. „Hned se vám budu věnovat.“

Když si Lerner vybral jedno z křesel, limuzína se rozjela. Bud Halliday byl nervózní, když zůstával příliš dlouho na jednom místě. Lerner si na něm nejvíc cenil toho, že se vypracoval sám a měl daleko k ropným polím, jež zplodila řadu lidí, na něž Lerner za svého působení ve Washingtonu narazil. Ministr si vydělal miliony staromódním způsobem, což mu dodávalo punc samostatnosti. Nebyl nikomu zavázaný, dokonce ani prezidentovi. Obchody, jež uzavíral za sebe i za své voliče, byly tak chytré a politicky šikovné, že ještě posilovaly jeho vliv. Málokdy se stával dlužníkem některého ze svých kolegů.

Když ministr Halliday dokončil práci, vzhlédl a pokusil se o úsměv, moc se mu to však nepovedlo. Jediným důkazem menší mrtvice, již utrpěl asi před deseti lety, byl levý koutek jeho úst, který ho někdy neposlouchal.

„Zatím to vypadá dobře, Matthewe. Když jste mi oznámil, že ředitel CIA navrhl váš přesun, měl jsem velkou radost. Už několik let se tajně snažím ovládnout CIA. Ředitel je dinosaurus, poslední člověk ze staré školy, který je ještě u vesla. Ale stárne a každou minutou se to zhoršuje. Slyšel jsem, že začíná ztrácet přehled. Chci zaútočit teď, když je v kleštích. Veřejně to dát najevo nemůžu, protože se najde ještě dost jiných dinosaurů, kteří mají pořád velké slovo, i když už jsou v důchodu. Proto jsem najal vás a Muellera. Potřebuju se držet v pozadí, abych mohl v případě průšvihu všechno zapřít. Hlavní je, že ředitel musí skončit. Jeho úřad potřebuje pořádně vygruntovat. CIA vždycky stála v čele takzvaného lidského zpravodajství, což je jen jiný výraz pro špionáž. Pentagon, který řídím, a Národní bezpečnostní agentura, kterou řídí Pentagon, byly vždycky na vedlejší koleji. M
áme na starosti průzkumné satelity a odposlechy – zkrátka přípravu bojiště, jak s oblibou říká Luther LaValle, moje pravá ruka v Pentagonu. Ale teď jsme ve válce a já jsem přesvědčen, že Pentagon musí převzít i otěže špionáže. Chci ji dostat pod kontrolu, abychom mohli účinnějším způsobem potlačovat teroristické sítě a buňky, které v zahraničí i u nás doma plánují naše zničení.“

Lerner sledoval ministrovu tvář, i když ho znal tak dlouho a důvěrně, že předem tušil, co přijde. Kdokoli jiný by se spokojil s dosaženým úspěchem, Halliday však ne. Lerner se duševně připravil, protože po každé pochvale od ministra následoval takřka nesplnitelný úkol. Hallidaye nezajímalo, jak těžce ho zkouší. Byl to drsňák typu někdejšího prezidenta Lyndona Johnsona.

„Řeknete mi, jak to přesně myslíte?“

Halliday si ho chvíli měřil. „Jelikož jste potvrdil mé podezření, že CIA v poslední době zamořují Arabové a muslimové, vaším prvním úkolem bude jejich vymýcení. Samozřejmě až se postaráme o pana ředitele.“

„Máte jejich seznam?“

„Seznam? Takovou kravinu já nepotřebuju,“ odsekl Halliday. „Když řeknu vymýtit, tak myslím vymýtit. Chci, aby všichni zmizeli.“

Lerner sebou málem škubl. „To nějakou dobu potrvá, pane ministře. Ať se vám to líbí nebo ne, žijeme v nábožensky citlivých dobách.“

„Tyhle kecy si nechte od cesty, Matthewe. Už skoro deset let mi leží v žaludku jedna věc. Víte jaká?“

„Ano, pane. Náboženská korektnost.“

„To si pište. My s tou prokletou muslimskou bandou vedeme válku a já nestrpím, aby kdokoli z nich ohrožoval naše bezpečnostní složky zevnitř, rozumíte?“

„Jistě, pane.“

Ministrovo kázání připomínalo Lernerovi vystoupení nějakého komika. Sám Halliday by ovšem takové srovnání asi nesl nelibě: pokud měl smysl pro humor, byl pohřbený tak hluboko jako kosti pračlověka.

„Když jsme u nepříjemností, je tady ještě ta věc s Annou Heldovou.“

Lerner věděl, že opravdové představení teprve začne. Všechny ostatní věci byly součástí ministrova úvodního tanečku. „Co je s ní?“

Halliday shrábl ze stolu žlutou obálku a vtiskl ji Lernerovi do rukou. Lerner ji otevřel a rychle prolistoval papíry. Pak zvedl oči.

Halliday přikývl. „Přesně tak, příteli. Anna Heldová se začala na vlastní pěst vrtat ve vaší minulosti.“

„Ta čubka. Myslel jsem, že ji mám v hrsti.“

„Je mazaná jako liška, Matthewe, a navíc je vůči řediteli CIA mimořádně loajální. Což znamená, že se nikdy nesmíří s vaším postupem na žebříčku CIA. Teď pro nás oba představuje jasnou hrozbu.“

„Nemůžu ji jen tak zneškodnit. I kdybych to navlékl jako vloupání nebo nehodu…“

„Na to zapomeňte. Taková věc by se vyšetřovala tak důkladně, že byste se z toho zbláznil.“ Halliday si poklepal plnicím perem o rty. „Proto byste měl vymyslet způsob, jak ji odstavit tak, že ji to bude co nejvíc bolet – a ředitele taky. Bude to jedna z dlouhé řady nepříjemností, které už je potkaly. Bez své věrné pravé ruky bude šéf CIA zranitelnější než teď. Vaše hvězda vystoupá ještě výš, což urychlí dinosaurovu smrt. O to se postarám.“

10

Když překročili zamrzlou řeku, ocitli se pod temným obrysem strmě stoupající hory. Bourne se Zaimem šli ve společnosti tří Kaburových pěšáků, kteří znali okolí líp než Zaim.

Bourneovi se nelíbilo, že se pohybuje ve větší skupině. Jeho zásady utajení a nenápadnosti bylo za daných okolností velice těžké dodržet. Při svižném přesunu však musel uznat, že mlčenliví Kaburovi muži soustředili veškeré síly na svůj úkol, tedy dostat je se Zaimem do Fádiho tábora živé.

Když vystoupali od západního břehu řeky, terén se na nějakou dobu vyrovnal, což naznačovalo, že došli na zalesněnou pláň. Hora se nad nimi tyčila čím dál hrozivěji: byla to téměř svislá stěna, z níž o třicet metrů výš náhle vyčníval masivní převis.

Husté sněžení, které je přepadlo na počátku cesty, se zmírnilo do podoby, jež jim nebránila v postupu. Prvních dva a půl kilometru zdolali bez potíží. Pak jim však jeden z Kaburových mužů dal znamení „stát“ a vyslal svého druha na průzkum. Čekali skrčení mezi sténajícími jedlemi, na něž se z nebe snášel jemný sníh. Rozhostilo se zlověstné ticho před bouří, jako by ten mohutný skalní převis vysál z úbočí hory veškeré zvuky.

Amhar se vrátil a pokynul jim, že prostor před nimi je volný, a tak se znovu začali brodit sněhem, oči i uši na stopkách. Jak se blížili k převisu, planina se zvedala a cesta byla stále kamenitější a lesnatější. Bourneovi připadalo naprosto logické, že by Fádi rozbil stan na vyvýšeném místě.

Když ušli dalšího půl kilometru, Kaburův velitel znovu zastavil postup a vyslal kolegu na průzkum. Tentokrát byl pryč delší dobu, a když se vrátil, chvíli se s nadřízeným o něčem horečně radil. Kaburův muž poté přistoupil k Bourneovi se Zaimem.

„Zaznamenali jsme pohyb nepřátel. Jsou dva. Na východ od nás.“

„Budeme asi blízko jejich tábora,“ řekl Bourne.

„To nejsou stráže. Aktivně prohledávají les a postupují naším směrem.“ Velitel se zamračil. „Že by o nás věděli?“

„To určitě ne,“ uklidnil ho Zaim. „Ale každopádně je musíme zabít.“

Vůdcovo zachmuření se prohloubilo. „Jsou to Fádiho muži. Bude to mít následky.“

„Dobře,“ řekl Bourne rázně. „Dál půjdeme se Zaimem sami.“

„Považujete mě za zbabělce?“ Velitel zavrtěl hlavou. „Máme za úkol vás dostat do Fádiho tábora a to taky uděláme.“

Pokynul svým vojákům, kteří se vzápětí vydali východním směrem. „My tři se budeme držet původní trasy. Nechte mé bratry konat svou práci.“

Zasmušile vykročili do kopce; hora sahala vzhůru, jako by se snažila dotknout masivního převisu. Na okamžik přestalo sněžit a z trhliny mezi proudícími mraky vykouklo sluníčko.

Znenadání se krajem rozlehl ozvěnou třeskot výstřelů. Trojice se zastavila a přikrčila mezi stromy. Následovala další palba, po níž všechno znovu ztichlo.

„Teď si musíme pospíšit,“ řekl velitel. Vstali a vydali se na jihozápad.

Během chvíle uslyšeli ptačí trylkování. Brzy poté se k nim přidali oba domorodí vojáci. Jeden byl raněný, ale ne vážně. Pokračovali pochmurně dál jako sevřený oddíl s průzkumníkem v čele.

Téměř okamžitě se svah začal zmírňovat a stromy prořídly. Průzkumník padl na kolena, jako by zakopl o balvan nebo kořen. Pak se sníh zbarvil krví: druhý voják dostal zásah do hlavy. Ostatní členové oddílu hledali úkryt. Nebyli připraveni, pomyslel si Bourne, protože výstřely přišly ze západu. Dvoučlenná průzkumná hlídka blížící se z východu byla jen vějičkou, jednou z čelistí skrytých kleští, do nichž je nepřítel sevřel. To vypovídalo o Fádim jednu zajímavou věc. Riskoval, že ztratí dva muže, aby lapil do pasti celou skupinu.

Spustily se další výstřely, úplná kanonáda, takže nešlo určit, kolik Fádiho mužů proti nim stojí. Bourne se odpoutal od Zaima a velitele opětujících palbu z provizorních úkrytů. Zamířil doprava a škrábal se po příkrém svahu, který měl pod vrstvou sněhu dostatek nerovností skýtajících opěrné body. Věděl, že bylo chybou dovolit Kaburovým mužům, aby šli s ním, nestál dokonce ani o Zaimovu pomoc. Zdejší kulturní zvyklosti mu však neumožnily tuto podporu odmítnout.

Když vyšplhal na vyvýšené místo, odplazil se na druhý konec, kde se skála ostře svažovala. Uviděl čtyři muže s puškami a ručními zbraněmi. Ani z dálky si je nemohl splést s domorodými Amhary. Nepochybně šlo o členy Fádiho teroristické organizace.

Bourne byl ve výrazné nevýhodě, neměl totiž pušku jako jeho protivníci. Mohl ji zmenšit jedině tím, že se přikrade blíž. Byl to riskantní plán, jinak to však nešlo.

Bourne obešel nepřátele obloukem, velice brzy si však uvědomil, že prostý útok zezadu nepřipadá v úvahu. Teroristé postavili jednoho muže na stráž, aby jim kryl záda. Voják seděl na balvanu, ze kterého smetl sníh, a třímal německou odstřelovačskou pušku Mauser SP66. Pracovala s náboji 7,62×51 mm a byla osazená přesným teleskopickým hledím Zeiss Diavari. Všechny tyto detaily měly velkou důležitost pro Bourneův další krok. Mauser byl sice skvělá zbraň pro likvidaci cílů na dálku, ale měla těžkou hlaveň a ruční závěr. Pro střelbu ve spěchu se příliš nehodila.

Přikradl se ke střelci na patnáct metrů a vytasil zahnutý nůž, který sebral amharskému vojákovi. Vystoupil z úkrytu do zorného pole teroristy; ten seskočil z balvanu, čímž ze sebe učinil dokonalý terč. Zatímco se snažil namířit svou mauserovku, Bourne mrštil nůž do vzduchu. Dýka zasáhla muže těsně pod žebra a zabořila se až po rukojeť. Zahnutá čepel prořízla tkáň i orgány. Než se terorista skácel do sněhu, už se topil ve vlastní krvi.

Bourne se rozkročil nad mrtvolou, vytáhl nůž, otřel čepel do sněhu a vrátil zbraň do pochvy. Pak zvedl pušku a šel si hledat vhodný úkryt.

Uslyšel výstřely v krátkých i dlouhých dávkách: Morseova abeceda smrti. Rozběhl se k pozicím teroristů, ti se však dali do pohybu. Odhodil pušku a vytáhl pistoli Makarov.

Postupoval podél vysokého hřebene a v příští chvíli spatřil přímo pod sebou velitele ležícího ve sněhu uprostřed krvavého pole. Opatrně šel dál, až před něj vstoupili dva teroristé. Jednoho střelil zezadu do srdce. Druhý se otočil a opětoval palbu. Bourne uskočil za skálu.

V přerývaných dávkách se ozvaly další výstřely. Hlasité třeskání se odráželo od skalního převisu přímo Bourneovi do uší. Zvedl se na kolena a o kámen vedle něj křísly tři náboje, od kterých odlétaly jiskřičky.

Naznačil pohyb doprava, ale místo toho se plazil po břiše na druhou stranu, až se mu před očima zjevilo rameno teroristy. Dvakrát vypálil a uslyšel bolestné heknutí. Předstíral, že vstává a jde dopředu, a když ozbrojenec vyskočil, střelil ho přímo mezi oči.

Postupoval dál a hledal třetího teroristu. Našel ho, jak se svíjí ve sněhu a jednou rukou se drží za břicho. Když spatřil Bournea, zahořelo mu v očích a po tváři mu kupodivu přelétl stín úsměvu. Pak se otřásl poslední křečí, z úst mu vytryskla krev a oči se zakalily.

Bourne pokračoval v cestě a po necelých třiceti metrech našel Zaima. Amhar klečel na kolenou. Dostal dva zásahy do prsou. Mhouřil oči bolestí. Když k němu však Bourne dorazil, řekl: „Nechte mě tady. Já končím.“

„Zaime…“

„Běžte dál. Najděte svého přítele. Odvezte ho domů.“

„Nemůžu vás opustit.“

Zaim ohnul rty do úsměvu. „Vy to pořád nechápete. Ničeho nelituju. Díky vám bude můj syn pohřben. Nic víc nežádám.“

S dlouhým chroptivým vzdychnutím se svalil bokem na zem a už se nepohnul.

Bourne k němu přistoupil, poklekl a zatlačil mu oči. Pak pokračoval dál k Fádiho tábořišti. Když si po čtvrthodině konečně proklestil cestu mezi houstnoucími jedlemi, otevřel se mu pohled na vojenský šik stanů vztyčených na ostrůvku ploché země, která byla podle zahojených pařezů před nějakým časem vykácena.

Dřepl si vedle stromu a prohlížel si tábor: devět stanů, tři ohně, latrína. Nikoho však neviděl. Místo vypadalo opuštěně.

Vstal tedy a chtěl provést průzkumný okruh po obvodu tábora. Ve chvíli, kdy opustil úkryt jedlových větví, však sníh všude kolem něj skropily výstřely. Spatřil nejméně šest mužů. Pak se dal do běhu.

• • •

„Tady nahoře! Rychle!“

Bourne vzhlédl a uviděl Alema, jenž ležel na zasněžené ploché skále. Našel oporu pro nohu a vyhoupl se na římsu. Alem se odsunul od okraje směrem k Bourneovi, který na břiše pozoroval, jak jeho pronásledovatelé z Fádiho oddílu zaujímají pozice.

Bourne následoval Alema do nitra římsy. Když byli dostatečně daleko, aby mohli vstát, Alem řekl: „Vašeho přítele přemístili. Pod tím převisem jsou jeskyně. Tam ho odvlekli.“

„Co tady děláš?“ otázal se Bourne, když vykročili vzhůru.

„Kde je táta? Proč není s vámi?“

„Je mi líto, Aleme. Zastřelili ho.“

Bourne natáhl ruku k chlapci, jenže Alem ucukl. Jeho pohled se obrátil dovnitř.

„Nezůstal nikomu nic dlužen, jestli ti to nějak pomůže.“ Bourne se přikrčil vedle Alema. „Zemřel v pokoji. Slíbil jsem mu, že pohřbím tvého bratra.“

„To byste dokázal?“

Bourne přikývl. „Myslím, že ano.“

Alemovy tmavé oči pátraly v Bourneově tváři. Pak kývl a tiše pokračovali ve výstupu. Znovu začalo sněžit – z nebe se snášela těžká bílá opona, která je oddělovala od zbytku světa. Navíc pohlcovala zvuky, což pro ně byla dobrá i špatná zpráva. Tlumila známky jejich postupu, tutéž službu však poskytovala i nepřátelům.

Alem však neohroženě kráčel dál. Využíval jakéhosi žlabu, který se táhl úhlopříčně přes vypouklý převis. Měl pevné nohy a nepokazil jediný krok. Během čtvrt hodiny dosáhli vrcholu. „Jsou tady komíny, které vedou až dolů do jeskyň,“ ohlásil Alem, zatímco se plížili po hrbolaté skále. „Častokrát jsme si tady s bratrem hráli na schovávanou. Vím, kterým komínem se dostaneme k vašemu příteli.“

I přes sníh Bourne viděl, že převis je posetý otvory vyznačujícími svislé průduchy. Ukazovaly na působení glaciálního ledu, který měl takovou sílu, že se prokousal i žulovou horninou.

Bourne se sklonil nad jednou z děr, smetl stranou nahromaděný sníh a zadíval se dolů. Světlo nepronikalo až úplně na dno, ale zdálo se, že šachta je několik set metrů vysoká.

Alem prohodil: „Vaši nepřátelé to tu sledovali.“

„Tvůj otec mi to řekl.“

Alem přikývl. Zjevně ho to nepřekvapilo. „Vašeho přítele pak přesunuli z tábora, abyste ho nenašel.“

Bourne se opřel a přemítal. „Proč mi to říkáš až teď? Pokud je to tedy pravda.“

„Zabili mi tátu. Došlo mi, že to asi chtěli od začátku. Co na tom, kolik nás bude mrtvých nebo zmrzačených, hlavně že oni dostanou to, co chtějí. Ale ujistili mě, že tátovi se nic nestane, že ho ochrání, a já hlupák jim na to skočil. Takže teď už na ně kašlu. Chci vám pomoct zachránit přítele.“

Bourne nic neřekl, ani se nepohnul.

„Abyste viděl, že to myslím vážně, vlezu do komína jako první. Jestli je to past, jestli tam na vás opravdu čekají, zastřelí mě. Vám se nic nestane.“

„Ať jsi udělal cokoliv, Aleme, nechci, aby se ti něco stalo.“

Chlapec se zatvářil zmateně. Zřejmě to bylo poprvé, kdy se o něj zajímal někdo cizí.

„Řekl jsem vám pravdu,“ prohlásil Alem. „Teroristi o těch komínech vůbec nevědí.“

Bourne po chvilce zaváhání odpověděl: „Můžeš prokázat věrnost mně i otci, ale ne takhle.“ Zalovil v kapse a vytáhl z ní drobný osmiúhelníkový předmět z tmavě šedého gumovitého plastu, uprostřed něhož byly dva knoflíky, černý a červený.

Vložil jej Alemovi do dlaně. „Potřebuju, abys slezl z převisu a šel na jih. Cestou určitě narazíš na Fádiho lidi. Jakmile je uvidíš, zmáčkni černé tlačítko. Až budeš sto metrů od nich, stiskni to červené a co největší silou na ně tu věc hoď. Rozuměl jsi všemu?“

Chlapec se podíval na osmiúhelník. „Je to výbušnina?“

„To přece víš.“

„Můžete se na mě spolehnout,“ pravil Alem vážně.

„Dobře. Dokud neuslyším výbuch, ani se nehnu. Pak se spustím do komína.“

„Exploze je přiláká.“ Alem se zvedl k odchodu. „Ve dvou třetinách cesty dolů se komín rozděluje. Jděte pravou větví. Až slezete na dno, dejte se doprava. Budete padesát metrů od místa, kde vězní vašeho přítele.“

Bourne sledoval, jak chlapec přelezl vrchol převisu a zmizel ve zvířeném sněhu. Okamžitě zavolal Davisovi na satelitní telefon.

„Vaše pozice je ohrožena,“ oznámil mu. „Zachytili jste nějakou aktivitu?“

„Klid jako v hrobě,“ odpověděl pilot. „Na kolik plánujete odlet? Ze severozápadu se sem žene bouře.“

„Slyšel jsem. Poslyšte, potřebuju se odsud dostat. Prošel jsem horskou mýtinou asi třináct nebo čtrnáct kilometrů na severozápad od vaší současné pozice. Poleťte sem. Ale chci, abyste nejdřív pohřbili tu mrtvolu z jeskyně. Zem je ztvrdlá, takže díru neuděláte, ale můžete navršit kameny. Postavte mohylu a pak se nad ní pomodlete. Jo a ještě jedna věc – vezměte si oblek proti radiaci, který jsem zahlédl v kabině.“

Bourne se znovu zaměřil na aktuální úkol. Musel věřit, že mu nyní Alem nelhal, pro každý případ však přesto podnikl preventivní opatření. Nečekal na detonaci, jak tvrdil Alemovi, ale do komína se spustil okamžitě. V téhle chvíli by už hoch mohl házet granát proti Fádiho mužům. Bourne bude alespoň jinde, než si Alem myslel.

Při sestupu skalním komínem Bourne spoléhal na kolena, kotníky a lokty. Jedině díky své obratnosti se nezřítil do hlubin až na kamenné dno.

Šachta se přibližně ve dvou třetinách rozdvojovala, přesně jak řekl Alem. Bourne chvíli zůstal viset nad křižovatkou a přemýšlel nad věcí, kterou stejně nemohl vyřešit. Buď Alemovi věřil, nebo ne, bylo to prosté. Tak úplně jednoduché to však samozřejmě nebylo. Pokud jde o lidské motivy a pohnutky, není nic jednoduché.

Bourne vstoupil do pravé větve. Zanedlouho se průchod mírně zužoval, takže se v některých místech kupředu prodíral silou. Jednou se dokonce musel obrátit o pětačtyřicet stupňů, aby vůbec protáhl ramena. Nakonec se mu ovšem přece jen podařilo sestoupit na dno jeskyně. S makarovem v ruce se rozhlédl oběma směry.

Žádný terorista tam nečíhal. Ze země však trčel krápník vysoký asi metr a půl: voda stékající komínem byla bohatá na minerály a vytvořila vápencovou usazeninu.

Bourne vymrštil nohu a kopnutím zlomil krápník třicet centimetrů nad zemí. Volnou rukou ho zvedl a vykročil slují. Chodba se brzy stáčela doleva. Bourne zvolnil a poté padl na kolena.

Když nahlédl za roh, spatřil jednoho z Fádiho mužů, jenž stál s poloautomatickou puškou Ruger u boku. Bourne čekal; dýchal pomalu a zhluboka. Terorista se pohnul a Bourne uviděl Martina Lindrose. Spoutaný a s roubíkem v ústech se opíral o jakýsi plátěný batoh. Bourneovi se mocně rozbušilo srdce. Martin žije!

Neměl však čas zhodnotit přítelův zdravotní stav, jeskyní se totiž rozlehla ozvěna exploze. Alem splnil slib a vrhl Deronův granát.

Terorista znovu změnil polohu, čímž zakryl výhled na Lindrose. Bourne spatřil dva další teroristy: přitočili se ke kolegovi, který mluvil rychlou arabštinou do satelitního telefonu, a společně zvažovali další postup. Fádi tedy postavil k zajatci tři muže. To byla pro Bournea velice důležitá informace.

Když trojice teroristů dospěla k rozhodnutí, utvořila trojúhelníkovou obrannou formaci: jeden se postavil ke vchodu do jeskyně, dva další se rozestoupili za Lindrosem poblíž místa, kde se krčil Bourne.

Bourne schoval pistoli. Střílet stejně nemohl. Hlukem by na sebe jen upozornil a zbylí Fádiho vojáci by okamžitě přiběhli do jeskyně. Narovnal se a vstal. V jedné ruce svíral krápník, druhou vytáhl dýku se zahnutou čepelí a hodil ji s takovou silou a přesností, že se zabořila až po rukojeť do zad strážného vlevo. Když se druhý otočil, Bourne vrhl krápník jako kopí, které zasáhlo teroristu do krku a projelo na druhou stranu. Muž se chytil za hrdlo a padl přes svého druha.

Terorista na vrcholu trojúhelníku se obrátil a namířil puškou na Bournea, jenž však okamžitě zvedl ruce a vykročil k němu.

Terorista houkl arabsky: „Stát!“

Místo toho se však Bourne rozběhl, a než se terorista stačil vzpamatovat ze šoku, odstrčil hlaveň pušky a praštil ho do nosu. Vytryskla krev s úlomky chrupavky. Bourne sekl chlapa pod rameno a zlomil mu klíční kost. Terorista klesl na kolena a omráčeně se kymácel. Jason mu vyrval pušku z rukou a vrazil mu pažbu do spánku. Muž padl obličejem k zemi a už se nepohnul.

Bourne chvatně vykročil a přeťal provazy, jimiž měl Lindros spoutané ruce a kotníky. Když mu pomohl na nohy, vytáhl mu roubík z úst.

„Jsi v pořádku?“

Lindros přikývl.

„Fajn, a teď rychle pryč.“

Začal Lindrose postrkovat stejnou cestou, jakou sem přišel, a přitom mu rozvázal zápěstí. Martinův oteklý obličej hrál všemi barvami, což byla nejviditelnější známka krutého mučení. Jaké utrpení ducha i těla mu Fádi asi připravil? I Bournea v životě nejednou mučili, a tak věděl, že někdo to snáší líp a jiný hůř.

Kolem pahýlu krápníku, který Bourne ulomil, prošli ke skalnímu komínu.

„Musíme nahoru,“ řekl Bourne. „Jiná cesta odsud nevede.“

„Udělám, co bude potřeba.“

„Neboj,“ uklidnil ho Bourne. „Pomůžu ti.“

Když už se chystal vyhoupnout do šachty, Lindros mu položil ruku na rameno.

„Jasone, nikdy jsem neztratil naději. Věděl jsem, že mě najdeš. Dlužím ti tolik, že ti to nikdy nedokážu splatit.“

Bourne mu krátce stiskl ruku. „Ale teď pojď. Drž se za mnou.“

Nahoru to trvalo déle než dolů. Stoupání bylo těžší a únavnější, ale dalším faktorem byl Lindros. Bourne musel několikrát zastavit a vrátit se o metr či dva dolů, aby pomohl příteli zdolat náročnější místa komína. A v jedné úzké pasáži ho musel dokonce zvedat.

Po strastiplné půlhodině konečně vylezli na vrchol skalního převisu. Zatímco Martin lapal po dechu, Bourne zhodnotil počasí. Vítr se obrátil a nyní vanul z jihu. Z oblohy se snášelo jen lehké sněžení – bouře se vzdálila. Staří démoni hory Ras Dašen byli tentokrát milosrdní.

Bourne vytáhl Lindrose na nohy a vydali se k čekajícímu vrtulníku.

11

Anna Heldová bydlela v jednopatrovém cihlovém domě v Georgetownu. Měl černé okenice, břidlicovou střechu a od ulice ho dělil upravený živý plot z ptačího zobu. Dům patříval její sestře Joyce, která společně s manželem tragicky zahynula před třemi lety, když se jejich malé letadlo zřítilo v mlze. Anna dům zdědila, sama by si ho nikdy nemohla dovolit.

Když se večer vracela domů, Miláček jí většinou ani nechyběl. Ředitel CIA ji totiž držel v práci dlouho. Vždycky byl workoholik, ale poté, co od něj před dvěma lety odešla žena, už ztratil poslední důvod, proč vůbec opouštět kancelář. A když už byla doma, tak se snažila něčím zaměstnat až do chvíle, než si vzala pilulku na spaní, vklouzla pod deku a zhasla lampičku na nočním stolku.

Byly však i jiné noci, jako třeba dnes, kdy na Miláčka musela pořád myslet. Chyběla jí jeho vůně, jeho svalnaté ruce i tanec jeho plochého břicha na jejím těle v nádherném okamžiku vzájemného splynutí. Prázdnota, kterou v ní jeho nepřítomnost vyvolávala, jí působila takřka fyzickou bolest. Jedinou úlevou byla práce nebo prášky.

Její Miláček měl samozřejmě jméno. Tisíc láskyplných jmen, jež mu za ta léta sama dala. Ve snech i v realitě se však vracela k označení Miláček. Potkala ho na jednom z večírků na konzulátu v Londýně. Velvyslanec odkudsi slavil pětašedesátiny a pozval všech svých zhruba šest set známých včetně jí. Tehdy pracovala u ředitele tajné britské služby MI6, starého a věrného přítele šéfa CIA.

Okamžitě pocítila závrať a mírný strach. Závrať z jeho blízkosti, strach z toho, jak s ní vnitřně zamával. Ve dvaceti letech už měla s opačným pohlavím nějaké zkušenosti, ale dosud se stýkala s nezralými chlapci. Její Miláček byl však muž. Zastesklo se jí po něm tak bolestně, že nemohla pořádně dýchat.

V krku jí vyprahlo. Vykročila do pracovny, na jejíž druhé straně byla chodba do kuchyně. Udělala tři nebo čtyři kroky do místnosti a pak se zarazila.

Nic nebylo na svém místě. Ten pohled ji prudce vytrhl z citlivých vzpomínek. Pozorovala místnost a přitom otevřela kabelku a vytáhla z ní malý revolver Smith&Wesson. Střílet uměla, dvakrát měsíčně trénovala na střelnici CIA. Nebyla velkým příznivcem zbraní, ale výcvik byl pro všechny kancelářské zaměstnance povinný.

S revolverem v ruce se rozhlédla pozorněji. Nevypadalo to, že se sem vloupal zloděj, šlo o dokonalou a čistou práci. Kdyby nebyla taková puntičkářka, možná by si těch změn ani nevšimla, většina z nich totiž byla opravdu nepatrná. Papíry na stole nebyly tak úhledně vyrovnané jako předtím, stará chromovaná sešívačka ležela v jiném úhlu, než ji zanechala, barevné tužky byly lehce zpřeházené a knížky na policích nelícovaly úplně podle jejích představ.

Nejdřív prošla všechny pokoje a komory v domě, aby se ujistila, že tam nikdo není. Pak zkontrolovala veškeré dveře a okna. Nikde si však nevšimla sebemenšího poškození, což znamenalo, že někdo měl náhradní klíče nebo otevřel zámek šperhákem. Druhá možnost se jevila jako mnohem pravděpodobnější.

Vrátila se do pracovny a pomalu, metodicky zkoumala každý jednotlivý předmět. Potřebovala si udělat obrázek o pachateli, který jí vnikl do domu. Postupovala od jedné police k druhé a v duchu si představovala, jak ji všetečně sleduje a snaží se jí ukrást ta největší tajemství.

Vzhledem k její práci se svým způsobem dalo očekávat, že se něco takového jednou stane. To však nikterak nezmírňovalo hrůzu z toho, že někdo tak brutálně znásilnil její soukromí. Samozřejmě byla na takovou eventualitu dobře připravena. Doma si počínala stejně opatrně jako v kanceláři. Ten, kdo se sem vloupal, nenašel nic podstatného, tím si byla jistá. Trápil ji však ten čin sám. Někdo ji napadl. Proč? A kdo? Otázky bez okamžitých odpovědí.

Na vodu teď zapomeň, pomyslela si. Místo toho si nalila jednosladovou skotskou whisky, usrkla si a vyšla po schodech do ložnice. Posadila se na postel a skopla boty. Žilami jí však stále klokotal adrenalin, který jí nedopřál odpočinku. Vstala, přešla k toaletnímu stolku a položila sklenku. Před zrcadlem si rozepnula halenku a shodila ji z ramen. Zamířila do šatny a odsunula stranou řadu jiných blůzek, aby se dostala k volnému ramínku. Sáhla nahoru, ale uprostřed pohybu se zarazila. Srdce se jí rozbušilo silou perlíku a zamotala se jí hlava.

Na chromované tyčce ramínka visela miniaturní oprátka. A v té oprátce byly její kalhotky, stažené smyčkou jako krk odsouzence.

„Chtěli vědět, co všechno vím. Chtěli vědět, proč po nich jdu.“ Martin Lindros seděl s hlavou opřenou o sedadlo speciálně upraveného letadla. Měl přimhouřené oči. „Nejradši bych si nafackoval. Všimli si mě v Zambii, jak mi řekl ten, co mě vyslýchal. Neměl jsem o tom tušení.“

„Nemá smysl si něco vyčítat,“ konejšil ho Bourne. „Práce v terénu není tvoje doména.“

Lindros zavrtěl hlavou. „To mě neomlouvá.“

„Martine, co to máš s hlasem?“

Lindros sebou škubl. „Asi jsem celé dny křičel. Nevzpomínám si.“ Pokusil se od té myšlenky odpoutat.

Bourne si uvědomoval, že jeho přítel stále trpí posttraumatickým šokem. Dvakrát se zeptal na osud pilota Jaimeho Cowella, jako by Bournea poprvé neslyšel nebo jeho odpověď nedokázal vstřebat. Bourne se rozhodl, že o druhé helikoptéře mu neřekne, na to bude času dost. Věci se vyvíjely tak překotně, že doteď neměli čas říct si skoro ani slovo. Ve chvíli, kdy vzlétli z hory Ras Dašen, Davis ohlásil vysílačkou na letiště v Džibuti, ať povolají lékaře CIA. Za neklidného letu pak Lindros odpočíval na lehátku, kde střídavě usínal a zase se probouzel. Byl hubenější, než ho Bourne kdy viděl, tvář měl ztrhanou a zesinalou. Vousy znepokojivě změnily jeho výraz: díky nim vypadal jako jeho věznitelé.

Davis, jenž patřil k pilotní extratřídě, zvedl helikoptéru do vzduchu a doslova ji protáhl uchem jehly: trhlinou ve skučícím větru na okraji fronty. Mistrně obeplul horu a vylétl z pekla vstříc jasné obloze. Zbědovaný Lindros ležel vedle něj s kyslíkovou maskou pevně přimknutou k obličeji.

Během letu, který zrychloval srdeční pulz, se Bourne snažil zaplašit z představ strašlivě proděravělou tvář Alemova bratra.

Kéž by toho chlapce mohl pohřbít sám. Jelikož to nešlo, rozhodl se pro druhou nejlepší možnost. Nyní si vybavil kamennou mohylu, kterou Davis vztyčil, a tiše se pomodlil za zemřelého stejně jako před pár měsíci nad Mariinou rakví.

Hned po přistání v Džibutsku vyšplhal na palubu lékař CIA. Byl to mladý muž s přísným vzezřením a předčasně prošedivělými vlasy. Téměř hodinu Lindrose prohlížel a pak společně s Bournem vystoupili z vrtulníku.

„Zjevně si prožil hodně strádání,“ řekl doktor. „Má modřiny, pohmožděniny a jedno zlomené žebro. Samozřejmě trpí dehytratací. Dobrá zpráva je, že jsem nenašel známky vnitřního krvácení. Dal jsem mu kapačky se solným roztokem a antibiotiky, takže se s ním asi hodinu nemůže hýbat. Umyjte se a snězte něco bohatého na bílkoviny.“

Po tváři mu přelétl stín úsměvu. „Fyzicky bude v pořádku, ale těžko říct, co to s ním udělalo psychicky a emočně. Přesně to zjistíme až po návratu do Washingtonu, ale mezitím pro něj můžete něco udělat. Snažte se při zpáteční cestě zaměstnat jeho mozek. Pokud se nepletu, jste dobří přátelé. Mluvte s ním o věcech, které jste spolu zažili, a uvidíte, jestli si všimnete nějakých změn v jeho chování.“

„Kdo tě vyslýchal?“ zeptal se Bourne Lindrose sedícího vedle něj v letadle CIA.

Oči jeho přítele se krátce zavřely. „Jejich vůdce: Fádi.“

„Takže Fádi byl osobně na Ras Dašen.“

„Ano.“ Lindros se lehce zachvěl, jako by zafoukal vítr. „Ten náklad pro něj byl příliš důležitý na to, aby ho někomu svěřil.“

„Takže jsi na to přišel, ještě než tě zajali.“

„Ano, byl to uran. Vzal jsem si s sebou detektory radiace.“ Lindros sklouzl pohledem ke skučící temnotě za okny letadla. „Původně jsem si myslel, že Dudže šlo o jiskřiště, jenže to nemělo žádnou logiku. Proč by se zajímali o jiskřiště, pokud…“ Jeho tělem projel další náznak křeče. „Musíme předpokládat, že všechno mají, Jasone. Jiskřiště, ale co je mnohem horší, i prostředky k obohacování uranu. Musíme předpokládat, že vyrábějí jadernou bombu.“

„K tomu jsem taky došel.“

„A nejde o žádnou ‚špinavou’ bombu, která by zasáhla jen pár ulic. Ve hře je opravdová nukleární zbraň, která by dokázala zničit celé velkoměsto a ozářit okolní oblasti. Panebože, tady jde o miliony lidských životů!“

Lindros měl pravdu. Zatímco doktor v Džibutsku prohlížel Martina, Bourne zavolal řediteli CIA a podal mu stručné hlášení o Lindrosovi, jejich současné situaci a především o reálné hrozbě teroristického útoku. Teď už však nemohl dělat nic jiného než se pokusit zjistit přítelův duševní stav. „Pověz mi o svém zajetí.“

„Ono není moc o čem mluvit. Většinou jsem měl přes hlavu kápi. Možná mi to nebudeš věřit, ale já jsem se časem začal modlit, aby mi ji nesundávali, protože to znamenalo, že mě bude Fádi vyslýchat.“

Bourne věděl, že se pohybuje na tenkém ledě. Potřeboval se však dobrat pravdy, jakkoli mohla být nepříjemná. „Věděl, že jsi ze CIA?“

„Ne.“

„Řekl jsi mu to?“

„Namluvil jsem mu, že jsem z Národní bezpečnostní agentury a on to spolkl. Neměl důvod mi nevěřit. Tihle lidé házejí všechny špionážní služby USA do jednoho pytle.“

„Chtěl informace, kolik lidí z agentury na tom dělá a jaké jsou cíle akce?“

Lindros zavrtěl hlavou. „Jak říkám, zajímalo ho jen, jak to, že jsem ho sledoval, a kolik toho vím.“

Bourne na okamžik zaváhal. „A zjistil to?“

„Vím, kam tím míříš, Jasone. Byl jsem přesvědčený, že jestli podlehnu, zabije mě.“

Bourne se na chvíli odmlčel. Lindros překotně oddechoval a na čele mu vyrážel studený pot. Lékař Bournea varoval, že jestli na něj půjde moc rychle, může vyvolat nežádoucí reakci.

„Nemám zavolat doktora?“

Lindros zavrtěl hlavou. „Dej mi chvilku. Oklepu se z toho.“

Bourne zamířil do kuchyňky a připravil oběma něco k snědku. Na palubě nebyli žádní stevardi, jen doktor, pilot CIA a jeho ozbrojený kolega. Vrátil se na své místo, podal příteli talíř a usedl se svou porcí. Nějakou dobu pak mlčky jedl. Těšilo ho, že Lindros se uklidnil natolik, aby se mohl pustit do jídla.

„Pověz mi, co se dělo, když jsem byl pryč.“

„Rád bych ti řekl nějakou dobrou zprávu, ale skutečnost je bohužel taková, že tvoji lidé chytili toho obchodníka z Kapského Města, který prodal jiskřiště teroristům.“

„Hirama Cevika, ano.“

Bourne vytáhl playstation, zobrazil Cevikovu fotku a ukázal ji Lindrosovi. „To je on?“

„Ne,“ odvětil Lindros. „Proč?“

„To je muž, kterého zadrželi v Kapském Městě a převezli do Washingtonu. Uprchl, ale ještě předtím jeden z jeho lidí zastřelil Tima Hytnera.“

„Sakra. Hytner byl fajn chlap.“ Lindros poklepal na displej herní konzoly. „Kdo to teda je?“

„Myslím, že Fádi.“

Lindros nevěřil svým uším. „My jsme ho chytili, a utekl nám?“

„Už to tak bude. Na druhé straně, tohle je první náznak, jak by Fádi mohl vypadat.“

„Ukaž.“ Lindros se upřeně zadíval na snímek. Po dlouhé chvíli řekl: „Páni, vážně je to Fádi!“

„Víš to jistě?“

Lindros přikývl. „Byl u našeho zajetí. Tady má na tváři vrstvu líčidla, ale poznávám ho podle tvaru obličeje. A ty oči.“ Znovu pokýval hlavou a vrátil přístroj Bourneovi. „Určitě je to Fádi.“

„Uměl bys mi nakreslit jeho portrét?“

Lindros kývl. Bourne vstal a po chvíli se vrátil s blokem a hrstí tužek, které dostal od druhého pilota.

Když se dal Lindros do práce, Bourne se odhodlal promluvit o něčem, čeho si u něj všiml. „Martine, připadá mi, že bys mi chtěl ještě něco říct.“

Lindros vzhlédl od obrázku. „Nejspíš o nic nejde, ale…“ Zavrtěl hlavou. „Když jsem byl sám s dalším z těch, co mě vyslýchali – jmenuje se Abbud ibn Aziz a je Fádiho pravou rukou –, pořád padalo jedno jméno. Hámid ibn Ašef.“

„Toho neznám.“

„Vážně? Já myslel, že jsem ho viděl ve tvém spisu.“

„Pokud ano, muselo jít o akci Alexe Conklina. Ale jestli jsem se na ní podílel, vůbec si na to nevzpomínám.“

„Jen mi vrtalo hlavou, proč by Abbuda ibn Azize zajímala právě ta akce. Asi se to už nikdy nedozvím.“ Lindros se dlouze napil vody. Dodržoval lékařovy rady, aby odpočíval a hodně pil. „Jasone, jsem z toho možná ještě trochu mimo, ale už nejsem v šoku. Vím, že mě šéfové podrobí sérii testů, které dokonale vyhodnotí můj stav.“

„Vrátíš se do služby, Martine.“

„Určitě víš, že při rozhodování budeš hrát značnou roli. Znáš mě přece nejlíp. CIA se bude muset řídit tvým názorem.“

Bourne se neubránil smíchu. „Tak to bude změna.“

Lindros se zhluboka nadechl a s bolestným zasípáním vydechl. „Ale bez ohledu na to všechno mi musíš něco slíbit.“

Bourne pátral v jeho zesinalé tváři po náznacích, které budou nepochybně zajímat i úřady: zda mu teroristé nevymyli mozek a neproměnili ho v tikající časovanou bombu, lidskou zbraň proti CIA. Už když se Bourne vydal Lindrose hledat, trápila ho jedna děsivá otázka. Co by bylo horší? Najít svého přítele mrtvého, nebo zjistit, že se z něj stal nepřítel?

„Dudža je pevná organizace, která připomíná firmu. Zdá se, že má přístup k nekonečným zdrojům moderních zbraní, a Fádi zjevně studoval na Západě. Když to sečteme, vyjde nám, že tahle skupina je úplně jiná než ostatní teroristické sítě, proti kterým jsme bojovali,“ pokračoval Lindros. „Postavit továrnu na obohacování uranu je nesmírně drahé. Kdo by měl tolik peněz na rozhazování? Já bych to viděl na nějaký zločinecký kartel. Půjde o špinavé peníze z drog původem z Afghánistánu nebo z Kolumbie. Když ten penězovod zavřeme, znemožníme skupině obohacovat uran a získat modernější zbraně. Pošleme ji zpátky do doby železné.“ Ztlumil hlas. „V Botswaně jsem na něco narazil. Myslím, že stopa peněz pro teroristy z Dudži vede do ukrajinské Oděsy. Mám jedno jméno: Lemontov. Fjodor Vladimirovič Lemontov.“

V očích mu zajiskřilo, jako by se do nich vracel starý elán. „Uvažuj o tom, Jasone! Jediným možným způsobem, jak zničit islámskou teroristickou síť, byla až dosud infiltrace. Jenže proniknout do jádra dění je tak složité, že to nikdy nevyšlo. Teď máme konečně v rukou i jinou alternativu. Konkrétní postup, jak nejnebezpečnější teroristickou síť světa rozložit zvenčí. To bych si vzal na starost sám. A tobě bych svěřil toho chlapa, co ovládá kohoutek s penězi. Musíš co nejdřív vyrazit do Oděsy, vypátrat Lemontova a zlikvidovat ho.“

Ten rozlehlý kamenný dům byl postaven už před sto lety, a měl tedy dost času, aby se zabydlel ve zvlněných kopcích Virginie. Měl arkýřová okna, střechu z břidlicových tašek a zahradu obehnanou vysokou kamennou zdí s železnými branami se samočinným otvíráním. Podle sousedů patřil starému samotářskému spisovateli, jenž jej koupil před dvaadvaceti lety za 240 tisíc dolarů, když se úřady rozhodly, že už tu nebudou nadále provozovat ústav pro choromyslné. Uvedené skutečnosti bylo možné si ověřit v listinách uložených na místní radnici, tedy pokud by si někdo dal tu práci. Říkalo se, že dotyčný spisovatel je poněkud paranoidní. Proč by jinak byla zeď kolem domu pod proudem? Proč by zahradu hlídali dva statní a věčně hladoví dobrmani, kteří všude čenichali a zlověstně přitom vrčeli?

Sídlo ve skutečnosti patřilo Ústřední zpravodajské službě CIA. Staří zkušení agenti ho překřtili na Dům hrůzy, jelikož právě zde CIA vyslýchala své vlastní lidi. Vyprávěli o něm strašidelné vtipy, protože už jeho samotná existence je naplňovala úzkostí. A právě sem byli Lindros s Bournem odvezeni jednoho mrazivého zimního rána po svém příletu na Dullesovo letiště.

„Položte hlavu sem. Tak, správně.“

Agent CIA přiložil ruku k týlu Martina Lindrose, stejně jako to chvíli předtím učinil u Jasona Bournea.

„Dívejte se přímo před sebe,“ pokračoval agent, „a snažte se nemrkat.“

„Tohle už jsem dělal tisíckrát,“ zabručel Lindros.

Agent na něj nedbal, zapnul čtečku sítnice a sledoval, jak přístroj snímá střed Lindrosova pravého oka. Když čtečka pořídila obraz, automaticky jej porovnala se snímkem ve spise. Shoda byla dokonalá.

„Vítejte doma, pane zástupce.“ Agent se usmál a natáhl ruku. „Máte povolení vstoupit do Domu hrůzy. Druhé dveře vlevo. Pane Bourne, vy do třetích dveří vpravo prosím.“

Kývl hlavou k výtahu, který sem CIA po zakoupení statku instalovala. Jelikož jej sám ovládal, dveře už byly otevřené a kabina na ně trpělivě čekala. V nablýskaném nerezovém interiéru nebylo třeba mačkat žádná tlačítka či čísla. Výtah jezdil jen do suterénu, kde se nacházelo bludiště betonových chodeb, klaustrofobických místností bez oken a záhadných laboratoří se šikem lékařů a psychologů. Celé to připomínalo středověkou mučírnu.

Každý v CIA věděl, že skončit v Domě hrůzy nevěstí nic dobrého. Byl to dočasný domov pro přeběhlíky, dvojité agenty, neschopné špiony a zrádce.

O těchto lidech už pak nikdo neslyšel a jejich osud byl zdrojem nekonečných strašlivých dohadů.

Bourne a Lindros tedy sjeli do podzemí a vstoupili do chodby, která nejasně páchla po čisticím prostředku a kyselině. Chvíli stáli naproti sobě. Slova byla zbytečná. Podali si ruce jako gladiátoři, kteří se chystají vejít do krvavé arény, a každý šel svou cestou.

Bourne seděl na kovové židli přišroubované k betonové podlaze místnosti za třetími dveřmi vpravo. Dlouhá stropní zářivka chráněná ocelovou mřížkou bzučela jako protivný ovád na okenním skle. Její průmyslové světlo odhalovalo kovový stůl a další kovovou židli, taktéž připevněnou k zemi. V jednom rohu se nacházel nerezový záchod jako ve vězeňské cele a malé umyvadlo. Místnost byla jinak prázdná s výjimkou zrcadla na jedné stěně, jímž ho vyšetřovatelé mohli nerušeně pozorovat.

Dvě hodiny čekal jen ve společnosti zlostně bzučící zářivky. Pak se dveře náhle rozlétly. Dovnitř vstoupil jakýsi agent a posadil se na druhou stranu stolu. Vytáhl malý magnetofon, zapnul ho, otevřel desky a začal se ptát.

„Povězte mi do nejmenších podrobností, co se stalo od chvíle, kdy jste dorazil na severní úbočí Ras Dašen, až do okamžiku, kdy jste vzlétl s objektem na palubě.“

Zatímco Bourne mluvil, vyšetřovatel ho pozorně sledoval a jedinkrát nespustil oči z jeho tváře. Byl to muž středního věku a střední postavy s vysokým klenutým čelem a řídkými ustupujícími vlasy. Měl nevýraznou bradu, ale pohled jako liška. Nikdy se na Bournea nepodíval zpříma, ale sledoval ho koutky očí, jako by tím mohl tázanému lépe porozumět nebo ho alespoň zastrašit.

„Jaký byl stav objektu, když jste ho našel?“

Vyšetřovatel žádal Bournea, aby zopakoval, co už řekl. To byl běžný postup, jímž se odlišovaly lži od pravdy. Pokud vyšetřovaný lhal, dříve nebo později svou výpověď pozměnil. „Byl svázaný a měl roubík. Vypadal hrozně vyzáble – v podstatě jako teď –, jako by mu věznitelé nedávali najíst.“

„Cesta do kopce mu určitě dělala velké problémy.“

„Nejtěžší pro něj byl začátek. Myslel jsem, že ho budu muset nést. Měl ochablé svaly a energii v podstatě na nule. Dal jsem mu pár proteinových tyčinek a to pomohlo. Za necelou hodinu už měl pevnější krok.“

„Co řekl jako první?“ zeptal se vyšetřovatel s falešnou vlídností.

Bourne věděl, že čím ledabyleji je otázka položena, tím má pro tazatele větší význam. „Udělám, co bude potřeba.“

Vyšetřovatel zavrtěl hlavou. „Myslím když vás poprvé uviděl. Když jste mu vytáhl roubík z úst.“

„Zeptal jsem se ho, jestli je v pořádku…“

Vyšetřovatel zvedl oči ke stropu, jako by se nudil. „A co přesně vám na to řekl?“

Bourne zachoval kamenný výraz. „Přikývl. Neřekl ani slovo.“

Vyslýchající se zatvářil zmateně: jasný znak, že se snaží Bournea nachytat. „Jak to? Po více než týdnu v zajetí by člověk předpokládal, že něco řekne.“

„Bylo to nebezpečné. Čím míň jsme v tu chvíli mluvili, tím líp. On to věděl.“

Vyšetřovatel se na Bournea znovu podíval úkosem. „Jaká byla tedy jeho první slova?“

„Řekl jsem mu, že musíme vylézt skalním komínem, jinak se ven nedostaneme. A on na to povídá: ‚Udělám, co bude potřeba.’“

Tazatele tím příliš nepřesvědčil. „Dobře, pojďme dál. V jakém duševním stavu se podle vás nacházel?“

„Vypadal celkem dobře. Ulevilo se mu. Chtěl se odtamtud dostat pryč.“

„Nebyl dezorientovaný, netrpěl výpadky paměti? Neřekl něco divného, nemístného?“

„Ne, nic takového.“

„Působíte velice sebejistě, pane Bourne. Copak vy sám nemáte problémy s pamětí?“

Bourne věděl, že se na něj líčí návnada, a vnitřně se uvolnil. Návnady přicházely na řadu až v případě krajní nouze, když všechny ostatní metody selhaly. „Jen s věcmi ve vzdálenější minulosti. Co se dělo včera, minulý týden nebo minulý měsíc, si vybavuji úplně jasně.“

Vyšetřovatel se bez okolků zeptal: „Nevymyli mu mozek? Nezlomili ho ke spolupráci?“

„Ten muž na druhé straně chodby je starý dobrý Martin Lindros,“ odpověděl Bourne. „V letadle domů jsme se bavili o věcech, o kterých víme jen my dva.“

„Buďte prosím konkrétnější.“

„Potvrdil totožnost teroristy Fádiho. Nakreslil mi jeho portrét. To nám ohromně pomohlo. Předtím pro nás byl Fádi záhadou. Martin mi také řekl jméno Fádiho pobočníka. Je to Abbud ibn Aziz.“

Vyšetřovatel mu položil ještě dalších deset otázek, z nichž na mnohé se už jednou ptal, byť jinými slovy. Bourne všechny trpělivě zodpověděl. Nenechal se vyvést z míry.

Výslech skončil stejně náhle, jako začal. Vyšetřovatel bez poděkování či slůvka vysvětlení vypnul magnetofon, sbalil si ho spolu s poznámkami a vyšel z místnosti.

Následovalo další čekání, jež v jedné chvíli přerušil jiný agent, o něco mladší. Přinesl tác s jídlem a bez jediného slova zase zmizel.

Když se dveře znovu otevřely, podle Bourneových hodinek bylo chvíli po šesté večer – u výslechu strávil celý den!

Bourne si myslel, že je připraven na všechno, ale velice ho překvapilo, když do místnosti vstoupil ředitel CIA osobně. Zastavil se a hodnou chvíli si Bournea měřil. Bourne v jeho tváři četl svárlivé emoce, jež starému pánovi stáhly hrdlo. Musel se hodně přemáhat, aby sem vůbec přišel, a teď ze sebe nemohl vypravit ani slovo.

Nakonec přece jen řekl: „Splnil jste slib. Přivezl jste Martina domů.“

„Martin je přítel. Nemohl jsem ho nechat bez pomoci.“

„Víte, Bourne, netajím se tím, že lituju dne, kdy jsem vás potkal.“ Starý pán zavrtěl hlavou. „Ale jste pro mě záhada.“

„To jsem i sám pro sebe.“

Ředitel CIA několikrát zamžikal. Pak se otočil na podpatku a vykročil ven, aniž by za sebou zavřel. Bourne vstal. Usoudil, že může jít, a Martin též. Nic jiného ho nezajímalo. Martin úspěšně prošel vyčerpávající sérií tělesných i psychologických testů. Oba přežili nástrahy Domu hrůzy.

Matthew Lerner seděl v ředitelském křesle za ředitelským stolem v ředitelské kanceláři tajné organizace Týfón. Když uslyšel potlesk, bylo mu jasné, že se něco děje. Odvrátil se tedy od počítače, kde zrovna vymýšlel nový systém zařazování spisů.

Vstal, přešel místnost a otevřel dveře. Spatřil Martina Lindrose obklopeného pracovníky Týfónu, kteří se usmívali a nadšeně mu třásli rukou, případně ho vítali aplausem.

Lerner nemohl uvěřit svým očím. Hle, přichází Caesar, pomyslel si trpce. A proč mi šéf CIA neřekl, že se vrátil? Se směsicí odporu a závisti sledoval, jak se k němu velebený generál triumfálně blíží. Jak to, že jsi tady? Jak to, že nejsi mrtvý?

S velkou nechutí se upjatě usmál a podal mu ruku.

„Sláva hrdinům.“

Lindros opětoval jeho úsměv s mrazivou ironií. „Díky, že jste mi zahříval křeslo, Matthewe.“

Prosmýkl se kolem Lernera do své kanceláře. Tam strnul jako socha a rozhlížel se. „To už jste tady mohl rovnou nechat vymalovat.“ Když za ním Lerner vykročil dovnitř, dodal: „Stačí slovní hlášení, pak můžete jít.“

Lerner mu vyhověl a přitom si sbíral věci. Když domluvil, Lindros řekl: „Byl bych rád, kdybyste uvedl kancelář do původního stavu.“

Lerner ho na mikrosekundu probodl pohledem a pak opatrně vrátil na místo všechny fotky, obrazy i drobné osobní předměty, jež předtím schoval a doufal, že už je nikdy neuvidí. Jako zkušený velitel dobře věděl, kdy je rozumné vyklidit bojiště. Činil tak s myšlenkou, že skutečná válka teprve začala.

Tři minuty poté, co Lerner opustil kancelář Týfónu, zazvonil Lindrosovi telefon. Byl to ředitel CIA.

„To musí být rozkoš, znovu sedět za tím stolem.“

„Nemáte ani tušení,“ odpověděl Lindros.

„Tak vás tady zase vítám, Martine. A myslím to naprosto upřímně. Potvrzení cílů teroristické skupiny Dudža bylo nesmírně cenné.“

„Ano, pane. Už jsem vypracoval detailní plán, jak jim přistřihnout křídla.“

„Bravo,“ pochválil ho ředitel. „Sestavte tým a pokračujte v práci, Martine. Dokud nebezpečí nepomine, vaše akce je i akcí CIA. Od této chvíle máte neomezený přístup k veškerým zdrojům CIA.“

„Svůj úkol splním, pane.“

„Spoléhám na vás, Martine,“ řekl ředitel. „První hlášení mi můžete podat dneska u večeře. Přesně v osm.“

„Budu se těšit, pane.“

Ředitel si odkašlal. „Ehm, a jak to vidíte s Bournem?“

„Nerozumím.“

„Nehrajte to na mě, Martine. Oba víme, že ten chlap představuje riziko.“

„Zachránil mě, pane. Nikdo jiný by to asi nedokázal.“

Starý pán na Lindrosova slova nedbal. „Nacházíme se uprostřed krize nevídaných rozměrů a dopadů. Poslední věc, kterou teď potřebujeme, je nějaká neřízená střela. Chci, abyste se ho zbavil.“

Lindros si poposedl v křesle a podíval se z okna na stříbrné krupky mrznoucího deště. V duchu si připomněl, že je třeba ověřit, jestli Bourneův let nebude mít zpoždění. Do houstnoucího ticha pak pravil: „Tohle mi budete muset vysvětlit.“

„Ne ne, nic takového. Ten chlap má beztak devět životů.“ Ředitel se na okamžik odmlčel. „Já vím, že mezi vámi dvěma vzniklo určité pouto, ale to je nezdravé. Věřte mi, vím to. Uvědomte si, že jsme před třemi lety pohřbili Alexe Conklina. Je nebezpečné se k Bourneovi přibližovat, i pro vás.“

„Pane…“

„Když je to nutné, nechám vás složit ještě jeden test věrnosti. Závisí na něm vaše pokračování u Týfónu. Nemusím vám připomínat, že vám někdo dýchá na záda. Od této chvíle musíte přerušit veškeré styky s Jasonem Bournem. Z vaší kanceláře ani odjinud nedostane žádné informace – vůbec žádné. Rozumíme si?“

„Ano, pane.“ Lindros ukončil spojení.

S bezdrátovým telefonem v ruce vstal, postavil se k oknu a opřel tvář o sklo. Cítil, jak se ho zmocňuje chlad. Rány vepsané až do morku kostí ho stále trýznily stejně jako bolest hlavy, kterou lékařům CIA zatajil. Byly to živoucí připomínky toho, čím prošel a jak dlouhou cestu měl za sebou.

Vytočil číslo a přiložil telefon k uchu. „Poletí Bourne načas? Dobře. Je na Washingtonském národním? Viděli jste ho? Výborně, můžete se vrátit.“ Ukončil spojení. Vzduch byl čistý, Bourne mířil do Oděsy.

Vrátil se ke stolu, stiskl tlačítko interkomu a požádal sekretářku, aby mu okamžitě zařídila konferenční hovor se všemi agenty Týfónu v zahraničí. Když tak učinila, zapnul reproduktor v zasedací místnosti, kam svolal krizovou poradu veškerých zaměstnanců Týfónu ve Washingtonu. Sdělil jim podrobnosti o hrozícím nebezpečí a poté předestřel svůj plán. Rozdělil podřízené do čtyřčlenných skupin a zadal jim úkoly, na jejichž plnění bylo třeba neprodleně začít pracovat.

„Od této chvíle jsou všechny ostatní akce u ledu,“ rozhodl. „Naším prvořadým a jediným úkolem je vypátrat a zastavit teroristy ze skupiny Dudža. Dokud se to nepodaří, nikdo se odsud ani nehne. Zvykněte si na tyhle stěny, přátelé. Jedeme podle nouzového plánu čtyřiadvacet hodin denně.“

Jakmile se ujistil, že jeho rozkazy padly na úrodnou půdu, vyrazil za Sorayou urovnat zmatek, který způsobil Matthew Lerner. V autě otevřel mobilní telefon a navolil číslo do Oděsy.

Když se ozval známý mužský hlas, Lindros řekl: „Zařízeno. Bourne dorazí zítra ráno ve 4:40 místního času z Mnichova.“ Projel na červenou a zabočil doprava. Činžovní dům, kde bydlela Soraya, se nacházel o tři křižovatky dál. „Budete ho držet zkrátka, jak jsme se bavili… Ne, jen chci mít jistotu, že jste za pochodu nezměnili plán. Tak dobře. Přijde ke stánku, protože si bude myslet, že tam najde Lemontova. Než se dozví pravdu, zabiješ ho.“

Kniha druhá

12

V Oděse je stánek, jeden z mnoha na pláži Černého moře. Je omšelý a šedivý jako voda omývající břeh. Bourne s pomocí paklíče odemkne zámek na bočních dveřích a vkrade se dovnitř. Kde je osoba, kterou předtím nesl v náruči? Nevzpomíná si, ale vidí, že má ruce od krve. Ve vzduchu cítí násilí a smrt. Co se stalo? Ale na přemítání není čas. Někde tikají hodiny; musí pokračovat.

Kiosek by měl kypět životem, ale je klidný jako hřbitov. Vzadu se nachází kuchyně křiklavě ozářená zářivkami. Zahlédne přes sklo jakýsi pohyb, přikrčí se a vydá se na cestu mezi basami s pivem a sodovkami, jež se tyčí jako sloupy v katedrále. Spatří siluetu muže, kterého má zabít. Snažil se ho zmást a vykroutit se, ale marně.

Chystá se přiblížit ke své kořisti, když se vlevo od něj cosi mihne. Otočí se. Ze stínů k němu přichází jakási žena – Marie! Co dělá v Oděse? Jak ho našla?

„Miláčku,“ říká mu. „Pojď se mnou, pojď pryč.“

„Marie.“ Cítí, jak se mu hrudník svírá panikou. „Sem nesmíš. Je to tu nebezpečné.“

„Nebezpečné bylo už to, že jsem si tě vzala za muže, miláčku. A přece jsem to udělala.“

Prázdnotou v jeho nitru se rozléhá zoufalý nářek. „Ale ty jsi mrtvá.“

„Mrtvá? Ano, to máš asi pravdu.“ Krásu její tváře na okamžik naruší zamračený pohled. „Proč jsi tam nebyl, miláčku? Proč jsi mě i děti neochránil? Kdybys nebyl na druhém konci světa, kdybys nebyl s ní, tak bych teď žila.“

„S ní?“ Bourneovi buší srdce jako divé a zmocňuje se ho stále větší panika.

„Umíš výborně lhát, miláčku, ale mě neoklameš.“

„Jak to myslíš?“

„Podívej se na svoje ruce.“

Pohlédne na krev, jež mu zasychá v záhybech dlaní. „Čí je to krev?“ Potřebuje znát odpověď, a tak vzhlédne. Ale Marie je pryč. Zbylo jen zářivé světlo proudící na podlahu jako krev z čerstvé rány. „Marie,“ zavolá tiše. „Marie, neopouštěj mě!“

• • •

Martin Lindros byl s družinou svých věznitelů na cestě dost dlouho. Nejdřív letěl helikoptérou a po krátké přestávce malým letadlem, které udělalo nejméně jednu tankovací zastávku. Nevěděl to úplně přesně, protože buď sám od sebe usnul, nebo ho něčím uspali. Na tom však nezáleželo. Věděl, že už není na Ras Dašen, ani v severozápadní Etiopii, a dokonce ani v Africe.

Jason. Co se stalo s Jasonem? Přežil, nebo ne? Tak či onak, nenašel ho včas. Nechtěl si připustit, že by byl Jason mrtvý. Neuvěřil by tomu, ani kdyby mu to řekl sám Fádi. Na to znal Bournea příliš dobře. Vždycky se uměl dostat i z té nejhorší situace, dokázal by se snad i vyhrabat z hrobu. Jason byl naživu, Lindros to cítil.

Kladl si však otázku, jestli to není jedno. Pojal Jason podezření, že Karim al-Džamil zaujal Lindrosovo místo? Pokud se nechal oklamat, ukončil by záchrannou akci, i kdyby nakrásně přežil. A mohlo se stát ještě něco horšího. Při té myšlence Lindrose polil studený pot. Co když Jason našel Karima al-Džamila a odvezl ho zpátky do sídla CIA? Co když to Fádi od začátku plánoval?

Jeho tělo se divoce natřásalo, jak letadlem zmítaly turbulence. Opřel se o vypouklou stěnu, aby se neuhodil. Po chvíli si sáhl na obvaz, který mu zakrýval polovinu tváře. Stal se z toho už jeho zvyk. Na místě, kde míval pravé oko, zela jen prázdná jamka. V hlavě mu tepala nevýslovná bolest. Měl pocit, že mu oko hoří, i když tam už žádné neměl. Jeho novým majitelem se stal Fádiho bratr Karim al-Džamil ibn Hámid ibn Ašef al-Wahhíb. Z té myšlenky se mu zprvu dělalo tak nevolno, že musel často dávivě zvracet jako narkoman, jemuž odepřou drogu. Teď už mu bylo jen těžko u srdce.

Odebrání orgánu zaživa znamenalo hrůzu, z níž se už nikdy nemohl vzpamatovat. Při pobytu na stříbrném jezeře, kde chytal duhové pstruhy, mu hlavou několikrát bleskla myšlenka, že se zabije, vždycky ji však rychle odvrhl. Sebevražda byla řešením pro zbabělce.

Navíc se mu chtělo velice žít, už jen proto, aby se pomstil Fádimu s Karimem.

• • •

Bourne sebou škubl a probudil se. Rozhlédl se kolem a chvíli nevěděl, kde je. Pak uviděl komodu, noční stolek a zatažené závěsy. Tuctový nábytek, masivní a oprýskaný. Hotelový pokoj. Ale kde?

Vyklouzl z postele, přešel po skvrnitém koberci a roztáhl tlusté závěsy. Do obličeje i hrudi ho rázem udeřilo prudké světlo. Zamžoural do slunečních paprsků, jež se leskly na pozadí tmavě šedé vody jako turecké šavle. Černé moře. Byl v Oděse.

Zdálo se mu o ní, nebo na Oděsu vzpomínal?

Otočil se. V hlavě mu stále visel pozůstatek snu, který se roztěkal v modrém jitru jako karamel. Marie v Oděse? Vyloučeno! Tak co tedy dělala v útržku vzpomínky na… Oděsu?!

Ten střípek paměti pocházel právě z tohoto města. Už tu někdy byl. Měl za úkol zabít… Ale koho? Neměl tušení.

Znovu se posadil na pelest a promnul si oči. Stále slyšel Mariin hlas.

„Kdybys nebyl na druhém konci světa, kdybys nebyl s ní, tak bych teď žila.“ Neznělo to vyčítavě. Spíš smutně.

Co na tom záleželo, kde byl a co dělal? Šlo o to, že nebyl s ní. Marie mu volala. Myslela si, že chytila nějakou chřipku, nic víc. A pak přišel ten druhý telefonát, po kterém málem zešílel žalem. A výčitkami svědomí.

Měl ochránit své nejbližší, ale selhal stejně jako kdysi se svou první rodinou. Historie se opakovala, možná ne úplně přesně, ale tragicky podobně. Nacházel se daleko od místa neštěstí, ale to ho ironií osudu ještě víc ničilo a přivádělo na pokraj černé díry v jeho nitru. Zadíval se do ní a ucítil, jak se v něm vzdouvá to známé všeobjímající zoufalství – naléhavá potřeba ztrestat sám sebe nebo někoho jiného.

Připadal si úplně sám. Byl to hluboce znepokojivý stav, jako by vystoupil z vlastního těla, což se člověku stává ve snu. Jenže tohle žádný sen nebyl, byla to realita! Zdaleka ne poprvé ho napadlo, jestli citové rozrušení neovlivňuje jeho úsudek. Jak jinak si logicky vysvětlit některé zvláštní věci? Například skutečnost, že osvobodil Hirama Cevika z cely CIA nebo že se tu probudil a nevěděl, kde je? Na krátký a zoufalý okamžik zauvažoval, jestli ho Mariina smrt vnitřně nerozštěpila a jemné nitky, jež držely pohromadě jeho mnohotvárnou osobnost, se nepřetrhly. Nezačínám už bláznit?

Vtom mu zabzučel mobilní telefon.

„Jasone, kde jste?“ Byla to Soraya.

„V Oděse,“ vypravil ze sebe ztěžka, jako by měl ústa plná vaty.

Slyšitelně se zajíkla. „Co tam proboha děláte?“

„Lindros mě sem poslal. Jdu po stopě, na kterou mě upozornil. Myslí si, že teroristy financuje jistý Lemontov. Fjodor Vladimirovič Lemontov. Zločinecký kartel – nejspíš drogy. Říká vám to jméno něco?“

„Ne. Ale podívám se do databáze CIA.“

Krátce mu pověděla o událostech v hotelu Constitution. „Zvláštní je, že tam použili neobvyklý druh urychlovače – sirouhlík. Moje známá tvrdí, že se s ním ještě nikdy nesetkala.“

„K čemu slouží?“

„Hlavně k výrobě celulózy, karbon tetrachloridu a všech možných sirných směsí. Taky se používá jako půdní fumigant a flotační přísada při zpracování minerálů. V minulosti se dával do chladniček a hasicích přístrojů. Podle té mé známé ho použili, protože má nízký bod vznícení.“

Bourne přikývl a zahleděl se z okna na prázdný ropný tanker, který supěl z Istanbulu. „Takže to bouchne.“

„Přesně tak. To apartmá vyletělo do povětří. Byla to úplná ohnivá bouře. S tou zubní protézou jsme měli kliku, uvízla v odpadu vany a neroztavila se. Nic jiného tam nezbylo, dokonce ani mrtvola v podobě, která by se dala identifikovat.“

„Fádiho štěstí odteklo výlevkou,“ podotkl Bourne suše.

Soraya se zasmála. „Ten Lemontov mě zajímá, protože mě napadlo, že staré ledničky a hasicí přístroje se ve Spojených státech už nesmí používat, ale jinde ano. Například ve východní Evropě, na Ukrajině, v Oděse.“

„To by stálo za ověření,“ uznal Bourne a přerušil spojení.

I když už odbila jedna hodina po půlnoci, Martin Lindros seděl u počítače a zadával do něj informace. CIA se stále nacházela v režimu Mesa. Vzhledem ke krizové situaci nesměl nikdo domů. Spánek byl luxusem, který si žádný ze zaměstnanců nemohl dovolit.

Ozvalo se jemné zaklepání na dveře a pak se v nich objevila Sorayina hlava s tázavým výrazem. Pokynul jí rukou. Vstoupila dovnitř, zavřela za sebou, pak se posadila naproti němu a položila cosi na stůl.

„Co to je?“ zeptal se Lindros.

„Zubní protéza. Jedna moje známá – odbornice na žhářství z Jednotky pro vyšetřování požárů – mě přizvala k případu.“ Soraya už ho předtím zasvětila do událostí v hotelu Constitution. „Našla v apartmá Silverových věc, kterou si nedokázala vysvětlit. Tohle. Používají to mistři převleků.“

Zvedl protézu. „Ano. Jason mi něco takového jednou ukazoval. Má to člověku změnit výraz tváře.“

Soraya přikývla. „Máme dostatek důkazů, že Jakob Silver byl ve skutečnosti Fádi, že jeho bratr byl druhý terorista a společně založili ten požár.“

„Ale v tom apartmá se přece našla mrtvola. Nebyl to snad jeden ze Silverových?“

„Ano i ne. Zdá se víc než pravděpodobné, že šlo o tělo pákistánského číšníka. Ti dva pánové Silverovi nikdy neexistovali.“

„Zajímavé,“ zamumlal Lindros a obracel protézu mezi konečky prstů. „Ale to nám teď moc nepomůže.“

„Naopak.“ Soraya si vzala falešné zuby zpátky. „Pokusím se zjistit, kdo tu věcičku vyrobil.“

Lindros se na chvíli pohroužil do myšlenek.

„Před necelou hodinou jsem mluvila s Bournem,“ pokračovala Soraya.

„A?“

„Chtěl, abych mu zjistila informace o jednom drogovém mafiánovi. Jmenuje se Fjodor Vladimirovič Lemontov.“

Lindros položil lokty na stůl a spojil prsty. Pokud to dovolí, situace se mu může rychle vymknout z rukou. Co možná neutrálním tónem dodal: „A na co jste přišla?“

„Zatím na nic. Nejdřív jsem vám chtěla říct o těch falešných zubech.“

„Dobře jste udělala.“

„Díky, šéfe.“ Vstala. „Tak já si zase půjdu namáhat oči.“

„Nechte to být. Já sám jsem o tom parchantovi nic nezjistil. Ať je to kdokoli, má kolem sebe pevnou hradbu. Přesně takového člověka by Dudža využila jako svůj finanční kanál.“ Lindros se otočil zpátky k obrazovce počítače. „Chci, abyste sedla do prvního letadla směr Oděsa. Pomůžete Bourneovi.“

Soraya neskrývala překvapení. „To se mu nebude moc líbit.“

„To po něm ani nikdo nežádá,“ odsekl Lindros.

Když se Soraya natáhla po zubní protéze, Lindros ji shrábl ze stolu. „Vyřídím to sám.“

„Dovolte, pane, ale vy máte přece dost svých starostí.“

Lindros jí zapátral ve tváři. „Sorayo, chtěl jsem vám to říct osobně. Měli jsme v Týfónu špiona.“ S potěšením slyšel, že se zajíkla. Otevřel zásuvku a posunul k ní tenkou složku, kterou připravil.

Soraya ji zvedla a otevřela desky. Jakmile se do materiálů začetla, ucítila v očích horké slzy. Byl to Tim Hytner. Bourne měl přece jen pravdu. Hytner pracoval pro teroristickou organizaci Dudža.

Vzhlédla k Lindrosovi. „Proč?“

Pokrčil rameny. „Pro peníze. Všechno to tam máte. Elektronická stopa vede ke kontům na Kajmanských ostrovech. Hytner se narodil chudý jako kostelní myš. Jeho otec je v léčebně dlouhodobě nemocných, kterou by z pojištění rozhodně nezaplatil. Ani jeho matka se zrovna netopí v penězích. Každý má nějakou slabinu, Sorayo. Dokonce i váš nejlepší přítel.“

Vzal si od ní složku. „Zapomeňte na Hytnera, to je včerejšek. Máte před sebou jinou práci. Chci vás mít co nejrychleji v Oděse.“

Když Lindros uslyšel klapnutí dveří, zadíval se za ní, jako by ji skrz ně viděl odcházet. Tak, tak, pomyslel si. V Oděse zemřeš dřív, než vyčmucháš, kdo tu zubní protézu vyrobil.

13

Bourne se ubytoval v hotelu Samarin, což byl poněkud neohrabaný mastodont stojící v přístavu naproti molu, odkud vyplouvaly trajekty. Od jeho minulé návštěvy tohoto přímořského ukrajinského města vyrostl přímo u mola elegantní ultramoderní hotel Oděsa. Působil zde nemístně jako luxusní oblek Dolce & Gabana na těle bezdomovce.

Když se oholil, vykoupal a oblékl, vykročil rozlehlou ospalou halou vyzdobenou jako velikonoční klobouk ze začátku devatenáctého století. Vlastně všechno v tomto hotelu čpělo počátkem devatenáctého století, od masivního nábytku se sametovými třásněmi až po tapety s květinovým vzorem.

Snědl snídani uprostřed růžolících obchodníků ve sluncem ozářené jídelně s výhledem na přístaviště. Páchlo to tam spáleným máslem a pivem. Když mu číšník přinesl účet, Bourne se zeptal: „Kde se tady může člověk v tomhle ročním období slušně pobavit?“

Bourne mluvil rusky. I když byl na Ukrajině, za oficiální jazyk platila v Oděse ruština.

„Ibica je zavřená,“ odpověděl číšník, „stejně jako všechny kluby v Arkádii.“ Arkádie byla plážová čtvrť; v létě se nábřeží hemžilo mladými zámožnými Ruskami a turisty na lovu. „Záleží na tom, jestli dáváte přednost ženám, nebo mužům.“

„Ani jedněm,“ odtušil Bourne. Přiložil si prst k nosu a hlasitě vdechl.

„Á, tenhle obchod funguje pořád,“ řekl číšník, předčasně zestárlý hubený muž se svěšenými rameny. „Kolik toho potřebujete?“

„Víc než mi můžete sehnat. Zabývám se velkoobchodem, víte?“

„Tak to je jiná,“ pravil číšník ostražitě.

„Tohle je všechno, co potřebujete vědět.“ Bourne k němu posunul ruličku amerických bankovek.

Číšník peníze bez zaváhání shrábl. „Znáte trh Privoz?“

„Najdu ho.“

„Vajíčková řada, třetí stánek od východního konce. Řekněte Jevgeniji Fedotovičovi, že chcete hnědá vejce, jen hnědá.“

Samarin byl jako všechno ve staré Oděse postaven v neoklasicistním slohu, což znamenalo, že byl pofrancouzštělý. To mohlo těžko někoho překvapit, jelikož k zakladatelům Oděsy patřil kardinál Richelieu, který počátkem devatenáctého století jedenáct let působil jako správce města a vykonával zde i funkci hlavního architekta. A ruský básník Alexandr Sergejevič Puškin, jenž zde žil v exilu, se nechal slyšet, že v obchodech a kavárnách Oděsy cítí Evropu.

Ve stinné Primorské ulici lemované lipami Bournea okamžitě uvítal chladný vlhký vítr, který ho pleskal do obličeje a barvil tváře dočervena. Daleko na jihu visela nad mořem hustá temná mračna, z nichž se snášel na hladinu déšť se sněhem.

Slaný nádech mořské vody přinášel vzpomínky, které braly dech. Noční Oděsa, krev na rukou, život visící na vlásku, zoufalé pátrání po kořisti vedoucí až ke kiosku, kde oběť konečně našel.

Obrátil pohled směrem na pevninu, k terasám stoupajícím do kopců střežících přístav ve tvaru zahnuté turecké šavle. Podíval se do mapy, kterou mu dal stařičký hotelový recepční, a naskočil do zpomalující tramvaje jedoucí k nádraží na Italském bulváru.

Hned u nádraží se totiž nacházela tržnice Privoz, takřka bezedná studnice masa a zemědělských plodin zakrytá střechou z vlnitého plechu. Stánky byly postavené za betonovými deskami ve výšce pasu, jež Bourneovi připomínaly protiteroristické zátarasy ve Washingtonu. Tržiště obklopovaly provizorní dřevěné boudy a svinuté spacáky. Sjížděli se sem rolníci zblízka i zdaleka, a právě ti zde přespávali.

Uvnitř panovala změť zvuků, pachů a výkřiků v různých jazycích – prostá ruština, ukrajinština, rumunština, jidiš, gruzínština, arménština i turečtina. Sýrové aroma se mísilo s vůněmi čerstvého masa, kořenové zeleniny, dráždivého koření a oškubané drůbeže. Ve stáncích v takzvané Krůtí řadě Bourne viděl statné selky ve svetrech prožraných od molů a se šátky na hlavách. Pro nezasvěcené byl trh zcela nepřehledným gulášem stánků, k nimž hordy zavalitých zákazníků tiskly svá mohutná břicha.

Bourne se zeptal několika lidí, kudy má jít, a pak si proklestil cestu křikem a rykem do Vajíčkové řady. Když se zorientoval, zamířil ke třetímu stánku od konce, který byl podle očekávání obsypaný lidmi. Žena s růžovými tvářemi a její tlustý kolega – zřejmě Jevgenij Fedotovič – horlivě směňovali vejce za peníze. Bourne počkal v mužově frontě, a když na něj přišla řada, zeptal se: „Vy jste Jevgenij Fedotovič?“

Muž na něj zamžoural. „Kdo se ptá?“

„Sháním hnědá vejce, jen hnědá. Řekli mi, že mám jít sem a chtít Jevgenije Fedotoviče.“

Jevgenij zamručel, naklonil se a cosi řekl své družce. Ta pokývala hlavou, aniž by porušila nacvičený rytmus balení vajec a strkání peněz do rozměrných kapes vybledlých šatů.

„Tudy,“ pohodil Jevgenij hlavou. Oblékl si obnošený vlněný kabát, vyšel zpoza betonové bariéry a vedl Bournea ven. Přešli Sredněfontanskou ulici a vstoupili na náměstí Kulikovo Pole. Nebe mělo bílou barvu, jako by z nebes sestoupil obří mrak a zahalil celé město. Přímé světlo bez stínů bylo snem každého fotografa. Odhalovalo úplně všechno.

„Jak vidíte, tohle náměstí je ošklivé a vypadá hodně sovětsky,“ řekl Jevgenij se značnou dávkou ironie. „Ale připomíná nám minulost – hladomory a vraždění.“

Pokračoval dál, až došli k desetimetrové soše. „Moje oblíbené místo k uzavírání obchodů: u Leninových nohou. Za starých časů se tady shromaždovali komunisté.“ Jeho masitá ramena se zvedla a zase klesla. „Lepší místo nenajdete. Teď na mě Lenin shlíží jako pochybný svatý, který skončil v pekelných plamenech, aspoň doufám.“

Znovu na Bournea zamžoural. Byl cítit jako kojenec: sraženým mlékem a cukrem. Měl huňaté obočí a nepoddajné hnědé vlasy, jež se vlnily na všechny strany jako roztřepená drátěnka.

„Takže vy byste rád hnědá vejce.“

„Hodně vajec,“ přitakal Bourne. „A v pravidelných dodávkách.“

„Tak?“ Jevgenij složil svou tlustou zadnici na vápencový sokl Leninovy sochy a vyklepal černou tureckou cigaretu. Pomalu si ji zapálil, jako by prováděl nějaký náboženský rituál, a pak vdechl úctyhodnou porci kouře. Podržel ji v plicích jako hipík, který si vychutnává legendární mexickou marihuanu Acapulco Gold. „Jak můžu vědět, že nejste od Interpolu?“ sykl při výdechu. „Nebo agent SBU?“ Myslel tím Ukrajinskou bezpečnostní službu.

„Protože vám to říkám.“

Jevgenij se zasmál. „Víte, co je ironie osudu? Tohle město leží přímo u Černého moře, ale vždycky trpělo nedostatkem pitné vody. Na tom by nebylo nic až tak zajímavého, kdyby tak Oděsa nezískala své jméno. Na dvoře carevny Kateřiny se mluvilo francouzsky a nějaký vtipálek jí navrhl, aby se městu říkalo Oděsa. Tak se totiž řekne pozpátku assez d’eau. Dostatek vody, chápete? Francouzi si z nás udělali ošklivou srandu.“

„Jestli už hodina dějepisu skončila,“ zavrčel Bourne, „rád bych se sešel s Lemontovem.“

Jevgenij na něj zamžoural přes čpavý dým. „S kým?“

„S Fjodorem Vladimirovičem Lemontovem. On řídí zdejší obchody.“

Jevgenij vstal, pohlédl kamsi za Bournea, a vykročil kolem podstavce.

Bourne koutkem oka zahlédl muže věnčícího velkého dobrmana. Pes otočil podlouhlou úzkou hlavu a zabodl žluté oči do Jevgenije, jako by vycítil jeho strach.

Když došli na druhou stranu Leninovy sochy, Jevgenij řekl: „Kde jsme to skončili?“

„U Lemontova,“ připomněl mu Bourne. „Vašeho šéfa.“

„On je můj šéf?“

„Jestli pracujete pro někoho jiného, tak mi to laskavě řekněte,“ odsekl Bourne. „Já chci udělat kšeft s Lemontovem.“

Bourne vycítil, že se za ním krade další muž, ale nepohnul se a nedal to Jevgenijovi nijak najevo, dokud se mu ke kůži pod pravým uchem nepřitiskla chladná hlaveň pistole.

„Dovolte, abych vám představil Bogdana Iljiče.“ Jevgenij vykročil a rozepnul Bourneovi kabát. „Teď se konečně dozvíme pravdu, tavárišč.“ Jeho prsty zručně vytáhly z náprsní kapsy peněženku a pas.

Jevgenij ustoupil a nejdřív otevřel pas. „Jste z Moldavska? Ilias Voda?“ Zadíval se na fotografii. „Ano, jste to vy, v pořádku.“ Obrátil stránku. „Přijel jste z Bukurešti.“

„Zastupuji rumunské klienty,“ vysvětlil mu Bourne.

Sledoval, jak Jevgenij prohledává peněženku a zkoumá různé doklady včetně řidičského průkazu a oprávnění k vývozu a dovozu. To byl dobrý nápad, pomyslel si Bourne. Až se vrátí domů, musí Deronovi ještě jednou poděkovat.

Nakonec mu Jevgenij peněženku i pas vrátil. S pohledem upřeným na Bournea vytáhl mobil a naťukal místní číslo.

„Nový zákazník,“ ohlásil stručně. „Ilias Voda, prý dělá pro Rumuny.“ Na chvíli vzdálil telefon od ucha a zeptal se Bournea. „Kolik?“

„Je to Lemontov?“

Jevgenijova tvář potemněla. „Kolik?“

„Sto kilo hned.“

Ukrajinec na něj ohromeně zíral.

„A jestli všechno klapne, příští měsíc dvakrát tolik.“

Jevgenij poodstoupil, otočil se k Bourneovi zády a znovu promluvil do telefonu. Po chvíli se vrátil zpět. Mobil už měl v kapse.

Jevgenij opět pokývl hlavou a Bogdan oddálil pistoli od Bourneova ucha a schoval ji pod dlouhý vlněný kabát, který mu vlál kolem kotníků. Byl to muž s býčí šíjí a černými vlasy, jež měl ulízané na patku, takže vzdáleně připomínal Hitlera. Jeho oči byly jako dva acháty blyštící se na dně hluboké studny.

„Zítra večer.“

Bourne se na něj pevně zadíval. Neměl času nazbyt, a tak chtěl vývoj urychlit. S každým dnem i hodinou se Fádi a jeho banda přibližovali k použití jaderné zbraně. V Jevgenijově tváři však viděl chladný výraz ostříleného profesionála. Nemělo cenu pokoušet se sejít s Lemontovem dřív. Zkoušeli ho, jestli je tak protřelý jako oni. Bourne věděl, že Lemontov chce získat čas, aby ho mohl sledovat, než ho konečně přijme. Protestovat proti tomu bylo přinejmenším pošetilé, působil by jako slaboch.

„Sdělte mi čas a místo,“ řekl Bourne.

„Po večeři. Buďte připraven. Někdo vám zavolá do pokoje. Bydlíte v Samarinu, že?“

Ten číšník, který mu řekl Jevgenijovo jméno, pomyslel si Bourne. „Číslo pokoje asi nepotřebujete.“

„To opravdu ne.“

Jevgenij natáhl ruku. Když ji Bourne sevřel, řekl mu: „Gaspadin Voda, přeji vám hodně štěstí ve vašem počínání.“ Nepřestával Bourneovi tisknout dlaň. „Dostal jste se na naši oběžnou dráhu. Jste buď přítel, nebo nepřítel, nic mezi tím. Musím vám připomenout, že pokud se pokusíte za jakýmkoli účelem navázat s kýmkoli spojení, stává se z vás nepřítel. Druhou šanci nedostanete.“ Krátce vycenil své zažloutlé zuby. „Pokud zradíte, nedostanete se z Oděsy živý, to vás mohu ujistit.“

14

Martin Lindros mířil s deskami v ruce na spěšně svolanou poradu do kanceláře ředitele CIA, když mu zabzučel mobilní telefon. Byla to Anna Heldová.

„Dobrý den, pane Lindrosi. Nastala změna plánu. Pan ředitel vás čeká dole v Tunelu.“

„Díky.“

Lindros ukončil spojení a stiskl tlačítko DOLŮ. Tunel se přezdívalo podzemnímu parkovišti, kde stála flotila služebních aut a kam směli jen mechanici ze seznamů schválených CIA, a to pouze pod dohledem ozbrojených agentů v neprůstřelných vestách.

Sjel tedy výtahem do Tunelu, kde ukázal průkaz jednomu ze strážců. V podstatě šlo o ohromný železobetonový bunkr odolný proti bombám i proti požáru. Na ulici odsud vedla jediná výjezdová rampa, která se dala během mžiku na obou koncích uzavřít. Na betonu předla obrněná ředitelská limuzína Lincoln s otevřenými zadními dveřmi. Lindros se do nich sklonil a usedl do měkkého koženého sedadla vedle šéfa CIA. Dveře se bez jeho pomoci zavřely a elektronicky uzamkly. Šofér s brokovnicí na něj kývl a v příští chvíli vyjela z podlahy přepážka, jež uzavřela oba cestující v prostorné zadní části vozu. Okna měla kouřový nádech, aby nikdo neviděl dovnitř, ale pasažéři měli přehled o dění venku.

„Přinesl jste oba spisy?“

„Ano, pane.“ Lindros přikývl a podal mu desky.

„Dobrá práce, Martine.“ Starý pán svraštil tvář. „Předvolal si mě Potus.“ Potus se mezi lidmi z bezpečnostních složek přezdívalo prezidentovi Spojených států. „Jsem zvědav, jak moc nepříjemná ta schůzka bude. Přece jen se nakupilo dost vnějších i vnitřních problémů.“

Jak se ukázalo, setkání opravdu nebylo nijak příjemné. Zaprvé, starého pána neuvedli do Oválné pracovny, ale do Válečné místnosti tři patra pod zemí. Zadruhé, prezident nebyl sám. Kolem oválného stolu uprostřed betonového sálu sedělo celkem šest lidí. Osvětlení poskytovaly pouze obří obrazovky, jež blikaly na všech čtyřech stěnách a ukazovaly proměnlivé obrazy vojenských základen, průzkumných leteckých misí i digitální vojenské simulace, to vše v závratně rychlém sledu.

Ředitel CIA znal některé z hráčů, které proti sobě měl. Ostatní mu prezident představil. Úplně vlevo seděl Luther LaValle, špionážní vládce Pentagonu, mohutný chlap s vrásčitým vypouklým čelem a prořídlými šedomodrými štětinami místo vlasů. Vedle něj prezident představil Jona Muellera, vysokého představitele ministerstva pro bezpečnost, muže s orlím zrakem, z jehož naprosté strnulosti ředitel vycítil nebezpečí. Muže po jeho levici dobře znal: byl to ministr obrany Bud Halliday. Pak přišel na řadu prezident, drobný švihák se stříbrnými vlasy, otevřenou tváří a bystrým duchem. Vlevo od něj seděl poradce pro otázky národní bezpečnosti, tmavovlasý úředník s kulatými rameny a pronikavýma roztěkanýma očima, kvůli nimž starému pánovi připomínal hlodavce. Skupinu uzavíral obrýlený muž, který se jmenoval Gundarsson a pracoval v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii.

„Když už jsme se všichni tak hezky sešli,“ začal prezident bez obvyklých okras či řečnických úvodů, „pojďme rovnou k věci.“ Jeho zrak spočinul na řediteli CIA. „Nacházíme se uprostřed krize nevídaných rozměrů. Všichni jsme byli informováni o situaci, ale věci jdou rychle dopředu, a tak bychom uvítali aktuální zprávy, Kurte.“

Starý pán přikývl a otevřel spis věnovaný teroristické organizaci Dudža. „Návrat mého zástupce Martina Lindrose povzbudil celou CIA, ale hlavně nám přinesl další informace o pohybu hledaných teroristů. Nyní máme potvrzeno, že Dudža operovala v Simienských horách na severozápadě Etiopie, kudy přepravovala uran a jiskřiště určená k odpálení jaderné nálože. Na základě analýzy přepisů posledních telefonátů teroristů zaměřujeme místo, kde podle nás obohacují uran.“

„Výborně,“ řekl LaValle. „Jakmile zjistíte přesné souřadnice, nařídíme chirurgicky přesný vzdušný úder a vybombardujeme ty šmejdy tak dokonale, že se vrátí do doby kamenné.“

„Pane řediteli,“ ozval se Gundarsson, „víme jistě, že Dudža opravdu má kapacitu k obohacování uranu? K získání obohaceného uranu pro jedinou jadernou bombu přece potřebujete vysokou odbornost, ale navíc i továrnu vybavenou mimo jiné tisíci odstředivek.“

„Jistě to nevíme,“ odpověděl ředitel rázně, „ale máme očité svědectví zástupce Lindrose i agenta, který ho přivezl zpátky, že Dudža skutečně obchoduje s uranem a jiskřišti.“

„Dobře, dobře,“ řekl LaValle, „ale všichni přece víme, že uranový koncentrát je levný a celkem snadno dostupný. Jenže ke zbraním od něj vede ještě velice dlouhá cesta.“

„Souhlasím. Nalezené stopy však napovídají, že Dudža operuje s oxidem uraničitým v prášku,“ řekl ředitel CIA. „Na rozdíl od koncentrátu je tato látka jediný krok od jaderných zbraní. V každé slušnější laboratoři by se dala přeměnit na kov. Proto musíme brát plány teroristů se vší vážností.“

„Pokud to všechno nejsou dezinformace,“ vedl si LaValle svou. Rád vystavoval na odiv svou nespornou moc, a tím ostatní dráždil. Přímo se v tom vyžíval.

Gundarsson si okázale odkašlal. „Já souhlasím s panem ředitelem. Představa teroristické organizace s oxidem uraničitým v rukou mě děsí. Pokud je ve hře přímá hrozba atomovou bombou, nemůžeme si dovolit ji jen tak přejít.“ Sáhl do aktovky po svém boku a vytáhl svazek papírů, které rozdal přítomným. „Jaderná zbraň, ať už je to třeba takzvaná špinavá bomba, má určitou velikost, technické parametry a neměnné součásti. Dovolil jsem si vyhotovit seznam spolu s podrobnými nákresy, které ukazují rozměry, parametry a typické znaky. Poslal bych je všem bezpečnostním silám ve všech větších městech Ameriky.“

Prezident pokýval hlavou. „Kurte, chci, abyste na to dohlédl.“

„Samozřejmě, pane prezidente,“ odpověděl ředitel CIA.

„Okamžik, pane řediteli,“ nedal se LaValle. „Ještě bych se rád vrátil k tomu druhému agentovi, o němž jste se zmínil. K Jasonu Bourneovi. To on měl prsty v útěku nebezpečného teroristy. To on odvedl vězně z cely bez patřičného povolení, říkám to správně?“

„To je čistě vnitřní záležitost, pane LaValle.“

„Myslím si, že alespoň v této místnosti by měla otevřenost převážit nad vzájemnou řevnivostí,“ prohlásil zpravodajský vládce Pentagonu. „Upřímně řečeno, kladu si otázku, jestli se Bourneovi dá vůbec něco věřit.“

„Vy už jste s ním měl problémy dřív, viďte, pane řediteli?“ nadhodil ministr Halliday.

Ředitel CIA vypadal zcela netečně jako v polospánku. Ve skutečnosti jeho mozek pracoval na plné obrátky. Věděl, že nadešel okamžik, který očekával. Ocitl se pod soustředěnou palbou. „A co má být?“

Halliday se upjatě usmál. „Nezlobte se, pane řediteli, ale dovolím si tvrdit, že ten člověk je černou ovcí vaší organizace, státu, zkrátka nás všech. Umožnil důvodně podezřelé osobě uprchnout z vazby CIA a přitom ohrozil životy nevímkolika nevinných občanů. Musíme ho zkrotit, čím dřív, tím líp.“

Ředitel CIA odmítl ministrova slova mávnutím ruky. „Nemůžeme se vrátit k aktuální otázce, pane prezidente? Dudža…“

„Ministr Halliday má pravdu,“ pokračoval však LaValle. „Jsme ve válce proti teroristům. Nemůžeme si dovolit jen tak propustit jednoho z nich. Právě to se ovšem stalo, a tak bych od vás velice rád slyšel, jaké kroky proti Jasonu Bourneovi podnikáte.“

„Pan LaValle to říká dobře, pane řediteli,“ pravil ministr Halliday svou nejúlisnější texasštinou. „Ta lapálie na Arlingtonském mostě na nás vrhla špatné světlo před veřejností a pro nepřítele znamenala morální vzpruhu ve chvíli, kdy si to můžeme nejméně dovolit. Vzhledem k tomu, že o život přišel jeden z vašich…“ Luskl prsty. „Jak se jmenoval?“

„Timothy Hytner,“ pomohl mu šéf CIA.

„Správně, Hytner,“ pokračoval ministr, jako by potvrzoval ředitelovu odpověď. „Nezlobte se, pane řediteli, ale na vašem místě bych se mnohem víc staral o vnitřní bezpečnost.“

Na tuto chvíli ředitel CIA čekal. Otevřel tenčí ze dvou spisů, které mu Martin Lindros předal v Tunelu. „Abych to uvedl na pravou míru, zrovna jsme uzavřeli vnitřní vyšetřování záležitostí, které jste právě nadnesl, pane ministře. Zde je náš jednoznačný závěr.“ Posunul vrchní stránku přes desku stolu a sledoval, jak si ji Halliday opatrně vzal.

„Než si to pan ministr přečte, v kostce vás seznámím s obsahem.“ Ředitel si propletl prsty a předklonil se jako profesor přednášející studentům. „Zjistili jsme, že jsme měli uvnitř CIA špiona. Jak se jmenoval? Timothy Hytner. To on dostal od Sorayi Mooreové echo, že vězně odvádějí z cely. To on zavolal vězňovy komplice a napomohl mu tak k útěku. Ke své smůle však dostal smrtelný zásah, který byl původně určen slečně Mooreové.“

Ředitel CIA přejížděl pohledem po jednotlivých tvářích v místnosti. „Jak říkám, vnitřní bezpečnost máme pod kontrolou a teď se můžeme plně soustředit na hlavní úkol: zastavit teroristy a pohnat je před soud.“

Nakonec spočinul zrakem na ministru Hallidayovi. Byl si jistý, že původcem útoku je právě on. Dostal varování, že Halliday s LaVallem se chtějí nabourat do oblasti tradičně ovládané CIA, a tak se postaral, aby se o něm začaly šířit nepodložené zvěsti. Během posledních šesti měsíců při setkáních v kongresu, na obědech a večeřích s kolegy i rivaly záměrně předstíral záchvaty nejistoty, deprese a chvilkové dezorientace. Cílem bylo vyvolat zdání, že už je starý, přestává zvládat svou práci, a tudíž může konečně posloužit jako terč politického ataku.

A skutečně, intrikáni vystoupili ze stínu, přesně jak doufal. Jedna věc ho však zneklidňovala: Proč se ho prezident nezastal? Co když to s tím předstíráním přehnal? Co když pučisté prezidenta přesvědčili, že už dál nedokáže řídit CIA?

Telefon zazvonil přesně dvacet minut po půlnoci. Bourne ho zvedl a uslyšel mužský hlas, který mu sdělil, ať přijde na roh třetí ulice od hotelu. Na přípravu měl celé hodiny. Shrábl tedy kabát a vyšel ze dveří.

Noc byla příjemná, vítr foukal jen slabě. Před měsícem dorostlým do tří čtvrtin občas proplul chuchvalec oblaku. Měsíc vypadal působivě: byl úplně bílý a jasný, jako by ho člověk sledoval dalekohledem.

Bourne se zastavil na rohu, ruce volně svěšené u boků. Den a půl od setkání s Jevgenijem trávil jen prohlížením města. Neustále brouzdal ulicemi, díky čemuž si udělal dobrý přehled, kdo ho sleduje, kolik jich je a jak dlouhé mají směny. Zapamatoval si jejich tváře a v případě potřeby by je poznal klidně i v tisícihlavém davu. Měl rovněž spoustu času pozorovat jejich metody a zvyky. Dokázal by napodobit kteréhokoli z nich. S jiným obličejem by mezi ně klidně mohl patřit. To by však vyžadovalo víc času, a toho se mu zoufale nedostávalo. Jedna věc mu dělala starosti: byly chvíle, kdy by přísahal, že mu pronásledovatelé nejsou v patách – zrovna si měnili směny nebo je pro ukrácení chvíle setřásl. Během těchto přestávek mu však důkladně vybroušené instinkty napovídaly, že ho sleduje někdo jiný. Jeden z Lemontovových osobních strážců? Těžko říct, nikdy nikoho nezahlédl.

Uslyšel za sebou hrdelní zabručení naftového motoru. Neotočil se. Převody hrozivě zaskřípěly a v příští chvíli před ním zastavila maršrutka – mikrobus s pevně stanovenou trasou. Dveře se otevřely a Bourne nastoupil.

Zadíval se do achátových očí Bogdana Iljiče. Raději se ho nezeptal, kam jedou.

Maršrutka je vysadila na počátku Francouzské třídy. Vykročili po kočičích hlavách pod vzrostlými akáty, jež mu připadaly tak povědomé. Na konci dlážděné ulice se tyčila stanice lanovky, která jezdila k pláži. Cítil, že už tam někdy byl.

Bogdan zamířil ke stanici. Bourne už se za ním chtěl vydat, když ho nějaký šestý smysl přiměl otočit se. Všiml si, že jejich řidič neodjel. Hrbil se v sedadle s mobilním telefonem u ucha. Jeho oči těkaly na obě strany, ani na chvíli však nespočinuly na Bourneovi či Bogdanovi.

Dopravu k moři zajišťovaly dvoumístné kabinky v křiklavých barvách zavěšené na vrzajícím ocelovém laně vysoko nad stromy a hustými křovisky, mezi nimiž vedly klikaté pěšiny a strmé schody klesající k pláži Otrada. V rozpuku léta byla pláž obsypaná dobronzova opálenými vyznavači slunce, v tomto ročním období, kdy vlhký písek bičoval prudký mořský vichr, však zela v podstatě prázdnotou, navíc byla pokročilá noční hodina. Bourne natáhl krk nad železným zábradlím a spatřil velkého žíhaného boxera, který skotačil ve světle zelené pěně ozářené měsícem nedaleko svého pána. Byl to štíhlý muž v klobouku se širokou krempou a s rukama vraženýma do obřích kapes objemného tvídového kabátu. Ze dvou plechově znějících reproduktorů vyšlehl závan šíleného ruského popu, který však zase rychle utichl. „Otočte se. Ruce do výše ramen.“

Bourne splnil Bogdanův příkaz. Jeho velké ruce ho začaly proklepávat ve snaze najít zbraň či mikrofon, jímž by mohl nahrát průběh obchodu a usvědčit Lemontova. Bogdan nakonec cosi zamručel, odstoupil a zapálil si cigaretu. Z jeho očí se vytratil veškerý život.

Když vkročili do stanice lanovky, Bourne uviděl přijíždět černé auto. Vystoupili z něj čtyři muži. Obchodníci oblečení v levných oblecích východoevropského střihu. Zdálo se však, že se ve svých úborech příliš necítí. Rozhlédli se kolem, protáhli se a zívli, znovu se rozhlédli a tentokrát na něm všichni ulpěli pohledem. Bournem projel další blesk vzpomínky. Tohle už také někdy zažil.

Jeden z obchodníků vytáhl digitální fotoaparát a začal ostatní fotit. Ozval se ryčný smích spolu s drsnými mužskými vtípky.

Zatímco obchodníci šprýmovali jako turisté, Bourne s Bogdanem čekali, až k betonové stanici dojede červená kabinka. Bourne stál k hloučku mužů zády.

„Bogdane Iljiči, sledují nás.“

„Samozřejmě, že nás sledují, ale překvapuje mě, že mi to říkáte.“

„Proč?“

„Máte mě za hlupáka?“ Bogdan vytáhl pistoli Mauser a ledabyle ji na Bournea namířil. „Jsou to vaši. Dostal jste varování. Druhou šanci nedáváme. Lanovka už je tady. Nastupte si, tavárišč. Až vyjedeme nad stromy, oddělám vás.“

Ředitel CIA pracoval v Knihovně, kde ho přesně v 17:33 navštívil Lerner. Knihovna byla rozlehlá, zhruba čtvercová místnost s vysokým stropem. Žádné knihy se v ní však nenacházely. Ani jeden svazek. Veškeré střípky dat, historie, komentářů, strategie a taktiky – stručně řečeno, kolektivní moudrost bývalých i současných ředitelů a zaměstnanců CIA – byly převedeny do digitální podoby a uloženy na ohromné vzájemně propojené harddisky speciálního serveru. Obvod místnosti lemovalo šestnáct počítačů.

Starý pán si vyhledal soubory se jménem Abú Sarif Hámid ibn Ašef al-Wahhíb. Šlo o akci Alexe Conklina, podle ředitelových informací jedinou, kterou se Bourneovi nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce. Dotyčný byl majitelem nadnárodní společnosti na zpracování ropy, výrobu chemikálií, železa, mědi, stříbra, oceli a podobně. Firma s názvem Integrated Vertical Technologies sídlila v Londýně, kam se její šéf přestěhoval ze Saúdské Arábie. Vzal si totiž Holly Cargillovou, Angličanku z horních vrstev, s níž měl později dva syny a dceru.

CIA se na Hámida ibn Ašefa zaměřila. Conklin nakonec poslal Bournea, aby ho zlikvidoval. Bourne se za ním vydal do ukrajinské Oděsy, kde nastaly komplikace. Bourne Saúda postřelil, ale nezabil. S pomocí rozsáhlé sítě kompliců se Ibn Ašefovi podařilo pláchnout a Bourne měl co dělat, aby se z Oděsy dostal živý.

Lerner si odkašlal. Ředitel se otočil.

„Á, Matthew, posaďte se.“

Lerner si přitáhl židli a sedl si. „Vrtáte se ve starých ranách, pane?“

„Ta věc s Hámidem ibn Ašefem? Snažil jsem se vypátrat, co se stalo s rodinou. Je starý pán ještě naživu, nebo zemřel? A jestli žije, kde je? Brzy po zásahu v Oděse převzal společnost jeho mladší syn Karim al-Džamil. Brzy nato starší syn Abú Ghází Nadír al-Džamuh zmizel, možná proto, aby se postaral o Hámida ibn Ašefa. To by odpovídalo saúdské kmenové tradici.“

„A co dcera?“ zeptal se Lerner.

„Sára ibn Ašefová. Je nejmladší ze sourozenců. Pokud je nám známo, je nábožensky vlažná jako její matka. Ze zřejmých důvodů jsme si ji nikdy nevzali na mušku.“

Lerner se přisunul blíž. „Máte nějaký důvod, proč se o tu rodinu teď zajímáte?“

„Je to velká neznámá, která mi nedá spát. Jde o jediný Bourneův neúspěch a ve světle posledních událostí je to dost aktuální téma.“ Chvíli jen tak seděl, hleděl kamsi do prostoru a přemítal. „Nařídil jsem Lindrosovi, aby přerušil s Bournem veškeré styky.“

„To bylo moudré rozhodnutí, pane.“

„Vážně?“ Ředitel na něj vrhl temný pohled. „Myslím, že jsem udělal chybu. A chci, abyste ji napravil. Martin pracuje dnem i nocí a snaží se s Týfónem vypátrat Fádiho. Vy dostanete jiný úkol. Najdete Bournea a zneškodníte ho.“

„Prosím?“

„Nehrajte si na citlivku,“ zpražil ho šéf CIA. „Sledoval jsem, jak jste stoupal po kariérním žebříku. Vím, že se vám v terénu dařilo. Dělal jste černou práci. A co je ještě důležitější, dokážete vytlouct informace i ze skály.“

Lerner nic neřekl, což byl svým způsobem souhlas. Jeho mlčení však neznamenalo, že by horečně neuvažoval. Tak tohle je pravý důvod, proč mě povýšil, napadlo ho. Reorganizace CIA je mu ukradená. Zajímají ho moje schopnosti. Sháněl člověka zvenčí na černou práci, kterou nemůže svěřit vlastním lidem.

„Takže k věci.“ Starý pán vztyčil ukazovák. „Mám toho arogantního parchanta až po krk. Od chvíle, co k nám přišel, sleduje vlastní cíle. Někdy mi připadá, že my pracujeme pro něj. Podívejte se, jak odvedl Cevika z cely. Měl k tomu své důvody, na to můžete vzít jed, ale nikdy nám je dobrovolně neprozradí. A stejně tak nevíme, co se vlastně stalo v Oděse.“

Lernera to zaskočilo. Napadlo ho, jestli starého pána nepodcenil.

„Snad mi nechcete tvrdit, že Bourne o té akci nepodal hlášení.“

Ředitel se zatvářil dotčeně. „Samozřejmě, že podal, stejně jako všichni ostatní. Ale tvrdil, že si nic nepamatuje – ani ň. Martin mu uvěřil. Já ne.“

„Stačí říct. Já už z něj pravdu dostanu, pane.“

„Nic si nenamlouvejte, Lernere. Bourne se radši zabije, než by vám něco řekl.“

„Jednu věc jsem se v terénu naučil: každý se dá zlomit.“

„Bourne ne. Věřte mi. Ne, chci ho odstranit. Tak to bude nejlepší.“

„Ano, pane.“

„Nikomu ani muk, ani Martinovi. Zachránil Bourneovi krk už tolikrát, že bych to nespočítal. Ale teď má smůlu. Říkal, že s Bournem skončil. Tak ho běžte najít.“

„Provedu.“ Lerner svižně vstal.

Ředitel zvedl hlavu. „Ještě něco, Matthewe. Bez těch informací se nevracejte.“

Lerner neochvějně opětoval jeho pohled. „A když úkol splním?“

Starý pán dobře věděl, že to nebude tak jednoduché. Opřel se, spojil prsty a poklepával jimi, jako by se pohroužil do hlubokého zamyšlení. „Možná nedostanete to, co chcete,“ řekl nakonec. „Ale mohl byste dostat to, co potřebujete.“

Bourne nastoupil do úzké kabinky, Bogdan hned za ním. Lanovka vyjela ze stanice a zhoupla se nad strmým vápencovým útesem.

„Myslel jsem, že ti chlapi jsou od vás.“

„Nechtějte mě rozesmát.“

„Jsem tady sám, Bogdane Iljiči. Chci uzavřít obchod s Lemontovem, nic víc.“

Oči obou mužů se do sebe na okamžik zaklesly. Jejich vzájemné nepřátelství bylo doslova hmatatelné. Bogdanův vlněný kabát páchl plísní a cigaretovým kouřem. Na klopách měl vločky lupů.

Kabel sténal v ocelových kolech, jež se jim otáčela nad hlavami. Čtveřice mužů na poslední chvíli naskočila do posledních dvou kabinek. Dál dělali hluk, jako by byli opilí.

„Pád z téhle výšky byste nepřežil,“ poznamenal Bogdan vlídně. „Nikdo by ho nepřežil.“

Bourne sledoval muže, kteří se vezli za nimi.

Moře bylo neklidné. Přístavem se loudaly tankery, trajekty stejně jako rackové seděly nehybně na hladině. Mrazivý měsíční svit v dálce ozařoval vrcholky vln.

Po pláži pelášil boxer. Uprostřed šedého písku zvedl hlavu. Jeho hranatý čenich byl potřísněný pěnou a kousky mořských chaluh. Zaštěkal, ale pán ho hned umlčel poklepáním po boku. Právě procházeli pod dřevěným molem, jehož nazelenalé pilíře v přílivu vrzaly. Vlevo se rýsoval labyrint dřevěných trámů podpírajících část terénu, kterou někdy v minulosti podemlela voda. Za ním se táhla řada tmavých kiosků, barů a restaurací sloužících letním davům. Za pozvolnou křivkou pláže, asi kilometr na jih, sídlil jachtařský klub, v němž plála světla jako v menší vesnici.

Čtyři muži v lanovce dorazili na pláž.

„Něco se musí udělat,“ řekl Bogdan.

Bourne okamžitě poznal, že jde o další zkoušku. Pohledem si ověřil, že muži znenadání zmizeli, samozřejmě však věděl, že musí být někde na pláži. Možná se ukrývali v dřevěné konstrukci podpírající úbočí nebo v jednom ze stánků s občerstvením.

Natáhl ruku. „Dejte mi tu pistoli a já po nich půjdu.“

„Myslíte, že bych vám svěřil zbraň? Nebo vám snad uvěřil, že je opravdu zastřelíte?“ vyštěkl Bogdan. „Jestli půjdeme na lov, tak oba.“

Bourne přikývl. „Já už jsem tu byl, vyznám se tady. Pojďte za mnou.“ Vykročili po písku úhlopříčně od příboje. Bourne sklonil hlavu do labyrintu, zvedl kus dřeva a praštil s ním o trám, aby posoudil jeho pevnost. Podíval se, jestli Bogdan bude protestovat, ale ten jen pokrčil rameny. Měl přece pistoli.

Kradli se stinným prostorem a tu a tam se skláněli, aby se neudeřili hlavou o nízké klády.

„Kde se máme sejít s Lemontovem? Je to blízko?“ zašeptal Bourne.

Bogdan se tiše zasmál. V očích se mu stále zračily pochyby.

Bourne vytušil, že to bude asi na palubě jedné z jachet kotvících v přístavišti. Znovu se pozorně zadíval do přítmí. Věděl, že se blíží k prvnímu stánku, tedy k místu, kde už kdysi byl.

Opatrně postupovali kupředu, Bourne krok před Bogdanem. Měsíc odrážející se od písku natahoval své bledé prsty i do tohoto podzemního světa plného mohutných podpěr, nosníků a trámů. Nacházeli se víceméně rovnoběžně s molem, těsně před prvním z kiosků.

Bourne koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb, kradmý a nenápadný. Nezměnil směr, neotočil hlavu, jen pohnul očima. Zprvu neviděl nic než změť stínů. Pak si v hranatých prostorách všiml jakési křivky, jež mohla patřit pouze člověku. Jeden, dva, tři. Poznal je všechny. Muži na ně čekali roztažení v šeru jako důmyslná pavučina.

Věděli, že sem přijde, jako by mu uměli číst myšlenky. Ale jak je to možné? Neblázní už z toho? Zdálo se, že ho vzpomínky vedou k rozhodnutím plodícím chyby a nebezpečí.

Co mohl dělat? Zastavil se, začal couvat, ale okamžitě ucítil v boku hlaveň Bogdanovy pistole, jež ho poháněla kupředu. Jel v tom Bogdan s nimi? Podílel se na plánu, jímž ho chtěl nepřítel vlákat do léčky?

Bourne zničehonic vyrazil doleva k pláži. V běhu divoce kroutil trupem a mrštil kusem dřeva ve směru Bogdanovy hlavy. Ukrajinec se mu snadno vyhnul, ale zpozdil se s výstřelem a Bourne skočil za trám chvíli před tím, než ho kulka mohla zasáhnout. Namísto toho jen odštípla pár třísek.

Bourne naznačil pohyb doprava, ale rozběhl se na druhou stranu a přitom dělal delší kroky pravou nohou, aby Bogdan nemohl odhadnout jeho tempo. Třetí výstřel udělal Bourneovi zubatou díru v kabátu, který za ním vlál. V příští chvíli však dorazil k prvnímu pilíři mola a vklouzl do stínu.

Bogdan se zrychleným dechem vyrazil za mužem, který si říkal Ilias Voda. Jeho ohrnuté rty odhalovaly zuby zaťaté usilovným během po pláži, jež byla směrem k molu čím dál podmáčenější. Boty měl zevnitř i zvenčí obalené pískem, který mu ulpíval i na cípech kabátu.

Moře bylo ledové. Nechtělo se mu do něj, náhle však zahlédl kořist a hnal se bezhlavě dál. Voda mu stoupla ke kolenům a brzy mu pleskala o stehna. Přicházel příliv, který značně ztěžoval jeho postup. Musel bojovat, aby…

Najednou uslyšel zleva jakýsi ostrý zvuk a otočil se. Ta zatracená voda mu stahovala kabát dlouhý po kotníky, takže musel zpomalit a občas dokonce ztrácel rovnováhu. Ve chvíli, kdy zakopl a ztratil vládu nad svým tělem, mu blesklo hlavou, proč Voda běžel právě tudy. Věděl, že mu kabát bude překážet, a proto ho úmyslně vlákal do moře.

Začal sprostě nadávat, ale hned se zase opanoval a zaťal zuby. V měsíčním svitu uviděl tři ze čtyř obchodníků. Měli vytasené pistole a běželi jako o závod přímo k němu.

Utíkal dál. Muž v čele zamířil a vystřelil.

Bourne si těch chlapů naštěstí všiml dřív než Bogdan. Byl už téměř u Ukrajince, když první střela odštípla kus nejbližšího pilíře. Bogdan se k němu chtěl otočit, ale přitom uklouzl. Bourne ho vytáhl nahoru a otočil, aby byl mezi ním a ozbrojenci.

Další z mužů namířil a vypálil. Kulka se zaryla do Bogdanova levého ramene a cukla s ním dozadu a doleva. Bourne na to byl připraven – zaujímal pevný postoj jako v bojových uměních: nohy rozkročené na šířku boků, kolena lehce pokrčená, trup uvolněný a nachystaný k akci. Jeho síla vycházela z podbřišku. Znovu strhl Bogdanovo tělo před sebe jako živý štít. Trojice mužů se přiblížila. Došli téměř až k vodě, rozestoupení v trojúhelníku. V jasném světle měsíce je Bourne viděl velice zřetelně.

Další střela zasáhla Ukrajince do břicha. Zlomil se v pase, ale Bourne ho znovu napřímil a namířil pistolí, kterou Bogdan stále svíral v ruce. Přikryl svým ukazovákem Bogdanův prst a stiskl spoušť. Chlap vpravo, nejblíž k němu, se skácel čelem k zemi. Třetí projektil se zaryl Bodganovi do stehna, to už však Bourne vypálil další střelu. Muž uprostřed odlétl dozadu a rozpřáhl ruce.

Bourne táhl Bogdana doprava. Dvě další rány jen o pár centimetrů minuly Ukrajincovu hlavu. Poté vystřelil Bourne, avšak minul. Třetí muž se k nim zprudka rozběhl, přitom divoce kličkoval a pálil, jenže se ocital v čím dál silnějším příboji a voda mu podrážela nohy. Bourne ho střelil mezi oči.

Bourneovi ještě zvonilo v uších, když si uvědomil lehký pohyb: Bogdan vytáhl druhou pistoli, kterou měl schovanou pod kabátem. Tu první ztratil někde v černé vodě zbarvené obláčky jeho vlastní krve. Bourne ho sekl hranou ruky a pistoli mu vyrazil. Zmizela v neklidném moři.

Bogdan zvedl ruce a pekelnou silou mu sevřel hrdlo. Přicházející vlna srazila Bournea na kolena. Ukrajinec toho využil a snažil se nahmatat palci ohryzek, v tu chvíli ho však Bourne udeřil do jedné ze střelných ran. Bogdan trhl hlavou dozadu a zařval jako zvíře.

Bourne vstal, zavrávoral a pak mu zasadil poslední úder. Bogdan narazil bokem hlavy do pilíře a z úst mu vytryskla krev.

Chvíli na Bournea jen tak civěl. Koutky jeho rtů se zvedly v nepatrném úsměvu.

„Lemontov,“ vydechl.

Kromě vln ostře narážejících do dřevěných sloupů nebylo nyní na pláži nic slyšet. Žádné vrčení lodního motoru ani jiný pozemský zvuk. Vzápětí se však jako varovný signál ozvalo kňučivé psí zaštěkání.

Bogdan se chrčivě rozesmál.

Bourne ho chytil pod krkem. „Co je tady sakra k smíchu?“

„Lemontov.“ Ukrajincův hlas byl tenký a slabý, jako když z nafukovacího balónku uniká vzduch. Obracel oči v sloup, ale nechtěl vydechnout naposledy, dokud něco neřekne. „Žádný Lemontov není.“

Bourne vycítil, že se k němu kdosi rychle blíží ze stínu, a pustil mrtvolu do vody. Otočil se doleva. Ten čtvrtý muž!

Pozdě. Ucítil v boku palčivou bolest a pak nával tepla. Útočník začal otáčet nožem v ráně. Bourne ho od sebe oběma rukama odstrčil, nůž vyjel ven a uvolnil proud krve.

„Měl pravdu,“ sdělil mu chlap. „Honil jste se za duchem. Lemontova jsme si vymysleli.“

„Kdo jste?“

Útočník vykročil kupředu. Měsíční svit pronikající mezi prkny mola odhalil podivně povědomou tvář.

„Vy mě nepoznáváte, Bourne?“ Jeho úsměv byl krutý a zlý.

Bourne si ohromeně vybavil tvář, kterou mu nakreslil Martin Lindros.

„Fádi.“

15

„Na tuhle chvíli jsem čekal dlouho,“ řekl Fádi. V jedné ruce držel pistoli Makarov, ve druhé zkrvavenou dýku s vlnitou čepelí.

„Konečně vám znovu můžu pohlédnout do tváře.“ Bourne cítil, jak se mu vlny vzdouvají kolem stehen. Pevně přitiskl levou ruku k boku ve snaze zastavit krvácení. „Konečně se vám můžu pomstít.“

„Pomstít,“ zopakoval Bourne. V ústech měl kovovou pachuť a najednou se ho zmocnila palčivá žízeň. „Za co?“

„Nedělejte, že to nevíte. Nemohl jste zapomenout – tohle ne.“

Sílící příliv s sebou přinášel chomáče mořských řas a chaluh. Aniž by Bourne spustil z Fádiho oči, ponořil pravou ruku pod vodu, nabral hrst plovoucího zeleného odpadu a bez varování jej hodil Fádimu na hlavu. Ten naslepo vystřelil a téměř ve stejné chvíli ho chuchvalec chaluh a řas zasáhl do obličeje.

Bourne se dal na útěk, jenže příliv, který byl jeho spojencem proti Bogdanovi a Fádiho mužům, ho nyní zradil. Z boku ho zasáhla vlna tak silná, že se bolestně zakymácel a sundal ruku z rány, takže krev začala znovu volně téct.

Fádi se rychle vzpamatoval. Rozběhl se ve vlnách k Bourneovi a přitom ho pevně držel na mušce a současně mával ve vzduchu vlnitou dýkou, jíž jej chtěl zjevně rozčtvrtit.

Bourne v sobě zmobilizoval všechny síly a snažil se před Fádim utéct, další vlna ho však plnou silou zasáhla do zad a srazila ho vstříc blížící se čepeli.

V té chvíli se ozvalo hrdelní zvířecí zavrčení. Žíhaný boxer proskákal vodou a vrazil svalnatým tělem do Fádiho pravého boku. Udivený Fádi se skácel do vody. Boxer se na něj vrhl, sápal se po něm předními tlapami a zlověstně přitom cvakal čelistmi.

„Rychle, rychle!“

Bourne uslyšel šeptavý hlas vycházející z temnoty pod molem. V příštím okamžiku ucítil, jak ho objímá útlá, ale silná ruka a táhne ho směrem doleva klikatou cestou mezi pilíři obrostlými mechem a pak ven do měsíční záře. Zajíkl se: „Musím se vrátit a…“

„Teď ne.“ Ten tichý hlas byl naprosto rezolutní. Vycházel z úst štíhlého muže s kloboukem se širokou střechou, kterého předtím viděl na pláži. Byl to boxerův pán. Když hvízdl, pes přiběhl z útrob mola a brodil se k nim vodou.

Vtom začaly kvílet sirény. Někdo z nedalekého jachtařského klubu zřejmě slyšel opakovanou střelbu a zavolal policii.

Bourne se tedy za podpory svého zachránce belhal dál. Při každém kroku mu v noze mučivě tepalo, jako by mu Fádi stále kroutil čepelí dýky v ráně. S každým úderem srdce ztrácel další krev.

Když se Fádi s dávením a prskáním vynořil nad hladinu, první věc, kterou zarudlýma očima uviděl, byl Abbud ibn Aziz, jenž se nakláněl přes nízké zábradlí plachetnice plující se zhasnutými světly. Lehce nachýlená loď využila větru od moře, a tak se mohla přiblížit k pevnině, aniž by najela na mělčinu, což by dokázal málokterý motorový člun.

Abbud ibn Aziz natáhl silnou snědou ruku; čelo měl starostlivě svraštěné. Když se Fádi vyškrábal na palubu, Abbud cosi zavolal. Kolega, který už byl u plachet, vzal za ráhno a plachetnice se začala vzdalovat od břehu.

Měli nejvyšší čas. Když se otočili, Fádi si uvědomil, co vyvolávalo Abbudovy obavy. Výběžek pevniny obepluly tři policejní čluny a spěchaly k molu.

„Ke klubu jachtařů to stihneme,“ řekl Abbud Fádimu do ucha. „Než to tam stačí prohledat, loď už bude bezpečně zakotvená.“ O zbylých třech mužích se nezmínil. Nebyli tam a rozumělo se, že ani nepřijdou. Byli mrtví.

„Co Bourne?“ zeptal se.

„Je raněný, ale žije.“

„Jak vážně?“

Fádi si lehl na záda a stíral si krev z tváře. Ten zatracený pes ho pokousal na třech místech včetně pravého bicepsu, který byl v jednom ohni. Oči mu v měsíčním světle žhnuly jako vlkovi. „Dost vážně. Možná bude mít trvalé následky jako můj otec.“

„To by si zasloužil.“

Světla z klubu jachtařů na přídi se rychle blížila. „Ty dokumenty.“

Abbud ibn Aziz mu podal balíček zabalený v nepromokavém voskovaném plátně.

Fádi si paklík vzal, odvrátil se a plivl do vody. „Ale je to dostatečná pomsta?“ Zavrtěním hlavy si na tu otázku sám odpověděl. „Neřekl bych. Zasloužil by víc.“

„Tudy, tudy!“ říkal Bourneovi do ucha naléhavý hlas. „Nezpomalujte, už to není daleko.“

Není to daleko? podivil se Bourne. Tři kroky mu připadaly jako celý kilometr. Dýchal jen s námahou a nohy měl jako kamenné sloupy. Dělalo mu čím dál větší obtíže je přimět k pohybu. Zalévaly ho vlny vyčerpání, tu a tam ztrácel rovnováhu a padal dopředu. Poprvé tím svého zachránce překvapil. Chvíli ležel obličejem ve vodě, než ho druh znovu zdvihl do vlhké oděské noci. Od toho okamžiku byl onoho mokrého osudu ušetřen.

Pokusil se zvednout hlavu, aby se podíval, kde jsou a kam jdou. Ale strastiplná pouť vodou ho příliš unavovala. Jeho společník mu byl podivně povědomý a tato myšlenka se mu rozpínala v hlavě jako olejová skvrna, pod kterou neviděl, a nemohl tak říct, co je ten člověk vlastně zač. Někdo z jeho minulosti. Někdo…

„Kdo jste?“ zasípal.

„Teď musíme jít!“ naléhal šeptavý hlas. „Musíme pokračovat dál. Policie je nám v patách.“

Znenadání si uvědomil světla tančící ve vodě. Zamžikal. Ne, ne ve vodě, ale na vodě. Vlnami rozmazané odrazy elektrického osvětlení. Kdesi vzadu v mozku se mu rozezvučel varovný zvon. Jachtařský klub!

Zvláštně povědomý společník ho však nasměroval k pevnině dřív, než se dostali k severnímu konci bludiště mol, kotvišť a dřevěných lávek. S nezměrným úsilím vyklopýtali do příboje. Jednou padl Bourne na kolena. Chtěl vztekle vstát, ale neznámý ho zadržel na místě. Pak ucítil, jak se mu kolem trupu omotává cosi měkkého tak pevně, že málem přestal dýchat. Dokolečka dokola, až to přestal počítat. Tlak splnil svůj účel. Přestal krvácet, ale když se konečně vztyčil a vykročil pískem, objevila se drobná skvrnka, jež se pomalu rozšiřovala a vsakovala se do látky. Krvavou stopu však na suché zemi nezanechával. Ať byl jeho společníkem kdokoli, byl důvtipný a odvážný.

Na pláži si uvědomil přítomnost boxera, mohutného skvrnitého psa se vznešeným výrazem šlechtice. Minuli konec řady stánků. Na vnitrozemské straně pláže se nad nimi tyčila holá skála, tichá a zachmuřená. Přímo před sebou uviděl tmavě zelenou dřevěnou bednu na visací zámek, do níž se schovávaly plážové slunečníky.

Boxer krátce a pronikavě zakňučel a začal úzkostně škubat zadkem.

„Rychle! Rychle!“

V předklonu se kradli kupředu. Od moře doléhalo dunění silných lodních motorů a pláž vpravo od nich se znenadání rozžehla pronikavou září reflektorů z policejních člunů. Paprsky přejely po písku a mířily přímo k nim. Za chvíli budou odhaleni.

Vrhli se za skříň se slunečníky a schoulili se k ní. Pátravé paprsky sem vzápětí dorazily. Na okamžik, který drásal nervy, se skříňka ocitla přímo uprostřed reflektorů. Pak světla pokračovala dál.

Z policejních člunů se však ozývaly výkřiky a Bourne viděl, že další oddíl policistů proniká do jachtařského klubu. Muži v ocelových helmách a těžkých vestách třímali poloautomatické pušky.

Společník Bournea naléhavě dloubl; rozběhli se k úpatí útesu. Když zdolávali horní část pláže, Bourne si připadal jako nahý v trní. Věděl, že by neubránil ani sebe, natož oba.

Pak ucítil postrčení do zad a padl čelem do písku, jeho druh vedle něj. Nocí se roztančily další světelné meče směřující kolmo na reflektory z moře. Několik policistů, kteří byli v jachtařském klubu, pročesávalo pláž baterkami. Paprsky přelétly necelých dvacet centimetrů kolem dvou ležících těl. Bourne koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb. Oddíl policistů seskakoval z mol do písku. Mířili přímo k nim.

Bourne uposlechl tichého společníkova znamení a bolestně se vplížil do stínu holé skály, kde se krčil čekající pes. Když se otočil, všiml si, že jeho zachránce si svlékl kabát a zametá jím stopy, jež po sobě v písku zanechali.

Supivě vstal a zakymácel se na vratkých nohou jako zápasník, který má za sebou mnoho kol proti silnějšímu protivníkovi.

Jeho společník vkleče svíral tlustá železná madla jakéhosi poklopu. Křik nabral na síle. Policisté se blížili.

Sklonil se kolegovi na pomoc a spolu pak zvedli mříž. Někdo už předem odstranil šrouby.

Společník ho postrčil dovnitř, zatímco mu boxer vzrušeně poskakoval u boku. Když se i druhý muž sklonil dovnitř, široký klobouk mu spadl z hlavy. Otočil se, aby ho sebral, a přitom mu měsíc ozářil tvář.

Bourne se prudce nadechl, čímž odpálil explozi bolesti.

„Vy!“

Člověk, který ho zachránil a byl mu svým chováním tolik povědomý, totiž vůbec nebyl muž.

Byla to Soraya Mooreová.

16

V 18:46 začal Anně Heldové vibrovat mobil. Byl to její osobní telefon, dárek od Miláčka, nikoli služební přístroj CIA. Když ho uchopila, černý kryt byl zahřátý od vnější strany jejího stehna, kde ho tajně nosila. Na displeji se objevila zpráva jako od neviditelného ducha: ZA DVACET MINUT V JEHO BYTE.

Srdce se jí rozbušilo a krev v žilách se vařila. Ten vzkaz totiž svým způsobem psal skutečně duch: její Miláček. Tak on se vrátil.

Namluvila řediteli, že musí na prohlídku ke gynekologovi, čemuž se musela v duchu zasmát. Každopádně se nad tím nepozastavil. Centrála CIA připomínala nemocniční ambulanci: od chvíle, kdy Lindros vyhlásil krizový stav, tu všichni pracovali nonstop.

Vyšla z budovy, přivolala taxi a nechala se vysadit kousek od křižovatky Dupont Circle. Zbytek cesty zdolala pěšky. Vysoká měsíčná obloha bez větších mraků přinášela ostrý vítr, který podtrhoval pocit chladu. Anna vrazila ruce do kapes a navzdory počasí cítila vnitřní teplo.

Byt se nacházel ve Dvacáté ulici, konkrétně v historickém čtyřpodlažním domě z devatenáctého století, který v neokoloniálním stylu navrhl Stanford White. Bzučák ji vpustil do dřevěných dveří se šikmo vsazeným sklem. Za nimi se prostírala táflovaná chodba protínající přímo střed budovy a končící u zadních dveří ze dřeva a skla, jež vedly do úzkého nehostinného prostoru mezi budovami sloužícího jako privátní parkoviště.

Zastavila se u řady poštovních schránek a konečky prstů přejela přes sklápěcí mosaznou lištu s číslem 401 a jménem MARTIN LINDROS.

Pak pokračovala do čtvrtého patra, došla ke krémovým dveřím a položila ruku na jejich masivní dřevo. Zdálo se jí, že cítí jemné chvění, jako by ten byt, tak dlouho opuštěný, hučel novým životem. Tělo jejího Miláčka, teplé a elektrizující, zaplavovalo pokoje za těmi dveřmi energií a teplem, jako když přes okenní sklo zasvítí slunce.

Vybavila si okamžik jejich posledního loučení. Způsobil jí ostrou bolest, jakou člověk zakouší, když se za mrazivé noci prudce nadechne. Vystřelila jí mezi žebra a zasadila jí do srdce další ránu. Tenkrát však ta bolest byla jiná, protože dobře věděla, že ho přinejmenším devět měsíců neuvidí. Vlastně už to bylo skoro jedenáct. Nešlo však jen o otázku času, jakkoli trýznivou, ale také o vědomí změn, které se odehrají.

Samozřejmě, že ten strach odložila do skříně ve vzdálených zákoutích své mysli, avšak nyní přede dveřmi tohoto bytu pochopila, že s sebou to závaží nechtěně vláčela po celé měsíce.

Předklonila se, přitiskla čelo k natřenému dřevu a vzpomínala na jejich loučení.

„Vypadáš ustaraně,“ řekl jí tehdy. „Říkal jsem ti přece, že se nemusíš bát.“

„Copak to jde?“ odpověděla. „Ještě nikdy to nikdo nedělal.“

„Vždycky jsem se pokládal tak trochu za průkopníka.“ Povzbudivě se na ni usmál. Když viděl, že to nepomáhá, sevřel ji v náruči. „Krajní situace si žádají krajní řešení. To bys měla chápat.“

„No jo, máš pravdu.“ Zachvěla se. „Ale stejně si nemůžu pomoct a musím se ptát, co s námi bude na… na druhé straně.“

„Proč by se mělo něco změnit?“

Pohlédla mu do očí. „Ty víš proč,“ zašeptala.

„Ne, nevím. Uvnitř zůstanu úplně stejný. Musíš mi věřit, Anno.“

A teď tedy byla – oni oba – na druhé straně. Nadešla chvíle pravdy, která odhalí, jak se za posledních pár měsíců změnil. Věřila mu, to jistě. Strach, s nímž dosud žila, se však nyní uvolnil a sklouzl jí do podbřišku. Chystala se vstoupit do neznáma. Na něco takového nebylo možné se připravit a ona se opravdu bála, že ho najde úplně změněného. Že už to nebude její Miláček.

Zastyděla se za své obavy, otočila mosaznou koulí na dveřích a zatlačila. Nechal odemčeno. Když vstoupila do předsíně, připadala si jako hinduistka, jež má dávno předurčenou cestu a žije v sevření osudu. Jak moc se vzdálila od příkladné výchovy, kterou jí rodiče poskytli. I za to vděčila svému Miláčkovi. Jistě, šla mu naproti, její revoltě však chyběl směr. On ji dokázal zkrotit a přetvořit v soustředěný paprsek světla. Neměla se čeho bát.

Už se chystala zavolat, když uslyšela jeho hlas, naříkavý nápěv, který tak dobře znala. Zdálo se, že se line vzduchem jen k jejím uším. Našla ho v ložnici na jednom z Lindrosových koberců, jelikož svůj vlastní si samozřejmě přinést nemohl.

Klečel na kolenou. Měl bosé nohy, na hlavě bílou čapku a skláněl se tak hluboko, že se čelem tiskl k nízkému vlasu koberce. Byl otočený k daleké Mekce a modlil se.

Zůstala nehnutě stát, jako by ho každý pohyb mohl vyrušit, a nechala se skrápět arabštinou jako jemným deštíkem. Plynně ji ovládala – znala řadu nářečí, čímž ho také při prvním setkání zaujala.

Konečně modlitba dospěla ke konci. Vstal, a když ji uviděl, usmál se tváří Martina Lindrose.

„Vím, co chceš vidět nejdřív,“ hlesl arabsky a stáhl si košili přes hlavu.

„Ano, ukaž mi všechno,“ odpověděla tímtéž jazykem.

Měla před sebou tělo, které tak dobře znala. Hltala očima jeho břicho a hruď. Pak zamířila vzhůru a setkala se s jeho pohledem – v pravém oku měl novou sítnici. Obličej Martina Lindrose včetně Lindrosovy sítnice. To ona mu obstarala fotografie i snímky oka, jež tuto proměnu umožnily. Teď si tu tvář prohlížela tak, jak to v práci udělat nemohla, i když kolem ní dvakrát procházel cestou do ředitelské kanceláře. To na sebe jen krátce kývli a pozdravili se, jako by se setkala se skutečným Martinem Lindrosem.

Nestačila žasnout. Tvář byla dokonalá – doktor Andursky odvedl skvělou práci. Přeměna dopadla tak, jak slíbil, ba dokonce lépe.

Zvedl ruce k obličeji, dotkl se modřin, odřenin a šrámů a tiše se zasmál. Měl ze sebe radost. „,Drsné zacházení’ mých ‚věznitelů’ splnilo účel. Zakrylo zbytky jizev, které zanechal Andurského skalpel.“

„Džamile,“ zašeptala.

Jmenoval se Karim al-Džamil ibn Hámid ibn Ašef al-Wahhíb. Karim al-Džamil znamenalo „Karim Krásný“. Dovolil Anně, aby mu říkala Džamile, když jí to dělalo radost. Nikdo jiný by si na takovou věc nedovolil ani pomyslet, natož ji vyslovit.

Aniž by spustila oči z jeho tváře, shodila ze sebe kabát i sako, rozepnula si košili a pak i sukni. Stejným pomalým a rozvláčným pohybem si svlékla podprsenku a stáhla kalhotky. Stála tu jen v lodičkách s vysokým podpatkem, lesklých punčochách, krajkových podvazcích a s rozechvělým srdcem sledovala, jak ji hltá očima.

Vykročila z měkké hromádky svého šatstva a zamířila k němu.

„Stýskalo se mi,“ řekl.

Vstoupila do jeho náruče, přilnula k němu nahou kůží, a když se přitiskla ňadry k jeho hrudi, z hloubi hrdla zasténala. Začala mu přejíždět dlaněmi po svalech a konečky prstů kopírovat záhyby jeho těla, které si zapamatovala už první noci, kterou spolu strávili v Londýně. Dávala si načas. Nespěchal na ni, uvědomoval si, že je v roli slepce, který se ujišťuje, že vstoupil na známé území.

„Pověz mi, jaké to bylo.“

Karim al-Džamil zavřel oči. „Šest týdnů to hrozně bolelo. Doktor Andursky se nejvíc bál infekce, dokud se naroubovaná kůže a svaly nezahojí. Nikdo kromě něj a jeho lidí ke mně nemohl. Chodili ke mně jen v gumových rukavicích a s rouškami přes obličej. Ládovali do mě antibiotika. Po výměně sítnice jsem dlouho nemohl otevřít pravé oko. Na víčko mi dali tampon a přelepili to sterilní gázou. První den jsem se nesměl ani pohnout a dalších deset dní jen omezeně. Nemohl jsem spát, takže mi museli dávat sedativa. Ztratil jsem pojem o čase. Píchali mi do žil různé věci, ale bolest neustupovala. Byla jako moje druhé srdce, které nepřestává bít. Obličej jsem měl jako v ohni. V pravém oku jako bych měl zabodnutý nůž, který jsem nemohl vytáhnout. Tak takové to bylo, jestli tě to zajímá.“

To už po něm však šplhala jako po stromě. Spustil ruce, chytil ji za hýždě a přitiskl ke zdi, zatímco ona mu pevně obepnula boky nohama. Nahmatal opasek a stáhl si kalhoty. Byl tak tvrdý, že to bolelo. Kousl ji, až vykřikla bolestí. A další výkřik přišel, když prudce vrazil pánví nahoru.

• • •

V kuchyni pak nahá Anna s příjemným mravenčením po celém těle nalila do dvou křišťálových číší šampaňské. Do obou následně vhodila jahodu a sledovala, jak se syčivě houpají na hladině. Kuchyně se nacházela na západní straně domu, odkud byl výhled na dvůr mezi domy.

Podala Karimovi jeden z pohárů. „Barvou pleti mi připomínáš tvoji matku.“

„Chvála Alláhovi. Bez její anglické krve bych se za Martina Lindrose v životě nemohl vydávat. Jeho pradědeček pocházel z města v Cornwallu ani ne osmdesát kilometrů od matčina rodinného statku.“

Anna se zasmála. „Tomu se říká ironie osudu.“ Tak dlouho se nemohla dotýkat jeho kůže, že by ho teď nejraději laskala pořád. Odložila číši na žulovou kuchyňskou desku, chytila ho a škádlivě zatlačila, až se opřel o okno. „Nemůžu uvěřit, že jsme tady spolu. Nemůžu uvěřit, že jsi živý a zdravý.“

Karim al-Džamil ji políbil na čelo. „Tys o mém plánu pochybovala.“

„To víš, že jo. A taky jsem se bála. Připadalo mi to strašně… riskantní a složité.“

„Všechno je otázka pohledu. Musíš se na to dívat jako na hodiny. Ty plní jednoduchou funkci: odměřují vteřiny a minuty. A když přijde celá, odbijí. Je to prosté, ale spolehlivé. To proto, že uvnitř je řada důmyslných koleček, dokonale zabroušených a naleštěných, a když ta se dají do pohybu, přesně do sebe zapadnou.“

V té chvíli si všiml, že se zahleděla kamsi za něj a oči se jí rozšířily hrůzou.

Otočil se a podíval se z okna na parkoviště mezi domy. Bok po boku tam stály dva moderní americké vozy. Auto obrácené na sever mělo spuštěný motor. Oba řidiči měli stažené okénko. Bylo jasné, že se spolu baví.

„Co je?“

„To budou určitě policajti,“ zašeptala. „Třeba si jen chtěli normálně popovídat.“

„Ne ne, něco mi…“

Anna se zarazila v polovině věty. Jeden z mužů se vyklonil z okna natolik, že ho poznala.

„To je Matthew Lerner. Sakra!“ Zachvěla se. „Nestihla jsem ti to říct, ale vloupal se mi do domu, všechno prohledal a ve skříni mi nechal oprátku, do které stáhl moje kalhotky.“

Karim al-Džamil se zakuckal smíchem. „Má smysl pro humor, to se musí nechat. Podezírá tě?“

„Ne. Kdyby něco větřil, šel by za ředitelem. Chce mě jen odklidit z cesty. Něco mi říká, že to dělá proto, aby se mohl vydrápat do ředitelského křesla.“

Muži na parkovišti už si zřejmě řekli, co potřebovali. Lerner vyrazil pryč a na místě zůstal jen ten druhý. Nenastartoval motor, ale zapálil si cigaretu.

„Každopádně tě nechává sledovat. Naše bezpečnost je v ohrožení.“ Karim al-Džamil se odvrátil od okna. „Obleč se. Máme práci.“

Ve chvíli, kdy plachetnice doplula ke klubu jachtařů, naskákali policisté na palubu a začali vše prohledávat, jak měli ve zvyku. Kapitán i ostatní námořníci, Abbuda ibn Azize nevyjímaje, se tvářili vyplašeně a ukázali doklady snaživému poručíkovi, jenž se vzápětí otočil k Fádimu.

Ten mu bez jediného slova a sebemenšího náznaku strachu podal dokumenty, které měl od Abbuda ibn Azize. Byl v nich zapsán jako generálmajor Viktor Leonidovič Romančenko z ukrajinské kontrarozvědky SBU. Přiložené rozkazy podepsal generál-plukovník Igor P. Smeško, náčelník SBU.

Fádiho pobavilo, když viděl, jak ten samolibý policejní poručík náhle zpozorněl a z tváře mu zmizela veškerá krev. Byla to blesková proměna: z pána se rázem stal sluha.

„Snažím se dopadnout nebezpečného vraha, který prchá před spravedlností,“ řekl Fádi a vzal si zpět mistrně padělané dokumenty. „Ty čtyři muže na břehu zavraždil on, takže vidíte sám, co dovede a že s ním není legrace.“

„Já jsem poručík Kove. Plně se podřídíme vašemu velení, pane generálmajore.“

Fádi rychlým krokem odvedl poručíka a jeho podřízené z plachetnice. „Musím vás varovat,“ prohodil přes rameno. „Jestli toho uprchlíka někdo zabije, osobně ho zastřelím. Oznamte to všem svým mužům. Ten zločinec je můj.“

Detektiv Bill Overton seděl ve svém voze a kouřil. Byl uvolněný a měl lepší náladu než kdy jindy. Tuhle tajnou práci pro Lernera mu seslalo samotné nebe. Až splní úkol, získá místo na ministerstvu pro bezpečnost, po němž tolik toužil. Overton věděl, že mu to Lerner neslíbil jen tak nadarmo. Byl to velice mocný muž. Jasně řekl, co po něm chce, a jeho slovo platilo. Detektiv měl jediné zadání: dělat to, co mu Lerner nařídí, a neptat se proč a nač. To mu nedělalo žádné potíže. Bylo mu úplně jedno, co má Lerner za lubem. Zajímalo ho jen to, že ten chlap je jeho vstupenkou na ministerstvo.

Overton přežvykoval filtr cigarety. Ministerstvo pro něj znamenalo všechno. Co měl na světě jiného? Ženu, která mu byla lhostejná, matku s alzheimerem a děti, které jeho nenáviděná bývalá manželka naočkovala proti němu. Kdyby neměl svou práci, neměl by vůbec nic.

Ostatně, u příslušníků bezpečnostních složek to byla spíš přednost.

Overton sice kouřil a přemítal, na svůj výcvik však nezapomněl. Přesně každých patnáct vteřin kontroloval bezprostřední okolí. Vybral si místo, odkud měl přes pevné dveře ze skla a dřeva dobrý výhled na vstupní halu až k přednímu vchodu. Byla to ideální poloha, které hodlal maximálně využít.

Uviděl, že Anna Heldová vystupuje z výtahu. Otočila se a vykročila chodbou k zadnímu východu. Starostlivě chmuřila tvář; měla naspěch. Pozoroval, jak chvatně vyšla ze dveří. Vypadala uplakaně. Když se přiblížila, všiml si, že má zarudlý a opuchlý obličej. Co se jí stalo?

To ho nemuselo zajímat. Měl za úkol ji sledovat na každém kroku a v příhodnou chvíli ji vyděsit – najet jí z boku do auta nebo ji přepadnout na nějaké opuštěné ulici. Aby na to jen tak nezapomněla, kladl mu Lerner na srdce. Parchant bez citu, pomyslel si Overton. Obdivoval ho.

Když Anna prošla kolem, vystoupil z auta, odhodil cigaretu a s rukama v kapsách kabátu se za ní vydal, samozřejmě v bezpečném odstupu. Mezi domy se nikdo nepohyboval. Jen ta ženská a on. V žádném případě ji nemohl ztratit.

Jeho kořist došla na konec průchodu mezi budovami a zahnula na Massachusetts Avenue. Overton prodloužil krok, aby mu neutekla.

V tu chvíli ho však cosi srazilo bokem tak prudce, že ztratil rovnováhu a udeřil se hlavou o zeď sousedního domu. Měl před očima hvězdičky, přesto instinktivně sáhl po služebním revolveru. Dostal však takovou ránu do zápěstí, že nemohl pohnout rukou. Po polovině tváře mu stékala krev, ucho měl téměř utržené. Otočil se a uviděl mužskou postavu, která se nad ním výhružně tyčila. Na rukou a kolenou se snažil dosáhnout na revolver, neznámý ho však silně nakopl do žeber a obrátil ho jako bezmocnou želvu.

„Co… co to má…?“

Neviděl nic než rozmazané šmouhy. V příští chvíli na něj útočník namířil zbraň opatřenou tlumičem.

„Ne.“ Overton zamžikal do nelítostné tváře svého vraha. „Ne prosím,“ zaškemral a styděl se přitom za vlastní zbabělost.

Najednou mu zalehly uši, jako by ponořil hlavu do vody. Kdokoli jiný by ten tichý zvuk pokládal za diskrétní zakašlání, jemu však zněl tak hlasitě, že by dokázal roztrhnout svět vedví. Pak se mu do mozku zaryla kulka a nebylo nic než strašlivé všeobjímající ticho.

„Teď vám hlavně musíme sehnat doktora. Ale jak?“ řekla Soraya, když s Bournem vsadili mříž zpět na místo.

Z pláže slyšeli výkřiky policistů. Teď už jich bylo víc. Policejní čluny možná zastavily u klubu jachtařů a jejich osazenstvo se připojilo k pátrání. Skrz mříž viděli silné reflektory křižující okolím. V tomto nedokonalém osvětlení si Soraya poprvé zblízka prohlédla Bourneovu ránu.

„Je hluboká, ale vypadá docela čistě,“ sdělila mu. „Zjevně nezasáhla žádný orgán. Jinak byste už natáhl bačkory.“ Trápila ji otázka, kolik ztratil krve, a jak je tudíž zesláblý. Na druhé straně však věděla, že dokázal naplno fungovat šestatřicet hodin s kulkou zarytou v rameni.

„Byl to Fádi,“ řekl jí.

„Cože? On je tady?“

„Fádi mě bodl. Ten boxer…“

„Oleksandr.“ Při vyřčení svého jména pes nastražil uši.

„Poslala jste ho na Fádiho.“

Jsou úplně sami v nepřátelském obklíčení, uvědomila si Soraya. Jako by nestačilo, že se pláž hemží ukrajinskými policisty, ale jde po nich i samotný Fádi. „Co tady Fádi dělá?“

„Povídal něco o pomstě. Nevím za co. Když jsem mu řekl, že si na nic nevzpomínám, nevěřil mi.“

Bourne byl křídově bílý a potil se. Soraya však vnímala jeho hlubokou vnitřní sílu i odhodlání nejen přežít, ale za každou cenu uspět. Mohla z něj čerpat energii. Chvatně vklopýtali do tunelu a na cestu jim svítil jen rychle ubývající kužel bledého měsíčního světla.

Vzduch byl plný prachu a čpěl jako mrtvá kůže hada, jenž se právě vysvlékl. Všude kolem nich se ozývalo jemné vrzání a sténání, jako by o sobě dávali vědět duchové. Místa, kde byl pískovec částečně vytěžen nebo se rozštěpil pod drtivou váhou shora, naplňovala udusaná zemina. Masivní klády spoutané železem zčernalým hlínou na sobě tu a tam měly rudou krustu, občas narůžovělou, jak byly přišroubovány k trámům a vazníkům. Chodby páchly hnilobou a rozkladem, jako by prostory, kterými procházely, byly odsouzeny k pomalé záhubě.

Soraye se bolestně sevřel žaludek. Co policisté našli? Na co zapomněla? Panebože, snad na nic. Oděsa byla místem, kde se dopustila své největší chyby, která ji od té doby strašila dnem i nocí jako neodbytná noční můra. Nyní ji zde osud s Bournem znovu svedl dohromady a ona hodlala napravit to, co se tehdy nepovedlo.

Oleksandr běžel před nimi s čenichem u země, jako by sledoval stopu. Bourne si cestou nestěžoval, i když měl celé tělo v jednom ohni. Musel ze sebe vydolovat poznatky z výcviku a snažit se pomalu a zhluboka dýchat, třebaže mu to působilo značnou bolest. Původně předpokládal, že Soraya našla východ z městské kanalizace, nebyl tu však zápach ani průsak, který by tomu nasvědčoval. Navíc mířili strmě dolů. Pak si však vzpomněl, že velká část Oděsy stojí na pískovcových základech, v nichž vznikla rozsáhlá síť katakomb. Partyzáni je za druhé světové války používali jako skrýše, odkud podnikali útoky proti německým a rumunským vojákům.

Ukázalo se, že Soraya se dobře připravila. Rozžehla silné xenonové světlo baterie, kterou měla připevněnou k zápěstí. To, co spatřil, Bournea nijak neuklidnilo. Katakomby byly velice staré. Ba co hůř, propadaly se a zoufale potřebovaly podepřít. Občas museli přelézat spadané kamení a sutiny, což výrazně zpomalovalo jejich postup.

Za sebou náhle uslyšeli skřípění kovu o kov, jako by se někdo pokoušel pootočit ohromným zrezivělým kolem. Zkoprněli na místě a otočili se po zvuku.

„Našli mříž,“ zašeptala Soraya. „Nebyl čas ji zašroubovat. Policie je v tunelu.“

„Je to policajt.“ Karim al-Džamil držel v ruce otevřenou Overtonovu peněženku. „Dokonce detektiv městské policie.“

Anna zajela s Overtonovým vozem k místu, kde nebohý policista ležel zhroucený u zdi domu. Světlé cihly byly zbarvené jeho krví.

„Zjevně ho platil Lerner,“ podotkla. „To on se mi možná vloupal do domu.“ Sledovala jeho hrubou tvář připomínající koně. „Vsadím se, že si to parádně užil.“

„Zajímalo by mě, kolik lidí si ještě Matthew Lerner platí,“ řekl Karim al-Džamil a vstal.

Pokynul Anně, která nato otevřela kufr. Pak se sklonil, zvedl Overtona a zavrčel: „Příliš mnoho koblih a hamburgrů.“

„Jako všichni Američani,“ přitakala Anna a sledovala, jak složil tělo do kufru a zabouchl víko. Vyklouzla zpoza volantu, zamířila k zahradní hadici namotané na nástěnném držáku, pustila vodu a silným proudem spláchla ze zdi Overtonovu krev. Necítila k němu žádný soucit. Naopak, jeho smrt jí v hrudi rozezněla druhé srdce naplněné nenávistí k západní společnosti: k její marnivosti, k sobectví bohatých a vyvolených, k americké vládě celebrit, která je zahleděná do sebe a vůbec nevidí strašlivou chudobu v jiných částech světa. Ten pocit v ní zřejmě dřímal vždycky. Její matka byla přece nejdřív modelka a později šéfredaktorka Města a venkova. Otec pocházel z bohaté a vlivné rodiny. Žádný div, že Anna vyrůstala ve světě plném šoférů, sluhů, osobních asistentů, soukromých letadel, lyžování v Chamonix či opalování na Ibize, to vše pod dohledem osobních strážců rodičů. Někdo pro vás dělá věc
i, které byste si měli dělat sami. Všechno to bylo umělé, chyběl jakýkoli kontakt s realitou. Život jako vězení, z nějž toužila utéct. Svou nenávist v těch letech vyjadřovala okázalým rebelstvím. Až Džamil jí však pomohl pochopit to, co předtím jen cítila. Šaty, které tu nosila – drahá značková móda –, patřily k její krycí identitě. Pod nimi ji svrběla kůže, jako by měla kopřivku. Večer je ze sebe co nejrychleji shazovala a znovu se na ně podívala až ráno, když se zase musela obléct.

S těmito myšlenkami v hlavě znovu nastoupila do auta. Karim al-Džamil se posadil vedle ní. Bez váhání se rozjela po Massachusetts Avenue.

„Kam jedeme?“ otázala se.

„Měla by ses vrátit do CIA,“ řekl jí Karim.

„Ty taky,“ prohodila. Pak se mu podívala do očí. „Džamile, když jsi mě naverboval, nebyla jsem žádná romantická idealistka toužící vyhlásit válku nerovnosti a nespravedlnosti. Vím, že sis to o mně tehdy myslel. Nedokázal sis představit, že mám svůj vlastní mozek a umím uvažovat samostatně. Doufám, že teď už to víš.“

„Pochybuješ o tom?“

„Džamile, ortodoxní islám je proti ženám. Mužům jako ty společnost vštěpuje, že ženy si musí zahalovat obličej. Že by neměly dostat vzdělání, neměly by myslet samostatně a Alláh jim pomáhej, jestli se začnou chovat nezávisle.“

„Takhle mě ale nevychovali.“

„Poděkuj matce, Džamile. Myslím to vážně. To ona tě uchránila od názoru, že je v pořádku ukamenovat ženu za vymyšlené hříchy.“

„Hřích cizoložství není vymyšlený.“

„Ale muži se ho dopouštět můžou.“

Mlčel a ona se tiše zasmála. Byl to však smutný smích s nádechem zklamání a rozčarování, jež jí vyvěralo z hloubi duše. „Nás dva dělí víc než jen světadíl, Džamile. Můžeš se mi divit, že mám strach, když se od sebe odloučíme?“

Karim al-Džamil si ji rozvážně měřil. Bůhvíproč se na ni nedokázal zlobit. „Tuhle debatu nevedeme poprvé.“

„A ani naposledy.“

„Přesto tvrdíš, že mě miluješ.“

„Vážně tě miluju.“

„Navzdory tomu, co pokládáš za moje hříchy?“

„Hříchy ne, Džamile. Všichni máme slabiny, dokonce i ty.“

„Jsi nebezpečná.“ Myslel to zcela vážně.

Anna pokrčila rameny. „V ničem se neliším od tvých islámských žen, až na to, že si uvědomuju sílu, která se ve mně skrývá.“

„A právě proto jsi nebezpečná.“

„Jsem nebezpečná jen pro zkostnatělou víru.“

Na chvíli zavládlo ticho. Zatlačila ho dál, než by se odvážil kdokoli jiný. Bylo to však správné. Nikdy mu nevěšela bulíky na nos, na rozdíl od většiny ostatních lidí, kteří ho obklopovali v touze získat část jeho vlivu a moci. Občas, jako právě nyní, zatoužila nahlédnout do jeho mysli, protože on by jí nikdy dobrovolně neprozradil, co si myslí, dokonce ani svým výrazem či řečí těla. Byl pro ni záhadou, a proto ji také tolik přitahoval. Muži jsou obvykle tak průhlední. Džamil však ne.

Nakonec mu jemně položila dlaň na ruku. „Taky cítíš, že náš vztah se hodně podobá manželství? Jsme spolu v dobrém i zlém. Až do konce.“

Chvíli nad tím uvažoval. „Jeď na jihovýchod. Je to Osmá ulice.“

Fádi by s velkou radostí prohnal poručíku Koveovi kulku hlavou, ale to by vedlo jen k potížím, které si nemohl dovolit. Musel se tedy spokojit s tím, že bude důsledně hrát svou roli.

To nebylo nijak složité, byl totiž rozený herec. Jeho matka synův talent neomylným instinktem rozpoznala a v sedmi letech ho nechala zapsat do Královské divadelní akademie. V devíti už byl hvězdou představení, což se mu v pozdější kariéře radikála náramně hodilo. Aby kolem sebe člověk dokázal shromáždit příznivce a získat si srdce i mozky chudých, utlačovaných, přehlížených a zoufalých lidí, musí mít především osobní kouzlo. Fádi pochopil tajemství úspěšných vůdců: na myšlenkách v podstatě nezáleží, stačí jen přijít na to, jak je co nejlépe prodat. To neznamenalo, že by byl Fádi cynik – to se na správného extremistu nehodilo. Zkrátka se jen naučil zásadám tržní manipulace.

Tyto myšlenky mu přivály na rty letmý úsměv, zatímco sledoval poskakující policejní reflektory.

„Tyto katakomby jsou dohromady dva tisíce kilometrů dlouhé,“ sdělil mu ochotně poručík Kove. „Táhnou se až k vesnici Něrubajskoje, půl hodiny cesty odsud.“

„Všechny určitě nejsou průchodné.“ Fádimu neušly popraskané a hnijící dřevěné trámy, vratké a na některých místech vyboulené stěny ani odbočky zatarasené spadanou sutí.

„Ne, pane,“ přitakal poručík Kove. „Z muzea v Něrubajském se pořádají exkurze, ale ti, kdo se pustí dolů na vlastní pěst, se často už nikdy nevrátí.“

Fádi vycítil, že tři policisté, které s sebou Kove vzal, jsou stále nervóznější. Uvědomil si, že poručík se snaží mluvit, aby zaplašil vlastní obavy.

Každý jiný by se nakazil úzkostí od ostatních, Fádi měl však pro strach uděláno. K novým a nebezpečným situacím přistupoval s ocelovou sebejistotou horolezce. Neúspěch si ani v nejmenším nepřipouštěl. Ne že by si nevážil života. Nešlo jen o to, že se nebál zemřít. On potřeboval mezní situace, aby si vůbec připadal živý.

„Jestli je ten chlap raněný, jak jste říkal, daleko se nedostane,“ poznamenal poručík Kove. Nebylo zcela jasné, jestli tím chtěl uklidnit Fádiho, či spíš své nervózní podřízené. „Trochu se tady vyznám. Takhle blízko u moře hrozí v katakombách značné riziko zřícení a propadnutí. Musíme si dávat pozor i na blátivé jámy. Na některých místech prosakuje voda tak silně, že narušila celistvost dna. Ty jámy jsou obzvlášť nebezpečné, protože se chovají jako tekuté písky. Člověka to může za necelou minutu stáhnout dolů.“

Poručík se náhle zarazil. Všichni členové jeho oddílu zkoprněli. Předák hlídky se k nim pootočil a rukou naznačil, že vpředu něco zaslechl. Čekali a potili se.

Pak se to ozvalo znovu: tiché škrábnutí, jako by kůže zadrhla o kámen. Že by podpatek?

Poručíkův výraz se změnil. Náhle připomínal loveckého psa větřícího kořist. Kývl a všichni tiše vykročili kupředu.

V autě detektiva Overtona projížděla Anna čím dál nuznějšími čtvrtěmi, míjela křižovatky s vyhořelými semafory a značkami se sprostými nápisy. Padla tma, se kterou zmizel popelavý zimní soumrak i úhledné řadové domky, čisté ulice, muzea a památníky. Bylo to docela jiné místo na jiné planetě, ale Karim al-Džamil je velice dobře znal a cítil se tu dobře.

Jeli po Osmé ulici, až Karim ukázal na širokou betonovou budovu, na níž vybledlá cedule hlásala: KAROSÁRNA M&N. Anna na jeho pokyn nasměrovala vůz k rozpraskané betonové rampě a zastavila před kovovými dveřmi.

Karim vyskočil z auta. Když vykročili po rampě, dlouze a pozorně se rozhlédl kolem. Ulice, ve které zářilo jen pár zbylých lamp, se utápěla v hlubokých stínech. Tmu občas prořízly reflektory aut projíždějících po L Street na sever a po West Virginia Avenue na jih. V okolí parkovaly jen dva nebo tři vozy, nikoli však v jejich blízkosti. Chodníky byly čisté, okna domů tmavá a prázdná.

Karim sáhl do štěrbiny v betonu a vytáhl klíček, jímž odemkl velký visací zámek. Vytáhl roletové dveře a pokynul Anně.

Zařadila rychlost. Když k němu dojela, stáhla okénko.

„Máš poslední šanci,“ řekl jí. „Ještě z toho můžeš vycouvat.“

Zůstala mlčky sedět za volantem.

Pátral v jejích očích v mihotavém světle projíždějících aut a hledal pravdu. Poté jí mávnutím naznačil, ať vjede do opuštěné karosárny. „V tom případě si vyhrň rukávy. Dáme se do práce.“

„Slyším je,“ zašeptala Soraya. „Ale světla zatím nevidím. To je dobré znamení.“

„Fádi ví, že jsem zraněný,“ řekl Bourne. „Ví, že jim neuteču.“

„O mně ale neví,“ uklidňovala ho Soraya.

„Co chcete dělat?“

Pohladila Oleksandra po žíhaném kožichu a pes se jí otřel o koleno. Došli ke křižovatce, kde se průchozí katakomba rozbíhala do dvou větví. Soraya bez váhání zamířila do tunelu po levé ruce.

„Jak jste mě našla?“

„Stejně jako bych sledovala každý objekt.“ To Soraya ho tedy pozorovala, když muži Jevgenije Fedotoviče nebyli ve službě.

„Navíc znám tohle město jako vlastní boty.“

„Jak to?“

„Když jste sem přijel, byla jsem vedoucí místní pobočky.“

„Když jsem…?“

Na mysli mu vytanula dávná vzpomínka…

… Dlážděnou ulicí uprostřed vzrostlých akátů k němu přichází Marie. Vzduchem se line výrazně slaná vůně, jakou člověk cítí u neklidného moře. Vlhký vítr jí zvedá vlasy, takže za ní vlají jako prapor.

Říká jí: „Ty mi můžeš sehnat, co potřebuju. Věřím ti.“

V jejích očích se zračí strach, ale rovněž odvaha a odhodlání. „Brzy jsem zpátky,“ říká mu. „Nezklamu tě.“…

Bourne zavrávoral pod náporem vzpomínek. Akáty, dlážděné ulice: bylo to u stanice lanovky. Ta tvář, ten hlas… nemluvil s Marií, ale… se Sorayou!

„Sorayo!“

Sevřela ho v obavě, že ztratil příliš mnoho krve a už nemůže dál.

„To jste byla vy! Když jsem před lety přijel do Oděsy, byl jsem tady s vámi!“

„Pracovala jsem tu jako pověřená agentka. Nechtěl jste se mnou nic mít, ale nakonec jste musel. Moje spojka totiž měla přístup k informacím, které jste potřeboval, abyste se dostal k cíli.“

„Vzpomínám si, že jsme spolu mluvili pod akáty na Francouzském bulváru. Proč jsem tu byl? Co se sakra stalo? Já z toho snad zešílím.“

„Vysvětlím vám to.“

Zakopl. Silnou rukou ho zase napřímila.

„Proč jste mi neřekla, že už jsme spolu dělali, jakmile jsem poprvé vešel do dveří Týfónu?“

„Chtěla jsem…“

„Jak jste se tenkrát zatvářila.

„Už tam budeme,“ přerušila ho Soraya.

„Kde?“

„Na místě, kde jsme se tehdy schovávali.“

Ušli už zhruba kilometr levou větví. Chodby byly v dezolátním stavu: všude kolem popraskané trámy a prosakující voda. Zdálo se, že chodba strašlivě sténá, jako by se měla každou chvíli zhroutit.

Bourne viděl, že ho Soraya vede k mezeře v levé zdi. Nebyla to odbočka, ale část stěny vymletá působením vody asi tak, jako když příboj časem vytvoří na břehu zátoku. Vzápětí však narazili na spadanou suť, jež se vršila až téměř ke stropu.

Sledoval, jak Soraya vylezla na hromadu a po břiše se vplížila do štěrbiny mezi sutí a stropem. Vydal se za ní, s každým krokem i záběrem ruky mu však z boku vystřelovala ostrá bolest. Když se konečně protáhl skrz, celé tělo mu trýznivě tepalo v rytmu srdce.

Soraya ho vedla ostrou zatáčkou doprava, kde narazili na jakousi místnost s prkennou pryčnou místo postele a tenkou dekou. Naproti byla mezi dvěma dřevěnými sloupy přibitá tři menší prkna, na nichž stálo několik láhví s vodou a konzerv s jídlem.

„To je ještě z minula,“ řekla Soraya a pomohla mu na prkenné lůžko.

„Tady nebudu,“ zaprotestoval Bourne.

„Ale budete. Nemáme antibiotika a vy jich potřebujete pořádnou dávku, čím dřív, tím líp. Zajdu za doktorkou, která dělá pro CIA. Věřím jí, něco mi pro vás dá.“

„Nečekejte, že tady budu jen tak ležet.“

„Oleksandr vás bude hlídat.“ Pohladila boxera po lesklém čenichu. „Nasadí za vás život, viď, mazlíku?“ Zdálo se, že pes rozumí. Přišel, posadil se k Bourneovi a mezi předními zuby mu vykoukla drobná růžová špička jazyka.

„To je nesmysl.“ Bourne spustil nohy z provizorního lůžka. „Půjdeme spolu.“

Chvíli ho sledovala. „No dobře. Tak pojďte.“

Odstrčil se od prken a vstal, nebo se o to spíš pokusil. Jakmile se pustil lůžka, podlomila se mu kolena. Soraya ho zachytila a zatlačila zpět do postele.

„Radši na to zapomeneme, jo?“ Nepřítomně Oleksandrovi přejela rukou mezi trojúhelníkovýma ušima. „Já se vrátím k rozcestí v katakombách. K doktorce se musím dát doprava, ale budu dělat hluk, aby si mysleli, že to jsme my oba. Odvedu je od vás.“

„Je to moc riskantní.“

Chvíli vyčkala. „Napadá vás snad něco lepšího?“

Zavrtěl hlavou.

„Fajn, nebudu pryč dlouho, slibuju. Nenechám vás tady.“

„Sorayo?“

Byla už na odchodu, a tak se k němu otočila jen z profilu.

„Proč jsi mi to neřekla?“

Na zlomek vteřiny zaváhala. „Bylo pro mě jen dobře, že sis nevzpomněl, jak hrozně jsem to tehdy zvorala.“

Vyprovázel ji pohledem a v hlavě mu zněla její slova.

Po náročném čtvrthodinovém pochodu se dostali na křižovatku.

„Tady se cesta rozděluje,“ oznámil poručík Kove, zatímco světla baterek zkoumala vstupy do obou chodeb.

Fádi neměl rád váhání. Nerozhodnost považoval za projev slabosti. „V tom případě potřebujeme dobrou radu, kterou odbočkou se dát.“ Probodl policistu pohledem. „Vyznáte se tady přece. Tak kudy?“

Ve Fádiho přítomnosti bylo takřka nemožné se vzpouzet nebo nic nedělat. „Tou pravou,“ odpověděl Kove. „Tudy bych na jeho místě šel já.“

„Dobře,“ souhlasil Fádi.

Vstoupili do pravé větve. A tehdy znovu zaslechli ten zvuk, škrábnutí kůže o kámen, tentokrát zřetelnější a v pravidelných intervalech za sebou. Nemohlo být pochyb, že jsou to kroky rozléhající se šachtou. Blížili se ke kořisti.

Kove s ponurým odhodláním pobídl podřízené kupředu. „Rychle! Za chvíli ho máme.“

„Moment,“ přerušil je chladný pánovitý hlas.

„Co je?“

Fádi se na chvíli zamyslel. „Potřebuju baterku. Vy budete pokračovat dál. Já se podívám do chodby vlevo.“

„To není nejrozumnější, pane. Říkal jsem vám, že…“

„Mně nikdo nemusí říkat něco dvakrát,“ uťal ho Fádi. „Ten zločinec je mazaný jako liška. Hluk může být jen vějička, která nás má svést ze stopy. Ten chlap ztratil hodně krve a nejspíš ho dopadnete v pravé větvi, ale já musím pro jistotu prozkoumat i druhou možnost.“

Bez dalších slov si vzal od jednoho z poručíkových mužů svítilnu, vrátil se několik kroků k rozcestí ve tvaru Y a vydal se do levé chodby. O chvíli později se v jeho ruce objevil nůž s vlnitou čepelí.

17

Karim al-Džamil, v tlusté gumové zástěře a velkých pracovních rukavicích, zatáhl za lanko a nastartoval motorovou pilu. Pod pláštíkem jejího strašlivého hlomozu řekl: „Náš cíl odpálit jadernou bombu ve velkém americkém městě stál deset let příprav a plánování.“ Ne že by měl podezření, že je někde poblíž mikrofon, byl však naučený neustále dodržovat přísné bezpečnostní zásady.

Přistoupil k mrtvole detektiva Overtona ležící na zinkovém stole ve strašidelně prázdné hale Karosárny M&N. Nad hlavami jim zlostně syčely tři purpurové zářivky.

„Ale ke zvýšení pravděpodobnosti úspěchu na maximum jsi potřeboval, aby tě jako Lindrose potvrdil Jason Bourne,“ řekla Anna Heldová. „Dobrovolně by to samozřejmě nikdy neudělal, takže jsme museli najít způsob, jak ho zmanipulovat. Jelikož jsem měla přístup k Bourneově spisu, mohli jsme využít jeho jediné slabiny – paměti –, ale taky řady jeho předností, jako je loajalita, houževnatost, inteligence a paranoidní chování.“

I Anna měla kolem pasu zástěru. V jedné rukavici svírala kladivo, ve druhé dláto se širokou hlavou. Zatímco Karim al-Džamil začal pracovat na Overtonových nohou, ona přiložila dláto do prohlubně na vnitřní straně levého loktu a pak prudce udeřila kladivem do rukojeti. Karosárna znovu ožila jako za šťastných dob svého největšího rozkvětu.

„Ale co bylo spouštěcím mechanismem, který ti otevřel cestu k té Bourneově slabině?“ zeptala se.

Chladně se pousmál a dál se soustředil na svou děsivou činnost. „Odpověď jsem našel při studiu lidí s amnézií. Lidé trpící ztrátou paměti totiž nejsilněji reagují na citově zabarvené situace. Potřebovali jsme Bourneovi způsobit silný šok, který otřese jeho pamětí.“

„A tys to udělal, když jsem ti řekla, že Bourneova žena náhle a nečekaně zemřela?“

Karim si předloktím setřel z tváře stříkanec krve. „Jak říkáme my beduíni, život je jen Alláhova vůle.“ Přikývl. „Bourne se topil v žalu a hrozilo, že ho nemocná paměť zahubí. Takže jsem tě požádal, abys mu zařídila léčení.“

„Teď už to chápu.“ Na okamžik se odvrátila od plynu unikajícího z těla. „Samozřejmě to muselo přijít od jeho přítele Martina Lindrose. Dala jsem Lindrosovi jméno a adresu doktora Allena Sunderlanda.“

„Ve skutečnosti se ovšem dovolal k nám,“ doplnil ji Karim. „Domluvili jsme Bourneovi vyšetření na úterý, tedy na den, kdy Sunderland neordinuje. Místo něj jsme podstrčili našeho vlastního doktora Costina Veintropa.“

„To bylo geniální, miláčku!“ Anniny oči se rozzářily obdivem.

Odřezané části těla postupně házeli do velké oválné vany z galvanizované oceli, jako by šlo o nějaký hrůzný experiment v laboratoři doktora Frankensteina. Karim al-Džamil Annu po očku sledoval, ona však jedinkrát neucukla ani nezbledla. Počínala si, jako by nedělala nic zvláštního, což ho současně těšilo i překvapovalo. V jedné věci měla pravdu: skutečně ji hrubě podcenil. Opravdu nebyl připravený na ženu, která má mužské vlastnosti. Býval zvyklý na svou sestru, měkkou a poslušnou. Sára byla hodná dívka, chlouba rodiny. V její štíhlé postavě sídlila všechna jejich čest. Nezasloužila si zemřít tak mladá. Pomsta představovala jediný způsob, jak získat zpět rodinnou úctu, jež byla pohřbena spolu s ní.

V otcově kultuře nesměly ženy vykonávat mužské činnosti. Jistě, Karimova matka byla výjimkou, ta však nepřešla na islámskou víru. Karim nechápal, že ji k tomu otec nepřinutil. Jako by byl rád, že je jeho žena jiná, i když si kvůli ní mezi imámy a věrnými nadělal řadu nepřátel. Ani to mu však nevadilo, což byla ještě větší záhada. Matka truchlila pro tragicky zemřelou dceru a on, starý chromý muž, se každý den utápěl v jejím žalu, a musel proto rovněž smutnit.

„Co přesně Veintrop s Bournem provedl?“ otázala se Anna.

Karim spokojeně rozpůlil kolenní kloub. „Veintrop je zneuznaný génius v oboru ztráty paměti, proto jsem se s ním poradil ohledně Bourneova stavu. Vstříkl Bourneovi speciální směs proteinů, která měla za úkol stimulovat synapse v určitých částech mozku a jemně pozměnit jejich stavbu a funkci. Stimulace účinkuje stejně jako trauma, a tudíž může měnit vzpomínky. Veintropova proteinová injekce dokáže zasáhnout konkrétní synapse, a tím vytvořit nové vzpomínky. Každá z nich je vytvořena tak, aby ji v Bourneově hlavě spustil nějaký vnější podnět.“

„To je přece vymývání mozku,“ řekla Anna.

Karim přikývl. „Svým způsobem ano. Ale na úplně nové úrovni, protože nepotřebuje fyzický nátlak, týdny smyslové deprivace a neustálého mučení.“

Oválná káď byla už skoro plná. Karim pokynul Anně a společně položili náčiní na Overtonův hrudník, který byl s výjimkou hlavy v podstatě vším, co z něj zbylo.

„Dej mi příklad,“ vybídla ho.

Společně zvedli vanu za velká madla a přenesli ji k velké výlevce, která se v dřívějších dobách používala k pokoutnímu vypouštění motorového oleje.

„Pohled na Hirama Cevika vyvolal u Bournea ,přidanou’ vzpomínku – šlo o taktiku, jak ukázat vězni svobodu, kterou ztratil, a tím mu rozvázat jazyk. Jinak by Fádiho z cely v životě neodvedl. Svým činem dosáhl dvou věcí: umožnil Fádimu prchnout a vystavil se podezření své domovské organizace.“

Naklonili vanu a její obsah zmizel v odpadu.

„Měl jsem ale pocit, že jedna přidaná vzpomínka Bournea moc nezpomalí,“ pokračoval Karim, „a tak jsem Veintropa ještě nechal přidat prvek fyzické nepohody – ochromující bolest hlavy, která se objeví při spuštění dané vzpomínky.“

Jak nesli káď zpátky ke stolu, Anna prohodila: „To všechno chápu, ale Fádiho zadržení v Kapském Městě bylo přece strašně riskantní.“

„Všechno, co vymýšlím a dělám, je už z podstaty riskantní,“ vysvětlil jí Karim al-Džamil. „Vedeme válku o srdce, duše a budoucnost našeho lidu. Nic pro nás není příliš nebezpečné. Pokud jde o Fádiho, ten se vydával za obchodníka se zbraněmi Hirama Cevika. Věděl, že jsme zařídili, aby ho Bourne nevědomky zachránil.“

„A co kdyby léčba doktora Veintropa nezabrala nebo zabrala jen částečně?“

„V tom případě jsme měli v záloze tebe, miláčku. Dal bych ti instrukce, jak bratra zachránit.“

Spustil motorovou pilu a bez okolků ji ponořil do zbytků těla. V příští chvíli se ponořily do výlevky. „Tuto část plánu jsme naštěstí nemuseli použít.“

„Předpokládali jsme, že Soraya Mooreová zavolá řediteli CIA, aby schválil Bourneovu žádost o propuštění Fádiho,“ poznamenala Anna. „Jenže ona místo toho zavolala Timu Hytnerovi a řekla mu, že se sejdou venku. Sdělila mu, kde přesně Fádi bude. Jelikož jsem monitorovala všechny její telefonáty, mohl jsi přesně naplánovat i zbytek útěku.“

Karim zvedl kanystr s benzinem, odšrouboval uzávěr a nalil třetinu obsahu do odpadové šachty. „Alláh nám dokonce seslal dokonalého obětního beránka: Hytnera.“

Otevřel nádrž vozu a zbývající obsah kanystru pak šplíchl do kabiny auta. Z toho, co tu zbude, žádný kriminalista nic nezjistí, nepomůže ani laboratoř. Ukázal na zadní vchod, vykročil od auta a lil za sebou poslední zbytky hořlavé kapaliny.

Oba zamířili k velkému mastkovému umyvadlu, svlékli si rukavice a smyli krev z rukou i tváří. Pak si rozvázali zástěry a hodili je na podlahu.

Když už byli u dveří, Anna prohodila: „Pořád tu ještě máme Lernera.“

Karim al-Džamil pokýval hlavou. „Než rozhodnu, co s ním, budeš si muset dávat pozor. Nemůžeme to s ním vyřídit tak snadno jako s Overtonem.“

Zažehl zápalku a hodil si ji k nohám. Vyšlehl modrý plamen, který se rychle hnal k vozu.

Anna otevřela dveře a oba vyšli do potemnělé chudinské čtvrti.

Tyrone měl toho muže a ženu v hledáčku dlouho před tím, než Karosárna M&N vzplála. Krčil se na kamenné zídce hluboko ve stínech stařičkého dubu, který roztahoval své sukovité větve do široké koruny. Měl na sobě černou mikinu a týl hlavy mu zakrývala kapuce. Dřepěl tam a čekal, až mu DJ Tank přinese rukavice, protože byla pekelná zima.

Zrovna si dýchal pro zahřátí do dlaní, když před ruinami karosárny zastavilo auto. To místo už sledoval celé měsíce: doufal, že je opuštěné, protože by si v něm rád zřídil základnu své party. Před šesti týdny se však doslechl o podivné činnosti, která se tam odehrává pozdě večer, když už mají normální firmy dávno zavřeno, a vzal tam DJ Tanka na obhlídku.

A skutečně, uvnitř někdo byl. Dva vousatí chlapi. A venku postával další vousáč. Velice zajímavé. Když se otočil, Tyrone u jeho pasu jasně zahlédl odlesk zbraně. Věděl, kdo nosí takové vousy: ortodoxní židé nebo arabští extremisté.

Když se s DJ Tankem připlížili z boku k budově a nahlédli špinavým oknem, ti chlápci tam zrovna přinášeli velké plechovky, nářadí a nějaké přístroje. I když v dílně znovu fungovala elektřina, žádná velká renovace zjevně nebyla v plánu, a když muži odcházeli, zajistili hlavní dveře obřím visacím zámkem, který Tyrone svým zkušeným okem vyhodnotil jako nerozbitný.

Dovnitř však z přilehlé uličky vedly i zadní dveře, o nichž věděl málokdo. Tyrone však ano. V jeho rajónu nebylo téměř nic, o čem by neměl informace nebo si je nemohl během chvíle opatřit.

Když tedy neznámí odešli, Tyrone vypáčil zámek zadních dveří a mohli vstoupit. Co tam našli? Hromadu elektrického nářadí, které mu o mužích a jejich záměrech nic neprozrazovalo. Ty plechovky však byly něco docela jiného. Prohlížel si jednu po druhé: trinitrotoluen, pentrit, sirouhlík, oktogen. Samozřejmě věděl, co je TNT, o ostatních látkách však v životě neslyšel. Zavolal Deronovi, který mu poradil. Až na sirouhlík šlo o nebezpečné trhaviny. Pentrit se používal jako základ detonátorů. Oktogen, rovněž známý jako HMX, byl výbušnina podobná C4. Na rozdíl od TNT nebyla citlivá na pohyb či vibrace.

Zážitek z oné noci mu od té doby křičel v hlavě jako protivné děcko. Tyrone chtěl pochopit, oč běží, a tak karosárnu sledoval a dnes večer se mu jeho bdělost vyplatila.

Heleme se: na zinkovém stole uprostřed místnosti ležela nějaká mrtvola. A chlápek se ženskou v zástěrách a pracovních rukavicích ji rozřezávali, jako by to byla poražená kráva. Co všechno lidi nedokážou! Tyrone nahlížel s DJ Tankem do umouněného bočního okna a kroutil hlavou. Najednou mu zatrnulo. Toho mrtvého na stole znal! Byl to ten chlápek, co před pár dny sledoval Slečnu Špionku. Říkala, že se o něj postará.

Dál muže a ženu pozoroval, ale po tom šokujícím zjištění už se moc nezabýval tím, co dělají, avšak snažil se zapamatovat si jejich tváře. Něco mu říkalo, že Slečnu Š. bude velice zajímat, co mají tihle dva za lubem.

Vtom se nocí zablesklo, Tyrone ucítil na tváři silný žár a z budovy vyšlehly plameny.

Zakládání požárů nebylo Tyronovi cizí, takže nemohl říct, že ho to ohromilo, spíš rozesmutnilo. Jeho plány na využití karosárny vzaly za své. Pak však dostal nápad a pošeptal ho DJ Tankoví.

Když se sem poprvé přikradli, našli uvnitř plno různých výbušnin a urychlovačů. Pokud by tam ty chemikálie pořád byly, exploze by nemilosrdně rozmetala celé okolí včetně Tyrona i DJ Tanka.

Ale jestli tam nejsou, kam se sakra poděly?

Ministr obrany E. R. „Bud“ Halliday se stravoval velice nepravidelně. Pokud ho právě prezident nepovolal na politickou poradu nebo nezjišťoval aktuální situaci v Senátu, případně nepřesvědčoval viceprezidenta či vojenské lídry, obvykle jedl ve své limuzíně. Až na nezbytné zastávky různého druhu limuzína nikdy neodpočívala, ale dál nerušeně projížděla ulicemi a bulváry Washingtonu jako číhající žralok.

Mezi Lernerovy výsady patřilo i společné stolování s ministrem. Ve světě za kouřovými okny bylo na večeři ještě brzy. Tohle byl však ministrův svět a v něm nadešel ten pravý čas.

Po krátké modlitbě se pustili do pečeného masa po texasku. Na talířích měli mohutná hovězí žebírka, jež se rudě leskla, mohutně obložená fazolemi s kousky ohnivých feferonek, vedle nichž se tísnily americké brambory. To vše spláchli lahvovým pivem Shiner Blonde s pýchou vařeným, jak říkal Bud, ve Fort Worthu.

Ministr do sebe naházel jídlo, otřel si ruce i ústa, vzal si další láhev piva a opřel se. „Takže ředitel CIA vás najal jako svého osobního zabijáka.“

„Vypadá to tak,“ přisvědčil Lerner.

Ministrovy zardělé tváře se blahobytně blyštily hovězím tukem. „Povíte mi k tomu něco?“

„Nové úkoly a výzvy zásadně neodmítám,“ řekl Lerner.

Bud se podíval do papíru, který mu Lerner podal, když nastoupili do limuzíny. Už si jej samozřejmě přečetl. Podobné efekty ministr ovládal velmi dobře.

„Dalo mi to trochu práce, ale zjistil jsem, kde je Bourne. Jeho obličej zachytily kamery průmyslové televize na Kennedyho mezinárodním letišti.“ Bud vzhlédl a vsál vlákno propečeného hovězího, které mu uvízlo mezi zuby. „Budete muset do Oděsy. To je dost daleko od centrály CIA.“

Ministr tím chtěl říct, že ho to odvede od úkolu, který mu sám zadal. „To nebude problém,“ odpověděl Lerner. „Udělám to pro ředitele a ten ví, že mi něco dluží. Zvládnu to.“

„A co Heldová?“

„Nasadil jsem na ni někoho, komu můžu věřit.“ Lerner vytřel chlebem poslední zbytek husté kořeněné omáčky. „Ten parchant se jen tak nevzdá. Člověk by ho musel zabít, aby se ho zbavil.“

Bourne se znovu zasnil. Tentokrát však dobře věděl, že to žádný sen není. Vybavil se mu střípek vzpomínky, další dílek do složité skládanky jeho paměti: Soraya nad ním klečí ve špinavé oděské uličce. V jejím hlase slyší trpkou lítost. „Ten mizera Tárik ibn Said mě od začátku oblboval,“ říká. „Byl to syn Hámida ibn Ašefa, Nádir al-Džamuh. Dal mi informace, které nás zavedly do téhle pasti. Totálně jsem to zvorala, Jasone.“

Bourne si sedne. Hámid ibn Ašef. Musí svůj objekt najít a zastřelit. Rozkazy od Conklina zněly jasně. „Víš, kde je?“

„Vím, a tentokrát moje informace nelžou,“ odpoví Soraya. „Je na pláži Otrada.“

Oleksandr se zavrtěl a tupým černým čenichem dloubl Bournea do stehna. Bourne se probral ze vzpomínek, které měl před očima, zamžikal a snažil se soustředit na přítomnost. Zřejmě usnul, i když se zařekl, že se to nestane. Oleksandr naštěstí dával pozor za něj.

Bourne ležící na prkenné pryčně v malé podzemní cele spatřil v temnotě zlověstné odlesky světla. Boxerovi se naježila srst na šíji. Někdo přicházel!

Bourne nedbal na vlnu bolesti a svěsil nohy z lůžka. Na Sorayin návrat bylo příliš brzy. Opřel se o zeď, vyškrábal se nahoru a chvíli jen tak stál. Cítil, jak se k němu tiskne Oleksandrovo teplé svalnaté tělo. Stále byl zesláblý, ale snažil se využít čas k posilující meditaci a zhluboka dýchat. Ztráta krve jej sice připravila o část energie, ale pořád jí ze sebe dokázal vykřesat aspoň trochu.

Světlo se změnilo jen nepatrně, ale teď už věděl jistě, že nevychází z pevného zdroje. Skákalo nahoru a dolů, což znamenalo, že sem někdo mířil tunelem a měl v ruce baterku.

Oleksandr měl kožich na krku už úplně zježený a očekáváním si olízl tlamu. Bourne ho podrbal mezi ušima, jak to předtím viděl u Sorayi. Co je vlastně zač? Jaké s ním má úmysly? To byly otázky, které ho trápily. Její nenápadná reakce, když poprvé vstoupil do kanceláří Týfónu, mu tehdy připadala zvláštní, nyní však dávala smysl. Čekala, že si na ni vzpomene. Že si vzpomene na společné chvíle v Oděse. Co se tenkrát stalo? Proč pak skončila s akcemi v terénu?

Světlo začalo získávat obrysy. Neměl už dost času pátrat ve své potrhané paměti. Přišel čas jednat. Když však vykročil, zamotala se mu hlava a podklesl v kolenou, takže se musel přidržet kamenné stěny. Světlo se rozjasnilo a on nemohl nic dělat.

Fádi postupoval levou větví chodby a snažil se zachytit sebemenší zvuk. Když něco zaslechl, posvítil si tím směrem. Neviděl však nic než rudooké krysy, které před ním utíkaly a mrskaly přitom ocasy. Svíral ho naléhavý pocit nedokončené práce. Užírala ho myšlenka na otce, na jeho moudrého, velkého a silného otce, z něhož zbyla jen slintající troska upoutaná na invalidní vozík a zírající do šedivého nekonečna. A mohl za to Bourne s tou ženskou. Nedělal si o něm žádné iluze. Jason Bourne byl úplný kouzelník – dokázal měnit vzhled, zčistajasna se zjevovat a stejně záhadně zase mizet. To u něj se ostatně inspiroval, jak si hrát na chameleona.

Jeho život se změnil ve chvíli, kdy se do otcovy páteře zaryla střela z Bourneovy zbraně a způsobila okamžité ochrnutí. Těžké zranění navíc vyvolalo mozkovou mrtvici a oloupilo otce o schopnost souvisle mluvit i uvažovat.

Fádi si osvojil radikální myšlenky. Pokud šlo o jeho stoupence, nic se nezměnilo. Ale on byl vnitřně jiný. Věděl to o sobě. Od té doby, co Jason Bourne zmrzačil jeho otce, vedl svůj vlastní soukromý boj s cílem zabít Bournea a Sorayu Mooreovou tak, aby předtím co nejvíc trpěli. Rychlá smrt nepřipadala v úvahu. To si uvědomoval nejen on, ale i jeho bratr Karim al-Džamil. Otcovo umírání zaživa je spojilo jako nic jiného. Stali se jednou duší ve dvou tělech, odhodlanou k pomstě. Na ten úkol soustředili veškerou sílu svých zázračných mozků.

Fádi – vlastním jménem Abú Ghází Nadír al-Džamuh ibn Ašer al-Wahhíb – prošel kolem díry na levé straně chodby. Vpředu jeho svítilna ozářila rozcestí. Nahlédl několik metrů do každého z obou vchodů. Nikde ani živáčka.

Usoudil, že se asi zmýlil, otočil se a vykročil zpátky ke křižovatce. Spěchal, aby dostihl poručíka Kovea a jeho muže. Nutně potřeboval být v jádru dění, nemohl totiž vyloučit, že policisté v zápalu boje zapomenou na jeho rozkaz, že nemají Bournea zabít.

Znovu prošel kolem otvoru v chodbě, když se zarazil. Otočil se a posvítil do tmy baterkou. Neviděl nic neobvyklého, přesto se pustil dál. Brzy došel ke spadaným sutinám. Ocitl se uprostřed vypouklých skalních stěn s obřími prasklinami a sténajících dřevěných trámů. Na první pohled tam bylo nebezpečno.

Přejel paprskem světla přes sutiny a všiml si, že mezi vrcholem hromady a stropem komory je mezera. Zauvažoval, zda je dost široká na to, aby se jí protáhl člověk, ale vzápětí uslyšel střelbu, jež se rozlehla katakombami.

Našli ho! pomyslel si. Otočil se na podpatku, vrátil se do hlavní chodby a rozběhl se k místu, kde se hlavní větev rozdvojovala.

18

Soraya utíkala chodbou a kolem ní svištěly střepiny odštípnutého kamene. Jedna ji zasáhla do ramene, až téměř vykřikla. V běhu si ji vytáhla z rány a hodila na zem, aby ji pronásledovatelé našli. Byla odhodlaná ochránit Bournea a odčinit strašlivou chybu, které se dopustila při jejich minulé akci v Oděse.

Zhasla světlo a postupovala jen po paměti, což zdaleka nebyl ideální způsob, jak si počínat ve spletitých katakombách. Věděla však, že jí nic jiného nezbývá. Cestou pečlivě počítala své kroky. Podle hrubého odhadu se nacházela pět kilometrů od rozcestí. Ještě dva a bude u domu doktorky Pavlyny.

Nejdřív ovšem musela zdolat tři odbočky a další rozvětvení. Cosi zaslechla. O chvíli později se katakomby za ní krátce a slabě rozzářily. Někdo zachytil její stopu! S pomocí světla se bleskově zorientovala a vběhla do tunelu vpravo. Tma. Známky pronásledování ustaly.

Pak o něco zavadila špičkou pravé boty, zakopla a padla na všechny čtyři. Cítila, že země přímo před ní se nepravidelně zvedá a sevřelo se jí srdce. Mohlo to znamenat jen novou hromadu sutin. Ale jak byla velká? Musela alespoň na pár vteřin rozsvítit.

Když to udělala, přelezla zátaras a pokračovala dál. Už za sebou nic neslyšela. Snad policii setřásla, ale jistá si tím být nemohla.

Chvatně pokračovala dál. Minula druhou odbočku vlevo, pak třetí. Věděla, že asi kilometr před ní se nachází křižovatka. Tam už bude mít volnou cestu na svobodu.

Fádi zjistil, že policie Bournea nejen zahlédla, ale že na něj i střílela. Aniž by požádal Kovea o svolení, udeřil muže, který se toho dopustil, tak strašlivou silou, že mu málem praskla lebka. Brunátný Kove jen stál a hryzal se do rtu. Nijak nekomentoval ani Fádiho rozkaz k pokračování pochodu. Po několika stech metrech si Fádi ve světle baterek všiml úlomku kamene lesklého od krve. Zvedl jej, sevřel v pěsti a srdce mu poskočilo.

Uvědomil si, že zde v hloubi katakomb už postup ve skupině nemá smysl. Otočil se k poručíkovi. „Čím déle zůstane v katakombách, tím větší má naději, že nám uteče. Rozdělte muže, ať jdou každý sám, jako by se pohybovali v lese na nepřátelském území.“

Viděl, že Koveovi podřízení rychle ztrácejí trpělivost a že se jejich nervozita přenáší i na velitele. Musel je ihned uvést do akce, jinak se nepohnou dál.

Naklonil se ke Koveovi a pošeptal mu do ucha: „Prohráváme závod s časem. Okamžitě vydejte rozkaz, nebo to udělám sám.“

Kove sebou škubl, jako by sáhl na drát nabitý elektřinou. O krok ustoupil a olízl si rty. Vypadal jako zhypnotizovaný. Pak se však s lehkým zachvěním otočil k policistům a nařídil jim, aby se rozprostřeli: každý do jedné chodby či odbočky.

Soraya cítila, že se blíží k rozcestí. Po tváři jí jako pohlazení milého přejel závan čerstvého vzduchu: východ. Obklopovalo ji temno. Panovalo tam značné vlhko. Vzduchem se linul zápach hniloby: podzemní voda útočila na zemi i na dřevo a kousek po kousku je rozkládala. Soraya znovu na chvíli rozsvítila. Sténajících stěn si nevšímala, protože necelých dvacet metrů před sebou spatřila křižovatku ve tvaru písmene Y. Potřebovala se vydat levou větví.

V té chvíli pronikl do chodby za ní zkoumavý paprsek. Srdce se jí rozbušilo tak silně, že jí tepalo ve spáncích. Zahlédl její pronásledovatel světlo a uvědomil si, že je na stopě? Chtěla jít dál, nemohla však dopustit prozrazení doktorky Pavlyny, která tajně pracovala pro CIA.

Zkoprněla na místě, pak se otočila a podívala se na cestu, kudy přišla. Záře zmizela. Ne, objevila se znovu jako drobný maják v inkoustové černi, tentokrát už ne tak rozmazaný. Někdo touto částí katakomb skutečně procházel.

Pomalu začala couvat směrem od pronásledovatele a ostražitě mířila k rozcestí ve tvaru Y, ale přitom nespouštěla oči z tančícího paprsku. V pohybu se snažila rozhodnout, co dál. Musela něco udělat, než bude pozdě.

Vtom se jednou nohou probořila do země. Snažila se sice přenést váhu dopředu, sevření rozpadlé podlahy ji však stahovalo dolů. Rozhodila ruce, aby získala ztracenou rovnováhu, ale nestačilo to. Propadla se do bláta až po stehna.

Chodba se náhle rozzářila ostrým jasem. Černá skvrna nabyla povědomých obrysů. Byl to ukrajinský policista pozorně nahlížející do svěřeného prostoru.

Když ji spatřil, vytřeštil oči a tasil zbraň.

Přesně ve 22:45 počítač Karima al-Džamila tichým cinknutím upozornil, že do druhé ze dvou každodenních porad u ředitele CIA zbývá patnáct minut. To ho znepokojovalo méně než záhadné zmizení Matthewa Lernera. Starého pána se na to zeptal, ten bídák mu ale jen řekl, že Lerner „je v akci“. To mohlo znamenat cokoli. Karim jako všichni úspěšní intrikáni nesnášel nejisté faktory, což byla charakteristika, která se na Matthewa Lernera dokonale hodila. Dokonce ani Anna nevěděla, kde ten chlap vězí, což bylo samo o sobě zvláštní. Za normálních okolností by plán Lernerovy činnosti osobně zapsala. Ředitel CIA měl zjevně něco za lubem. Karim nemohl vyloučit možnost, že Lernerovo náhlé zmizení nějak souvisí s Annou. Potřeboval to co nejrychleji zjistit, což znamenalo oslovit přímo šéfa CIA.

Počítač znovu cinkl. Byl čas jít. Shrábl přepisy posledních rozhovorů teroristů ze skupiny Dudža, které tým Týfónu shromáždil, a když vykročil z kanceláře, přibral si ještě pár dalších. Cestou k řediteli si je pročítal.

Anna už na něj čekala. Jako vždy seděla za stolem a tvářila se úředně, při jeho příchodu jí však na okamžik zajiskřilo v očích. Vzápětí mu sdělila: „Je u sebe.“

Karim al-Džamil kývl a prošel kolem ní. Bzučákem ho vpustila do obří kanceláře. Ředitel právě telefonoval, ale mávl na Karima, ať jde dál.

„To je dobře. Všechny stanice ať zůstanou ve stavu nejvyšší pohotovosti.“

Bylo očividné, že mluví s šéfem odboru operací.

„Ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii byl informován včera ráno,“ pokračoval ředitel CIA poté, co chvíli naslouchal hlasu z druhého konce linky. „Jejich zaměstnanci mají pohotovost a dočasně jsme je vzali pod svá křídla. Ano. Teď je hlavní, aby ministerstvo pro bezpečnost všechno nezkazilo. Ne, na veškeré informace jsme uvalili přísné embargo. Rozhodně nepotřebujeme, aby novináři vyvolali paniku mezi občany.“ Přikývl. „Dobře. Informujte mě ve dne v noci.“

Položil sluchátko a gestem vybídl Karima, aby se posadil. „Co pro mě máte?“

„Konečně trefa.“ Karim mu podal jeden z papírů, které dostal při odchodu z kanceláře. „V Jemenu jsme zaznamenali neobvyklou aktivitu teroristických sil.“

Ředitel nahlížel do zpráv a pokyvoval hlavou. „Konkrétně v oblasti Šabva na jihu, jak vidím.“

„Šabva je hornatá a řídce osídlená provincie,“ přitakal Karim al-Džamil. „Ideální místo pro tajnou továrnu na výrobu jaderných zbraní.“

„Souhlasím,“ řekl šéf CIA. „Co nejdřív tam vyšleme jednotky Škorpion. Ale tentokrát chci i pozemní asistenci.“ Popadl telefon. „V Džibuti máme dva prapory námořních speciálních sil. Nechám je s plnou parádou vyslat na místo.“ Rozzářily se mu oči. „Dobrá práce, Martine. Vaši lidé nám možná dali do ruky zbraň, která zadusí nebezpečí už v zárodku.“

„Děkuji, pane.“

Karim al-Džamil se usmál. Starý pán by měl pravdu, kdyby ve skutečnosti nešlo o dezinformace, které vypustili do světa jeho spojenci z teroristické organizace Dudža. Divoká pustina provincie Šabva by opravdu mohla posloužit jako výborná skrýš a dokonce o ní s bratrem kdysi uvažovali, jejich podzemní atomové zařízení však bylo od jižního Jemenu na hony vzdálené.

Soraya měla svým způsobem štěstí, i když ho v první chvíli nedocenila: vysoký obsah rudy ve stěnách katakomb znemožňoval policistovi spojení se zbytkem oddílu. Byl tedy úplně sám.

Trochu se vzpamatovala a přestala sebou zmítat. S každým dalším zoufalým pohybem se totiž bořila ještě hlouběji do bahnité jámy ve dně katakomb. Vězela už skoro po pás v blátě. Ukrajinský policista k ní vykročil.

Když se k ní přiblížil, uvědomila si, že je vyděšený. Možná v katakombách přišel o bratra nebo o dceru, kdoví? V každém případě bylo zřejmé, že si je velice dobře vědom mnoha nebezpečí, jež tu na každém rohu číhala. Viděl ji v situaci, které se sám obával od chvíle, kdy dostal rozkaz jít dovnitř.

„Prokristapána, pomozte mi, prosím vás!“

Policista přistoupil k okraji jámy a posvítil si na Sorayu. Jednu ruku měla před sebou, druhou za zády.

„Kdo jste? Co tady děláte?“

„Jsem turistka. Zabloudila jsem.“ Rozplakala se. „Mám strach. Mám strach, že se utopím.“

„Tak turistka? To těžko. Já vím, kdo jste.“ Zavrtěl hlavou. „Spadla klec. Vy i váš přítel jste v tom až po uši.“ Vytáhl pistoli a namířil na ni. „Oba dnes večer zemřete.“

„Tím bych si nebyla tak jistá,“ ucedila Soraya a střelila ho do srdce pistolí.

Policista vytřeštil oči a skácel se jako kartónový terč na střelnici. Upustil svítilnu, která v příští chvíli břinkla o podlahu a zhasla. „Do prdele,“ zaklela tiše.

Zastrčila zbraň zpátky do pouzdra v podpaží. Vytáhla ji, když znovu získala rovnováhu, a pak ji držela za zády. Teď mu potřebovala dosáhnout na nohy. Ponořila horní část trupu do bláta a snažila se natáhnout ruce co nejdál. O něco se přiblížila ke svému cíli.

Splývej, nabádala se. Tak splývej sakra!

Úplně uvolnila nohy, napřela sílu do hrudníku a posunula se o další kousek. Cítila, jak jí bahno obklopuje nohy i boky a stahuje ji dolů. Odrazila další vlnu paniky a pevně se soustředila na pozvolný pohyb směrem vpřed. Ve tmě to bylo těžké. Několikrát si už myslela, že ji bláto úplně pohltí a pohřbí.

Nakonec však její prsty narazily na gumu: podrážky bot! Zazmítala sebou a získala dalších pár centimetrů, které jí stačily, aby mohla sevřít policistovy boty. Zhluboka se nadechla a vší silou se natáhla. Nepohnula se, zato on ano. Jeho nohy se svezly do jámy. Tam se však zarazily. Mohutné tělo uvízlo na místě.

To jí však stačilo. Vylezla po nohou mrtvého policisty jako po záchranném žebříku a oběma rukama uchopila jeho široký opasek, s jehož pomocí se pak mohla celá vyškrábat z bahnité jámy.

Chvíli na něm jen tak ležela a vnímala své bušící srdce a sípavý dech. Nakonec se odvalila na vlhkou podlahu katakomb a s námahou vstala.

Jak se obávala, jeho baterka se nedala spravit. Otřela tedy svou vlastní a modlila se, aby fungovala. Slabý paprsek se rozzářil, zhasl a znovu zasvítil. Nyní se mohla pevněji zapřít, a tak se jí podařilo shodit policistu do jámy. Pak zamaskovala jeho krev na podlaze hlínou a sutinami.

Věděla, že baterie svítilny se brzy vybijí, a tak spěchala do levé odbočky směrem k východu nedaleko domu doktorky Pavlyny.

Na druhé tankovací zastávce nabralo letadlo s Martinem Lindrosem nového pasažéra. Posadil se vedle Lindrose a pronesl cosi beduínskou arabštinou, kterou mluvil Abbud ibn Aziz.

„Ale vy nejste Abbud,“ řekl Lindros a otočil hlavu jako slepec. Pořád měl na hlavě černou kápi.

„Ovšemže ne. Jsem jeho bratr Muta ibn Aziz.“

„Umíte mrzačit lidi tak dobře jako váš pan bratr?“

„Takové věci přenechávám jemu,“ odsekl Muta ibn Aziz.

Lindros nic neviděl, ale měl obzvláště ostražitý sluch, jímž zachytil podtón v Mutově hlase. Napadlo ho, že by jeho emocí mohl využít. „Takže máte čisté ruce, že?“ Vycítil, že si ho druhý muž prohlíží, jako by právě narazil na dosud neobjevený živočišný druh.

„Hlavně mám čisté svědomí.“

Lindros pokrčil rameny. „Mně nevadí, že lžete.“

Muta ibn Aziz ho udeřil přes tvář.

Lindros ucítil v ústech krev. Matně zauvažoval, jestli mu ret může otéct ještě víc. „Máte s bratrem společného víc, než si možná myslíte,“ řekl ztěžka.

„Každý jsme úplně jiný.“

Nastalo rozpačité ticho. Lindros si uvědomil, že Muta prozradil něco, čeho vzápětí zalitoval. Přemítal, jaký svár asi Abbuda a Mutu rozděluje a zda by jej nemohl nějak využít.

„Strávil jsem s Abbudem několik týdnů,“ pokračoval Lindros. „Mučil mě, a když to nepomáhalo, začal si hrát na přítele.“

„Pche!“

„Přesně takhle jsem na to reagoval,“ řekl Lindros. „Zajímalo ho, co všechno vím o střelbě na Hámida ibn Ašefa.“

Slyšel, jak se Muta ošil a přitáhl se blíž. Když Arab znovu promluvil, jeho hlas bylo v dunění motorů sotva slyšet. „Proč ho to zajímalo? Řekl vám to?“

„Takovou chybu by neudělal.“ Lindrosova vnitřní anténa zachytila zvláštní signály. Zmínka o té věci s Hámidem ibn Ašefem měla zřejmě pro oba bratry nesmírnou důležitost. Ale proč? „Ať je Abbud ibn Aziz, jaký chce, rozhodně není hlupák.“

„Ne, hlupák není.“ Mutův hlas ztvrdl jako ocel. „Zato lhář a podvodník, ale to sem nepatří.“

Karim al-Džamil ibn Hámid ibn Ašef al-Wahhíb, tedy muž, který se posledních několik dnů vydával za Martina Lindrose, si klestil cestu do hlavního počítače CIA, kde byla uložena veškerá citlivá data. Bohužel však neznal přístupové heslo, jež odemykalo přístup do systému. Pravý Martin Lindros ho odmítl prozradit. Žádné překvapení. Karim však vymyslel jiné řešení, elegantní a zároveň účinné. Nemělo cenu pokoušet se do počítače CIA nabourat násilím. I nadanější lidé než on si na tom vylámali zuby. Firewall CIA, známý jako Sentinel, byl dokonalý ochranný program pevný jako trezor.

Otázka tedy zněla: Jak proniknout do špičkově zabezpečeného počítače, k němuž nemáte heslo? Karim věděl, že když hlavní počítač CIA vyřadí z provozu, technici přidělí všem – jeho nevyjímaje – nová hesla. Jediným způsobem, jak to obejít, bylo zanést do systému počítačový virus. Jelikož to však kvůli Sentinelu nešlo zvenčí, muselo se to provést zevnitř.

Proto Karim potřeboval vymyslet naprosto spolehlivou cestu, jak virus dostat do budovy CIA. Kdyby ho sem chtěli s Annou tajně propašovat, příliš by riskovali, a proti jiným možnostem existovaly dokonalé pojistky. Dovnitř ho nemohl přinést dokonce ani agent CIA. Celé měsíce s Fádim přemýšleli, jak tento problém vyřešit. A nakonec se jim to podařilo!

Šifra na knoflíku, který agenti CIA našli na Fádiho košili, totiž žádnou šifrou nebyla, a proto se ji také Tim Hytner marně snažil rozluštit. Ve skutečnosti šlo o podrobné instrukce, jak rekonstruovat virus s pomocí obyčejného dvojkového kódu, tedy řady základních příkazů, jež se nepozorovaně odvíjejí v pozadí. Jakmile se je podaří na počítači CIA obnovit, zaútočí na operační systém – v daném případě Unix – a naruší jeho základní příkazy. Tento proces strhne lavinu, která během šesti minut vyřadí z provozu veškeré počítače CIA.

Jejich řešení obsahovalo i pojistku pro případ, že by se Hytnerovi podařilo zjistit, že nejde o šifru. Nemohl by neúmyslně spustit řetěz instrukcí, jelikož byly v obráceném pořadí.

Karim al-Džamil si otevřel soubor, na němž Hytner pracoval, zadal sled pokynů v opačném pořadí a uložil je. Pak opustil systém Linux a přešel do počítačového jazyka C++. Vložením řetězce instrukcí připravil virus ke startu. K jeho aktivaci nyní stačilo jen jediné stisknutí klávesy. V desetině vteřiny pronikne do operačního systému, nejen hlavními cestami, ale i zkratkami a spoji. Jinými slovy zahltí a následně poškodí proudy dat přicházejících i odcházejících z hlavního počítače CIA, a přitom úplně obejde Sentinel. Toho se dalo dosáhnout pouze na počítači připojeném do sítě CIA, jinak by Sentinel zastavil sebedůmyslnější útok už v zárodku.

Ještě předtím však Karim al-Džamil musel vyřídit jednu věc. Na jiném monitoru si zobrazil jistou osobní složku a začal do ní přidávat řadu nevyvratitelných skutečností včetně šifry, s jejíž pomocí virus vytvořil.

Když skončil, zkopíroval soubor a vrátil příslušné stránky do databáze CIA. Pak vyčistil obrazovku a vyvolal program trpělivě čekající na své zrození. Spokojeně si oddychl a stiskl klávesu.

Virus byl spuštěn.

19

Abbud ibn Aziz, osamocen s mořskými vlnami a čím dál temnějšími myšlenkami, jako první uviděl Fádiho vylézat z otvoru, kde bývala mříž. Od chvíle, kdy s policejním oddílem vstoupil dovnitř, uplynulo přes tři hodiny. Díky dokonalé znalosti tváře i řeči těla svého velitele okamžitě poznal, že Bournea nenašli. To pro něj bylo velmi zlé, protože to bylo velmi zlé pro Fádiho. Poté se začali škrábat ven i policisté lapající po dechu.

Abbud ibn Aziz uslyšel bědování poručíka Kovea: „Tahle operace mě stála jednoho muže, generálmajore Romančenko.“

„Já jsem přišel o mnohem víc, poručíku,“ vyštěkl Fádi. „Váš podřízený mě neposlechl. Zaplatil životem za vlastní neschopnost a troufám si říct, že to byl spravedlivý trest. Místo fňukání byste si z toho případu měl vzít ponaučení. Vaši muži nejsou dostatečně tvrdí – ani zdaleka ne.“

Než stačil Kove odpovědět, Fádi se otočil na podpatku a vykročil pláží k molu, u kterého čekala přivázaná plachetnice.

„Vyrážíme,“ houkl, když vstoupil na palubu.

Měl tak špatnou náladu, že z něj málem létaly jiskry. V takových chvílích dokázal být Fádi velice prchlivý, což Abbud ibn Aziz věděl nejlíp, snad kromě Karima al-Džamila. A právě o Karimovi si teď potřeboval se svým vůdcem promluvit.

Počkal, až námořníci odvážou loď a rozvinou plachty. Zanechali policejní oddíl za zády a vypluli černomořskou nocí k přístavišti, kde čekalo auto, které je odveze na letiště. Když usedli na přídi opodál dvoučlenné posádky, Abbud nabídl veliteli jídlo a pití. Večeřeli za pravidelného šplouchání vln rozbíjejících se o příď lodi, do něhož občas zatroubil klakson jiného plavidla, smutný jako nářek ztraceného dítěte.

„Když jsi byl pryč, dostal jsem nepříjemnou zprávu od doktora Senarze,“ řekl Abbud ibn Aziz. „Tvrdí, že doktor Veintrop je sice připraven na závěrečnou sérii kroků k výrobě atomové bomby, ale sám to popírá.“

„Snaží se zdržovat,“ pravil Fádi.

Abbud přikývl. „Doktor Senarz si to myslí a já bych mu docela věřil. Je to přece jaderný fyzik. Koneckonců by to nebylo poprvé, kdy se Veintrop cuká.“

Fádi chvíli uvažoval. „Dobře. Zavolej bratrovi. Ať vezme Káťu Veintropovou a odveze ji do Miran Šáh. Tam se setkáme. Až pan doktor Veintrop uvidí, co můžeme jeho ženě provést, dá si říct.“

Abbud ibn Aziz se významně podíval na hodinky. „Poslední letadlo je pryč už pár hodin. Příští má letět až večer.“

Fádi strnule seděl a hleděl před sebe. Abbud věděl, že se v duchu opět vrátil do chvil, kdy byl postřelen jeho otec. Nesmírně si tu tragédii vyčítal. Abbud ibn Aziz mnohokrát svého vůdce a přítele nabádal, aby se soustředil na přítomnost. Fádi se však nemohl vyrovnat ani se sestřinou násilnou smrtí, kterou mu matka nikdy neodpustila. Abbudova matka by svého syna tak strašlivě netrýznila, jenže ona byla muslimka, kdežto Fádiho matka křesťanka, a v tom spočíval celý rozdíl. On sám se se Sárou ibn Ašefovou bezpočtukrát setkal, ale do oné osudné noci v Oděse jí nevěnoval žádnou pozornost. Naproti tomu Fádi byl poloviční Angličan. Kdo mohl vědět, co si myslí a co cítí ke své sestře?

Abbud bezděčně zaťal svaly na břiše. Olízl si rty a zahájil řeč, kterou si dopředu připravil.

„Fádi, ten Karimův plán mi začíná dělat starosti.“ Fádi stále nic neříkal; jeho pohled se ani nezachvěl. Poslouchal ho vůbec? Abbudovi nezbývalo než doufat, že ano. „Zaprvé, ty tajnosti. Ptám se tě na něco, a ty mi nechceš odpovědět. Snažím se prověřit bezpečnostní stránku, ale ty a tvůj bratr mi v tom bráníte. Zadruhé, ta věc je krajně riskantní. Pokud nevyjde, dojde k odhalení našeho finančního zdroje a celá organizace bude v ohrožení.“

„Proč s tím teď začínáš?“ Fádi se ani nepohnul, pohled stále obrácený do minulosti. Mluvil jako duch, až se Abbud zachvěl strachy.

„Trápí mě to celou dobu. Ale teď jsem zjistil, s jakou ženou se Karim stýká.“

„Myslíš milenku?“ řekl Fádi. „Co je s ní?“

„Tvůj otec chodil s bezvěrkyní, Fádi. A pak si ji vzal za ženu.“

Fádi škubl hlavou. Jeho tmavé oči připomínaly kočku, která zahlédla v trávě myš. „Zacházíš příliš daleko, Abbude. Mluvíš o mé matce.“

Abbud ibn Aziz se znovu bezděčně zachvěl. „Mluvím o islámu a o křesťanství. Fádi, příteli, náš svět okupují křesťané a přímo ohrožují náš způsob života. Přísahali jsme, že tuhle bitvu dotáhneme do vítězného konce. V sázce je naše kultura, samotná podstata našeho bytí. A Karim al-Džamil spí s bezvěrkyní, vkládá do ní své sémě a svěřuje se jí. Jestli se to rozkřikne mezi našimi lidmi, vzbouří se a budou žádat její smrt.“

Fádiho tvář potemněla. „To má být výhrůžka?“

„Jak si něco takového můžeš myslet? To bych si nikdy nedovolil.“

Fádi vstal, rozkročil nohy na palubě kolébající se plachetnice a probodl svého zástupce pohledem. „Ale slídíš kolem a špehuješ mého bratra. Snažíš se to obrátit proti mně.“

„Příteli, já tě jen chci ochránit před vlivem bezvěrců. Ostatní to neruší, ale já vím, že ten plán vymyslel Karim al-Džamil. Tvůj bratr obcuje s nepřítelem. Vím to, protože ty sám jsi mě nasadil do pevnosti nepřítele. Vím, kolik svodů a hrozeb západní kultura představuje. Dělá se mi z nich špatně. Ale někdo to možná vidí jinak.“

„Můj bratr?“

„Nelze to vyloučit, Fádi. Já sám to nepoznám, protože mě od něj dělí neproniknutelná zeď.“

Fádi zamával pěstmi. „Tak takhle to je! Ty nedokážeš žít v nevědomosti, i když si to bratr přeje.“ Předklonil se a vlepil svému pobočníkovi palčivou facku. „Já vím, o co ti jde. Chceš se vyvyšovat nad ostatní. Dožaduješ se informací, Abbude ibn Azizi, protože informace znamenají moc a právě po ní ty toužíš.“

Abbud se uvnitř třásl, ale ani se nepohnul. Nedovolil si pozvednout ruku k hořící líci. Příliš dobře věděl, že Fádi by byl schopen ho hodit přes palubu a bez špetky lítosti by ho nechal utopit. Dal se však na vojnu, a tak musel bojovat. Pokud by svou věc nedotáhl do konce, nikdy by si to neodpustil.

„Fádi, když ti ukážu hrst písku, co uvidíš?“

„Chceš mi dávat hádanky?“

„Já vidím svět. Vidím ruku Alláhovu,“ chvatně pokračoval Abbud. „Mluví ze mě Arab. Narodil jsem se a vyrůstal v poušti. V čisté a nádherné poušti. Ty a Karim al-Džamil jste se narodili v západním velkoměstě. Jistě, abyste porazili nepřítele, musíte ho poznat, jak jste mi správně řekli. Ale, Fádi, pověz mi jednu věc: Co se stane, když se člověk začne ztotožňovat s nepřítelem? Není možné, že se jím sám stane?“

Fádi se zhoupl na špičkách. Neměl daleko k výbuchu. „Ty se opovažuješ naznačovat…“

„Já nic nenaznačuju, Fádi. Věř mi. Tohle je otázka důvěry – víry. Jestli mi nedůvěřuješ, jestli ve mě nemáš víru, tak mě vyžeň. Půjdu bez jediného slova. Ale známe se celý život. Za všechno ti vděčím. V pořádku, snažíš se chránit Karima al-Džamila, ale já chci zase ochránit tebe před nebezpečím zvenčí, ale i z našich řad.“

„V tom případě ti ta posedlost zatemnila mozek.“

„I to je možné.“ Abbud ibn Aziz seděl jako předtím, aniž by se zachvěl nebo přikrčil, což by jistě Fádiho přimělo srazit ho do vody. „Říkám jen to, že Karim se dobrovolně izoluje a stala se z něj samostatná jednotka. Možná je to vaše výhoda, jak si oba myslíte. Ale musím konstatovat, že to má jednu vážnou vadu. Máte jen sami sebe. Nemáte žádného prostředníka, nikoho třetího, kdo by váš vztah vyrovnával.“

Abbud ibn Aziz se odhodlal vstát, pomalu a opatrně. „Dovol, abych uvedl konkrétní příklad. Zeptej se sám sebe: Jsou mé a Karimovy motivy čisté? Ty znáš odpověď: Nejsou. Zakalila je tvoje touha po pomstě. Ty i Karim al-Džamil musíte zapomenout na Jasona Bournea. Musíte zapomenout, co se stalo vašemu otci. Byl to velký muž, o tom není sporu. Ale jeho dny jsou sečteny a vaše teprve přicházejí. To je zákon života. Bránit se mu je bláhovost. Riskuješ, že tě převálcuje. Musíš se dívat dopředu, ne se ohlížet do minulosti. Musíš myslet na svůj lid. Ty jsi náš otec, náš ochránce, naše spása. Bez tebe jsme jako prach ve větru. Jsi naše zářivá hvězda. Ale jen v případě, že tvé motivy budou zase čisté.“

Dlouhou chvíli pak oba jen mlčeli. Abbud ibn Aziz měl pocit, že mu z ramen spadlo obrovské závaží. Svým argumentům věřil, stál si za každým slovem. Jestli tohle má být jeho konec, děj se vůle boží. Zemře s vědomím, že konal svou povinnost vůči svému vůdci a příteli.

Avšak Fádi už na něj zlostně nezíral, už nevnímal moře ani světla Oděsy blikající v temnotě. Znovu obrátil pohled do svého nitra a v duchu se odebral do hlubin, kam nesměl vstoupit možná ani Karim al-Džamil. Abbud v to alespoň snažně doufal.

Výpadek všech počítačů spustil v sídle CIA hotové peklo. Všichni dostupní odborníci se měli okamžitě zaměřit na odstranění nebezpečného viru. Třetina z nich odpojila ochranný program Sentinel a podrobila ho důkladnému zkoumání. Zbytek agentů prohledával veškeré žíly a tepny počítačové sítě. Speciální software typu „najdi a znič“, který pro CIA vyvinula Agentura pro výzkum pokročilých obranných systémů DARPA, využíval pokročilého heuristického algoritmu, což byl kód, který dokázal řešit nastalé potíže. Neustále se měnil a upravoval v závislosti na formě viru, na niž natrefil.

V centrále CIA platila úplná uzávěra – nikdo nesměl dovnitř ani ven. Ve zvukotěsné oválné zasedačce naproti kanceláři ředitele sedělo kolem leštěného sukovitého stolu devět mužů. Každý z nich měl před sebou počítač a vedle něj láhev se studenou vodou. Muž sedící po boku šéfa CIA, ředitel odboru vědy a techniky, dostával nepřetržité informace o postupu svých horečných legií. Aktuální údaje mu naskakovaly na monitoru, poté procházely „čištěním“, aby jim rozuměli i přítomní laici, a pak se objevovaly na jedné z deseti plochých obrazovek zavěšených na stěnách potažených černou plstí.

„Mimo tyto zdi se nic nedostane,“ pravil ředitel CIA. Cítil na sobě každý ze svých šedesáti osmi roků. „Co se tu odehraje, tady taky zůstane.“ Připadal si jako bájný obr Atlas, jenž na své šíji drží nebeskou klenbu. Věděl, že mu dříve nebo později zlomí vaz. Ale dnes ne! Sakra, dnes ještě ne!

„Nic nebylo ohroženo,“ oznámil technický šéf s očima upřenýma na monitor, kde naskakovala nezpracovaná data. „Zdá se, že virus nepocházel zvenčí. Dokončili jsme diagnostiku Sentinelu. Firewall odvedl práci, ke které byl naprogramován. Nedošlo k jeho narušení. Opakuji, nedošlo k jeho narušení.“

„Tak co se sakra stalo?“ vyštěkl ředitel CIA. V duchu děkoval svým šťastným hvězdám, že se o tomhle maléru nedozví ministr obrany.

Technický šéf zvedl svou lesklou plešatou hlavu. „Podle dosavadních zjištění přišel útok zevnitř.“

„Zevnitř?“ podivil se Karim al-Džamil sedící po pravici ředitele CIA. „Chcete říct, že máme ve svých řadách zrádce?“

„Už to tak vypadá,“ pronesl šéf odboru operací Rob Batt, nejvlivnější z celé Sedmičky, jak se ředitelům jednotlivých oddělení CIA přezdívalo.

„Robe, chci, abyste se na to okamžitě zaměřili,“ řekl starý pán. „Buď to potvrďte, nebo vyvraťte.“

„Mohl bych si to vzít na starost,“ nabídl se Karim, a okamžitě toho zalitoval.

Zlostně se k němu stočily hadí oči Roba Batta. „Neberete si toho nějak moc, Martine?“ hlesl.

Ředitel CIA si odkašlal. „Martine, je potřeba, abyste se plně soustředil na boj proti teroristům z organizace Dudža.“ Poslední věcí, kterou teď potřeboval, by byly nějaké kompetenční spory. Obrátil se na šéfa technické sekce. „Víme, kdy budou počítače znovu fungovat?“

„Může to trvat den, možná i víc.“

„Vyloučeno,“ odsekl starý pán. „Musíte zařídit, aby to za dvě hodiny zase šlapalo.“

Technik se poškrábal na holé lebce. „No, můžeme přepnout na záložní síť. Ale to by znamenalo vydat všem lidem v baráku nová hesla a…“

„Tak to udělejte!“ zpražil ho ředitel a udeřil do stolu otevřenou dlaní. „Výborně, pánové. Všichni víme, co máme dělat. Šlápli jsme do hovna a musíme ho dostat z bot dřív, než začne smrdět!“

Bourne střídavě upadal do bezvědomí a procital. Znovu ho přepadly dávné události, jež ho pronásledovaly už od Mariiny smrti.

… Zase je v Oděse. Utíká. Je noc. V běhu po dlážděných ulicích ho brzdí studený slaný vítr od Černého moře. V náruči svírá mladou ženu, která strašlivě krvácí. Vidí její střelnou ránu a uvědomuje si, že zemře. Při této myšlence žena otvírá oči. Má zornice rozšířené bolestí. Snaží se ho zaostřit v temnotě na konci svého života.

Bourne nemůže dělat nic jiného než ji odnést pryč z náměstí, kde ji postřelili. Žena pohne ústy, nemůže však ze sebe vydat ani hlásku. Přitiskne se k jejím otevřeným rtům a ucho se mu zbarví krví.

Její hlas, křehký jako sklo, mu rozechvívá ušní bubínek, slyší však jen šumění mořských vln narážejících na břeh. Zraněná přestává dýchat. Zůstává jen vratké klapání jeho bot na dlažbě…

Zapotácí se a padá. Plazí se po zemi, dokud se nemůže opřít zády o slizkou cihlovou stěnu. Nedokáže tu ženu pustit. Kdo to vůbec je? Podívá se na ni a snaží se soustředit. Pokud ji dokáže oživit, může se jí zeptat, co je zač. Mohl jsem ji zachránit, pomyslí si zoufale.

A najednou svírá v náruči svou Marii. Krev je pryč, život se však nevrátil. Marie je mrtvá. Mohl jsem ji zachránit, pomyslí si zoufale…

Probudil se a vykřikl: „Měl jsem tě zachránit!“ A náhle věděl, proč se mu tento úlomek minulosti vybavil ve chvíli Mariiny smrti.

Ochromily ho výčitky svědomí. Výčitky, že nebyl s Marií, když ho potřebovala. Určitě měl šanci zachránit i tu zakrvácenou ženu, ale také to neudělal.

„Martine, na slovíčko.“

Karim al-Džamil se otočil a viděl, že se na něj dívá Rob Batt. Ředitel operací se nezvedl jako všichni ostatní v zasedačce, ale zůstal sedět v potemnělé místnosti. Osaměli.

Karim zachoval dokonale neutrální výraz. „Jak jste sám říkal, Robe, mám práce nad hlavu.“

Battovy ruce připomínaly sekáčky na maso. Dlaně měl nepřirozeně tmavé, jako by je měl neustále potřísněné krví. Rozpřáhl paže, což se obvykle dalo vykládat jako smířlivé gesto, nyní to však působilo výhružně, jako by gorila připravená k boji demonstrovala svou hrubou sílu.

„Prosím. Zdržím vás jen chvilku.“

Karim se vrátil a usedl za stůl naproti němu. Batt patřil mezi lidi, kteří se v kancelářském prostředí necítí dobře. Tvářil se, jako by měl v podšívce obleku bodavé ostny. Jeho zbrázděná vrásčitá tvář vysušená od slunce mohla být ošlehaná častým lyžováním ve Švýcarsku, nebo také vražděním v afghánských horách. Karimovi to všechno připadalo zvláštní, protože strávil tolik času zkoušením vybraných šatů v luxusních krejčovstvích, že oblek ze Savile Row nosil stejně přirozeně jako burnus.

Sepjal ruce a strojeně se pousmál. „Co bych pro vás mohl udělat, Robe?“

„Upřímně řečeno, dělám si trochu starosti.“ Batt zjevně nehodlal chodit kolem horké kaše, ale konverzace asi nepatřila k jeho silným stránkám.

Karimovi se zrychlil tep, ale zachoval zdvořilý tón. „Pročpak?“

„No, prožil jste si svoje. Víte, byl jsem přesvědčen, že byste si měl vzít pár týdnů volna. Odpočinout si, nechat se prohlídnout od doktorů.“

„Myslíte psychiatry.“

Batt pokračoval, jako by nic neslyšel. „Váš ředitel to odmítl s tím, že vaše práce je příliš důležitá, obzvlášť v době krize.“ Odhalil zuby tak, že by to u někoho jiného mohl být úsměv.

„Jenže vy jste se mi chtěl namontovat do pátrání po původci toho zatraceného viru.“ Jeho hadí oči, černé jako ztvrdlá láva, se vpíjely do Karima, jako by mu chtěly proniknout až do morku kosti. „Nikdy dřív jste mi v revíru nepytlačil. Dokonce jsme o tom uzavřeli vzájemnou dohodu.“

Karim nic neřekl. Co když to byla past? Co když se Lindros s Battem na ničem podobném nedomluvili?

„Rád bych věděl, proč jste ji porušil,“ řekl Batt. „Zajímalo by mě, proč jste si ve své současné situaci chtěl přibrat ještě další práci.“ Jeho hlas se ztišil a zpomalil jako chladnoucí med. Počínal si jako dravec kroužící kolem Karima a čekající na nejvhodnější okamžik k útoku.

„Omlouvám se, Robe. Jen jsem vám chtěl pomoct, to je všechno. Nebyl v tom…“

Batt škubl hlavou dopředu tak ostře, že se Karim musel hlídat, aby neucukl.

„Dělám si o vás starosti, Martine.“ Battovy rty, už tak dost tenké, se semknuly do jediné bezkrevné linky. „Ale na rozdíl od našeho nedostižného vůdce, který vás má rád jako syna a všechno vám odpustí, já ve vás vidím spíš mladšího bratra.“

Batt roztáhl na stole své mohutné tlapy. „Žil jste s nepřítelem, Martine. Ten nepřítel se vás snažil zblbnout. Víte to stejně dobře jako já. A víte, jak to vím?“

„Ale výsledky mých testů přece…“

„Na to vám kašlu,“ uťal ho Batt. „Výsledky testů jsou pro vědátory, což my dva rozhodně nejsme. Ti hoši o nich ještě pořád debatují a budou to dělat snad až do soudného dne. Ještě ke všemu jsme museli vzít v potaz názor Jasona Bournea, což je osoba v lepším případě nespolehlivá a v horším případě nebezpečná pro postupy a disciplínu CIA. Ale právě on vás zná nejlíp. Trochu ironie, ne?“ Naklonil hlavu. „Proč s ním sakra udržujete styky?“

„Podívejte se do jeho spisu,“ odpověděl Karim. „Bourne je pro mě – pro nás – cennější než celá parta vašich agentů.“ Tak já budu vychvalovat Jasona Bournea. To je teprve ironie!

Batt se však nedal odradit. „Heleďte, mně dělá starosti vaše chování. Navenek je v pořádku jako vždycky. Ale všímám si jistých věcí…“ Zavrtěl hlavou. „No prostě mi to nesedí. Bůh ví, že jste byl vždycky samotář. Pro nás ostatní až moc dobrý, jak říkali šéfové jiných odborů. Ale já ne. Já jsem vás prokoukl. Pálí vám to a nemáte sklon k užvaněnosti, která se tady u nás vydává za přátelství.“

Karim uvažoval, zda nadešla chvíle, kdy jeden z Lindrosových kolegů pojme podezření. Tuto možnost samozřejmě zapracoval do svého plánu, riziko bylo však poměrně nízké, jelikož čas, který hodlal strávit v CIA, se počítal jen na hodiny. A jak řekl sám Batt, Lindros byl vždycky tak trochu samotář. Nicméně, bylo třeba rozhodnout, jak šéfa odboru odrazit.

„Jestli jste si na mém chování všiml něčeho zvláštního, bude to asi tím stresem z aktuální situace. Jestli ale něco umím, tak oddělovat podstatné věci od nepodstatných. Ujišťuji vás, že minulost pro mě není problém.“

Nastalo chvilkové ticho. Karim měl dojem, že kolem něj obchází velice nebezpečná šelma, tak blízko, že cítil její páchnoucí pižmo.

Batt přikývl. „V tom případě je to vyřízeno, Martine.“ Vstal a podal mu ruku. „Jsem rád, že jsme si to vyjasnili.“

Když Karim odcházel, v duchu si blahořečil, že podstrčil vyšetřovatelům přesvědčivý důkaz totožnosti onoho „zrádce“. Jinak by se mu už Battovy zuby zakously do krku.

„Ahoj, Oleksandře. Hodný pejsek.“

Soraya se s těžkým vakem přes rameno vrátila do skrýše, kde zanechala Bournea. Jímala ji strašlivá předtucha smrti. Posvítila si na něj petrolejovou lampou. Naštěstí nebyl mrtvý, jen omráčený velkou ztrátou krve. Boxer seděl věrně po jeho boku. Jeho vodnaté hnědé oči se na ni podívaly, jako by prosily o pomoc.

„Nebojte,“ konejšila Bournea i psa. „Už jsem tady.“

Vytáhla z vaku hromádku věcí, které dostala od doktorky Pavlyny: plastové sáčky naplněné různými tekutinami. Sáhla Bourneovi na čelo, jestli nemá horečku, a přeříkala si postup, který jí lékařka kladla na srdce.

Roztrhla igelitové pouzdro, vytáhla jehlu a zabodla mu ji do žíly na hřbetu levé ruky. Připojila k ní nástavec a zasunula do něj konec trubičky vedoucí k prvnímu pytlíku, z nějž v příští chvíli začala odkapávat širokospektrální antibiotika. Pak odstranila provizorní obvaz nasáklý krví a navlhčila ránu sterilním solným roztokem. Antiseptikum by podle lékařky jen oddálilo hojivý proces.

Přiblížila lampu a snažila se nahmatat cizí předměty – nitě, kousky látky a podobně. Ke své úlevě žádné nenašla. Na okrajích rány však byla odumřelá tkáň, kterou musela odstřihnout chirurgickými nůžkami.

Zvedla drobnou zahnutou jehlu, propíchla kůži a provlékla nylonovou nit. Velice opatrně stáhla obě strany k sobě obdélníkovým stehem, jak jí doktorka Pavlyna ukázala. Šila velice jemně, aby neutáhla kůži příliš pevně, což by zvýšilo riziko infekce. Když skončila, uvázala za posledním stehem uzlík a odstřihla zbytek nitě. Nakonec své dílo překryla tamponem sterilní gázy a ovázala obinadlem.

To už byl sáček s antibiotiky prázdný. Odpojila jej tedy a zasunula trubičku do pytlíku se zavodňující a výživnou směsí.

Asi hodinu pak Bourne normálně spal. Postupně však začal přicházet k sobě.

Otevřel oči.

Usmála se na něj. „Víš, kde jsi?“

„Ty ses vrátila,“ zašeptal.

„Říkala jsem to přece, ne?“

„Co Fádi?“

„Nevím, oddělala jsem jednoho policajta, ale nikoho dalšího jsem neviděla. Myslím, že to všichni vzdali.“

Na chvíli zase zavřel oči. „Už si vzpomínám, Sorayo. Už si vzpomínám.“

Zavrtěla hlavou. „Teď odpočívej, probereme to pak.“

„Ne.“ Ve tváři měl výraz pochmurného soustředění. „Musíme si promluvit. Hned teď.“

Co se to s ním stalo? Vzbudil se a okamžitě si připadal jiný, jako by mu někdo vyndal mozek ze svěráku. Jako by unikl ze soutěsky, v níž se rozléhaly nabádavé hlasy. Pulzující bolest hlavy byla tatam a s ní i opakující se věty. Naprosto jasně si vybavoval, co mu doktor Sunderland říkal o vzniku vzpomínek: že jejich tvorbu a obnovu může ovlivnit abnormální mozková aktivita vyvolaná prožitým traumatem nebo extrémní situací.

„Teprve teď mi dochází, jaká hloupost byla vytáhnout Cevika ze zadržovací cely. A to není jediná divná věc. Při Fádiho útěku mě například úplně ochromila strašná migréna.“

„Když zastřelili Tima.“

„Ano.“ Zkusil se posadit a škubl sebou bolestí.

„Nedělej to,“ požádala ho Soraya.

Nedal si to však vymluvit. „Pomoz mi.“

„Jasone…“

„Tak bude to?“ odpálil ji.

Vzala ho kolem ramen a pozvedla ho. Opřel se zády o stěnu.

„Trpěl jsem zvláštním nutkáním, které mě vhánělo do nebezpečných situací,“ pokračoval. „Každopádně mě to vedlo k chování, které bylo výhodné pro Fádiho.“

„To bude určitě náhoda.“

Trpce se usmál. „Sorayo, jestli mě život něco naučil, tak to, že za náhodami je často třeba vidět spiknutí.“

Soraya se tiše zasmála. „Teď mluvíš jako paranoik.“

„Nezapomeň, že paranoia mi zachránila život.“ Bourne se ošil. „Co když jsem na něco přišel?“

Soraya založila ruce na prsou. „A na co?“

„Zkusme vycházet z předpokladu, že ty náhody, jak jim říkáš ty, jsou ve skutečnosti součástí spiknutí. Nemůžeme přehlížet, že všechny se Fádimu velice hodily do krámu.“

„A dál?“

„Ty bolesti mě poprvé přepadly po návštěvě u doktora Sunderlanda, specialisty na paměť, kterého mi doporučil Martin.“

Soraya se zachmuřila. Najednou už jí Bourneova slova nepřipadala směšná. „Proč jsi za ním byl?“

„Pronásledovaly mě útržky vzpomínek na můj první pobyt v Oděse. Mohl jsem z nich zešílet. Tehdy jsem ale nevěděl, že jde o Oděsu, natož co jsem tady dělal.“

„Ale jak tahle vzpomínka souvisí s tím tvým spiknutím?“

„To nevím,“ přiznal Bourne.

„Určitě nijak.“ Soraya si uvědomila, že se s ním hádá.

Bourne mávl rukou. „Nechme to na chvíli stranou. Když jsem vezl Martina domů, řekl mi, že musím za každou cenu do Oděsy a najít jistého Lemontova, bankéře teroristické organizace Dudža. Když ho dostanu, tok špinavých peněz prý vyschne.“

Soraya pokývala hlavou. „To zní logicky.“

„To by musel Lemontov existovat. Jenže on neexistuje.“ Bourneův výraz byl zcela nečitelný. „A nejen to. Fádi o Lemontovovi věděl. Věděl, že Lemontov je přelud!“

„No a?“

Bourne se odstrčil od zdi a zpříma se na ni zadíval. „Jak by mohl Fádi o Lemontovovi vědět?“

„Zapomínáš, že teroristi Lindrose vyslýchali. Třeba mu podstrčili falešné informace.“

„V tom případě by věděli, že bude zachráněn.“

Soraya chvíli uvažovala. „Ta věc s Lemontovem mě zajímá.

I Lindros mi o něm říkal. To kvůli němu jsem tady. Ale proč? Proč by nás sem posílal oba?“

„Měli jsme se honit za přízrakem,“ odpověděl Bourne. „Hledání Lemontova byla jen léčka. Fádi na nás čekal. Věděl, že přijedeme. Chtěl mě zabít. Pokud se nepletu, přímo po tom toužil. Poznal jsem mu to na očích i hlase. Čekal dlouho, až mě konečně dostane.“

Se Sorayou to očividně otřáslo.

„A ještě něco,“ pokračoval Bourne. „Cestou letadlem domů mi Martin povídal, že se ho vyšetřovatelé vyptávali na jistou akci, jejímž objektem byl Hámid ibn Ašef. Byla to moje akce. Opakovaně se mě ptal, jestli si na ni vzpomínám.“

„Jasone, proč by se Lindros zajímal o akci, kterou naplánoval Alex Conklin?“

„Ty víš proč,“ řekl Bourne. „Fádi a Martin mají něco společného.“

„Cože?“

„Stejně jako doktor Sunderland.“ Jeho teorie měla neúprosnou logiku. „Sunderlandova léčba se mnou provedla něco, co mě nutilo v klíčových chvílích chybovat.“

„Jak je to možné?“

„Při vymývání mozku lze použít nějakou barvu, zvuk, klíčové slovo nebo větu, která někdy později spustí u člověka určitou reakci.“

V té díře nebylo co zapálit. Ta slova se rozléhala Bourneovou hlavou až k zešílení.

Bourne to zopakoval Soraye. „Říkal ji Fádi. Tahle věta mi vyvolávala bolest hlavy. Fádi znal spouštěcí frázi, kterou mi Sunderland nasadil do mozku.“

„Pamatuju si, jak ses zatvářil, když to vyřkl,“ pravila Soraya. „Ale vzpomínáš si taky, jak říkal, že strávil nějakou dobu v Oděse?“

„Klíčem k záhadě je ta akce v Oděse, která měla za cíl smrt Hámida ibn Ašefa. Všechno na ni ukazuje.“ Měl popelavou pleť a náhle vypadal unaveně. „Je to spiknutí. Ale za jakým účelem?“

„Stejně nemůžu pochopit, jak přinutili Lindrose ke spolupráci.“

„Nepřinutili. Znám Martina líp než kdo jiný. Ten by se ke zradě přinutit nenechal.“

Rozpřáhla ruce. „Tak jak si to vysvětluješ?“

„Co když ten člověk, kterého jsem zachránil před Dudžou, přivedl ho zpátky do CIA a zaručil se za něj, není Martin Lindros?“

„Tak a dost.“ Zvedla ruce dlaněmi dopředu. „Právě jsi překročil hranici mezi paranoiou a rozvinutou psychózou.“

Vůbec na ni však nedbal. „Co když teď skupinu Týfón řídí nastrčená figura?“

„Jasone, to je vyloučeno. Vypadá jako Lindros, mluví jako Lindros. Proboha, prošel i čtečkou sítnice.“

„Ta se dá oklamat,“ vedl si Bourne svou. „Je to strašně vzácná a taky složitá operace vyžadující záměnu sítnice nebo celého oka. Ale jestli si náš podvodník nechal předělat celou tvář, výměna sítnice by už byla hračka.“

Soraya zavrtěla hlavou. „Uvědomuješ si vůbec, co povídáš? Špion přímo v centru CIA, které řídí přes tisíc agentů po celém světě. Znovu ti říkám, že je to vyloučeno. Naprostá šílenost.“

„A právě proto to tak krásně fungovalo. Ty, já, lidé v Týfónu a CIA – všichni jsme objektem kolosální manipulace a díváme se špatným směrem. To patří k plánu. Zatímco my jsme se honili po celé zeměkouli, Fádi si v klidu propašoval svoje lidi do Spojených států a přepravil atomovou bombu, nepochybně rozebranou na kusy, na místo, kde ji chtějí odpálit.“

„To zní obludně.“ Soraya byla v šoku. „Nikdo ti neuvěří. Něco takového si absolutně nedokážu představit.“

Klesla na okraj lůžka. „Podívej, ztratil jsi spoustu krve. Jsi vyčerpaný, věci se ti pletou v hlavě. Potřebuješ se vyspat a pak…“

„Znám způsob, jak spolehlivě ověřit, jestli jsem přivezl zpátky opravdového, nebo falešného Martina Lindrose,“ pokračoval Bourne bez ohledu na ni. „Musím najít skutečného Martina Lindrose. Jestli mám pravdu, znamená to, že stále žije. Ten podvodník ho potřebuje živého.“ Začal sklouzávat z postele. „Je potřeba…“

Silná závrať ho přinutila přestat mluvit a znovu se opřít o zeď. Soraya ho položila na lůžko. Jeho víčka ztěžkla únavou.

„Ať se rozhodneme jakkoliv, teď si musíš trochu odpočinout,“ řekla s obnovenou jistotou. „Oba jsme unavení a ty se potřebuješ léčit.“

O chvíli později ho přemohl spánek. Soraya vstala a uložila se na podlahu vedle lůžka. Otevřela náruč a Oleksandr se jí přivinul k ňadrům. Zmocnilo se jí neblahé tušení. Co když má Bourne pravdu? Důsledky takového plánu byly nepředstavitelné. A přece nedokázala myslet na nic jiného.

„Oleksandře,“ zašeptala. „Co si počneme?“

Boxer k ní zvedl čumák a olízl jí tvář.

Zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Cítila pravidelné tepání Oleksandrova srdce a také se pozvolna oddala spánku.

20

Matthew Lerner a Jon Mueller se před deseti lety čirou náhodou potkali v jednom nevěstinci v Bangkoku. Ti dva měli hodně společného, nejen zálibu v prostitutkách, pití a zabíjení. Stejně jako Lerner, i Mueller byl samorost: geniální stratég se schopností dokonale analyzovat situaci. Od chvíle, kdy na sebe poprvé narazili, je k sobě něco vzájemně přitahovalo, i když Lerner byl ze CIA a Mueller v té době pracoval pro Národní bezpečnostní agenturu.

Jak Lerner procházel letištní halou v Oděse a blížil se ke svému cíli, měl dobrý důvod myslet na Jona Muellera a na všechno, co se od něj přiučil. Vtom mu zazvonil mobilní telefon. Byl to Weller z washingtonské městské policie, kde měl Lerner řadu informátorů.

„Co se děje?“ zeptal se, jakmile poznal policistův hlas.

„Mám pro vás něco, co by vás mohlo zajímat. Overton zmizel.“

Lerner se zastavil v proudu kolemjdoucích pasažérů. „Cože?“

„Nepřišel do práce. Nebere mobil. Doma taky nebyl. Prostě je fuč, Matte.“

Lernerovi vřelo v hlavě. Uviděl, že halou procházejí dva policisté. Na chvíli se zastavili a prohodili pár slov s kolegou, jenž kráčel opačným směrem, a pak s očima na stopkách pokračovali dál.

Do tíživého ticha se znovu ozval Weller: „Overton pro vás na něčem dělal, že?“

„To už je nějakou dobu,“ zalhal Lerner. Ostatně, Wellerovi nebylo nic do toho, co pro něj Overton dělal. „Ale díky za upozornění.“

„Nedělám to přece zadarmo,“ odtušil Weller, než zavěsil.

Lerner popadl svůj malý kufřík a zamířil ke straně letištní haly. Instinkt mu napovídal, že Overton jen tak nezmizel, ale že je mrtvý. A nutně si musel položit otázku, jak se ho Anně Heldové podařilo zabít? To, že má jeho smrt na svědomí právě Heldová, věděl tak jistě, jako že stál na letišti v Oděse.

Možná tu mrchu hrubě podcenil. Zřejmě se vloupáním do svého domu nedala zastrašit a rozhodla se Overtonovi oplatit úder. Škoda, že je tak daleko. S radostí by to s ní vyřídil. V danou chvíli však potřeboval rozporcovat větší rybu.

Otevřel mobilní telefon a vytočil tajné washingtonské číslo. Vyčkal, až hovor projde obvyklým bezpečnostním kolečkem. Pak se ozval známý hlas.

„Nazdar, Matte.“

„Ahoj, Jone. Mám pro tebe zajímavou práci.“ Jon Mueller se zasmál. „Kšefty pro tebe vždycky stojí za to, Matte.“

To byla pravda. Lerner mu krátce popsal Annu Heldovou a nastínil situaci.

„Trochu tě to zaskočilo, co?“

„Podcenil jsem ji,“ přiznal Lerner. Neměli mezi sebou žádné tajnosti. „Neudělej stejnou chybu.“

„Klídek. Já ji oddělám.“

„Myslím to vážně. Je to fakt nebezpečná bestie. Má nečekané možnosti. V životě bych neřekl, že by mohla Overtona sejmout. Ale nejdřív to prober s ministrem. Je to jeho hra. On musí rozhodnout, jestli hodit kostkou, nebo ne.“

Doktorka Pavlyna na něj čekala kousek za přepážkami celnice a cizinecké policie. Jméno mu mělo napovědět, že je to žena, ale jeho vůbec nenapadlo, že by pobočce CIA v Oděse mohla šéfovat ženská. Lerner si předsevzal, že po návratu do Washingtonu s tím musí něco provést.

Doktorka Pavlyna byla vcelku pohledná žena: vysoká, prsatá a důstojná. Husté vlasy měla protkané šedivými pramínky, i když podle obličeje jí nemohlo být víc než čtyřicet.

Vyšli z haly do teplejšího odpoledne, než by předpokládal. V Oděse ještě nikdy nebyl. Očekával moskevské počasí, které už bohužel musel přetrpět několikrát.

„Máte štěstí, pane Lernere,“ pravila doktorka Pavlyna, když přešli silnici k parkovišti. „S tím Bournem, po kterém pátráte, jsem byla v kontaktu. Tedy ne přímo. Byl raněn. Bodná rána v boku. Životní orgány nebyly zasaženy, ale rána je dost hluboká. Ztratil hodně krve.“

„Jak to všechno víte, když jste s ním nebyla v přímém kontaktu?“

„Naštěstí není sám. Je s ním jedna z našich. Soraya Mooreová. Včera večer zazvonila u mých dveří. Bournea prý s sebou vzít nemohla, na to bylo jeho zranění příliš vážné. Dala jsem jí antibiotika, šití a tak dál.“

„Kde jsou?“

„To neřekla a já se neptala. Standardní postup.“

„To je škoda,“ řekl Lerner a myslel to vážně. Zauvažoval, co tu Soraya proboha dělá. Jak mohla vědět, že je Bourne tady? Jedině že by ji poslal Martin Lindros. Ale proč by to dělal? Bourne přece vždycky pracoval na vlastní pěst. Ne, to nemělo žádnou logiku. Lerner by velice rád Lindrosovi zavolal a zeptal se ho, jenže to samozřejmě nemohl. Sám tu byl tajně, což doktorka Pavlyna pochopila, když jí zavolal starý pán.

Zastavili se u nové Škody Octavia RS. Doktorka Pavlyna otevřela dveře a nastoupili.

„Ředitel CIA mi osobně řekl, abych vám poskytla veškerou možnou pomoc.“ Doktorka Pavlyna projela parkovištěm a zaplatila lístek. „Situace se vyvíjí. Policie hledá Bournea pro vraždu čtyř lidí.“

„To znamená, že musí co nejrychleji zmizet z Oděsy a hezky potají.“

„Já bych to na jeho místě určitě udělala.“ Počkala na mezeru v proudu aut a vyjela z parkoviště.

Lerner sledoval cvičeným okem profesionála okolí. „Je to poměrně velké město. Určitě bude řada způsobů, jak se odsud dostat.“

„No ovšem,“ přikývla doktorka Pavlyna. „Ale jen málo z nich pro něj připadá v úvahu. Vezměte si například zvýšenou přítomnost policie na letišti. Tudy se pryč nedostane.“

„To bych netvrdil tak jistě. Ten chlap je jako chameleon.“

Doktorka Pavlyna se zařadila do levého pruhu a zrychlila. „Zapomínáte, že je těžce raněný. Nevím jak, ale policie o tom ví. Bylo by to příliš riskantní.“

„Tak co tedy?“ vyhrkl Lerner. „Vlak? Auto?“

„Ani jedno. Po železnici z Ukrajiny neuprchne a po silnici by to zase trvalo moc dlouho a byl by to hazard – silniční zátarasy a tak. Zvlášť v jeho stavu.“

„Takže zbývá loď.“

Doktorka Pavlyna přikývla. „Z Oděsy jezdí trajekt do Istanbulu, ale jen dvakrát týdně. Do toho příštího by se musel čtyři dny schovávat.“ Chvíli uvažovala a přitom přidávala plyn. „Krví Oděsy je obchod. Několikrát denně odsud vyráží nákladní a železniční trajekty do Bulharska, Gruzie, Turecka, Egypta nebo na Kypr. Na bezpečnost se moc nedbá. Podle mě je to pro něj nejlepší možnost.“

„Tak na to šlápněte, ať tam jsme první,“ řekl Lerner, „jinak ho nadobro ztratíme.“

Jevgenij Fedotovič odhodlaně vkročil do tržnice Privoz. Mířil bez obvyklých zastávek na cigaretu či na kus řeči s kamarády přímo k Vajíčkové řadě. Toho rána neměl čas. Zajímalo ho jen to, jak by co nejrychleji zmizel z Oděsy.

Magda, spolumajitelka jeho stánku, už byla na místě. Vejce pocházela z její farmy, on zajistil kapitál.

„Neptal se na mě někdo?“ prohodil, když se postavil za pult.

Rozbalovala vejce a rozdělovala je podle barvy a velikosti. „Ticho jako na hřbitově.“

„Proč to říkáš?“

Tón jeho hlasu ji přiměl přerušit práci a zvednout oči. „Co se děje?“

„Ale nic.“ Chvatně si balil své osobní věci.

„To určitě. Tváříš se, jako bys o půlnoci uviděl slunce.“ Opřela pěsti o své plné boky. „A kam jako jdeš? Dneska tady budeme až do večera.“

„Musím vyřídit jednu obchodní záležitost,“ odtušil spěšně.

Zastoupila mu cestu. „Nemysli si, že mě tady necháš samotnou. Máme snad dohodu.“

„Ať ti pomůže bratr.“

Magda nadmula hruď. „Bratr je pitomec.“

„Tak to se na tuhle práci skvěle hodí.“

Do hlavy se jí nahrnula krev, ale on ji hrubě odstrčil z cesty a rychlým krokem zmizel ze scény, nedbaje na její rozhořčené pištění či pohledy sousedních prodavačů.

Toho rána cestou na tržnici dostal telefonickou zprávu, že Bogdan Iljič byl zastřelen, když vedl toho Moldavce do pasti, kterou mu nastražil terorista Fádi. Jevgenij dostával dobře zaplaceno, aby nasměroval vybranou oběť – v tomto případě Iliase Vodu – na určené místo. Dokud mu nezavolal jeden z jeho přátel na policii, Jevgenij neměl tušení, co Fádi s Vodou zamýšlí a že se při tom bude vraždit. Teď byl Bogdan mrtvý a spolu ním i tři Fádiho muži, a co bylo nejhorší, i jeden policista.

Jevgenij věděl, že pokud někoho dopadnou, jeho jméno zazní jako první. On byl přitom asi poslední člověk v celé Oděse, který by obstál před soustředěným policejním vyšetřováním. Jeho živobytí – samotný jeho život – se zakládalo na nenápadnosti a utajení. Jakmile na něj posvítí reflektor, je mrtvý muž.

Proto se dal na útěk. Proto musí stůj co stůj hodit minulost za hlavu a přesunout se jinam, nejlépe mimo Ukrajinu. Samozřejmě pomyslel na Istanbul. Člověk, který mu tu zpropadenou práci zadal, pocházel z Istanbulu. Jevgenij byl jediný, kdo z té šlamastyky vyvázl živý, a tak by ho třeba zaměstnal. Za žádným ze svých dodavatelů drog jít nemohl. Celá síť se ocitla v ohrožení. Nejlepší bude s nimi zpřetrhat veškeré svazky a začít znovu. Pro nový obor, který si Jevgenij vybral, by byl Istanbul lepší základnou než jiná místa, zvláště ta blíže položená.

Spěchal davy lidí, kteří začínali ucpávat vchody do tržnice. Cítil nepříjemné svrbění v zátylku, jako by už byl v hledáčku neznámého vraha.

Právě míjel hromadu beden, v nichž se zmítala kuřata bez zobáku, jako by už přišla o hlavu. Vtom uviděl dva policisty prodírající se mezi nakupujícími. Nemusel se nikoho ptát, proč jsou tady.

Když se přikrčil, z mezery mezi dvěma hromadami beden vyšla jakási žena. Měl nervy na krajíčku, a tak bezděčně couvl a pevně sevřel pažbu své pistole.

„Jsou tady policajti, jdou po vás,“ oznámila mu ta žena.

Vypadala trochu jako Arabka, ale to nemuselo nic znamenat, polovina světa, v němž se pohyboval, byla částečně arabská.

Naléhavě mu pokynula. „Pojďte se mnou. Dostanu vás odsud.“

„Nechtějte mě rozesmát. Podle všeho pracujete pro SBU.“

Vykročil směrem od ní i od dvojice policistů, jež zahlédl. Soraya zavrtěla hlavou. „Tam na vás čekají.“

Nezastavil se. „Nevěřím vám.“

Prodírala se hustým proudem lidí vedle něj. Po chvíli ho předstihla, zastavila se a pohodila hlavou. Jevgenij ucítil v podbřišku ledovou kouli.

„Říkala jsem vám, že je to past, Jevgeniji Fedotoviči.“

„Odkud znáte moje jméno? Jak víte, že po mně jde policie?“

„Na to teď není čas.“ Zatáhla ho za rukáv. „Tudy, rychle! Je to vaše jediná šance. Jinak vás dostanou.“

Přikývl. Co jiného mohl dělat? Vedla ho zpět do hájemství beden s kuřaty. Museli jít bokem, aby se protáhli úzkými uličkami. Díky stohům beden, jež se jim tyčily nad hlavami, však unikli zrakům policistů pročesávajících tržnici.

Konečně vyšli na ulici a spěchali dál mezi auty. Jevgenij viděl, že míří ke starší otlučené škodovce.

„Nastupte si dozadu prosím,“ zavelela stroze, když usedla za volant.

Jevgenij Fedotovič ve slepé panice uposlechl jejího příkazu, pracně otevřel dveře a nastoupil. Když za sebou zabouchl, vyjela od chodníku. Tehdy si uvědomil, že na místě vedle něj někdo nehybně sedí.

„Ilias Voda!“ zaúpěl žalostně.

„Tentokrát jste v tom až po uši.“ Jason Bourne mu bleskově odebral pistoli i nůž.

„Co to…?“ Jevgenij Fedotovič se zděsil, že už nemá žádnou zbraň. Ještě víc ho však ohromilo, jak je Voda bílý a ztrhaný.

Bourne se k němu otočil. „V tomhle městě jste dohrál, tavárišč.“

Deron často říkával, že Tyrone se chová jako pes, když mu hodíte kost. Jak si vzal něco do hlavy, vytrvale za tím šel a nechtěl pustit. A stejné to bylo i s těmi dvěma, které viděl rozčtvrtit tělo nebohého policisty a pak zapálit Karosárnu M&N. Fascinovaně sledoval následné dění jako nějakou populární televizní soutěž. Přijeli hasiči, po nich policisté. V betonové budově však nezůstalo nic než popel a uhlíky. Navíc to byla zanedbaná severovýchodní čtvrť, na kterou všichni kašlali. Za necelou hodinu to policajti vzdali a s velkou úlevou zase odfrčeli do bezpečí bílých částí města.

Ale Tyrone věděl, co se stalo. Nikdo se ho na to ovšem nezeptal. A i kdyby, neřekl by jim ani ň. Dokonce tu novinu ani nezavolal kamarádovi Deronovi na Floridu.

Pocházel ze světa, ve kterém člověk bez milosti zmlátil toho, kdo ho urazil nebo se dotkl jeho sestry nebo přítelkyně. Už v deseti nebo jedenácti letech si získal jistou autoritu, která se prudce zvýšila, když mu šéf gangu podstrčil drobný revolver s omotanou pažbou a upilovaným výrobním číslem.

Pak ji samozřejmě musel použít, protože nechtěl, aby ho ostatní považovali za poskoka, vejtahu nebo dokonce pošuka. Nebylo to vlastně ani tak těžké, protože s ustřelováním hlav už měl zkušenosti z počítačových her. Jak se ukázalo, ve skutečnosti to nebylo o moc jiné. Jen jste si museli dát pozor, aby vám to zbytečně neukončilo kariéru.

A přece v něm hlodal neodbytný pocit, že tohle není jediný způsob, jakým se dá žít. Samozřejmě, byl tu Deron, který se narodil a vyrostl v ghettu. Ale měl přísnou matku a milujícího otce. Tyrone tušil, že ty věci mají nějaký vliv, ale nedokázal to pochopit, natož vyjádřit. Pak Deron odešel studovat do bílého světa a všichni v ghettu – včetně Tyronea – ho za to nenáviděli. Když se však vrátil, všechno mu prominuli, protože viděli, že je neopustil, jak se obávali. O to víc ho měli rádi, obklopovali ho a snažili se ho ochránit.

Tyrone seděl pod stromem naproti vypálené Karosárně M&N a vyrovnával se s tím, že jeho sen zbudovat si tu nové doupě pro partu se zhroutil, ale i s nepříjemným pocitem, že ten sen ve skutečnosti nebyl tím, co doopravdy chtěl. Zíral na prázdnou zčernalou stěnu ze škvárových tvárnic, která mu náhle připomněla vlastní život.

Vytáhl mobil. Na Slečnu Špionku neměl číslo. Jak se s ní spojit a říct jí, že pro ni má informace? On a nikdo jiný? Kdyby se tak s ním sešla a znovu kráčela vedle něj. Sám sebe přesvědčoval, že po ní nic jiného nechce. Pravdě se zatím nedokázal podívat do očí.

Jediné dostupné číslo na CIA bylo do takzvané kanceláře vztahů s veřejností. Tyrone věděl, jaká je to ironie, ale přesto je vytočil. Život mu znovu nedával na vybranou.

„Prosím? Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se mladý mužský hlas úsečným tónem.

„Sháním jednu agentku, s kerou sem před pár dněma mluvil,“ sdělil mu Tyrone a okamžitě se zastyděl za svou nespisovnou řeč.

„Jméno?“

„Soraya Mooreová.“

„Okamžik prosím.“

Tyrone uslyšel nějaké cvakání a najednou ho přepadly paranoiemi představy. Vstal a vykročil ulicí.

„Pane? Můžete mi říct svoje jméno a číslo prosím?“

Paranoia zaútočila v plné síle. Přidal do kroku, jako by před tou otázkou mohl utéct. „Jen chci mluvit s…“

„Když mi řeknete svoje jméno a číslo, zařídím, aby agentka Mooreová dostala váš vzkaz.“

Tyrone si náhle připadal jako v zajetí světa, o němž vůbec nic nevěděl. „Tak jí vyřiďte, že vím, kdo jí nasypal sůl na vocas.“

„Promiňte, pane, cože víte?“

Tyrone cítil, že druhá strana používá jeho nevědomost jako zbraň, proti níž byl bezmocný. Žil v uzavřené enklávě uvnitř okolního světa. Kdysi na to býval pyšný. Teď si uvědomil, že je to minus.

Zopakoval poslední větu a přerušil spojení. Znechuceně hodil mobil do kanálu a v duchu si řekl, že musí DJ Tanka požádat, aby mu sehnal jiný telefon. Ten starý už ho začal pálit v ruce.

„Tak kdo jste doopravdy?“ otázal se Jevgenij Fedotovič jako člověk unavený životem.

„Záleží na tom?“ opáčil Bourne.

„Asi ne.“ Jevgenij se díval z okna na ubíhající město. Pokaždé, když zahlédl policejní auto nebo pěšího strážníka, celý se napružil. „Nejste ani z Moldavska, že ne?“

„Váš kámoš Bogdan se mě pokusil zabít.“ Bourne pozorně sledoval mužův výraz. „Nevypadáte, že by vás to překvapilo.“

„Dneska už by mě nepřekvapilo vůbec nic,“ odtušil Jevgenij.

„Kdo vás najal?“ vybafl na něj Bourne.

Jevgenij prudce otočil hlavu. „Snad nečekáte, že vám to povím.“

„Byl to ten Saúd? Fádi?“

„Žádného Fádiho neznám.“

„Ale znal jste Fjodora Vladimiroviče Lemontova, fiktivního překupníka drog.“

„Nikdy jsem neřekl, že ho znám.“ Jevgenij se rozhlédl. Soudě podle slunce mířili na jihozápad. „Kam to jedeme?“

„Na popraviště.“

Jevgenij předstíral lhostejnost. „Tak to bych se asi měl pomodlit.“

„To každopádně.“

Soraya jela svižně, nikdy však nepřekračovali povolenou rychlost. Ještě aby tak upoutali pozornost projíždějícího policejního vozu. Konečně nechali město Oděsa za zády a ocitli se uprostřed obřích továren, překladišť a kolejí.

O kus dál se mezi průmyslovými stavbami nacházela mezera široká zhruba tři nebo čtyři kilometry, kde vyrostla jakási vesnice. Obchody a domy vypadaly mezi ohromnými budovami, jež je z obou stran obklopovaly, jako nepatřiční trpaslíci. Na druhém konci vsi Soraya odbočila do příčné ulice, která byla obsypaná zelení, přírodní i umělou.

Oleksandr na ně čekal na předzahrádce chaty svého pána a cvičitele – Sorayina přítele, jehož v danou chvíli nebylo nikde vidět. Když omšelá škodovka sjela na příjezdovou cestu, boxer zvedl hlavu. Dača za jeho zády nebyla nijak zvlášť veliká. Krčila se v mělké kotlině a od sousedů ji chránil hustý porost jedlí a cypřišů.

Soraya zastavila. Oleksandr vstal a rozběhl se k nim. Když uviděl vystupovat z auta Sorayu, zaštěkal na uvítanou.

„Panebože, to je velká potvora,“ zabručel si Jevgenij Fedotovič pod vousy.

Bourne se na něj usmál. „Vítejte na popravišti.“ Chytil Ukrajince za límec a vyvlekl ho ze zadního sedadla na dvorek.

Jak Oleksandr spatřil neznámý obličej, zvedl uši, ostražitě se posadil a výhružně zavrčel. Vycenil zuby.

„Dovolte, abych vám představil vašeho kata.“ Bourne postrčil Jevgenije směrem k psovi.

Do Ukrajince jako když uhodí blesk. „Ten pes?“

„Oleksandr ukousl Fádimu tvář,“ řekl Bourne. „A od té doby nejedl.“

Jevgenij se zachvěl. Zavřel oči. „Já chci pryč.“

„To my všichni,“ ujistil ho Bourne. Myslel to zcela vážně. „Takže mi hezky řekněte, kdo vás najal.“

Jevgenij Fedotovič si otřel zpocený obličej. „On mě zabije, určitě.“

Bourne máchl rukou k boxerovi. „Tak to aspoň budete mít rychle za sebou.“

V tu chvíli dala Soraya Oleksandrovi povel rukou, přesně podle plánu. Pes vyrazil přímo k Jevgenijovi, jenž vylekaně vyjekl, skoro až komicky.

Bourne na poslední chvíli sáhl dolů, chytil psa za obojek a přitáhl si ho k sobě. Ten úkon ho stál víc námahy, než předpokládal, a z rány v boku mu vystřelily vlny palčivé bolesti. Nedal na sobě nic znát, uvědomoval si však pohled Sorayiných očí, jež četly v jeho tváři jako v dnešních novinách.

„Jevgeniji Fedotoviči,“ pravil Bourne, když se narovnal, „jak sám vidíte, Oleksandr je velký a statný. Už mě začíná bolet ruka. Máte pět vteřin, pak ho pustím.“

Jevgenij v hrůze horečně přemítal. Rozhodl se za tři vteřiny. „Dobře, hlavně si toho psa držte.“

Bourne k němu vykročil, napjatý Oleksandr za ním. Jevgenij otevřel oči dokořán, až mu byla vidět bělma.

„Kdo vás najal?“

„Jmenuje se Nesim Hatun.“ Ukrajinec nemohl odtrhnout zrak od boxera. „Sídlí v Istanbulu – ve čtvrti Sultanahmet.“

„Kde přesně?“ zajímal se Bourne.

Jevgenij se přikrčil před Oleksandrem, kterému Bourne dovolil vztyčit se na zadních nohách. Byl vysoký jako Ukrajinec. „To nevím,“ vyhrkl Jevgenij. „Přísahám. Řekl jsem vám všechno.“

Jakmile Bourne pustil Oleksandrův obojek, pes vystřelil kupředu jako šíp. Jevgenij Fedotovič zavřeštěl a v rozkroku kalhot se mu objevila tmavá skvrna.

Oleksandr ho srazil k zemi… a o chvíli později už mu seděl na prsou a olizoval mu tvář.

„Pokud jde o nákladní přístavy, v podstatě máte dvě možnosti,“ řekla doktorka Pavlyna. „Oděsa a Iljičevsk, zhruba sedm kilometrů na jihozápad.“

„Kterou byste si vybrala vy?“ řekl Matthew Lerner. Seděli v jejím autě a mířili k severnímu okraji Oděsy, kde se nacházely loděnice.

„Oděsa je samozřejmě blíž,“ řekla. „Ale policie ji určitě bude mít pod dohledem. Iljičevsk se nabízí jednoduše proto, že je dál od centra honu za uprchlíkem a určitě tam nebude tolik policistů, pokud vůbec nějací. Navíc je to větší a rušnější přístav a trajekty jezdí v častějších intervalech.“

„Takže Iljičevsk.“

Přejela do vedlejšího pruhu a připravovala se k obrátce, aby mohli vyrazit na jih. „Jediným problémem pro ně budou silniční zátarasy.“

Soraya sjela z hlavní silnice a nyní projížděla zadními uličkami a dokonce i průchody, jimiž se škodovka dokázala protáhnout.

„Přesto bych počítal s tím, že cestou do Iljičevsku narazíme na zátaras.“

Jevgenije Fedotoviče zanechali na předzahrádce Sorayina přítele pod dohledem Oleksandra. Bylo domluveno, že za tři hodiny ho přítel pustí. To už jim nebude moci nijak uškodit.

„Jak je?“ Soraya jela po úzkých uličkách lemovaných skladišti. Tu a tam zahlédli v dáli jeřáby iljičevského přístavu, jež se tyčily jako krky dávných dinosaurů. Tato cesta byla sice pomalejší, ale také bezpečnější, než kdyby pokračovali po hlavní silnici.

„Dobře,“ odpověděl, ona však poznala, že lže. Tvář měl stále pobledlou a plnou bolesti, dýchal přerývaně a ne tak zhluboka, jak by měl.

„To ráda slyším,“ odtušila silně ironickým tónem. „Protože asi za tři minuty jsme u toho zátarasu.“

Podíval se dopředu. Ve frontě tam čekalo několik aut a kamionů, které policisté vpouštěli mezerou mezi dvěma obrněnými vozidly stojícími kolmo k ulici jako hrozivé tanky. Dva policejní těžkooděnci se vyptávali lidí ve vozech, nahlíželi do kufrů nebo prohlíželi korby a podvozky nákladních aut. Měli sveřepý výraz a postupovali pomalu, metodicky a pečlivě. Zjevně neponechávali nic náhodě.

Soraya zavrtěla hlavou. „Objet se to nedá. Vpravo od nás je moře, vlevo hlavní silnice.“ Podívala se do zpětného zrcátka na houstnoucí proud vozů, mezi nimiž bylo i policejní auto. „Nemůžu to ani otočit, protože by mě nejspíš zastavili.“

„Je čas na plán B,“ pravil Bourne pochmurně. „Budeš pozorovat policajty za námi a já ty vpředu.“

Valerij Petrovič právě vyprázdnil obsah svého močového měchýře na cihlovou zeď jedné z budov a vrátil se na svou pozici. Se svým kolegou dostal úkol dohlédnout na to, aby se žádné z aut seřazených před silničním zátarasem nepokusilo otočit do protisměru. Tuto nedůstojnou úlohu přijímal se značnou nelibostí. Zřejmě naštval svého seržanta, když ho porazil v kostkách i v kartách, čímž ho dohromady připravil o dvanáct set rublů. A tohle je odplata. Seržant je pomstychtivý mizera. Jen se podívejte, co udělal chudákovi Michailu Arkanovičovi za to, že mu omylem snědl pirožky, i když byly odporné, jak roztrpčený Michail alespoň tvrdil.

Jak tak přemítal, čím by mohl svou nezáviděníhodnou situaci vylepšit, všiml si, že někdo vystoupil z otlučené škodovky stojící zhruba na sedmém místě v řadě. Valerij Petrovič zbystřil, vykročil podél skladů a nespouštěl z té osoby oči. Právě když rozpoznal, že jde o muže, dotyčný vklouzl do průchodu mezi dvěma domy posetého odpadky. Strážník se rozhlédl kolem a uvědomil si, že nikdo jiný toho chlapa nezaznamenal.

Blesklo mu hlavou, že by měl vysílačkou upozornit svého kolegu na podezřelou osobu. Vmžiku mu však došlo, že dostal šanci si znovu získat seržantovu přízeň, a rozhodně ji nehodlal promarnit. Co kdyby se z dotyčného vyklubal hledaný muž, kterého měli za úkol dopadnout? Neměl v úmyslu následovat osud Michaila Arkanoviče, a tak s vytasenou pistolí dychtivě spěchal dál a přitom se olizoval jako vlk, který se chystá roztrhat nic netušící kořist.

Bourne se za řadou skladišť rychle zorientoval a určil nejlepší únikovou cestu kolem silničního zátarasu. Za normálních okolností by to nebyl žádný problém, jenže teď byl ve značné nevýhodě. V minulosti se už nejednou musel pohybovat terénem raněný, málokdy však tak vážně. Už cestou k majiteli psa cítil, že má horečku. Teď s ním cloumala zimnice. Čelo měl horké, v ústech sucho. Aby se zbavil slabosti, kterou mu způsobila bodná rána, potřeboval by si odpočinout a užívat antibiotika.

Odpočinek pochopitelně nepřipadal v úvahu. A sehnat antibiotika bylo také složité. Pokud by neměl naléhavý důvod okamžitě zmizet z Oděsy, mohl by zajít za lékařem CIA. I to však bylo vyloučeno.

Ocitl se na otevřeném prostranství za budovami skladů. Široká asfaltová cesta vedla k řadě nakládacích plošin. Tu a tam byly rozesety chladírenské vozy přistavené k rampám nebo nečinně stojící na druhé straně cesty, kde čekaly na své šoféry.

Bourne vykročil k místu na úrovni silničního zátarasu. Minul pár zaparkovaných vysokozdvižných vozíků a vyhnul se několika dalším, které s nákladem velkých beden spěchaly od jedné nakládací rampy k druhé.

V odrazu ve skle jednoho z vozíků spatřil svého pronásledovatele – policistu. Aniž by zpomalil, s bolestmi vylezl na rampu a prošel mezi dvěma hromadami krabic do skladu. Všichni muži, jak si všiml, měli na prsou průkazky.

Vyhledal šatnu. Nacházela se hned na začátku haly a byla vykachlíčkovaná. Prošel kolem řad skříněk a nahodile zkoušel zámky. V třetí skříňce našel to, co ho zajímalo: kombinézu údržbáře. Navlékl si ji a z boku mu přitom vystřelovala řada bolestných šípů. Ani po důkladném prohledání nenašel žádný průkaz. Věděl však, jak to zařídit. Cestou ven se otřel o muže vstupujícího dovnitř a zamumlal cosi na omluvu. Spěchal zpátky k nakládací rampě a chvatně si připínal na oděv ukradenou cedulku.

Venku se rozhlédl po okolí, ale po pronásledovateli ani památky. Pokračoval tedy v chůzi kolem prázdných ocelových kabin náklaďáků, jejichž obsah byl právě vykládán na betonovou plochu, kde byla každá bedna, sud nebo přepravní skříň podrobena kontrole podle seznamu či nákladního listu.

„Stát!“ ozvalo se za ním. „Už ani krok!“ Policista seděl za volantem jednoho z prázdných vysokozdvižných vozíků. V příští chvíli se rozjel a mířil přímo k němu.

Třebaže vozík nebyl příliš rychlý, Bourne se ocitl ve značné nevýhodě. Uvízl totiž v poměrně úzkém prostoru ohraničeném na jedné straně zaparkovanými kamiony a na druhé řadou budov z hrubého betonu připomínajících bunkry, v nichž sídlily kanceláře skladovacích společností.

V dané chvíli tu panoval čilý ruch a každý měl dost své práce, než aby si všímal svéhlavého vozíku a jeho kořisti. To se ovšem mohlo každou vteřinou změnit.

Bourne se otočil a rozběhl se. Vozík ho s každým krokem doháněl, nejen díky tomu, že byl rozjetý, ale také proto, že Bournea ochromovala bolest. Uskočil před útokem vozíku. Jednou, dvakrát. Hroty nakládacích vidlic jiskřily o betonovou stěnu.

Dobíhal ke konci nakládacích plošin nejblíž k silničnímu zátarasu. Na poslední rampě byl přistavený obří kamion. Bourne měl jedinou šanci: vrhnout se ke kabině a na poslední chvíli pod ni skočit. Snad by to stihl, kdyby mu přetížené svaly na levé noze ve finále nevypověděly poslušnost.

Zakopl a udeřil se bokem o kabinu. O vteřinu později vidlice probodly lakovanou ocel kolem něj a přišpendlily ho na místě. Snažil se sklonit, ale nemohl. Byl v neúprosném obklíčení.

Snažil se zburcovat síly a zbavit se ochromující bolesti, jež mu ani neumožňovala jasně myslet. Pak policista přeřadil rychlost a vysokozdvižný vozík poskočil dopředu. Bodce se zabořily ještě hlouběji a přitiskly ho k autu.

Ještě chvíli a skončí rozdrcen mezi vozíkem a kamionem.

21

Bourne vydechl a zkroutil se. Současně se chytil vodorovných vidlic a vyhoupl se trupem a poté i nohama nad úroveň hrotů. Rozkročil se na kovovém prahu před kabinou a zvedl se na čelní sklo.

Policista zařadil s vozíkem zpátečku a snažil se Bournea shodit. Vidlice se probořily do jádra kabiny a tam se pevně zaklesly.

Bourne spatřil svou šanci a smýkl sebou k otevřené straně vozíku. Policista vytasil pistoli a namířil, ale než stačil stisknout spoušť, Bourne vymrštil nohu a špičkou boty jej zasáhl do tváře. Čelist ten úder nevydržela: vykloubila se a praskla.

Bourne popadl pistoli a udeřil muže pěstí do břicha, až se policista bolestně zlomil v pase. Otočil se a seskočil na zem. Celá levá strana těla mu hořela bolestí, jako by se mu do boku zabodlo ostré kopí.

Přesto se však rozběhl k lesíku vedle zátarasu a po chvíli byl na druhé straně. Když dorazil ke kraji silnice několik set metrů za policejními zátarasy, námahou už téměř nemohl dýchat. Naštěstí tam však čekala škodovka s otevřenými dveřmi spolujezdce. Z místa řidiče na něj hleděla starostlivá tvář Sorayi, která počkala, až si nastoupí. Zabouchl za sebou a vůz se rozjel.

„Jsi celý?“ zeptala se a její oči těkaly mezi ním a silnicí před nimi. „Co se sakra stalo?“

„Musel jsem přejít na plán C,“ sdělil jí Bourne. „A pak na plán D.“

„Žádné plány C a D nebyly.“

Bourne opřel hlavu o sedadlo. „No právě.“

Když Lerner dorazil do Iljičevska, na obloze se sbíraly mraky. „Zavezte mě k přístavu trajektů. Chci zkontrolovat první odplouvající loď, protože to je jeho cíl.“

„Nesouhlasím.“ Doktorka Pavlyna projížděla bočními ulicemi přístavu s jistotou člověka, který tu není zdaleka poprvé. „Mají tady vlastní zdravotní středisko. A věřte mi, že Bourne ho bude zatraceně potřebovat.“

Lerner si jaktěživ nenechal poroučet od ženské, z návrhu doktorky Pavlyny proto neměl právě radost. Vlastně mu i vadilo, že ho vozí. Zatím to plnilo svůj účel, její zdatnost ho však uváděla do mrzuté nálady.

Iljičevsk byl nesmírně rozlehlý. Panoráma města tvořily nízké, ploché a ošklivé budovy, obří skladiště a sila, chladírny, překladiště kontejnerů a monstrózně vysoké jeřáby TAKRAF na plovoucích plošinách. Směrem na západ kotvily rybářské lodě čekající na vykládku či opravu. Přístav vybudovaný v oblouku kopírujícím přírodní zátoku Černého moře tvořilo sedm nákladních komplexů. Pět z nich se zaměřovalo na ocel a surové železo, exotické oleje, dřevo, zeleninu a hnojiva. Jeden tvořilo obří překládací silo na obilí. Sedmý sloužil trajektům a nákladním lodím přepravujícím ohromné železniční kontejnery a tahače s návěsy. Nad nákladním prostorem se nacházelo místo pro cestující, kapitána a většinu posádky. Hlavní nevýhodou tohoto řešení byla jeho vrozená nestabilita. Stačilo, aby do nákladního prostoru proniklo pár centimetrů vody, a loď se začala naklánět či dokonce potápět. Ždné jiné plavidlo však nedokázalo plnit svůj úkol tak dobře, a proto se tyto lodě dál používaly po celé Asii i na Středním východě.

Zdravotní středisko leželo v podstatě uprostřed mezi terminály tři a šest. Byla to obyčejná dvoupatrová budova s přísně funkčními tvary. Doktorka Pavlyna u ní zaparkovala a vypnula motor.

Otočila se k Lernerovi. „Půjdu dovnitř sama. Vyhneme se tak zbytečným otázkám.“

Když už se chystala otevřít dveře, Lerner ji chytil za ruku. „Bude lepší, když půjdu s vámi.“

Chvíli se dívala na jeho ruku a pak řekla: „Nekomplikujte to. Nechte mě to vyřídit, já znám zdejší lidi.“

Lerner ji sevřel ještě pevněji. Usmál se a odhalil řadu nápadně velkých zubů. „Jestli ty lidi znáte, doktorko, žádné zbytečné otázky nevzniknou.“

Hodnou chvíli si ho pozorně měřila, jako by ho viděla poprvé. „Máte problém?“

„Já? Ne.“

Doktorka Pavlyna vytrhla ruku z jeho stisku. „Pokud ano, bude nejlepší ho vyřešit hned. Jsme v prostředí…“

„Já vím přesně, kde jsme…“

„… kde mylné představy a nedorozumění mohou vést k fatálním chybám.“

Lerner vystoupil z auta a vykročil k hlavním dveřím střediska. Vzápětí uslyšel chroupání bot doktorky Pavlyny na štěrku, dostihla ho však až na asfaltu.

„Možná vás poslal ředitel CIA, ale zdejší pobočku řídím já.“

„Zatím,“ odtušil lehkovážně.

„Chcete mi vyhrožovat?“ Doktorka Pavlyna se jen tak nedala, na mužské zastrašování byla zvyklá už od útlého dětství. Než se naučila bránit vlastními zbraněmi, schytala pár ran. „Jste pod mým velením. To snad víte.“

Na chvíli se zastavil přede dveřmi. „Vím jen to, že dokud jsem tady, musím to s vámi vydržet.“

„Lernere, byl jste někdy ženatý?“

„Jsem šťastně rozvedený.“

„To mě ani nepřekvapuje.“ Když se kolem něj pokusila prosmýknout, znovu ji chytil.

„Vy nemáte ženy zrovna v lásce, že?“ popíchla ho.

„Nemám rád ty, co si hrajou na chlapy.“

Když si řekl své, pustil ji.

Otevřela dveře, ale na chvíli mu zahradila cestu svým tělem. „Proboha mlčte, jinak ohrozíte moji bezpečnost.“ Ustoupila stranou. „To snad může pochopit i primitiv, jako jste vy.“

Pod záminkou, že má nové informace o akci, se Karim al-Džamil nechal pozvat na snídani k řediteli CIA. Ne že by nic nového neměl, celá akce však byla vymyšlená, takže se k ní daly říct jen výmysly. Na druhé straně nebylo špatné naservírovat starému pánovi k snídani pár lží. Sám se ovšem musel vyrovnávat s nepříznivými novinkami. Vzpomínky implantované doktorem Veintropem zavedly Bournea do léčky. Ten chlap se z ní ale nějak zázračně dostal, unikl Fádimu a přitom zastřelil čtyři lidi. Ještě předtím ho však Fádi bodl do boku. Je Bourne živý, či mrtvý?

Pokud by si měl Karim al-Džamil vsadit, dal by všechny peníze na první možnost.

Když dorazil do nejvyššího patra centrály CIA, znovu se musel vžít do role Martina Lindrose.

I ve stavu největší krize jedl starý pán tam, kde vždycky.

„Být přivázaný ke stejnému stolu a dennodenně zírat na stejný monitor, z toho by člověk zešílel,“ řekl, když Karim al-Džamil usedl naproti němu. Podlaží bylo rozdělené na dvě části. V západním křídle se nacházela špičkově zařízená posilovna a bazén olympijských rozměrů. Zdí oddělené východní křídlo, kde nyní seděli, ukrývalo prostory, kam nesměl kromě ředitele nikdo.

Do této místnosti byli čas od času zváni šéfové sedmi odborů CIA. Vypadalo to tu jako ve skleníku. Podlahu pokrývaly tlusté terakotové dlaždice a vzduch měl vysokou vlhkost, v níž se dařilo široké škále tropických rostlin a orchidejí. Kdo se o ně staral, to bylo předmětem mnoha divokých dohadů a legend. Ve skutečnosti to však nikdo nevěděl, stejně jako nebylo jasné, kdo vlastně používá deset či dvanáct dobře izolovaných tajných kanceláří ve východním křídle – a jestli vůbec někdo.

Bylo to samozřejmě poprvé, kdy Karim al-Džamil vkročil do Doupěte pískomilů, jak se místnosti přezdívalo. Proč? Protože ředitel tu ve třech klecích choval pískomily. V každé z nich bylo jedno zvíře uvězněné v kole, jež svým pohybem neustále roztáčelo. Něco jako agenti CIA.

Šéfové odborů, kteří o svých snídaních u starého pána něco prozradili, tvrdili, že je pohled na běhající pískomily uklidňoval asi jako pohled na rybičky v akváriu. Mezi agenty se však spekulovalo, že ředitel si tím zvráceně připomíná, že CIA vykonává nekonečnou sisyfovskou činnost, za kterou ji nikdo nikdy nepochválí.

„Na druhé straně,“ pokračoval šéf CIA, „k šílenství může člověka přivést už samotná ta práce.“

Stůl byl bíle prostřený, stály na něm dva servisy z kostního porcelánu, košík sladkého pečiva a dvě konvice: jedna obsahovala čerstvě uvařenou silnou kávu, druhá čaj Earl Grey, ředitelův oblíbený nápoj.

Karim al-Džamil si nalil kávu, kterou pak usrkával hořkou a bez mléka. Ředitel CIA měl rád čaj s mlékem a cukrem. Po číšníkovi nebylo ani památky, u stolu však stál kovový vozík s poklopem, aby jídlo nevychladlo.

Karim al-Džamil vylovil příslušné papíry a řekl: „Mám začít s hlášením, nebo počkáme na Lernera?“

„Lerner nepřijde,“ odtušil ředitel záhadně.

Karim al-Džamil tedy začal. „Jednotky Škorpion jsou ve třech čtvrtinách cesty ke svému cíli v oblasti Šabva v jižním Jemenu. V Džibuti jsme zmobilizovali mariňáky.“ Podíval se na hodinky. „Před dvaceti minutami se vylodili v Šabvě a čekají na rozkazy od velitelů našich Škorpionů.“

„Výborně.“ Ředitel CIA si dolil čaj a rozmíchal do něj smetanu s cukrem. „Jak jste daleko se zjišťováním místa, odkud se vysílá?“

„Nechal jsem dva týmy Týfónu analyzovat různé soubory údajů. Oba dospěly k názoru, že továrna organizace Dudža se nachází někde v okruhu osmdesáti kilometrů.“

Ředitel CIA zíral do klecí na neúnavné pískomily. „Nedá se to určit s větší přesností?“

„Hlavní problém jsou hory. Ty bohužel zkreslují a odrážejí signály. Ale pracujeme na tom.“

Starý pán roztržitě pokýval hlavou.

„Pane, můžu se zeptat, o čem přemýšlíte?“

Chvíli se zdálo, jako by ho šéf CIA neslyšel. Pak ovšem rychle otočil hlavu a spočinul na Karimovi klidným pohledem. „Já nevím, ale mám pocit, jako by mi něco unikalo…, něco důležitého.“

Karim al-Džamil držel dech na uzdě a nasadil výraz mírného znepokojení. „Mohl bych vám s něčím pomoct? Třeba je v tom Lerner…“

„Proč se o něm zmiňujete?“ zeptal se ředitel až příliš ostře.

„Nikdy jsme nemluvili o tom, že by měl převzít můj post v Týfónu.“

„Byl jste pryč. Týfón neměl šéfa.“

„A vy jste na uvolněné místo dosadil člověka zvenčí?“

Ředitel odložil šálek tak prudce, až to bouchlo. „Chcete zpochybňovat mé rozhodnutí, Martine?“

„Samozřejmě že ne.“ Opatrně, pomyslel si Karim. „Ale bylo dost zvláštní ho vidět v mém křesle, když jsem se vrátil.“

Starý pán se zachmuřil. „Ano, to chápu.“

„A teď, v situaci nejvyšší nouze, není k nalezení.“

„Martine, prosím vás, nachystejte snídani,“ řekl ředitel. „Mám hlad.“

Karim al-Džamil odklopil servírovací vozík a vyndal dva talíře s vejci se slaninou. Měl co dělat, aby se nepozvracel. Na vepřové maso ani na vajíčka na másle si nikdy nezvykl. Položil talíř před ředitele. „Hodně jsem si vytrpěl a dokážu pochopit, jestli mi po tom všem ještě úplně nevěříte.“

„O to nejde,“ ujistil ho ředitel, znovu až příliš ostře.

Karim al-Džamil si také vzal talíř s jídlem. „Tak o co tedy? Rád bych to věděl. Ty zvláštní šachy s Matthewem Lernerem ve mně vyvolávají pocit izolace.“

„Když vidím, jak moc to pro vás znamená, něco vám navrhnu.“

Starý pán se odmlčel, aby mohl rozžvýkat velké sousto slaniny s vejci, pak polkl a pokud možno způsobně si otřel lesklé rty.

Karim al-Džamil téměř zalitoval skutečného Martina Lindrose, který musel trpět takovéto urážlivé chování. A nám budou říkat barbaři.

„Vím, že toho teď máte moc,“ pokračoval konečně šéf CIA. „Ale kdybyste se mi mohl nenápadně poptat…“

„Na co?“

Ředitel CIA zakrojil do vajíček a vrchol sousta úhledně ozdobil třetinou proužku slaniny. „V poslední době se ke mně skrytými kanály dostávají zprávy, že mám nepřítele na nejvyšších místech.“

„Po těch letech by jich měl být dlouhý seznam,“ poznamenal Karim al-Džamil.

„Máte pravdu, ale tenhle je jiná třída. Musím vás varovat, abyste si dával veliký pozor. Má opravdu velkou moc.“

„Snad to není sám prezident,“ zavtipkoval Karim al-Džamil.

„Ne, ale těsně vedle.“ Starý pán náhle zvážněl. „Ministr obrany Ervin Reynolds Halliday, kterému všichni jeho patolízalové říkají Bud. Těžce pochybuju, že má opravdové přátele.“

„Kdo je v tomhle městě má?“

Ředitel se zasmál, což byla vzácnost. „To je fakt.“ Vložil si do úst vidličku s jídlem a převalil sousto na jazyku, aby mohl dál mluvit. „Ale my dva, Martine, přátelé jsme. Nebo se tomu alespoň blížíme. Takže tohle malé tajemství zůstane jen mezi námi.“

„Můžete se spolehnout, pane.“

„Já vím, Martine. To, že jsem vás vytáhl nahoru, byla nejlepší věc, kterou jsem za posledních deset let udělal.“

„Vaše důvěra mě těší, pane.“

Ředitel CIA nedal najevo, že by tu poznámku slyšel. „Když na mě Halliday a jeho věrný pitbul LaValle při jednání u prezidenta zaútočili, začal jsem se o ně trochu zajímat. Zjistil jsem, že ti dva v tichosti zakládají paralelní špionážní skupiny. Lezou nám do zelí.“

„A to jim musíme zatrhnout.“

Starý pán přimhouřil oči. „Přesně tak, Martine. Ale jejich pokoutní plány bohužel přicházejí v tu nejhorší možnou dobu: v situaci, kdy Dudža chystá velký útok.“

„Třeba je to záměr, pane.“

Ředitel přemýšlel o tom ataku v Bílém domě. Nebylo pochyb, že se ho Halliday i LaValle snažili před prezidentem shodit. Znovu si vybavil, jak se prezident opřel a sledoval úder i následnou obranu. Nepřešel už na stranu ministra obrany? Nechce, aby řízení CIA převzal Pentagon? Při pomyšlení, že by armáda velela civilní rozvědce, se starý pán bezděčně zachvěl. Těžko říct, čeho všeho by LaValle a Halliday byli s takto nabytou mocí schopni. Oddělení Pentagonu a CIA mělo své opodstatnění. Bez něj by už zbýval jen krůček k policejnímu státu.

„Co mám hledat?“

„Špínu.“ Ředitel polkl. „Čím víc, tím líp.“

Karim al-Džamil přikývl. „Budu potřebovat někoho…“

„Stačí říct jméno.“

„Anna Heldová.“

Šéf CIA užasl. „Moje asistentka Anna Heldová?“ Zavrtěl hlavou. „Vyberte si někoho jiného.“

„Řekl jste nenápadně. Agenta použít nemůžu. Buď Anna, nebo nikdo.“

Ředitel pátral v jeho tváři, jestli neblafuje. Zřejmě usoudil, že nikoli. „Dobře,“ svolil totiž nakonec.

„A teď mi řekněte o Lernerovi.“

Starý pán mu pohlédl do očí. „Jde o Bournea.“

Po dlouhé rozpačité chvíli mlčení, během níž bylo slyšet jen otáčení kol poháněných dvanácti drobnými nožkami pískomilů, se Karim al-Džamil tiše zeptal: „Co má Jason Bourne společného s Matthewem Lernerem?“

Ředitel odložil nůž i vidličku. „Vím, co pro vás Bourne znamená, Martine. Sice to moc nechápu, ale vytvořil jste si k němu jistý vztah. Pravda je však bohužel taková, že Bourne je pro CIA ta největší pohroma. Proto jsem vyslal Lernera, aby ho odstranil.“

Karim al-Džamil v první chvíli nemohl uvěřit svým uším. Ředitel CIA vyslal zabijáka s úkolem zlikvidovat Bournea? Měl je s bratrem připravit o uspokojení z vytoužené a pečlivě naplánované odplaty? Ne. To nedovolí!

Jeho srdce se zmocnil vražedný běs, který jeho otec nazýval „pouštním větrem“. Rozžhavil je doběla a tepal do něj, dokud neztvrdlo jako kovaná čepel. Navenek na sobě však nedal nic znát, jen krátce rozšířil chřípí, což šéf CIA přehlédl.

Karim al-Džamil zařízl nůž do vajíček a sledoval, jak se žloutky roztékají. Jeden z nich měl na svém sklovitém povrchu krvavou tečku.

„To byl radikální krok,“ pronesl, když plně zkrotil své emoce. „Říkal jsem vám přece, že bych ho zneškodnil.“

„Přemýšlel jsem o tom a dospěl jsem k názoru, že by to nebylo nejlepší řešení.“

„Měl jste za mnou přijít.“

„Jen byste se mi to snažil rozmluvit,“ odpálil ho ředitel. Zjevně měl dobrý pocit z toho, jak dobře si s tou choulostivou situací poradil. „Teď už je pozdě. Nedá se to zastavit, Martine, tak to ani nezkoušejte.“ Otřel si rty. „Prospěch celku je nadřazen zájmům jedince, to snad víte, ne?“

Karim al-Džamil si uvědomoval, jak nebezpečné síly uvedl ředitel CIA do pohybu. Nejenže tím ohrožoval realizaci jejich osobní msty, ale Lernerův úkol byl nečekanou okolností, s níž on ani Fádi nepočítali. Pozměněný scénář mohl nabourat celý jejich plán. Z Fádiho zakódované zprávy ukryté mezi komunikačními kanály samotné CIA věděl, že Bourne utrpěl bodnou ránu. Pokud se o něj včas nepostarají, Lerner by se to mohl dozvědět a celkem přirozeně se zajímat, kdo ho zranil. A pokud by snad Bourne zemřel, Lerner by logicky pátral po vrahovi. Obě možnosti znamenaly nebezpečné komplikace.

Karim al-Džamil se odsunul od stolu a řekl: „A uvážil jste i možnost, že by Bourne zabil Lernera?“

„Lerner ten úkol dostal na základě svých výsledků.“ Starý pán pozvedl šálek, ale když viděl, že čaj už vychladl, znovu jej položil. „Lidi jako on už dneska nejsou. Je to rozený zabiják.“

To Bourne taky, pomyslel si Karim al-Džamil s hořkostí, jež ho pálila jako kyselina.

Soraya si všimla čerstvé krve na sedadle auta. „Zdá se, že ti prasklo pár stehů. Potřebuješ okamžitě doktora.“

„Na to zapomeň,“ zpražil ji Bourne. „Teď odsud hlavně musíme rychle zmizet. Policejní smyčka se bude čím dál víc utahovat.“ Rozhlédl se po přístavu. „A navíc, kde bych tady asi sehnal doktora?“

„Přístaviště má svoji vlastní polikliniku.“

Soraya projela Iljičevskem a zaparkovala u dvoupatrové budovy vedle nové Škody Octavia RS. Všimla si, jak silně sebou Bourne při vystupování z vozu škubl. „Bočním vchodem to bude lepší.“

„Ani tam se ale nevyhneme kontrole.“ Sáhl do podšívky kabátu a vytáhl balíček zalitý v igelitu, Roztrhl obal a vyjmul z něj další doklady. Krátce je prolistoval, i když cestou letadlem si vtiskl do paměti obsah všech dokumentů, jež mu padělatel Deron připravil. „Jmenuju se Mykola Petrovič Tuz. Jsem generálporučík DZND, to je odbor SBU pro ochranu státní suverenity a boj s terorismem.“ Přistoupil k ní a chytil ji nad loktem. „Uděláme to takhle. Jsi moje zajatkyně. Čečenská teroristka.“

„V tom případě bych si měla dát ten šátek na hlavu.“

„Nikdo se na tebe ani nepodívá, natož aby se na něco vyptával,“ uklidnil ji Bourne. „Budou z tebe mít vítr.“

Otevřel dveře a hrubě ji postrčil před sebe. Jakýsi zřízenec ihned zavolal ochranku.

Bourne ukázal doklady. „Generálporučík Tuz,“ představil se rázně. „Pobodali mě a potřebuji ošetřit.“ Viděl, jak oči strážného sklouzly k Soraye. „To je zadržená osoba. Sebevražedná atentátnice z Čečenska.“

Strážný zesinal a přikývl. „Tudy, pane generálporučíku.“

Promluvil do vysílačky a pak je odvedl několika chodbami do strohé ordinace typické pro nemocniční ambulance.

Ukázal na vyšetřovací stůl. „Zavolal jsem pana ředitele. Udělejte si pohodlí, pane generálporučíku.“ Byl zjevně nervózní z Bourneova postavení i z teroristky, a tak vytasil pistoli a namířil na Sorayu. „Stoupněte si támhle, abychom mohli pana generálporučíka ošetřit.“

Bourne pustil Sorayinu paži a téměř neznatelně na ni kývl. Vykročila do rohu místnosti a tam usedla na židli s kovovýma nohama. Strážný se ji snažil po očku sledovat, aniž by jí pohlédl do obličeje.

„Nějaký generálporučík od SBU,“ řekl ředitel polikliniky zpoza svého stolu. „To bude váš člověk.“

„To si ověříme,“ odtušil Matthew Lerner obstojnou ruštinou.

Doktorka Pavlyna po něm šlehla pohledem a pak se otočila k řediteli. „Ale říkal jste, že má bodnou ránu.“

Muž přikývl.

„V tom případě bych se na něj měla podívat.“

„Půjdu s vámi,“ rozhodl Lerner. Stál u dveří jako dostihový kůň ve startovací bráně a sršely z něj neviditelné jiskry.

„To by nebylo rozumné.“ Ráznost, s níž to doktorka Pavlyna vyřkla, na Lernera zapůsobila.

„Souhlasím.“ Ředitel vstal a obešel stůl. „Pokud je pacient skutečně od SBU, zodpovím si porušení předpisů.“

„Přesto půjdu taky,“ odsekl Lerner.

„Vy mě snad donutíte zavolat ochranku,“ řekl šéf zdravotního střediska přísně. „Generálporučík nebude vědět, kdo jste a co tam děláte. Mohl by vás nechat zadržet nebo dokonce zastřelit. Něco takového ve svém zařízení nedovolím.“

„Zůstaňte tady,“ nakázala doktorka Pavlyna. „Hned jak si ověřím jeho totožnost, zavolám vás.“

Když doktorka Pavlyna v ředitelově doprovodu vyšla z kanceláře, Lerner nic neřekl, nehodlal však nečinně přihlížet tomu, jak se jeho průvodkyně ujímá otěží. Neměla tušení, proč je v Oděse a proč jde po Jasonu Bourneovi. Ani na minutu neuvěřil, že ten pacient je někdo jiný než Bourne. Generálporučík ukrajinské tajné policie s bodnou ránou v boku? To určitě!

Nedovolí té ženské, aby všechno zvrtala. Ze všeho nejdřív by Bourneovi řekla, že Lernera vyslali z Washingtonu, aby ho našel. To by v Bourneově hlavě okamžitě rozeznělo poplašné zvony. Zmizel by dřív, než by se k němu Lerner dostal. A pak už by ho bylo mnohem těžší najít.

Netušil však, kde se pacient nachází. Vyšel ze dveří, oslovil prvního člověka, kterého uviděl, a zeptal se, kde je ošetřován pan generálporučík. Mladá žena mu ukázala cestu. Poděkoval jí a vykročil chodbou s takovým soustředěním, že si nevšiml, jak dotyčná zvedla sluchátko nástěnného interního telefonu a nechala se spojit s ředitelem.

„Dobré odpoledne, pane generálporučíku. Já jsem doktorka Pavlyna,“ ohlásila při vstupu do ordinace. Směrem k řediteli dodala: „To není náš člověk.“

Bourne sedící na vyšetřovacím stole nezaznamenal v jejích očích žádnou neupřímnost, ale když uviděl, jak se dívá na Sorayu, prohodil: „Od mé zajatkyně se radši držte dál. Je nebezpečná.“

„Pane generálporučíku, položte se prosím.“ Když Bourne uposlechl, doktorka Pavlyna si navlékla rukavice, rozhrnula Bourneovu zkrvavenou košili a začala sloupá vat krvavý obvaz. „To ona vás bodla?“

„Ano,“ odpověděl Bourne.

Ohmatala ránu a posuzovala míru bolesti. „Ten, kdo vám to šil, odvedl prvotřídní práci.“ Podívala se Bourneovi do očí. „Bohužel jste byl až moc aktivní. Budu vám muset ránu znovu zašít.“

Jako na povel jí ředitel ukázal, kde je náčiní, a odemkl skříňku s léky. Vybrala krabičku z druhé police, odpočítala čtrnáct pilulek a zabalila je do silného papíru. „Tohle si vezměte. Budete to užívat týden – jeden prášek dvakrát denně. Je to silné širokospektrální antibiotikum, které vás ochrání před infekcí. Doberte prosím celou dávku.“

Bourne si vzal tablety a schoval je.

Doktorka Pavlyna přinesla ke stolu lahvičku s dezinfekcí, gázové polštářky, jehlu a šicí materiál. Pak naplnila injekci. „Co to je?“ zeptal se Bourne ostražitě.

„Anestetikum.“ Jemně mu zapíchla jehlu do boku a stiskla píst. Znovu se mu zahleděla do očí. „Nebojte se, pane generálporučíku, bude to jen místní umrtvení. Zbaví vás bolesti, ale nijak nenaruší vaše fyzické ani duševní schopnosti.“

Když mu vstříkla látku do žil, diskrétně zadrnčel nástěnný telefon. Ředitel zvedl sluchátko a chvíli poslouchal. „Dobře, rozumím. Děkuji, sestro.“ Položil telefon.

„Paní doktorko,“ začal. „Zdá se, že váš přítel neovládl svou netrpělivost. Jde sem.“ Vykročil ke dveřím. „Postarám se o něj.“ V příští chvíli vyklouzl ven.

„Jaký přítel?“ zajímal se Bourne.

„Nemusíte si dělat starosti, pane generálporučíku,“ uklidnila ho doktorka Pavlyna. Opět se na něj významně podívala. „Je to jeden váš známý z centrály.“

Cestou do pokoje, kde byl Bourne ošetřován, minul Lerner tři ordinace. Do každé z nich pozorně nahlédl. Když usoudil, že jsou všechny stejné, zapamatoval si jejich uspořádání: kde se nachází vyšetřovací stůl, kde židle, skříňky, umyvadlo… Jak znal Bournea, dostane jen jednu šanci vystřelit mu mozek z hlavy.

Vytáhl pistoli a našrouboval na ni tlumič. Raději by jej nepoužíval, protože zkracoval dostřel a snižoval přesnost zbraně. V dané situaci však neměl na vybranou. Pokud měl splnit svůj úkol a dostat se z budovy živý, musel Bournea zabít nejtišším možným způsobem. Od chvíle, kdy mu ředitel CIA tento úkol svěřil, si uvědomoval, že by z něj nikdy nevymámil informace mučením – rozhodně ne v nepřátelském prostředí, ale zřejmě za žádných okolností. A nejlepším způsobem, jak Bournea zlikvidovat, bylo zabít ho co možná nejrychleji a nedat mu žádnou možnost protiútoku.

V tu chvíli vyšel zpoza rohu ředitel polikliniky s nesouhlasným výrazem na tváři.

„Promiňte, ale prosili jsme vás, abyste zůstal v mé kanceláři, dokud vás nezavoláme,“ řekl, když došel k Lernerovi. „Musím vás požádat, abyste se vrátil do…“

Těžká rána koncem tlumiče ho zasáhla přímo do levého spánku a ředitel se bezvládně skácel na podlahu. Lerner ho chytil za límec, odtáhl ho do jedné z prázdných ordinací a strčil ho za dveře.

Bez rozmýšlení se vrátil na chodbu a nerušeně pokračoval k cíli své cesty. Zastavil se za zavřenými dveřmi a zklidnil se jako správný zabiják. Volnou rukou vzal za kliku a pomalu ji zmáčkl. Byl plně soustředěný na to, co mělo přijít.

Vykopl dveře, udělal dlouhý krok přes práh a vypálil tři rány do postavy na vyšetřovacím stole.

22

Lernerovi chvíli trvalo, než pochopil, co vidí. Uvědomil si, že na stole leží jen ruličky obvazů a začal se otáčet.

Bourne stál vedle dveří a prodleva mezi akcí a reakcí oběti mu umožnila bodnout Lernerovi do krku injekci s celkovým anestetikem. Lerner se však nehodlal vzdát. Měl býčí postavu a zběsilé odhodlání. Zlomil injekci dřív, než Bourne stihl vstříknout plnou dávku, a vrhl se na něj.

Když mu Bourne zasadil dvě rány, Lerner vypálil a zasáhl do hrudi člena ochranky.

„Co to děláte?“ vyjekla doktorka Pavlyna. „Říkal jste…“

Lerner vrazil Bourneovi loket do krvavé rány a doktorku střelil do hlavy. Její tělo odlétlo do Sorayiny náruče.

Bourne padl na kolena. Nezměrná bolest oslabovala každý jeho sval a spalovala každý nerv. Když ho Lerner chytil pod krkem, Soraya mu hodila do obličeje židli, na níž předtím seděla. Lerner povolil smrtící sevření a zavrávoral dozadu, ale přesto vystřelil, byť naslepo. Soraya na druhé straně místnosti zahlédla pistoli strážného a chvíli uvažovala, že se k ní rozběhne, Lerner se však bleskově vzpamatoval a znemožnil jí to.

Proto se vrhla k Bourneovi, pomohla mu na nohy a vlekla ho z místnosti. Uslyšela dvojí plivnutí tlumených výstřelů a kulky odštíply omítku ze zdi u jejího lokte, to už však zabíhali za roh a pokračovali chodbou k bočním dveřím.

Venku napůl hodila, napůl nacpala Bournea na sedadlo spolujezdce, skočila za volant, otočila klíčkem v zapalování a s kvílením pneumatik v gejzírech štěrku opustila scénu.

Lerner se opřel o vyšetřovací stůl a vyškrábal se na nohy. Zatřásl hlavou ve snaze projasnit si mozek, ale neuspěl. Sáhl nahoru a vytáhl si z krku jehlu zlomené injekce. Co mu to sakra Bourne píchl?

Chvíli stál a klátil se jako suchozemec na lodi v bouřlivém počasí. Sevřel horní desku pultu, aby neupadl. Pak omámeně přešel k umyvadlu a opláchl si obličej studenou vodou. Mělo to však jediný efekt: teď viděl ještě rozmazaněji. Zjistil, že se mu těžko dýchá.

Přejel rukou po pultu a nahmatal drobnou skleněnou nádobku s gumovým víčkem, do kterého se vpichují jehly. Zvedl ji před obličej. Chvíli mu trvalo, než jeho oči zaostřily malá písmenka. Midazolam. No vida. Krátkodobé anestetikum navozující narkotický spánek. Věděl, čím potlačit jeho účinky. Chvíli procházel skříňky, až našel ampulku s epmefrinem, hlavní chemickou složkou adrenalinu. Vyhledal injekce, jednu z nich naplnil a odstříkl trochu tekutiny z konce jehly, aby vytlačil vzduchové bublinky. Poté si vpravil látku do žíly.

S působením midazolamu byl konec. Mlhoviny otupělosti se rozptýlily a Lerner zázračně ožil. Znovu mohl dýchat. Poklekl nad mrtvolou nikým neoplakávané doktorky Pavlyny a vylovil její klíče.

O pár minut později vyklouzl bočními dveřmi z polikliniky. Jak se blížil k vozu doktorky Pavlyny, všiml si ve štěrku čerstvých stop auta, jež předtím parkovalo vedle. Řidič měl naspěch. Lerner nastoupil do Škody Octavie. Stopy vedly k přístavišti trajektů.

Jelikož měl od doktorky Pavlyny dokonalé informace o situaci v Iljičevsku, přesně věděl, kam má Bourne namířeno. Vpředu spatřil obří loď, kterou právě nakládali. Zamžoural. Jak se jmenuje? Itkursk.

Široce se usmál. Zdálo se, že s Bournem přece jen dostane ještě druhý pokus.

Kapitán nákladní lodě velice ochotně vyhověl generálporučíku M. P. Tuzovi a jeho asistentce. Dokonce jim poskytl soukromou kajutu vyhrazenou pro významné hosty, která měla okna a vlastní koupelnu. Oblé bílé stěny kopírovaly trup lodi, podlahu tvořila ošlapaná prkna. Byla tam postel, úzký stůl, dvě židle a dveře, jež odhalovaly úzký šatník a koupelnu.

Bourne shodil kabát a posadil se na postel. „Jsi v pořádku?“

„Lehni si.“ Soraya hodila svrchník přes židli a zvedla zahnutou jehlu a klubíčko chirurgických nití. „Máme práci.“

Bourne ji vděčně poslechl. Celé tělo mu hořelo. Lerner mu se zručností profesionálního sadisty zasadil ránu do boku, aby způsobil co největší bolest. Když začala přešívat popraskané stehy, nechtěně se zajíkl.

„Lerner se na tobě opravdu vyřádil,“ prohodila při práci. „Co tady dělá? A proč po tobě proboha jde?“

Bourne zíral na nízký strop. Už dávno si zvykl na zrady ze strany CIA i na pokusy ho zlikvidovat. Svým způsobem už byl vůči nelidskému počínání tajné služby otupělý. Část jeho já však nedokázala dohlédnout hlubin jejího farizejství. Pokud ředitel CIA neměl jinou možnost, klidně ho využil, jeho nepřátelství však bylo neochvějné.

„Lerner je osobní pitbul starého pána,“ vysvětlil jí Bourne. „Můžu se jen dohadovat, že dostal za úkol mě oddělat.“

Soraya se na něj zadívala. „Jak to můžeš říct s takovým klidem?“

Bourne sebou škubl: jehla pronikla kůží a vzniklým otvorem se protáhla nit. „K posouzení situace je klid třeba.“

„Ale tvoje vlastní organizace…“

„Sorayo, musíš pochopit, že CIA nikdy nebyla moje organizace. Angažovala mě skupina pro tajné operace. Byl jsem ve styku s mým řídicím orgánem, ne s ředitelem ani nikým jiným ze CIA. Totéž platilo o Martinovi. Podle striktního výkladu CIA jsem sólista. Jednám na vlastní pěst.“

Nechala ho samotného a zamířila do koupelny. Po chvíli se vrátila s ručníkem namočeným do teplé vody. Přitiskla jej k nově zašité ráně a čekala, až přestane krvácet.

„Jasone, podívej se na mě. Proč se na mě nechceš podívat?“

„Protože…“ Zadíval se do jejích krásných očí. „…protože když se na tebe podívám, vůbec tě nevidím. Vidím Marii.“

Soraya se pohnutě posadila na okraj postele. „To jsme si tak podobné?“

Dál si prohlížel strop kajuty. „Naopak. Jsi úplně jiná.“

„Tak proč…“

Kajutou se rozlehl hluboký tón lodní sirény. O chvíli později ucítili malé poskočení a pak jemné houpání. Vyplouvali z přístavu do Černého moře směr Istanbul.

„Myslím, že mi dlužíš vysvětlení,“ hlesla.

„My jsme spolu… myslím tehdy?“

„Ne. To bych nechtěla.“

„A já? Já jsem chtěl?“

„Ale, Jasone, ty se přece sám znáš nejlíp.“

„Já bych dobrovolně nevytáhl Fádiho z cely. Nikdy bych se nenechal vlákat do pasti na pláži.“ Přejel pohledem po její trpělivě čekající tváři. „Nedokázat si vzpomenout na minulost je samo o sobě hrozné.“ Vybavovaly se mu jen útržky vzpomínek – vlastních… i cizích. „Ale když paměť člověka svádí z cesty…“

„Jak to?“

„Doktor Sunderland mi do mozkových synapsí vpravil jisté proteiny.“ Bourne se zkusil posadit a mávnutím odmítl její pomoc. „Sunderland je ve spolčení s Fádim. Jeho léčba byla součástí Fádiho plánu.“

„Jasone, o tom už jsme mluvili. Je to šílenost. Zaprvé, jak by mohl Fádi vědět, že potřebuješ specialistu na paměť? Zadruhé, jak by věděl, za kým půjdeš?“

„To jsou dobré otázky. Bohužel na ně ještě nedokážu odpovědět. Ale uvažuj: Fádi měl o CIA dostatek informací na to, aby věděl, kdo je Lindros. Věděl o Týfónu. Měl tak rozsáhlé a podrobné údaje, že mohl stvořit dvojníka, který převezl všechny včetně mě. Oklamal dokonce i supermoderní čtečku sítnice!“

„Mohl se podílet na tom spiknutí?“ zeptala se. „Na Fádiho spiknutí?“

„Vím, zní to jako sen paranoidního blázna, ale já začínám věřit, že všechny ty události – Sunderlandova léčba, Martinův únos a záměna, Fádiho touha se mi pomstít – spolu nějak souvisí. Jsou to součásti geniálně naplánovaného spiknutí s cílem zničit nejen mě, ale celou CIA.“

„Jak ale zjistíme, jestli máš pravdu, nebo ne? Jak se v tom všem vyznáme?“

Chvíli si Sorayu měřil. „Musíme se vrátit zpátky na začátek. Do dob, kdy jsi byla vedoucí pobočky v Oděse a já sem poprvé přijel. Ale k tomu mi musíš doplnit chybějící dílky vzpomínek.“

Soraya vstala, vykročila k oknu a zadívala se na stále širší vodní plochu kolem lodě a na klenuté pobřeží Oděsy zahalené oparem, jež nechávali za sebou.

Přestože to bolelo, spustil nohy na zem a rázně se postavil. Místní anestetikum přestávalo účinkovat a tělem mu projela neskutečná bolest, ozvěna Lernerova promyšleného úderu. Zavrávoral a málem se svalil zpět na lůžko, ale ustál to. Snažil se dýchat pomaleji a zhluboka. Bolest po chvíli ustoupila na snesitelnou úroveň, přešel tedy kajutou a postavil se vedle ní.

„Měl bys ses vrátit do postele,“ pokárala ho.

„Sorayo, proč mi nechceš říct, co se tenkrát stalo?“

Chvíli mlčela. „Myslela jsem, že jsem za tím vším udělala tlustou čáru. Že na to už nikdy nebudu muset myslet.“

Sevřel jí ramena a otočil ji k sobě. „Proboha, co se tehdy stalo?“

Její oči, tmavé a zářivé, se zalily slzami. „Někoho jsme zabili, Jasone. My oba. Nevinnou mladou ženu, které bylo sotva dvacet.“

Běží po ulici a nese někoho v náruči. Ruce má zbrocené krví. Její krví…

„Koho jsme zabili?“ zeptal se ostře.

Soraya se roztřásla, jako by ji přepadla zimnice. „Jmenovala se Sára.“

„A jak dál?“

„Víc toho nevím.“ Slzy jí vyhrkly z očí. „Vím to, protože jsi mi to řekl. Řekl jsi mi, že její poslední slova před smrtí byla: ‚Jmenuju se Sára. Nezapomeňte na mě.’“

Kde to jsem? ptal se v duchu Martin Lindros. Když ho v kápi vyvedli z letadla, ucítil horký vzduch a na kůži hrubý prach. Teplo i prach však brzy pominuly. Jakési auto – snad džíp nebo lehký náklaďák – ho pak rachotivě vezlo po podivně hladkém svahu. Pak ho přivítal klimatizovaný vzduch, v němž ušel zhruba kilometr. Uslyšel cvaknutí zámku, dveře se otevřely a někdo ho postrčil dovnitř. Když se dveře zabouchly a zamkly, chvíli tam jen tak stál a snažil se zhluboka a pravidelně dýchat. Pak sáhl nahoru a strhl si kuklu z hlavy.

Nacházel se přibližně uprostřed nějaké místnosti, která měla asi pět metrů dlouhé stěny z pevného a hrubého železobetonu. Byl tam poměrně starý vyšetřovací stůl, malé nerezové umyvadlo a řada nízkých skříněk, na nichž se vyjímaly úhledně vyrovnané krabice s latexovými rukavicemi, vatovými tampony, lahvičkami s dezinfekcí a dalšími tekutinami a nástroji.

Ošetřovna neměla okna, což ho nepřekvapilo, jelikož si domyslel, že jsou v podzemí. Ale kde? Jistě někde v pustině, nikoli však v opravdové poušti – tam by se pod zemí nic postavit nedalo. Takže v nějakém teplém a hornatém kraji. Podle ozvěn, které k němu doléhaly, když sem v doprovodu stráží mířil, šlo o poměrně velký komplex. Proto se musel nacházet na místě ukrytém před všetečnýma očima lidí. Napadalo ho nejméně pět takových oblastí – jako například Somálsko –, ale většinu z nich zavrhl, jelikož ležely příliš blízko u Ras Dašen. Vykročil kolem místnosti proti směru hodinových ručiček, aby toho co nejvíce viděl svým zdravým levým okem. Pokud by měl tipovat, řekl by, že je někde na hranicích mezi Afghánistánem a Pákistánem, na drsném území, kde neplatí žádné zákony a veškeré dění ovládají místní kmeny, jejichž patrony jsou legie nejnebezpečnějších teroristů světa.

Rád by se na to zeptal Muty ibn Azize, jenže Abbudův bratr vystoupil při mezipřistání několik hodin před cílem letu.

Když uslyšel cvaknutí zámku, otočil se a viděl, že do místnosti vchází hubený obrýlený člověk s nečistou pletí a příšerně ulízanými pískově šedými vlasy. S hrdelním výkřikem se k němu vrhl, muž však ustoupil stranou a odhalil za sebou dva strážné. Jejich přítomnost by Lindrosovo běsnící srdce neodradila, pažby jejich zbraní jej však přikovaly k zemi.

„Nezlobím se na vás, že mi chcete ublížit,“ řekl doktor Andursky blahosklonně shlížející z výšky na ležícího Lindrose. „Ve vaší kůži bych asi jednal stejně.“

„Škoda, že v ní nejste.“

Tato odpověď vyvolala u doktora Andurského úsměv, ze kterého čišela neupřímnost. „Jde mi o vaše zdraví, proto jsem tady.“

„A když jste mi vydloubl pravé oko, taky jste myslel na moje zdraví?“ zařval Lindros.

Jeden ze strážných mu výhružně přitiskl hlaveň k hrudi.

Doktor Andursky se tvářil nevzrušeně. „Dobře víte, že jsem to oko potřeboval. Vaši sítnici jsem transplantoval Karimu al-Džamilovi. Bez ní by nikdy neoklamal přístroje CIA. Nemohl by se za vás vydávat, i kdybych mu s obličejem udělal zázraky.“

Lindros odstrčil hlaveň a posadil se. „Říkáte to tak věcně…“

„Věda je věcná záležitost,“ poznamenal doktor Andursky. „Pojďte prosím ke stolu, ať se podívám, jak se vám to oko hojí.“

Lindros vstal, vykročil místností zpátky a položil se na stůl. Doktor Andursky obstoupený strážemi přestřihl chirurgickými nůžkami špinavé obvazy zakrývající Lindrosovo pravé oko. Když se zadíval do stále čerstvé rány po oční bulvě, tiše zamlaskal.

„Mohli to udělat líp.“ Ten pohled ho zjevně rozladil. „Veškerá moje práce…“

Opláchl se nad umyvadlem, navlékl si latexové rukavice a začal čistit prázdný důlek. Lindros necítil nic než tupou bolest, na niž už si zvykl. Byla jako nezvaný host, který se jednoho večera nečekaně objeví u vás doma a už tam zůstane. Ať se mu to líbilo nebo ne, bolest k němu už neodmyslitelně patřila.

„Určitě už jste si zvykl dívat se na svět jedním okem.“ Jak bylo jeho zvykem, doktor Andursky pracoval rychle a efektivně. Jako zkušený lékař věděl, co a jak.

„Mám nápad,“ nadhodil Lindros. „Co kdybyste vydloubl Fádimu pravé oko a dal mi ho?“

„Jak starozákonní.“ Doktor Andursky převázal ránu. „Ale vy jste sám, Lindrosi. Nikdo vám nepomůže.“

Když dokončil své dílo, stáhl si rukavice. „Vy se z téhle proklaté díry už nevyhrabete.“

Jon Mueller zastihl ministra obrany Hallidaye, když vycházel z budovy Pentagonu. Halliday samozřejmě nebyl sám. Měl s sebou dva asistenty, osobního strážce a několik nohsledů – generálporučíků dychtících po jeho přízni.

Když ho ministr koutkem oka zahlédl, dal mu rukou nenápadné znamení, které už Mueller dobře znal. Zdržel se tedy pod schodištěm a na poslední chvíli se vmísil do ministrovy družiny, s níž také nastoupil do přistavené limuzíny. Neřekli si ani půl slova, dokud oba asistenti nevystoupili poblíž ministrovy kanceláře.

Pak se zvedla přepážka oddělující řidiče s osobním strážcem od cestujících na zadních sedadlech a Mueller mohl Hallidaye informovat o posledním vývoji.

Ministrovo široké čelo se zatáhlo bouřkovými mraky nespokojenosti. „Lerner mě ujistil, že je všechno pod kontrolou.“

„Matt udělal chybu, že zadal práci externistům. S tou Heldovou to vyřídím sám.“

Ministr přikývl. „Dobře. Ale varuji vás, Jone. Ke mně nesmí vést žádná stopa, rozumíte? Jestli se něco stane, nehnu ani prstem. Dokonce by se mohlo stát, že vás osobně poženu před soud. Od této chvíle jednáte na vlastní pěst.“

Mueller se usmál jako divoch. „Bez obav, pane ministře, na vlastní pěst pracuju odjakživa. Mám to v krvi.“

„Sára, Sára. Copak ses nechtěla dozvědět víc?“

„Nebylo se čeho chytit. Ani jsem si pořádně nepamatovala její tvář. Byl večer a všechno se seběhlo strašně rychle. A pak tě postřelili. Dali jsme se na útěk, pronásledovali nás. Schovali jsme se v katakombách a pak se nám podařilo zmizet. V hlavě mi zbylo jen to jméno. O jejím těle neexistoval žádný oficiální záznam, jako bychom ani nikdy v Oděse nebyli.“ Soraya sklonila hlavu. „Ale i kdyby se nějak dalo zjistit víc, tak já…, prostě jsem nemohla. Chtěla jsem na ni zapomenout, zapomenout na její smrt.“

„Ale já si vzpomínám, jak jsem běžel po dlažbě a držel ji v náruči. Všude byla její krev.“

Soraya přikývla. Tvář měla zkřivenou žalem. „Viděl jsi, že se hýbe, a zvedl jsi ji. V té chvíli tě právě postřelili. Taky jsem vystřelila, ale pak jsme se ocitli pod palbou. Rozdělili jsme se. Ty jsi šel hledat Hámida ibn Ašefa, což byl objekt celé operace. Jak jsi mi pak řekl, když jsme se setkali v katakombách, našel jsi ho a zasáhl ho, ale nevěděl jsi jistě, jestli jsi ho i zabil.“

„A Sára?“

„Tou dobou už byla dávno mrtvá. Cestou za Hámidem ibn Ašefem jsi ji odložil.“

Kajutou se na hodnou chvíli rozhostilo naprosté ticho. Bourne se otočil, vykročil ke džbánku s vodou a nalil si polovinu sklenice.

Rozbalil papír, který mu dala doktorka Pavlyna, a spolkl jednu z tabletek antibiotik. Voda chutnala mdle, trochu trpce.

„Jak se to stalo?“ Stál k ní otočený zády. Nechtěl jí vidět do obličeje, až mu to řekne.

„Objevila se na místě, kde jsme se sešli s mým informátorem. Řekl nám, kde se Hámid ibn Ašef nachází. My jsme mu za to dali peníze, o které žádal. Když jsme ji uviděli, právě jsme dokončovali obchod. Utíkala. Nevím proč. Měla otevřená ústa, jako by něco křičela. I informátor křičel. Mysleli jsme, že nás zradil – což byla taky pravda. Vystřelili jsme po ní. Oba. A ona padla.“

Bourne si sedl na postel. Náhle ho přepadla únava.

Soraya k němu vykročila. „Je ti něco?“

Zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl. „Byla to chyba.“

„Myslíš, že jí to nějak pomůže?“

„Třeba jsi ji ani netrefila.“

„Ale klidně jsem mohla. Každopádně mě to neomlouvá.“

„Utápíš se ve výčitkách.“

Smutně se pousmála. „To my oba, ne?“

Hleděli na sebe přes malou kajutu. Siréna Itkursku znovu zahoukala, tlumeně a žalostně. Nákladní loď si houpavě razila cestu napříč Černým mořem na jih, v kajutě však bylo takové ticho, že Soraya téměř slyšela, jak se Bourneův mozek snaží tu zapeklitou záhadu rozplést.

„Sorayo, poslyš, já myslím, že Sářina smrt je klíčem ke všemu, co se stalo. Ke všemu, co se teď děje.“

„To nemyslíš vážně.“ Ale podle výrazu jeho tváře poznala, že nežertuje, a okamžitě své reakce zalitovala. „Pokračuj,“ vybídla ho.

„Sára je ústřední osoba. To její smrt uvedla všechno do pohybu.“

„I plán teroristů odpálit jadernou bombu v jednom z amerických velkoměst? To je nesmysl.“

„Samotný ten plán určitě ne. Vůbec nepochybuju o tom, že už je v běhu,“ řekl Bourne. „Ale myslím, že se změnilo jeho načasování. Roznětku zažehla Sářina smrt.“

„To by znamenalo, že Sára nějak souvisí s tvým původním úkolem zlikvidovat Hámida ibn Ašefa.“

Přikývl. „Tak bych to viděl i já. Nevěřím, že se tam ocitla náhodou.“

„Proč by tam chodila? Jak by mohla něco vědět?“

„Mohla to zjistit od tvého informátora. Udal nás lidem Hámida ibn Ašefa,“ řekl Bourne. „Ale proč tam byla, to nemám ponětí.“

Soraya se zachmuřila. „Ale co má Hámid ibn Ašef společného s Fádim?“

„Přemýšlel jsem o jedné maličkosti, kterou ti prozradila známá z Jednotky pro vyšetřování požárů.

„Myslíš sirouhlík? Urychlovač, který Fádi použil v hotelu Constitution?“

„Přesně tak. Mimo jiné jsi mi o něm říkala, že se používá k flotaci, což je způsob separace směsí. Flotace se koncem dvacátého století začala průmyslově využívat především ke zpracování zlata.“

Soraye se rozzářily oči. „Jedním z oborů, kterými se zabývá společnost Integrated Vertical Technologies, je zpracování stříbra. IVT patří Hámidu ibn Ašefovi.“

Bourne přikývl. „Řekl bych, že právě IVT celé ty roky Dudžu financuje.“

„Ale Sára…“

„Pokud jde o Sáru a další věci, budeme tápat, dokud nedorazíme do Istanbulu a nepřipojíme se k internetu. Mobily jsou nám teď k ničemu.“

Soraya vstala. „V tom případě přinesu něco k jídlu. Nevím, jak ty, ale já mám hlad jako vlk.“

„Půjdeme spolu.“

Bourne se začal zvedat, ale ona ho zatlačila zpátky do postele. „Potřebuješ odpočívat, Jasone. Přinesu jídlo pro oba.“

Usmála se na něj, pak se otočila a vyšla ze dveří.

Bourne chvíli ležel a snažil se vylovit z paměti podrobnosti o neúspěšné trestní výpravě na Hámida ibn Ašefa. Vybavil si, jak Sára vběhla na náměstí. Měla otevřená ústa. Co křičela? A na koho? Sevřel ji v náruči a napínal uši, aby zachytil její slábnoucí hlas.

Uslyšel však Fádiho hlas, který se rozlehl pod molem v Oděse.

„Na tuhle chvíli jsem čekal dlouho. Konečně vám znovu můžu pohlédnout do tváře. Konečně se vám můžu pomstít.“

Takže Fádiho plán měl výraznou osobní pečeť. Fádi ho chtěl zničit, a tak ho šikovně zapletl do pavučiny spiknutí nevídaných rozměrů. To Bourne osvobodil muže, jenž se vydával za Lindrose, a pak se za něj zaručil v Domě hrůzy. I to bylo součástí plánu. Fádi ho využil, aby pronikl do nejvyšších pater CIA.

Bourne už nedokázal klidně ležet, a tak se zvedl z postele, i když přitom cítil jistou bolest a ztuhlost. Protáhl se a zamířil do koupelny: plechová sprcha, kovové umyvadélko, porcelánový záchod, šestihranné zrcadlo. Na polici ležely dva ošoupané tenké ručníky a dvě velká podlouhlá mýdla, pravděpodobně louhová.

Pustil sprchu, počkal, až vodní tříšť zteplá, a vstoupil dovnitř.

Končící odpoledne zešedlo a slunce se schovalo za tmavé mraky zvěstující nadcházející liják. Od jihozápadu zavál vlhký vítr přinášející z tureckého břehu dozvuky dráždivých vůní sumaku a oregana.

Matthew Lerner stál u zábradlí na přídi lodi Itkursk a pokuřoval cigaretu, když z jednoho ze salonků pro významné hosty uviděl vycházet Sorayu Mooreovou.

Sledoval, jak sestupuje po kovovém schodišti na jednu z nižších palub. Cítil nutkání se za ní vydat a vrazit jí do krku nůž, který měl u sebe. To by mu udělalo velkou radost, ale byla by to profesní sebevražda – stejně jako kdyby chtěl střílet v uzavřených prostorách lodi. Šlo mu o Bournea. Vražda Sorayi Mooreové by zkomplikovala už tak dost prekérní situaci. Musel improvizovat, což sice nebylo zdaleka ideální, na druhé straně však věděl, že improvizace je v terénu téměř nevyhnutelná.

Když došla na odpočívadlo zhruba v půli cesty a na okamžik se ocitla čelem k němu, pohotově se odvrátil k vzedmutým vlnám. Potáhl z drsné turecké cigarety a pak cvrnkl nedopalek do vody.

Otočil se zpátky. Soraya Mooreová zmizela. Obklopovaly ho ponuré barvy. Moře bylo ocelově šedé a loď měla černobílý nátěr.

Přešel rychle po palubě, vyšel po schodech nahoru a vykročil ke dveřím kajuty pro významné osoby.

Bourne se opatrně namydlil, aby si nerozdráždil zranění. Spolu s potem a špínou voda odplavila i bolest a svalové napětí. Strašně rád by se sprchoval dál, ale tohle byla nákladní loď, žádný luxusní parník. Teplá voda brzy došla a pak se proud zastavil úplně, i když měl na sobě ještě místy mýdlo.

Téměř ve stejnou chvíli uviděl koutkem oka šmouhu pohybu. Otočil se a přikrčil. Vybroušené reflexy a kluzká kůže ho zachránily před tím, aby ho Lerner bodl nožem do krku. Když se na něj Lerner vrhl, uskočil k zadní stěně sprchy.

Útočník mu zasadil dvě rychlé rány do břicha mozolnatým okrajem ruky. Měly za cíl ho ochromit, aby Lerner mohl s nožem podniknout druhý pokus, nebyly však dostatečně silné. Třetí úder už Bourne odrazil, zapřel se o zeď, a když Lerner vstoupil do sprchy, kopl ho patou levé nohy do hrudi. Agent odlétl ven a uklouzl na dlažbě koupelny.

Bourne vmžiku vyskočil z kabinky. Popadl mýdlo a položil ho přímo doprostřed ručníku, který pak chytil za oba konce a dokonale mýdlo omotal. Uchopil oba konce do pravé ruky a začal s ručníkem mávat. Levým předloktím odrazil další zběsilý útok a s vypětím všech sil zvedl Lernerovu pravou paži, takže mu odhalil část břicha. A právě tam v příští chvíli šlehl svou amatérskou zbraní.

Mýdlo obalené v ručníku uštědřilo Lernerovi překvapivě silný úder, na který nebyl připraven. Zavrávoral dozadu, jelikož měl ale špičkovou kondici, zpomalilo ho to jen na okamžik. Znovu našel ztracenou rovnováhu a čekal na Bourneův pokus prolomit jeho obranu. Bourne však místo toho švihl ručníkem překvapivě nízko a přinutil Lernera, aby se po něm ohnal nožem. V té chvíli Bourne přišlápl Lernerovi zápěstí ke koberci. Byl ovšem bos a navíc měl mokré chodidlo, takže se Lernerovi podařilo vyrvat ruku ven. Máchl nožem vzhůru a jen o vlásek minul Bourneovu nohu. Naznačil pohyb doprava, ale vtom vrazil Bourneovi koleno do levé strany hrudníku.

Ze zraněného místa vystřelila Bourneovi palčivá bolest, až se mu zkroutila tvář. Lernerova železná pěst ho udeřila do druhého ramene. Když podklesl, Lerner mu zahákl patu za kotník, podrazil mu nohy a padl na něj.

Bourne se sice skácel, ale znovu zaútočil. Vystříkla krev: Lerner dostal přímý zásah do nosu, který nevydržel a zlomil se. Než si stačil vytřít krev z očí, Bourne ho převalil na záda a vrazil mu prsty do spodní části hrudního koše. Lerner vyjekl překvapením a bolestí. Ucítil, že mu praskla dvě žebra.

V příští chvíli zařval a zasypal Bournea takovou smrští ran, že se Bourne při nejlepší vůli nemohl všem ubránit. Jeho obranu sice prorazila jen asi třetina úderů, i ta ho ovšem znatelně oslabila.

Nevěděl, jak se to stalo, ale najednou měl Lernerovu medvědí tlapu kolem krku. Ležel přitlačený k podlaze a s hrůzou viděl, jak se špička nože sklání k jeho pravému oku.

Zbývala jediná šance: mocně se soustředit a plně se oddat zabijáckému instinktu Bourneovy osobnosti. Žádné myšlení, žádný strach. Udeřil Lernera dlaněmi do obou uší. Dvojitý zásah vyvedl útočníka z míry a navíc vytvořil téměř vzduchotěsný uzávěr, takže když Bourne následně ruce roztáhl, vzniklý tlak prorazil Lernerovi bubínky.

Nůž se zastavil na půli cesty a chvěl se v Lernerově náhle ochromené ruce. Bourne jej odstrčil stranou, chytil Lernera za košili, strhl ho dolů a škubl hlavou. Jeho čelní kost dopadla přesně do míst, kde se kořen Lernerova nosu stýkal s čelem.

Lerner odlétl dozadu a obrátil oči v sloup. Stále však třímal nůž. Třebaže se o něj pokoušely mdloby, ke slovu se přihlásil mimořádně vyvinutý pud sebezáchovy. Máchl rukou, a i když Bourne uhnul, čepel mu prořízla kůži na vnější straně pravé paže.

Bourne ho udeřil obouruč do krční tepny v pravé části krku. Klečící Lerner silně zavrávoral. Bourne vytvořil z prstů pevný klín, který vrazil do měkkého místa pod Lernerovou čelistí. Cítil, jak se kůže, svaly i žíly trhají.

Kajuta se zbavila doruda.

Bourneovi se zatmělo před očima. Síly ho opustily, jako by je s sebou odnesl neúprosný odliv. Zakymácel se a upadl do bezvědomí.

23

Muta ibn Aziz sjížděl v nerezovém výtahu do útrob jaderného zařízení u města Miran Sáh a pevně svíral hezky tvarované nadloktí Káti Veintropové.

„Uvidím manžela?“ zeptala se Káťa.

„Uvidíte,“ odpověděl Muta ibn Aziz, „ale ani pro jednoho z vás to nebude příjemné setkání, to vám můžu garantovat.“

Dveře výtahu se rozestoupily. Když vykročili ven, Káťa se zachvěla.

„Připadám si jako v pekle,“ prohodila při pohledu na holou betonovou chodbu.

Ani ďábelské osvětlení však nijak nezmenšovalo její krásu, což se Muta ibn Aziz jako každý dobrý Arab snažil ze všech sil zakrýt zdáním naprosté zdrženlivosti. Byla to vysoká, štíhlá a prsatá blondýna s průzračnýma očima. Její dokonalá pleť doslova zářila, jako by byla čerstvě naleštěná. U kořene nosu jí zářilo souhvězdí drobných pih. Mutu ibn Azize však nic z toho nedojímalo. Přehlížel ji s chladem zrozeným a vycvičeným v poušti.

Během jednotvárné osmihodinové cesty terénním vozem do Miran Šáh přemítal o úplně jiných záležitostech. Na tom místě už jednou byl, před třemi lety. S bratrem Abbudem sem přivezli geniálního, avšak zdráhavého doktora Costina Veintropa. Podle Fádiho instrukcí jej vyzvedli v bukurešťské laboratoři a doprovodili do Miran Šáh, sám by prý totiž cestu nezvládl.

Veintrop se utápěl v depresi a špatné náladě, protože od společnosti Integrated Vertical Technologies dostal hodinovou výpověď za něco, co nespáchal. Byl v právu, ale to nehrálo žádnou roli. Samotné obvinění mu znemožňovalo získat místo v jakékoli firmě, na univerzitě či v grantovém programu.

A pak přišel Fádi se svou lákavou nabídkou. Nemaloval mu nic narůžovo, k čemu by to bylo? Veintrop by na všechno stejně brzy přišel. Peníze ho samozřejmě oslnily, ale ukázalo se, že má nejen vynikající schopnosti, ale také jisté zábrany. Fádi tedy přešel od cukru k biči. Tím bičem byla Káťa. Fádi rychle zjistil, že Veintrop udělá všechno na světě, aby se jí nic nestalo.

„Vaší ženě u mě nic nehrozí, doktore,“ řekl Fádi, když se Muta ibn Aziz a jeho bratr objevili s Veintropem v Miran Šáh. „Je v takovém bezpečí, v jakém by nebyla nikde jinde na světě.“ Jako důkaz svých slov promítl Veintropovi video, které pořídil několik dní předtím. Vzlykající Káťa na něm manžela prosila, aby si pro ni přijel. I Veintrop se rozplakal. Pak si otřel slzy a přijal Fádiho nabídku. V jeho očích však všichni rozpoznali stín budoucích potíží.

Když doktor Senarz odvedl Veintropa do laboratoře, Fádi se obrátil k Mutovi a Abbudovi ibn Azizovým. „Udělá, co po něm žádáme? Co si o tom myslíte?“

Oba bratři promluvili současně. „Když ho budeme mrskat tímhle bičíkem, udělá všechno, co po něm budeme chtít.“

Během čtyřdenního pobytu v betonovém městě hluboko pod ošlehanými horami vyznačujícími hranici mezi západním Pákistánem a Afghánistánem to však byla také poslední věc, na které se shodli. V tamních průsmycích mohl člověk snadno najít smrt – a řada lidí, jakkoli dobře vycvičených a ozbrojených, tam také zahynula. Oblast Miran Šáh byla vražednou pustinou, do níž se neodvážil vstoupit žádný představitel palestinské vlády nebo armády. Tálibán, al-Kajda či Světový džihád, zkrátka muslimští fundamentalisté různého ražení. Hemžilo se to tu teroristy, kteří si často šli navzájem po krku, ačkoli jedna z úspěšných amerických lží tvrdila, že všechny teroristické organizace řídí jeden či dva lidé, nanejvýš malá skupinka. Přitom to bylo směšné, neboť jednotlivé sekty se odedávna svářily a navíc sledovaly řadu protichůdných cílů. Mýtus o jednotnosti však nicméně přetrvával. Fádi, jenž
vystudoval na Západě a pronikl do tajů masové komunikace, tu zlovolnou americkou lež používal proti nim tak, aby co nejvíc posílil postavení skupiny Dudža i své vlastní.

Jak Muta ibn Aziz vedl Káťu chodbami za Fádim a jejím manželem, bezděčně uvažoval o klínu, který mezi ním a bratrem vězel. Stalo se to před třemi lety a čas jejich pozice jen zatvrdil. Ten klín měl své jméno: Sára ibn Ašefová, jediná sestra Fádiho a Karima-al Džamila. Její vražda všem změnila život a zplodila dříve nepoznané tajnosti, lži a zlobu. Sářina smrt zničila dvě rodiny, jak očividně, tak skrytě. Po té noci v Oděse, kdy Sára rozhodila ruce a skácela se na dlažbu náměstí, se cesty Muty ibn Azize a jeho bratra rozešly. Navenek se chovali jakoby nic, jejich myšlenky už se však ubíraly jiným směrem. Vzdálili se od sebe.

Když Muta zahnul za roh, uviděl bratra, jenž právě vyšel z otevřených dveří a pokynul mu. Muta to gesto z duše nenáviděl. Takhle nějak se chová profesor k žákovi, který zaslouží pokárání.

„Á, tak jsi tady,“ řekl Abbud, jako by jeho bratr cestou zabloudil a opozdil se.

Muta bratrovu poznámku přešel, protáhl se kolem něj a postrčil Káťu přes práh.

Místnost byla prostorná, i když měla nízký strop. Zařízení bylo strohé a účelné: šest plastových křesílek, stůl se zinkovou deskou, skříňky podél levé stěny, umyvadlo a elektrický laboratorní kahan.

Fádi se postavil čelem k nim. Ruce měl položené na ramenou doktora Veintropa, jenž seděl, zjevně ne z vlastní vůle, v jednom z křesílek.

„Káťo!“ vykřikl, když ji spatřil, a celý se rozzářil. Když však zjistil, že k ní nemůže jít, světlo v jeho očích rychle pohaslo.

Fádi, který Veintropovi silou bránil v pohybu, kývl na Mutu, aby ji pustil. Mladá žena se s nesrozumitelným výkřikem rozběhla k manželovi a poklekla před ním.

Veintrop ji začal hladit po vlasech a po tváři. Přejížděl prsty po jejích rysech, jako by se potřeboval ujistit, že to není přelud nebo nějaká dvojnice. Na vlastní oči viděl, co doktor Andursky provedl s tváří Karima al-Džamila. Proč by nemohl něco podobného udělat s nějakou jinou Ruskou a proměnit ji v Káťu, která by mu lhala a poslouchala jejich rozkazy?

Od chvíle, kdy ho Fádi „naverboval“, v sobě nedokázal potlačit paranoidní představy. Všechny se točily kolem úmyslu ho zotročit. Ostatně v tom se příliš nezmýlil.

„Teď když jste víceméně znovu spolu,“ řekl Fádi doktoru Veintropovi, „byste měl přestat zdržovat. Máme pevný časový plán a vaše průtahy nám škodí.“

„Ale já nic neprotahuji,“ ohradil se Veintrop. „Mikroobvody…“ Zarazil se a škubl sebou, jak mu Fádi stiskl ramena větší silou.

Fádi kývl na Abbuda ibn Azize, jenž nato vyšel z místnosti. Po chvíli se vrátil s doktorem Senarzem, jaderným fyzikem.

„Pane doktore,“ začal Fádi, „prosím vás, povězte mi, proč jaderná zbraň, kterou jsem vám nařídil sestrojit, ještě není hotová.“

Doktor Senarz se zadíval přímo na Veintropa. Učil se u proslulého pákistánského vědce Abdula Kadíra Chána. „Moje část práce je hotová,“ odpověděl. „Oxid uraničitý v prášku, který jste mi dodal, byl přeměněn na vysoce obohacenou látku k výrobě bomby. Jinými slovy: máme štěpný materiál. I plášť je hotov. Teď už jen čekáme na doktora Veintropa. Jeho práce má, jak víte, zásadní význam. Bez ní požadovanou zbraň nezískáte.“

„A tady se dostáváme k jádru věci, Costine.“ Fádiho hlas byl klidný, tichý a neutrální. „S vaší pomocí můj plán vyjde, bez ní je ztracen. Je to velice jednoduchá a exaktní rovnice, řečeno odborně. Proč mi s ní nepomáháte?“

„Ten proces je složitější, než jsem předpokládal.“ Veintrop nemohl odtrhnout oči z manželky.

„Doktore Senarzi?“ řekl Fádi.

„Miniaturizační práce doktora Veintropa je už celé dny hotová.“

„Co on ví o miniaturizaci?“ vybuchl Veintrop. „To prostě není pravda.“

„Dohady mě nezajímají, pane Senarzi,“ pravil Fádi stejně zostra.

Když Senarz vytáhl malý zápisník v rudých kožených deskách, Veintrop se bezděčně zajíkl. Káťa ho zděšeně sevřela.

Doktor Senarz zvedl blok. „Tady jsou soukromé zápisky doktora Veintropa.“

„Na to nemáte právo!“ vykřikl Veintrop.

„Ale má, ale má.“ Fádi si vzal sešitek od doktora Senarze. „Vy patříte mně, Veintrope. Všechno, co uděláte, co vymyslíte, napíšete nebo si jen vysníte, je moje. Rozumíte?“

Káťa zaúpěla: „Costine, co jsi to udělal?“

„Zaprodal jsem duši ďáblu,“ zamumlal Veintrop.

Abbud ibn Aziz zřejmě dostal od Fádiho tiché znamení, protože poklepal doktora Senarze po rameni a odvedl ho z místnosti. Když za ním zaklaply dveře, Veintrop nadskočil.

„Dobrá,“ pokračoval Fádi svým nejvlídnějším tónem.

Muta ibn Aziz okamžitě chytil Káťu za šaty u zátylku i v pase a odtrhl ji od manžela. Nebohý doktor se pokusil vstát, Fádi ho však pevně držel oběma rukama a zarazil ho zpátky do křesla.

„Podruhé už se ptát nebudu,“ pronesl Fádi jemně jako otec kárající své nezvedené, ale přesto milované dítko.

Muta ibn Aziz zasadil Kátě tvrdou ránu do týla hlavy.

„Ne!“ zavřeštěl Veintrop, když se skácela tváří na podlahu.

Nikdo mu nevěnoval sebemenší pozornost. Muta vytáhl ženu do sedu, obešel ji a udeřil tak surově, že jí zlomil její dokonalý nosík. Vystříkla krev, jež potřísnila oběť i násilníka.

„Ne!“ zařval Veintrop.

Muta chytil Káťu zezadu za vlasy a zabořil klouby své pěsti do Kátiny krásné levé tváře. Po tváři vzlykající ženy se kutálely slané slzy.

„Nechte toho!“ zaúpěl Veintrop. „Proboha vás prosím, nechte toho! Přestaňte!“

Muta ibn Aziz stáhl pěst zbrocenou krví.

„Nechtějte, abych se vás musel zeptat znovu,“ zavrčel Fádi doktorovi do ucha. „Nechtějte, abych vám přestal věřit, Costine.“

„Dobře, dobře.“ I Veintrop se rozeštkal. Jeho srdce se rozpadlo na tisíc kousků, jež už nikdo nikdy neslepí. „Udělám, co chcete. Za dva dny dokončím miniaturizaci.“

„Dva dny, Costine.“ Fádi ho vzal za vlasy, škubl mu hlavou dozadu a zadíval se mu zpříma do očí. „Ale ani o minutu víc. Rozumíme si?“

„Ano.“

„Jinak už Káťu nedá dohromady ani doktor Andursky.“

Muta ibn Aziz našel bratra na operačním sále doktora Andurského, tedy na místě, kde Karim al-Džamil dostal tvář Martina Lindrose. Právě zde Karim získal novou duhovku, novou zřítelnici, a především sítnici, která mohla přístrojům CIA tvrdit, že Karim al-Džamil je Lindros.

K Mutově úlevě byl sál až na bratra prázdný.

„Teď už budeme muset Fádimu říct pravdu.“ Hlas Muty ibn Azize v sobě měl tichou naléhavost.

Abbud ibn Aziz s pohledem upřeným na lesklé náčiní odpověděl: „Myslíš ty vůbec na něco jiného? Přesně tohle jsi říkal už před třemi lety.“

„Okolnosti se změnily, radikálně. Je naší povinností mu to říct.“

„Rozhodně nesouhlasím, stejně jako tehdy,“ zpražil ho Abbud. „Naší povinností je naopak Fádiho a Karima od pravdy uchránit.“

„To nemá žádnou logiku.“

„Vážně? Pořád jde o totéž. Smrt Sáry ibn Ašefové pro ně znamenala nenahraditelnou ztrátu. Copak to nestačí? Sára byla Alláhova květina, pokladnice rodinné cti, nevinná kráska předurčená ke šťastnému životu. Její památka musí zůstat posvátná. Naší povinností je zabránit tomu, aby se Fádi a Karim al-Džamil zbytečně rozptylovali.“

„Rozptylovali?“ vyhrkl Muta. „Pravda o jejich sestře je podle tebe jen nějaké rozptylování?“

„A jak bys to nazval ty?“

„Podle mě je to nedozírná tragédie, to nejhorší zneuctění…“

„A ty bys chtěl tuhle strašlivou pravdu Fádimu osobně sdělit? K čemu by to bylo? Čeho bys chtěl dosáhnout?“

„Před třemi lety jsem ti na stejnou otázku odpověděl, že prostě chci mluvit pravdu,“ řekl Muta. „A oni se teď chtějí pomstít Bourneovi.“

„Nevidím důvod, proč jim v tom bránit. Bourne pro nás znamená hrozbu – i pro tebe. I tys tam přece tenkrát v noci byl.“

„Jsou úplně posedlí pomstou za sestřinu smrt, ale co když si vzali velké sousto?“

„Jednoho chlapa?“ zasmál se Abbud.

„Dvakrát jsi byl s Fádim v Oděse. Pověz mi, bratře, podařilo se mu Bournea zabít?“

Abbud ibn Aziz reagoval na bratrův ledový tón. „Bourne byl velice těžce raněn. Fádi ho vehnal do katakomb pod městem. Velice pochybuji, že to přežil. Ale to není tak důležité. Je oslabený a nemůže nám škodit. Je to Alláhova vůle. Co se stalo, nejde odestát. Co se má stát, stane se.“

„A já říkám, že pokud existuje sebemenší možnost, že je Bourne naživu, ani jeden z nich si nedá pokoj. Rozptylování bude pokračovat. Ale když jim povíme…“

„Ticho! Je to Alláhova vůle!“

Abbud ibn Aziz ještě nikdy nemluvil se svým mladším bratrem s takovou zlobou. Muta věděl, že mezi nimi leží smrt Sáry ibn Ašefové, tedy téma, na něž oba mysleli, ale nikdy v životě o něm nepromluvili. To ticho bylo zlé a otravovalo jejich bratrské pouto jako jed. A Muta kdesi uvnitř cítil, že záměrné mlčení je oba jednou zničí.

Zdaleka ne poprvé cítil, že ho zaplavuje vlna zoufalství. V podobných chvílích si připadal jako v pasti: ať se obrátí kamkoli, ať udělá cokoli, skončí v jednom pekelném ohni spolu s hříšníky. La ilaha ill allah! Nechť Alláh nedovolí, aby se nás Oheň dotkl!

Jako by chtěl podtrhnout Mutovy temné myšlenky, Abbud zopakoval stanovisko, které zaujímal už od oné osudné noci. „Ve věci Sáry ibn Ašefové dodržíme tradici,“ řekl nekompromisně. „Budeš mě na slovo poslouchat jako vždycky. Je to tvoje povinnost. Nejsme jednotlivci, bratře, jsme články rodinného řetězu. La ilaha ill allah! Osud jednoho je osudem všech.“

Muž sedící s překříženýma nohama v čele nízkého dřevěného stolu obtěžkaného různým náčiním sledoval Fádiho nenávistným okem. Nepochybně to bylo proto, že měl jen jedno – to levé. Na místě druhého zel jen zčernalý kráter zakrytý vatovým tamponem.

Fádi skopl boty z chodidel a naboso vykročil po betonu. Veškeré podlahy, stěny i stropy v Miran Šáh byly z litého betonu a vypadaly úplně stejně.

Fádi usedl v pravém úhlu ke druhému muži. Vyklepal ze skleněného džbánku hrst kávových zrnek opražených před několika hodinami. Vhodil je do mosazného hmoždíře, uchopil paličku a rozdrtil je na jemný prášek. Na plotně přenosného plynového vařiče stála měděná konvička. Fádi do ní nalil vodu z karafy a zapálil hořák. Dno konvice olízl kruh modrého plamene.

„Už je to dlouho, že?“ začal Fádi.

„Opravdu čekáte, že se s vámi napiju?“ zeptal se pravý Martin Lindros.

„Čekám, že se budete chovat jako civilizovaný člověk.“

Lindros se trpce zasmál a dotkl se špičkou ukazováku středu gázy na svém oku. „Že to říkáte zrovna vy.“

„Dejte si datli,“ vybídl ho Fádi a posunul k Lindrosovi talíř s hromádkou sušeného ovoce. „Nejlíp chutnají namáčené v kozím másle.“

Ve chvíli, kdy voda začala vřít, Fádi obrátil hmoždíř dnem vzhůru a vysypal kávový prášek do konvice. Přisunul si malý šálek, jehož obsah voněl čerstvě drcenými semínky kardamomu. Plně se soustředil na vroucí kávu. Chvíli před tím, než vzkypěla, stáhl konvici z vařiče, vhodil do ní pár kardamomových semínek a nalil nápoj do nádoby připomínající malý čajník. V jejím hrdle byl vložený kousek palmového vlákna sloužící k zachycování sedliny. Fádi odložil konvici a rozlil arabskou kávu do dvou malých šálků bez oušek. Lindrose obsloužil prvního, jak by každý beduín uctil svého vzácného hosta, i když žádný beduín ještě nikdy neseděl s překříženýma nohama v takovém ohromném podzemním stanu se stěnami z půlmetrového betonu.

„Jak se daří panu bratrovi? Doufám, že mým okem uvidí svět z jiné perspektivy. Třeba přestane tolik toužit po zničení Západu.“

„Vážně se chcete bavit o ničení, Martine? V tom případě budeme mluvit o násilném vývozu americké kultury prosycené zhýralostí vykrmených lidí, kteří chtějí všechno hned a nechápou význam slova oběť. Budeme mluvit o americké okupaci Středního východu, o jejím záměrném ničení starodávných tradic.“

„Mezi ty tradice zřejmě patří strhávání náboženských soch, jak to dělal Talibán v Afghánistánu. Patří mezi ně i kamenování žen, které se dopustí cizoložství, zatímco jejich milenci vyváznou bez trestu.“

„Já – saúdský beduín – mám s Talibánem společného asi tolik co vy. A pokud jde o nevěrnice, je třeba vycházet z islámského práva. Nejsme jednotlivci, Martine, ale součásti rodinného celku. Čest rodiny spočívá v jejích dcerách. Pokud jsou naše sestry zneuctěny, hanba padá na všechny v rodině, dokud není žena odstraněna.“

„Zabít vlastní krev? To je nelidské.“

„Protože to není váš styl?“ Fádi pohodil hlavou. „Napijte se.“

Lindros pozvedl šálek ke rtům a zhltl všechnu kávu najednou.

„Musíte ji usrkávat, Martine.“ Fádi Lindrosovi dolil a pak vypil svou kávu třemi drobnými labužnickými doušky. Pravou rukou vzal datli, namočil ji do vonného másla a vhodil si ji do úst. Pomalu a zamyšleně žvýkal, a pak vyplivl dlouhou placatou pecku. „Zkuste to taky, budou vám chutnat. Datle jsou navíc velice výživné. Víte, že Mohamed často porušoval půst datlemi? A my také, protože nás to přivádí blíž k jeho ideálům.“

Lindros na něj hleděl strnule a tiše, jako by se mu to všechno zdálo.

Fádi si otřel ruku do malého ručníku. „Víte, otec vařil kávu od rána do večera. Když tohle říkám, vlastně mu skládám poklonu. V řeči beduínů to totiž znamená, že byl štědrý muž.“ Dolil si černý mok. „Můj otec už ale kávu vařit nemůže. Nemůže už dělat vůbec nic než zírat před sebe. Matka s ním mluví, ale on jí nedokáže odpovědět. A víte proč, Martine?“ Vyprázdnil šálek třemi dalšími doušky. „Protože se jmenuje Abú Sarif ibn Hámid ibn Ašef al-Wahhíb.“

Při těch slovech sebou Lindrosovo zdravé oko mírně zacukalo.

„Ano, přesně tak,“ pokračoval Fádi. „Hámid ibn Ašef. Muž, na kterého jste poslal zabijáka Jasona Bournea.“

„Takže proto jste mě uvěznili.“

„Myslíte?“

„To nebyla moje akce, vy hlupáku. Já tehdy Bournea ani neznal. Jeho řídícím důstojníkem byl Alex Conklin, a ten je mrtvý.“ Lindros se rozesmál.

Fádi se bez nejmenšího varování vrhl přes stůl a popadl Lindrose za košili. Zatřásl s ním tak divoce, že mu zacvakaly zuby.

„Myslíte si, jak nejste chytrý, Martine. Ale teď za to zaplatíte. Vy i Bourne.“

Fádi sevřel Lindrosovi hrdlo, jako by mu chtěl vyrvat průdušnici. Očividně se bavil tím, jak začal lapat po dechu.

„Jak jsem slyšel, Bourne pořád žije. Má prý sice namále, ale stejně je mi jasné, že za vámi pojede světa kraj, zvlášť pokud si bude myslet, že tady najde i mě.“

„Co… co chcete dělat?“ vysoukal ze sebe přidušený Lindros s potížemi.

„Chci mu dát informace potřebné k tomu, aby vás našel tady v Miran Šáh. A až se tak stane, před jeho očima vás vykuchám. A pak se pustím do něj.“

Fádi se naklonil k Lindrosovi a zadíval se mu do levého oka, jako by tam chtěl najít všechna tajemství, jež před ním skrýval. „Bourne nakonec bude chtít zemřít, Martine. To vím úplně jistě. Ale smrt bude přicházet pomalu. Než vydechne naposledy, bude svědkem jaderné zkázy hlavního města Ameriky. O to se postarám.“

Kniha třetí

24

Rakev klesá do země. Od madel se odráží mdlé světlo, destička se jménem na víku se oslnivě blyští. Kněz důrazně pokyne a rakev se náhle zastaví ve vzduchu. Duchovní, elegantní a upravený muž v obleku, se nakloní tak hluboko dopředu, že musí nutně spadnout do hrobu. Ale nespadne. Namísto toho netušenou nadlidskou silou vypáčí víko rakve.

„Co to děláte?“ ptá se Bourne.

Kněz se k němu obrátí a pustí těžký mahagonový poklop do hrobu. Bourne si náhle uvědomí, že to žádný duchovní není. Je to Fádi.

„Pojďte,“ říká Fádi saúdskou arabštinou. Zapálí si cigaretu a podává Bourneovi sirky. „Podívejte se.“

Bourne udělá krok dopředu, pohlédne do otevřené rakve…

…a spatří sama sebe na zadním sedadle auta. Podívá se z okénka a vidí známou krajinu, kterou však nepoznává. Zatřese řidičovým ramenem.

„Kam to jedeme?“

Řidič se otočí. Je to Lindros, ale má něco s obličejem. Je zakrytý stínem nebo zjizvený: Je to ten Lindros, kterého přivedl zpátky do sídla CIA. „Kam myslíte?“ opáčí falešný Lindros a přidává plyn.

Bourne se předkloní a vidí, že na krajnici stojí jakási postava. Rychle se k ní blíží. Je to mladá žena, stopařka se zdviženým palcem: Sára. Jsou už téměř u ní, když vstoupí přímo před rozjeté auto.

Bourne se snaží varovně vykřiknout, ale je němý. Cítí, jak se auto otřáslo a poskočilo a vidí Sářino tělo, které letí vzduchem celé od krve. Vztekle se natáhne po šoférovi…

…a ocitá se v autobuse! Cestující s prázdnými tvářemi si ho vůbec nevšímají. Bourne vykročí uličkou mezi řadami sedadel. Řidič na sobě má dobře střižený oblek. Je to doktor Sunderland, specialista na paměť.

„Kam to jedeme?“ zeptá se ho Bourne.

„Už jsem vám to říkal.“ Doktor Sunderland ukáže dopředu.

Přes obří tabuli čelního skla Bourne spatří pláž v Oděse. Čeká tam na něj Fádi, který se usmívá a pokuřuje.

„Všechno bylo součástí plánu,“ říká mu doktor Sunderland. „Už od začátku.“

Autobus zpomaluje. Fádi má v ruce pistoli. Doktor Sunderland otevírá dveře. Fádi plavně nastoupí, namíří na Bournea a stiskne spoušť…

S hlukem výstřelu se Bourne probudil. Někdo nad ním stál. Muž se strništěm, zapadlýma očima a nízkým opičím čelem. Zvenčí pronikaly šikmé paprsky světla, jež ozařovaly jeho protáhlou zasmušilou tvář. Obloha za oknem byla modrobíle žíhaná.

„Á, pan generálporučík Tuz se nám konečně vzbudil.“ Jeho příšernou ruštinu ještě zhoršovalo nemírné pití, takže mu bylo stěží rozumět. „Já jsem doktor Korovin.“

Bourne si chvíli nemohl vzpomenout, kde je. Postel, která se pod ním jemně houpala, mu způsobila chvilkový úlek. Už tady někdy byl – že by zase ztratil paměť?

Náhle se mu však všechno vybavilo. Při pohledu na malou ošetřovnu si uvědomil, že je na lodi Itkursk jako generálporučík Mykola Petrovič Tuz, a zastřeným hlasem pravil: „Potřebuji svou asistentku.“

„Jistě.“ Doktor Korovin o krok ustoupil. „Tady je.“

Mužský obličej nahradila tvář Sorayi Mooreové. „Pane generálporučíku,“ spustila rázně. „Už je vám líp?“

V jejích očích četl znepokojení. „Musíme si promluvit,“ zašeptal.

Otočila se k lékaři. „Nechte nás prosím,“ požádala ho stroze.

„Zajisté,“ odvětil doktor Korovin. „Budu informovat kapitána, že stav pana generálporučíka se zlepšil.“

Jakmile za ním zaklaply dveře, Soraya se posadila na okraj pelesti. „Lerner šel přes palubu,“ hlesla. „Když jsem ho označila za cizího špiona, kapitán mi velice rád vyhověl. Dokonce se mu ulevilo. Nestojí o špatnou reklamu a přepravní společnost už vůbec ne, takže Lerner skončil v moři.“

„Kde jsme?“ zeptal se Bourne.

„Asi čtyřicet minut od Istanbulu.“ Když se zkusil posadit, Soraya mu jemně sevřela paži. „Oběma nám uniklo, že se Lerner dostal na palubu.“

„Řekl bych, že mi uniklo ještě něco, něco mnohem důležitějšího,“ podotkl Bourne. „Podej mi kalhoty.“

Visely úhledně přes opěradlo křesla. Soraya mu vyhověla. „Musíš do sebe dostat trochu jídla. Doktor do tebe napumpoval tekutiny. Za pár hodin bys ses prý měl cítit mnohem líp.“

Uvědomil si tupou bolest vycházející z bodné rány a z místa, kam ho Lerner nakopl. Na bicepsu pravé ruky měl ovázanou řeznou ránu, tu však vůbec necítil. Zavřel oči, ale tím opět přivolal sen o Fádim, falešném Lindrosovi, Sáře a doktoru Sunderlandovi.

„Jasone, co je?“

Otevřel oči. „Sorayo, s mojí hlavou si nehrál jen doktor Sunderland.“

„Jak to myslíš?“

Prohrabal si kapsy a našel krabičku zápalek. Fádi si zapálí cigaretu a podává Bourneovi sirky. Ten obraz se objevil v Bourneově snu, ale odehrál se ve skutečném životě. Pod vlivem Sunderlandem vštípených vzpomínek Bourne vysvobodil Fádiho z cely. Venku si Fádi zapálil cigaretu sirkou. „V té díře nebylo co zapálit, tak mi je nechali,“ řekl a podal zápalky Bourneovi.

Proč to udělal? Bylo to prosté gesto, které ani nestálo za povšimnutí či zapamatování, zvlášť ve světle událostí, které přišly potom. Fádi na to spoléhal.

„Sirky?“ podivila se Soraya.

„Podal mi je Fádi před sídlem CIA.“ Bourne otevřel krabičku. Byla pomačkaná, měla ohnuté rohy a písmo se nedalo skoro přečíst, jak ji Bourne namočil v Černém moři.

V podstatě jedinou netknutou věcí byla spodní část, z níž se odtrhovaly zápalky. Nehtem palce Bourne sloupl alobalové pásky držící sirky na místě. Pod nimi našel drobný obdélník z kovu a keramiky.

„Ježíši, on ti podstrčil štěnici.“

Bourne se podíval blíž. „Je to vyhledávací zařízení.“ Podal jí ho. „Hoď ho do vody. Hned teď.“

Soraya si od něj vzala drobný předmět a vyšla z kajuty. Za chvíli se vrátila.

„A teď k dalším věcem.“ Podíval se na ni. „Je jasné, že Tim Hytner poskytl Fádimu veškeré informace o vnitřním dění.“

„Tim nebyl ten špion,“ řekla Soraya pevně.

„Já vím, že jste byli přátelé…“

„O to nejde, Jasone. Důkazy o jeho vině mi vehementně vnucoval Lindrosův dvojník.“

Bourne se zhluboka nadechl a bez ohledu na bolest, kterou mu to působilo, spustil nohy na podlahu. „V tom případě je opravdu možné, že Hytner nebyl zrádce.“

Soraya přikývla. „A proto se dá předpokládat, že špion stále působí uvnitř CIA.“

Seděli v kavárně Kaktüs kousek od Istiklal Caddesi – třídy Nezávislosti – v módní istanbulské čtvrti Beyoglu. Jejich stůl byl plný talířků s meze a drobných šálků se silnou tureckou kávou. Lokálem se rozléhalo klábosení v řadě různých jazyků, což plně vyhovovalo jejich záměrům.

Bourne snědl svou porci a při třetím šálku kávy si začal znovu napůl připadat jako člověk. Nakonec řekl: „Je jasné, že v CIA nemůžeme nikomu věřit. Jestli se tady dostaneš k počítači, uměla bys překonat ochranný program Sentinel?“

Soraya zavrtěla hlavou. „Ani Tim si s ním neporadil.“

Bourne přikývl. „Tak se musíš vrátit do Washingtonu. Potřebujeme najít toho špiona. Dokud tam bude, nic v CIA není v bezpečí, ani vyšetřování teroristů ze skupiny Dudža. Měla bys pozorně sledovat toho dvojníka. Jelikož oba pracují pro Fádiho, mohl by vás k tomu špionovi zavést.“

„Půjdu za ředitelem.“

„To je právě to, co neuděláš. Nemáme v ruce žádný konkrétní důkaz. Bylo by to tvrzení proti tvrzení. Ty ses zdiskreditovala spojením se mnou. A ředitel má Lindrose rád, bezmezné mu věří. Právě proto je Fádiho plán tak geniální.“ Zavrtěl hlavou. „Ne, když obviníš Lindrose, nikam to nepovede. Nejlepší bude mít otevřené oči i uši a zavřenou pusu. Nechci, aby dvojník zjistil, že po něm jdeš. I tak tě bude podezírat. Poslal tě přece, abys na mě dohlídla.“

Po Bourneově otlučené tváři se rozhostil pochmurný úsměv. „Dáme mu, co chce. Namluvíš mu, že jsi na vlastní oči viděla, jak jsme se tady na trajektu s Lernerem střetli a navzájem se pozabíjeli.“

„Proto jsi mi řekl, ať tu štěnici hodím do vody.“

Bourne přikývl. „Fádi si ověří, že je na dně Černého moře.“

Soraya se zasmála. „Pomalu se někam dostáváme.“

Blok domů od Kaktüsu byla internetová kavárna. Soraya zaplatila u pokladny, zatímco Bourne usedl k počítači v zadní části. Když si k němu Soraya přitáhla židli, už vyhledával doktora Allena Sunderlanda. Zdálo se, že Sunderland sepsal několik knih a dostal řadu ocenění. Na jedné ze stránek, jež Bourne našel na internetu, visela i fotografie tohoto výtečného specialisty na paměť.

„Tohle není ten, co mě léčil,“ vyhrkl Bourne s pohledem upřeným na snímek. „Fádi využil náhradníka. Koupil si nebo přinutil nějakého doktora, který si pohrál se synapsemi v mém mozku a aplikoval neurotransmitery. Ty potlačily jisté vzpomínky, ale zároveň vytvořily falešné. Vzpomínky, které mi měly pomoci přijmout Martinova dvojníka. Vzpomínky, které mě měly přivést do hrobu.“

„To je hrůza, Jasone. Jako by ti někdo vlezl do hlavy.“ Soraya mu položila ruku na rameno. „Jak se dá s něčím takovým bojovat?“

„Nijak. Ledaže bych našel chlapa, co mi to udělal.“

V duchu se vrátil k rozhovoru s falešným doktorem Sunderlandem. Na stole měl fotografii krásné blondýny, které říkal Káťa. Byla to součást krytí? Bourne se soustředil a vybavil si tón Sunderlandova hlasu. Ne, o té ženě mluvil upřímně. Byla skutečná, přinejmenším pro muže, jenž se vydával za Allena Sunderlanda.

A pak tu byl doktorův přízvuk. Bourne si vzpomněl, že mu připadal jako rumunský. Takže si to shrňme: ten chlap byl doktor – odborník na rekonstrukci paměti; byl to Rumun; měl za ženu jakousi Káťu, která se před fotoaparátem chovala přirozeně jako modelka, možná bývalá. Tyto útržky a dílky samy o sobě mnoho neznamenaly, ale něco je lepší než nic, pomyslel si.

„Vraťme se na začátek.“ Jeho prsty se rozlétly nad klávesnicí. O chvíli později si zobrazil informace o muži jménem Abú Sarif ibn Hámid ibn Ašef al-Wahhíb, zakladateli firmy IVT. „Před třiatřiceti lety si vzal Holly Cargillovou, nejmladší dceru Simona a Jacqui Cargillových z elitní advokátní kanceláře Cargill a Denison. Cargillové jsou důležitou součástí londýnské společnosti. Tvrdí, že jejich rod sahá až do dob Jindřicha Osmého.“ Bourneovy prsty pokračovaly v tanci a monitor dál chrlil nové údaje. „Holly porodila Hámidu ibn Ašefovi tři děti. Prvním byl Abú Ghází Nadíl al-Džamuh bin Hámid bin Ašef al-Wahhíb. Pak přišel na svět jeho mladší bratr Džamil bin Hámid bin Ašef al-Wahhíb – který mimochodem převzal řízení IVT ve stejném roce, kdy jsme spolu byli poprvé v Oděse.“

„Dva týdny po tom, co jsi postřelil Hámida ibn Ašefa,“ řekla Soraya zpoza jeho ramen. „A co třetí dítě?“

„K tomu se dostanu.“ Bourne posunul obraz dolů. „Tady. Nejmladším ze sourozenců byla dcera.“ Zarazil se. Cítil srdce až v krku. „Sára ibn Ašefová,“ vyřkl přiškrceným hlasem. „Už nežije.“

„Naše Sára,“ vydechla mu Soraya do ucha.

„Vypadá to tak.“ Najednou do sebe všechno zapadlo. „Panebože, Fádi je jeden ze synů Hámida ibn Ašefa.“

Soraya se zatvářila ohromeně. „Zřejmě nejstarší, protože Karim převzal vedení IVT.“

Bourne si vybavil svůj souboj s Fádim ve vlnách Černého moře. „Na tuhle chvíli jsem čekal dlouho,“ řekl Fádi tenkrát. „Konečně vám znovu můžu pohlédnout do tváře. Konečně se vám můžu pomstít.“ Když se ho Bourne zeptal, co tím myslí, Fádi zavrčel: „Nemohl jste zapomenout – tohle ne.“ Mohl mluvit jen o jedné věci.

„Zabil jsem jejich sestru,“ řekl Bourne a opřel se. „Proto mě zapletli do svého likvidačního plánu.“

„Pořád jsme ale nezjistili, co je zač ten člověk, který se vydává za Martina Lindrose,“ podotkla Soraya.

„Ani jestli nechali Martina žít.“ Bourne znovu obrátil pozornost k počítači. „Ale třeba vyšťouráme něco o tom druhém dvojníkovi.“ Bourne zobrazil webovou stránku společnosti IVT. Obsahovala i seznam zaměstnanců ve více než desítce zemí světa, včetně pracovníků výzkumu a vývoje.

„Jestli pátráš po muži, který si zahrál na doktora Sunderlanda, je to jako hledat jehlu v kupce sena.“

„Třeba ne,“ opáčil Bourne. „Nezapomeň, že ten chlap byl vážně expert.“

„Na obnovu paměti.“

„Přesně tak.“ Vtom si Bourne vybavil další část rozhovoru se Sunderlandem. „A taky na miniaturizaci.“

V souvisejících či příbuzných oborech pracovalo deset lékařů, kteří vypadali nadějně. Bourne si je vyhledal na internetu, hezky jednoho po druhém. Žádný z nich však nebyl muž, který ho „léčil“.

„Co teď?“ zeptala se Soraya.

Opustil stránky IVT a vyhledal archiv zpráv o zmíněné firmě. Po čtvrthodině procházení článků o fúzích, zakládání dceřiných společností, čtvrtletních zprávách či přijatých a propuštěných zaměstnancích nakonec dospěl ke zmínce o doktoru Costinu Veintropovi, specialistovi na biofarmaceutickou nanovědu, tunelovou mikroskopii a molekulární medicínu.

„Zdá se, že doktora Veintropa vyhodili z IVT pro údajnou krádež duševního vlastnictví.“

„Takže ho můžeme vyloučit?“ otázala se Soraya.

„Právě naopak. Uvažuj. Po takové veřejné ostudě by Veintrop nemohl vykonávat žádnou laboratorní práci ani se ucházet o místo na univerzitě. Z vrcholu se propadl až na dno.“

„Takovou situaci klidně mohl navodit Fádiho bratr. Buď budeš pracovat pro Fádiho, nebo nic.“

Bourne přikývl. „Tahle teorie rozhodně stojí za prověření.“ Naťukal jméno doktora Veintropa a vyskočil na něj životopis. Všechno bylo velice zajímavé, nikoli však průkazné. Přiložený snímek však ano. Zachycoval pana doktora při jakémsi udílení cen. Vedle něj stála jeho krásná žena: vysoká blondýna, jejíž fotku viděl v Sunderlandově kanceláři. Byla to bývalá topmodelka. Jmenovala se Káťa Stěpanovna Vdovová.

Kapitán Martin Dorph, velitel jednotek Škorpion 5 a 6, se setkal s námořním oddílem chvíli před rozbřeskem na okraji města Al Ghayda v oblasti Šabva v jižním Jemenu.

Dorph byl pro tu práci ideálním člověkem. Šabvu znal jako své boty. Co jen se tu nabojoval! S trochou nadsázky by se dalo říct, že její krvavé dějiny měl doslova vytetované na kůži. Navzdory ujišťování jemenské vlády provincii stále zamořovaly militantní skupiny islámských teroristů. Sovětský svaz, východní Německo a Kuba v tomto nehostinném hornatém kraji za studené války rozvinuly síť výcvikových středisek. V té době Al Ghayda pod patronátem kubánských instruktorů nechvalně proslula výcvikem a vyzbrojováním Lidové fronty pro osvobození Ománu. V nedalekém městě zase východní Němci připravovali přední členy saúdské komunistické strany a Bahrajnské osvobozenecké fronty na podvratnou činnost. Patřila k ní i manipulace sdělovacích prostředků, jejímž prostřednictvím pak vyškolení ideologové mohli hlásat své učení široko daleko a podrývat tak místní tradice. Sověti i jejich satelity jižní Jeme
n v roce 1987 opustili, teroristické buňky tu ovšem zůstaly a našly novou životadárnou půdu pod vedením nenávistné al-Kajdy.

„Máte už něco?“

Dorph se otočil a uviděl kapitána Lowrieho, velitele námořních sil, jež měly doprovázet Škorpiony k místu, kde teroristická organizace Dudža připravovala jadernou zbraň. Lowrie byl vysoký světlovlasý medvěd, ze kterého šel na pohled strach.

Dorph, jenž viděl podobné vojáky umírat hrdinskou smrtí, zvedl satelitní telefon. „Čekám na rozkaz.“

Setkali se na sluncem vyprahlé planině východně od Al Ghaydy. Město uprostřed hor a pouště ovívané neúnavným větrem se mihotalo v jitřním světle. Mohutná oblaka rvaná vichrem proudila po tmavě modré nebeské klenbě. Budovy omítnuté hlínou, deset i dvanáct pater vysoké, vypadaly jako krabice s protáhlými okny, která jim propůjčovala vzhled starověkých chrámů. Zdálo se, že se tu zastavil čas, jako by historie nikam nepokročila.

Obě vojenské jednotky tiše a napjatě čekaly na rozhodující povel. Jejich členové dobře věděli, co je v sázce, a byli připraveni položit život na oltář bezpečnosti své země.

Zatímco čekali, Dorph vytáhl navigační přístroj GPS a ukázal kolegovi od námořnictva přibližnou polohu cíle. Ležel necelých sto kilometrů jihojihovýchodně od jejich současné pozice.

Telefon náhle zabzučel. Dorph si ho přiložil k uchu a poslouchal potvrzení souřadnic, jež si vyznačil na své gépéesce. Poskytl mu je muž, kterého pokládal za Martina Lindrose.

„Ano, pane,“ řekl tiše do sluchátka. „Odhadovaný čas dvacet minut. Můžete se na nás spolehnout, pane.“

Přerušil spojení a kývl na Lowrieho. Společně vydali rozkazy svým podřízeným, kteří vzápětí mlčky nastoupili do čtyř vrtulníků Chinook. O chvíli později se rotory roztočily a postupně nabíraly na rychlosti. Bojové stroje Chinook se po dvou odlepovaly od země a zvedaly obří mračna prachu a písku, jež stoupala v jemné vířivé mlze a částečně zahalovala helikoptéry, dokud nedosáhly své cestovní výšky. Pak mírně poskočily a vystřelily kupředu v kurzu jihojihovýchod.

Válečná místnost ukrytá pětačtyřicet metrů pod Bílým domem připomínala rušný úl. Ploché plazmové obrazovky ukazovaly satelitní snímky jižního Jemenu, od celkového pohledu až ke konkrétním topografickým bodům a podrobnostem terénu kolem Al Ghaydy. Jiné monitory nabízely trojrozměrné zobrazení cílové oblastí a postup čtyř vrtulníků Chinook.

Přítomní byli v podstatě ve stejné sestavě jako při nedávném „křížovém výslechu“ ředitele CIA: prezident, šéf rozvědky Pentagonu Luther LaValle plus dva nižší generálové, ministr obrany „Bud“ Halliday, poradce pro národní bezpečnost a Gundarsson z Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Chyběl pouze Jon Mueller.

„Do akce zbývá deset minut,“ ohlásil ředitel CIA. Měl v uchu sluchátko napojené na kódovanou komunikační síť velitele Dorpha.

„Připomeňte mi, jakou mají jednotky výzbroj,“ zahuhlal ministr Halliday z místa po prezidentově levici.

„Vrtulníky pro nás speciálně navrhla firma McDonnel Douglas,“ odpověděl starý pán vyrovnaně. „Dá se říct, že mají víc společného s útočnými helikoptérami Apache, které McD vyrábí, než s běžnými chinooky. Stejně jako Apache jsou vybaveny systémem pro zjišťování a označování cílů a laserovým dálkoměrem. Naše stroje umí odolat nábojům až do ráže třiadvaceti milimetrů. Pokud jde o útočnou výzbroj, nesou sadu protitankových střel Hellfire, tři třicetimilimetrové řetězové kanóny M230 a dvanáct raket Hydra 70 odpalovaných devatenáctihlavňovým raketometem M261. Hydry jsou osazeny hlavicemi s roznětkami vybuchujícími při dopadu nebo na dálkové ovládání.“

Prezident se až příliš hlasitě zasmál. „Takové detaily by měly uspokojit i vás, Bude.“

„Promiňte, pane řediteli,“ nedal se však Halliday, „ale trochu jste mě zaskočil. Nezmínil jste se o vážném narušení bezpečnosti v centrále CIA.“

„Jakém narušení?“ Prezident se zatvářil zmateně a vzápětí se mu do tváří nahrnula krev. „O čem to Bud mluví?“

„Byli jsme napadeni počítačovým virem,“ vysvětlil ředitel vlídně. Jak se o tom sakra dozvěděl? „Naši experti ale tvrdí, že funkce hlavního počítače nebyla ohrožena. Máme na to speciální program Sentinel, který i v těchto chvílích čistí počítačový systém.“

„Na vašem místě bych jakékoli elektronické narušení bezpečnosti CIA rozhodně nepodceňoval,“ pokračoval ministr Halliday. „Zvlášť ne v situaci, kdy nám dýchá na krk banda nebezpečných teroristů.“

Jako správný vazal si LaValle ochotně přisadil. „Pane řediteli, vy nám tu tvrdíte, že vaši lidé pracují na odstranění viru. Dobrá, ale skutečností zůstává, že na vaši organizaci někdo elektronicky zaútočil.“

„Není to poprvé,“ odtušil ředitel CIA. „A věřte mi, že ani naposledy.“

„Ale přesto,“ naléhal LaValle, „útok zvenčí…“

„Nepřišel zvenčí.“ Ředitel CIA upřel na šéfa obranného zpravodajství hrozivý pohled. „Díky detektivní práci mého zástupce Martina Lindrose jsme odhalili elektronickou stopu, která nás přivedla ke špionovi v našich řadách – Timu Hytnerovi. Před svou smrtí vložil virus do systému pod záminkou ‚rozluštění’ šifry organizace Dudža, ze kterého se vyklubal pachatel ve dvojkovém kódu.“

Pohled starého pána sklouzl k prezidentovi. „A teď se prosím vraťme k vážným věcem.“ Kolik neúspěšných útoků si od těch dvou musím ještě vytrpět, než tomu prezident učiní přítrž? zamyslel se trpce.

Na monitorech se dál míhaly různé obrazy, atmosféra v sále byla napjatá. Všichni měli sucho v ústech a viseli očima na plazmové obrazovce ukazující postup čtyř vrtulníků CIA nad hornatým terénem. Grafika byla stejná jako v počítačových hrách, ale jakmile začne boj, všechno se změní.

„Právě přelétli nad nejzápadnějším údolím,“ ohlásil šéf CIA. „Od jaderného zařízení je už dělí už jen menší horský hřbet. Míří na jihozápad od své současné pozice. Zaútočí po dvou.“

„Je mlha,“ oznámil Martin Dorph řediteli CIA. Myslel tím radiační mlhu, zvláštní jev, který se někdy objevuje za úsvitu nebo během noci, když se zemský povrch ochlazuje důsledkem dlouhovlnného vyzařování a vrstva relativně vlhkého vzduchu je uvězněna těsně nad zemí sušším vzduchem nahoře.

„Vidíte cíl?“ zadrnčel mu do ucha ředitelův hlas, tenký a plechový.

„Ne, pane. Letíme blíž, ale dva vrtulníky se drží vzadu v obvodové formaci.“ Otočil se na Lowrieho, jenž přikývl. „Norrisi,“ oslovil pilota helikoptéry u jejich levého křídla, „sleťte níž.“

Sledoval, jak se vedlejší chinook vrhá dolů a jeho šlehající rotory se snaží rozehnat radiační mlhu.

„Támhle!“ vykřikl Lowrie.

Dorph spatřil skupinku asi šesti ozbrojených mužů. Vyděšeně vzhlédli. Zadíval se na cestu, po které šli, a uviděl shluk nízkých budov připomínajících bunkry. Vypadaly jako stavby typické pro výcvikové tábory teroristů, právě takhle by však Dudža jistě maskovala svou základnu.

Nízko letící vrtulník spustil palbu z kanónu. Země se otřásla pod krupobitím velkorážných střel. Muži padli k zemi, opětovali palbu, rozprchli se, znovu vypálili a byli skoseni.

„Jdeme na to!“ řekl Dorph do mikrofonu. „Komplex se nachází půl kilometru před námi.“ Chinook začal klesat. Dorph slyšel sílící rámus: další dva vrtulníky opustily pozice vzadu a mířily za ním.

„Připravit hellfiry!“ zavelel. „Na můj povel vypálí každá helikoptéra jednu střelu.“ Zásahy z různých úhlů by pobořily i ty nejodolnější železobetonové zdi.

Viděl, jak se zbylé tři helikoptéry slétají k cíli. „Připravit,“ vyštěkl Dorph. „Pal!“

Z podvozků bojových strojů vylétly čtyři protitankové střely Hellfire. Mířily do soustavy budov a vybuchly vteřinu po sobě. K nebi vyšlehla ohnivá koule následovaná velkými mračny černého olejnatého kouře. Helikoptérou otřásla tlaková vlna.

A pak vypuklo pravé peklo.

Soraya Mooreová, čekající ve frontě na Atatürkově mezinárodním letišti na spoj do Washingtonu, vytáhla mobilní telefon. Od chvíle, kdy opustila Bournea, přemýšlela o situaci na centrále. Bourne měl pravdu: falešný Lindros se usídlil na ideálním místě. Ale proč se tolik snažil proniknout do CIA? Kvůli informacím? To si Soraya nemyslela. Fádi byl dostatečně chytrý, aby věděl, že jeho člověk přes dokonalé zabezpečení CIA nepropašuje žádné údaje. Mohl tam být jedině proto, aby zmařil úsilí jednotky Týfón zastavit teroristy ze skupiny Dudža. Tušila za tím útočný plán. Aktivní dezinformace. Jestliže se totiž CIA honila za přeludem, Fádi a jeho lidé se mohli nepozorovaně proplížit do Spojených států. Bylo to klasické odvrácení pozornosti, ten nejstarší kouzelnický trik. A často ten nejúčinnější.

Bourne jí vysvětlil, že za ředitelem CIA jít nemůžou, napadlo ji však druhé nejlepší řešení: požádá o pomoc Annu Heldovou. Anně mohla říct všechno a ona už jistě najde způsob, jak oslovit starého pána, aniž by se o tom někdo dozvěděl. Tím by špiona konečně odstavili, ať už jím byl kdokoli.

Soraya se sunula frontou vpřed; už se nastupovalo do letadla. Ještě jednou si svůj nápad promyslela a pak vytočila Annino soukromé číslo. Telefon vyzváněl a Soraya se modlila, aby ho Anna vzala. Neodvážila se zanechat hlasovou zprávu, dokonce ani vzkaz, aby jí Anna zavolala. Při sedmém zazvonění Anna konečně zvedla telefon.

„Díkybohu.“ Fronta nyní postupovala rychle vpřed. „Tady Soraya. Mám hrozně málo času. Jsem na cestě do Washingtonu. Dokud nedomluvím, nic neříkejte. Zjistila jsem, že Martin Lindros, kterého Bourne přivezl z Etiopie, je někdo jiný.“

„Někdo jiný?“

„Jak říkám.“

„Ale to není možné!“

„Já vím, že to zní šíleně.“

„Sorayo, nevím, co se tam s vámi stalo, ale věřte mi, že Lindros je Lindros. Vždyť prošel i čtečkou sítnice.“

„Nechte mě domluvit prosím. Ten chlap – ať je to kdokoli – pracuje pro Fádiho. Nasadili ho tam, aby nás svedl ze stopy při pátrání po Dudže. Potřebuju, abyste to řekla řediteli.“

„Vám asi přeskočilo, ne? Povím šéfovi, že Lindros je nastrčená osoba, a nechá mě zavřít do blázince!“

Soraya už byla téměř u vstupu do letadla. Čas vypršel. „Anno, musíte mi věřit. Musíte vymyslet, jak ho přesvědčit.“

„Bez důkazu to nepůjde,“ odpověděla Anna. „Aspoň něco konkrétního.“

„Ale já…“

„Mám propisku. Dejte mi informace o svém letu. Počkám na vás na letišti sama. Cestou na centrálu něco vymyslíme.“

Soraya sdělila Anně číslo linky a čas příletu. Kývla na stevardku u vchodu a podala jí palubní lístek.

„Díky, Anno, já věděla, že se na vás můžu spolehnout.“

Vtom odkudsi přilétly střely Sidewinder.

„Pravá strana!“ zařval Dorph, ale vrtulníkem už se rozezvučely kvílivé alarmy. Viděl, jak nejníž letící helikoptéra dostává přímý zásah. Vybuchla v plamenech a v příští chvíli se ztratila v hustém kouři stoupajícím ze zničených domů. Druhý vrtulník, který se pokoušel o úhybné manévry, byl zasažen do ocasu. Celá zadní část odlétla, zbytek se převrátil na bok a po spirále se zřítil do běsnícího pekla.

Dorph zapomněl na zbývající helikoptéru: potřeboval se soustředit na svou vlastní. Doklopýtal k pilotovi právě v okamžiku, kdy poprvé strhl stroj stranou.

„Nepřítel zaměřen,“ ohlásil pilot. „Máme ho přímo za zadkem.“ Kroutil a otáčel ovládací pákou a chinook přitom předváděl krkolomné kličky a pády.

„Držte ho,“ řekl Dorph. Dal pokyn zbrojnímu důstojníkovi. „Potřebuju, abyste dálkově nastavil roznětku na pět vteřin.“

Důstojník vykulil oči. „To je strašně málo. Výbuch by nás mohl zasáhnout.“

„V to právě doufám,“ opáčil Dorph. „Tak trochu.“

Podíval se z okna, zatímco se důstojník dal do práce. Ani ne sto metrů od něj další střela Sidewinder našla svůj cíl a explodovala uprostřed vrtulníku. I třetí chinook se zřítil k zemi jako kámen. Zbývali už jen oni.

„Kapitáne, teď jde po nás,“ varoval pilot. „Moc dlouho to už nevydržím.“

To ani nebude potřeba, pomyslel si Dorph. Poplácal pilota po rameni. „Na můj povel strhněte řízení co nejvíc doleva a dolů. Rozumíte?“

Pilot přikývl. „Rozumím.“

„Pevnou ruku,“ popřál mu Dorph. Uslyšel pronikavý řev: střela Sidewinder prořízla vzduch a směřovala k nim. Čas se krátil.

Zbrojní důstojník kývl na Dorpha. „Všechno připraveno, kapitáne.“

„Tak pal!“ zavelel Dorph.

Raketa Hydra 70 se zasvištěním vylétla. Dorph počítal: „Jedna, dvě.“ Plácl pilota. „Teď!“

Helikoptéra se vrhla ostře doleva a pak dolů. Země se rychle blížila. Hydra vybuchla. Exploze je všechny odhodila dopředu a doprava. I přes obrněnou skořápku vrtulníku cítil Dorph velký žár. Raketa posloužila jako návnada a střela Sidewinder – zbraň typu vzduch-vzduch naváděná teplem – zamířila přímo do jejího srdce, kde se rozlétla na tisíc kousků.

Pilot se snažil vybrat střemhlavý pád. Chinook se otřásl, na chvíli zaváhal, pak se zhoupl jako kyvadlo a vyrovnal se.

„Slušná práce.“ Dorph stiskl pilotovi rameno. „Všichni jsou celí?“ Koutkem oka viděl kývání hlav a zvednuté palce. „Fajn, a teď jdeme po nepřátelském letounu, který sestřelil naše hochy.“

Když Soraya odjela na letiště, Bourne začal spřádat plány, jak nalézt a vyslechnout Nesima Hatuna, tedy muže, který najal Jevgenije Fedotoviče. Podle Jevgenije měl Hatun sídlo ve čtvrti Sultanahmet, která se nacházela hodný kus cesty od jeho současné pozice.

Bourne se přitom sotva vlekl. Nechtěl na to myslet, ale bodná rána od Fádiho mu odčerpávala síly. Ani střet s Matthewem Lernerem mu moc nepřidal. Uvědomoval si, že jít za Nesimem Hatunem v takovém stavu by bylo bláhové, ba sebevražedné.

Proto se vydal hledat nějakého „achaba“. Tito lidoví bylinkáři sice tradičně působili v Maroku, díky rozmanitému klimatu se však v Turecku dařilo více než jedenácti tisícům rostlinných druhů, takže se dalo očekávat, že v množství istanbulských krámků se skrývá i lékárna, kterou má na starosti nějaký marocký odborník na fytochemii.

Po tři čtvrtě hodině bloudění a vyptávání se kolemjdoucích a prodavačů jednu takovou objevil uprostřed rušného tržiště. Měla omšelý vzhled a místo výlohy úzká zaprášená okna.

Na stoličce uvnitř seděl achab a drtil v hmoždíři jakési bylinky. Když k němu Bourne vykročil, zvedl své vodnaté krátkozraké oči.

Panovalo tam dusno k zalknutí a vzduchem se linuly nezvykle ostré vůně sušených bylin, travin, hub, listů, spor, okvětních plátků a podobně. Stěny byly od podlahy po strop obložené dřevěnými zásuvkami a přihrádkami s bylinkářovými poklady. Ta trocha světla, která pronikala dovnitř umouněnými okny, prohrávala boj s aromatickým prachem nahromaděným léty mletí.

„Ano?“ pronesl achab turecky s marokánským přízvukem. „Jak vám můžu posloužit?“

Bourne se místo odpovědi svlékl do pasu a odhalil ovázané rány, fialové podlitiny i řezy pokryté zaschlou krví.

Achab ohnul dlouhý ukazovák. Byl to drobný vyzáblý mužík s tmavou ošlehanou pletí pouštního beduína. „Blíž prosím.“

Bourne poslechl.

Bylinkářovy vodnaté oči silně zamrkaly. „Co byste rád?“

„Udržet se v chodu,“ odpověděl Bourne marockou arabštinou.

Achab vstal, vykročil k jedné ze zásuvek a vytáhl z ní hrst něčeho, co připomínalo kozí chlupy. „Huperzia serrata. Vzácný mech ze severu Číny.“ Posadil se na stoličku, odsunul hmoždíř i tlouk a začal sušený mech trhat na kousíčky. „Věřte nebo ne, všechno, co potřebujete, je tady. Mech bude působit proti zánětu, který připravuje vaše tělo o energii, a zároveň podstatně zvýší vaši duševní svěžest.“

Otočil se, sundal z horké plotýnky konvici a nalil vodu těsně pod bodem varu do měděného čajníku. Pak do něj naházel chomáčky mechu, přidal ještě trochu vody a přikryl hrnek pokličkou.

Bourne si mezitím zapnul košili a posadil se na dřevěnou stoličku.

V družném tichu čekali, až se bylinkový „čaj“ vyluhuje. Achabovy oči byly možná vodnaté a krátkozraké, avšak zkoumavě si prohlížely každý rys Bourneovy tváře. „Kdo jste?“

Bourne odpověděl: „Sám nevím.“

„Možná to jednoho dne zjistíte.“

Když byl lektvar hotov, achab odlil přesné množství do sklenice. Nápoj byl tmavý, hustý, neprůhledný a stoupal z něj pach bláta.

„Vypijte to.“ Zvedl sklenku. „Všechno. A najednou prosím.“ Chutnalo to odporně, Bourne však vyprázdnil sklenici do poslední kapky.

„Nejpozději za hodinu byste měl cítit, že se vám vrací tělesná i duševní síla,“ pravil achab. „Proces potrvá několik dní.“

Bourne vstal, zaplatil a poděkoval. Když vyšel na tržiště, zamířil do obchodu s oděvy, kde si koupil tradiční turecký úbor včetně bot s tenkou podrážkou. Majitel mu popsal cestu, kterou se dostane přes Istiklal Caddesi a Zlatý roh až do Sultanahmetu. Zde Bourne vstoupil do krámku s divadelními potřebami a vybral si vousy spolu s plechovkou lihového lepidla. Před výlohou si nalepil bradku.

Pak se prohrabával dalším zbožím v krámku, nakoupil, co potřeboval, a všechno nacpal do odřené kožené brašny. Po celou dobu nakupování v něm kypěl nesmiřitelný vztek. Nedokázal vyhnat z mysli to, co mu provedli Veintrop a Fádi. Nepřítel se mu vkradl do hlavy, nenápadně ovlivňoval jeho myšlenky a zviklával jeho rozhodnutí. Jak se Fádimu podařilo propašovat Veintropa do ordinace skutečného doktora Sunderlanda?

Vytáhl mobilní telefon, vyhledal Sunderlandovo číslo, pak naťukal předvolbu do zahraničí a následně jedenáctimístné číslo.

Doktor v tuto hodinu neordinoval, hlas ze záznamníku se však Bournea zeptal, jestli se chce objednat, zajímá se o ordinační hodiny či potřebuje popsat cestu z Washingtonu, Marylandu nebo Virginie. Bez rozmýšlení si vybral druhou možnost. Nahraný hlas mu sdělil, že pan doktor ordinuje v pondělí a od středy do pátku od deseti do osmnácti hodin. V úterý byla ordinace zavřená. A právě v úterý Bourne doktora Sunderlanda navštívil. Kdo ho tenkrát objednával?

Na čele mu vyrazil pot a rozbušilo se mu srdce. Jak Fádiho lidé věděli, že propouští Fádiho z cely? Soraya volala Timu Hytnerovi, a proto měl Bourne podezření, že tím špionem je on. Jenže Hytner to nebyl. Kdo měl přístup k telefonátům v síti CIA? Kdo kromě špiona mohl poslouchat? Stejná osoba, která mu domluvila schůzku se Sunderlandem na den, kdy lékař neordinuje.

Anna Heldová!

Kristepane, pomyslel si. Pravá ruka starého pána. To přece není možné! Bylo to však jediné vysvětlení nedávných událostí. Kdo mohl být lepším zdrojem pro Fádiho nebo kohokoli jiného, kdo by chtěl vědět, co se děje uprostřed pavučiny CIA?

Jeho prsty se horečně rozběhly po mobilním telefonu. Musí Sorayu varovat dřív, než nastoupí do letadla. Ozvala se však hlasová schránka, což znamenalo, že už má vypnutý mobil. Nastoupila do letadla a mířila do Washingtonu. Vstříc neštěstí.

Nechal jí vzkaz, že špionem v řadách CIA musí být Anna Heldová.

25

„Pojďte dál, Martine.“ Ředitel CIA mávl na Karima, který stál ve dveřích do jeho svatyně. „Jsem rád, že vás Anna zastihla.“

Karim podnikl dlouhou cestu ke křeslu před ohromným ředitelovým stolem. Připomněla mu uličku mezi vrhači kamenů, kterou musel projít beduínský zrádce. Pokud došel na konec živý, dostalo se mu rychlé milosrdné smrti. Pokud ne, zanechali ho v poušti napospas supům.

Zpoza stěn k němu dolehly zvuky. V celé budově panovala podivná směsice radosti i smutku z toho, že se sice podařilo zničit jaderné zařízení teroristů v jižním Jemenu, ale za cenu lidských ztrát. Ředitel osobně mluvil s velitelem Dorphem. On a jeho společný oddíl Škorpionů a mariňáků útok jako jediní přežili. Tři plné vrtulníky vojáků zmizely v nenávratnu, zařízení totiž chránily dva sovětské migy vybavené raketami Sidewinder. Dorphova helikoptéra je po zničení cíle oba sestřelila.

Karim se posadil. Vždycky když usedal do toho křesla, měl nervy napjaté k prasknutí. „Pane, já vím, že jsme zaplatili vysokou cenu, ale přesto mi připadáte zbytečně zarmoucený, vždyť naše akce proti Dudže byla úspěšná.“

„Svoje lidi už jsem oplakal, Martine,“ zavrčel starý pán bolestně. „To víte, že mi spadl kámen ze srdce a taky cítím zadostiučinění po tom, jak mě grilovali ve Válečné místnosti.“ Jeho husté obočí se svraštilo v jeden celek. „Ale mezi námi, něco se mi nezdá.“

Karim ucítil bodnutí obav, jež mu postupně sjíždělo po páteři. Nevědomky se posunul ke kraji křesla. „Já vám nerozumím, pane. Dorph potvrdil, že zařízení dostalo čtyři přímé zásahy, navíc z různých úhlů. Není pochyb, že bylo kompletně zničeno, stejně jako dva nepřátelské letouny, které ho střežily.“

„Jistě, jistě.“ Ředitel pokýval hlavou. „Ale stejně…“

Karimův mozek běžel na plné obrátky a zvažoval možnosti. Ředitelovy dokonalé instinkty byly pověstné. Za to, že se tak dlouho udržel na svém postu, nevděčil jen umění politikařit a Karim věděl, že by nebylo moudré ho chlácholit. „Kdybyste mohl být trochu konkrétnější…“

Starý pán zavrtěl hlavou. „Bohužel nemůžu.“

„Naše informace byly naprosto přesné, pane.“

Ředitel se opřel a poškrábal se na bradě. „Jedna věc mi vrtá hlavou. Proč ty migy vypustily rakety až poté, co bylo zařízení zničeno?“

„Možná vzlétly pozdě.“ Karim se pohyboval na nejisté půdě a věděl to. „Slyšel jste Dorpha – byla tam radiační mlha.“

„Ta mlha byla nízko u země. Migy přiletěly shora, radiační mlha je nemohla ovlivnit. Co když na zničení úmyslně čekaly?“

Karim se snažil nevnímat hučení v uších. „To přece nemá logiku.“

„Ale mělo by, kdyby to zařízení bylo jen maketa,“ pravil starý pán.

Ředitelovy úvahy se ubíraly nežádoucím směrem, a to Karim nemohl dopustit. „Když o tom tak přemýšlím, pane, možná máte pravdu.“ Vstal. „Hned se na to podívám.“

Pronikavé oči šéfa CIA k němu vzhlédly zpod huňatého obočí. „Posaďte se, Martine.“

Kancelář se pohroužila do ticha. I tlumené veselí skončilo a zaměstnanci CIA se vraceli ke své neradostné práci.

„Co když Dudža chtěla, abychom si mysleli, že jsme zničili jejich jadernou základnu?“

Přesně tak to samozřejmě bylo. Karimovi bilo srdce až v krku.

„Vím, že jsem tvrdil ministru Hallidayovi, že tím špionem byl Tím Hytner,“ pokračoval ředitel zarputile. „Ale to neznamená, že tomu věřím. Pokud se moje tušení o dezinformaci ukáže jako správné, můžeme uvažovat dál: buď Hytnera falešně nařkl skutečný špion, nebo nebyl jediným shnilým jablkem v našem sudu.“

„To jsou všechno velká kdyby, pane.“

„Tak je vylučte, Martine. Vezměte si to jako úkol číslo jedna. Použijte všechny nezbytné zdroje.“

Starý pán položil ruce na stůl a zvedl se. Jeho tvář byla pobledlá a bezkrevná. „Ježíšmarjá, Martine, jestli nás Dudža svedla z cesty, znamená to, že jsme ji nezastavili. Naopak, přiblížila se k realizaci svého útoku.“

Muta ibn Aziz přijel do Istanbulu chvíli po poledni a okamžitě zamířil za Nesimem Hatunem. Hatun vedl Miradž Hamam, turecké lázně ve čtvrti Sultanahmet. Sídlily ve velké a zchátralé staré budově v boční ulici nedaleko od chrámu Hagia Sofia, který dal v roce 532 postavit římský císař Justinián. Díky tomu měl hamam dobrou návštěvnost a vyšší ceny než lázně v méně turisticky atraktivních částech města. Jako hamam sloužil dům už mnoho let – dávno před tím, než se Hatun narodil.

Hatun byl pyšný na to, že se mu podařilo podplatit ty správné lidi, kteří jeho podnik dostali do všech nejlepších cestopisných průvodců. Hamam mu poskytoval slušné živobytí, zvlášť na turecké poměry. Multimilionáře z něj však učinila práce pro Fádiho.

Hatun, studnice nejrůznějších choutek, měl zavalité tělo a krutou supí tvář. Pohled do jeho černých očí odhaloval, že má v duši zášť – zášť, kterou Fádi rozpoznal, rozdmýchal a pak láskyplně živil. Hatun míval mnoho žen, ale všechny buď zemřely, nebo je vyhnal na venkov. Na druhé straně měl dvanáct dětí, které miloval a s důvěrou jim svěřil řízení lázní. Tak to bylo pro bezcitného Hatuna nejlepší. A pro Fádiho též.

„Merhaba, habibi!“ pronesl Hatun na uvítanou, když Muta ibn Aziz překročil jeho práh. Políbil svého hosta na obě tváře a zavedl ho přes mozaikami vyzdobené veřejné prostory hamamu do zadní části stavení obklopující malou zahrádku, v jejímž středu se tyčil Hatunův oblíbený datlovník. Přivezl si jej z jedné karavanní stanice až na Sahaře, i když tenkrát to byl jen výhonek velký asi jako prst. Tento strom Hatun zahrnoval větší pozorností než kteroukoli ze svých žen.

Usedli na chladné kamenné lavičky v nepřímém slunečním světle a dvě Hatunovy dcery přinesly sladký čaj a drobné cukroví. Jedna z nich se pak vrátila se zdobenou nargilou – tradiční vodní dýmkou –, z níž pak oba potahovali.

Tyto časově náročné rituály tvořily v Orientu nezbytnou součást života. Civilizovaní lidé si jimi prokazovali zdvořilost a úctu, jež upevňovala přátelství. I dnes se našli lidé jako Nesim Hatun, kteří dodržovali staré zvyky a snažili se, aby lampa tradic nezhasla ani v neonové záři elektronického věku.

Hatun konečně odložil nargilu. „Vážil jste dlouhou cestu, příteli.“

„Jak dobře víte, ty nejstarší formy komunikace jsou někdy nejbezpečnější.“

„Naprosto chápu.“ Hatun pokýval hlavou. „Sám denně používám mobil, ale mluvím do něj jen v těch nejobecnějších termínech.“

„Jevgenij Fedotovič se neozval.“

Hatun svraštil obočí. „Že by Bourne přežil Oděsu?“

„To nevíme. Ale Jevgenijovo mlčení je znepokojivé. Fádimu se to samozřejmě nelíbí.“

Hatun rozpřáhl ruce. Byly překvapivě malé, s jemnými dívčími prsty. „Ani mně ne. Ujišťuji vás, že se o Jevgenije osobně postarám.“

Muta ibn Aziz souhlasně přikývl. „Do té doby musíme předpokládat, že se mu něco stalo.“

Nesim Hatun chvíli uvažoval. „Říká se, že ten Bourne je jako chameleon. Jestli je naživu a přijde sem, jak ho poznám?“

„Fádi ho bodl do levého boku. Hluboko. Bude celý potlučený. Pokud sem opravdu dorazí, tak brzy, možná ještě dnes.“

Nesim Hatun vycítil poslovu nervozitu. Uskutečnění Fádiho plánu musí být strašně blízko, vytušil.

Vstali a vykročili privátními pokoji, ztichlými a krásnými jako venkovní zahrada.

„Zůstanu tady přes noc. Pokud se Bourne neukáže, tak už nepřijde. A i kdyby, bude pozdě.“

Hatun přikývl. Takže se nemýlil. Fádiho útok proti Spojeným státům je na spadnutí.

Muta ibn Aziz pokračoval: „Na druhém konci zahrady je zástěna. Tam budu čekat. Jestli Bourne přijde, bude s vámi chtít mluvit. Vyhovíte mu, ale uprostřed rozhovoru pro vás pošlu jednoho z vašich synů a pak se spolu budeme bavit.“

„Tak aby to Bourne slyšel. Rozumím.“

Muta ibn Aziz udělal krok blíž. Jeho hlas se ztišil do šepotu, který připomínal šustění papíru. „Chci, aby Bourne věděl, kdo jsem. Chci, aby věděl, že se vracím za Fádim.“

Nesim Hatun pokýval hlavou. „Bude vás sledovat.“

„Přesně tak.“

Hned od začátku bylo Jonu Muellerovi jasné, na co doplatil Lernerův poskok Overton. Sledováním Anny Heldové celkem snadno odhalil její doprovod. Jeho cílem nebylo stopovat Heldovou, ale odhalit lidi, kteří ji chránili před pronásledovateli. Proto se raději držel dál a na vyvýšených místech. Zpočátku používal více vlastní oči než dalekohled, protože potřeboval vidět bezprostřední okolí Heldové v nejširším možném záběru. Dalekohled by se zaměřoval jen na úzké výseky. Byl mu však užitečný, jakmile rozpoznal člověka, jenž ji sledoval.

Při její ostraze se střídali celkem tři muži v osmihodinových směnách. Že drželi pohotovost dnem i nocí, to ho ani nepřekvapovalo. Overtonovo zpackané sledování je nepochybně vedlo k ještě větší ostražitosti. Mueller to všechno očekával a měl také plán, jak si s tím poradit.

Celých čtyřiadvacet hodin pozoroval skupinku ochránců Heldové. Všímal si jejich mírně odlišných zvyklostí, manýr, zálib i metod. Ten v noční směně potřeboval neustálý přísun kávy, aby se udržel ve střehu, zatímco ten v časně ranní neustále někam volal mobilním telefonem a odpolední muž zase kouřil jako fabrika. Mueller si vybral jeho, protože trpěl vrozenou nervozitou, a proto byl také nejzranitelnější.

Věděl, že bude mít jediný pokus, a tak musel co nejlépe využít příležitosti, která se jistě dříve či později naskytne. Před několika hodinami ukradl ze zadní části parkoviště elektrárenské společnosti Potomac Electric menší nákladní auto. Teď v něm seděl a sledoval, jak Anna Heldová nastupuje do vozu taxislužby čekajícího před centrálou CIA.

Když se taxi zařadilo do provozu, Mueller čekal, trpělivě jako smrt. Vzápětí uslyšel zakašlání motoru. Z druhé strany ulice vyjel bílý ford a odpolední strážce zaujal pozici dvě auta za taxíkem. Mueller se za ním vydal hustou dopravou.

Po deseti minutách Heldová vystoupila z taxi a pokračovala pěšky. Mueller tento postup dobře znal. Mířila na nějakou schůzku. Provoz byl tak silný, že ji odpolední hlídač nemohl sledovat v autě. Mueller si to vyvodil dřív než on a zaparkoval svůj vůz v Sedmnácté ulici. Byl tam sice zákaz zastavení, ale Mueller věděl, že s vozem údržby mu to projde.

Vystoupil a svižně vykročil k odpolednímu hlídači, který zatím zastavil u chodníku. Prodloužil krok a zaklepal na okénko u řidiče. Když chlap stáhl sklo, Mueller prohodil: „Nazdárek,“ a pak ho nečekaně udeřil těsně pod levé ucho.

Rána poškodila nervové svazky a zbavila muže vědomí. Mueller ho posadil vzpřímeně za volant a vstoupil na chodník, kde se okamžitě pověsil na Heldovou kráčející ulicí.

Anna Heldová a Karim procházeli galerií Corcoran v Sedmnácté ulici. Vzácná sbírka uměleckých děl byla umístěna v úchvatné stavbě z bílého mramoru, kterou Frank Lloyd Wright kdysi nazval nejkrásnější budovou ve Washingtonu. Karim se zastavil před velkým plátnem od sanfranciského malíře Roberta Bechtela, fotorealisty, jehož umění nedokázal pochopit.

„Ředitel se domnívá, že cíl útoku byl falešný,“ říkal Karim, „což znamená, že má podezření, že informace, které Týfón zachytil a dešifroval, jsou ve skutečnosti dezinformace.“

Anna nestačila žasnout. „Z čeho to podezření vychází?“

„Piloti migů udělali osudovou chybu. Odpálili rakety až poté, co americké vrtulníky srovnaly opuštěný komplex se zemí. Měli rozkaz umožnit bombardování, aby Američané uvěřili, že nálet byl úspěšný, ale měli se objevit na scéně o pár minut později. Mysleli si, že se před helikoptérami schovají v mlze, ale Američané ji vrtulemi rozehnali. A starý pán teď chce, abych se podíval po zdroji úniku informací uvnitř CIA.“

„Myslela jsem, že jsi všechny přesvědčil, že tím špionem byl Hytner.“

„Všechny… až na něj.“

„Co budeme dělat?“ řekla Anna.

„Urychlíme plán.“

Anna se pokradmu a nervózně rozhlédla.

„Neboj,“ uklidnil ji Karim. „Když jsme spálili Overtona, pojistil jsem situaci.“ Podíval se na hodinky a zamířil k východu. „Pojď. Soraya Mooreová má přistát za tři hodiny.“

Jon Mueller seděl za volantem nákladního auta společnosti Potomac blok domů od galerie Corcoran. Teď už věděl jistě, že tam má Anna Heldová schůzku. To by možná zajímalo Lernera, ale ne jeho. Až ji oddělá, bude už úplně jedno, s kým se sešla.

Jakmile uviděl Heldovou vycházet hlavním vchodem, vjel do ulice. Na křižovatce s Pennsylvania Avenue byl semafor. Když sestupovala po schodech, stále svítila zelená, ale jak se blížil, změnila se na oranžovou. Před sebou měl jen jedno auto. Přeřadil, šlápl na plyn a s burácením vyrazil kupředu. Prohnal se kolem překážejícího vozu, do kterého bokem mírně šťouchl, a v kakofonii nadávek, zlostných výkřiků a troubících klaksonů projel křižovatku na červenou. S plynovým pedálem na podlaze se řítil přímo na Annu Heldovou. Vysokorychlostní náboj, který rozbil sklo bočního okénka, zněl jako vzdálený zvon. Mueller neměl čas uvažovat, že by to mohlo být něco jiného, jelikož kulka se mu zaryla do spánku a vylétla na druhé straně, přičemž s sebou vzala polovinu lebky.

Chvíli před tím, než se vůz Potomac Electric vymkl kontrole, vzal Karim Annu za paži a odtáhl ji zpátky na chodník. Když vůz vrazil do dvou aut před sebou, chvatným krokem s ní opustil místo tragické hromadné nehody.

„Co se stalo?“ zeptala se.

„Ten chlap v náklaďáku tě chtěl srazit a ujet.“

„Co?“

Musel jí tvrdě stisknout ruku, aby se neohlížela. „Nezastavuj se. Musíme odsud zmizet.“

O tři ulice dál na ně u chodníku čekal černý terénní vůz Lincoln Aviator s diplomatickými znaky a běžícím motorem. Karim jediným plavným pohybem otevřel zadní dveře a natlačil Annu dovnitř. Pak též nasedl, zabouchl dveře a lincoln se rozjel.

„Jsi v pořádku?“ otázal se.

Anna přikývla. „Jen jsem trochu otřesená. Co se stalo?“

„Nechal jsem tě tajně sledovat.“

Vpředu seděl řidič se spolujezdcem. Oba vypadali jako arabští diplomati. Nic nenasvědčovalo tomu, že by jimi nebyli. Anna to nevěděla jistě, a ani nechtěla. Stejně jako nechtěla vědět, kam jedou. V jejím oboru mohlo příliš mnoho informací a zbytečná zvědavost připravit člověka o krk.

„Trochu jsem si Lernera proklepl, takže když mi starý pán řekl, že ho poslal do Oděsy, napadlo mě, že se na tebe pověsí někdo z ještě vyšších pater špionážního potravního řetězce. A měl jsem pravdu. Jon Mueller z ministerstva pro bezpečnost. Mueller a Lerner byli kamarádi. Zajímavé je, že Mueller dělá pro ministra obrany Hallidaye.“

„Což znamená, že pan ministr řídí možná i Lernera.“

Karim přikývl, předklonil se a řekl šoférovi, aby zpomalil. Ječení sirén policejních a hasičských vozů a sanitek zesílilo a poté zase opadlo. „Vypadá to, že Halliday se snaží zvýšit moc Pentagonu. Převzít vládu nad CIA a předělat ji k obrazu svému. Chaos způsobený touhle vnitřní válkou můžeme využít v náš prospěch.“

Tou dobou už lincoln projížděl severními končinami města. Minuli cíp parku Rock Creek, až dorazili k zadní části velké márnice, kterou spravovala jedna pákistánská rodina.

Oné rodině patřila celá budova. Stály za tím peníze od firmy International Vertical Technologies, které přitekly z jedné ze společností, jež Karim v minulých letech založil v daňových rájích na Bahamách a Kajmanských ostrovech. S jejich pomocí Pákistánci dům „vykuchali“ a přestavěli podle pokynů od Karima.

V zadním traktu tak vyrostla jakási nakládací rampa. Když na ni řidič lincolnu zamířil, betonová „zeď“ sjela do štěrbiny v podlaze a odhalila plošinu, po níž vozidlo pomalu projelo. Zastavilo se v rozlehlém suterénu a všichni vystoupili.

Stěnu nejblíž k nim lemovaly sudy a bedny, jež byly původně uskladněny v Karosárně M&N. Vlevo od výbušnin stála černá limuzína Lincoln s povědomými značkami.

Anna k ní vykročila a přejela prsty po naleštěném plechu. Otočila se k Džamilovi. „Kde jsi vzal ředitelovo auto?“

„Je to přesná replika včetně pancéřování a speciálního neprůstřelného skla.“ Otevřel zadní dveře. „Až na jednu věc.“

Anna nahlédla dovnitř a s obdivem konstatovala, že interiér dokonale odpovídá originálu, až po plyšový koberec v barvě královské modři. Sledovala, jak nadzvedl nepřilepený růžek koberce. Čepelí kapesního nože nadzvedl podlahovou desku tak, aby viděla, co je pod ní.

Celý spodek vozu byl vystlaný úhlednými obdélníčky světle šedého jílovitého materiálu.

„Přesně tak,“ řekl v odpověď na její zajíknutí. „Je tady tolik trhaviny C4, že by to zbortilo i vyztužené základy sídla CIA.“

26

Čtvrť, kde Nesim Hatun provozoval Bourneovi dosud neznámé řemeslo, dostala jméno po sultánu Ahmetovi I., který počátkem sedmnáctého století nechal postavit Modrou mešitu v srdci města, které Evropané o dvě staletí později překřtili na Stambul. Bylo to centrum kdysi obrovské Byzantské říše, jež se v dobách svého největšího rozkvětu táhla od jižního Španělska přes Bulharsko až po Egypt.

Dnešní Sultanahmet však neztratil nic ze své nádherné architektury ani ze schopnosti budit úžas. Střed tvořil vršek Hipodrom s Modrou mešitou na jedné straně a chrámem Hagia Sofia, postaveným o století dříve, na té druhé. Oba skvosty spojoval půvabný parčík. Moderní společenské centrum čtvrti tvořila nedaleká Akbiyik Caddesi, tedy ulice Bílého kníru, jejíž severní konec vedl k paláci Topkapi. Tuto širokou třídu lemovaly obchody, bary, kavárny, prodejny potravin, restaurace a ve středu ráno se tu konal tradiční pouliční trh.

V halasných zástupech lidí, kteří naplňovali ulici, by Bournea nikdo nepoznal. Měl na sobě tradiční turecký úbor a obličej mu halil plnovous.

Zastavil se u jednoho z vozíků, kde si koupil simit – sezamový chléb – a světle žlutý jogurt. Zatímco je pojídal, nenápadně pozoroval okolí. Prostitutky nabízely své pochybné služby, prodejci vykřikovali ceny zboží, místní smlouvali o cenách a turisté byli systematicky obíráni podnikavými Turky. Manažeři s mobilními telefony u ucha, děti fotící se navzájem mobilními telefony, výrostci pouštějící hlučnou hudbu, kterou si právě stáhli do svých mobilů. Smích i slzy, úsměvy milenců, zlostné výkřiky soupeřících stran. Vroucí výheň lidských emocí ozařovala ulici jako neonová cedule a pronikala i mračny aromatického kouře stoupajícího z rozžhavených uhlíků, nad nimiž syčivě hnědly kebaby z jehněčího a zeleniny.

Když dojedl lehkou svačinu, vykročil k jednomu z krámků, kde si vybral modlitební koberec a pak se dobromyslně dohadoval s vlastníkem o ceně. Nakonec uzavřeli obchod k oboustranné spokojenosti.

Modrou mešitu, k níž Bourne vykročil s modlitebním koberečkem v podpaží, obklopovalo šest štíhlých minaretů. Vyrostly zde vlastně omylem. Sultán Ahmet I. řekl svému architektovi, že chce, aby mešita měla zlatý minaret. „Zlato“ je turecky Altin, architekt ho však špatně slyšel a namísto toho postavil alti – tedy šest – minaretů. Výsledek Ahmeta I. přesto potěšil, jelikož žádný jiný sultán té doby neměl mešitu s tolika minarety.

Jak se na tak vznešenou stavbu slušelo, mešita měla mnoho dveří. Většina návštěvníků vcházela severní stranou, avšak muslimové vstupovali ze západu. Právě těmito dveřmi vešel dovnitř i Bourne. Hned za nimi se zastavil, zul si boty a odložil je v igelitovém sáčku, který mu podal jakýsi chlapec. Zakryl si hlavu a pak si u kamenného umyvadla opláchl nohy, obličej, krk i předloktí. Bosky se odebral do samotné mešity, kde položil modlitební kobereček na mramorovou podlahu plnou koberců a poklekl.

Interiér mešity byl vyzdoben v byzantském stylu, nechyběla tam proto nádherná umělecká díla, zlacené řezby, ohromné modrozlaté sloupy či okna z barevného skla sahající až do nebes centrální kopule, to vše ozářeno tlumeným jasem tepaných lamp. Celek byl mimořádně působivý.

Bourne přitiskl čelo ke svému koberečku a začal odříkávat muslimské modlitby. Myslel je naprosto upřímně, protože cítil staletí dějin vepsaných do kamene, mramoru a zlatých lístků, jimiž byla mešita tvořena a bohatě okrášlena. Duchovno přichází v mnoha převlecích a nese řadu jmen, ale všechna promlouvají přímo k srdci jazykem starým jako sám čas.

Když skončil, vstal a svinul koberec. Zůstal stát a poddal se tichu, jež se rozléhalo chrámem. Šustění hedvábí a bavlny, broukání modliteb, tlumený šepot – veškeré lidské zvuky a pohyby stoupaly do velkého dómu mešity, kde vířily jako krystalky cukru v husté kávě.

Po celou dobu, kdy vypadal pohroužen do svatého rozjímání, ve skutečnosti pokradmu sledoval lidi, kteří dokončovali své modlitby. Všiml si staršího pána s prošedivělým plnovousem, jenž svinul koberec a pomalu vykročil k řadám bot. Bourne došel ke svým botám právě ve chvíli, kdy se muž obouval.

Stařec, který měl jednu ruku chromou, zaujatě sledoval, jak si Bourne bere boty. „Vy jste tu nový, pane,“ pronesl turecky. „Vaši tvář jsem ještě neviděl.“

„Zrovna jsem přijel, pane,“ odvětil Bourne s uctivým úsměvem.

„A co vás přivádí do Istanbulu, synu?“ Vyšli ven západními dveřmi.

„Hledám jednoho příbuzného,“ odpověděl Bourne. „Jmenuje se Nesim Hatun.“

„To není tak vzácné jméno,“ řekl stařec. „Víte o něm něco?“

„Jen to, že má nějaký podnik tady v Sultanahmetu,“ odpověděl Bourne.

„Aha, tak to bych vám snad mohl pomoci.“ Stařec zamžoural do sluníčka. „Jeden Nesim Hatun společně se svými dvanácti dětmi vede Miradž Hamam v Bayramfirini Sokak nedaleko odsud. Dostanete se tam celkem snadno.“

Bayramfirini Sokak – ulice Slavnostní pece – byla o poznání klidnější než horečné bulváry Istanbulu. Hlasité vyvolávání obchodníků a kočovných prodejců jídla se však i zde hromadilo jako hustá mlha spolu s mečivým smlouváním o obchodech. Úzká ulice strmá jako úbočí hory klesala dolů až k Marmarskému moři. Byla domovem řady malých hostinců a také hamamu Nesima Hatuna, jenž na Fádiho příkaz najal Jevgenije Fedotoviče, který měl zavést Bournea na popraviště na pláži v Oděse.

Dveře hamamu tvořila masivní deska z tmavého dřeva s vyřezanými byzantskými ornamenty. Po obou stranách se vyjímaly obří kamenné vázy, původně používané ke skladování petroleje do lamp. Celek působil impozantním dojmem.

Bourne zasunul koženou brašnu za vázu po levé ruce, otevřel dveře a vstoupil do zšeřelého nádvoří. Věčný křik města rázem utichl a Bournea obklopilo ticho jako v zasněženém lese. Chvíli trvalo, než mu přestalo zvonit v uších. Ocitl se v šestiúhelníkovém prostoru, uprostřed něhož se vyjímala půvabná mramorová fontána chrlící vodu. Na všech stranách se rýsovaly ryté oblouky podpírané žlábkovanými sloupy, za nimiž se ukrývala směsice bujných uzavřených zahrad a tichých chodeb ozářených lampami.

Klidně to mohla být vstupní hala mešity nebo středověkého kláštera. Jako ve všech významných islámských budovách, i zde hrála architektura prvořadou roli. Jelikož islám zakazoval použití obrazů Alláha či čehokoli živého, fantazie islámského mistra se soustředila na samotnou stavbu a množství jejích ozdob.

Nebylo náhodou, že hamam připomínal mešitu. V obou případech šlo o místa, kde se scházeli lidé k rozjímání. Protože islámská víra je do značné míry založena na očistě těla, hamam zaujímal v životech muslimů zvláštní místo.

Bournea přivítal tellak, tedy masér, štíhlý mladý muž s vlčí tváří. „Rád bych mluvil s panem Hatunem. Máme společného obchodního partnera. Jevgenije Fedotoviče.“

Tellak na to jméno nezareagoval. „Podívám se, jestli má otec čas.“

Soraya prošla kontrolou na Washingtonském národním letišti a chystala se vytáhnout mobilní telefon, vtom však uviděla, jak na ni mává Anna Heldová. Když ji objala, zaplavila ji vlna úlevy.

„Jsem tak ráda, že jste zpátky,“ řekla Anna.

Soraya se rozhlédla. „Nesledoval vás někdo?“

„Samozřejmě že ne. Dala jsem si pozor.“

Soraya vykročila v Annině doprovodu z letištní haly. Byla celá rozechvělá. Jedna věc byla bojovat v terénu s nepřítelem, ale vracet se do vlastního hnízda, v němž se usídlila zmije, to bylo něco zcela jiného. Naštěstí uměla pracovat s emocemi jako dobří herci a schválně si vybavila dávnou tragédii: jak jí přímo před očima přejeli milovaného psa Rangera. Výborně, pomyslela si, slzy už přicházejí.

Annina tvář se starostlivě zastřela. „Co je?“

„Jason Bourne je mrtvý.“

„Cože?“ Anna byla tak ohromená, že se zastavila uprostřed rušného prostranství. „Jak se to stalo?“

„Ředitel na něj poslal Lernera. Nastala potyčka. A nakonec se navzájem pozabíjeli.“ Soraya zavrtěla hlavou. „Vrátila jsem se proto, abych sledovala chlapa, co se vydává za Martina Lindrose. Dřív nebo později udělá chybu.“

„Víte jistě, že máte o Lindrosovi správné informace? Vždyť osobně nařídil frontální útok na jaderné zařízení teroristů v jižním Jemenu. Bylo zcela zničeno.“

Soraye se do tváře nahrnula krev. „Panebože, měla jsem pravdu! Proto se Dudža tak snažila infiltrovat do CIA. Pokud to řídil Lindros, tak si buďte jistá, že cíl útoku byl falešný. Jestli si CIA myslí, že odvrátila hrozbu, krutě se mýlí.“

„V tom případě bude nejlepší, když se na ústředí vrátíme co nejdřív, souhlasíte?“ Anna vzala Sorayu kolem ramen a vedla ji automatickými dveřmi do vlhkého chladu washingtonské zimy. Záře z nasvícených památníků vyleptávala do temných nízkých oblaků mohutné obrazce. Anna nasměrovala Sorayu do pontiaku z výzbroje CIA a sama si sedla za volant.

Vpluli do dlouhé fronty vyjíždějících aut kroužících jako ryby kolem útesu. Cestou do Washingtonu se Soraya lehce předklonila a pohlédla do bočního zrcátka. Byl to letitý zvyk. Dělala to bezděčně, i když nebyla v akci. Viděla, že za nimi jede černý ford. Zprvu si o něm nic nemyslela, ale pak se podívala podruhé. Jel jedno auto za nimi, ale v pravém pruhu. Na tom by ještě nemuselo být nic podezřelého, ale když tam zůstal i při jejím třetím pohledu, Soraya dospěla k závěru, že je zřejmě sleduje.

Otočila se k Anně, aby jí to řekla, ale všimla si jejího pohledu upřeného do zpětného zrcátka. I ona černý ford nepochybně viděla, ale nezmínila se o něm, ani nepodnikla žádný úhybný manévr. Soraye se začal svírat žaludek. Uklidňovala se tím, že Anna je ředitelova asistentka a jako taková je zvyklá na práci v kanceláři, nikoli v terénu.

Odkašlala si. „Anno, myslím, že nás někdo sleduje.“

Anna vyhodila blinkr a přejela do pravého pruhu. „Radši zpomalím.“

„Co? Ne! Co to děláte?“

„Jestli taky zpomalí, budeme vědět…“

„Ne, musíte zrychlit,“ řekla Soraya. „Co nejvíc se jim vzdálit.“

„Chci vidět, kdo v tom autě sedí,“ vedla si Anna svou. Ještě víc zpomalila a zamířila ke krajnici.

„Vy jste se zbláznila.“

Soraya sáhla po volantu, ale vzápětí se prudce stáhla, v Annině ruce totiž uviděla drobný revolver Smith&Wesson. „Co to sakra děláte?“

Směřovali po krajnici k nízkému kovovému plůtku. „Po tom všem, co jste mi řekla, jsem nechtěla opustit centrálu neozbrojená.“

„Víte vůbec, jak se s tím zachází?“

Černý ford rovněž sjel ze silnice a zastavil za nimi. Vystoupili z něj dva snědí muži.

„Dvakrát měsíčně chodím na střelnici,“ řekla Anna a přitiskla hlaveň k Sorayině spánku. „A teď si vystupte.“

„Anno, co to…“

„Udělejte, co povídám.“

Soraya přikývla. „Dobře.“ Odtáhla se a vzala za kliku. Když uviděla, že se Anniny oči stáčejí ke dveřím, vymrštila levou ruku a odklonila Anninu paži třímající revolver. Vyšel výstřel a kulka provrtala díru do střechy.

Soraya tvrdě udeřila Annu loktem do tváře. Muži vylekaní ránou se rozběhli k autu. Soraya se chvatně naklonila přes Annino zhroucené tělo, otevřela dveře a vystrčila ji ven.

Právě když chlapi s vytasenými pistolemi dobíhali k zádi pontiaku, Soraya se nasoukala za volant, zařadila a šlápla na plyn. Chvíli s vozem poskakovala po krajnici, pak konečně našla mezírku v proudu aut a vyrazila na silnici, až pneumatiky kvílely a kouřily. Když se naposledy podívala po mužích, utíkali zpátky k černému fordu, ale z toho by se jí ruce neroztřásly. Mnohem horší byla skutečnost, že mezi sebou podpírali Annu Heldovou a pomohli jí na zadní sedadlo svého vozu.

Nesim Hatun odpočíval na vyřezávané dřevěné lavičce vystlané měkkou vrstvou hedvábných polštářů pod šelestícími vějířovitými listy svého milovaného datlovníku. Vkládal si do úst čerstvé datle, zamyšleně je žvýkal, polykal sladkou dřeň a plival špičaté bílé pecky do mělké misky. U pravého lokte měl osmihranný stolek, na němž stál tác z tepaného stříbra s čajovou konvicí a dvěma malými sklenkami.

Když jeho syn přivedl Bournea (jenž si před vstupem do tureckých lázní strhl bradku) do stínu datlovníku, Hatun otočil hlavu. Jeho supí tvář měla lhostejný výraz, z olivových očí však čišela zvědavost.

„Merhaba, příteli.“

„Merhaba, Nesime Hatune. Jmenuji se Abú Bakr.“

Hatun se poškrábal na drobné špičaté bradce. „Po věrném druhovi našeho Proroka Mohameda.“

„Omlouvám se na tisíckrát, že narušuji pokoj vaší nádherné zahrady.“

Nesim Hatun ocenil hostovo dobré vychování pokýváním hlavy. „Moje zahrada je jen ubohým kouskem země.“ Propustil syna a pokynul Bourneovi. „Prosím připojte se ke mně, příteli.“

Bourne rozvinul modlitební kobereček; jeho hedvábná příze se zaleskla ve zlatých paprscích slunce, jež pronikaly mezi vějířovitými listy datlové palmy.

Hatun si zul bačkorovitou botu a šlápl na koberec bosou nohu. „Nádherný příklad tkalcovského umění. Děkuji, příteli, za tento nečekaný dar.“

„To je jen taková drobnost, Nesime Hatune.“

„Vidíte, Jevgenij Fedotovič mi nikdy nic takového nepřinesl.“ Zvedl oči a probodl Bournea pohledem. „A jakpak se má náš společný přítel?“

„Když jsem ho opouštěl,“ řekl Bourne, „byl poněkud zmaten.“

Hatunova tvář ztvrdla v kámen. „Nemám ponětí, o čem to mluvíte.“

„Pak mi dovolte, abych vám to vysvětlil,“ odtušil Bourne vlídně. „Jevgenij Fedotovič udělal přesně to, zač jste mu zaplatil. Jak to vím? Protože jsem vzal Bournea na pláž Otrada a zavedl ho do pasti, kterou mu nastražil Fádi. Splnil jsem to, k čemu mě Jevgenij Fedotovič najal.“

„To je trochu problém, Abú.“ Hatun se mírně předklonil. „Jevgenij Fedotovič by na tuhle práci nikdy nenajal Turka.“

„Ovšemže ne. Takového člověka by Bourne podezíral.“

Hatun upíral na Bournea svou ostražitou supí tvář. „Takže se ptám: Kdo jste?“

„Jmenuji se Bogdan Iljič,“ představil se jako muž, kterého zabil na pláži Otrada. V ústech měl vycpávku, kterou si koupil v divadelním obchodě v Beyoglu. Výrazně mu pozměnila tvar čelisti i tváří a dodala lehký předkus.

„Na Ukrajince mluvíte výborně turecky.“ Hatun to vyřkl s jistou dávkou pohrdání. „Předpokládám, že váš šéf chce druhou půlku splátky.“

„Jevgenij Fedotovič není ve stavu cokoli přijmout. A pokud jde o mě, chci jen to, co mi náleží.“

Hatuna se náhle zmocnilo jakési zvláštní pohnutí. Nalil do obou sklenic horký sladký čaj a jednu podal Bourneovi.

Když si oba usrkli, řekl: „Ta rána na vašem levém boku by možná potřebovala ošetřit.“

Bourne se podíval na flíčky krve, jež mu zbarvily oblečení. „To je jen škrábnutí. Nic vážného.“

Nesim Hatun se chystal něco odpovědět, když se znovu objevil syn, který předtím přivedl Bournea, a dal mu tiché znamení.

Hatun se vztyčil. „Omluvte mě na okamžik. Musím ještě doladit jeden obchod. Ujišťuji vás, že to nepotrvá dlouho.“ Vydal se za synem pod klenbu a zmizel za zdobenou dřevěnou zástěnou.

Po krátkém prodlení Bourne vstal a vykročil zahradou, jako by ji obdivoval. Vyšel z ní pod stejným obloukem jako majitel lázní a přiblížil se k zástěně. Uslyšel dva tlumené mužské hlasy. Jeden patřil Nesimu Hatunovi. Druhý…

„… prostřednictvím kurýra, Muto ibn Azizi,“ řekl Hatun. „Jak jste sám říkal, v této finální fázi plánu by nemělo dojít k odposlechu telefonu. A teď mi tvrdíte, že se to stalo.“

„Ta zpráva byla zásadní pro nás oba,“ odvětil Muta ibn Aziz. „Fádi je ve spojení s bratrem. Jason Bourne je mrtvý.“ Muta ibn Aziz udělal krok k Hatunovi. „To znamená, že vaše role v této záležitosti končí.“

Muta ibn Aziz objal Hatuna a políbil ho na obě tváře. „Odjíždím v osm večer. Pojedu přímo za Fádim. Když je teď Bourne po smrti, už nás nebude nikdo zdržovat. Jdeme do finiše.“

„La illaha ill allah!“ vydechl Hatun. „A teď pojďte, příteli, doprovodím vás ven.“

Bourne se obrátil, tiše prošel zahradou a pak svižně zamířil boční chodbou ven z lázní.

Soraya tiskla plynový pedál k podlaze a věděla, že je v pořádném maléru. Po očku se dívala do zpětného zrcátka po černém fordu, vytáhla mobilní telefon a otevřela jej. Ozvalo se jemné cinknutí. Přišla jí hlasová zpráva. Stiskla tlačítko a přehrála si Bourneův vzkaz, který se týkal Anny.

V ústech měla trpkou pachuť. Tím špionem tedy byla přece jen Anna. Ta mrcha! Jak jen mohla? Soraya praštila pěstí do volantu. Ať se usmaží v pekle.

Když odkládala telefon, zaslechla skřípění kovu o kov a ucítila silné škubnutí, takže měla co dělat, aby nevrazila do kamionu jedoucího ve vedlejším pruhu.

„Co to…?“

Z boku do ní strčil terénní vůz Lincoln Aviator, velký a hrozivý jako tank. Teď byl před ní. Nečekaně zpomalil a ona do něj vrazila. Nefungovala mu brzdová světla – nebo byla úmyslně vypnutá.

Strhla volant, přejela do jiného pruhu a vzápětí se dostala na úroveň lincolnu. Snažila se nahlédnout dovnitř a zjistit, kdo řídí, ale okna byla tak tmavá, že nerozeznala ani siluetu.

Vůz se vrhl směrem k ní a udeřil bokem do dveří u spolujezdce. Soraya opakovaně tiskla knoflíky oken, byly však zaseklé. Šlápla na plyn levou nohou a patou volné pravé kopla do poničených dveří. Ani se nepohnuly. S návalem úzkosti se vrátila do normální řidičské pozice. Srdce jí zběsilým tempem bušilo v uších.

Lincoln vyrazil kupředu a proplétal se dopravou, až ho ztratila z očí. Potřebovala opustit silnici. Začala se dívat po cedulích, kde je nejbližší výjezd. Až po třech kilometrech. Celá zpocená přejela do pravého pruhu, aby pak mohla pohotově zamířit ven.

Vtom ovšem terénní lincoln zaburácel vlevo od ní, ostře ji nabral a pomačkal dveře na řidičově straně. Zřejmě se naschvál zdržel, aby ji mohl přepadnout zezadu. Udeřila do knoflíku okna a snažila se pohnout klikou, avšak okno i dveře se rovněž zasekly. Nemohla vůbec otevřít. Byla uvězněna v rychle jedoucím pontiaku.

27

Bourne vytáhl brašnu zpoza kamenné vázy, rychle a tiše vykročil kolem lázní a hledal ulici, do níž vedly zadní dveře podniku Nesima Hatuna. Našel je celkem snadno a viděl z nich vycházet jakéhosi muže.

Byl to posel Muta ibn Aziz, jenž ho zavede k Fádimu.

Cestou otevřel brašnu, vylovil plechovku s lihovým lepidlem a znovu si připevnil vousy. Když obnovil své semitské přestrojení, vyšel za Mutou ibn Azizem z uličky do halasného ruchu čtvrti Sultanahmet. Téměř čtyřicet minut pak držel krok se svou obětí, která se nezastavila ani se nerozhlédla. Dotyčný zjevně věděl, kam jde. V rušném srdci oblasti plném chodců proudících na všechny světové strany nebylo snadné udržet Mutu ibn Azize na dohled. Dav však pracoval i v Bourneův prospěch, jelikož mu umožňoval zůstat v anonymitě. I kdyby kořist sledovala odrazy v oknech a výlohách obchodů, nemohla si pronásledovatele všimnout. Přešli ze Sultanahmetu do Eminonu, kde se před nimi nakonec vztyčila klenutá masa nádraží Sirkeci. Chce jet Muta ibn Aziz za Fádim vlakem? Ale ne, Bourne viděl, jak míjí hlavní vchod a svižně si klestí cestu proudem lidí.

Oba obešli velký houf turistů, jenž vytvořil půlkruh kolem tří Mevlevi, tančících dervišů, kteří vířili ve vlajících bílých hábitech jako u vytržení za zvuků starobylých islámských chvalozpěvů. Jak se točili dokola, létaly z nich spršky potu provoněného šafránem a myrhou. Vzduch kolem dervišů sálal mystikou neznámého a přihlížejícím se zjevoval úplně jiný svět, který jediným mrknutím oka zase mizel.

Naproti nádraží se nacházelo přístaviště Adalar Iskelesi. Bourne nenápadně postával se skupinkou německých turistů a sledoval, jak si Muta ibn Aziz kupuje jednosměrnou jízdenku na ostrov Büyükada. Ten byl asi jeho základnou. Nejspíš pojede lodí, ale kam? uvažoval Bourne. Na tom však koneckonců nezáleželo, jelikož byl odhodlaný držet se Muty ibn Azize na cestě za Fádim za každou cenu.

Dostat se z otlučeného pontiaku byl v danou chvíli asi poslední problém, který Sorayu trápil. Nejdřív se musela zbavit terénního vozu za svými zády. Nad hlavou se jí mihla cedule s označením blížícího se výjezdu, a tak se připravila. Vpředu spatřila dvouproudovou rampu a zařadila se do levého pruhu. Lincoln ji následoval s odstupem půlky auta. Před sebou měla auta v obou pruzích, ale rychlým pohledem do zpětného zrcátka odhalila mezírku mezi vyjíždějícími vozy. Teď jen aby převodovka pontiaku vydržela šok, který se jí chystala způsobit.

Prudce otočila volantem. Pontiak vjel do pravého pruhu výjezdové rampy. Než stačil řidič lincolnu plně zareagovat, Soraya prudce zařadila zpátečku a šlápla na plyn.

Prolétla kolem pronásledovatele, který teprve teď přejížděl do jejího pruhu a zadní částí škrtl o její reflektor. Soraya bleskově mířila výjezdem zpět na silnici za nesourodého ryku klaksonů, výkřiků a kvílení pneumatik uhýbajících aut.

Terénní lincoln začal varovně troubit, také zařadil zpětný chod a pustil se za ní. Těsně pod vrcholem nájezdu zpanikařil řidič šedé toyoty a vrazil do jiného auta tak silně, že se otočil dokola a zablokoval oba pruhy, čímž dokonale odřízl cestu pronásledovateli. Z masky mu bezvládně visely kusy chromu a plastu.

Soraya vycouvala na kraj silnice, přeřadila a vyrazila kupředu směr Washington.

„Odhodíme tu toyotu stranou,“ řekl řidič lincolnu.

„Není třeba,“ odvětil muž na zadním sedadle. „Ať si jede.“

Byli to sice diplomaté ze saúdského velvyslanectví, současně však patřili ke Karimově spící teroristické buňce v hlavním městě Spojených států amerických. Když vjeli do jeho ulic, muž vzadu zapnul navigaci. Na displeji ihned naskočila mapa centra Washingtonu a na ní pohyblivá světlá tečka. Naťukal číslo na mobilním telefonu.

„Sledovaná unikla z oprátky,“ ohlásil do mikrofonu. „Jede v pontiaku, který jsme vybavili elektronickým vyhledávacím zařízením. Míří k vám. Podle rychlosti by měla být v dosahu asi za třicet vteřin.“

Trpělivě čekal, dokud řidič černého fordu neodpověděl: „Mám ji. Zdá se, že směřuje na severovýchod.“

„Držte se jí,“ nakázal muž na zadním sedadle. „Víte, co máte dělat.“

Cestu trajektem na ostrov Büyükada strávil Bourne s rodinou čínských turistů, s nimiž navázal konverzaci. Bavil se s nimi mandarínsky, vtipkoval s dětmi, ukazoval jim důležité budovy Istanbulu, který nechávali za sebou, a vyprávěl o historii města opředené bájemi. Po celou tu dobu přitom po očku sledoval Mutu ibn Azize.

Fádiho kurýr stál sám. Opíral se o zábradlí lodě a díval se přes vodu směrem ke skvrně pevniny, k níž pluli. Nehýbal se, ani se nerozhlížel.

Když se Muta ibn Aziz konečně otočil a vešel dovnitř, Bourne se omluvil čínské rodině a vydal se za ním. Viděl, jak si posel objednává čaj v lodní kavárně. Bourne loudavě vykročil a chvíli se přehraboval v polici s pohlednicemi a mapami. Vybral si mapu ostrova a okolí a podařilo se mu dojít k pokladně těsně před Mutou ibn Azizem. Oslovil pokladního arabsky. Kníratý muž se zlatým křížkem na krku zavrtěl hlavou a odpověděl turecky. Bourne ukázal, že nerozumí.

Muta ibn Aziz se k němu naklonil: „Promiňte, příteli, ale ten špinavý neznaboh žádá o peníze.“

Bourne ukázal hrst mincí. Muta vybral správný obnos a dal jej pokladnímu. Bourne čekal, až zaplatí svůj čaj, a pak řekl: „Děkuji, příteli. Turečtina zní jako prasečí chrochtání, nemyslíte?“

Muta se zasmál. „To jste vystihl.“ Pokynul a společně vykročili na palubu.

Bourne následoval kurýra k jeho místu u zábradlí. Hřejivé slunce soupeřilo s chladným větrem z Marmarského moře. Po tmavomodré zimní obloze pluli nadýchaní beránci mraků.

„Křesťani jsou svině,“ pravil Muta ibn Aziz.

„A židi jsou opice,“ odtušil Bourne.

„Mír s vámi, bratře. Vidím, že se učíme ze stejných knih.“

„Džihád ve jménu Boha je vrcholem islámu,“ pokračoval Bourne. „Tohle mi žádný učitel vysvětlovat nemusel. Myslím, že už jsem se s tím narodil.“

„Jste wáhhábista jako já.“ Muta se na něj podíval úkosem. „V minulosti jsme společně s muslimy úspěšně vyhnali křesťanské křižáky z Palestiny a porazíme i dnešní křižáky, kteří okupují naše země.“

Bourne přikývl. „Uvažujeme stejně, bratře.“

Muta si usrkl čaje. „A vedou vás tyto názory k činům, bratře? Nebo jsou to jen kavárenské řeči?“

„Proléval jsem krev bezvěrců v Šarm el-Šejku i v Gaze.“

„Osobním zásluhám je třeba zatleskat,“ přemítal Muta ibn Aziz, „ale čím je organizace větší, tím horší škodu může našim nepřátelům způsobit.“

„To máte pravdu.“ Přišel čas nahodit udičku, pomyslel si Bourne. „Mockrát jsem přemýšlel, že se přidám k Dudže, ale vždycky jsem od toho nakonec upustil.“

Papírový pohárek s čajem se zastavil na půli cesty k Mutovým rtům. „Pročpak?“

Pomaličku, nabádal se Bourne. „Nevím, jestli to můžu říct, bratře. Přece jen se sotva známe. Vaše úmysly…“

„Jsou stejné jako vaše,“ doplnil Muta, jenž rázem ožil. „O tom vás ujišťuji.“

Bourne se přesto držel zpátky a tvářil se nerozhodně.

„Bratře, není snad pravda, že jsme mluvili o podobné filozofii? Není pravda, že máme společný pohled na svět a na budoucnost?“

„Samozřejmě že ano.“ Bourne našpulil rty. „Tak dobrá, bratře. Ale varuji vás, pokud jste ke mně byl neupřímný, přísahám, že to zjistím a odpovídajícím způsobem potrestám.“

„La ilaha ill allah. Všechno, co jsem vyřkl, je pravda. Do posledního slova.“

„Chodil jsem do školy v Londýně s vůdcem skupiny Dudža.“

„Já nevím…“

„Prosím, nebudu říkat Fádiho pravé jméno. Ale díky tomu, že ho znám, vím i něco o jeho rodině.“

Zvědavost Muty ibn Azize, předtím předstíraná, nyní nabyla na opravdovosti. „A proč vám to brání připojit se k Dudže?“

„Ehm, víte, jde o Fádiho otce. Nebo spíš o jeho druhou ženu. Je to Angličanka. Navíc křesťanka.“ Bourne zavrtěl hlavou a zašklebil se, aby dodal svým slovům na důrazu. „Opravdový muslim se nesmí přátelit s někým, kdo nevěří v Boha a jeho Proroka. Tento muž si ale vzal bezvěrkyni a spojil se s ní manželstvím. Fádi je jeho plod. Pověz mi, bratře, jak mám jít za někým takovým? Jak mu můžu věřit jediné slovo, když se v něm skrývá ďábel?“

Muta ibn Aziz se zarazil. „Fádi toho přece pro naši věc tolik udělal.“

„To se nedá popřít,“ přitakal Bourne. „Ale jak oba víme, krev není voda. Fádi je jako tygr přesazený z džungle do nového prostředí, kde si ho s láskou ochočila pěstounská rodina. Je jen otázkou času, kdy se tygr vrátí ke své přirozenosti a obrátí se proti těm, kteří ho adoptovali.“ Znovu zavrtěl hlavou, tentokrát s dokonale zahraným žalem. „Je chybou snažit se změnit tygrovu přirozenost, bratře. O tom nemůže být pochyb.“

Muta ibn Aziz otočil hlavu a mrzutě se zahleděl na moře, z nějž vyvstávala Büyükada jako bájná Atlantida nebo ostrov nějakého dávno zapomenutého kalifa uvízlý v čase. Rád by řekl něco, čím by vyvrátil Bourneovo tvrzení, ale nenacházel slov. Je dvojnásob smutné slyšet pravdu právě z úst tohoto muže.

Soraya byla otřesená. Mohl za to náročný úprk před útočícím terénním autem, ale také zrada Anny Heldové. Krev jí stydla v žilách. Panebože, co všechno jsme jí za ta léta navykládali? Kolik jsme teroristům z Dudži prozradili tajemství?

Seděla za volantem své jedoucí rakve a hlavou se jí míhaly překotné myšlenky. Barvy dne byly nevídaně křiklavé a rozechvíval je podivný tep, jehož vinou okolní auta, ulice a dokonce i vířící mračna na nebi vypadaly neznámě, hrozivě, nebezpečně. Celým svým já prožívala hrůzu z toho strašlivého odhalení.

Před očima se jí rozvíjely katastrofické scénáře a lomcoval s ní adrenalin.

Potřebovala najít místo, kde by se dala dohromady a promyslela si další krok. Potřebovala získat ve Washingtonu spojence.

Pomyslela na svou přítelkyni Kim Lovettovou, ale rychle ten nápad zavrhla. Zaprvé se nacházela v příliš choulostivé a nebezpečné situaci, aby do ní zatahovala ještě Kim. A zadruhé lidé uvnitř CIA včetně Anny o jejich přátelství věděli.

Potřebovala člověka, kterého nikdo ze CIA neznal. Vzala telefon a naťukala Deronovo číslo. Snažně doufala, že už se vrátil z návštěvy otce na Floridě, vzápětí se však spustil záznamník.

Co teď? ptala se zoufale sama sebe. Potřebovala najít klidný přístav, kam by se v sílící bouři uchýlila, a to rychle. Už začala propadat panice, když si vzpomněla na Tyrona. Jistě, byl to ještě kluk, ale Deron ho s důvěrou využíval ke své ochraně. Právě Tyrone jí navíc sdělil, že ji cestou k Deronovi někdo sledoval. I kdyby však Tyrone svolil, že jí pomůže, i kdyby se svěřila do jeho rukou, kde ho teď má hledat?

Pak si vzpomněla na jeho slova o tom, že často tráví čas na jednom staveništi. Kde to jen bylo? Usilovně pátrala v paměti.

„Na Florida Avenue se staví hromady věžáků. Když mám čas, jezdím tam a sleduju, jak to všechno roste.“

Poprvé se skutečně podívala, kde se právě nachází. V severovýchodní části města, přesně tam, kde potřebovala.

Büyükada je největším ostrovem ze Souostroví princů, jež se tak jmenuje proto, že za dávných dob tam byzantští císaři posílali do vyhnanství prince, kteří je něčím zklamali nebo urazili. Tři roky tu pobýval i Lev Trockij, jenž zde napsal Dějiny ruské revoluce.

Ostrovy se staly jedním z mnoha hřbitovů krvavých dějin Osmanské říše a jako takové pak dlouhá léta zůstaly opuštěné. V moderní době se však Büyükada změnila v nádherně upravené útočiště bohatých poseté pestrobarevnými květinami, trávníky ve stínu stromů a vilami v ornamentálně barokním byzantském slohu.

Bourne a Muta ibn Aziz vyšli z trajektu společně. V přístavu se objali a vzájemně si popřáli Alláhovu přízeň a ochranu. „La ilaha ill allah,“ řekl Bourne.

„La ilaha ill allah,“ odpověděl Fádiho posel při loučení.

Bourne vyčkal, kudy se druhý muž dá, a pak otevřel mapu ostrova. Přitom pootočil hlavu a koutkem oka ho sledoval. Právě si půjčil kolo. Jelikož na ostrově nesměla jezdit motorová vozidla, zbývaly tři způsoby dopravy: bicykl, kůň s povozem a vlastní nohy. Ostrov byl dost malý, aby se dal obejít pěšky.

Když Bourne zjistil, jaký prostředek Muta ibn Aziz zvolil, vrátil se k mapě. Věděl, že posel odjíždí v osm hodin večer, ale přesné místo a způsob mu byly stále záhadou.

Vstoupil do půjčovny kol a vybral si typ s košíkem vpředu. Nebude tak rychlý jako bicykl Muty ibn Azize, ale nosič potřeboval k uložení brašny. Zaplatil majiteli předem a vyrazil za Fádiho kurýrem do vnitrozemí ostrova.

Když se dostal mimo dohled z přístaviště, zastavil a ve stínu palmy vyhrabal z kabely transpondér schopný přijímat signály z miniaturního štítku, který mu Soraya podstrčila, aby měla přehled o jeho pohybu. Když se v přístavu objali, Bourne přenesl štítek na Mutu ibn Azize. Na místě bez aut nebylo možné posla na kole sledovat nepozorovaně.

Zapnul přístroj, zadal svou polohu a uviděl, jak se na displeji objevila tečka představující jeho pozici. Stiskl další klávesu a zakrátko vyhledal signál. Znovu nasedl na kolo a rozjel se, nedbaje na bolest v boku. Dařilo se mu postupně zrychlovat, i když cesta se vinula strmě do kopce.

Soraya projížděla kolem jižního okraje ohromného staveniště ohraničeného Devátou ulicí a Florida Avenue. Bytový projekt, který měl nahradit zkažené zuby zdejší čtvrti vysokými implantáty ze skla a oceli, byl v plném proudu. Kovové kostry dvou věžáků byly už téměř hotové. Staveniště se hemžilo obřími jeřáby přenášejícími ocelové traverzy vzduchem jako sirky. Buldozery odhrnovaly suť a nákladní auta vyklápěla svůj obsah vedle stavebních buněk, kam vedly řady elektrických kabelů.

Soraya jela pomalu a vyhlížela Tyrona. Ve svém zoufalství si vzpomněla, že to je jeho oblíbené místo. Říkal jí, že sem chodí každý den.

Motor otlučeného pontiaku zahvízdal jako astmatik, ale pak se uklidnil. V posledních deseti minutách z něj vycházely čím dál hlasitější a častější zvuky. Modlila se, aby nevypověděl službu dřív, než najde Tyrona.

Když projela po celé délce jižní strany, zabočila na sever směrem k Florida Avenue. Hledala pravděpodobná místa, kde by se Tyrone mohl ukrýt, aby ho neviděly stovky dělníků na staveništi. Pár jich našla, v tuto ranní dobu se však žádné nenacházelo ve stínu. Po Tyronovi ani památky. Uvědomila si, že bude muset asi dojet až k severní hranici.

Florida Avenue byla pět set metrů před ní, když uslyšela hlasité břinknutí. Raněný pontiak poskočil dopředu a pak se silně otřásl. Motor nezařval, ale spíš zakňučel a definitivně zdechl. Soraya zaklela a udeřila pěstí do přístrojové desky, jako by to byla televize, do které stačí praštit a ona zase naskočí.

Když si odepnula pás, zahlédla černý ford. Vyjel zpoza rohu a mířil přímo k ní.

„A sakra,“ zašeptala si sama pro sebe.

Zapřela se zády o sedadlo, schoulila se a oběma nohama vrazila do bočního okénka. Samozřejmě bylo z bezpečnostního skla, které se nedalo jen tak rozbít. Dala nohy k sobě a znovu vykopla. Podrážky vrazily do skla bez jakéhokoli efektu.

Dopustila se chyby a nahlédla přes palubní desku. Ford už byl tak blízko, že viděla oba muže, kteří v něm seděli. Tiše vyjekla, znovu sklouzla dolů a pokračovala ve své snaze. Po dvou dalších úderech chodidly se sklo konečně rozbilo, střepy však zadržel na místě středový plát z umělé hmoty.

Okno najednou hlasitě luplo a na Sorayu dopadly plátky popraskaného skla. Někdo rozbil okno zvenčí. Pak dovnitř sáhl jeden z mužů z černého fordu. Vrhla se na něj, ale jak ho chytila za paži, druhý muž jí uštědřil ránu elektrickým paralyzérem.

Její tělo ochablo. Muži ji společně vyvlekli z auta. I když jí strašlivě hučelo v hlavě, mlhavě slyšela kulometný proud arabštiny. Výbuch smíchu. Šátrali jí rukama po celém těle a ona nemohla nic dělat.

A pak jí jeden z nich přiložil k hlavě pistoli.

28

Martin Lindros stál v cele bez oken ukryté hluboko v podzemí teroristického komplexu v Miran Šáh a přejížděl rukou po stěnách. Od chvíle, kdy ho sem přivlekli, to už dělal potolikáté, že cítil železné pruty vyztužující surový beton, jako by to byly pevné kosti.

Všechny strany místnosti měřily přesně patnáct kroků a byly naprosto stejné. Tuto pravidelnost narušovala pouze tvrdá pryčna připevněná k jedné stěně a nerezové umyvadlo se záchodem umístěné naproti. Přecházel sem a tam jako zvíře v kleci, jež tiše šílí ze svého uvěznění. Na stropě svítily tři purpurově modré zářivky. Nechránilo je drátěné pletivo, jelikož na ně stejně nemohl dosáhnout, ani kdyby vyskočil, a tak nemilosrdně zářily šestnáct hodin denně.

Když konečně zhasly a on se mohl uložit ke spánku, měly zvláštní zvyk se zase rozsvítit přesně ve chvíli, kdy usínal, a prudce ho vzbudit, jako když zaseknete rybu na háček. Na základně podobných zážitků si Lindros rychle domyslel, že je pod nepřetržitým dohledem. Po troše detektivního úsilí objevil ve stropě mezi dvěma sadami světel drobnou dírku, kterou ho s božskou lhostejností pozorovalo oko z vláknové optiky. To vše vykazovalo stupeň technické vyspělosti, který odpovídal možnostem organizace Dudža. Byl to důkaz, že se nachází v srdci teroristické sítě, tedy pokud nějaký vůbec potřeboval.

Uměl si snadno představit, že ho sleduje samotný Fádi, pokud ne osobně, pak tím způsobem, že si záznamy z jeho cely pravidelně přehrává. Jakou škodolibou radost musel ten prokletý terorista mít pokaždé, když viděl, jak se Lindros plouží tam a zase zpět. Těšil se na okamžik, až překročí hranici mezi lidskou bytostí a zvířetem? Lindros si tím byl jist a zaťal ruce v pěst, až mu zbělely klouby.

Dveře cely se náhle rozlétly a v nich se objevil Fádi s tváří brunátnou vztekem. Bez jediného slova vykročil k Lindrosovi a tvrdě ho udeřil z boku do hlavy. Lindros se skácel na betonovou podlahu, omráčený a zaskočený. Fádi ho ještě nakopl.

„Bourne je mrtvý. Slyšíte, Lindrosi? Mrtvý!“ Fádiho hlas měl děsivý nádech a lehce se chvěl, což vypovídalo o jeho mimořádném pohnutí. „Stala se ta nejhorší možná věc. Byl jsem připraven o pomstu, kterou jsem tak pečlivě naplánoval. Všechno se nepředvídaně zvrhlo.“

Lindros se vzpamatoval a nadzvedl se na lokti. „Budoucnost se nedá předvídat. Nikdo ji nemůže znát.“

Fádi poklekl, až se jeho tvář téměř dotýkala Lindrosovy. „Bezbožníku. Alláh budoucnost zná. Ukazuje ji vyvoleným.“

„Je mi vás líto. Vy nevidíte pravdu, i když ji máte přímo před očima.“

Fádi zaťal obličej jako pěst. Zlostně Lindrose popadl a mrštil jím na podlahu cely. Pevně mu zmáčkl hrdlo, aby nemohl dýchat.

„Možná nebudu mít to potěšení zabít Jasona Bournea holýma rukama, ale mám tady vás. Oddělám vás místo něj.“ Vypoulil oči vztekem a sevřel Lindrosovi krk smrtelným stiskem. Vězeň začal kopat nohama a zmítat se, ale neměl sílu ze sebe Fádiho setřást nebo si alespoň uvolnit ruce.

Pomalu ztrácel vědomí a jeho zdravé oko se obrátilo v sloup, když se v otevřených dveřích zjevil Abbud ibn Aziz.

„Fádi!“

„Vypadni!“ křikl Fádi. „Nech mě na pokoji!“

Abbud ibn Aziz však udělal krok do cely. „Fádi, jde o Veintropa.“

Z Fádiho očí bylo vidět téměř jen bělma. Zmocnil se ho Pouštní vítr – vražedný běs.

„Fádi,“ naléhal Abbud. „Musíš jít.“

Fádi uvolnil stisk, vstal a obrátil se na svého zástupce. „Proč? Proč musím jít? Řekni mi to, nebo tě taky zabiju.“

„Veintrop je hotov.“

„Všechno je připraveno?“

„Ano,“ odvětil Abbud. „Atomová bomba čeká na odpálení.“

Tyrone zrovna přežvykoval obří hamburger a zkušeným okem stavitele-samouka sledoval rovnoměrný vzestup masivní traverzy, když se silně otlučený pontiac stal obětí útoku. Z černého fordu, který přijel z protisměru, vyskočili dva chlapi v elegantních oblecích. Něco si říkali, ve stavebním ruchu však nedokázal rozlišit slova.

Vstal z bedny, jež mu sloužila jako improvizovaná lavička, a vykročil k mužům. Jeden z nich pozvedl zbraň. Nebyla to pistole ani nůž, ale paralyzér taser.

Když jeden z nich rozbil okno na řidičově straně, Tyrone v něm poznal strážného, jehož zahlédl před Karosárnou M&N. Ti dva mu vlezli do rajonu!

Odhodil hamburger a rychle vyrazil k pontiaku, který vypadal, jako by se srazil s nějakým obřím kamionem. Jeden z mužů rozbil bezpečnostní sklo a sáhl do kabiny. Jeho kolega s taserem prostrčil otvorem pravou ruku a použil svou zbraň proti sedící oběti. V příští chvíli společně vyvlekli ochromeného šoféra ven.

Tyrone byl poměrně blízko, a tak viděl, že obětí je žena. Surově ji postavili na nohy a otočili čelem k sobě. Polil ho studený pot. Slečna Špionka! Bez rozmyslu se rozběhl.

Vzhledem k neutuchajícímu rámusu staveniště si ho muži všimli, až když byl téměř u nich. Jeden z nich odtáhl pistoli od hlavy Slečny Š. a namířil na Tyrona. Ten zvedl ruce a krok od nich se prudce zastavil. Snažil se na Slečnu Špionku raději moc nedívat. Hlavu měla svěšenou na prsou, nohy jako z gumy. Pěkně ji zřídili.

„Kliď se odsud,“ nakázal mu ten s pistolí. „Hezky se otoč a upaluj.“

Tyrone nasadil vyděšený výraz. „Ano, pane,“ odtušil pokorně.

Když se začal odvracet, svěsil paže k bokům. Do pravé ruky mu vklouzl vystřelovací nůž. Opatrně jej otevřel, prudce se otočil zpátky a zabořil čepel až po rukojeť chlapovi mezi žebra, jak se naučil při pouličních soubojích o rajon.

Útočník upustil pistou, obrátil oči v sloup a poklesl v kolenou. Jeho kolega sáhl po taseru, ale měl na starosti i Slečnu Š. Odmrštil ji na pomačkaný bok pontiaku právě ve chvíli, kdy mu Tyronova pěst nemilosrdně rozdrtila chrupavku v nose. Vytryskla krev, která ho oslepila. Tyrone mu vrazil koleno do slabin, pak oběma rukama uchopil jeho hlavu a praštil s ní do bočního zrcátka pontiaku.

Muž se zhroutil na zem a Tyrone ho strašlivou silou nakopl do boku a zlomil mu několik žeber. Sklonil se a vytáhl nůž z rány. Pak si přehodil Slečnu Š. přes rameno, odnesl ji k fordu čekajícímu se spuštěným motorem a opatrně ji složil na zadní sedadlo. Jakmile usedl za volant, znovu se rozhlédl po staveništi. Pontiac naštěstí zakrýval dělníkům výhled, takže nic neviděli.

Odplivl si z bočního okénka směrem k ležícím mužům, zařadil jedničku a rozjel se. Dával si pozor, aby nepřekračoval povolenou rychlost. Rozhodně nepotřeboval, aby ho pro porušení dopravních předpisů zastavili policajti.

Bourne stoupal po klikaté cestě kolem dřevěných vil postavených v devatenáctém století řeckými a arménskými bankéři. Dnes patřily miliardářům z Istanbulu, kteří obchodovali s celým světem stejně jako jejich osmanští předci.

Jel po stopách Muty ibn Azize a přemýšlel o Fádiho bratrovi Karimovi, jenž na sebe vzal tvář Martina Lindrose a ukradl mu pravé oko i jméno. Byl to asi ten poslední člověk, od něhož by někdo čekal, že bude přímo zapleten do plánu teroristů z organizace Dudža. Byl přece dědicem rodinného odkazu a poté, co jeho otce ochromil Bourneův výstřel, převzal řízení firmy IVT. Vystupoval jako spořádaný obchodník podobný těm, kdož postavili tyto novodobé paláce.

A nyní Bourne konečně pochopil, jak moc byli oba bratři posedlí touhou pomstít sestřinu smrt. Sára byla zářivou hvězdou rodiny, pokladnicí cti Hámida ibn Ašefa al-Wahhíba, jež překlenovala celá staletí, nekonečné arabské pouště i samotný čas. Rodinná čest vyrůstala z třítisícileté historie Arabského poloostrova, Sinaje a Palestiny. Jejich předkové vzešli z pouště a utrpěli mnoho porážek, než vyrvali Arabský poloostrov ze spárů svých nepřátel. Patriarcha Mohamed ibn Abd-al-Wahháb byl jedním z velkých islámských reformátorů, který uprostřed osmnáctého století ve spolupráci s Mohamedem ibn Saúdem vytvořil nový politický celek. O sto padesát let později obě rodiny získaly vládu nad Rijádem a zrodila se moderní Saúdská Arábie.

Jakkoli bylo pro člověka ze Západu složité to pochopit, Sára ibn Ašefová to všechno zosobňovala. Nebylo tedy divu, že bratři by udělali cokoli, aby jejího vraha zabili. Proto pečlivě naplánovali Bourneovu dokonalou likvidaci – nejdřív duševní a nakonec fyzickou. Nestačilo jim ho vypátrat a prohnat mu hlavu kulkou. Ne, oni ho chtěli zlomit a umožnit Fádimu, aby ho zabil holýma rukama. Nic menšího by je neuspokojilo.

Bourne věděl, že zpráva o jeho smrti oba bratry rozzuří. V takovém rozpoložení se mohli snadno dopustit chyby. To mu hrálo do karet.

Potřeboval říct Soraye jméno člověka, jenž se vydával za Martina Lindrose. Vytáhl mobilní telefon, naťukal příslušné předvolby a samotné číslo. Přitom si uvědomil, že mu to předtím nevzala. Podíval se na hodinky. Pokud její letadlo nenabralo velké zpoždění, už mělo přistát ve Washingtonu.

Znovu neodpovídala; začínal si dělat starosti. Z bezpečnostních důvodů nezanechal další vzkaz. Měl být přece po smrti. Snažně doufal, že nepadla do rukou nepřítele, ale pokud by už došlo k nejhoršímu, musel se chránit před Karimem, který by jí v takovém případě nepochybně kontroloval příchozí i odchozí hovory. Předsevzal si, že jí asi tak za hodinu zkusí znovu zavolat. To bude chvíli po sedmé, necelou hodinu před tím, než Muta ibn Aziz opustí ostrov Büyükada a zamíří za Fádim.

„Jdeme do finiše,“ řekl posel Hatunovi. Bourne ucítil mravenčení v zádech. Na to, aby našel Fádiho a zabránil mu v odpálení jaderné bomby, měl jen velice málo času.

Podle mapy, kterou si koupil na trajektu, ostrov sestával z dvou vršků rozdělených údolím. Bourne teď stoupal na jižní kopec Yule Tepe, na jehož vrcholu stál klášter svatého Jiří z dvanáctého století. S narůstající nadmořskou výškou se silnice změnila v pěšinu. Palmy ustoupily hustým borovým hájům, stinným, záhadným a opuštěným. I vznešené vily zmizely.

Klášter tvořila řada kaplí doplněná několika hospodářskými staveními. Tečka vyznačující polohu Muty ibn Azize zůstala několik minut na místě. Cesta už byla pro bicykl příliš kamenitá a hrbolatá. Bourne vytáhl brašnu z košíku, odložil kolo a pokračoval po svých.

Kolem neviděl žádné turisty či správce, nikde ani živáčka. Už se však připozdívalo a na kraj padla tma. Obešel zchátralou hlavní budovu a stoupal dál do kopce. Podle transpondéru se Muta ibn Aziz nalézal v menším domě úplně vpředu. V oknech se mihotalo světlo.

Když se Bourne přiblížil, tečka se dala do pohybu. Uchýlil se pod ochranu ztepilé borovice a pozoroval, jak Fádiho posel vychází ven se starobylou petrolejkou v ruce a míří mezi dvěma obřími balvany do hustého lesa.

Bourne se rychle rozhlédl a přesvědčil se, že klášter nikdo nesleduje. Pak proklouzl odřenými dřevěnými dveřmi do chladného interiéru. Z temnoty zářily petrolejové lampy. Podle mapy stavení kdysi sloužilo jako útulek pro nebezpečné šílence. Uvnitř nebyl žádný nábytek, zjevně to tu nikdo nepoužíval. Místo však neslo zřetelné stopy své pochmurné minulosti. Z kamenné podlahy vyčnívaly železné kroužky, které pravděpodobně sloužily k přivazování neurvalých chovanců. Otevřený průchod vlevo vedl do komory, jež byla až na nějaké plachty a nářadí prázdná.

Vrátil se do hlavní místnosti. Proti oknům obráceným na sever směrem k lesu stál dlouhý jídelní stůl z tmavého dřeva. Na stole ležela rozložená papírová plachta ozářená oválem jasného světla. Když k ní Bourne přistoupil, uviděl, že je to mapa s vyznačeným letovým plánem. Užasle si ji prohlížel. Vzdušná trasa vedla jihovýchodně skoro přes celé Turecko, nejjižnější cíp Arménie a Ázerbájdžánu až ke Kaspickému moři, pak překonala část Íránu, pokračovala napříč Afghánistánem a končila v hornaté oblasti hned za hranicemi západního Pákistánu zamořeného teroristy.

Muta ibn Aziz tedy nechce z ostrova zmizet lodí, ale soukromým letadlem, které mělo povolení ke vstupu do íránského vzdušného prostoru a dostatek paliva, aby zvládlo cestu dlouhou tři a půl tisíce kilometrů bez nutnosti tankování.

Bourne se podíval z okna k hustému borovému lesu, v němž zmizel Muta ibn Aziz. Uvažoval, kde se v něm může skrývat přistávací plocha pro letadlo, když vtom cosi zaslechl. Chtěl se za tím otočit, v tu chvíli mu však z týlu hlavy vystřelila ostrá bolest. Měl pocit, že padá do prázdna. Pak už nic. Jen černo.

29

Anna nikdy neviděla Džamila tak rozezleného. Zlobil se na ředitele CIA. Zlobil se na ni. Neudeřil ji ani na ni nekřičel. Dělal něco mnohem horšího: nevšímal si jí.

Věnovala se práci, avšak uvnitř se užírala zoufalstvím, o němž si myslela, že už ho překonala. Být milenkou je zvláštní stav, na který si musíte zvyknout jako na tupou bolest umírajícího zubu. Musíte se naučit trávit bez svého milence narozeniny, Valentýna, Vánoce, výročí seznámení, prvního milování i první snídaně spořádané s čistou dětskou radostí. Všechny tyto věci jsou milence upřeny.

To zvláštní osamění zprvu Anna nesla velice těžce. Za oněch dní – a nocí! –, kdy s ní nemohl být, se mu snažila alespoň volat. Tolik po něm toužila! On jí však ohleduplně, ale jasně vysvětlil, že to nejde. Když nebyl fyzicky s ní, měla úplně zapomenout, že existuje. Jak to mám asi udělat? naříkala v duchu, zatímco se usmívala a souhlasně přikyvovala. Musela se tvářit, že to pochopila. Instinktivně totiž vycítila, že pokud ho nepřesvědčí, odvrátí se od ní. A to by určitě nepřežila.

Proto se kvůli němu i kvůli sobě přetvařovala. A postupně se s tím nějak vyrovnala. Úplně na něj zapomenout samozřejmě nemohla. To prostě nešlo. Naučila se však brát společně strávený čas jako film, na který občas zajde do kina. V mezičase si ho mohla přehrávat v hlavě, jak to lidé s oblíbenými filmy dělají. Díky tomu dokázala žít víceméně normálním způsobem. Hluboko ve svém nitru, kam se odvážila nahlédnout jen málokdy, však věděla, že bez něj je její život jen poloviční.

A teď s ní vůbec nemluvil, protože dopustila, aby Soraya upláchla. Procházel kolem jejího stolu cestou k řediteli CIA a zpět, jako by ani neexistovala. Nepodíval se na její tvář napuchlou od úderu Sorayina lokte. Stalo se to nejhorší na světě, ta jediná věc, která ji děsila od okamžiku, kdy se do něj hluboce, bláznivě a nenapravitelně zamilovala: zklamala ho.

Uvažovala, jestli něco našel na ministra obrany Hallidaye. Chvíli si byla jistá, že ano, ale pak ji starý pán požádal, aby mu domluvila schůzku s Lutherem LaVallem, zpravodajským bossem Pentagonu, nikoli s ministrem Hallidayem. Co má asi za lubem?

Nevěděla ani, co je se Sorayou. Chytili ji? Zabili? Neměla tušení, jelikož Džamil ji dokonale odřízl od všech informací. Už z něj nečerpala jistotu. Už se nedokázala vžít do jeho těla horkého jako pouštní vítr. V srdci měla podezření, že Soraya stále žije. Pokud by totiž Džamilovi podřízení agentku dopadli, jistě by jí odpustil, že ji nechala utéct. Po zádech jí přeběhl mráz. Soraya věděla věci, které jí visely nad hlavou jako gilotina. Celý Annin život by se ukázal jako jedna velká lež. Šla by k soudu pro vlastizradu.

Část její mysli se věnovala rutinním pracovním úkonům. Naslouchala řediteli, když si ji zavolal do kanceláře, zapisovala jeho rozhodnutí a dávala mu je k podpisu. Vyřizovala jeho hovory a plánovala mu denní program s přesností stratéga vedoucího vojenské tažení. Střežila jeho telefonní linky ještě zuřivěji než jindy. Druhá část její osobnosti se však horečně snažila vymyslet, jak by mohla odčinit osudovou chybu, jíž se dopustila.

Potřebovala získat Džamila zpět. Věděla, jak je pro ni důležitý. Vykoupení může přijít v mnoha podobách, Džamil to však viděl jinak. Byl to beduín a měl v sobě vepsané starodávné pouštní zvyky. Vyhnanství, nebo smrt, jiná možnost není. Anna musí Sorayu najít. Musí si pošpinit ruce krví, jinak jí Džamil neodpustí. Musí Sorayu zabít sama.

Bourne procitl. Pokusil se pohnout, ale zjistil, že ho zadržují provazy uvázané ke dvěma železným kruhům trčícím z podlahy. Skláněl se nad ním muž s podlouhlým obličejem a očima bledýma jako led. Měl na sobě koženou leteckou bundu a čepici se stříbrným odznáčkem ve tvaru křidélek.

Pilot letadla. Na první pohled bylo jasné, že jde o jednoho z těch letců, kteří se považují za nebeské kovboje.

Usmál se na Bournea. „Co tady děláte?“ zeptal se lámanou arabštinou, k níž ho vybídl Bourneův převlek. „Šmírujete můj letový plán. Jste fízl.“ Důrazně zavrtěl hlavou jako chůva kárající svého svěřence. „To je zakázáno. Rozumíte? Za-ká-zá-no.“ Našpulil rty. „Rozumíme?“ dodal anglicky.

Pak ukázal Bourneovi, co držel mezi prsty: elektronický vyhledávač. „Co to kurva je, ty kryso? Co jsi zač? Kdo tě poslal? Tak bude to?“ Vytáhl nůž a přiložil dlouhou čepel k Bourneově tváři. „Odpověz sakra, nebo tě zaříznu jako vánoční husu! Víš snad, co jsou Vánoce.“

Bourne na něj zíral prázdnýma očima. Otevřel ústa a velice tichým hlasem odpověděl.

„Co?“ Pilot se k němu naklonil blíž. „Cos říkal?“

Bourne zaťal břišní svaly, vymrštil nohy do vzduchu a překřížil kotníky za pilotovým krkem. Pak silně zabral a strhl pilota k zemi. Muž narazil bokem hlavy do podlahy tak silně, že mu praskla lícní kost. Okamžitě upadl do bezvědomí.

Bourne natáhl krk a uviděl, že mu nůž leží za hlavou, ale až za železnými kroužky trčícími z podlahy. Zvedl nohy, ohnul záda a začal se houpat tam a zpátky, čímž získával hybnou sílu. Když usoudil, že už jí má dost, vší vervou se zhoupl dozadu. I když ho držely kruhy, k nimž měl připoutaná zápěstí, udělal akrobatické salto vzad a přistál na kolenou na druhé straně.

Natáhl nohu, přisunul špičku boty k noži a kopl do něj. Rukojeť cinkla o kruh, k němuž měl Bourne připevněnou pravou ruku. Sklopil ho, až byl téměř rovnoběžně s podlahou, a shrábl nůž. Přiložil ostří k provazu a začal řezat.

Byla to namáhavá práce na malém prostoru. Nemohl vynaložit takovou sílu, jakou by chtěl, takže postupoval mučivě pomalu. Vkleče neviděl na displej transpondéru, a proto neměl tušení, kde se Muta ibn Aziz právě pohybuje. Každou chvíli ho tu mohl přistihnout.

Konečně se mu podařilo provaz přeřezat. Rychle uťal pouto na levé ruce a vyprostil se. Vrhl se po transpondéru a podíval se na ukazatel. Tečka Muty ibn Azize byla stále dost daleko.

Bourne převalil pilota na záda a opatrně ho zbavil šatů, které si následně oblékl, i když košile mu byla příliš malá a kalhoty zase velké. Když si upravil pilotův úbor, jak nejlépe dovedl, přitáhl si brašnu a vyhledal v ní předměty, jež zakoupil v divadelním krámku v Istanbulu. Položil malé čtvercové zrcadlo na podlahu, aby se v něm viděl, a vyndal si z úst vycpávky. Pak se začal měnit v pilota.

Ostříhal si vlasy a také se jinak učesal, nabarvil si tvář a vsadil si do úst nové vycpávky, které mu prodloužily obličej. Neměl barevné kontaktní čočky, a tak musel doufat, že mu ten provizorní převlek bude ve tmě stačit. Naštěstí si mohl vrazit do čela pilotovu čapku.

Ještě jednou se podíval na transpondér a pak prohledal pilotovu peněženku a doklady. Jmenoval se Walter B. Darwin. Rodilý Američan, který však vlastnil pasy tří různých zemí. Toho se Bourne mohl chytit. Na jednom rameni měl vojenské tetování, na druhém slova POLIB MI. Proč sloužil teroristům jako dopravce, byla záhada. Na tom však už nezáleželo. Letecká kariéra Waltera Darwina skončila. Bourne odtáhl jeho nahé tělo do komory a přikryl ho zaprášenou plachtou.

Když se vrátil do hlavní místnosti, zamířil ke stolu a shrábl z něj letový plán. Bylo půl osmé a deset minut. Po očku zkontroloval tečku na displeji transpondéru, zastrčil si plán do brašny, vzal jednu z lamp a vydal se hledat přistávací plochu.

Anna věděla, že Soraya je příliš chytrá na to, aby se mohla jen tak přiblížit k jejímu bytu. Zavolala tedy matce a sestře Tima Hytnera a představila se jako Kim Lovettová, Sorayina kamarádka z Jednotky pro vyšetřování požárů. Ani jedna z nich však Sorayu neviděla od chvíle, co za nimi přišla a sdělila jim smutnou zprávu o Timově smrti. Kdyby se tam Soraya vydala nyní, varovala by je před ženou jménem Anna Heldová, ale určitě by chtěla mluvit se svou nejlepší přítelkyní. Anna už se chystala Kim Lovettové osobně zavolat, pak si to však rozmyslela. Místo toho po skončení pracovní doby nasedla do taxíku a nechala se odvézt přímo k sídlu požárních vyšetřovatelů.

Našla Kiminu laboratoř a vstoupila dovnitř.

„Dobrý den, já jsem Anna Heldová,“ představila se. „Dělám se Sorayou.“

Kim vstala od práce: dvou kovových táců plných popela, zuhelnatělých úlomků kostí a ohořelé látky. Protáhla se jako kočka, stáhla si latexové rukavice a pevně jí stiskla ruku.

„Co vás přivádí na tohle ponuré místo?“

„No, vlastně právě Soraya.“

Kim se vylekala. „Stalo se jí něco?“

„To se právě snažím zjistit. Myslela jsem, jestli se vám neozvala.“

Kim zavrtěla hlavou. „Ale na tom není nic zvláštního.“ Chvíli uvažovala. „Třeba o nic nejde, ale asi před týdnem se o ni zajímal jeden detektiv od policie. Setkali se tady v laboratoři. Chtěl, aby ho s sebou vzala k nějakému případu, ale Soraya to odmítla. Měla jsem ale pocit, že jeho zájem není jen profesionální.“

„Vzpomínáte si, kdy přesně to bylo a jak se ten detektiv jmenoval?“

Kim jí řekla datum. „A to jméno jsem si někam napsala. Počkejte.“ Prohrabala se jednou z hromádek, jež se vršily na pultu. „Á, tady je to,“ oznámila vítězoslavně a vytáhla kousek papíru. „Detektiv William Overton.“

Svět je malý, pomyslela si Anna, když vycházela z budovy Jednotky pro vyšetřování požárů. A o náhody v něm není nouze. Policista, který ji sledoval, šel i po Soraye. Už byl samozřejmě po smrti, ale přesto by jí snad mohl prozradit, kde Sorayu hledat.

Anna naťukala číslo do mobilního telefonu a rychle si zjistila, kde detektiv William Overton sloužil a kdo byl jeho velitelem. Když dorazila na místo, na vrátnici se legitimovala a řekla, že potřebuje mluvit s kapitánem Morrellem v jisté naléhavé záležitosti. Sloužící policista se podle očekávání zdráhal, a tak se odkázala na ředitele CIA. Muž konečně zvedl telefon.

O pět minut později ji mladý strážník doprovodil do rohové kanceláře kapitána Morrella. Ten podřízeného odvolal, nabídl Anně místo a zavřel dveře. „Co pro vás můžu udělat, slečno Heldová?“ Byl to malý chlapík s řídnoucími vlasy, pichlavým knírem a očima, jež viděly příliš mnoho mrtvých a kompromisů. „Prý jde o naléhavou záležitost.“

Anna šla rovnou k věci. „CIA vyšetřuje zmizení detektiva Overtona.“

„Billa Overtona? Mého Billa Overtona?“ Kapitán Morrell se zatvářil zmateně. „Ale proč…?“

„Je to otázka národní bezpečnosti,“ odpověděla Anna účinnou všeobecnou frází, kterou v těchto dnech nemohl nikdo vyvrátit. „Potřebuji vidět všechny jeho záznamy za poslední měsíc a taky jeho osobní věci.“

„Ovšem. Samozřejmě.“ Vstal. „Probíhá vyšetřování, takže tady všechno máme.“

„Budeme vás informovat o každém kroku, kapitáne,“ ujistila ho.

„To jsem rád.“ Otevřel dveře a zařval do chodby: „Ritchie!“, načež poslušně přiklusal mladý strážník, který sem Annu přivedl. „Ritchie, ukaž slečně Heldové Overtonovy věci.“

„Ano, pane.“ Pak se obrátil k Anně. „Pojďte se mnou, madam.“

Madam. Jako by byla nějaká stará bába.

Doprovodil ji chodbou ke kovovému schodišti vedoucímu do suterénní místnosti chráněné mřížemi s dveřmi uprostřed. Odemkl a vedl ji dál uličkou po obou stranách lemovanou prostými kovovými policemi. Byly plné kartonů seřazených podle abecedy a označených potištěnými nálepkami.

Vytáhl dvě krabice a přinesl je ke stolu přisunutému k zadní stěně. „Úřední dokumenty,“ ukázal na tu vlevo. „Ve druhé jsou jeho osobní věci.“

Podíval se na ni jako dychtivé štěně. „Můžu vám s něčím pomoct?“

„Děkuji, Ritchie,“ odvětila Anna s úsměvem. „Zvládnu to sama.“

„Dobře, tak já vás nechám. Kdybyste mě potřebovala, budu vedle.“

Když osaměla, otočila se ke krabici vlevo a rozložila její obsah po stole. Spisy s Overtonovými záznamy položila stranou. Chvíli se probírala věcmi, ale nenašla nic důležitého. Zaměřila se tedy na služební záznamy. Pečlivě zkoumala každý zápis a zvláštní pozornost věnovala poznámkám ze dne, kdy se podle Kim Lovettové Overton setkal se Sorayou v sídle Jednotky pro vyšetřování požárů. Nic však nenašla.

„Ach jo,“ povzdechla si a soustředila se na krabici vpravo plnou Overtonových osobních věcí. Její obsah byl ještě tristnější, než očekávala: levný kartáč s řídkým chomáčkem vlasů; dvě krabičky pastilek proti pálení žáhy, jedna otevřená; modrá košile potřísněná podél knoflíků čímsi oranžovým – rajčatovou omáčkou?; ohavná polyesterová kravata s modrými a červenými proužky; fotka potrhle se usmívajícího mladíka ve fotbalovém dresu, zřejmě Overtonova syna; dva neotevřené sáčky s bonbony. A to bylo všechno.

„Sakra!“

Jediným prudkým pohybem smetla zbytky Overtonova života ze stolu. Když už se chtěla odvrátit, všimla si, že z náprsní kapsy modré košile vyčnívá cosi bílého. Sklonila se a konečky prstů onu věc vytáhla. Byl to čtverec linkovaného papíru přeložený na čtvrtiny. Otevřela jej a uviděla slova naškrábaná modrou propiskou:

S. Mooreová – 8+12 SV (sl)

Anně se rozbušilo srdce. Přesně tohle hledala. S. Mooreová, to byla samozřejmě Soraya. Zkratka (sl) mohla znamenat „sledovat“. Osmá ulice samozřejmě Dvanáctou na severovýchodě nepřehnala, přesto bylo jasné, že se Overton za Sorayou do severovýchodní části města vydal. Co tam proboha dělala? Tak či onak, před CIA to zatajila.

Anna stála a zírala na poznámku, kterou si Overton udělal, a snažila se ji rozklíčovat. Pak jí svitlo a rozesmála se. Dvanácté písmeno abecedy je přece L. Šlo o křižovatku ulic Osmé a L.

Pokud Soraya žila, bylo víc než pravděpodobné, že se ukrývala právě tam.

Když Bourne prošel mezi dvěma mohutnými balvany, světlo petrolejové lampy odhalilo stezku, kterou se předtím dal Muta ibn Aziz. Mířila asi kilometr na západ a pak se ostře stáčela na severovýchod. Vyšel do mírného kopce, odkud cesta vedla téměř rovně mělkou prohlubní, která pozvolna stoupala k jakési poměrně rozlehlé planině.

Po celou dobu se přibližoval k Mutovi ibn Azizovi, jenž se už asi minutu ani nepohnul. Borový les byl stále hustý, kroky proto účinně tlumila tlustá vrstva voňavého jehličí.

Po pěti minutách však les náhle skončil. Zjevně byl vykácen, aby vytvořil místo pro přistávací plochu dostatečně dlouhou pro přistání letadla, jež se rýsovalo na konci ranveje z udusané hlíny.

A pod výsuvnými schůdky stál Muta ibn Aziz. Bourne sešel z lesní cesty a namířil si to k letadlu Citation Sovereign. Uhlově černé nebe bylo poseté hvězdami, jež se chladně blyštily jako démanty na klenotníkově sametové podušce. Horskou mýtinou povíval větřík prosycený mořskými minerály.

„Je čas zmizet,“ řekl Muta ibn Aziz. „Všechno v pořádku?“

Bourne přikývl. Muta ibn Aziz stiskl knoflík na malém černém předmětu ve své ruce a světla ranveje se rozzářila. Bourne za ním vystoupil po schůdkách, a když nastoupil, vytáhl je nahoru. Prošel kabinou ke kokpitu. Stroje Citation dobře znal. Sovereign měl dolet přes 4500 kilometrů a dosahoval nejvyšší rychlosti 826 kilometrů za hodinu.

Posadil se na místo pilota, zapnul přístroje a provedl řadu předletových úkonů. Všechno bylo, jak mělo.

Odbrzdil a zatlačil plynovou páku dopředu. Stroj okamžitě zareagoval. Rozjeli se po dráze a nabírali rychlost. Vzápětí se zvedli vstříc třpytivé inkoustové obloze a nechali Zlatý roh, tradiční bránu do Asie, za sebou.

30

„Proč to dělají?“ zeptal se Martin Lindros velice dobrou ruštinou.

Ležel na zádech na ošetřovně v Miran Sáh a hleděl do potlučené tváře Káti Stěpanovny Vdovové, krásné mladé ženy doktora Veintropa.

„Co jako?“ opáčila otupěle, zatímco mu poněkud nešikovně ošetřovala šrámy na krku. Když ji Veintrop přinutil opustit kariéru topmodelky, absolvovala zdravotnický kurz.

„Místní lékaři: váš manžel, Senarz, Andursky. Proč se propůjčili Fádimu?“ Když vyřkl jméno doktora Andurského, plastického chirurga, který i s pomocí jeho oka přetvořil Karimovu tvář, napadla ho otázka: Proč se o mě nestará on, ale táhle nemožná amatérka? Téměř okamžitě si však sám v duchu odpověděl: Pro Fádiho a jeho bratra už nemá žádnou cenu.

„Jsou to lidé,“ odvětila Káťa. „Což znamená, že jsou slabí. Fádi jejich slabiny vyhmátne a použije proti nim. U Senarze to byly peníze. U Andurského chlapci.“

„A co Veintrop?“

Ušklíbla se. „Eh, můj manžel. Myslí si, že se zachoval šlechetně a pracuje pro Dudžu jen proto, že by mi jinak Fádi ublížil. Samozřejmě si lže do kapsy. Dělá to, aby získal zpět svou hrdost. Fádiho bratr ho na základě vymyšlených obvinění vyhodil z firmy IVT. A můj muž nutně potřebuje pracovat. To je jeho slabina.“

Složila ruce do klína a opřela se. „Myslíte, že mi je to jedno? Ale Costin to chce, takže co mi zbývá?“

„Máte možnost volby, Káťo. Jako každý. Stačí jen otevřít oči.“ Podíval se na dva strážné hlídající dveře ošetřovny. Tlumeně si cosi povídali. „Copak odsud nechcete vypadnout?“

„A co Costin?“

„Veintrop dokončil zakázku pro Fádiho. Chytrá žena jako vy by měla vědět, že už dohrál.“

„To není pravda!“

„Káťo, všichni někdy podléháme sebeklamu. A tím si zaděláváme na problém.“

Strnule seděla a upírala na něj zvláštní pohled.

„Ale každý se může změnit, Káťo. Stačí se rozhodnout pro správnou věc. Pak člověk může jít dál a přežít.“

Na chvíli odvrátila zrak jako vystrašený člověk, který už učinil vnitřní rozhodnutí, ale potřebuje povzbudit.

„Kdo vám to udělal, Káťo?“ otázal se mírně.

Znovu po něm šlehla očima a on v nich zachytil stín strachu. „Fádi. Fádi a jeho sluha. Aby přesvědčili Costina, že má dokončit tu atomovou bombu.“

„To nemá logiku,“ odpověděl Lindros. „Jestli Veintrop věděl, že vás Fádi drží, mělo mu to stačit.“

Káťa se hryzla do rtu, ale neodtrhla oči od svého díla. Když skončila, vstala.

„Káťo, proč mi neodpovíte?“

Bez ohlédnutí odešla z ošetřovny.

Anna Heldová stála ve studeném dešti na rohu Osmé ulice a L Street a cítila v pravé kapse kabátu drobný revolver Smith&Wesson, jako by to bylo nějaké strašlivé znetvoření, kterého si musí každý všimnout.

Byla ochotná riskovat všechno, aby se zbavila pocitu, že už nikam nepatří, že už v ní nic nezbylo. Jediným řešením bylo dokázat, že pořád za něco stojí. Pokud Sorayu zastřelí, Džamil ji určitě vezme na milost. Znovu bude jeho.

Vytáhla si límec proti dešti bičovanému větrem a vykročila. V této čtvrti by měla mít strach – i policisté ho měli –, ona se však kupodivu nebála. Ale možná na tom nebylo nic zvláštního. Už neměla co ztratit.

Zabočila do Sedmé ulice. Co tu vlastně hledá? Co jí může napovědět, že se tady někde Soraya skutečně ukrývá? Kolem projelo auto, pak další. Z jejich oken na ni zlostně civěly různé tváře – černé, hispánské, nepřátelské, zvědavé. Jeden řidič se na ni usmál a oplzle zakmital jazykem. Strčila pravou ruku do kapsy a pevně sevřela zbraň.

Při chůzi po očku sledovala domy, jež míjela – oprýskané, polorozpadlé, sežehlé chudobou, lhostejností i plameny. Jejich malé předzahrádky přetékaly sutí a smetím, jako by v ulici bydleli vetešníci vystavující na odiv své ubohé zboží. Ve vzduchu visel puch hnijících odpadků a moči, zmaru a zoufalství. Kolem pobíhali vychrtlí psi, kteří na ni cenili své zažloutlé zuby.

Připadala si jako tonoucí, jenž se chytá jediného stébla naděje. Dlaň, v níž svírala revolver, se jí zpotila. Konečně přišel den, kdy zúročí všechny ty hodiny strávené na střelnici, blesklo jí hlavou. V uších jí duněl rázný hlas střeleckého instruktora CIA, který opravoval její postoj či držení.

Znovu pomyslela na svou sestru Joyce a vybavila si jejich bolestné dětství. Ale nemohla zapomenout ani na radostné chvilky, třeba když spolu spaly v jedné posteli, vyprávěly si strašidelné historky a čekaly, která z nich jako první vykřikne strachy. Teď si připadala jako duch, jenž se může jen vznášet světem, ale nic víc. Přešla ulici a minula otevřený dvůr s plevelem vysokým do pasu, který houževnatě rostl i v zimě. Pneumatiky zbědované jako tváře starců, prázdné umělohmotné láhve, injekční stříkačky, použité kondomy, staré mobilní telefony, červená ponožka s dírou v palci.

A utržená ruka.

Anna nadskočila úlekem a srdce se jí divoce rozbušilo v hrudníku. Byla to jen ruka panenky. Srdeční tep se jí však nezpomalil.

V ponurém úžasu zírala na tu utrženou končetinu. Připomínala jí Joycinu zmarněnou budoucnost ležící v mrtvém plevelu. Ale jak se vůbec lišila Joycina budoucnost od Anniny vlastní přítomnosti? Strašně dlouho už neplakala, takže skoro zapomněla, jak se to dělá.

Den ulehl do hrobu večera a ledový déšť se změnil na vlhkou mlhu. Zdálo se, že jí vláha zamrzá na vlasech i hřbetech rukou. Tu a tam se ozvala poplašná siréna, kterou zase vystřídalo tísnivé ticho.

Uslyšela za sebou vrčení motoru. Zastavila se a se srdcem v krku čekala, až auto přejede. Když se tak nestalo, znovu vykročila, tentokrát rychleji. Vůz, který se zjevil z mlhy, se držel těsně za ní.

Náhle se obrátila a s rukou na revolveru vyrazila směrem k autu. To zastavilo. Okno u řidiče sjelo dolů a odhalilo dlouhou ošlehanou tvář v barvě staré kožené boty, jejíž spodní polovina byla vousatá a šedivá.

„Nezabloudila jste náhodou?“ zeptal se řidič chraptivým hlasem, v němž se zračil život plný dehtu a nikotinu. „Taxi.“ Dotkl se štítku kšiltovky. „Říkal jsem si, jestli nepotřebujete někam hodit. Na další křižovatce číhá parta, která už se při pomyšlení na vás olizuje.“

„Umím se o sebe postarat.“ Náhlý strach u ní vyprovokoval útočnou reakci.

Taxikář se zatvářil dotčeně. „Jak chcete.“

Když však zařadil jedničku, Anna vyhrkla: „Moment!“ Přejela si rukou po mokrém čele. Připadalo jí, že dostala horečku. Koho chtěla oklamat? Nemohla by na Sorayu ani vystřelit, natož ji zabít. Prostě na to neměla.

Vzala za kliku zadních dveří, nasedla do taxíku a udala řidiči svou adresu. Do centrály CIA se vracet nechtěla. Nedokázala by předstoupit před Džamila ani před ředitele. Uvažovala, jestli toho ještě bude někdy schopna.

Pak si všimla, že taxikář se otočil a prohlíží si ji.

„Co je?“ řekla Anna až příliš bojovně.

Taxikář zavrčel: „Jste zatraceně hezká kočička.“

Anna vsadila na zdrženlivost. Vytáhla hrst bankovek a zamávala mu s nimi před obličejem. „Tak svezete mě, nebo ne?“

Taxikář si olízl rty, ale zařadil.

Když se auto rozjelo, naklonila se dopředu. „Jen abyste věděl, mám bouchačku.“

„To já taky, ségro.“ Prošedivělý taxikář se na ni posměšně zadíval. „To já kurva taky.“

Ředitel CIA se sešel s Lutherem LaVallem v módní washingtonské restauraci Bodlák. Schválně pověřil Annu, aby mu rezervovala stůl uprostřed, kde je obklopovali hluční hosté.

Když starý pán vykročil z husté zimní mlhy do rušného sálu, šéf špionáže Pentagonu už seděl na svém místě. V tmavomodrém obleku, bělostné košili a kravatě s červenými a modrými proužky propíchnuté odznakem s americkou vlajkou působil poněkud nepatřičně, kolem něj byli totiž samí mladší lidé.

LaValle měl postavu boxera, a tak se mu oblek boulil pod náporem mohutných svalů. Upjatě se usmál, vstal od skotské se sodou a ledabyle stiskl nabídnutou pravici ředitele CIA.

Starý pán usedl naproti němu. „Díky, že jste se se mnou sešel tak narychlo, Luthere.“

LaValle roztáhl tlapy s krátkými prsty. „Co pro mě máte?“

„Oban,“ sdělil ředitel značku své oblíbené whisky číšníkovi, jenž se zjevil po jeho boku. „Dvojitou a do toho jednu kostku ledu, ale velkou.“

Číšník mírně kývl a zmizel v davu.

„Velké kostky ledu jsou nejlepší,“ řekl šéf CIA svému společníkovi. „Rozpouští se pomalu.“

Zpravodajský vládce nic neřekl, ale s očekáváním se na ředitele podíval. Když jednosladová skotská dorazila na stůl, oba muži pozvedli sklenky a napili se.

„Dneska je strašná doprava,“ řekl ředitel.

„To ta mlha,“ odvětil LaValle mdle.

„Kdy jsme se naposledy takhle sešli?“

„Víte, že si ani nevzpomínám?“

Oba mluvili, jako by se obraceli k mladému páru u vedlejšího stolu. Neutrální slova, která vypouštěli z úst, se mezi nimi hromadila jako dopředu obětovaní pěšáci na bitevním poli. Číšníci se vrátili s jídelníčky. Muži je otevřeli, vybrali si a znovu osaměli.

Ředitel CIA vytáhl z útlé aktovky jakýsi spis, položil jej na stůl a pak zavřené desky ztěžka přikryl dlaněmi. „Předpokládám, že jste slyšel o nákladním autě, které vyjelo ze silnice před galerií Corcoran.“

„Dopravní nehoda?“ LaValle pokrčil rameny. „Víte, kolik se jich v té čtvrti stává každou hodinu?“

„Ale tahle je jiná,“ oponoval starý pán. „Ten náklaďák se snažil přejet jednoho z mých lidí.“

LaValle si usrkl skotské se sodou. Ředitel si pomyslel, že pije jako ženská.

„A sice?“

„Annu Heldovou, moji asistentku. Byl s ní Martin Lindros. Zachránil ji.“

LaValle se sklonil a také vyndal jakýsi spis. Na obálce se vyjímal znak Pentagonu. Otevřel desky, mlčky složku otočil a posunul přes stůl.

Když starý pán začal číst, LaValle řekl: „Někdo z vaší centrály pravidelně posílá a přijímá zprávy.“

Ředitel byl v naprostém šoku. „Odkdy Pentagon monitoruje komunikaci CIA? To je závažné porušení vnitřních předpisů.“

„Nařídil jsem to já, samozřejmě s prezidentovým svolením. Považovali jsme to za nezbytné. Když se ministr Halliday dozvěděl o špionovi uvnitř CIA…“

„Od svého agenta Matthewa Lernera,“ rozohnil se šéf CIA. „Halliday mi nebude lézt do zelí. A beze mě prezident nemůže dostat úplné informace.“

„Udělali jsme to pro dobro CIA.“

Bouře v ředitelově pohledu propukla naplno. „Chcete tím říct, že já nevím, co je pro CIA dobré?“

LaValle bodl prstem do papírů. „Vidíte? Tady. Signál se pokoutně přenáší na vlnách CIA. Je zašifrovaný. Nepodařilo se nám ho rozluštit. Ani nevíme, kdo ty zprávy posílá. Ale podle zachycených dat to rozhodně není Hytner, kterého jste označil za špiona. Ten už byl v té době po smrti.“

Starý pán odsunul spis Pentagonu a otevřel ten svůj. „Pokud skutečně došlo k úniku informací, nechám to vyšetřit,“ ucedil. Ti pitomci nejspíš zachytili komunikaci Týfónu s jedním z agentů v zahraničí. Martinova tajná skupina samozřejmě nemohla využívat běžných kanálů CIA. „A vy se postaráte o ministra zahraničí.“

„Prosím?“ Poprvé od chvíle, kdy společně usedli ke stolu, vypadal LaValle nejistě.

„Jde o to auto, které se pokusilo přejet Annu Heldovou, jak jsem o něm mluvil.“

„Upřímně řečeno, ministr Halliday se mi svěřil, že právě Annu Heldovou pokládá za toho špiona uvnitř…“

Podával se předkrm: obří růžové krevety v krvavě rudé omáčce.

Než LaValle stačil uchopit drobnou vidličku, ředitel CIA zvedl jediný list papíru vytažený ze složky, kterou měl od Martina. „To auto, které ji málem zabilo, řídil nebožtík Jon Mueller.“ Chvíli vyčkal. „Vy Muellera znáte, Luthere, nesnažte se to zapírat. Sloužil u ministerstva pro bezpečnost, ale dostal výcvik od Národní bezpečnostní rady. Znal se s Matthewem Lernerem. Chodili spolu do bordelu i do hospody. Oba dělali pro Hallidaye.“

„Můžete to dokázat?“ otázal se LaValle uhlazeně.

Starý pán byl na tuto otázku připraven. „Odpověď už přece znáte. Ale mám toho dost na to, abych zahájil vyšetřování. Záhadné vklady na Muellerově bankovním účtu, lamborghini, které si Lerner nemohl ani náhodou dovolit, výlety do Las Vegas, kde oba utráceli hromady peněz. Pýcha předchází pád, to je poučka stará jako sám čas.“ Vzal si papír zpět. „Ujišťuji vás, že jakmile se to vyšetřování dostane do Senátu, v síti uvízne nejen Halliday, ale i všichni v jeho blízkosti.“

Založil ruce na prsou. „Upřímně řečeno, já o skandál takového rozsahu nestojím. Jen by nahrál našim nepřátelům v zahraničí.“ Pozvedl krevetu. „Ale tentokrát to pan ministr přehnal. Myslí si, že si může dělat, co chce, dokonce si objednat vraždu?“

Odmlčel se, aby podtrhl dopad svých slov. Když mu špionážní šéf Pentagonu pohlédl do očí, ředitel CIA dodal: „Řeknu vám to jasně: takové pošlapávání zákona nemůžu přehlížet. Ani vy byste neměl.“

Muta ibn Aziz zamyšleně seděl a pozoroval modročernou oblohu za plexisklovým oknem letadla. Hluboko pod ním se blyštila klidná hladina Kaspického moře, tu a tam zahalená chuchvalci mračen v barvě racků.

Byl v organizaci posledním z posledních a plnil ponižující úkol poslíčka, zatímco jeho bratr se vyhříval na výsluní Fádiho přízně. A to všechno kvůli jedinému okamžiku v Oděse, kvůli tomu, že zalhal Fádimu s Karimem a Abbud mu zakázal to napravit. Tvrdil, že musí mlčet kvůli Fádimu, ale z odstupu bylo Mutovi jasné, že šlo jen o další z bratrových lží. Abbud tajil pravdu o smrti Sáry ibn Ašefové kvůli sobě, aby si upevnil pozici ve struktuře Dudži.

Když Muta procitl z rozjímání, uvědomil si, že se dole začíná objevovat pevnina. Podíval se na hodinky. Přesně podle plánu. Vstal, protáhl se a zaváhal. Zamyslel se nad mužem pilotujícím letadlo. Věděl, že to není skutečný pilot: když vyšel z lesa, nedal mu poznávací znamení. Kdo to tedy je? Nepochybně agent CIA, s největší pravděpodobností samotný Jason Bourne. Ale před třemi hodinami přece dostal na mobil textovou zprávu, že Bourne je mrtvý, podle očitého svědka i elektronického vyhledávače, který nyní ležel na dně Černého moře.

Co když však ten svědek lhal? Co když Bourne štěnici našel a hodil ji do vody? Kdo jiný by mohl sedět na místě pilota než Jason Bourne, vyhlášený chameleon?

Vykročil uličkou ke kabině. Pilot se soustředil na úhledné řady číselníků, jež měl před sebou.

„Vstupujeme do íránského vzdušného prostoru,“ oznámil Muta. „Tady máte kód, který je třeba odvysílat.“

Bourne přikývl.

Muta stál s lehce rozkročenýma nohama a zíral na pilotův zátylek. Vytasil pistoli Korovin TK. „Zavolejte ten kód,“ zopakoval.

Bourne na něj však nedbal a pokračoval s letadlem do íránského vzdušného prostoru.

Muta ibn Aziz udělal krok dopředu a přiložil Bourneovi pistoli k hlavě. „Okamžitě odvysílejte ten kód.“

„Nebo co?“ odsekl Bourne. „Zastřelíte mě? Umíte pilotovat tohle letadlo?“

Muta to samozřejmě neuměl, a proto se také dostal do této prekérní situace. V tu chvíli v rádiu zapraskalo.

Elektronicky zkreslený hlas spustil persky: „Salám alejkom. Esmetan čí st?“

Bourne zvedl mikrofon. „Salám alejkom,“ odpověděl.

„Esmetan čí st?“ zopakoval hlas. Jak se jmenujete?

„Zešílel jste? Okamžitě mu řekněte ten kód,“ naléhal Muta.

„Esmetan čí st!“ znovu zaznělo z vysílačky. Už to nebyla otázka. „Esmetan čí st!“ Byl to rozkaz.

„Tak kruci řekněte ten kód!“ Muta se třásl zlostí a děsem. „Jinak nás sestřelí!“

31

Bourne nachýlil letadlo doleva tak nečekaně a prudce, že Muta ibn Aziz ztratil rovnováhu a byl vržen na palubní desku. Než stačil znovu získat pevnou půdu pod nohama, Bourne strhl stroj do střemhlavého pádu a současně ho naklonil doprava. Muta ibn Aziz sklouzl zpět a udeřil hlavou o rám dveří.

Bourne se ohlédl. Fádiho kurýr omdlel.

Radar ukazoval dvě stíhačky, které se k němu rychle zespoda blížily. Horkokrevná íránská vláda nemarnila čas a zburcovala svou protivzdušnou obranu. Bourne udělal s letadlem čelem vzad a zaměřil oba stroje. Íránci na něj vyslali vojenské letouny J6 čínské výroby, kopie starých Migů 19, které se používaly v polovině padesátých let dvacátého století. Byly tak zastaralé, že je továrna v Čcheng-tu už před více než deseti lety přestala vyrábět. Na rozdíl od Bournea však nesly plnou výzbroj. Potřeboval tuto ohromnou výhodu něčím smazat.

Očekávali, že jim ukáže záda a dá se na úprk. Místo toho sklonil příď letadla, prudce přidal rychlost a namířil si to přímo na ně. Očividně zaskočení íránští piloti mu až na poslední chvíli uhnuli a rozlétli se do obou stran.

Jakmile to udělali, Bourne stáhl páku, vrhl se s letadlem dolů a přemetem se jim dostal do zad. Otočili se, opsali úhlednou kružnici a z obou boků k němu zamířili.

Začali po něm střílet. Klesl pod úroveň jejich křížové palby a ta vzápětí přestala. Vybral si stíhačku vpravo, jelikož byla o něco blíž, a ostře k ní vyrazil. Dovolil nepřátelskému pilotovi, aby ho podletěl a myslel si, že se Bourne dopustil taktické chyby. Když se vzduchem znovu rozlehl třesk kulometné palby, začal dělat úhybné manévry, počkal, až se za něj nepřítel zavěsí, a znovu zvedl nos letounu vzhůru. íránský pilot už ten tah jednou viděl, takže byl připraven a vystoupal těsně za Bournea. Věděl, co udělá: vrhne se do střemhlavého pádu. To Bourne skutečně učinil, zároveň se však ostře naklonil doprava, a když ho nepřítel následoval, hnal svůj stroj co největší rychlostí. Letadlo se začalo chvět pod náporem fyzikálních sil. Bourne zvýšil náklon i strmost pádu.

Stará stíhačka J6 se zoufale otřásala. Z levého křídla náhle vylétla hrst nýtů a celé se zmačkalo, jako by do něj udeřila neviditelná pěst. V příští chvíli se vytrhlo z pouzdra v trupu. Stíhačka se rázem změnila v hromadu potrhaného šrotu a v kotrmelcích se zřítila k zemi.

Plášť sovereignu rozpárala střelba: šla po něm druhá „jé šestka“. Bourne zamířil k hranici s Afghánistánem a během několika vteřin ji překročil. Druhá íránská stíhačka letěla neohroženě za ním se řvoucími motory a třeskajícími zbraněmi.

Kousek na jih od místa, kde vstoupil do afghánského vzdušného prostoru, se táhlo pohoří začínající v severním Íránu. Jeho hory však dosahovaly výraznějších výšek až v Bourneově současné pozici severozápadně od Koh-i-Markhura. S ukazatelem kompasu směřujícím na východ až jihovýchod sklonil letadlo k těm nejvyšším vrcholům.

Stíhačka J6 za velkého třesení a kvičení zmírnila svůj pokles, íránský pilot viděl, co se stalo kolegovi, a tak neměl v úmyslu dostat se k Bourneovi příliš blízko. Pověsil se však za něj a občas krátkými dávkami pálil na jeho motory.

Bourne si uvědomil, že se ho nepřítel snaží vehnat do úzkého údolí mezi dvěma špičatými horami, jež se tyčily přímo před ním. Ve stísněném prostoru chtěl Íránec snížit manévrovací schopnosti sovereignu na minimum, uvěznit ho a následně sestřelit.

Hory po obou stranách rostly a vrhaly temné stíny. Kolem se míhala masivní čela skal. Obě letadla se ocitla v úžlabí. Íránský pilot dostal Bournea přesně tam, kam chtěl, a začal bezhlavě pálit. Věděl, že jeho kořist má podstatně zmenšený manévrovací prostor.

Bourne cítil, jak letounem otřáslo několik dalších zásahů. Kdyby pronásledovatel trefil motor, byl by konec. Nemohl by naprosto nic dělat. Otočil letadlo na špičce pravého křídla a vysmýkl se z palebné linie. Tento krok mu však mohl pomoci jen dočasně. Pokud nenajde trvalejší řešení, nepřítel ho sestřelí z oblohy.

Opodál vlevo uviděl v příkré skále rozeklanou průrvu. Okamžitě k ní zamířil, ale vzápětí spatřil nebezpečí: skalní věž rozdělující otvor vedví.

Z pohledu íránského pilota byla průrva dostatečně široká na průlet. Tolik se soustředil na sestřelení letadla před sebou, že když jeho kořist v poslední chvíli mírně uhnula doprava, neměl šanci zareagovat. Zničehonic se přímo před ním zjevila skalní věž a děsivou rychlostí se blížila. Když do ní stíhačka narazila, vyšlehla z ní ohnivá koule a vstříc suchopárnému nebi vystřelil sloup černého dýmu. Stroj i jeho pilot se změnili ve spršku doběla rozžhavených trosek, jež v příští chvíli jako mávnutím kouzelného proutku zmizely.

Sorayu vzbudil dětský pláč. Snažila se pohnout, její pochroumané nervy se však bolestně bouřily. Zasténala. To se dítěti zřejmě nelíbilo a začalo vřeštět. Soraya se rozhlédla. Byla v nějakém ponurém špinavém pokoji. Vzduch čpěl vařeným jídlem a pachem lidí namačkaných na malém prostoru. Bylo tam k zalknutí. Na umouněné stěně šikmo naproti ní visela nakřivo levná plastika Krista na kříži.

„Hej!“ zavolala.

Po chvíli se objevil Tyrone. Na ruce držel miminko, které mělo vzteky svraštěnou tvář, jako by to byla zaťatá pěst.

„Jak je?“

„Jako bych boxovala patnáct kol s Lennoxem Lewisem.“ Soraya se znovu pokusila posadit, tentokrát s větším úspěchem. „Nevím, jak vám poděkovat,“ řekla s námahou.

Usmál se a vstoupil do místnosti.

„Co ti chlapi v černém fordu?“

„Těm už je všechno jedno, holka. Už vás nebudou votravovat, na to vemte jed.“

Plačící dítě otočilo hlavu a zadívalo se Soraye do očí se zoufalstvím a zranitelností, jaké se vidí jen u těch nejmenších. Křik se změnil v zajíkavé vzlykání.

„Pojď ke mně.“ Soraya natáhla ruce. Tyrone jí předal dítě. Okamžitě přiložilo hlavu k Sorayině prsu a tence zapísklo. „Má hlad, Tyrone.“

Vyšel z pokoje a po chvíli se vrátil s láhví plnou mléka. Obrátil ji a vyzkoušel teplotu na vnitřní straně zápěstí.

„V poho,“ rozhodl a podal krmení Soraye. Ta se na něj dlouze zadívala.

„Co je?“

Přiložila dudlík ke kojencovým rtům. „To bych do vás v životě neřekla.“

„Jako že mám sviště?“

„To dítě je vaše?“

„Ne. Mojí ségry.“ Pootočil se a zavolal: „Aisho!“

Dveře zůstaly hodnou chvíli prázdné, Tyrone však zřejmě zachytil nějaký pohyb, jelikož řekl: „No tak pojď.“

Soraya zahlédla letmý stín a pak se na prahu zjevila hubená dívenka s velkýma kávovýma očima.

„Neboj, malá.“ Tyronův hlas zjihl. „Tohleto je Slečna Špionka.“

Aisha zkrabatila tvář. „Slečna Špionka! Jste nebezpečná?“

Její otec se dobromyslně zasmál. „Ne. Koukni, jak drží Darlonnu. Že nekoušete, Slečno Špionko?“

„Jasně že ne. Já jsem Soraya.“ Usmála se na holčičku, která byla nápadně hezká. „Můžeš mi tak říkat.“

Aisha na ni hleděla a přitom si kroutila pramínek vlasů kolem drobného ukazováčku. Tyrone se ji chystal znovu pokárat, ale Soraya ho předešla: „Máš moc hezké jméno, Aisho. Kolik ti je?“

„Šest,“ odpovědělo děvčátko velice tiše. „Co znamená vaše jméno? To moje ‚živá a zdravá’.“

Soraya se zasmála. „Já vím, to je arabsky. Soraya je perské slovo. V překladu znamená ‚princezna’.“

Aisha otevřela oči dokořán a udělala několik kroků do místnosti. „Jste opravdická princezna?“

Soraya bojovala se smíchem a s přehnanou vážností jí řekla: „Ne, opravdická princezna nejsem.“

„Ale tak trochu princezna je.“ Tyrone ignoroval Sorayin zvídavý pohled. „Akorát to nesmí říkat.“

„Proč?“ Holčička k nim zaujatě klopýtala.

„Protože po ní jdou oškliví lidé,“ vysvětlil jí Tyrone.

Děvče k němu vzhlédlo. „Jako ti, které jsi zastřelil, tati?“

V nastalém tichu do místnosti pronikly hlučné ruchy ulice: hrdelní řev motocyklů, nemilosrdné dunění hip-hopu, vzrušené rozhovory.

„Běž si hrát s tetou Libby,“ požádal ji vlídně.

Aisha se ještě naposledy podívala na Sorayu, pak se otočila a odhopkala z místnosti.

Tyrone se obrátil k Soraye, ale než něco řekl, zul si botu a zkušeně ji mrštil do kouta. Soraya se otočila a viděla, že na zemi leží velká krysa. Podpatek Tyronovy boty jí téměř uťal hlavu. Zabalil mršinu do starých novin, otřel botu a vynesl krysu z pokoje.

Když se vrátil, řekl: „S Aishinou mámou je to stará historie. Koupila to při střílečce z auta. Její bratranci podělali jeden drogovej kšeft a nakrkli pár gaunerů ve čtvrti.“ Jeho tvář se zastřela. „Nemohl jsem to tak nechat.“

„To chápu,“ odpověděla Soraya.

Dítě dopilo a uklidnilo se. Leželo v Sorayině náruči a spokojeně oddychovalo.

Tyrone nic neříkal, jako by se najednou styděl. Soraya naklonila hlavu.

„Co je?“

„Hele, musím vám říct něco hrozně důležitýho, nebo aspoň myslím, že je to důležitý.“ Posadil se na okraj postele. „Je toho víc, ale pokusím se to zkrátit.“

Pověděl jí o Karosárně M&N a o tom, jak si ji s DJ Tankem vyhlédli jako nové doupě pro svoji partu, ale pak tam jednou v noci viděl ozbrojené muže, a když ti chlapi odjeli, vplížili se s DJ Tankem dovnitř a našli tam „plastickou trhavinu a další sračky“. Řekl jí také, jak přistihl ty dva – muže a ženu – při rozřezávání lidského těla.

„Panebože,“ zarazila ho Soraya. „Můžete mi je popsat?“

Děsivě přesně jí popsal falešného Lindrose a Annu Heldovou. Jak málo známe lidi, pomyslela si Soraya trpce. Jak snadno nás oklamou.

„Dobře,“ řekla nakonec, „a co bylo dál?“

„Zapálili ten barák. Nezbyl z něj ani prd.“

Soraya uvažovala. „Takže tou dobou už tam výbušniny nebyly.“

„Jasně že ne,“ potvrdil Tyrone. „Ale mám ještě něco. Poznal jsem jednoho z těch sráčů, co jsem z vás setřásl. Večer předtím hlídkoval před tou dílnou.“

32

Ve druhé části vzdušného souboje sebou Muta ibn Aziz začal vrtět a nakonec se vyškrábal na nohy. Bourne nemohl pustit řízení, a tak musel najít jiný způsob, jak si s teroristou poradit.

Letadlo se blížilo ke konci horské rozsedliny. Když mu Muta přiložil hlaveň pistole k pravému uchu, Bourne namířil přímo k vrcholu hory na konci rokle.

„Co to děláte?“ zeptal se Muta.

„Dejte pryč tu bouchačku,“ ucedil Bourne a zaujatě pozoroval horský štít, jenž se před nimi tyčil.

Muta se užasle zadíval čelním sklem. „Otočte to.“

Bourne však držel nos sovereignu ve směru hory.

„Oba nás zabijete.“ Muta si nervózně olízl rty. Náhle zvedl zbraň od Bourneovy hlavy. „Dobře, dobře! Ale…“

Byli už děsivě blízko hory.

„Odhoďte zbraň přes kabinu,“ nařídil Bourne.

„Nechal jste to dojít moc daleko,“ vykřikl Muta ibn Aziz. „Tohle nevyberete!“

Bourne držel ruce pevně na páce. Muta se znechuceným zavrčením mrštil pistoli napříč podlahou.

Bourne zatáhl za páku. Sovereign se vzepjal jako kůň. Hora se na ně tryskem řítila. Byla strašlivě blízko. Bourne v poslední chvíli spatřil na pravé straně mezeru, jako by ruka Boží sáhla dolů a odlomila půl vrcholku. Naklonil letadlo přesně do správného úhlu – ještě kousek a škrtli by špičkou křídla o ubíhající útes. Prolétli těsně nad horou, vymanili se ze sevření rokle a stoupali vstříc modré obloze.

Muta se na podlaze sápal po pistoli, Bourne na to však byl připraven. Zapnul autopilota. Odpásal se, skočil teroristovi na záda a surově ho udeřil do ledvin. Muta se s tlumeným výkřikem zhroutil na zem.

Bourne se rychle zmocnil zbraně a svázal teroristu kabelem, který našel v technikově zásuvce. Odtáhl ho zpátky kabinou, vrátil se ke křeslu pilota, vypnul autopilota a nastavil kurz o něco víc na jih. Byli už v polovině Afghánistánu a mířili k městu Miran Šáh ležícímu těsně za hranicemi Pákistánu. Bylo to místo zakroužkované na pilotově mapě, kterou si Bourne pečlivě prostudoval.

Muta ibn Aziz ze sebe vychrlil dlouhou řadu beduínských nadávek.

„Bourne,“ dodal nakonec, „tak jsem měl pravdu. Tu historku o vlastní smrti jste si vymyslel.“

Bourne se na něj usmál. „Chcete si všechno na rovinu vyříkat? Proč ne? Můžeme začít s tímhle: Abú Ghází Nadír al-Džamuh ibn Ašef al-Wahhíb. Ale Fádi je mnohem kratší a výstižnější.“

„Jak můžete vědět…?“

„Taky vím, že jeho bratr Karim se vydává za Martina Lindrose.“

V Mutových hnědých očích se objevil náznak šoku.

„A pak je tu jejich sestra, Sára ibn Ašefová.“ Bourne s pochmurným uspokojením sledoval kurýrův výraz. „Ano, i o tom vím.“

Muta zesinal. „Řekla vám své jméno?“

Bourne okamžitě pochopil. „Byl jste v Oděse té noci, kdy jsme měli domluvenou schůzku s naším kontaktem. Když Sára ibn Ašefová vběhla na náměstí, vystřelil jsem na ni. Vyvázli jsme odtamtud jen o vlásek.“

„Vzal jste Sáru s sebou,“ řekl Muta ibn Aziz.

„Ještě žila,“ odtušil Bourne.

„Řekla něco?“

Muta to vyhrkl až příliš rychle. Bourne věděl, že zoufale touží po odpovědi. Proč? Bylo za tím cosi, o čem Bourne nevěděl. Ale co? Musel se však tvářit, že o všem ví. Potřeboval o tom protivníka přesvědčit. Usoudil, že nejlepší bude nic neříkat.

Mlčení na Mutu zapůsobilo. Bylo na něm znát silné rozrušení. „Řekla moje jméno, že jo?“

Bourne se snažil udržet neutrální tón. „Proč by to dělala?“

„Ale řekla ho, viďte?“ Muta sebou zběsile házel ze strany na stranu a marně se pokoušel vyvléknout z pout. „Co ještě řekla?“

„Už si nevzpomínám.“

„Musíte si vzpomenout.“

Měl Mutu v hrsti. Stačilo jen rozezvučet správnou strunu. „Byl jsem u jednoho doktora a ten tvrdil, že popisy věcí, které jsem zapomněl – dokonce i útržky – by mohly ty vzpomínky oživit.“

Blížili se k hranicím. Bourne zahájil sestup k oblým hřbetům pohoří, v němž se s úspěchem ukrývali ti nejnebezpečnější teroristé světa.

Muta se na něj nevěřícně zahleděl. „Tak moment. Vy chcete, abych vám pomohl.“ Nevesele se zasmál. „To neudělám.“

„Fajn.“ Bourne se plně soustředil na okolní terén, v němž už začaly vystupovat jednotlivé podrobnosti. „To vy jste se na něco ptal. Mně to může být úplně jedno.“

Muta zkřivil tvář na jednu stranu a pak na druhou, jako by se ocitl pod strašlivým tlakem. Bourne přemítal, oč asi jde. Navenek na sobě nedával znát, že ho to zajímá, ale potřeboval svého soupeře popíchnout, a tak řekl: „Do přistání zbývá šest minut, možná ani to ne. Pořádně se připoutejte.“ Pak na Mutu pohlédl a zasmál se. „Ale vy už jste vlastně připásaný.“

A pak Muta hlesl: „Nebyla to nešťastná náhoda.“

„LaValle měl bohužel pravdu,“ řekl Karim.

Ředitel CIA sebou škubl. Zjevně nechtěl slyšet další špatné zprávy. „Týfón přece frekvencí CIA běžně využívá.“

„To je pravda, pane. Ale dal jsem si trochu práce a objevil jsem v přenosech tři zprávy, které neumím vysvětlit.“

Seděli vedle sebe v šesté řadě metodistického kostela v Šestnácté ulici ve Washingtonu. Na stěně za jejich zády visela tabulka s nápisem:

V TÉTO LAVICI BOK PO BOKU SEDĚLI

PREZIDENT FRANKLIN D. ROOSEVELT

A BRITSKÝ PREMIÉR WINSTON CHURCHILL

PŘI NÁRODNÍ VÁNOČNÍ BOHOSLUŽBĚ V ROCE 1941.

Což znamenalo, že ona bohoslužba se konala jen tři týdny po japonském útoku na Pearl Harbor, tedy v černé době pro Ameriku. Británie naopak díky tomuto bolestnému neštěstí získala důležitého spojence. Toto místo proto mělo pro starého pána velký význam. Chodil se sem modlit, rozjímat a čerpat morální sílu k temným a obtížným úkolům, jež byl často nucen plnit.

Při pohledu na spis, který mu podal jeho zástupce, ani na chvíli nezapochyboval, že ho další z podobných úkolů právě čeká.

Dlouze vydechl a otevřel desky, v nichž se skrývala děsivá pravda. Přesto zvedl ruku a rozechvěle se ujistil: „Anna?“

„Bohužel, pane.“ Karim měl složené ruce v klíně dlaněmi vzhůru. Dával si záležet, aby vypadal stejně zničeně jako jeho společník. To zjištění otřáslo šéfem CIA do morku kostí. „Všechny tři zprávy pocházely z jejího mobilního telefonu. Není služební, takže jsme o něm doteď nevěděli. Zdá se, že se jí navíc podařilo podstrčit nám kompromitující informace na Tima Hytnera.“

Ředitel hodnou chvíli nic neřekl. Vzhledem k výborné akustice kostela se museli bavit tlumeně, ale když šéf CIA znovu promluvil, jeho společník se musel předklonit, aby ho vůbec slyšel.

„Co bylo v těch třech zprávách?“

„Jsou zakódované,“ odpověděl Karim. „Na dešifrování jsem nasadil své nejlepší lidi.“

Starý pán roztržitě přikývl. „Dobrá práce, Martine. Nevím, co bych si bez vás počal.“

Byl na něm patrný každý rok věku, dokonce vypadal ještě starší. Annina strašlivá zrada v něm uhasila životní jiskru. Seděl shrbený s hlavou mezi rameny, jako by čekal další rány.

„Pane,“ oslovil ho Karim opatrně, „musíme okamžitě něco podniknout.“

Šéf CIA přikývl, díval se však kamsi do neurčita, pohroužený v myšlenkách a vzpomínkách, o nichž jeho společník nemohl mít ani tušení.

„Mělo by se to vyřešit v tichosti,“ pokračoval Karim. „Jen vy a já, co říkáte?“

Vodnaté oči starého pána se stočily k zástupcově tváři. „Ano, v tichosti, určitě,“ zašeptal, než se mu zlomil hlas.

Karim se zvedl. „Půjdeme?“

Ředitel k němu vzhlédl a z jeho očí čišela ta nejtemnější hrůza. „Hned?“

„Bude to tak nejlepší – pro všechny.“ Pomohl řediteli vstát. „V centrále není. Asi bude doma.“

A podal řediteli pistoli.

• • •

Káťa se po několika hodinách vrátila na ošetřovnu, aby zkontrolovala otok Lindrosova hrdla. Klekla si vedle nízkého lůžka a přejela prsty po své předchozí práci. Do očí jí vyhrkly slzy.

„Vůbec mi to nejde,“ hlesla jakoby sama pro sebe. „Jsem úplně k ničemu.“

Lindros ji sledoval a přitom si vzpomněl na konec jejich posledního rozhovoru. Uvažoval, jestli má něco říct, nebo jí tím ještě víc ublíží.

Po dlouhém napjatém tichu Káťa pronesla: „Přemýšlela jsem o tom, co jste říkal.“

Konečně na něj upřela oči. Měly zvláštní šedomodrý odstín jako obloha těsně před bouřkou.

„Už věřím, že Costin chtěl, aby mi Fádi ublížil. Ale proč? Protože se bál, že ho opustím? Protože chtěl, abych viděla, jak je za hranicemi jeho světa nebezpečno? Netuším. Ale nemusel…“ Zvedla si ruku k tváři a při dotyku svých jemných prstů ucukla. „Nemusel dovolit Fádimu, aby mi ublížil.“

„Ne, to nemusel,“ přitakal Lindros. „A vy to dobře víte.“

Přikývla.

„Tak mi pomozte,“ pokračoval Lindros. „Jinak se odsud nedostaneme živí.“

„Já… nevím, jestli to dokážu.“

„Tak pomůžu já vám.“ Lindros se posadil. „Když mi to dovolíte, pomůžu vám změnit se. Ale musíte to chtít sama. Musíte kvůli tomu být ochotná riskovat všechno.“

„Všechno.“ Usmála se na něj tak lítostivě, že mu to málem utrhlo srdce. „Narodila jsem se s holým zadkem. Nikdy jsem nic neměla. A pak jsem díky jednomu náhodnému setkání všechno získala. Tak mi to aspoň říkali a já tomu nějakou dobu věřila. Ale takový život byl svým způsobem ještě horší než nic nemít. To nic bylo aspoň opravdové. A pak se objevil Costin. Slíbil, že mě ze světa falše vytrhne. Tak jsem si ho vzala. Jenže jeho svět byl stejně pokrytecký jako ten předchozí, a najednou mě napadlo: Kam vlastně patřím? Nikam.“

Dojatý Lindros se krátce dotkl hřbetu její ruky. „Jsme na tom podobně.“

Káťa pootočila hlavu a podívala se po strážích. „Víte, jak se odsud dostat?“

„Ano,“ odpověděl Lindros, „ale sám to nezvládnu.“ V jejích očích viděl strach, ale také jiskérku naděje.

„Co mám udělat?“

Anna si právě balila věci, když na ulici před domem zaslechla vrčení silného motoru. Zvedla hlavu a zvuk ustal. Už už se vracela k balení, ale nějaký šestý smysl či snad paranoia ji přinutila přejít ložnicí v prvním patře a podívat se z okna.

Dole stála černá obrněná limuzína šéfa CIA. Ten z ní také v příští chvíli vystoupil a hned za ním Džamil. Annino srdce se úlekem zastavilo. Co se stalo? Proč za ní přijeli domů? Že by Soraya k řediteli pronikla a řekla mu o její zradě? Ale ne, je s ním přece Džamil a ten by Sorayu v žádném případě nepustil do blízkosti sídla CIA, natož ke starému pánovi.

Ale co když…?

Instinktivně zamířila k prádelníku, otevřela druhou zásuvku a vylovila z ní revolver Smith&Wesson, který po návratu domů vrátila do tradičního úkrytu.

Dole zazvonil zvonek. Vyděšeně nadskočila, třebaže to očekávala. Zastrčila si zbraň za opasek za zády, vykročila z ložnice a sešla po leštěných dřevěných schodech k hlavním dveřím. Přes kosočtverce matného žlutého skla viděla siluety dvou mužů, kteří hráli v jejím životě tak významnou roli.

S pomalým vydechnutím vzala za mosaznou kliku, nuceně se usmála a otevřela.

„Zdravím, Anno.“ Zdálo se, že její strojený úsměv se od ředitelovy přísné tváře odráží jako od betonové zdi. „Nerad vás ruším doma, ale je tady taková naléhavá věc…“ Vtom se zarazil.

„Ale to vůbec nevadí,“ odvětila Anna. „Společnost jedině uvítám.“

Ustoupila stranou a muži vešli do předsíně s mramorovou podlahou. Na oválném stolku s elegantními nohami stála útlá vzorovaná váza s kyticí skleníkových lilií. Anna zavedla hosty do obývacího pokoje, jemuž dominoval krb z bílého kamene s červenými žilkami, nad nímž se táhla dřevěná římsa. Před krbem proti sobě stály dvě pohovky potažené hedvábím. Anna jim nabídla místo, muži si však sednout nechtěli, dokonce si ani nesvlékli kabáty.

Měla takový strach, že se vůbec neodvážila pohlédnout Džamilovi do tváře. Ani starý pán však nevypadal bůhvíjak. Byl bílý jako stěna a měl podivně povislou kůži na obličeji. Kdy takhle zestárnul? napadlo ji. Jak ten čas utíká. Ještě nedávno byla rozpustilou studentkou londýnské univerzity, které kynula nekonečná zářivá budoucnost.

„Určitě si dáte trochu čaje,“ řekla řediteli, jehož tvář vážně připomínala mumii. „A ve spíži mám plechovku vašich oblíbených zázvorových sušenek.“ Její pokus zachovat alespoň zdání normálnosti vyzněl doztracena.

„Nic si nedáme, děkujeme,“ odtušil ředitel CIA. „Nedělejte si škodu.“ Vypadal opravdu zničeně, jako by trpěl ledvinovými kameny či rakovinou. Vytáhl ze svrchníku ruličku papírů. Rozložil je na jednom z měkkých opěradel pohovky a pokračoval: „Bohužel jsme zjistili nepříjemnou skutečnost.“ Přejel ukazovákem nad potištěným listem, jako by to snad byla spiritistická tabulka. „My to víme.“

Jako by Anna dostala smrtelnou ránu. Stěží popadala dech, naprosto klidným tónem se však zeptala: „Ale co?“

„Všechno.“ Zatím se jí nedokázal podívat do očí. „Víme, že jste ve spojení s nepřítelem.“

„Cože? Nemám…“

Šéf CIA konečně zvedl zrak a probodl ji neúprosným pohledem. Dobře jej znala. Takhle se starý pán díval na lidi, kteří u něj skončili. O žádném z nich už víckrát neslyšela.

„My víme, že jste nepřítel.“ Jeho hlas překypoval zlostí a opovržením. Věděla, že nic se mu nehnusí víc než zrádci.

Bezděčně stočila oči k Džamilovi. Na co asi myslí? Proč ji nebrání? A při pohledu do jeho prázdné tváře rázem všechno pochopila – pochopila, že ji svedl nejen svým fyzickým šarmem, ale i svou filozofií. Pochopila, že ji zneužil. Byla pro něj stejně postradatelná jako všichni ostatní pěšáci.

Nejvíc ji na tom mrzelo, že to nepoznala, že ho už na začátku neprokoukla. Byla si však sebou příliš jistá a chtěla se stůj co stůj vzbouřit proti té malicherné a zkostnatělé aristokracii, z níž vzešla. Džamil viděl, jak touží dát rodičům za vyučenou. Zneužil Annino zanícení i tělo. Dopustila se kvůli němu zrady. Co na tom, že by svou spoluúčastí na zločinu připravila o život spoustu lidí? Ach, Bože!

Obrátila se k Džamilovi. „Šukat se mnou pro tebe bylo to nejmenší, co?“

To byla poslední věc, kterou kdy řekla, a nemohla ani slyšet jeho případnou odpověď, jelikož ředitel CIA vytasil zbraň a třikrát ji střelil do hlavy. Ve svém věku si stále zachoval vynikající mušku.

Když padala k zemi, slepě zírala na Džamila.

„K čertu s ní.“ Starý pán se odvrátil. Jeho hlas byl plný zášti. „Ať se smaží v pekle.“

„O tělo se postarám,“ řekl Karim. „Zařídím i tiskovou zprávu s patřičnou historkou. A osobně zavolám jejím rodičům.“

„Ne,“ pravil ředitel tupě. „To je na mně.“

Karim vykročil ke své milence, která nyní ležela schoulená v kaluži krve. Podíval se na ni. Na co myslel? Že musí jít nahoru a otevřít druhou zásuvku jejího prádelníku. Když špičkou boty mrtvolu otočil, s potěšením si uvědomil, že ho štěstí neopustilo. Chodit do ložnice nebylo třeba. V duchu pronesl děkovnou modlitbu k Alláhovi.

Navlékl si latexové rukavice a vytáhl revolver zpoza Annina opasku. Musel ocenit její duchapřítomnost. Chvíli si z výšky prohlížel její tvář a snažil se v sobě rozdmýchat alespoň jiskřičku citu k této bezvěrkyni. Nepodařilo se. Jeho srdce bilo ve stejném rytmu jako vždycky. Nemohl říct, že mu bude chybět. Splnila svůj úkol, dokonce mu pomohla rozčtvrtit Overtona. Což jen potvrzovalo, že si vybral dobře. Anna byla nástrojem, který využil proti svým nepřátelům, nic víc.

Vstal a rozkročil se nad její zkroucenou mrtvolou. Ředitel k němu byl stále otočený zády. „Něco byste měl vidět, pane.“

Starý pán se zhluboka nadechl a otřel si slzavé oči. „Copak, Martine?“ řekl a obrátil se.

A Karim mu bez okolků prostřelil srdce zbraní Anny Heldové.

„Nebyla to nešťastná náhoda.“

Bourne se soustředil na rutinní přistávací úkony víc, než by musel, a rozhodl se tuto šokující větu přejít s klidem. Právě letěli nad oblastí Žavar Kili, ve které sídlilo sídlo teroristické organizace al-Kajda, než ho americká armáda v listopadu 2001 srovnala se zemí. „Co nebyla náhoda?“ zeptal se až po chvíli.

„Smrt Sáry ibn Ašefové.“ Muta ibn Aziz byl napjatý a vyděšený, zároveň však cítil úlevu. Konečně mohl někomu svěřit své děsivé tajemství! Obrůstalo mu srdce vrstvu po vrstvě jako skořápka ústřice, která byla postupem času čím dál hrbolatější a ošklivější.

„Nesmysl,“ odsekl Bourne. Trval na své verzi. Byl to totiž jediný způsob, jak z Muty dostat další informace. „Vím to. Zastřelil jsem ji.“

„Nezastřelil.“ Muta ibn Aziz si začal nervózně hryzat spodní ret. „Byli jste s kolegou moc daleko, nemohli jste zamířit přesně. To já a můj bratr Abbud jsme ji zastřelili.“

Bourne se k němu konečně otočil, ale s nevěřícným výrazem. „To jste si vymyslel.“

Muta ibn Aziz se zatvářil dotčeně. „Proč bych to dělal?“

„Chcete mi dál motat hlavu? Udělal jste to proto, aby mi Fádi a jeho bratr šli po krku.“ Zamračil se. „My dva už jsme se setkali? Znám vás? Ležím vám a vašemu bratrovi v žaludku?“

„Ne, ne, ne.“ Muta se rozčílil, přesně jak Bourne chtěl. „Pravda je taková… já to ani nedokážu vyslovit…“

Na okamžik se odvrátil a Bourne pozorně poslouchal, co bude následovat. Schylovalo se k přistání v Miran Šáh, jak ho pilot naplánoval. Jeho dějištěm se mělo stát úzké údolí – Bourne viděl, že jde spíše o soutěsku – mezi dvěma horami těsně za divokou a drsnou západní hranicí Pákistánu.

Obloha byla jasná, tmavomodrá, a v tuto denní dobu ji takřka neozařovalo slunce. Šedohnědé hory z různých vulkanických hornin – vápence, tmavého rohovce či zelené břidlice – působily pustě, bezútěšně a mrtvě. Automaticky se rozhlédl po okolí.

Ve zvrásněných horských úbočích směrem na jih a na západ pátral po jeskyních, pak přejel očima podél soutěsky na východ a hledal případné bunkry, nevynechal ani severní stranu svažující se do stinné strže plné balvanů. Nevšiml si však ničeho, co by nasvědčovalo, že tu teroristé ze skupiny Dudža mají tajnou továrnu na výrobu jaderných zbraní. Neviděl žádnou známku lidské přítomnosti, dokonce ani chatrč či tábořiště.

Zpomalil: spatřil před sebou přistávací dráhu. Na rozdíl od té, z níž vzlétali, byla asfaltová. Po lidech stále ani památky, natož po moderním laboratorním komplexu. Přiletěl na špatné místo? Šlo o další z bezedné zásoby Fádiho triků? Byla to past?

Nemělo však smysl si s tím lámat hlavu, na to bylo stejně pozdě. Vysunul podvozek i klapky. Snížil rychlost.

„Letíte moc nízko,“ vyhrkl Muta ibn Aziz v náhlém návalu rozrušení. „Dosednete na ranvej moc brzy. Zvedněte to! Proboha zvedněte to!“

Bourne přelétl nad první osminou ranveje a dále klesal, až kola udeřila o asfalt. Dosedli a začali rolovat po dráze. Bourne vypnul motory i většinu elektroniky. A tehdy spatřil stíny blížící se z pravé strany.

Hlavou mu blesklo, že Muta ibn Aziz o něm telefonicky informoval zdejší lidi. Vzápětí se ozval strašlivý rámus a stěna kabiny na pravoboku se zbortila dovnitř. Sovereign se otřásl a padl na kolena jako raněný slon – ustřelili mu kola i s podvozkem.

Létající trosky cupovaly téměř vše v kabině na mleté maso. Ukazatele se tříštily, utržené páky odlétaly. Z rozervaného stropu vyhřezly dráty. Svázaný Muta ibn Aziz ležel u boku letadla zavalený pod velkým kusem trupu. Bourne seděl připoutaný na druhé straně, a tak vyvázl jen s menšími šrámy a modřinami. Také měl pocit, že utrpěl lehký otřes mozku.

Před očima se mu dělalo černo, ale instinktivně se tomu bránil. Sáhl nahoru, rozepnul si pásy a vrávoravě se vydal k Mutovi ibn Azizovi, pod nohama mu přitom křupalo rozbité sklo, jako by kráčel zmrzlou tundrou. Zakuckal se, protože vzduch byl plný jehliček kovu, laminátu a dýmu z přehřátého plastu.

Viděl, že Muta dýchá, a tak z něj odvalil ohořelou pokroucenou trosku, která byla stále žhavá. Když však poklekl, uvědomil si, že Mutovi trčí z břicha kovový střep zhruba o velikosti i tvaru meče.

Zadíval se mu do tváře a pak mu vlepil štiplavou facku. Muta třaslavě otevřel oči a s námahou zaostřil.

„Já jsem si to nevymyslel,“ zachroptěl tenkým hláskem. Z úst mu prýštila krev, která stékala po bradě a hromadila se v proláklině jeho hrdla, tmavá a páchnoucí po mědi.

„Umíráte,“ sdělil mu Bourne. „Řekněte mi, co se stalo Sáře.“

Mutova tvář se pozvolna roztáhla do úsměvu. „Tak vy to vážně chcete vědět?“ Jeho dech vycházející z propíchnutých plic připomínal skřeky nějakého pravěkého zvířete. „Že by vás pravda přece jen zajímala?“

„Tak jak to bylo!“ zařval na něj Bourne.

Popadl Mutu ibn Azize za košili, jako by z něj mohl vytřepat odpověď. V té chvíli však otvorem v trupu proskočilo dovnitř několik teroristů a odtáhli ho od Fádiho kurýra, jenž se kašláním loučil se životem.

Vlekli ho omráčeného po zkrvavené podlaze do vyprahlých pustin Miran Šáh. Jen matně vnímal chaotické hemžení těl a změť arabských slov, úsečné rozkazy a ještě úsečnější odpovědi.

Kniha čtvrtá

33

Soraya Mooreová v doprovodu ozbrojeného Tyrona zavolala do centrály CIA, ne ze svého mobilu, ale z telefonní budky na rohu Sedmé ulice.

Když Peter Marks uslyšel, že je to ona, začal šeptat.

„Ježíšikriste, co jsi sakra provedla?“

„Já nic neprovedla, Petere,“ rozohnila se.

„Tak proč nám rozeslali vnitřní nařízení, že máme jakýkoli kontakt s tebou okamžitě hlásit přímo zástupci ředitele Lindrosovi?“

„Protože Lindros není Lindros.“

„Je to jeho dvojník, co?“

Soraye spadl kámen ze srdce. „Takže to víš.“

„Vím jen to, že Lindros svolal poradu a sdělil nám, že ti úplně přeskočilo. Může za to Bourneova smrt, viď? Každopádně říkal, že ho nesmyslně obviňuješ a chováš se nenormálně.“

Panebože, pomyslela si Soraya. Ten syčák proti mně obrátil celou CIA.

V Marksově hlase slyšela neskrývanou nedůvěru, ale rozhodla se bojovat srdnatě dál. „Lhal vám, Petere. Pravda je příliš složitá, abych ti ji teď vykládala, ale musíš mě vyslechnout. Teroristé chtějí zničit naši centrálu. Akce už začala.“ Věděla, že se zadýchává a její věty znějí skoro šíleně. „Moc tě prosím. Běž za ředitelem a řekni mu, že je to otázka čtyřiadvaceti hodin.“

„Ředitel je s Annou u prezidenta v Bílém domě. Lindros říkal, že to chvíli potrvá.“

„Tak to řekni některému ze šéfů odborů – nejlíp všem. Všem kromě Lindrose.“

„Hele, vrať se. Vzdej to. Můžeme ti pomoct.“

„Já nejsem blázen,“ řekla Soraya, i když si tak sama čím dál víc připadala.

„V tom případě už se nemáme o čem bavit.“

• • •

Káťa se otočila ke dvěma strážným za dveřmi ošetřovny a jemnými prsty si rozepnula horní dva knoflíčky blůzy. Nikdy nenosila podprsenku. Měla nádherná ňadra a dobře to věděla.

Strážní hráli jako vždycky stejnou hru, jejíž pravidla by nikdy nepochopila. O peníze samozřejmě nesoutěžili, to by byl hazard, což islámské právo zakazovalo. Zdálo se, že cílem hry bylo vyzkoušet si rychlost reakcí.

Aby se Káťa odpoutala od současné situace, představila si spěch svého bývalého života, kterého se na Costinovo naléhání musela vzdát. Když si jí strážní všimli, stála k nim z profilu s mírně vyklenutými zády a vypjatými prsy jako modelka pózující fotografovi.

Pak se k nim pomalu otočila, čímž je úplně odzbrojila. Nemohli od ní odtrhnout oči.

Bolela ji hrudní kost, do níž ji na její přání Lindros udeřil. Rozhrnula si blůzku dostatečně široko, aby teroristé viděli začervenalé místo, které začínalo natékat.

„Podívejte,“ vyzvala je poněkud zbytečně. „Podívejte, co mi ten hajzl udělal.“

To strážné vyburcovalo k činu; proběhli kolem ní do ošetřovny. Lindros tam ležel na zádech se zavřenýma očima. Na tváři měl krev. Zdálo se, že sotva dýchá.

Vyšší z mužů se obrátil na Káťu, která stála přímo za ním. „Co jste mu udělala?“

Přesně v tom okamžiku Lindros pokrčil pravou nohu, otevřel oči a patou tvrdě nakopl toho menšího do rozkroku. Strážce překvapeně vyjekl a zhroutil se k zemi.

Když se vyšší z ozbrojenců otočil, Lindros ho praštil pěstí do krku. Strážný se rozkašlal, vytřeštil oči a začal šátrat po pistoli. Káťa ho podle Lindrosových pokynů kopla zezadu do levého kolena. Chlap zavrávoral a dostal od Lindrose další tvrdý úder, tentokrát do spánku.

Během příštích pěti minut Lindros s Káťou strážné svlékli, svázali a umlčeli roubíkem. Lindros je nakonec po jednom odtáhl do komory, jako by vyklízel špinavý odpad. Vzali si jejich šaty – Káťa věci toho menšího, Lindros toho většího.

Když se oblékali, usmál se na ni. Natáhla ruku a otřela mu krev z tváře.

„Ještě to zdaleka nemáme za sebou.“

„To je naprostá pravda.“ Lindros shrábl zbraně strážných – pistole a poloautomatické pušky. „Víte, jak se s tím zachází?“

„Zmáčknout spoušť umím.“

„To bude stačit.“

Vzal ji za ruku a společně vyšli z ošetřovny.

Teroristé nenakládali s Bournem tak krutě, jak očekával. Když ho vytáhli ze zničeného letadla, dokonce s ním jednali celkem slušně. Byli to Saúdové. Poznal to nejen z jejich vzezření, ale i podle arabského dialektu, jímž spolu mluvili.

Jakmile se podrážky jeho bot dotkly vyprahlé přistávací dráhy, postavili ho na nohy a pak ho pohnali ke dvěma obrněným vozům s vojenským maskováním. Nebylo divu, že je ze vzduchu neviděl.

Zavedli ho k většímu z aut, které při bližším pohledu vypadalo jako mobilní velitelské stanoviště. Zadní dveře se s prásknutím rozlétly a objevily se v nich dvě silné paže, jež ho vytáhly nahoru. Pak se kovové dveře zase zabouchly.

Z inkoustové temnoty řekl povědomý hlas s krásně úsečným britským přízvukem: „Dobrý den, Jasone.“

Rozžehla se červená světla a Bourne chvíli mžikal, než se v nich rozkoukal. V podivné záři spatřil řadu přístrojů tiše sdělujících záhadné hodnoty, jako by pocházely z jiné planety. Na jedné straně se nad ostrůvkem elektroniky hrbil mladý vousatý Saúd. Na uších měl profesionální sluchátka. Usilovně poslouchal a občas si zapsal větu nebo dvě.

Vlevo nedaleko od Bournea byl onen mohutný svalnatý muž, který ho zřejmě vtáhl do mobilního velitelského centra. Hleděl na něj bez sebemenší stopy emocí. Měl oholenou hlavu a vypracované ruce překřížené na stejně vypracované hrudi, takže vypadal tak trochu jako eunuch střežící sultánův harém.

Tento muž však hlídal třetího člověka ve voze sedícího u velitelského pultu. Když Bournea vytáhli nahoru, otočil se i s křeslem dokola. Usmíval se od ucha k uchu, což neodpovídalo jeho královskému postavení.

„Musíme se vždycky setkávat za takových okolností, Jasone?“ Jeho rubínově rudé rty se našpulily. „Ale možná je to Alláhova vůle. Možná pro nás vybírá naopak ty nejpříhodnější chvíle.“

„No to mě podrž,“ utrousil Bourne. Toho štíhlého tmavookého muže s orlím nosem poznával. „Feyd al-Saúd!“

Šéf saúdské tajné policie doslova vyskočil z křesla a hnal se k Bourneovi. Srdečně ho objal a vlepil mu vlhké polibky na obě tváře.

„Rád vás vidím, příteli. Díky Alláhovi jste naživu! Neměli jsme tušení, že jste uvnitř. Kdo by to čekal? Je to Fádiho letadlo!“ Káravě zakýval ukazovákem a s hraným hněvem dodal: „Nikdy mi neřeknete, co máte za lubem.“

Bourne a Feyd al-Saúd se už nějakou dobu znali. Jednou spolu pracovali na Islandu.

„Zaslechl jsem, že Saúdové na Fádim dělají, i když to vehementně popírají.“

„Fádi je Saúd,“ řekl Feyd al-Saúd, který rychle vystřízlivěl z původního nadšení. „Je to saúdský problém.“

„Chcete říct, že je to saúdská ostuda,“ opravil ho Bourne. „Bohužel se z něj stal problém úplně všech.“

Rychle příteli sdělil, kdo vlastně Fádi je, co se svým bratrem Karimem al-Džamilem plánoval a jak se jim podařilo proniknout do struktur CIA. „Možná si myslíte, že jste našli hlavní tábor Dudži,“ řekl Bourne závěrem, „ale mohu vás ujistit, že se mýlíte. Někde se tu skrývá jaderné zařízení, kde teroristé obohacují uran a vyrábějí atomovou bombu, kterou chtějí odpálit někde ve Spojených státech.“

Feyd al-Saúd pokýval hlavou. „Teď mi to začíná dávat smysl.“ Otočil se, zobrazil taktickou pilotní mapu oblasti a přešel k sérii podrobných satelitních snímků z družice IKONOS.

„Byly pořízeny minulý týden. V dvouminutových intervalech. Všimněte si, že na prvním obrázku vidíme Miran Šáh tak jako teď – holý a opuštěný. Ale tady, na snímku číslo dvě, vidíme dvě auta podobná džípům. Míří zhruba na severozápad. A co máme na fotce číslo tři? Miran Šáh je znovu jen holá pustina. Žádní lidé, žádné vozy. Kam se za ty dvě minuty poděli? Z dosahu družice přece vyjet nemohli.“ Opřel se. „Jaký byste si z toho vzhledem ke svým informacím udělal závěr?“

„Že ta továrna na výrobu jaderných zbraní je ukrytá pod zemí,“ odpověděl Bourne.

„Všechno tomu nasvědčuje. Odposloucháváme hovory teroristů. Až doteď jsme netušili, odkud vycházejí. Musíme hledat pod skálou a pískem. Je zajímavé, že se vysílá jen zevnitř. Jsme tady tři hodiny a za tu dobu nepřišly žádné signály z vnějšího světa.“

„Kolik lidí jste s sebou přivezl?“ otázal se Bourne.

„I se mnou dvanáct. Jak jste poznal, museli jsme se vydávat za členy Dudži. Tohle je severní Wazíristán, nejkonzervativnější ze západních provincií Pákistánu. Místní Paštunové mají hluboké náboženské a etnické svazky s Tálibánem, a proto fandí al-Kajdě i Dudže. Nemohl jsem si sem dovolit přivést víc lidí, vyvolalo by to nepříjemné otázky.“

V tu chvíli muž se sluchátky odtrhl horní list z bloku, do něhož předtím cosi horečně škrábal. Podal papír veliteli.

„Něco ve skále nebo možná olověný kryt továrny zhoršuje signál.“ Feyd al-Saúd si rychle prolétl zápisky a pak je podal Bourneovi. „Podívejte se na tohle.“

Bourne četl arabský přepis:

„(?) oba se ztratili. Strážné jsme našli v (?) komoře.“

„Čas?“

„(?) dvacet minut. (?) přesně nevíme.“

„Mobilizujte (?) které můžete nasadit. Pošlete (?) ke vchodu. Najděte je.“

„A pak?“

„Zabít.“

Lindros s Káťou utíkali moderními katakombami pod oblastí Miran Šáh. Z reproduktorů na stěnách továrny ječely poplašné sirény. Když se alarm spustil, už měli východ na dohled, ale museli změnit směr. Nyní směřovali hlouběji do nitra budovy.

Z útržků zachycených rozhovorů i z vlastního pozorování si Lindros vyvodil, že zařízení Dudži má dvě patra. V tom horním se nacházela obytná část, kuchyně, spojovací centrum a podobně. Rovněž tak ošetřovna. Avšak operační sál, kde doktor Andursky vyřízl Lindrosovi pravé oko a přeměnil Karimovu tvář, sídlil dole, kde byla i ohromná místnost s odstředivkami, ve kterých se obohacený uran ještě víc koncentroval, dále fúzní laboratoř s dvojitými stěnami a tak dále.

„Vědí, že jsme utekli,“ řekla Káťa. „Co teď?“

„Plán B,“ odpověděl Lindros. „Musíme se dostat do komunikační místnosti.“

„Ale ta je daleko od východu,“ namítla Káťa. „Takhle se ven nedostaneme.“

Oběhli roh a ocitli se v dlouhé chodbě, která tvořila páteř budovy. Sály, chodby, schodiště, výtahy… všechno zde bylo příliš velké. Kamkoli se člověk vrtnul, připadal si jako titěrný mravenec. Z takových míst šel zvláštní děs. Jako by nebyla určena pro lidi, ale pro armádu strojů. Člověk tu neměl co pohledávat.

„Teď je hlavní přežít, teprve pak můžeme myslet na útěk,“ řekl Lindros. „Musíme dát vědět našim, kde jsme.“

I když byl nervózní, zpomalil do rychlé chůze. Dlouhá a široká chodba, jež se před nimi prostírala, se mu vůbec nelíbila. Pokud by tu uvízli v pasti, neměli by možnost úkrytu ani útěku.

Jeho nejhorší myšlenky se v příští chvíli naplnily: na druhém konci chodby se zjevili dva muži. Když uviděli kořist, tasili zbraně. Jeden z nich vykročil, druhý ho jistil. Strážný v čele zvedl pušku a namířil na ně.

„Musím vymyslet, jak varovat lidi v centrále CIA,“ řekla Soraya.

„Ale sama jste přece slyšela, že vás považujou za cvoka,“ odvětil Tyrone. „Nepíchnou vám, ani kdybyste se rozkrájela.“

„Musím se o to aspoň pokusit.“

Tyrone pokýval hlavou. „To asi jo.“

Což byl také důvod, proč se – jak by řekl Tyrone – zašili v krámku s tabákem, kde starý šedivý Salvadorec ručně balil smetí z kubánských semen, které sám vypěstoval, a prodával je lačným zákazníkům přes internet jako doutníky prémiových značek Partagas, Montecristo a Corona. Ten obchod shodou okolností Tyronovi patřil, a tak mu šel také lví podíl z tučných zisků. Byla to jen špinavá díra ve zdi v Deváté ulici, ale lepší než nic.

Tak či onak, umouněné okno jim poskytovalo víceméně jasný výhled na černý ford, který Tyrone ukradl dvěma Arabům, s nimiž si poradil na staveništi. Zaparkoval přímo naproti krámku s tabákem, kde vůz nyní stál a čekal stejně jako oni.

Ta myšlenka je napadla oba najednou. Jelikož Soraya nemohla jednoduše vstoupit do dveří CIA a dokonce ani nikomu zavolat bez rizika, že ji vypátrají, potřebovala najít jinou cestu dovnitř.

„Mám parádně vyhoněnou motorku,“ řekl Tyrone. „Ti šmejdi už vědí, že jejich dva kámoši se nevrátěj. Myslíte, že to nechaj plavat? Ani bohovi. Půjdou po vás a nedaj si pokoj. Stoprocentně přijedou sem na severovýchod, protože věděj, že je to poslední flek, kde jste byla.“ Sympaticky se usmál. „A až dorazej, tak se na ně nalepíme jako hovno na košili.“

Byl to nebezpečný plán, Soraya však musela uznat, že asi ten nejlepší. Navíc nedokázala přijít na žádnou jinou možnost, která by ji nepřipravila o svobodu a pravděpodobně i o život.

„Fádi má zajatce,“ řekl Feyd al-Saúd.

„Jednoho z nich asi znám,“ odpověděl Bourne. „Je to můj přítel Martin Lindros.“

„Ach, ano.“ Bezpečnostní šéf přikývl. „Ten, za kterého se vydává Fádiho bratr. V tom případě možná ještě žije. A co ten druhý?“

„Nemám tušení,“ odvětil Bourne.

„Jestli je chceme zachránit, tak si každopádně musíme pospíšit.“ Zachmuřil se. „Ale pořád nemáme tušení, jak se dostat dovnitř.“

„Ty vozy na snímcích z družice,“ řekl Bourne. „Musely přece někam odjet. Někam v okruhu tisíce metrů od místa, kde jsme teď.“ Ukázal na obrazovku. „Můžete to vytisknout?“

„Jistě.“ Feyd al-Saúd poklepal na klávesnici počítače. Ozvalo se jemné zavrnění a pak ze štěrbiny v tiskárně vyjel list papíru. Bezpečnostní šéf ho Bourneovi podal a pak společně vyšli z mobilního velitelského stanoviště, Bourne jako první. Doprovázel je i svalnatý osobní strážce, který se podle Feyda jmenoval Abdulláh.

Bourne se zastavil na jihovýchodní straně ranveje, zadíval se do okolí a porovnával je s topografickou mapou.

„Problém je, že tady nic není.“ Feyd si dal ruce v bok. „Když jsme přijeli, vyslal jsem tříčlennou průzkumnou hlídku. Po hodině se vrátila bez úspěchu.“

„Ale ty vozy přece někam zajet musely,“ namítl Bourne.

Vkročil na přistávací dráhu. Po pravé straně stál vrak sovereignu, který už definitivně dolétal. Vlevo byl začátek ranveje. V duchu si představil, jak se sem předtím s letadlem snášel.

Vtom mu na mysli vytanul Muta ibn Aziz. „Letíte moc nízko,“ řekl. „Dosednete na ranvej moc brzy.“ Proč se tak rozrušil? V nejhorším případě by kola sovereignu udeřila o asfalt už na kraji dráhy. Proč by to mělo Mutovi vadit? Co mu na tom záleželo?

Bourne vykročil doleva směrem k začátku ranveje a pozorně si prohlížel asfalt. Došel až k místu, jemuž se chtěl Muta ibn Aziz za každou cenu vyhnout. Čeho se bál? Při dosednutí letadla jsou ve hře tři faktory: vysoký stupeň tření, teplo a hmotnost. Který z nich ho asi zneklidňoval?

Bourne si dřepl a položil konečky prstů na dráhu. Vypadala jako asfalt a odpovídala mu i na pohmat. Až na jednu zásadní věc.

„Sáhněte si,“ řekl Bourne. „Asfalt by měl být rozpálený od slunce.“

„Ale není.“ Feyd al-Saúd přejel rukou po zemi. „Není vůbec teplý.“

„Což znamená, že to není asfalt.“

„A co jiného?“

Bourne vstal. „Nezapomínejte, že teroristé mají přístup k technologiím firmy IVT.“

Vykročil ranvejí. Když došel k místu, kde předtím přistál, znovu si klekl a položil ruku na asfalt. A rychle ucukl.

„Pálí?“ zeptal se Feyd al-Saúd.

„Tohle je asfalt.“

„A tamto na začátku je co?“

„To nevím, ale ten chlap, co se mnou letěl – Fádiho kurýr –, nechtěl, abych tam přistál.“

Cestou na začátek ranveje Bourne usilovně pozoroval asfalt po celé šířce. V duchu přitom horečně spřádal plány. Potřebovali se dostat do té podzemní továrny a proniknout k Fádimu dřív, než jeho muži najdou zajatce. Pokud existovala naděje, že jedním z nich je Lindros…

Znovu si prohlédl topografickou mapu a porovnal ji s tím, jak viděl okolní krajinu z letadla. Zařízení na obohacování uranu potřebovalo vodu – hodně vody. A ta se možná dala najít v té stinné rokli se stráněmi plnými kamení. Všiml si jí předtím ze vzduchu a zůstala mu svítit v hlavě jako maják.

Napadlo ho jisté řešení, ale věděl, že Feydu al-Saúdovi se nebude líbit. A pokud pro ten plán nezíská svého přítele, nemůže vyjít. Možná by nevyšel ani s jeho přispěním, jinou schůdnou možnost však Bourne neviděl.

Došel na úplný konec dráhy, znovu poklekl a prohlížel si okraj. Pak prohodil k Abdulláhovi: „Můžete mi s tím pomoct?“

Bourne s Abdulláhem zaklesli prsty za lem, společně zabrali a s titánským úsilím zvedli povrch ranveje.

„Je to přistávací pás,“ oznámil Bourne.

Feyd al-Saúd přišel blíž, hluboko se sklonil a zkoumal hmotu, která byla asi šest centimetrů tlustá a měla stejnou barvu i strukturu jako asfalt. Asfalt to však zjevně nebyl. Těžko říct, oč se jednalo, ale na tom koneckonců nezáleželo. Všechny však zaujalo to, co se nacházelo pod sloupnutou vrstvou a nač se směsicí soustředění a radosti upírali zrak.

Do země vsazený kovový poklop velký jako vrata od garáže pro dvě auta.

34

„Co tady děláte?“ křikl terorista v čele. Byl očividně rozrušený, a tedy připravený ke střelbě.

„Poslali nás…“

„Otočte se do světla! Vy k nám nepatříte! Okamžitě odložte zbraně!“

Lindros poslušně zvedl ruce. Když na člověka míří puška, měl by to brát velice vážně.

„Nestřílejte!“ řekl arabsky. „Nestřílejte!“ A směrem ke Kátě zamumlal: „Běžte přede mě. Udělejte, co povídám. A proboha, ať se stane cokoli, držte ruce ve vzduchu.“

Vykročili k prvnímu teroristovi, který se bojovně krčil. Lindros však po očku sledoval muže dál v chodbě, jenž svého kolegu kryl. Právě on v dané chvíli představoval skutečný problém.

„Stát!“ nakázal terorista, když došli na několik kroků. „Otočit!“

Káťa uposlechla. Když se otáčela, Lindros vytáhl láhev alkoholu, kterou vzal na ošetřovně, odšrouboval uzávěr a chrstl obsah chlapovi do tváře.

„K zemi!“ zařval.

Káťa padla na podlahu. Lindros ji přeskočil, vrhl se na teroristu, popadl jeho pušku a pokropil chodbu sprškou střel. Několik nábojů zasáhlo druhého ozbrojence do ruky a nohy a přišpendlilo ho zády ke stěně. Opětoval palbu, ale měl vychýlenou mušku. Lindros ho krátkou a přesnou dávkou skosil.

„Pojďte!“

Zatímco se oslepený terorista stále držel za tvář, Lindros ho udeřil pažbou do hlavy a pak ho neurvale prošacoval. Našel pistoli a nůž se silnou čepelí. S Káťou v patách se rozběhl chodbou, vytrhl pušku druhému muži a podal ji Kátě.

Pak pokračovali ke komunikační místnosti, která se podle Káti nacházela na konci chodby vlevo.

Uvnitř seděli dva muži shrbení nad přístroji. Lindros vklouzl za toho vpravo, dal mu ruku pod bradu, a když ucítil překvapené napětí, škubl mu hlavou dozadu a podřízl mu hrdlo. Když se jeho kolega otočil a vylétl z křesla, Lindros nůž hodil a zasáhl ho do hrudníku. Chlap tiše zachroptěl a vyklenul se jako luk; jeho plíce už se plnily krví. Dřív než se bezvládně svezl na zem, Lindros usedl na jeho místo a dal se do práce.

„Nestůjte tam a nekňučte,“ rozkázal. „Hlídejte dveře. Střílejte na všechno, co se pohne, a nepřestávejte, dokud se to nezastaví!“

Feydovi al-Saúdovi zapraskalo ve sluchátku. Zvedl ruku a zasunul si jej hlouběji do ucha. Po chvíli kývl. „Rozumím.“ Bourneovi pak řekl: „Musíme se vrátit na velitelské stanoviště. Ihned.“

Trojice mužů zdolala těch několik set metrů k vozidlu ve velice krátkém čase. Uvnitř našli divoce gestikulujícího spojaře. Když je uviděl, strhl si sluchátka a přiložil si dlaň k levému uchu, aby slyšel je i zvuk ze sluchátek.

„Zachytili jsme signál zevnitř továrny,“ vysypal ze sebe arabsky. „Ten muž tvrdí, že se jmenuje Martin Lindros. Říká, že…“

Bourne se vrhl dopředu, vytrhl mu sluchátka z ruky a sám si je nasadil.

„Martine?“ zavolal do mikrofonu. „Martine, tady Bourne.“

„Jasone…, žiješ?“

„To si piš.“

„Fádi si myslí… mrtvý.“

„Přesně to jsem měl v plánu.“

„… teď jsi?“

„Přímo tady nad tebou.“

„… bože. Jsem tady s jednou ženou. Jmenuje se Káta.“

„Káťa Veintropová?“

Ozvalo se krátké štěknutí, které se dalo vyložit jako smích. Fádi, jenž rozhovor odposlouchával, pokynul Abbudu ibn Azizovi a dál s rozbušeným srdcem napínal uši. Bourne žije! A je přímo tady! Pomsta bude sladká. Co lepšího si mohl přát?

„Mělo mi to dojít.“

„Martine, jaká je… situace?“

„… nepřátelé zlikvidováni. Máme zbraně. Zatím jde všechno dobře.“

Fádi viděl, že Abbud ibn Aziz už posílá muže do komunikační místnosti.

„Martine, poslouchej… za tebou.“

„Potřebujeme najít bezpečnější místo.“

„… ře, ale… zůstaň na místě, dokud nepřijdu.“

„Rozumím.“

„Martine, centrála bez tebe… Maddy se pořád ptá… Pamatuješ si na ni?“

„Maddy? Jak bych na ni mohl zapomenout.“

„Tak jo. Vydrž. Končím.“

Fádi se dotkl bezdrátového sluchátka, které sloužilo současně jako vysílač i přijímač umožňující spojení s veliteli oddílů. „Teď víme, kam se poděl ten sovereign,“ řekl Abbudu ibn Azizovi. „Bourneova přítomnost vysvětluje zprávy od našich lidí v Rijádu. Dva stroje se ztratily nad severním Íránem poté, co letadlo, teď už víme, že to byl sovereign, nevyslalo kód. Obě stíhačky od té doby mlčí.“

Fádi vstoupil do chodby. „Což znamená, že se Bourneovi podařilo zmocnit se letadla. Musíme bohužel předpokládat, že zabil Mutu ibn Azize i pilota.“

Objal svého druha. „Odvahu, příteli. Tvůj bratr zemřel jako mučedník – smrtí, kterou si přejeme my všichni. Je to hrdina.“

Abbud ibn Aziz zasmušile přikývl. „Bude mi chybět.“ Políbil Fádiho na obě tváře. „Byl spuštěn nouzový plán,“ pokračoval. „Když letadlo nedorazilo, osobně jsem naložil bombu do vrtulníku. Druhé letadlo čeká v Mazár-e Šarifu. Vyslal jsem signál tvému bratrovi. Když teď nemůžeš letět přímo odsud, je důležité, abys vyrazil co nejdřív. Zbývá už jen dvanáct hodin. Pak Karim al-Džamil odpálí nálože trhaviny cé čtyři.“

„To je sice pravda, ale nemůžu pominout fakt, že Bourne žije. Je tady!“

„Jen jeď. Já se o něj postarám. Máš mnohem důležitější úkoly…“

Ve Fádim vzkypěl slepý vztek. „Nedovolím, aby chladnokrevný vrah mé sestry vyvázl bez odplaty. Bourne musí zemřít mou rukou – mou vlastní rukou, rozumíš?“

„Ano, jistě.“

Abbudovi hučelo v hlavě. Jeho nejhorší obavy se naplnily: Fádi byl rozpolcený mezi společným úkolem a soukromou pomstou. A on, Abbud ibn Aziz, se ocitl přímo v ohnisku této neblahé situace, což ho dokonale vyvádělo z míry. Obviňoval z toho svého bratra Mutu. V uších stále slyšel hlas, jímž ho káral za pavučinu lží, kterou opředl smrt Sáry ibn Ašefové.

Jeho chladnou reakci na bratrovu pravděpodobnou smrt zapříčinila tíha okamžiku. Dokola si opakoval, že musí stůj co stůj udržet Fádiho v soustředění na závěrečnou fázi plánu. Na jadernou kartu, kterou byla schopna vynést jediná teroristická organizace světa. Dudža. Vynaložili na to už ohromné množství času, energie, peněz i konexí. Fádiho posedlost osobní mstou to nesměla za žádnou cenu narušit.

Náhle se prudce zarazili; z nitra továrny se rozlehla střelba.

„Lindros!“ Fádi poslouchal praskání ve sluchátku. „Odneslo to dalších šest mužů.“ Zlostně zaskřípěl zuby. „Vyřiď to s ním. A s Veintropovou ženou taky.“

Abbud však nezamířil zpátky, ale rozběhl se k nájezdové rampě. Pokud nedokázal Fádimu to šílenství vymluvit, potřeboval odstranit jeho příčinu. Potřeboval najít a zneškodnit Jasona Bournea.

„Tady je máme,“ prohodil Tyrone.

Sledoval spolu se Sorayou, jak kolem fordu podruhé projel bílý chevrolet. U rohu opodál zastavil a zaparkoval vedle jiného auta. Vystoupili dva muži. Tvářemi i postavou Tyronovi silně připomínali Araby, které odpravil. Byli však mladší. Oba na sobě měli hiphopové oblečení.

Jeden se zdržel vzadu a šťoural se párátkem mezi zuby, zatímco druhý se líně vydal k fordu. Vytáhl z kapsy tenký proužek kovu. Přistoupil k černému vozu a vrazil plátek mezi okno řidiče a kovový rám. Dvě či tři rychlá zasunutí a bylo odemčeno. Jediným plavným pohybem otevřel dveře a vklouzl za volant.

„Jo,“ ucedil Tyrone. „A teď na to šlápnem.“

• • •

„Někdo jde,“ vyhrkla Káťa.

Lindros se rozběhl, vzal ji za ruku a vyběhl z komunikační místnosti. Zezadu slyšel výkřiky.

„Běžte,“ požádal ji. „Počkejte na mě za rohem.“

„Cože? Proč?“

„Jason vyslal kódovaný signál. To znamená dvě věci. Zaprvé si myslí, že náš rozhovor odposlouchávali. A zadruhé má v hlavě konkrétní plán. Musím mu dát šanci, aby se sem dostal. Je potřeba odvrátit pozornost.“

S očima vykulenýma strachem přikývla. Když zmizela, Lindros se otočil a spatřil prvního teroristu. Potlačil touhu vystřelit a místo toho jen čekal, klidný jako sama smrt. Palbu zahájil, až když se jich do chodby vkradla celá skupina. Skosil jednoho po druhém dřív, než se dostali ke komunikační místnosti.

Nečekal, až dorazí posily, a utíkal za Káťou. Když ho uviděla, viditelně se jí ulevilo.

„Kam teď?“ zeptala se, zatímco běželi k betonovému schodišti.

„Pryč od míst, kde pátrají,“ odtušil Lindros.

Seběhli o patro níž, kde byly pravidelně rozmístěny laboratoře a operační sály. Všiml si, že všechny místnosti mají dvojité zdi a oblast, kde se pracuje s jaderným materiálem, oddělují dvoje tlusté dveře.

„Musíme se někde schovat.“

Tajný vchod byl tak dobře ukrytý, že nepotřeboval žádný zámek.

Bourne stál sám hned u nich. Feyd al-Saúd samozřejmě plamenně protestoval, nakonec však Bourneovy argumenty uznal. Ostatně, neměl příliš na vybranou. Kdyby se svými muži podnikl frontální útok, byla by to sebevražda. Naproti tomu Bourneův plán skýtal jistou naději.

Poklop byl dokonale hladký. Neměl madla ani jiné viditelné úchyty, za které by se dalo vzít. Musel tedy mít elektrické otvírání na dálku přímo z vjíždějících a vyjíždějících aut. To znamenalo, že někde na dveřích nebo poblíž bude přijímač.

Trvalo mu jen chvíli najít skřínku, v níž se přístroj nacházel. Sejmul víčko, prohledal okruhy a jeden z nich zkratoval. Otvírání bylo hydraulické: poklop se rázem hladce zvedl a odhalil umaštěnou betonovou rampu – nepochybně tu, po níž sjely vozy zachycené okem družice IKONOS. Shodil pušku z ramena, namířil ji před sebe a vydal se dovnitř.

Paprsky denního světla postupně pohltilo šero. Bourne dobře věděl, že nemá na vybranou. Pokud Fádi odposlechl jeho rozhovor s Martinem, někde u dna rampy na něj čekala past.

Pak zaslechl střelbu a věděl, že se Lindrosovi podařilo odvést nepřítelovu pozornost. Vrhl se na beton, svinul se do klubíčka a zbytek cesty dolů zvládl v kotrmelcích.

Zastavil se o stěnu, zvedl pušku a prohlížel si setmělou chodbu, jež před ním zela. Nic neviděl, ani náznak pohybu. To ho nijak zvlášť nepřekvapilo, ale vedlo ho to k nejvyšší ostražitosti.

Vydal se podél zdi kupředu. Slabé žárovky umístěné ve výklencích na obou stěnách poskytovaly dostatek světla, aby rozpoznal bezprostřední okolí.

Hned po jeho pravici chodba odbočovala ke vchodu do podzemního parkoviště. Matně rozlišoval obrysy terénních vozů zaparkovaných po vojensku v úhledných řadách. Přímo před sebou měl o něco užší koridor, který zřejmě vedl středem budovy.

Za chůze náhle koutkem oka cosi zahlédl. Jemný kovový odlesk, snad od zbraně. Zahnul doprava a vrhl se k parkovišti.

V příští chvíli mu tvář skropila sprška odloupnuté omítky. Střelba vycházela z hloubi parkoviště. Rozžehly se oslepující reflektory, které ho zmrazily na místě. Pak zakašlal silný motor, zakvílely pneumatiky a jeden z vozů se rozjel přímo k němu.

35

Bourne se rozběhl vstříc přijíždějícímu vozu. Odrazil se, skočil a přistál na kapotě. Sklonil rameno a v příští chvíli byl vržen na čelní sklo. Napjal všechny síly, aby dopad byl co nejtvrdší.

Sklo se pod jeho náporem rozbilo. Bourne rychle očistil předloktím střepy, protáhl se vzniklým otvorem a ocitl se na sedadle vedle muže, který díky nápadné podobě s Mutou ibn Azizem mohl být jedině jeho bratr Abbud.

Abbud ibn Aziz měl v ruce pistoli, ale Bourne se vrhl na volant a ostře jej strhl doprava. Odstředivá síla ho odmrštila na teroristu. Třeskl výstřel, až uši zaléhaly, ale kulka mířila mimo: zaryla se do dveřního sloupku. Abbud vypálil dvě další rány, než vozidlo narazilo do betonové zdi.

Bourne se na náraz připravil a úplně uvolnil tělo, takže odlétl dopředu a pak zase zpátky na sedadlo. Abbud ibn Aziz se praštil hlavou o volant. Úder mu způsobil velkou krvavou ránu na čele a zlomil kost nad pravým okem.

Bourne mu vykroutil pistoli z ochablých prstů a tvrdě ho uhodil přes tvář. Věděl, že má málo času, ale byl odhodlaný dostat se záhadné smrti Sáry ibn Ašefové na kloub.

„Co se stalo tenkrát v noci v Oděse, Abbude?“

Úmyslně vynechal druhou polovinu teroristova jména, což byla jasná známka pohrdání.

Hlava Abbuda ibn Azize pomalu spočinula na opěradle. Na několika místech krvácel. „Jak to myslíte?“

„Sáru ibn Ašefovou jste zastřelili vy.“

„Copak jste zešílel?“

„Prozradil mi to Muta. Řekl mi to, Abbude. To vy jste zastřelili Fádiho sestru, ne já. Celá ta záležitost s pomstou nemusela vůbec vzniknout, kdybyste mi řekl pravdu.“

„Pravdu?“ Abbud vyplivl krev. „V poušti žádná pravda neexistuje. Písek se neustále přesýpá. Stejně jako pravda.“

„Proč jste lhal?“

Rozkašlal se a dávil krev.

„Povězte mi, proč jste lhal o smrti Sáry ibn Ašefové?“

Abbud ibn Aziz si znovu odplivl; dusil se vlastní krví. Když se trochu vzpamatoval, zamumlal: „Proč bych vám měl něco říkat?“

„Dohrál jste, Abbude. Umíráte. Což vy dobře víte. Smrt při autonehodě vám do nebe nepomůže. Ale když vás zabiju, zemřete jako mučedník s veškerou slávou.“

Abbud odvrátil zrak, jako by tím mohl uniknout osudu, který ho čekal. „Lhal jsem Fádimu, protože jsem musel. Pravda by ho zničila.“

„Běží vám čas.“ Bourne mu přiložil nůž ke krku. „Jedině já vám teď můžu pomoct. Za chvíli už bude pozdě. Ztratíte naději na šahádu.“

„Co ví bezvěrec jako vy o šahádě?“

„Vím, že bez džihádu není mučednictví. Vím, že k džihádu patří i boj za pravdu. Když nepřiznáte pravdu, nebude žádný džihád ani šaháda. Bez mé pomoci se nestanete svědkem pravdy, kterou zosobňuje Alláh. Váš svatý boj ve jménu Alláha – celá vaše existence – pak pozbude smyslu.“

Aniž by to Abbud chtěl, ucítil v očích palčivé slzy. Jeho nepřítel měl pravdu. Skutečně ho teď potřeboval. Alláh před něj položil tuto závěrečnou strašlivou volbu: dosvědčit pravdu, nebo být odsouzen k věčným plamenům zatracení. Konečně pochopil, že se jeho bratr nemýlil. Zapadl do zrádných pohyblivých písků pravdy. Škoda, že ji nevyslovil hned. Protože pokud chce nyní zemřít spravedlivou smrtí a očistit se v Alláhových očích, bude muset zradit Fádiho.

Na chvíli zavřel oči; vytratil se z něj veškerý vzdor. Pak se zadíval svému nepříteli do tváře.

„To já jsem zastřelil Sáru ibn Ašefovou, ne Muta ibn Aziz. Musel jsem ji zastřelit. Šest dní před její smrtí jsem zjistil, že má poměr. Vzal jsem ji stranou a udeřil na ni. Ani se nenamáhala zapírat. Řekl jsem jí, že podle zákona pouště musí spáchat sebevraždu. Vysmála se mi. Řekl jsem jí, že když spáchá sebevraždu, ušetří tím své bratry nepříjemné povinnosti ji zabít. Řekla mi, ať jí jdu z očí.“

Abbud se na chvíli odmlčel. Vzpomínka na tu skličující chvíli ho zřejmě oloupila i o poslední síly. Přesto se však vzmužil. „Té noci se zdržela venku. Pospíchala městem na schůzku se svým milencem. Úplně mě ignorovala a dál zrazovala svou vlastní rodinu. Byl jsem v šoku, ale tolik mě to zase nepřekvapilo. Kolikrát mi řekla, že překrucujeme islám, že zkreslujeme Alláhova svatá slova, abychom podpořili svou válku a ospravedlnili… jak to jen říkala…? Ano, své obcování se smrtí. Obrátila se zády k poušti, ke svému beduínskému původu. Mohla přinést rodině už jen hanbu a ponížení. Zastřelil jsem ji. Jsem na to hrdý. Byla to správná věc.“

Bourneovi se udělalo špatně. Už toho slyšel dost. Beze slova švihl čepelí nože napříč hrdlem Abbuda ibn Azize, a než proud krve zaplavil přední sedadlo, vystoupil z auta.

Když Abbud ibn Aziz neuposlechl jeho rozkazu a rozběhl se opačným směrem, Fádi vytasil pistoli a namířil mu na záda. Nebýt střelby, která se náhle strhla, bez milosti by svého zástupce zabil. Pro porušení kázně není žádná omluva. Rozkazy se mají vykonávat bez přemýšlení a otázek. Nejsou přece v OSN a na rozvláčné rozhodování není čas.

Tato myšlenka se mu cestou ke komunikační místnosti honila hlavou a vyvolávala ozvěny, které nechtěl slyšet. Bratři Azizové se už nějaký čas chovali divně. Jejich slovní rozepře už byly proslulé, takže už je každý vlastně čekal a nijak si jich nevšímal. Poslední dobou se však jejich půtky odehrávaly za zavřenými dveřmi. Ani jeden z nich o nich pak nechtěl mluvit, Fádi si však všiml, že rostoucí napětí mezi nimi začíná ovlivňovat jejich práci. Což byl také důvod, proč v tomto klíčovém okamžiku poslal Mutu ibn Azize do Istanbulu. Potřebovat od sebe bratry roztrhnout. Dát jim prostor, aby si své problémy vyřešili. Teď byl Muta po smrti a Abbud odmítl uposlechnout rozkazu. Nemohl už spoléhat ani na jednoho z nich.

Jakmile vstoupil do komunikační místnosti, spatřil krvavá jatka. Zasmušile a zlostně překračoval mrtvoly jako neklidný arabský kůň. Pozorně si prohlédl každé tělo i samotnou místnost. Na zemi leželo celkem osm mužů, všichni mrtví. Lindros musel ukořistit víc zbraní.

Zaklel pod vousy a chystal se vrátit k východu, když mu zapraskalo ve sluchátku.

„Zahlédli jsme uprchlíky,“ sdělil mu do ucha jeden z podřízených.

Fádiho napjal celé tělo. „Kde?“

„Dole,“ odpověděl muž. „Míří k laboratořím.“

Atomovka, napadlo Fádiho.

„Máme je obklíčit?“

„Držte je na mušce, ale za žádných okolností neútočte, je to jasné?“

„Ano, pane.“

Tento rozhovor mu vyhnal z hlavy veškeré myšlenky na pomstu. Pokud by Lindros našel jadernou zbraň a helikoptéru, měl by všechno. Všechen vynaložený čas, všechny oběti, všechna nekonečná práce a krveprolití by přišly vniveč.

Rozběhl se chodbou, odbočil doleva a pak ještě jednou. Ocitl se před otevřenými dveřmi nákladního výtahu. Svižně vkročil dovnitř a udeřil do spodního knoflíku na panelu. Dveře se zavřely a kabina začala klesat.

Při postupu bludištěm laboratoří si Lindros v jednu chvíli uvědomil, že je někdo sleduje. To ho znepokojilo a také vyděsilo. Proč se pozorovatelé nepřiblížili jako první skupina?

V běhu si všiml, že Káťa pláče. Násilí a smrt, jichž se stala nechtěným svědkem, by otřásly každým, natož ženou, která na něco takového nebyla vůbec zvyklá. V rámci možností se však držela statečně.

Náhle se od něj odpoutala a vrhla se k otevřeným dveřím, za nimiž se sklonila a vyzvracela celý obsah žaludku. Lindros ji vzal kolem pasu, aby se úplně nezhroutila, a přitom nahlédl do místnosti, na jejímž prahu stáli. Byl to operační sál, kde mu doktor Andursky vyřízl oko a kde učinil z Karima jeho dvojníka. Když Andursky své pekelné dílo dokonal, přivedl Lindrose, aby se jím mohl pokochat a také aby nový Martin Lindros mohl položit tomu pravému řadu otázek a zaplnit svou mysl jeho vzpomínkami. Mělo to za účel jediné: oklamat příslušníky CIA i Jasona Bournea. A tehdy Lindros vymyslel kód, který chtěl touto cestou Jasonovi tajně předat.

Sál vypadal opuštěně, po chvíli si však Lindros povšiml útlé liščí tváře doktora Andurského, jenž se choulil za jedním ze dvou chirurgických stolů.

Soraya seděla za Tyronem na jeho červené motorce Kawasaki Ninja ZX-12R a křečovitě ho svírala kolem pevného pasu. Řítili se Pátou ulicí za černým fordem a bílým chevroletem a zatáčeli severozápadně na Florida Avenue.

Tyrone byl výborný řidič, jenž se vyznal nejen ve své čtvrti, ale v celém Washingtonu. Proplétal se mezi auty a neustále měnil pozice. V jednu chvíli jel tři auta za kořistí, a pak zase pět. Soraya však nikdy nedostala strach, že by jim vozy ujely.

Po Florida Avenue přejeli do severozápadní části hlavního města a dali se doprava na sever. Na křižovatce s Park Road udělali krátkou odbočku doprava, ale hned zase zahnuli doleva na Spring Road, jež je přivedla k Šestnácté ulici.

Znovu směřovali na sever, víceméně rovnoběžně s východním okrajem parku Rock Creek. Po nějaké době obě auta zajela k zadnímu traktu velké márnice. Tyrone vypnul motor. Sesedli z motocyklu a tiše sledovali, jak se pravá část stěny začíná zasouvat do země.

Když přešli ulici, všimli si, že prostor střeží kamera průmyslové televize. Byla upevněná v nástěnném držáku, který s ní pohyboval sem a tam, aby obsáhla celé okolí.

Obě auta projela otvorem a zvolna pokračovala dolů po betonové rampě. Soraya po očku sledovala kameru. Spočítala si, že kdyby se za vozy vydali, kamera by je okamžitě zachytila. Otáčela se sice pryč, ale pomalu, strašně pomalu. Betonová stěna začala vyjíždět ze štěrbiny v podlaze.

Kradli se blíž a blíž. Když už zeď vystoupala do poloviny, Soraya plácla Tyrona do zad. Rozběhli se ke stále užšímu otvoru a na poslední chvíli proskočili dovnitř. Přistáli na betonové rampě.

Za jejich zády se stěna zvedla nahoru a uzavřela je v temnotě prosycené výfukovými plyny.

• • •

Feyd al-Saúd stál na jihozápadním konci kamenité strže. Jeho muži konečně dorazili na místo a nastražili nálože. Ač to znělo neuvěřitelně, Dudža měla takové technické možnosti, že se dokázala napojit na podzemní řeku. Jeho lidé objevili tři obrovské roury, které byly zřejmě uvnitř továrny opatřeny kolovými uzávěry regulujícími průtok. A právě tyto ventily potřebovali zničit.

Přesunul se několik set metrů zpátky a s uspokojením viděl, že jeho disciplinovaní podřízení obstoupili strž dokola. Zvedl ruku a získal si pozornost svých dvou pyrotechniků.

V žáru a naprostém tichu si letmo vybavil chvíli, kdy mu Jason Bourne předestřel svůj plán. Nejdřív o něm nechtěl ani slyšet. Řekl Bourneovi, že je to čiré šílenství. „Použijeme osvědčenou metodu. Podnikneme frontální útok.“

„V tom případě odsoudíte své muže k jisté smrti,“ varoval ho Bourne. „Fádi nejspíš poslouchal můj rozhovor s Lindrosem, což by naznačovalo, že sledoval i vaši předchozí komunikaci s průzkumnou skupinou.“

„Ale co vy?“ otázal se Feyd al-Saúd. „Jestli půjdete dovnitř sám, jeho chlapi vás skosí, hned jak vystrčíte hlavu.“

„V tom se právě mýlíte,“ odvětil Bourne. „Fádi mě potřebuje zabít sám. Všechno ostatní je pro něj nepřijatelné. Kromě toho si myslí, že mi pronikl do hlavy, a to je jeho slabina. Očekává zastírací manévr. Lindros mu ho předvede, aby v něm vyvolal falešný pocit uspokojení. Bude si myslet, že odhadl moji taktiku a že má situaci pod kontrolou.“

„A pak zasáhneme my.“ Feyd al-Saúd pokýval hlavou. „Máte pravdu. Ten plán je tak divoký, že by mohl vyjít.“

Podíval se na hodinky. Teď když se rozhodl, nejraději by hned začal. Bourne ovšem trval na tom, aby se drželi plánu. „Potřebuju čtvrt hodiny na přípravu.“

Zbývalo devadesát vteřin.

Feyd al-Saúd se zadíval na neuspořádané dno rokle, která, jak se ukázalo, ve skutečnosti žádnou roklí nebyla. Bourne měl pravdu: bylo to vyschlé koryto řeky, jež se pomalu propadalo do podzemního toku, který kdysi dávno vedl po povrchu. Právě z této podzemní řeky získávalo teroristické zařízení potřebný přísun tekoucí vody pro výrobu jaderné zbraně. Jeho muži nastražili nálože na konec říčního dna směrem k továrně. Útok měl splnit dvojí účel: utopit či vyplavit všechny příslušníky organizace Dudža a uchovat sudy s obohaceným uranem v bezpečí, dokud výrobnu společně nepřevezmou experti CIA a Saúdské Arábie.

Ještě patnáct vteřin. Feyd al-Saúd postupně spočinul dlouhým pohledem na každém ze svých mužů. Dostali instrukce a věděli, co je v sázce. Věděli, co mají dělat.

Mávl rukou. Roznětky byly aktivovány. Výbuchy třeskly několik vteřin po sobě, Feydovi i jeho lidem však zněly jako jedna dlouhá rána, která rozpoutala větrnou smršť a krupobití kamenů. Pak se ozval zvuk, na nějž všichni čekali: dunivé burácení vody, která si razila cestu korytem, jež kdysi vymlela v kamenném podloží.

Dole v podzemní továrně působily silné výbuchy jako záchvěvy půdy při zemětřesení. Všechny věci z polic v operačním sále popadaly na zem. Dveře skříněk se rozlétaly, jejich obsah vystřeloval do místnosti a pokrýval podlahu loužemi, skleněnými střepy, pokroucenými útržky plastu a změtí chirurgického náčiní.

Káťa, která se tiskla k Lindrosovi i k rámu dveří, si otřela ústa: „Pojďte! Musíme zmizet!“

Lindros věděl, že má pravdu. Zbývalo jim velice málo času na to dostat se na bezpečné místo, kde by mohli přečkat to nejhorší.

Přesto se však nedokázal pohnout z místa a vpíjel se očima do tváře doktora Andurského. Ten chlap ho přece chirurgicky znásilnil! Kolikrát od té doby snil, že ho jednou zabije. Zabije? To bylo slabé slovo. Kolik strašlivých smrtí mu v duchu vymyslel! Za některých dnů byly ty stále složitější představy jedinými věcmi, které ho udržovaly při zdravém rozumu. Přesto se občas budil ze snů plných krkavců, kteří Andurského klovali, strhávali mu kůži z kostí a písek nesený větrem z nich sdíral poslední pochybné záblesky života. Ten sen byl tak podrobný, živý a skutečný, že si Lindros někdy připadal jako člověk, jenž překročil hranici šílenství.

Věděl, že se nutně potřebuje dostat do bezpečí, ale současně si uvědomoval, že nebude mít pokoj, dokud bude Andursky žít. A tak řekl Kátě: „Běžte sama. Pronikněte co nejblíž k jaderné laboratoři, vlezte do nejbližší ventilační šachty a zůstaňte tam.“

„Ale vy půjdete se mnou.“ Káťa ho zatahala za rukáv. „Půjdeme spolu.“

„Ne, Káťo, mám tady ještě nějakou práci.“

„Ale slíbil jste to. Říkal jste, že mi pomůžete.“

Otočil se a upřel na ni své zdravé oko. „Já už jsem vám pomohl, Káťo. Ale musíte pochopit, že jestli tady nezůstanu a neudělám to, zbude ze mě jen chodící mrtvola.“

Zachvěla se. „Tak já tady zůstanu s vámi.“

Celá továrna se mocně zatřásla a zasténala jako raněné zvíře. Kdesi před nimi se s hlukem bortila zeď.

„Ne,“ odmítl ji ostře a zadíval se na ni. „To nepřipadá v úvahu.“

Zvedla pušku. „Už jsem řekla.“

Lindros tedy přikývl. Co mohl dělat? Čas se krátil. Vzdálený hřmot byl s každým úderem srdce silnější, ostřejší a bližší. Voda! pomyslel si. Panebože, Jason zaplavuje továrnu!

Bez dalšího slova vstoupil do operačního sálu, Káťa několik kroků za ním s připravenou puškou. Posledních několik minut Lindrose zkoumavě sledovala, aby získala alespoň zdání, jak tento nástroj smrti používat.

Lindros pokračoval k doktoru Andurskému, jenž se dál choulil za stolem, na němž vydloubl Lindrosovi oko. Upíral pohled na Martina a krčil se přitom jako zkoprnělý zajíc, který čeká, až k němu z potemnělého nebe tiše slétne sova a shrábne ho do svých silných pařátů.

Jak Lindros kráčel sálem, zvedal se mu žaludek z odporně sladké vůně anestetika. Znovu musel bojovat s hroznou bezmocí a vztekem, který ho téměř ochromil, když se vzbudil a zjistil, co se mu stalo.

Měl však před sebou doktora Andurského, kterého už už svíral ve svých ostrých drápech a drásal mu kůži na prsou.

„Zdravím, doktore,“ prohodil Lindros.

„Ne, prosím vás, nedělejte to. Já nechtěl. Přinutili mě.“

„To mi chvíli povídejte. Musel jste mi vydloubnout oko, aby vám nezastavili dodávku malých chlapců? Řekli, že když to neuděláte, přestanou vám dělat servis?“

„Martine,“ zavolala Káťa, oči vytřeštěné strachem. „Už nemáme čas. Musíme jít! Prosím!“

„Ano, ano, poslechněte ji. Mějte slitování.“ Andursky už doslova vzlykal a jeho tělo se otřáslo tak jako stěny kolem nich. „Vy tomu nerozumíte. Já jsem jen slabý člověk.“

„A já jsem zase čím dál silnější,“ zavrčel Lindros. Přitáhl si Andurského k sobě, až stáli blízko jako dva milenci. Tentokrát to bude jinak. Úplně jinak.

Lindros posbíral všechny síly a vrazil Andurskému palce do očí.

Lékař zavřeštěl a zoufalým zmítáním se snažil vymanit. Jenže Lindros ho svíral smrtelným stiskem, z něhož nebylo úniku. Každé vlákno jeho těla směřovalo k jedinému cíli. Ve stavu podobném vytržení ucítil pod bříšky palců měkkou a pružnou tkáň očních bulev. Nadechl se, vydechl, a pomalu, avšak neúprosně zaryl prsty do očních důlků Andurského.

Chirurg znovu zavřeštěl, jenže Lindros zabořil palce hluboko dovnitř a ten pronikavý zvířecí skřek rázem utichl. Andursky chvíli tančil na místě, jak se jeho nervový systém zachvíval posledními zrnky energie, která v něm ještě zbyla. I ta však záhy vyhasla a vědec se bezvládně svezl na zem, jako by se mu rozpustily všechny kosti v těle.

36

Z nitra továrny, kterou sám navrhl a pomáhal stavět, uslyšel Fádi výkřiky bolesti. Viděl, že na železobetonových stěnách vystřelují praskliny, jako by celým místem projel blesk. Pak se chodbami rozlehlo hrdelní burácení a on poznal, že přichází voda, moře vody. Zaplavovala laboratoře! Dokázal myslet jen na jedno: na jadernou bombu.

Rozběhl se chodbami kolem výtahu. Prolétl kolem hemžících se strážných, kteří k němu vzhlíželi v očekávání povelů. Poslal je k hlavnímu vchodu hledat Bournea, ale hned je zase pustil z hlavy. Beztak byli jen potravou pro kanóny. Co na tom, zda budou žít, či zemřou? V jejich domovině byla spousta jiných, nekonečná zásoba mladých mužů toužících jít v jeho stopách, ochotných pro něj nasadit život a obětovat se ve jménu snu, že jednoho dne budou žít ve spravedlivém světě bez neznabohů.

Tento vpravdě krutý pohled mu vnutili jeho nepřátelé, to byl fakt, o němž nikdy nezapochyboval. Opakoval si to několikrát denně, třebaže ho nikdy nenapadlo, že by se měl sám před sebou ospravedlňovat za svá rozhodnutí či skutky. Jeho mysl, srdce i ruku vedl Alláh. On tomu alespoň stoprocentně věřil. V životě si nepřipustil možnost, že by snad jejich plán nevyšel. Nyní však ta myšlenka vytlačovala všechny ostatní, dokonce i jeho posedlou potřebu pomstít se za otcovo zmrzačení a sestřinu smrt.

Seběhl po schodech a zjistil, že v přízemí už je vody až po lýtka. Vytáhl pistoli Glock 36 a ověřil si, že je řádně nabitá. Voda mu pleskala o nohy a s každým krokem stoupala. Připadalo mu, jako by šel proti přílivu, a to mu připomnělo střetnutí s Bournem pod molem v ukrajinské Oděse. Jaká škoda, že to tam s ním tenkrát neskoncoval. Nebýt toho zatraceného psa, jistě by se mu to podařilo.

Na výčitky však neměl čas a navíc nebyl člověk, který věří na „kdyby“. Uvažoval pragmaticky, a proto věděl, že se musí dostat k helikoptéře s drahocenným nákladem. Tajný východ na maskovanou přistávací plochu se bohužel nacházel až na konci přízemí. Umístil ho tam záměrně, aby byl co nejblíž jaderným zařízením, kam by se Fádi potřeboval dostat v případě odhalení či napadení své továrny.

Nepočítal však s tím, že útočníci objeví podzemní řeku. Část továrny, do níž směřoval, byla rovněž místem, kam se voda hrnula dovnitř nejrychlejším tempem. Ale až se dostane k cíli, už ho nic neohrozí, neboť heliport měl po celém obvodu široké odtokové žlaby. Právě když pomyslel na to, jak unikne, spatřil otevřenými dveřmi operačního sálu Káťu. Ironií osudu třímala v rukou jednu z jeho poloautomatických zbraní. Veintropova žena ho však tolik neupoutala. Zmrazil ho pohled na Martina Lindrose, jak stojí se zkrvavenýma rukama nad mrtvolou muže, který ho zohavil. Doktora Andurského.

Temnotou pod márnicí se linul monotónní popěvek v arabštině. Karimovi muži se modlili a klaněli směrem k Mekce. Ze dna rampy sahaly vzhůru dlouhé prsty světla. Tyrone měl na nohou tenisky, ale Soraya se raději zula, aby mohla tiše našlapovat.

Opatrně sestupovali po plošině a zvědavě nahlíželi do suterénu. První věc, kterou Soraya spatřila, byla ta dvě auta, která předtím sledovali: bílý chevrolet a černý ford. Za nimi stála nablýskaná černá limuzína. Vlevo od fordu vedle sebe klečeli čtyři muži sklánějící čela až k modlitebním koberečkům. Vpravo se rýsovaly prosklené dveře. Soraya natáhla krk, ale přesto neviděla, co je za sklem.

Čekali. Modlitby konečně utichly. Muži vstali a svinuli a uložili koberce. Pak se rozdělili. Dva zmizeli po nerezovém točitém schodišti do samotné márnice. Jejich kolegové si navlékli latexové rukavice, otevřeli dveře fordu a začali s pečlivostí a svědomitostí profesionálních kriminalistů prohledávat kabinu.

Sorayu zajímalo, co je za těmi dveřmi. Naznačila Tyronovi, aby zůstal na místě a v případě potřeby ji kryl. Kývl, vytáhl zbraň s rukojetí omotanou černou leukoplastí a ustoupil do hlubokého stínu. Už po několikáté během posledních hodin Soraya v duchu děkovala, že ho má s sebou. Dodával jí klid. Vyznal se na ulici a měl zdejší čtvrť zmapovanou do mnohem větších podrobností než ona.

Sledovala muže pročesávající ford a čekala, až se k ní otočí zády, pak se tiše rozběhla k proskleným dveřím. Vzala za kliku, otevřela a vklouzla dovnitř.

Okamžitě na ni dýchla zima vycházející z chladicích boxů, kde se uchovávaly mrtvoly. Měla před sebou krátkou širokou chodbu, z níž vedly otevřené vchody do šesti místností. Nahlédla do té první a spatřila těla dvou chlapů, kteří na ni zaútočili na staveništi. Podle strohé saúdské tradice leželi na holých dřevěných deskách, zahalení do těch nejprostších rouch. Nečekalo je žádné balzamování.

Srdce jí poskočilo. Ty mrtvoly byly prvním jasným důkazem, že Karim spolupracuje se skupinou teroristů. Jak jim všem mohla uniknout spící teroristická buňka organizace Dudža, kterou měli přímo pod nosem? Moderní sledovací zařízení jsou jistě užitečná, ale ani ta nejlepší elektronická síť nemůže zachytit každého člověka, jenž pronikne na americkou půdu.

Druhá i třetí místnost byly prázdné, avšak ve čtvrté se nad balzamovacím stolem skláněl muž se snědou pletí. Byl k ní otočený zády. Měl latexové rukavice a zvláštním přístrojem pumpoval do ležícího těla příšerně růžovou balzamovací tekutinu. Co chvíli svou práci přerušil, odložil sondu stranou a rukama hnětl mrtvolně bílou kůži, aby se tekutiny rovnoměrně rozprostřely žilami a tepnami.

Když se přemístil z pravého boku mrtvého na levý, Soraya uviděla nebožtíkovu hlavu a pak i tvář. Jakmile se její mozek vzpamatoval ze šoku a byl schopen ten obrázek zpracovat, musela se hryznout do rtu, aby nevykřikla.

Ne, pomyslela si úpěnlivě. Zmocňoval se jí strach a panika. To není možné.

Ale bylo to tak.

Zde, v márnici patřící teroristické organizaci Dudža, ležela mrtvola ředitele CIA. Rána v místě srdce mluvila za vše.

Hned jak si Bourne vtiskl do paměti plán továrny visící na stěně, rozběhl se ven z parkoviště. Okamžitě spatřil skupinku ozbrojených teroristů, jak se ženou jeho směrem. Přikrčil se pod jejich palbou a nastoupil do nejmenšího z aut. Stejně jako všechna ostatní mělo naštěstí klíček v zapalování, takže nemusel spojovat dráty.

Burácivě se vřítil do chodby, sešlápl plynový pedál na podlahu a vystřelil kupředu jako šíp z kuše. Vlétl do hloučku teroristů, které přejel, případně odhodil stranou. Hnal se páteřní komunikací továrny, až dojel k nákladnímu výtahu.

Když se jeho dveře rozestoupily, vjel dovnitř a srazil čtyři další ozbrojence. Vystoupil z vozu a stiskl tlačítko přízemí. Popadl jednu z pušek a v tu chvíli začala velká kabina klesat.

Když výtah dorazil do cíle, zastavil se, avšak dveře se neotevřely. Z chodby dovnitř pronikala voda. Otevřel dvířka v boční stěně a pokusil se dveře uvolnit manuálně, ani to však nezabralo.

Bourne vyšplhal na střechu automobilu. Zapřel se a začal opakovaně tlouct pažbou do malých čtvercových dveří ve střeše kabiny. Konečně povolily. Odsunul je stranou, hodil si zbraň na záda a vytáhl se na střechu výtahu. Tam si klekl vedle podlouhlé ovládací skříňky a otevřel ji. Uvnitř vyhledal obvod, který obsluhoval dveře. Uchopil dráty a natáhl je ke zdroji elektřiny napájejícímu výtahový mechanismus. Dveře se otevřely a do kabiny vlétl mocný proud vody.

Vrátil se za volant, zařadil rychlost a za zvuků kvílení pneumatik vyrazil do zatopeného spodního podlaží. S motorem vytočeným do nejvyšších obrátek mířil k jaderným laboratořím. Voda stále stoupala; za chvíli bude tak vysoko, že zaplaví motor. Kdyby ho nedržel v otáčkách, úplně by zhasnul a on by přišel o veškerou výhodu.

V příští chvíli mu však už vůz byl stejně k ničemu. Přímo před sebou totiž Bourne uviděl Fádiho. Stál uprostřed chodby a v ohybu své silné levé ruky před sebou svíral Martina Lindrose. V pravici měl pistoli Glock 36 a tiskl hlaveň k Martinově spánku.

„Můj hon za vámi končí, Bourne!“ vykřikl Fádi do řevu přitékající vody a motoru auta. „Vypněte zapalování! Ven z vozu! Ihned!“

Bourne splnil Fádiho rozkaz. Zblízka si všiml, že Fádi má něco v pravém uchu. Bezdrátové sluchátko. Skutečně odposlouchával rozhovory!

„Odhoďte pušku! Všechny zbraně! Zvedněte ruce tak, abych na ně viděl, a pomaličku pojďte ke mně.“

Bourne se brodil vodou a přitom se podíval do Martinovy zbědované tváře. Přítel na něj hrdě hleděl svým jediným okem. Bourne intuitivně vycítil, že Lindros hodlá něco udělat, a chtěl ho před tím varovat, měl totiž vlastní plán, jak s Fádim naložit. Jenže Lindros vždycky chtěl být hrdinou.

Jak jinak, v Martinově levé ruce se objevil skalpel. Zabodl ho Fádimu do stehna a ten vystřelil. Mířil Lindrosovi na hlavu, při bodnutí sebou však bezděčně škubl bolestí, a kulka proto prolétla podél Lindrosovy čelisti. Byla to však ráže .45, takže Martin pod náporem střely odlétl dveřmi na operační sál.

Bourne vyskočil a ramenem nabral Fádiho do břicha, zatímco se terorista snažil vyrvat skalpel ze svého svalu. Oba padli do vody, jež nyní sahala po kolena. Bourneovi se podařilo sevřít a zvednout pistoli, takže vystřelila neškodně do vzduchu. Fádi konečně vytrhl ostří ze stehna a ve snaze dotáhnout započaté dílo do konce se ohnal po Bourneově levém boku.

Bourne však byl připraven. Zvedl pistoli i s Fádiho pravou rukou a čepel sklouzla po silné hlavni. Fádi si uvědomil, že pistole mu je ve vodě k ničemu, a tak ji pustil, chytil Bournea za košili a strhl jej na záda. Pravým loktem přidržel Bourneovi hlavu pod vodou a znovu a znovu bodal špičkou skalpelu směrem dolů.

Bourne se kroutil a zmítal, aby se vyhnul ostrému břitu, a současně zvedl ruce ven z vody. Sebral všechnu sílu v ramenou a z obou stran udeřil Fádiho do uší. Terorista se prohnul jako luk a chytil se za pravý boltec. Bourneova rána mu vrazila bezdrátové sluchátko do sluchovodu a protrhla bubínek.

Fádi ztratil skalpel a vzápětí i rovnováhu. Bourne to vycítil, vykopl nohy a přitom se zkroutil na bok. Fádi odlétl stranou dostatečně daleko, aby se Bourne mohl zvednout nad hladinu.

Zamířil k Fádimu a vtom uslyšel zvířecí výkřik. Fádi se snažil oklepat ze šoku, který mu způsobilo protržení ušního bubínku, a z pravého ucha mu crčela krev. Bourne po něm hrábl, vlnitá čepel Fádiho nože mu však rozřízla hřbet ruky.

Stáhl si opasek, omotal si ho kolem kloubů a vrstvami kůže odrážel další Fádiho výpady nožem. Pořezaná kůže se však brzy začala párat. Ještě chvíli a bude docela bezbranný.

Dunění přešlo v řev. Co se to sem žene? Když Fádi vytušil, že získává navrch, vystupňoval svůj útok přesnými údery živenými zoufalou nelidskou silou. Bourne musel ustoupit k operačnímu sálu.

Náhle koutkem oka zahlédl pohyb. Někdo vyrazil ze dveří sálu. Byla to žena. Káťa! Po tváři jí stékaly slzy. Ruce měla zbrocené krví – Martinovou krví. To ona se pokusila s Martinem prchnout. Jenže Fádi je dopadl. Proč ji Martin nezavedl do úkrytu, jak ho Bourne nabádal? Teď už bylo pozdě.

„Podívejte, co jste mu udělal!“ zaúpěla Káťa.

Bourne si všiml v její ruce záblesku čehosi kovového.

Káťa se přebrodila do chodby a vykročila k němu. V té chvíli řev dosáhl vrcholu. Káťa otočila hlavu a pohlédla do chodby. Bourne ji napodobil a spatřil vodní stěnu, která naplňovala chodbu od podlahy ke stropu a mířila přímo na ně.

Čepel Fádiho nože naposledy sklouzla po jeho provizorním štítu. Kožený opasek se rozpadl a odhalil zkrvavené klouby.

„Jděte zpátky!“ křikl na Káťu. „Schovejte se!“

Ona se k němu však dál brodila. Voda nyní sahala až po pás a proud byl tak silný, že už nemohla pokračovat v postupu. Fádi se pokusil zasadit Bourneovi smrtelnou ránu, ten ovšem kopl nohou do vodního živlu a vyvedl ho z rovnováhy. Čepel se ve vzduchu pootočila, udeřila naplocho do Bourneova pohmožděného předloktí a odklonila se nahoru.

Káťa si uvědomila, že dál už to nepůjde, a tak hodila ten kovový předmět Bourneovi.

Natáhl ruku a chytil nástroj uprostřed – byl to dvaadvaceticentimetrový amputační nůž. Jediným plavným pohybem ho obrátil, zabodl hrozivou čepel do měkkého místa na úpatí Fádiho hrdla a pak s ní škubl dolů přes klíční kost až po hrudník.

Fádi na něj zíral s otevřenými ústy. Ve chvíli své smrti byl ochromený, bezmocný, bez jediné myšlenky. Jako by zamrzl v čase. Jeho skelné oči prozrazovaly, že se snaží čemusi porozumět. Marně.

Vířící stěna vody byla už téměř u nich. Bourne nemohl udělat nic jiného, než se vyšplhat po Fádiho rozpáraném trupu. Zaťal ohnuté prsty do otvorů stropní ventilace a zvedl se vzhůru. Pak sáhl pro Káťu. Nikdy se už nedozvěděl, zda by to k němu stihla. Stála jako přikovaná na místě a zírala do prázdna, přestože na ni zoufale křičel.

Už se pro ni chystal vrátit, když ho voda udeřila jako pěst rozběsněného obra a vyrazila mu dech. Tekutá stvůra zavyla jako ďábel sídlící na vrcholu hory Ras Dašen a strhla Fádiho mrtvolu i Káťu do svého kypícího srdce. Burácela a pěnila továrnou na výrobu atomových zbraní jako potopa světa a chtivě pohlcovala všechno, co jí stálo v cestě.

37

V odvážném srdci Feyda al-Saúda rostlo přesvědčení, že jednoho dne – ne někdy brzy, možná ani ne za jeho života – se podaří vyhrát válku proti lidem odhodlaným zapálit svět, jen aby zničili jeho zemi. Bude to vyžadovat velké oběti, pevné přesvědčení a železnou vůli stejně jako uzavírám netradičních spojenectví s bezvěrci typu Jasona Bournea, jenž nahlédl do mentality Arabů a pochopil, co všechno si museli prožít. Především to však bude chtít velkou trpělivost a vytrvalost nutnou k překonání nevyhnutelných nezdarů. Odměnou však budou dny podobné tomuto.

Když jeho muži odpálili druhou sérii náloží C4 a změnili tok podzemní řeky, dírou po výbuchu vstoupili do podzemní továrny organizace Dudža. Feyd stál na kraji maskovaného heliportu připomínajícího ploché dno studny. Otvor ve skále nad ním se směrem k vrcholu rozšiřoval a nahoře jej zakrýval speciální maskovací materiál, díky němuž bylo místo nerozlišitelné od okolních skal.

Voda opadla. Obří odtoky ve spodním podlaží továrny si s ní nakonec přece jen poradily.

Přímo před Feydem al-Saúdem, na vyvýšené plošině nedotčené záplavou, dřepěla helikoptéra, která měla dopravit Fádiho i s jadernou bombou na místo určení. Pilota hlídali další jeho podřízení.

I když ho velice zajímalo, jak dopadl Bourne, zcela pochopitelně nechtěl přenechat bombu nikomu jinému. Skutečnost, že teď nesledoval vrtulník s Fádím na palubě, nejlépe dokládala Bourneovo vítězství. Přesto dovnitř poslal své lidi, kteří ho měli najít. Chtěl se s ním podělit o radost z této chvíle.

Člověk, kterého mu přivedli, byl však starší muž s vysokým čelem, výrazným nosem a ocelovými brýlemi s jedním prasklým sklíčkem.

„Chtěl jsem Jasona Bournea, a vy mi přivedete tohle.“ Znechucením se Feyd al-Saúd snažil zamaskovat úlek. Kde je Jason? Leží raněný někde ve vypláchnutých střevech téhle špinavé díry? Žije vůbec?

„Ten chlap tvrdí, že se jmenuje Costin Veintrop,“ ohlásil velitel skupiny.

Když nově příchozí zaslechl uprostřed splývající arabštiny své jméno, řekl: „Doktor Veintrop.“ Pak cosi dodal tak špatnou arabštinou, že mu nebylo vůbec rozumět.

„Můžete mluvit anglicky,“ vyzval ho Feyd al-Saúd vybroušenou britskou angličtinou.

Veintropovi se viditelně ulevilo. „Díkybohu, že jste tady. Drželi mě tu s manželkou v zajetí.“

Feyd al-Saúd na něj hleděl jako němá Sfinga.

Veintrop si odkašlal. „Prosím vás, pusťte mě. Musím najít svoji ženu.“

„Tak vy říkáte, že jste doktor Costin Veintrop. A že vás tady zadržovali násilím.“ Rostoucí obavy o osud jeho přítele zvyšovaly Feydovu podrážděnost. „Já vím, koho tady drželi jako vězně, a vy jste to rozhodně nebyl.“

Veintrop se vyděšeně otočil k muži, který ho sem přivedl. „Moje žena Káťa je v továrně. Můžete mi říct, jestli jste ji našli?“

Velitel skupiny si vzal příklad ze svého šéfa a jen na Veintropa mlčky zíral.

„Panebože,“ zasténal Veintrop a v šoku přešel do své rodné rumunštiny. „Pane na nebesích.“

Feyda al-Saúda to nedojalo a zpražil ho opovržlivým pohledem. Pak za sebou však cosi zaslechl a obrátil se.

„Jasone!“

S Bournem byl další člen Feydovy jednotky. Podpírali mezi sebou vysokého urostlého muže, jehož obličej i celá hlava vypadaly, jako by prošly mlýnkem na maso.

„Alláh!“ vykřikl Feyd al-Saúd. „Je Fádi živý, nebo mrtvý?“

„Mrtvý,“ odvětil Bourne.

„Kdo je to, Jasone?“

„Můj přítel Martin Lindros,“ odpověděl Bourne.

„Hrůza.“ Bezpečnostní šéf ihned zavolal lékaře své skupiny. „Jasone, atomová bomba je v helikoptéře. Je to neuvěřitelné, ale vejde se do tenké černé aktovky. Jak se to Fádimu podařilo?“

Bourne šlehl zlým pohledem po Veintropovi. „Zdravím, doktore Sunderlande – nebo jste snad Costin Veintrop?“

Veintrop sebou škubl.

Feyd al-Saúd povytáhl obočí. „Vy toho chlapa znáte?“

„Už jsme se jednou viděli,“ řekl Bourne. „Pan doktor je mimořádně nadaný vědec s řadou odborností. Patří k nim i miniaturizace.“

„To on sestrojil okruhy, díky nimž se bomba mohla vejít do aktovky?“ Feydův výraz potemněl. „Tvrdil, že ho tu se ženou drželi násilím.“

„Vážně jsem byl zajatec,“ vedl si svou Veintrop. „Vy nechápete, že…“

„Teď už víte, co je zač,“ skočil mu Bourne do řeči. „No a jeho žena…“

„Kde je?“ vyjekl Veintrop. „Vy to víte? Chci svoji Káťu!“

„Káťa je mrtvá.“ Bourne to řekl hrubě, téměř až brutálně. Neucítil žádnou lítost nad chlapem, který se spolčil s Fádim a Karimem, aby ho zničili zevnitř. „Zachránila mě. Snažil jsem se jí pomoct, ale smetl ji vodní proud.“

„To je lež!“ doslova vykřikl zesinalý Veintrop. „Vy ji máte! Vy ji máte!“

Bourne ho chytil a odvedl do komory, z níž předtím přišel. Saúdský tým tam rovnal mrtvoly, které zbyly po povodni. Vedle Fádiho ležela Káťa s hlavou otočenou do nepřirozeného úhlu.

Veintrop ze sebe vyrazil tichý sten, který zněl až nelidsky. Bourne sledoval, jak doktor padl na kolena, a sám ucítil bodnutí bolesti pro krásnou mladou ženu, která se obětovala, aby mohl zabít Fádiho. Přála si Fádiho smrt tak jako on.

Sklouzl zrakem k Fádimu. Jeho otevřené oči na něj zíraly s nenávistným vztekem. Bourne vytáhl mobilní telefon. Dřepl si a pořídil několik snímků Fádiho tváře. Když skončil, vstal a odtáhl Veintropa zpátky k heliportu.

„Pilot je ve vrtulníku?“ zeptal se Feyda al-Saúda.

Bezpečnostní šéf přikývl. „Hlídáme ho.“ Mávl rukou. „A támhle je ta taška.“

„Víte jistě, že je to ta bomba?“ otázal se Veintrop.

Feyd al-Saúd se podíval na svého experta, který přikývl. „Otevřel jsem ji. Opravdu je to jaderná puma.“

„Tak fajn,“ prohodil Veintrop podivně živým tónem. „Na vašem místě bych ji otevřel znovu. Možná jste neviděli všechno, co je uvnitř.“

Feyd al-Saúd se podíval na Bournea a ten přikývl. „Otevřete to,“ nařídil šéf bezpečnosti podřízenému.

Muž opatrně položil aktovku na beton a zvedl víko.

„Podívejte se na levou stranu,“ řekl Veintrop. „Ne, víc dozadu.“

Saúd natáhl krk a bezděčně ucukl. „Je tady časovací zařízení. Aktivní.“

„Spustilo se, když jste aktovku otevřel bez hesla.“

Bourne poznával tón jeho hlasu: byl vítězoslavný.

„Kolik času zbývá?“ zeptal se Feyd al-Saúd.

„Čtyři minuty třicet sedm vteřin.“

„Já jsem ten okruh vymyslel,“ řekl Veintrop. „Můžu ho zastavit.“ Přejížděl pohledem z jednoho muže na druhého. „Na oplátku chci svobodu. Žádný trest. Žádné vyjednávání. Nový život. A peníze.“

„To je všechno?“ Bourne ho udeřil tak tvrdě, že se Veintrop odrazil od stěny. Pak ho uchopil. „Nůž,“ nakázal.

Feyd al-Saúd věděl, co je teď potřeba. Podal Bourneovi nůž.

Bourne po něm hrábl a okamžitě zabodl čepel těsně nad Veintropovu čéšku.

Doktor zavřeštěl. „Co jste to udělal?“ Pak začal neovladatelně štkát.

„Ne, doktůrku, tady jde o to, co jste udělal vy.“ Bourne si dřepl vedle něj a držel mu krvavou čepel v úrovni očí. „Máte necelé čtyři minuty na to, abyste vyřadil časovač z provozu.“

Veintrop se držel za poraněné koleno a bolestně se kýval ze strany na stranu. „A co… moje podmínky?“

„Tohle jsou moje podmínky!“ Bourne švihl čepelí a Veintrop znovu zařval.

„Dobře, dobře!“

Bourne vzhlédl. „Položte před něj tu aktovku.“

Když se tak stalo, Bourne pokračoval: „Je to na vás, doktore. Ale vemte jed na to, že budu sledovat každý váš pohyb.“

Bourne vstal a viděl, že na něj Feyd al-Saúd hledí s našpulenými rty, z nichž vyšlo tiché úlevné hvízdnutí.

Bourne pozoroval Veintropa při práci na časovacím zařízení. Podle jeho hodinek mu to trvalo jen něco přes dvě minuty. Když byl hotov, narovnal záda a objal si rukama pochroumané koleno.

Feyd al-Saúd pokynul svému pyrotechnikovi, aby se přesvědčil.

„Dráty jsou přerušené,“ oznámil mu. „Časovač je mimo provoz. Nemůže to bouchnout.“

Veintrop se znovu začal bezmyšlenkovitě houpat. „Potřebuju něco proti bolesti,“ pravil otupěle.

Feyd al-Saúd houkl na svého lékaře a zamířil pro jadernou bombu. Bourne však u ní byl dřív.

„S tímhle půjdu za Karimem.“

Bezpečnostní šéf se silně zamračil. „Nerozumím.“

„Vezmu to do Washingtonu cestou, kterou by zvolil Fádi,“ řekl Bourne tónem, který nepřipouštěl odpor.

Feyd al-Saúd přesto namítl: „Myslíte, že je to rozumné, Jasone?“

„Obávám se, že v naší situaci je rozum k ničemu,“ odvětil Bourne. „Karim získal v CIA skoro nedotknutelnou pozici. Musím na něj jít jinak.“

„Předpokládám, že máte plán.“

„Ten mám vždycky.“

„Dobře. Můj lékař se postará o vašeho přítele.“

„Ne,“ řekl Bourne. „Martin půjde se mnou.“

Feyd al-Saúd znovu uslyšel v Bourneově hlase neoblomný tón. „V tom případě aspoň pošlu doktora s vámi.“

„Díky,“ odpověděl Bourne.

Feyd al-Saúd pomohl příteli naložit Martina Lindrose do helikoptéry. Zatímco Bourne uděloval pokyny Fádiho pilotovi, bezpečnostní šéf poslal svého podřízeného pryč, pak si klekl a pomohl lékaři uložit Lindrose do co nejpohodlnější polohy.

„Kolik mu zbývá?“ hlesl Feyd al-Saúd; bylo zřejmé, že Lindros umírá.

Doktor pokrčil rameny. „Plus minus hodina.“ Bourne domluvil s pilotem a ten usedl do svého křesla. „Něco bych od vás potřeboval.“

Feyd al-Saúd vstal. „Cokoli, příteli.“

„Zaprvé telefon. Ten můj nefunguje.“

Jeden z mužů podal bezpečnostnímu šéfovi mobil. Bourne do něj vložil kartu ze svého starého telefonu, na níž měl veškerá čísla.

„Díky. Dál chci, abyste zavolal svým kontaktům v americké vládě a řekl jim, že letadlo, kterým poletím, je saúdská diplomatická mise. Až promluvím s pilotem, pošlu vám letový plán. Nechci mít problémy s celníky ani s cizineckou policií.“

„Jako by se stalo.“

„A pak zavoláte do CIA a povíte jim totéž. Jen jim sdělíte, že přistaneme asi o čtyřicet minut později, než vám řeknu, až pilot ověří počasí.“

„Telefonát do CIA upozorní dvojníka…“

„Ano,“ řekl Bourne. „Přesně tak.“

Tvář Feyda al-Saúda se znepokojeně svraštila. „Hrajete si s ohněm, Jasone.“

Pak svého přítele srdečně objal.

„Alláh vám dal křídla. Nechť vás ochraňuje na vaší cestě.“

Políbil Bournea na obě tváře, pak se sklonil a vystoupil z vrtulníku. Pilot otočil spínačem a stáhl maskovací plachtu, která jim dosud visela nad hlavami. Když se ujistil, že všechen pozemní personál je dostatečně daleko od vrtule, nahodil motor.

Bourne poklekl vedle Lindrose a vzal ho za ruku. Martinovo zdravé oko se třepotavě otevřelo. Vzhlédl k Bourneovi, usmál se zbytkem úst a co nejpevněji sevřel Bourneovi ruku.

Bourne ucítil, že se mu hrnou slzy do očí. S velkým úsilím je zadržel. „Fádi je po smrti, Martine,“ pronesl do sílícího hluku. „Dosáhl jsi svého. Jsi hrdina.“

38

Karim šel na ředitelskou poradu záměrně pozdě. Chtěl, aby všech sedm ředitelů při jeho příchodu už sedělo kolem stolu. Zasedací síň se logicky nacházela hned vedle kanceláře ředitele CIA. Obě místnosti byly dokonce propojené dveřmi. A právě jimi také Karim vstoupil. Chtěl těm sedmi beze slova zdůraznit, kdo stojí v hierarchii CIA výš.

„Pan ředitel se omlouvá,“ řekl rázně a usedl do křesla v čele stolu. „Anna, která je s ním, mi řekla, že pořád jedná s prezidentem a Sborem náčelníků.“

Karim otevřel tlustou složku, z níž bylo skutečných jen horních pět stránek – pokud tedy lze označit za skutečné dezinformace, jež nosil v hlavě už celé měsíce.

„Teď, když už ze strany Dudži nehrozí bezprostřední nebezpečí a samotná organizace je v troskách, je čas postoupit k dalším věcem.“

„Moment, Martine,“ ozval se ocelový hlas šéfa operací Roba Batta. „Jestli můžu, než to uložíme k ledu, pořád tady ještě máme Fádiho.“

Karim se opřel a začal si pohrávat s perem v prstech. Věděl, že utnout tuto linii pátrání by bylo ta nejhorší věc, kterou by mohl udělat. Porada před několika dny naznačila, že Batt ho nemá zrovna v lásce. Nehodlal podniknout nic, co by jeho nedůvěru ještě zvýšilo.

„Jistě,“ odtušil Karim, „pojďme si o tom promluvit.“

„Souhlasím s Robem,“ vložil se do rozhovoru Dick Symes, ředitel zpravodajského odboru. „Jsem pro to nasadit na jeho dopadení co největší síly.“

Několik dalších ředitelů kolem stolu souhlasně přikyvovalo.

Tváří v tvář této stoupající vlně nadšení Karim řekl: „V nepřítomnosti pana ředitele samozřejmě uděláme, co bude většina považovat za nejlepší. Rád bych vám ale dal několik věcí ke zvážení. Zaprvé, zničili jsme hlavní základnu Dudži a nemáme ponětí, jestli Fádi přežil, nebo ne. Pokud byl v té továrně v jižním Jemenu nebo někde poblíž, nepochybně shořel na uhel spolu se všemi ostatními. Zadruhé, jestli se v době útoku nacházel jinde, tak ho jen tak nenajdeme. Určitě se stáhl do bezpečného úkrytu. Podle mě bude nejlepší dát tomu čas a počkat si, co se v síti Dudži zachytí. Ať si teroristický svět myslí, že jsme zaměřili pozornost jinam. Pokud Fádi žije, začne se pohybovat a pak ho zaměříme.“

Karim přejížděl očima po sedmi přítomných ředitelích. Neviděl žádné zamračené pohledy, nesouhlasné vrtění hlavou či potutelné úsměvy.

„Zatřetí – a to je možná to nejdůležitější – si musíme zamést před vlastním prahem,“ pokračoval. „Mohu potvrdit informace, že starý pán se stal obětí útoků ministra obrany a jeho lokaje z Pentagonu Luthera LaVallea. Halliday věděl o špionovi v našich řadách i o tom počítačovém viru. Jak se ukázalo, nebožtík Matthew Lerner byl také Hallidayův člověk.“

To vyvolalo kolem stolu značný rozruch. Karim zvedl dlaně. „Já vím, já vím, všichni jsme zažili ty zmatky, když se Lerner snažil předělat CIA. A teď už víme, proč nám ty změny připadaly tak cizí – nařídil je Halliday a jeho nohsledi v Národní bezpečnostní radě. Ale Lerner je po smrti. Pokusy ministra obrany tajně ovlivňovat CIA zkrachovaly. A teď, když jsme zlikvidovali špiona v našich řadách, můžeme konečně udělat to, co jsme měli učinit už dávno. Přeměnit CIA na organizaci schopnou vést válku proti globálnímu terorismu. Jako první věc bych navrhoval zaměstnat kvalifikované Araby a muslimy, kteří byli po 11. září z bezpečnostních složek propuštěni. Pokud chceme tuto novou válku vyhrát, musíme pochopit teroristy a celou tu složitou mozaiku, ze které se skládají. Musíme si přestat plést Araba s muslimem, Saúda se Syřanem, Ázerbájdžánce s Afgháncem, sunnitu s šíitou.“

„S tím nelze než souhlasit,“ pravil Symes. „Pořád můžeme hlasovat o Robově návrhu,“ pronesl Karim jakoby nic.

Oči všech se stočily k šéfovi operací. „To nebude nutné,“ řekl Batt. „Stahuji svůj návrh ve prospěch Martina.“

• • •

Bourne seděl na podlaze vrtulníku naproti saúdskému lékaři a jeho velkému černému kufříku. Mezi nimi leželo krvavé tělo Martina Lindrose. Doktor mu nitrožilně podával utišující látky.

„Snažím se ho co nejvíc utlumit, nic jiného se nedá dělat,“ řekl lékař, zatímco se rychle vzdalovali od Miran Šáh.

Bourne hleděl do Lindrosovy zbědované tváře a v duchu si představoval, jak jeho přítel vypadal dřív. Moc se mu to nedařilo. Střela z Fádiho pistole zasáhla pravou stranu hlavy a zničila oční jamku i polovinu nadočnicového oblouku. Lékaři se sice povedlo zastavit krvácení, jelikož však zbraň vypálila zblízka, způsobila masivní poškození, které vedlo k postupné zástavě životně důležitých Martinových orgánů. Podle lékaře už lavinový účinek postoupil tak daleko, že veškeré pokusy o záchranu Martinova života předem odsuzoval k nezdaru.

Martin nyní neklidně spal. Při pohledu na něj Bourne cítil směsici vzteku a zoufalství. Proč se to Martinovi stalo? Proč ho nedokázal zachránit? Věděl, že jeho bolestná tíseň vychází z bezmoci. Stejný pocit zakoušel, když naposledy spatřil Marii. Bezmoc byla jedinou emocí, které Bourne neuměl odolat. Zarývala se mu pod kůži a vypalovala se do jeho psychiky jako svrbění, jež si nemohl poškrábat, jako posměšný hlas, který nemohl utišit.

Zlostně zamručel a odvrátil se. Dosáhli už dostatečné výšky a vznesli se nad hory, takže otevřel mobil a znovu zkusil zavolat Soraye. Telefon zvonil, což bylo dobré znamení. Ale opět ho nezvedla, což bylo naopak mrzuté. Tentokrát jí zanechal krátkou hlasovou zprávu, v níž se zmínil o Oděse. Nemohl jí rozumět nikdo kromě samotné Sorayi.

Pak zavolal Deronovi, jenž stále pobýval na Floridě.

„Mám problém, který můžeš vyřešit jedině ty,“ oznámil mu bez okolků.

„Sem s ním.“

Mluvil stručně jako vždy.

„Potřebuju plnou výbavu.“

„V pohodě. Kde jsi?“

„Asi deset hodin od Washingtonu.“

„Fajn. Tyrone má moje klíče. Dá všechno dohromady. Dullesovo, nebo Reaganovo mezinárodní?“

„Ani jedno. Máme přistát osmnáct kilometrů jižně od Annandale,“ řekl Bourne a sdělil Deronovi souřadnice místa ve státě Virginia, které získal od pilota. „Je to až na úplně východním okraji pozemků patřících Sistain Labs.“ Sistain byla dceřinou společností IVT. „Díky, Derone.“

„Není zač, kámo. Je mi je líto, že tam nemůžu být taky.“

Když Bourne ukončil spojení, Martin se zavrtěl.

„Jasone.“

Sklonil hlavu, aby lépe slyšel Martinův tenký šepot. Do nosu ho okamžitě udeřil pach rozdrásané kůže a blížící se smrti.

„Jsem tady, Martine.“

„Ten chlap, co sedí na mém místě…“

„Karim. Fádiho bratr, já vím. Dal jsem si to dohromady. Začalo to už akcí v Oděse, na kterou mě poslal Conklin. Šel jsem se Sorayou na schůzku s jejím informátorem. Najednou se k nám rozběhla mladá žena. Byla to Sára ibn Ašefová, Karimova a Fádiho sestra. Vystřelil jsem na ni, ale netrefil jsem se. Zato jeden z Fádiho mužů ano. Zastřelil ji, protože měla s někým poměr.“

Martin upřel na Bournea své jediné oko. Bylo krvavě rudé, ale stále v něm plápolal život. „Musíš… dostat… Karima.“ Sotva sípal a trhavě přitom vydechoval růžový hlen a krev. „On je ten… hlavní… strůjce…, pavouk sedící… uprostřed… sítě.“

Jeho oko bylo otevřené dokořán a pohybovalo se v rytmu bolestných křečí, jež jím zmítaly. „Fádi… Fádi byl jen… obličej, jen… symbol. Opravdu… nebezpečný… je Karim.“

„Martine, já tě dobře slyším, ale teď musíš odpočívat,“ konejšil ho Bourne.

„Ne, ne…“ Zdálo se, že Lindros je v zajetí jakési zvláštní posedlosti. Vyzařovala z něj přímo kosmická energie, jež prostupovala i Bournea. „Na odpočinek…. budu mít… spoustu času… po… po smrti.“

Znovu začal krvácet. Lékař se naklonil a otřel mu tvář gázou, která velice brzy nasákla a zbarvila se do červena.

„Karimovi nejde… jen o Ameriku, Jasone. Jde mu přímo o CIA. Nenávidí nás – nás všechny… a to ho úplně užírá. Proto… proto… vsadil všechno… i svůj život a duši…, jen aby… pronikl dovnitř.“

„Co má v plánu? Martine, co chce udělat?“

„Zničit CIA.“ Lindros vzhlédl k Bourneovi. „Víc bohužel nevím… Jasone, já jsem to strašně podělal.“

„Nebyla to tvoje chyba, Martine.“ Bourne se zatvářil přísně. „Jestli se chceš obviňovat, vážně mě naštveš.“

Lindros se pokusil zasmát, ale z úst se mu jen vyřinula další krev. „To bych opravdu nerad.“

Bourne mu otřel ústa.

Lindrosovi přelétlo cosi přes tvář, jako když na chvíli vypadne elektřina a všechno obklopí tma a chlad. Roztřásl se.

„Jasone, poslouchej…, až tohle… všechno… skončí, chci, abys poslal Moiře dvanáct rudých růží. Adresu najdeš… u mě doma v mobilu. Moje tělo spalte… a popel odneste do Cloisters v New York City.“

Bourne ucítil pálení v očích. „Samozřejmě, jak si přeješ.“

„Jsem rád, že jsi… tady.“

„Jsi můj nejlepší přítel, Martine. Můj jediný přítel.“

„Takže je to smutné… pro nás oba.“ Lindros se znovu pokusil o úsměv, ale neměl na to sílu. „Jasone…, víš…, co nás spojilo? Ty… si na svoji minulost… nevzpomínáš a já… zas na tu svoji vzpomínat nechci.“

Bourne poznal, když nadešel poslední okamžik. Před chvílí ho Martinovo zdravé oko ještě rozvážně sledovalo, teď se upíralo kamsi do prostoru a hledělo na cosi, co Bourne už mnohokrát cítil, ale nikdy to nespatřil.

Sorayu vyděsilo to, co viděla, i následky, jaké to bude mít. Stála jako opařená a zírala na zčásti nabalzamovanou mrtvolu ředitele CIA. Napadlo ji, že je to jako vidět mrtvého vlastního otce. Člověk ví, že se to jednou stane, ale když ten den přijde, stejně se s tím nedokáže smířit. Stejně jako ostatní lidé v CIA, i ona považovala starého pána za neochvějnou a nepřemožitelnou jistotu. Tak dlouho představoval morální kompas a symbol celosvětové moci organizace, že si teď po jeho smrti najednou připadala nahá a strašně zranitelná.

Prvotní šok u ní vzápětí vystřídala mrazivá panika. Kdo místo starého pána řídí CIA? Samozřejmě tu byli šéfové odborů, ale všichni odshora až dolů věděli, že ředitelovým vyvoleným následovníkem je Martin Lindros.

Což znamenalo, že CIA vede falešný Lindros. Ježíšikriste, zaúpěla v duchu. On chce CIA zlikvidovat – od začátku to měl v plánu. Od Fádiho by to byl vskutku bravurní kousek, kdyby se mu před odpálením jaderné bomby na americké půdě podařilo zničit nejvýkonnější špionážní agenturu světa.

Vmžiku jí vše proběhlo před očima. Sudy s trhavinou C4, které viděl Tyrone, byly určeny pro centrálu CIA. Ale jak by je Dudža proboha propašovala přes přísná bezpečností opatření? Byla si jistá, že to vymyslel Fádi. S pomocí falešného Lindrose na ředitelském místě to možná nebylo zas tak složité.

Vtom se Soraya náhle vrátila do přítomnosti. Vzhledem k vraždě starého pána se musela nějak dostat do ústředí CIA. Stůj co stůj potřebovala informovat všech sedm ředitelů odborů, její vlastní bezpečnost musela jít stranou. Ale jak? Lindrosův dvojník ji zaměří už ve chvíli, kdy ukáže průkaz ochrance. A proniknout dovnitř nepozorovaně nepřipadalo v úvahu.

Helikoptéra klesala vrstvami mraků k soukromé přistávací dráze v Mazár-e Šarifu. Bourne seděl vedle Martina Lindrose s obličejem v dlaních. Hlavu měl plnou myšlenek, z nichž některé směřovaly ke vzpomínkám a jiné nevedly nikam, jelikož ty vzpomínky někam zmizely. Spoje mezi těmito myšlenkami pro něj měly ohromný význam, ale o ten hlavní teď přišel. Teprve nyní Bourne pochopil, jak důležitý pro něj Martin byl. Ztráta paměti může v lidské psychice zplodit řadu věcí včetně šílenství – nebo alespoň pocitu, že se člověk zbláznil, což je v podstatě totéž.

Martin mu po Conklinově vraždě posloužil jako záchranné lano. Teď byl i on po smrti. Nemohl se už ani vrátit domů k Marii. Když hladina stresu přestoupí únosnou mez, co mu zabrání sklouznout do šílenství, jež vyrůstalo z houští pochroumaných spojů uvnitř jeho mozku?

Vrtulník dosedl na asfalt a on pevně sevřel aktovku.

„Půjdete s námi,“ oznámil Bourne pilotovi. „Budu vás ještě potřebovat.“

Pilot vstal a pomohl mu zvednout Lindrosovo tělo. S jistými obtížemi ho vynesli z helikoptéry. Na dráze stál natankovaný tryskáč připravený k odletu. Muži do něj přenesli mrtvé tělo a Bourne promluvil s pilotem letadla. Pak nařídil pilotovi vrtulníku, aby dopravil lékaře zpátky do Miran Šáh. Současně ho varoval, že skupina Feyda al-Saúda bude sledovat jeho let i komunikaci.

O deset minut později se letadlo se dvěma živými a jedním mrtvým mužem rozjelo po ranveji. Když nabralo dostatečnou rychlost, zvedlo se do břidlicově šedivých mračen přicházející bouře.

Od chvíle, kdy mu Soraya zavolala, se Peter Marks nedokázal pořádně soustředit na svou práci. Zašifrované zprávy teroristů z organizace Dudža mu připadaly jako z Marsu. Nakonec se vymluvil na bolest hlavy a předal je kolegovi.

Nějakou dobu pak zadumaně seděl za stolem. Nemohl si pomoci a znovu si v duchu přehrával celý ten rozhovor i to, jak na něj sám reagoval. Nejdřív musel překonat zlost. Jakým právem ho chce Soraya zatáhnout do problémů, které si sama zavinila? V té chvíli už málem zvedl telefon a naťukal Lindrosovo číslo, aby ji udal.

Jeho ruka se však zastavila na půli cesty ke sluchátku. Proč vlastně? Na první pohled byla Sorayina historka tak bláznivá, že ani nestála za řeč. Zaprvé, všichni věděli, že jaderná hrozba teroristů byla odvrácena. Zadruhé, Lindros sám všechny varoval, že Sorayu vykolejila smrt Jasona Bournea. A v telefonu skutečně zněla dost pomateně.

Jenže tu bylo i její varování před nebezpečím hrozícím centrále CIA. Vzhledem k dlouholeté praxi nemohl toto její tvrzení jen tak pominout. Už podruhé téměř naťukal Lindrosovu linku, opět se však zarazil. Celé to postrádalo logiku. Proč by jedna část Sorayina příběhu byla pravdivá, a ta druhá smyšlená? Nemohl uvěřit, že by se někdo – natožpak Soraya – choval takhle bláznivě.

Což znamenalo, že se znovu ocitl na začátku. Co udělat s jejím telefonátem? Nervózně bubnoval prsty na desce stolu. Samozřejmě mohl hrát mrtvého brouka a tvářit se, že se ten rozhovor nikdy neodehrál. Jenže pokud by se v ústředí CIA skutečně něco stalo, nikdy by si to neodpustil. Pochopitelně za předpokladu, že by útok přežil.

Dřív, než si to stačil rozmyslet, popadl sluchátko a vytočil číslo svého důvěrníka v Bílém domě.

„Ahoj, Kene. Tady Peter,“ řekl, když se volaný ozval. „Mám naléhavou zprávu pro ředitele CIA. Můžeš mi ho sehnat? Je u Potuse.“

„Není, Petere. Potus má právě poradu se Sborem náčelníků.“

Peterovo srdce se na okamžik zastavilo. „Kdy ředitel odešel?“

„Počkat, podívám se do knihy.“ O chvíli později Ken odpověděl: „Určitě máš správné informace? Ředitel CIA tady totiž dneska nebyl a Potus ani nikdo další ho nemá v programu.“

„Díky, Kene,“ pravil Peter přiškrceným hlasem. „Asi jsem se spletl.“

Panebože, pomyslel si. Soraya je stejně normální jako já. Podíval se otevřenými dveřmi do své pracovní kóje. Měl výhled na roh Lindrosovy kanceláře. Jestli to není Lindros, kdo Týfón k čertu řídí?

Vrhl se po mobilním telefonu. Když se mu konečně podařilo upokojit roztřesené prsty, navolil Sorayino číslo.

39

Tyrone na Sorayu trpělivě čekal. Když konečně vystrčila hlavu z prosklených dveří, ucítila, že jí vibruje mobilní telefon. Na Tyronovo znamení se tiše rozběhla do stínu u ústí nájezdové rampy.

„Ti dva šmejdi skončili,“ hlesl.

„Musíme už jít.“

Než však stačila vykročit po rampě, chytil ji za ruku. „Máme tady ještě kšefty, děvče.“ Ukázal prstem. „Vidíte to fáro za fordem?“

„Co to je?“ Natáhla krk. „Limuzína?“

„A ne jen tak nějaká. Tahle má vládní značku.“

„Cože?“

„A nejen to, je to značka CIA.“

Šlehla po něm pohledem, a tak dodal: „Deron mě učil dávat si na ně bacha.“ Pohodil hlavou. „Omrkněte to, jo?“

Soraya se odkradla podél fordu a vzápětí spatřila dlouhý nablýskaný trup limuzíny i její registrační značku. Téměř nahlas vyjekla. Nejenže to byla značka CIA, ale navíc ředitelská. Okamžitě pochopila, proč se namáhali s balzamováním starého pána. Potřebovali jeho tělo, které muselo splňovat dvě podmínky: muselo být poddajné a nesmělo páchnout.

Znovu jí zavrněl telefon. Vytáhla ho a podívala se na displej. Byl to Peter Marks. Co sakra chce? V podřepu se opatrně vrátila k Tyronovi. „Zabili ředitele CIA. To je jeho limuzína.“

„Jo, ale k čemu jim je?“

„Třeba ho právě v ní zabili.“

„To je možný.“ Tyrone se podrbal na bradě. „Ale já je viděl hrát si s vnitřkem.“

Potřetí jí zazvonil telefon. Tentokrát to byl Bourne. Potřebovala mu zoufale říct, co se děje, ale delší rozhovor nemohla riskovat. „Musíme odsud bleskově zmizet, Tyrone.“

„Vy běžte,“ odtušil a po očku sledoval limuzínu. „Já se tady ještě chvilku zdržím.“

„Je to nebezpečné,“ varovala ho Soraya. „Oba musíme pryč.“

Tyrone zvedl pistoli. „Nebudete mi poroučet. Řekl jsem vám, co udělám. Vy se zařiďte podle svýho.“

Soraya zavrtěla hlavou. „Nenechám vás tady. Nechci, abyste se do toho namočil víc, než už se stalo.“

„Hele, děvče, já kvůli vám zamordoval dva chlapy, jasný? Jak bych se do toho asi moh’ namočit ještě víc?“

Musela uznat, že má pravdu. „Ale stejně nechápu, proč jste se do toho vůbec míchal.“

Usmál se na ni, protože věděl, že Soraya nemá sílu mu odporovat. „Myslíte jako co z toho mám? Ve čtvrti, kde jsme s Deronem vyrůstali, dělaj kluci věci jen ze dvou důvodů: aby sehnali prachy, nebo někoho okradli. Nejlíp obojí. Teď už Derona ňákou dobu sleduju. Vybabral se ze sraček a něco se sebou udělal. V tom ho obdivuju, ale vždycky jsem si myslel: To je jeho boj, ne můj. A teď vidím, že mám snad taky naději se z toho dostat.“

„Anebo se nechat zabít.“

Tyrone pokrčil rameny. „Hele, v naší čtvrti jsou tyhle věci na denním pořádku.“

A vytáhl kapesní počítač.

„Myslela jsem, že máte jen mobily na kratší použití,“ prohodila v narážce na jednorázové telefony, které u něj předtím viděla.

„Vo tyhle hračce ví jen jeden člověk na světě. Ten, co mi ji dal.“

Podíval se do přístroje; zřejmě si četl e-mail. „Do prdele.“ Pak zvedl oči. „Na co čekáme? Padáme odsud.“

Vykročili po rampě vzhůru k ovládacímu panelu osvětlení a automatického otevírání vrat. „Co tak najednou?“

Tyrone nasadil znechucený výraz. „Je to k naštvání, ale Deron povídal, že se musíme rozdělit. Ten váš Bourne potřebuje píchnout.“

Peter Marks číhal v chodbě nedaleko východu a zachytil pohled Roba Batta hned, jak Velká sedma vyšla ze zasedací místnosti. Marks pro Batta pracoval před tím, než si ho Martin Lindros vybral do Týfónu. Na Bártových metodách získával první zkušenosti a šéfa operací stále považoval za svého patrona uvnitř CIA.

Nebylo proto nijak překvapivé, že si ho jeho bývalý šéf hned všiml. Batt se oddělil od ostatních a zašel za roh. „Co tady děláš, Petere?“

„Abych pravdu řekl, čekám na vás.“ Marks se nervózně rozhlédl. „Potřebuju s váma mluvit.“

„Nemůže to počkat?“

„Ne, pane, to nemůže.“

Batt se zachmuřil. „Dobře. U mě v kanceláři.“

„Venku by to bylo lepší, pane.“

Ředitel operačního odboru si ho zvědavě změřil a pak pokrčil rameny.

Společně sjeli výtahem dolů, vstoupili do haly a vyšli hlavními dveřmi. Na východní straně areálu se rozkládala růžová zahrada, a právě tam Marks zamířil. Když došli do bezpečné vzdálenosti od budovy, slovo od slova Battovi zopakoval, co mu předtím sdělila Soraya Mooreová.

„Ani já tomu nevěřil, pane,“ vyhrkl, když viděl Battův pohled. „Ale pak jsem zavolal jednomu známému do Bílého domu. Starý pán tam není, ani tam dneska vůbec nebyl.“

Batt se poškrábal na podbradku. „Tak kde sakra je?“

„To je právě ono, pane.“ Marks byl od začátku nesvůj, ale s každou další chvílí se jeho tíseň stupňovala. „Poslední tři čtvrtě hodiny jsem strávil na telefonu. Nevím, kde je, a neví to ani nikdo jiný.“

„A co Anna?“

„Taky bez vysvětlení zmizela.“

„Kristepane.“

Marks znovu obhlédl bezprostřední okolí. „Pane, na první pohled to může vypadat neuvěřitelně, ale myslím, že musíme brát Sorayina slova vážně.“

„Neuvěřitelně? Snad šíleně, ne? Petere, neříkej mi, že tomu věříš…“ Batt zavrtěl hlavou, jako by se mu nedostávalo slov. „Kde je Soraya?“

„To nevím,“ přiznal Marks. „Několikrát jsem jí volal na mobil, ale neozvala se mi. Má strach, že ji Lindros najde.“

„No to by taky bylo nejlepší. Potřebujeme ji sem fofrem dostat a umravnit ji dřív, než nám v CIA vyvolá paniku.“

„Jestli je úplně vedle, tak kde jsou tedy ředitel s Annou?“

Batt vykročil pryč z růžové zahrady. „To hned zjistím,“ houkl přes rameno.

„A co se Sorayou?“

„Až ti zavolá, tak dělej, že jsi na její straně. Musíš ji sem dostat. Fofrem.“

Když šéf operací zmizel v budově ústředí, Marksovi zazvonil telefon. Podíval se na přicházející hovor. Stiskl knoflík a pozdravil: „Ahoj, Sorayo. Hele, uvažoval jsem o tom, cos mi řekla, a ověřil jsem si to v Bílém domě. Starý pán i Anna jsou nezvěstní.“

„Aby nebyli,“ slyšel v uchu její hlas. „Právě jsem viděla šéfa. Leží na prkně v márnici s prostřeleným srdcem.“

Karim seděl v jednací místnosti vedle ředitelovy kanceláře spolu s členy Velké sedmy. Všichni si vyslechli zprávu saúdské tajné služby, která je informovala o zajištění továrny na výrobu jaderných zbraní v oblasti Miran Sáh. Na rozdíl od ostatních však to sdělení přijal se směsicí zmatku a obav. Byl to manévr jeho bratra, nebo se opravdu stalo něco strašného?

Věděl, že existuje jediný způsob, jak to zjistit. Opustil zasedací síň, ale na cestě k výtahu koutkem oka zahlédl Petera Markse. To bylo už podruhé, kdy si ho všiml na místě, kam nepatřil. Hlavou se mu rozezněl varovný zvon, a místo aby s dalšími řediteli vstoupil do výtahu, zabočil doleva. Roh, za nímž se schoval, mu poskytoval výhled na dveře zasedačky. Když z nich vyšel Rob Batt, Marks se k němu přitočil. Chvíli se spolu bavili. Batt se zprvu tvářil chladně, ale pak kývl a společně zamířili zpátky do jednací místnosti a zavřeli za sebou dveře.

Karim hbitě vstoupil do úřadovny ředitele CIA a prosmýkl se kolem stolu, kde za Annu zaskakoval mladík ze signálního zpravodajství, který mu kývl na pozdrav.

Karim pokračoval přímo do ředitelské kanceláře, kde zamířil ke stolu a otočil vypínačem. V reproduktorech se ozvaly dva hlasy ze zasedací místnosti.

„…od Sorayi,“ říkal Marks. „Tvrdí, že viděla ředitelovo tělo v márnici s průstřelem srdce.“

„Co to ta ženská vykládá? Mluvil jsem s Martinem. Starý pán se mu ozval.“

„Kde je?“

„Má nějakou soukromou věc s Annou,“ řekl Batt, ale znělo to spíš jako zívnutí.

„Soraya taky mluvila s Bournem.“

„Bourne je po smrti.“

„Není. Našel tu opravdovou jadernou továrnu. Není v Miran Šáh na hranicích…“

„Já vím, kde leží Miran Šáh, Petere,“ vyštěkl Batt. „Co je to za pitomosti?“

„Říkala, že si můžete všechno ověřit u Feyda al-Saúda.“

„Jít s prosíkem za šéfem saúdské bezpečnostní služby? To by tak ještě scházelo.“

„Taky říkala, že Bourne zabil Fádiho. Míří sem Fádiho letadlem.“

Rozhovor ještě neskončil, ale Karim toho už slyšel dost. Měl pocit, že se mu po celém těle rozlézají mravenci. Chtělo se mu křičet, rozervat vlastní tělo na kusy.

Vyrazil z kanceláře a sjel výtahem dolů. Nevyzvedl si však vůz v podzemním parkovišti, což by musel stvrdit podpisem, ale chvatně vyšel hlavními dveřmi na ulici.

Večer už značně pokročil. Nízká obloha plná zachmuřených oblaků pohlcovala třpyt městských světel. Stíny se prodlužovaly.

Zastavil se na rohu ulice a zavolal na taxislužbu. Po sedmi mučivých minutách taxík konečně přijel a on mohl nasednout.

Třináct minut poté vystoupil před půjčovnou Avis, ale vykročil opačným směrem. Když však taxi zmizelo, otočil se, vstoupil do kanceláře Avis a půjčil si auto na falešný průkaz. Zaplatil v hotovosti, vyzvedl si vůz značky GM, zeptal se na cestu na Dullesovo letiště a vyrazil.

Ve skutečnosti neměl v úmyslu jet na toto letiště. Jeho cílem byla přistávací dráha společnosti Sistain Labs jižně od Annandale.

Letadlo se sneslo nad zátoku Occoquan a zamířilo na sever k přistávací dráze na poloostrůvku ve tvaru pěsti hrozící do vody. Pilot plavně a neslyšně dosedl mezi zářivá světla, jež mu ukázala cestu. Jak ujížděli ranvejí a s každým metrem zpomalovali, Bourne uviděl Tyrona sedícího obkročmo na své motorce s černou koženou aktovkou připásanou na zádech. Podíval se na hodinky. Přiletěli přesně načas, což znamenalo, že měl přibližně třicet pět minut na to, aby se připravil na Karima.

Cestou několikrát mluvil se Sorayou. Oba si sdělili čerstvé novinky, které měly ohromující i potěšitelnou příchuť. Fádi byl mrtvý a jaderná hrozba organizace Dudža odvrácena, Karim však zavraždil starého pána, upevnil svoji moc uvnitř CIA a teď chtěl zničit centrálu a všechny lidi v ní zdrcujícím útokem spojeným s odpálením atomové bomby. Soraya měla v CIA jednoho spojence – agenta Petera Markse, jenže ten neměl povahu rebela. Nevěděla, do jaké míry by byl kvůli ní ochoten porušit předpisy.

Z ředitelovy smrti měl Bourne smíšené pocity. Připadal si jako nadaný, ale tvrdohlavý vnuk, který se při návratu domů stal obětí dědečkovy nevraživosti. Ředitel se nejednou pokusil ho nechat zabít. Nikdy Bourneovi doopravdy neporozuměl, a tak z něj měl v podstatě logický strach. Bourne dával starému pánovi za vinu mnoho věcí, tuto však ne. On skutečně nikdy nezapadl do šablony CIA – stal se pracovníkem bezpečnostní služby, která nesnášela individualisty. Nikdy se do ní nehrnul, ale prostě to tak dopadlo. Ale to už byla minulost.

Teď se musel zaměřit na Karima.

Letadlo zastavilo na asfaltu, motory kňučivě utichaly. Bourne vyzvedl pilota, spolu s ním prošel uličkou mezi sedadly, otevřel dveře a spustil schůdky k Tyronovi, jenž přijel až k letadlu.

Tyrone vyšel po schodišti a hodil černou koženou aktovku k Bourneovým nohám.

„Nazdárek, Tyrone, a díky.“

„Hele, rozsviť si tady. Nevidím ani prd.“

„To je účel.“

Tyrone na něj zamžoural. „Ty vole, vypadáš jako Arab.“

Bourne se zasmál. Vzal aktovku, přešel k sedadlům a otevřel ji. Tyrone si všiml arabského pilota, snědého vousatého muže, který ho zlobně sledoval se směsicí vzdoru a strachu.

„A kdo je kurva tohle?“

„Terorista,“ odvětil Bourne prostě. Zvedl oči od obsahu aktovky a pobaveně si ho přeměřil. „Chceš si to zkontrolovat?“

Tyrone se zasmál. „Dva podobný jsem už oddělal pro Slečnu Špionku.“

„Pro koho?“

Tyronovi se zablesklo v očích. „Vím, že jste s Deronem kámoši, ale nedělej ze mě vola.“

„Já ho z tebe nedělám, Tyrone. Promiň, ale mám hrozně málo času.“ Bourne rozsvítil jednu z lampiček nad sedadlem, otevřel mobilní telefon a zobrazil si fotky Fádiho tváře, které sám pořídil. Pak začal otvírat různé kelímky, sklenice, tuby a vycpávky podivuhodných tvarů. „Řekl bys mi laskavě, o čem je řeč?“

Tyrone na chvíli zaváhal a zkoumavě probodával Bournea pohledem, jestli si s ním pořád nehraje. Usoudil, že zřejmě ne. „Mluvím o Slečně Špionce. O Soraye.“

Bourne si se zrakem upřeným na Fádiho snímky vložil do úst několik vycpávek a zkusmo kroužil čelistmi. „Tak to bych ti měl poděkovat.“

„Co to máš kurva s hlasem?“

„Jak vidíš, stává se ze mě nový člověk,“ odpověděl Bourne, zatímco pokračoval ve své proměně. Vylovil z aktovky hustou bradku a vytvaroval ji nůžkami do přesné podoby Fádiho vousů. Pak si ji nalepil a prohlédl se ve zvětšovacím zrcátku, jež vytáhl z tašky.

Podal Tyronovi mobil. „Udělej pro mě něco. Co myslíš, vypadám jako chlap na těch fotkách?“

Tyrone zamžikal, jako by nemohl uvěřit, oč ho Bourne žádá. Pak si prohlédl snímky, jeden po druhém. Mezitím pokukoval po Bourneově tváři.

„No to mě poser,“ vydechl nakonec. „Jak jsi tohle dokázal, brácho?“

„Je to dar shůry,“ řekl Bourne zcela vážně. „Hele, a potřeboval bych od tebe ještě jednu maličkost.“ Podíval se na hodinky. „Asi za jedenáct minut sem dorazí ten parchant, kterého hledá Soraya. Chci, abys odsud zmizel a něco pro mě zařídil. Něco moc důležitého. Ve vedlejší kabině je můj přítel Martin Lindros. Je mrtvý. Chci, abys zajel do márnice. Jeho ostatky je třeba zpopelnit. Jasný? Uděláš to pro mě?“

„Mám motorku, můžu si ho hodit na klín, jestli to teda nevadí.“

Bourne přikývl. „Nakládej s ním s úctou, Tyrone, rozumíš? A teď zmiz. A ještě něco: nechoď hlavním vchodem.“

„To nedělám nikdy.“

Bourne se zasmál. „Uvidíme se na druhé straně.“

Tyrone se na něj podíval. „Na druhý straně čeho?“

40

Když vjel do Virginie, zavolal Karim Abdu al-Malikovi do márnice.

„Potřebuju tři muže k Sistain Labs. Okamžitě.“

„To už nám ale nikdo nezbude.“

„Splňte rozkaz,“ nakázal Karim stroze.

„Provedu, pane.“ Po mírné odmlce dodal: „Už jsou na cestě.“

„Je tělo ředitele připraveno?“

„Ještě čtyřicet minut, možná trochu víc, pane. Tohle není normální balzamování.“

„Jak vypadá? To je hlavní.“

„Samozřejmě, pane. Tváře má růžové.“ Abd al-Malik z hloubi hrdla spokojeně zamručel. „Můžete mi věřit, ochranka si bude myslet, že žije.“

„Dobře. Až skončíte, naložte ho do limuzíny. Měníme plán. Fádi chce budovu CIA zničit, co nejdřív to půjde. Až budete na svých pozicích, zavolejte mi.“

„Spolehněte se,“ ubezpečil ho Abd al-Malik.

Karim věděl, že mu může věřit. Abd al-Malik, nejschopnější člen a zároveň vůdce jeho spící buňky ve čtvrti, ho ještě nikdy nezklamal.

Provoz byl mírný. K hlavnímu vchodu na západní straně areálu společnosti Sistain Labs mu to trvalo osmatřicet minut. Místo působilo opuštěně. Cestou se musel dvakrát zdržet – jednou mu překřížil dráhu kluk v silném americkém autě, podruhé se na něj nalepil kamion a začal na něj troubit. V obou případech vytáhl pistoli a byl připraven stisknout spoušť, pak se však opanoval.

Potřeboval zabít Bournea, ne tyhle ubožáky. Kypěl v něm běsnivý vztek – Pouštní vítr, který zdědil po dědečkovi – a proto měl sklon k impulzivním reakcím. Tady však nebyl v poušti a neobklopovali ho beduíni, kteří dobře věděli, že ho nemají zbytečně dráždit.

Bourne, Bourne, Bourne. Pořád jen Bourne. To on zavraždil nevinnou Sáru, pýchu rodiny. Karim jí odpustil kacířské názory, nevysvětlené odchody mimo domov i touhu po nezávislosti. Všechny tyto věci připisoval anglické krvi, která kolovala žilami i jemu. On volání své západní krve překonal, a právě proto se ji snažil převychovat podle zvyklostí pouště a vštípit jí saúdský étos, který byl jejím pravým dědictvím.

A teď Bourne zabil Fádiho, oficiálního šéfa skupiny. Fádiho, jenž tak silně spoléhal na plánování a finanční zdroje svého staršího bratra, zatímco Karim u svého mladšího sourozence zase hledal ochranu. Odpustil Fádimu jeho horkou krev a všelijaké výstřelky. Správný vůdce k sobě přece přitahuje věrné nejen plamennou rétorikou, ale rovněž nezkrotným chováním.

A teď byli oba mrtví – nevinná dívka i velitel, ztělesnění morální čistoty i symbol fyzické síly. Ze všech dětí Abú Sarifa ibn Hámida ibn Ašefa al-Wahhíba zůstal jen on sám. Na Fádiho a Sáru mu zbyly jen vzpomínky, které nosil ve svém srdci. A stejně dopadl i jeho otec – chromý bezmocný stařec upoutaný na lůžko, který se ze svého nenáviděného invalidního vozíku mohl dostat jen s pomocí zvláštních popruhů.

Karim se zapřísahal, že s Bournem skoncuje. Skoncuje se všemi bezbožníky.

Projížděl dlouhými klikatými cestami, jež se vinuly kolem nízkých laboratorních budov ze zeleného skla a černých cihel. Poslední levotočivá zatáčka a v jeho zorném poli se objevila přistávací plocha. Za stojícím letadlem prosvítal šedomodrý půlkruh přilehlé zátoky.

Když se přiblížil k přistávací dráze, zpomalil a důkladně se rozhlédl po okolí. Letadlo stálo osamocené na asfaltu na vzdálenějším konci ranveje. Na dohled nebyla žádná vozidla, nevlídné okolní vody nebrázdily žádné lodě, ani vrtulníky se nikde v blízkosti nevznášely. Avšak Fádi byl mrtvý a Bourne seděl v letadle na jeho místě.

Samozřejmě, že tam nikdo jiný nemohl být. Na rozdíl od něj Bourne neměl, kdo by mu pomohl. Zajel s autem mimo dohled letadla, zapálil si cigaretu a čekal. Zanedlouho dorazil černý ford s jeho muži a zastavil vedle něj.

Karim vystoupil z vozu, rozdal pokyny a sdělil jim, co mohou očekávat. Pak se opřel o přední blatník auta a s cigaretou v ústech sledoval, jak ford míří na asfaltovou dráhu. Když dojel až k letadlu, jeho dveře se otevřely směrem dovnitř a z trupu se spustily schůdky. Dva ze tří mužů vystoupili a vyběhli do schodů.

Karim vyplivl oharek a rozšlápl jej podpatkem. Pak nastoupil do auta z půjčovny a zamířil po příjezdové cestě k budově laboratoře, jež se bázlivě krčila o samotě na severním výběžku areálu hned vedle skládky odpadu.

„Můžu ti pomoct, Sorayo,“ řekl Peter Marks s telefonem u ucha, „ale měli bychom se sejít.“

„Proč? Ty jsi jako moje oči a uši na centrále. Potřebuju, abys toho dvojníka sledoval.“

„Já nevím, kde Lindros je,“ přiznal Peter. „U sebe v kanceláři není. Odešel mimo budovu a ani to nenahlásil asistentovi. Je to snad epidemie, nebo co?“

Uslyšel, jak se Soraya prudce nadechla. „Co je?“

„Dobře,“ řekla Soraya. „Sejdeme se, ale místo vyberu já.“

„Klidně.“

Nadiktovala mu adresu márnice na severovýchodním okraji parku Rock Creek. „Přijeď tam. Čím dřív, tím líp.“

Marks si vyzvedl služební auto a zvládl cestu v rekordním čase. Zastavil na druhé straně ulice kousek od zadní části márnice a pak seděl v autě, jak mu nařídila Soraya. Před odchodem z ústředí si pohrával s myšlenkou, že zavolá Robu Battovi a získá povolení vzít s sebou několik agentů, naléhavost schůzky mu však bránila marnit čas tím, že bude Batta přesvědčovat, aby nasadil své lidi.

Když Soraya poklepala na okno u spolujezdce, nadskočil úlekem. Byl tak zabraný do myšlenek, že ji vůbec neviděl přicházet. To ještě prohloubilo jeho nervozitu, jelikož se nacházel v terénu, kde před ním měla výraznou výhodu. Celou kariéru byl jen pouhou kancelářskou myší – což byl ostatně asi pravý důvod, proč s sebou nechtěl nikoho brát. Chtěl svému patronovi dokázat, že za něco stojí.

Odemkl dveře a Soraya vklouzla na sedadlo spolujezdce. Rozhodně nevypadala, že by jí přeskočilo.

„Chtěla jsem, abys sem přijel,“ začala poněkud zadýchaně, „protože tohle je ta márnice, kde leží ředitel.“

Poslouchal její slova, jako by patřila do snu, který se mu právě zdá. Když předtím otevírala dveře a nedívala se, sevřel v ruce pistoli. Teď jí jako v mrákotách přiložil zbraň k hlavě a řekl: „Nezlob se, Sorayo, ale pojedeš se mnou na centrálu.“

Dva teroristé, kteří nastoupili do letadla, mžourali v pološeru. Když ho poznali, zatvářili se ohromeně.

„Fádi,“ vyhrkl vyšší z nich. „Kde je Jason Bourne?“

„Bourne je mrtvý,“ odpověděl Bourne. „Zabil jsem ho v Miran Šáh.“

„Ale Karim al-Džamil říkal, že bude na palubě.“ Bourne zvedl aktovku s atomovou bombou. „Jak vidíte, spletl se. Nastala změna plánu. Potřebuju s bratrem mluvit.“

„Samozřejmě, Fádi.“

Neprohledali letadlo, a tak nemohli vidět pilota, jehož Bourne svázal a umlčel roubíkem.

Když Bournea vedli k černému fordu, vyšší muž řekl: „Váš bratr není daleko.“

Všichni nastoupili do auta, Bourne na zadní sedadlo s jedním z teroristů. Odvracel obličej od reflektorů ranveje, jediného zdroje světla. Dokud udrží tvář v polostínu, nic mu nehrozí. Ti chlapi reagovali na známý hlas a řeč těla. To jsou nejsilnější zbraně mimiky. Stačí přesvědčit mysl, oči nejsou tak důležité.

Řidič vyrazil z přistávací plochy, zamířil obloukem na sever a zastavil se u budovy z černých cihel, která stála opodál od ostatních.

Když otevřeli vrata z vlnitého plechu a zavedli ho dovnitř, Bourne spatřil rozlehlou opuštěnou halu, kde nebyly žádné dělicí příčky. Olejové skvrny na betonové podlaze naznačovaly, že se jedná o hangár. Světlo, jež sem prosvítalo vraty a také čtvercovými okny vsazenými vysoko ve stěnách, se v obřím prostoru brzy ztrácelo a podléhalo stínům.

„Karime al-Džamile,“ zavolal vysoký muž, „v letadle byl váš bratr, ne Jason Bourne. Je s námi a má tu bombu.“

Z přítmí vystoupila postava.

„Můj bratr je mrtvý,“ řekl Karim pevně.

Muži za Bournem ztuhli.

„Nikam s tebou nepojedu,“ ucedila Soraya. Marks se chystal odpovědět, když se zeď v zadní části nakládacího prostoru márnice spustila dolů. „Co to sakra…?“ podivil se.

Soraya využila momentu překvapení a vyběhla z auta. Marks chtěl jít za ní, ale pak uviděl limuzínu ředitele CIA, která vyjela z budovy a zamířila ulicí pryč od něj. Na Sorayu dočista zapomněl. Zařadil rychlost a vydal se za vozem. Starý pán měl údajně něco soukromého. Co dělá tady?

Když se za limuzínou rozjel, matně uslyšel, jak na něj Soraya křičí, aby to otočil. Nedbal na ni. Co se od ní dalo čekat? Myslela si přece, že starý pán je po smrti.

Limuzína po chvíli zastavila na červenou. Dojel k ní a stáhl okénko.

„Hej!“ houkl. „Peter Marks, CIA! Otevřete!“

Řidičovo okno zůstalo na místě. Marks zařadil neutrál, vystoupil a zabušil na okno.

Vytáhl průkaz a v tu chvíli spatřil ředitele, jenž seděl strnule vzadu. Pak mu řidič namířil do obličeje pistoli Luger P08 a stiskl spoušť.

Výstřel mu prorazil ušní bubínky. Rozhodil ruce a odlétl dozadu. Na chodník už dopadl mrtvý.

Okno limuzíny vyjelo nahoru, a když na semaforu naskočila zelená, elegantní vůz se plavně rozjel ulicí.

Karim stál a upřeně si Bournea měřil. „To není možné, bratře. Tvrdili mi, že jsi zemřel.“

Bourne zvedl aktovku. „A já zatím přináším zkázu,“ odtušil Fádiho hlasem.

„Ať se bezvěrci třesou!“

„Přesně tak.“ Bourne dobře věděl, co je Karim zač, přesto mu bylo krajně nepříjemné stát proti člověku, který připravil o život jeho nejlepšího přítele. „Jsme znovu spolu, bratře!“

Martin ho varoval, že Karim je nebezpečnější z bratrů. „On je ten hlavní strůjce zla,“ řekl mu Martin, „pavouk sedící uprostřed sítě.“ Bourne si nedělal žádné iluze. Jakmile mu Karim položí důvěrnou otázku, na niž znal odpověď jen jeho pravý bratr, maškaráda skončí.

Netrvalo to dlouho.

Karim mu pokynul. „Pojď na světlo, bratře, abych si tě po tolika měsících mohl prohlédnout.“

Bourne udělal krok dopředu. Obličej mu zalilo světlo.

Karim stál nehybně jako socha, jen mírně trhl hlavou, jako by trpěl obrnou. „Jste stejný chameleon, jako byl Fádi.“

„Bratře, přinesl jsem tu bombu. Jak by sis mě mohl splést?“

„Slyšel jsem, jak jeden agent CIA říkal…“

„Peter Marks?“ Bourne střelil od boku, protože mu nic jiného nezbývalo. Marks byl jediný člověk ze CIA, s nímž se Soraya spojila.

Karim se znovu zmateně zamračil. „Co je s ním?“

„Marks je komplic Sorayi Mooreové. Jen opakuje dezinformace, které jsme jí podstrčili.“

Karim se zasmál vlčím úsměvem. Pochybnosti se z jeho očí vytratily. „Špatně. CIA si myslí, že bratr zahynul při útoku na falešnou továrnu Dudži v jižním Jemenu. Tohle jste nevěděl, Bourne, viďte?“

Na jeho znamení tři muži chytili Bournea zezadu a přimkli mu paže k bokům. S pohledem upřeným na svou oběť vykročil Karim kupředu a vykroutil mu aktovku z ruky.

Soraya se rozběhla k Peteru Marksovi ležícímu bez života na chodníku, když vtom zezadu uslyšela hrdelní burácení silného motocyklu. Vytasila pistoli, otočila se a uviděla Tyrona, jenž už odložil Lindrosovu mrtvolu v márnici.

Zpomalil, aby mohla nasednout za něj, a pak znovu vyrazil.

„Viděl jste, co se stalo. Zabili Petera.“

„Musíme je zastavit.“ Tyrone projel křižovatku na červenou. „Když jste si to dala všecko dohromady, co vám vyšlo? Myslím trhavinu cé čtyři, napodobeninu limuzíny vašeho bossa a jeho mrtvolu nataženou na balzamovacím stole.“

„Že se tímhle způsobem chtějí dostat dovnitř!“ odpověděla Soraya. „Ochranka se na starého pána jen zběžně podívá a pustí limuzínu do podzemního parkoviště.“

„Kde jsou základy budovy.“

Tyrone se sklonil nad řídítka ninji a prudce přidal rychlost.

„Nemůžeme na limuzínu střílet, jinak riskujeme, že odpálíme cé čtyřku a zabijeme bůhvíkolik lidí okolo.“

„Ale nemůžem ani dovolit, aby se dostala do baráku CIA,“ poznamenal Tyrone. „Tak co teda provedem?“

Odpověď přišla, když se jedno ze zadních oken limuzíny stáhlo a někdo po nich začal střílet.

Bourne stál, ani se nepohnul. Marně se snažil vypudit z mysli obraz zbědované tváře Martina Lindrose. Martin byl stále s ním, promlouval k němu a dožadoval se pomsty za to, co se mu stalo. Bourne cítil jeho přítomnost. Slyšel jeho hlas.

Trpělivost, zašeptal tiše.

Soustředil se, v duchu si promítl polohu všech tří mužů a řekl: „Lituju jedině toho, že se mi v Oděse nepodařilo dokončit, co jsem začal. Váš otec je stále naživu.“

„Tomu říkáte život jen vy,“ vyštěkl Karim. „Pokaždé, když jsem s ním, znovu přísahám, že zaplatíte za to, co jste mu provedl.“

„Škoda, že vás dneska nemůže vidět,“ zavrčel Bourne. „Vzal by pistoli a sám by vás zastřelil. Kdyby tak jen mohl.“

„Já vám, Bourne, rozumím líp, než si myslíte.“ Karim stál sotva krok od něj. „Jen se na sebe podívejte. Pro každého kromě nás dvou jste Fádi a já zase Lindros. Jsme uzavřeni ve svém vlastním světě, ve svém kruhu pomsty. Nebo s tím snad nesouhlasíte? Copak jste si to tak nenaplánoval? Copak jste se kvůli tomu nenalíčil, abyste vypadal jako můj bratr?“

Přehodil si aktovku z jedné ruky do druhé. „A proto se mi taky snažíte hodit návnadu. Rozčilený člověk je náchylnější k porážce – neučí to snad Bourneův taoismus?“ Zasmál se. „Ale ve skutečnosti jste mi tímhle svým posledním chameleonským činem udělal neocenitelnou službu. Myslíte, že vás na místě zastřelím. Omyl! Až odpálím atomovou bombu a zničím ústředí CIA, vezmu vás k troskám, co zbudou. Tam vás teprve oddělám. A z Martina Lindrose se stane národní hrdina, zabil přece nejznámějšího teroristu světa! Teď když jsem se zbavil ředitele CIA, koho podle vás asi vděčný prezident povýší na tento post?“

Znovu se zasmál. „Ústřední zpravodajskou službu budu řídit já, Bourne, a předělám ji k obrazu svému. To je ironie, co?“

Při zmínce o osudu centrály CIA Bourne uslyšel ve svém nitru Martinův hlas. Ještě ne, pomyslel si. Ještě ne.

„Opravdová ironie je to, co se stalo Sáře ibn Ašefové.“

V Karimových očích vzplály ohně. Udeřil Bournea hřbetem ruky přes tvář. „Sestřin vrah nemá právo vyslovovat její jméno!“

„Já ji nezavraždil,“ pronesl Bourne pomalu a zřetelně.

Karim mu plivl do tváře.

„Ani jsem ji zastřelit nemohl. Byli jsme se Sorayou moc daleko. Oba jsme měli pistole Glock 21. Sára ibn Ašefová byla na druhé straně náměstí. Jak dobře víte, glock je přesný do pětadvaceti metrů. Vaše sestra byla ve chvíli výstřelu minimálně padesát metrů daleko. Tenkrát jsem si to neuvědomil, všechno se to seběhlo strašně rychle.“

Karimovi se v obličeji nepohnul ani sval. Znovu Bournea udeřil.

Bourne ránu očekával, a tak se z ní rychle vzpamatoval. „Ale Muta ibn Aziz mi osvěžil paměť. On a jeho bratr byli té noci na správných pozicích. Ve správné vzdálenosti.“

Karim chytil Bournea pod krkem. „Vy si budete dělat ze sestřiny smrti legraci?“ Doslova se třásl vztekem. „Ti dva bratři skoro patřili do rodiny. Naznačovat…“

„A právě proto Abbud ibn Aziz vaši sestru zastřelil.“

„Za tohle vás zabiju!“ zavřeštěl Karim a začal Bournea škrtit. „Budete litovat, že jste se vůbec narodil!“

• • •

Tyrone kličkoval na motorce ulicemi v závěsu za limuzínou. Slyšel, jak kolem nich sviští kulky. Věděl, jaké to je, když na člověka někdo střílí. Věděl, jaké to je ztratit tímto způsobem milovanou osobu. Jeho jedinou obranou bylo studium. Naučil se znát jednotlivé náboje asi tak, jako kluci z jeho party znali populární rappery nebo pornohvězdy. Znal charakteristiku každé ráže, každého projektilu Parabellum, každé střely s dutou špičkou. Jeho pistole Walther PPK byla nabitá střelami se zvětšenou dutinou. Když zasáhnou měkký cíl – například lidské maso –, rozpínají se a explodují. Oběť má pocit, jako by ji zasáhla celoplášťová střela M 80. Nemluvě o mimořádném stupni vnitřního poškození.

Ten chlap na ně pálil z pětačtyřicítky, ale měl omezené palebné pole a nízkou přesnost. Tyrone přesto věděl, že je potřeba mu ve střelbě úplně zabránit.

„Podívejte dopředu,“ houkla mu Soraya naléhavě do ucha. „Vidíte tu budovu z černého skla? To je ústředí CIA.“

Tyrone znovu přidal a velice rychle vjel s motorkou vlevo od limuzíny. Tím se sice ocitli ve střeleckém poli nepřítele, ale malá vzdálenost jim také hrála do karet.

Soraya vytáhla pistoli, namířila a vystřelila, to vše v jediném pohybu. Expanzivní střela zasáhla teroristu přímo do obličeje. Z otevřeného okna vychrstl gejzír krve a kostí.

„Zabili Sáru ibn Ašefovou tak, aby na ně nikdo nepřišel,“ vypravil ze sebe Bourne. „Chtěli vás a Fádiho ochránit, protože sladká a nevinná Sára ibn Ašefová pokračovala ve žhavém milostném románku.“

„Lžete!“

Bourne měl potíže s dýcháním, ale nesměl přestat mluvit. Věděl, že Karima může porazit jedině psychologickými zbraněmi. „Těžce nesla, co se z vás a Fádiho stalo. Učinila rozhodnutí. Otočila se zády ke svému beduínskému původu.“

V Karimově obličeji jako by cosi explodovalo.

„Tak dost!“ vykřikl Karim. „To je sprostá lež! Nic víc než lež!“

Avšak Bourne cítil, že se tím snaží jen přesvědčit sám sebe. Okolnosti Sářiny smrti se mu konečně poskládaly před očima a on to nedokázal snést.

„Sestra byla mravním jádrem rodiny! Jádrem, které jste zničil! Po její vraždě jsme se dali s bratrem na tuhle cestu. Sám jste na sebe uvrhl smrt a zkázu!“

Bourne už byl však v pohybu. Ukročil dozadu a tvrdě dupl patou na nárt teroristovi, který stál přímo za ním. Vzápětí se zkroutil a unikl ze sevření muže vpravo. Zabořil loket do břicha tomu vlevo a druhou rukou sekl třetího z boku do krku.

Uslyšel prasknutí zlomených obratlů. Oběť se zhroutila na zem. V té chvíli ho terorista stojící za jeho zády obepnul pažemi a pevně stiskl. Bourne se ohnul a vrhl jej střemlhav na Karima.

Muž vlevo se stále skláněl a snažil se popadnout dech. Bourne shrábl pistoli Luger, která spadla na podlahu, a udeřil ho pažbou do temene hlavy. Chlap, jehož mrštil na Karima, vytasil zbraň. Bourne ho střelil a on se bezvládně zhroutil.

Zbýval už jen Karim. Klečel na kolenou, aktovku přímo před sebou. Oči měl zarudlé nepříčetností, z níž šel Bourneovi mráz po zádech. Párkrát v životě už viděl člověka balancujícího na pokraji šílenství, a bylo mu jasné, že Karim je schopen úplně všeho.

Zatímco o tom přemítal, Karim vytáhl drobný čtverec z nerezové oceli. Bourne v něm okamžitě rozpoznal dálkové odpalovací zařízení.

Karim pozvedl ovládač do výšky a položil palec na černé tlačítko. „Já vás znám, Bourne. A jelikož vás znám, můžu si s vámi dělat, co chci. Vy mě nezastřelíte. Ne ne. Jinak bych totiž odpálil dvacet kilo trhaviny C 4 na parkovišti pod centrálou CIA.“

Na zbytečné myšlenky nebyl čas. Bourne v duchu uslyšel Martinův strašidelný šepot. Namířil a zasáhl Karima do krku. Kulka prošla měkkou tkání a pak přeťala páteř. Karim ochromený bolestí se tvrdě posadil. Nevěřícně zíral na Bournea. Snažil se pohnout prsty, ale ty nereagovaly.

Jeho blednoucí oči vyhledaly ruku jednoho z padlých mužů. Bourne pochopil, co se v příští chvíli stane, a tak se k němu vrhl. Karim se však s posledním vzmachem sil svalil na zem.

Detonátor udeřil o holé klouby na ruce mrtvého teroristy.

Bourne mohl Karima konečně pustit. Martinův hlas v jeho hlavě konečně utichl. Zadíval se na Karimovo pravé oko – Martinovo oko – a pomyslel na svého zemřelého přítele. Musí poslat Moiře dvanáct rudých růží a odvézt Martinův popel do Cloisters v New Yorku.

Jedna věc mu visela v mysli jako rybářský háček bez návnady. Proč se Karim nepokusil odpálit atomovou bombu, když měl tu možnost? Proč zvolil limuzínu, která měla mnohem omezenější dopad?

Otočil se a uviděl aktovku. Ležela na betonové podlaze s otevřenými zámky, jak se Karim marně pokusil spustit časovací zařízení. Sklonil se, chystal se přezky uzavřít, když jím projela mrazivá vlna, až mu drkotaly zuby.

Otevřel aktovku. Nahlédl dovnitř, vyhledal časovač a přesvědčil se, že je opravdu nečinný. Kontrolka neblikala, dráty byly odpojené. Tak co…?

Sáhl pod svazek drátů, podíval se blíž a spatřil cosi, co ho zmrazilo do morku kostí. Když Karim otevřel zámky, spustilo se záložní časové zařízení. Pojistka, kterou tam nainstaloval Veintrop a nikomu nic neřekl.

Bourne si dřepl; po zádech mu stékaly krůpěje potu. Zdálo se, že teroristická organizace Dudža – i ten prokletý doktor – přece jen dosáhnou svého.

41

Čtyři minuty a jedna vteřina. Přesně tolik času Bourneovi podle údajů na záložním časovači zbývalo.

Zavřel oči a vybavil si Veintropovy ruce pracující na odpalovacím zařízení. Viděl každý doktorův pohyb, každé pootočení zápěstím, každé ohnutí prstu. Nepotřeboval žádné nářadí. Bylo tam šest drátů: červený, bílý, černý, žlutý, modrý a zelený.

Bourne si vzpomínal, kam vedly v primárním časovači a v jakém pořadí je Veintrop odpojil. Veintrop dvakrát připojil černý drát – nejdřív ke koncovce omotané bílým drátem a pak ke koncovce určené pro červený.

Vzpomenout si, co Veintrop udělal, pro Bournea nebyl problém. Viděl, že sekundární časovač je stejně jako ten primární napájen dráty šesti barev, obě zařízení se však fyzicky lišila, a měla tedy koncovky na docela jiných místech.

Bourne vylovil mobil a zavolal na číslo Feyda al-Saúda v naději, že mu dá k telefonu Veintropa a ten mu řekne, jak vyřadit záložní časovací zařízení. Nikdo to však nebral. Bourne se tomu nedivil. V hornatém Miran Šáh mobilní sítě neměly dobré podmínky. Za pokus to přesto stálo.

3:01

Veintrop začal s modrým drátem a pokračoval k zelenému. Bourne tedy konečky prstů sevřel modrý drát a chystal se ho odvinout z koncovky. Přece však zaváhal. Proč by se sekundární časovač odpojoval stejným způsobem? ptal se v duchu sám sebe. Byla to od Veintropa důmyslná past. Pomocné časovací zařízení by přišlo do hry jen v případě, že by došlo k odpojení hlavního. Proto nemělo logiku, aby se deaktivovalo stejně.

Bourne zvedl ruce od sekundárního časovače.

2:01

Nešlo o to, jak vyřadit přístroj z provozu, ale jak asi uvažoval Veintropův ďábelský mozek. Pokud by byl primární časovač deaktivován, znamenalo by to, že někdo znal správné pořadí, v němž dráty odpojit. U záložního zařízení by se proto mohly dráty odstraňovat v opačném pořadí nebo v nekonečném množství různých kombinací, na něž se nedalo přijít dřív, než jaderná bomba vybuchne.

1:19

Čas úvah uplynul. Musel učinit rozhodnutí – správné rozhodnutí. Odhodlal se obrátit pořadí. Sevřel červený drát a už už ho chtěl odmotat, když si jeho bystré oko něčeho všimlo. Naklonil se blíž a zadíval se na sekundární časovací zařízení jinak než předtím. Odsunul svazek barevných drátů a zjistil, že časovač je připojený k hlavní části bomby úplně odlišným způsobem než ten hlavní.

0:49

Bourne vyklopil hlavní časovač z lůžka, aby se mohl podívat, co je pod ním. Pak jej odpojil od detonátoru, k němuž vedl jediný drát. Záložní zařízení se mu odkrylo v celé kráse. Přiléhalo přímo k detonátoru. Bourne ovšem bohužel neviděl, jak jsou oba prvky provázané.

0:27

Opatrně odsunul dráty a dával si dobrý pozor, aby žádný z nich neodpojil. Pokusil se nadzvednout nehtem pravý okraj časovače, držel však pevně na detonátoru.

0:18

Zasunul nehet pod levou stranu. Opět nic. Zabral trochu víc a časovač se přece jen neochotně zvedl. Pod ním se ukrýval drát svinutý jako malý had. Dotkl se ho prstem, lehce jím pohnul a drát se jako had rozvinul. Bourne nevěřil svým očím.

Drát nebyl připojen k roznětce!

0:10

Uslyšel hlas doktora Veintropa. „Vážně jsem byl zajatec,“ řekl. „Vy nechápete, že…“ Bourne mu nedovolil tu myšlenku dokončit. Znovu stál před záhadou Veintropovy mysli. Byl to člověk, který měl rád logické hry – jeho výzkum to dokazoval. Pokud ho Fádi zadržoval proti jeho vůli a využil proti němu Káťu, Veintrop se mu určitě toužil nějak pomstít.

Bourne zvedl primární roznětku a zkontroloval drát, který z ní visel. Izolace byla neporušená, ale holá měděná žíla na konci vypadala volně. V jeho prstech povolila – měřila jen několik centimetrů. Ten drát byl falešný. Zvedl ruce od bomby, zaklonil se a sledoval, jak ukazatel časového zařízení odpočítává poslední vteřiny. Srdce mu bolestně tlouklo o hrudní koš. Jestli se zmýlil…

0:00

On se však nezmýlil. Nic se nestalo. Žádný výbuch nenastal, natož jaderná zkáza. Bylo jen ticho. Veintrop dosáhl své pomsty vůči věznitelům. Zneškodnil bombu Fádimu přímo před nosem.

Bourne se začal smát. Veintrop byl nucen zapojit hlavní časovač správně, ale se záložním se mu podařilo Fádiho i další vědce Dudži oklamat. Zavřel aktovku, uchopil ji a vstal. Celou cestu z budovy se smál.

42

Po explozi trhaviny C4 uplatnila Soraya autoritu svých dokladů s hlavičkou CIA. Okolní budovy, mohutné stavby státních úřadů s tlustými zdmi, utrpěly jen povrchové škody. Na ulici však panovala spoušť. Výbuch tam vyhloubil obří jámu, do níž spálené zbytky limuzíny spadly jako hořící meteor. Jediné štěstí bylo, že se v tuto večerní dobu nepohybovali v okolí žádní chodci.

Oblast byla neprodleně uzavřena a nyní se v ní hemžily desítky policejních aut, hasičských vozů, sanitek, záchranářů a opravářů. V okruhu tří kilometrů nešla elektřina a bezprostřední okolí se kvůli protrženému potrubí ocitlo bez vody.

Soraya s Tyronem podali policii popis událostí, na místě činu však už přebírali velení Rob Batt a Bill Hunter, šéf odboru bezpečnosti. Batt ji uviděl, upjatě na ni kývl a dál se bavil s policejním kapitánem, který měl uzavřený prostor teoreticky na povel.

„Tyhle oficiální kraviny mě děsej jako kněz s kapavkou,“ ucedil Tyrone.

Soraya se zasmála. „Klídek. Se mnou se není čeho bát.“

Tyrone si posměšně odfrkl, ale ona viděla, že se u ní drží. Hluk zastavujících aut a dělníků, kteří přenášeli nářadí a křičeli na sebe, vytvářel zvukovou pavučinu, jež halila okolí. Ve vzduchu se vznášela televizní helikoptéra. Záhy se k ní přidala druhá. Nízko nad místem činu burácivě přeletěly vojenské tryskáče s plnou výzbrojí. Zakývaly špičkami křídel a zamířily vstříc jasné modré obloze.

Toho rána, kdy Bourne dorazil k bráně muzea středověkého umění Cloisters, byl New York zastřený oparem. Vstoupil dovnitř s bronzovou urnou obsahující ostatky Martina Lindrose přitisknutou k hrudi. Poslal Moiře oněch slíbených dvanáct růží, a když mu pak zavolala, zjistil, že se s ní takhle Martin tiše rozloučil.

Bourne Moiru v životě neviděl. Martin se o ní zmínil jen jedinkrát, když se spolu nezřízeně opili.

Nyní ji tedy konečně spatřil. Z mlhy vystupovala štíhlá ladná postava s loknami tmavých vlasů kolem tváře. Stála na domluveném místě u stromu, který se rozrostl před smutnou kamennou stěnou budovy. Jak mu řekla do telefonu, byla pracovně v zahraničí a domů přijela jen pár hodin před Bourneovým telefonátem. Oči měla suché. Zdálo se, že pláč už si odbyla doma v soukromí.

Kývla na něj a společně vykročili k jižní stěně. Pod nimi byly stromy. Dál vpravo Bourne viděl klidnou hladinu řeky Hudson. Vypadala kalně a líně. Připomínala kůži hada, jenž se právě chystá vysvléct.

„Každý jsme ho znali jinak.“ Moira to vyřkla opatrně, jako by se bála o Martinovi a o sobě prozradit příliš mnoho.

„Jestli člověk vůbec může někoho znát.“

Pleť kolem Moiřiných očí byla opuchlá. Poslední dny nepochybně proplakala. Měla výraznou tvář s ostrými rysy a inteligentníma hnědýma očima posazenýma daleko od sebe. Vyzařoval z ní podivný klid, jako by byla sama se sebou smířená. Martin si vybral dobře, napadlo Bournea.

Otevřel víko urny. Uvnitř ležel igelitový sáček naplněný popelem, odpadem života. Moira jej svými dlouhými útlými prsty otevřela. Společně zvedli urnu nad zídku, obrátili ji dnem vzhůru a pak sledovali, jak z ní šedý popílek proudí ven a splývá s ranním oparem.

Moira vpíjela zrak do mlhavých obrysů pod nimi. „Hlavní je, že jsme ho oba měli rádi.“

Lepší modlitbu za mrtvého by si Bourne nedokázal představit. Přinášela pokoj všem třem.

Table of Contents

Prolog